Stálice světových šampionátů se do Ruska probojovala s až nečekanou lehkostí a odměnou je Uruguaycům papírově snadná skupina s ruskými pořadateli, Saúdskou Arábií a Egyptem. Postup do vyřazovací fáze berou Celeste jako povinnost na cestě za ukončením osmašedesátiletého čekání na titul, který vskutku není mimo jejich dosah. Toto je nová, mladší a atraktivnější Uruguay, která se nebojí nikoho a ničeho.

Pod dlouholetým vedením Óscara Tabáreze se Uruguayci prezentovali vždy konzervativním pojetím hry se zajištěnou obranou, která se nikam nehnala, a nekompromisními bojovníky ve středu pole, jejichž ofenzivním přínosem bylo povětšinou jen posunutí míče k slavnějším a talentovanějším spoluhráčům v útoku. Zkušený uruguayský kouč tento přístup vysvětloval omezenými možnostmi kádru, který nemá na to hrát v "evropském stylu", což u země s ani ne 3,5 milionu obyvatel není nic šokujícího.

Nyní však přišel zlom. Stará garda se s národním týmem rozloučila minulým šampionátem a zdánlivě úzkoprsý Tabárez nastartoval revoluci. Během kvalifikačního cyklu, který se Uruguaycům povedl náramně, dal jednasedmdesátiletý kouč šanci hned čtyřiadvaceti debutantům, přičemž u jednadvaceti šlo o přeřazení z juniorské reprezentace.

Střed pole najednou místo zápasnické dvojice Pérez - Arevalo Ríos okupují kreativní mladíčci a novou vervu je možno zaznamenat také na podstatně ofenzivnějších choutkách krajních obránců. Úspěch tím zaručen není, ovšem rozhodně bude v uruguayských zápasech na co se dívat.


Úplně první MS, to v roce 1930, se hrálo v Uruguayi. To samo o sobě naznačuje, že Uruguay je historií fotbalu. Tohoto šampionátu se zúčastnilo 13 národních týmů a hrálo se ve 4 skupinách, přímo do semifinále postoupil každý vítěz. Domácí nejprve vyhráli nad Peru 1:0 a v souboji o první místo rozdrtili Rumunsko 4:0. V semifinále číhala Jugoslávie, která za sebou nechala Brazílii. Vujadinovič sice hned ve 4. minutě zmrazil 80 tisíc diváků na stadionu Centenario, ale pak to již byl koncert v jihoamerickém provedení. Ve dvou krátkých blocích padlo po 3 brankách. Ten první trval 4 minuty, od 19. do 23., a z 0:1 to bylo rázem 3:1. Ten druhý začal v 63. minutě a za 9 minut se už domácí těšili vedení o rozdílu třídy 6:1.

Ve finále se domácím postavila Argentina, rival rivalů. Uruguayci se dostali do vedení, ale soupeř do poločasu skóre otočil na 1:2. Pořadatelé MS ovšem prahli po titulu a také ho získali. Hráli výborně, a tak 93 tisíc příznivců fotbalu mohlo slavit. Výhra 4:2 a první mistr světa byl na světě. Stala se jím Uruguay.

Dalších dvou světových klání se ovšem obhájce titulu nezúčastnil, do Evropy připravující se na válečný konflikt se nikomu nechtělo. Až po 20 letech, to válka již skončila, se MS vrátilo na jihoamerický kontinent. Hrálo se v Brazílii a Uruguay všem vypálila rybník.

Postoupit bylo snadné, kvalifikace se opět v této části nehrála, kdo se přihlásil, jel rovnou. A uruguayské štěstí zářilo dál. Soupeři ve skupině, Skotsko a Turecko, se odhlásili, a tak zůstal jediný, Bolívie. Žádné nebezpečí z toho neplynulo, zápas skončil 8:0 a finálová skupina se stala skutečností. Čtveřici zemí, které si to vzájemně rozdaly o titul, doplnily k Uruguayi týmy Brazílie, Španělska a Švédska.

Když v prvním utkání domácí rozdrtili Švédy 7:1 a Uruguay remizovala se Španělskem 2:2, nikdo o mistrů světa nepochyboval. Další drtivé vítězství "kanárků", tentokráte nad Španělskem 6:1, jen tuto jistotu umocnilo. Uruguay sice situaci trochu zdramatizovala výhrou 3:2 nad Švédskem, ale téměř 200 tisíc diváků přišlo 16. července 1950 na Maracaná slavit. Po bezbrankovém poločase přišel hned v první minutě toho druhého tolik očekávaný gól. Dal ho Friaça, nadšení nebrala konce. Když o 12 minut později Schiaffino vyrovnal, brala to většina přítomných jen jako drobné zdržení na cestě za titulem. Ale za 3 minuty Ghiggia přidal druhý gól a bylo zle. Říká se hrobové ticho, že? V tomto případě se Maracaná stalo největším hrobem na světě. Výraz "předvést Maracanazo" natolik zlidověl, že pozbyl fotbalové tématiky a lze jím nyní označit jakoukoli možnou naději na zázrak.

Tím ovšem úspěchy, ty velké, pro Uruguay skončily. Pravda, dostat se 3x do semifinále, 1954, 1970 a právě naposledy v roce 2010, a odjíždět s onou pověstnou "bramborovou medailí" je jistě nutno přidat do slavné historie této země, ale po dvou titulech následovala jen zklamání. Z devatenácti MS se Uruguay do místa konání probojovala v jedenácti případech. Přesto se díky dvěma titulům a třem čtvrtým místům právem řadí mezi velikány fotbalu.





Od roku 1996, kdy došlo k zavedení stávajícího kvalifikačního formátu jihoamerické zóny CONMEBOL se všemi účastníky kontinentu v jedné skupině, si Uruguay neužila jedinou poklidnou chvilku. Po zpackaném sedmém místě a neúčasti na MS 1998 následovala ničím nerušená šňůra pátých míst hned čtyřikrát za sebou a o postupu Uruguayců na šampionát s odřenýma ušima musela vždy rozhodnout až baráž. Už jen proto je druhé místo z posledního kvalifikačního cyklu tak mimořádné.

Suverénní Brazilci byli nedostižní, ovšem ze zbylých devíti uchazečů o postup byli ti uruguayští nejlepší, což dokazuje i druhý nejvyšší počet nastřílených branek s desetigólovým nejlepším kvalifikačním střelcem Edinsonem Cavanim