Představení účastníků MS 2022 - Polsko

Od roku 2016 se žádná velká akce neobejde bez polského výběru. Jaký to rozdíl oproti 90. letům minulého a začátku tohoto století. Avšak kde je nějaký úspěch? Za vyvedený turnaj lze označit jen ono francouzské Euro šest let dozadu. Dva roky nato shořeli ambiciózní Biało-czerwoni v Rusku, před rokem zase na evropském šampionátu doplatili na absenci souhry pod nově instalovaným koučem.

Přitom disponují skvělou generací s nejlepším útočníkem planety. I ten ale pomalu stárne a podobně jako u argentinského génia, s nímž se poslední listopadový den utká v Dauhá, mu tikají reprezentační hodiny. A je dost možné, že svou šanci už Robert Lewandowski promrhal. Jeho někdejší druhové z Dortmundu i reprezentace - Błaszczykowski s Piszczekem - už kopačky na hřebík pověsili. Sám Lewa ve svých 34 letech k podobnému kroku taky postupně spěje. Stejně jako další stálice Poláků, stoper Kamil Glik.

Ptáte se, zda trenér Paulo Sousa stihl od Eura přetvořit polský mančaft k obrazu svému? Možná, že to skutečně zvládl, nicméně v tuto chvíli už jde o irelevantní otázku. Zbloudilý cestovatel znovu dlouho nevydržel na jednom místě a po loňských Vánocích odletěl do Ria de Janeira (asi nepřekvapí, že tamní Flamengo už taky nevede). Do jarní baráže o mundial tak už Poláky vedl Czesław Michniewicz. Někdejší trenér polské jednadvacítky dosud stihl u seniorského výběru odkoučovat osm zápasů, což je víc, než kolik jich před loňským Eurem nastřádal Sousa. I tak se fanoušci opět právoplatně bojí nedostatečného zažití s novým systémem.

Sám Michniewicz se od lednového povolání potýká s kritikou. Poláci zkrátka nemají štěstí na lodivoda bez škraloupů a kontroverzí. Jakž takž tomu stihl uniknout Adam Nawałka, i ten to ale po nepovedeném MS v Rusku v mediálním prostoru schytal. Nawałkův řečnicky neobratný nástupce Jerzy Brzęczek rovněž s hráči údajně moc nevycházel a Sousův úprk do Brazílie zase popudil šéfy z fotbalového svazu. Ti následně vsadili na Michniewicze, za nímž se táhne plíživý stín minulosti. Ajaj.

Do značné míry se tak nelze divit Lewandowskiho občasné frustraci z reprezentačních srazů. Nyní si ovšem sám musí dobře uvědomit, že jej čeká zřejmě poslední velká akce v bílo-červeném dresu. Poláci prochází jistou generační obměnou (brankář Łukasz Fabiański se už soustředí pouze na West Ham, záložníkům Grzegorzi Krychowiakovi s Kamilem Grosickim už v národním týmu taky pomalu zvoní hrana), ale teprve se ukáže, jak s nimi v budoucnu zacloumá odchod Lewy. Nastal tedy čas na Lewandowskiho poslední mejdan?


Děkujeme Ekstraklase, že... existuje. Kdykoliv český fotbalový fanoušek smutní nad slabým ziskem do evropského koeficientu, začne se konejšit pohledem k severovýchodním sousedům. Je fajn, že Poláci pochopili sílu trhu s televizními právy, nicméně mnozí by jistě raději, kdyby vedle celé soutěže byly vidět také ty nejlepší celky v rámci evropských pohárů.

Ekstraklasa je v mnohém ligou chaosu. Dokonce i Legia Varšava, v dlouhodobém měřítku nejvýraznější stabilní článek, byla jeden rok schopna nejvyšší soutěž opanovat, načež se několik měsíců (pod vedením Czesława Michniewicze) potácela v pásmu sestupu. Bídné sezony nesmiřitelného rivala mezitím využil Lech Poznaň, jenž v aktuálním ročníku zase za první čtyři kola nezvítězil. Kam se na podobné kousky hrabe pražská Sparta...

Přesto varšavsko-poznaňský blok na špici tabulky rozbil za posledních deset let pouze Piast Gliwice. Je ale dost možné, že za půlroku pozná Polsko zcela nového mistra. Kouzlo Rakówu už letos dobře poznala pražská Slavia. Celek z Čenstochové přes sešívané nakonec nepostoupil do skupinové fáze Evropské konferenční ligy, díky tomu se nicméně plně koncentruje na Ekstraklasu, v níž drží devítibodový náskok a může předvádět i takové kousky. Legia i Lech, jejichž říjnový vzájemný zápas patřil údajně mezi nejhorší duely sezony, tak zatím dál koukají partě okolo geniálního stratéga Marka Papszuna na záda.

Právě Papszun je aktuálně nejdéle sloužícím trenérem prvoligového klubu: jeho přes šest let trvající angažmá zní v polských reáliích až neuvěřitelně. Za Papszunem druhý Janusz Niedźwiedź vede Widzew Lodž teprve od loňského léta. Ještě donedávna se vedle trenéra z Čenstochové dal mezi vytrvalce zařadit Waldemar Fornalik, strůjce mistrovského úspěchu Gliwic z roku 2019. Před několika dny ale ve funkci skončil. A stejně tak byl v říjnu odvolán další bývalý reprezentační trenér, Jerzy Brzęczek. Kdoví, zda jeho odchodem skončí také zoufání dnes až druholigové Wisly Krakov. Tu by přitom mnozí viděli v Ekstraklase raději než nezáživného nováčka Miedź Legnica, jenž bez špetky koncepce přivádí cizince, s nimiž stejně kotví na dně ligové tabulky.

Svébytnost Ekstraklasy dokresluje bilance Warty Poznaň, suverénně nejlepšího celku na hřištích soupeřů, a zároveň jednoho z nejhorších mužstev na domácí půdě. Avšak už dost ironického tónu. Vedle vysokých příjmů z televizních práv se polský fotbal může plácat po zádech také za to, že VAR už zavedl dokonce ve druhé lize (snad se organizátoři Evropské konferenční ligy při čtení červenají hanbou). Letos se otevřel také další nový stadion, konečně se dočkal Pogoń Štetín. A i díky modernizované infrastruktuře mohly polské arény snadno poskytnout azyl ukrajinským klubům v pohárové Evropě i ukrajinskému národnímu týmu pro klání v Lize národů.

Přes to všechno se však pořád lépe dívá na polské hráče mimo Ekstraklasu, tedy na ty působící za hranicemi rodné země. Jejich počet v top pěti evropských soutěžích pořád roste. Tento trend se projevuje také v počtu hráčů z Ektstraklasy nominovaných na finálové turnaje. Zatímco na Euro 2016 ještě cestovalo deset polských fotbalistů z domácí soutěže, do Kataru se podívají pouze tři takoví. Ani jeden z nich pak neobléká dres dominantního Rakówu.





Vyprávění dějin polského nároďáku na mundialu se pochopitelně neobejde bez příběhu o plodných 70. a 80. letech. Jak nicméně vypadaly začátky Poláků na mistrovství světa? Na rozdíl od dnešních partnerů z Visegrádské čtyřky se Biało-czerwoni v meziválečném období nedočkali výraznějšího úspěchu (dnes naopak budou jako jediní reprezentovat spolek středoevropských zemí). Boj o kvalifikaci na turnaj v roce 1934 vzdali už po domácí porážce s Československem a k odvetě v Praze raději ani nedošlo. O čtyři roky později byli Poláci úspěšnější: do Francie se probojovali přes Jugoslávii, v osmifinále turnaje pak nestačili na Brazilce až po prodloužení. Čtyřmi góly proti Kanárkům zazářil Ernest Wilimowski, pozdější německý reprezentant, což mu domovina po válce neodpustila.

Válečný teror polský výběr zdecimoval. Na světlo se mohl vrátit v roce 1954, avšak snahu o postup na závěrečný turnaj podobně jako o 20 let dříve předčasně vzal. Poláci se nicméně tehdy měli utkat s Puskásem vedenými Maďary, takže se jejich bojkotu zápasu s papírově nejsilnějším celkem týmem té doby ani moc nelze divit. Následující roky už Biało-czerwoni kvalifikační klání nevynechávali, dlouho se ale nemohli dostat dál. Celou tu dobu si zklamání alespoň občas vynahrazovali na olympijských hrách, avšak na čtvrté místo z roku 1936 už se taky začínalo prášit.

Naštěstí se blížil čas generace později ověnčené řadou titulů. Ještě za éry stalinisty Gomułky debutovali v reprezentaci Włodzimierz Lubański i Kazimierz Deyna. V roce 1970 došlo v Polsku nejenom k zásadní změně ve vedení vládnoucí dělnické strany (Gomułku nahradil Gierek), ale také na postu reprezentačního kouče. Na lavičku usedl Kazimierz Górski, který je stejně jako Lubański s Deynou tučně podepsán pod následující zlatá léta. Poláci brali zlaté medaile na olympiádě v Mnichově (Deyna se stal nejlepším střelcem) a v roce 1974 usilovali o triumf na německé půdě znovu. Nezvládli však deštivé semifinále ve Frankfurtu s domácím výběrem a museli se tak spokojit "pouze” s bronzem a titulem kanonýra turnaje pro Grzegorze Lata.

Po další marné snaze dostat se na mistrovství Evropy a neúspěšné obhajobě olympijského zlata (tentokrát brali stříbro) se svaz rozloučil s Górskim. Zklamaní odjížděli Biało-czerwoni taky z argentinského MS v roce 1978. To už řádil Zbigniew Boniek, důležitá postava cesty Poláků za dalším třetím místem o čtyři roky později.

Boniekova éra skončila nepříliš vyvedeným mistrovství světa v roce 1986. Následně se Poláci z velkých akcí na dlouhou dobu stáhli, neboť nadále nebyli schopni probojovat se alespoň na Euro. Prolomení ledů na začátku tisíciletí přinášelo spíše frustraci z neustálých konců ve skupině. To oknčil až Adam Nawałka na francouzském Euru, kde Polsko od semifinále dělil pouze penaltový rozstřel.

Na mistrovství světa se však Biało-czerwoni pořád trápí. Čtyři roky nazpět je v nedbalkách nachytal Senegal, poté si Nawałkův výběr vůbec nevěděl rady s Kolumbií a tragikomické představení odvrátil alespoň výhrou nad Japonskem. Chtělo by se říct, že Poláci mají před turnaji vždy velké oči, aby následně tvrdě spadli z hrušky. Na MS i ME vyhráli jediný z posledních sedmi zápasů.


Každopádně je pozitivní, že na rozdíl od let minulých už Poláci nemají problém překonat sváry kvalifikace. Čtyřikrát v řadě prolézt na vrcholnou akci je vskutku solidní počin. Zvlášť s ohledem na věčné peripetie s kouči.

Nedávná kvalifikační cesta zase tolik emocí nevyvolala. Prostě proběhla. Biało-czerwoni v obou zápasech porazili trpaslíky Andorru se San Marinem i (dříve nebezpečnou) Albánii. Trochu alarmující je jediný získaný bod z utkání proti Maďarsku. Ona remíza se zrodila po divoké přestřelce v Budapešti, během níž Poláci celou dobu dotahovali. Ve Varšavě pak dokonce uspěli Maďaři, byť je třeba dodat, že v tu dobu už ani jedna strana neměla o co hrát. Pozornost může vyvolat také vcelku vysoký počet (11) inkasovaných branek, do značné míry způsobený agilními Maďary (5). Zároveň však Poláci dopřáli gólovou radost také San Marinu.

Vše zmíněné, a tedy i konečné druhé místo ve skupině I, měl na svědomí Paulo Sousa. Ten ovšem březnové snažení Polska v baráži už sledoval z Ria. Czesław Michniewicz měl na přípravu svého souboru jen dva měsíce. Putinův výboj na Ukrajinu mu sice ulehčil pozici, avšak pořád na Poláky čekalo Švédsko, které neporazili téměř 50 let. Poslední hořká zkušenost se žluto-modrými navíc byla stále čerstvá: z loňského Eura.

Stejně jako na ME se proti Blågult prosadil Lewandowski. Na jeho penaltový zásah následně navázal Piotr Zieliński a Biało-czerwoni tak plně využili poněkud kontroverzní výhody domácího prostředí. To ovšem Michniewicze a spol. v důsledku moc netrápilo.




Uzavřel Paulo Sousa pro Poláky navždy zahraniční cestu? Druhý cizinec a znovu ostuda. Po Leo Beenhakkerovi se s PZPN ve zlém také Portugalec. Je však Czesław Michniewicz lepší volbou?

Nejde ani tak o poslední působení na klubové scéně, které vloni na podzim v Legii skončilo vyloženě ostudně. Pokud by toto někdo chtěl Michniewiczovi omlátit o hlavu, může 52letý kouč snadno argumentovat svou dosavadní kariérou, i tou nedávnou. Polskému fotbalovému fanouškovi je znám téměř 20 let. Na výsluní strmě vystoupal ziskem národního poháru s Lechem Poznaň, v roce 2007 pak v Zagłębie Lubin nečekaně vyhrál Ekstraklasu. Následující roky však kluby střídal jako ponožky a delší čas vydržel až nedávno u reprezentační jednadvacítky.

U mladých orlů si Michniewicz vůbec nevedl špatně. Polskou U21 dovedl po více než čtvrtstoletí na Euro, na němž přemohl Itálii i Belgii a o postup do play-off jej připravilo pouze negativní skóre způsobené búrem od pozdějších španělských šampionů. Následně se Michniewicz rozhodl dokázat, že pořád zvládne ukočírovat také prvoligové mužstvo. Nebál se výzvy a chytil laso samotné Legie, kterou ihned dovedl k titulu. To, že ve Varšavě následně prospali léto a neadekvátně reagovali na odchody z kádru, je už jiný příběh, z něhož Michniewicz vyšel tak trochu jako obětní beránek.

Jablko sváru v polské fotbalové veřejnosti však moc netkví v trenérských kvalitách Michniewicze. Mnohé informace totiž napovídají tomu, že současný lodivod v minulosti udržoval styky s Ryszardem F., předzívaným "Fryzjer" (holič). "Fryzjer”, někdejší funkcionář v Amice Wronki (takové obdobě Blšan či Drnovic, tedy fotbalové vesnice, jejíž vzestup - i následný pád - umožnilo podnikatelské baroko bující v postkomunistických zemích), je protagonistou obřího korupčního skandálu ze začátku 21. století. Do něj se zapletl také poznaňský Lech, a to zrovna v době, kdy s ním Michniewicz sbíral trofeje.

Současný reprezentační kouč v celé kauze figuroval jako svědek. Nikdy nebyl obviněn ani obžalován, nicméně "Fryzjera” měl hned 711krát telefonicky kontaktovat. Po lednovém jmenování nového trenéra polským svazem se zdánlivě zapomenuté téma vrátilo na scénu. Michniewicz na první tiskové konferenci čelil očekávaným dotazům na svou minulost. Stylem "já nic, já muzikant” se odvolával na soudní rozhodnutí, nicméně kontakty s "Fryzjerem” nikterak uspokojivě nevysvětlil. Na otázky naopak reagoval podrážděně, a dokonce vyhrožoval podáním žaloby na novináře.

Dá se pochopit, že po čerstvé zkušenosti se Sousou se PZPN nechtěl pustit do dalšího zahraničního dobrodružství, přestože údajně přemýšlel o Fabiu Cannavarovi nebo Andrijovi Ševčenkovi. Místo toho ovšem šel do konfrontace s míněním části (nejen) žurnalistické obce. Avšak ani ta není jednotná. Mnozí novináři Michniewiczovu minulost ignorují či jej dokonce adorují.

Oba tábory by se nicméně mohly shodnout alespoň na tom, že Michniewicz může v Kataru těžit ze své schopnosti připravit mužstvo na papírově silnější protivníky. Sám trenér pak má o představě dobrého výsledku jasno. ”Hlavní cíl pro mistrovství světa? Vtipkovali jsme o tom, že by bylo vhodné v Kataru strávit Barborku (4. prosinec, den horníků) i Mikuláše. To je náš cíl, protože by to znamenalo postup ze skupiny.” Tak uvidíme, jestli budou blízkovýchodní pouští pochodovat rozradostnění polští havíři spolu s vousatým světcem.




Nepotrpí si na extravagantní život. Neplní titulky bulvárů, maximálně si jej pamatujeme z reklamy na šampon. Přesto má Robert Lewandowski zvláštní dar nechávat si fanoušky víc od těla. Možná mu ambivalentní vztah vyhovuje, nicméně pro příznivce Dortmundu i Bayernu byl po měsíce frustrující.

Ne snad, že by Lewovi za jeho působení v obou německých klubech nebyl nikdo vděčný. Každopádně zvláštní odchody pryč zanechaly v Porúří i Bavorsku pachuť. Dortmund opustil zadarmo, přičemž dohodu s Bayernem upekl půlroku dopředu. Mnichovany zase několik týdnů nechával v napětí, zda skutečně zmizí. Vše přitom mohlo být vyřešeno mnohem rychleji.

V Katalánsku nicméně gólově řádí stejně jako v Německu. Teď je třeba, aby se prosazoval také v bílo-červeném dresu. Polsko je na Lewandowskim pochopitelně závislé, což jej ovšem doposud většinou srazilo na kolena. Gólově plodné pro něj bylo až loňské Euro, avšak až v době, kdy se marně snažil zachránit šance na postup ze skupiny. Naopak na mistrovství světa ještě gól nevsítil. Podobně mu vyhasnutí ve velkých zápasech často vyčítali také fanoušci Bayernu.

Frustraci z nepovedeného ruského mundialu si Lewandowski skrze média vylil na Nawałkovi, jehož podrobil ostré kritice. Přitom teprve pod ním začal v reprezentaci jako kapitán pořádně excelovat. Teď, když se trenéři polské reprezentace mění jako na běžícím pásu, už zkušený Lewa na překotné změny tolik netrpí. Tedy alespoň mimo hlavní turnaje. Pokud se však Polákům nebude dařit, nedivme se, že na hrotu podobně jako vloni na ME uvidíme vztekající se hvězdu, která očividně zanedbává povinnosti tmelícího a burcujícího lídra.

Uchovejme si však alespoň před kláním s Mexikem naději a věřme, že je Lewandowski zase o něco chytřejší a zkušenější. Na nadměrnou pozornost obránců už musí být zvyklý, proto bude důležité, zda vedle profláknuté schopnosti prosadit se ze země i vzduchu dokáže využít poněkud skrytou dovednost vytvářet klíčové přihrávky. Umí to v Barçe, měl by to umět také následující týdny v Kataru. Šikovných spoluhráčů bude mít kolem sebe poměrně dost.




Poslední Euro jej minulo, na mezinárodní scéně ale není úplným nováčkem. Už před MS 2018 se Sebastian Szymanski dostal do předběžné 35členné široké nominace (do Ruska nakonec nejel), pod Michniewiczem pak odkopal kompletní porci minut na výše zmíněném Euru jednadvacítek. Od té doby učinil odchovanec Legie mohutný krok vpřed, především v průběhu několika posledních měsíců.

Sběratel více než 40 startů za mládežnické reprezentační výběry opustil svou domovinu krátce po oslavení dvcetin. Do té doby už stihl dvakrát vyhrát Ekstraklasu a za Legii odehrál půldruhou sezonu. Po přestupu do Ruska se rychle stal oblíbencem fanoušků moskevského Dynama. Několikrát vyhrál klubovou soutěž o hráče měsíce a kdoví, jak by v Moskvě dál vzkvétal...

Navzdory válce na Ukrajině však Szymanski přece jen vzkvétá dál. Z ruského zajetí jej v létě vysvobodil Feyenoord, jemuž se levonohý záložník doposud odvděčil pěti góly a čtyřmi asistencemi ve všech soutěžích. Zatím tedy dělá vše pro to, aby se jeho hostování v Rotterdamu změnilo v přestup.

Zdá se, že Michniewicze již stihl přesvědčit o zařazení do základní sestavy. Szymanski se umí prosadit jeden na jednoho, má vynikající přehled o dění na hřišti a pohybu spoluhráčů, chytře si nabíhá mezi linie protivníka a svou levačku zdatně využívá při zakončení i zahrávání standardních situací. Kreativitu zvládne uplatnit jak ve středu pole na pozici desítky, tak také zkraje hřiště. Se stálicí Zielinskim může vytvořit úderný tandem, který by měl být vždy k ruce Lewandowskimu. Především v momentech, kdy se strážený Lewa nedostane k zakončení, přijde Szymanskiho schopnost přesně zamířit určitě vhod.




Michniewicz, jak už bylo řečeno, bere do Kataru tři hráče z Ekstraklasy. Dva z nich jsou ovšem veterány, jejichž nominaci polští fanoušci moc nepochopili. Každopádně jak Artur Jędrzejczyk, tak ani Kamil Grosicki by se v základní sestavě objevit neměli. Totéž platí o třetím do party Michału Skóraśovi, jenž pod Michniewiczem debutoval teprve v září. Každopádně v Lechu si Skóraś držel výbornou formu.

Kromě prostého faktu, že prostě zdrhnul, podráždil Sousa Poláky také tím, že jim v podstatě vzal naději na nějaké dlouhodobé budování mužstva. Příchodem defenzivněji laděného Michniewicze získali Biało-czerwoni perspektivu jen z krátkodobého hlediska postupem na mundial. Jmenováním Jędrzejczyka s Grosickim a naopak opomenutím tradičních jmen ze středu pole (viz níže) pak Michniewicz svým kritikům jen nahnal vodu na mlýn.

Že je generační proměna stále v procesu, ukazuje pohled na každou řadu, v nichž vždy najdeme minimálně jednoho zkušeného harcovníka. Z kohoutů na pozici mezi třemi tyčemi pořád vítězí Wojciech Szczęsny, byť sám rozhodně doufal v lepší začátek klubové sezony. Łukasz Skorupski i Bartlomiej Dragowski rovněž v Serii A chytají pravidelně, avšak borce s letitými zkušenostmi z Arsenalu a Juventusu asi jen tak nevytlačí. Dragowski teda rozhodně ne, neboť si na poslední chvíli pochroumal kotník. Proklatý nahuštěný program.

Jelikož se Poláci nyní více než pod Sousou spoléhají na obranu, roste také důležitost už dříve klíčového Kamila Glika. Mezi stálice zadní řady už lze označit také Jana Bednareka. Trochu nejasno by mohlo být o posledním místě ve stoperské trojici, nicméně Jakub Kiwior udělal za poslední rok vše pro to, aby své místo náležitě obhájil. Na spoluhráče brankáře Dragowskiho ze Spezie vsadil Michniewicz poprvé v červnu, od té doby však v ostrých zápasech vždy nastoupil v základu. Pokud by však Poláci hráli na čtyři vzadu, byl by to zřejmě právě Kiwior, kdo by putoval na lavici náhradníků. Šanci za pačesy by poté na levém kraji mohl chytnout další krajánek z Itálie Bartosz Bereszyński, který je také výrazným konkurentem Kiwiora při hře na tři zadáky.

Celkově se polští obránci mohou chlubit slušnými solidními destinacemi, což je také případ Matthewa Cashe. Spoluhráč Bednareka z Aston Villy si v sobotu připomenul přesně rok od svého prvního startu v bílo-červeném dresu, který může oblékat díky své matce. Naturalizovanému anglickému rodákovi bude krýt záda Robert Gumny, který pořád horko těžko přesvědčuje o svých kvalitách v Augsburgu. Na druhé straně hřiště pak není moc pochyb o nasazení Nikoly Zalewskiho, objevu římského AS z posledních měsíců, kde mu rovněž sedí pozice wing-backa.

V mnoha projekcích ještě před oznámením nominace se objevoval double pivot s Grzegorzem Krychowiakem a Karolem Linettym, jenže druhý jmenovaný stejně jako Mateusz Klich nakonec překvapivě zůstává doma. Dost možná tak Michniewicz vyrukuje s jediným štítem, jímž by mohl být Krystian Bielik, případně by se dalo uvažovat také o Damianu Szymańskim (neplést s jmenovcem Sebastianem). Stále se však může dostat také na Krychowiaka, a to zřejmě ve dvojici se Szymonem Żurkowskim.

Pokud budeme počítat s variantou Bielik/D. Szymański, stane se tak zřejmě pro to, aby Michniewicz maximalizoval útočnou sílu. Vedle stálic se totiž o slovo hlásí důležitý střelec Polska z kvalifikačních bojů Karol Świderski, jenž byl mimořádně produktivní také během posledního vydání Ligy národů - odehrál jen necelých 115 minut, přesto skóroval dvakrát. Vedle Sebastiana Szymańskiho tak Biało-czerwoni disponují ještě jedním jménem pro případ, že by Roberta Lewandowskiho zase frustrovali otravní zadáci.

Ve výčtu 11 legionářů z Itálie nemůže chybět Piotr Zieliński. Ten stejně jako Chviča Kvaracchelija nebo Victor Osimhen dělá vše pro to, aby Neapol konečně zamířila k vytouženému Scudettu. V podobně blahodárný vliv Zielińskiho doufá též polská veřejnost.

Ať už bude výsledná formace vypadat jakkoli, lze očekávat, že Poláci budou na svou příležitost čekat pěkně odzadu. Po zisku míče se budou snažit o jeho rychlý přesun především dlouhými pasy na útočící hráče nabíhající si buďto za obranu, nebo do volných krajních prostorů. I v případě, kdy Polsko bude mít příležitost hrát postupně, zvolí muž s míčem u nohy spíše nákop na rozběhnutého spoluhráče. Ten pak bude doufat, že jej následně doplní očekávaná podpora čekající na odražené balóny nebo sklepnutí od útočníků. Následně by při kombinaci v útočné třetině měla v ideálním případě vyniknout individuální kvalita Zielinskiho a Szymańskiho.

Defenzivní přístup má u Poláků logický výstup v menším držení míče. Při bránění se často uchylují k rozestavení 5-3-2, při němž se až osm hráčů drží za balónem. Zároveň dvě zadní linie nechávají minimum prostoru mezi sebou a bráněním středu pole se snaží protihráče vytlačit do méně nebezpečných krajů. Na centry do šestnáctky pak čeká dominující Glik. Následnou cestu dopředu už známe. Kolikrát po ní Lewandowski udeří?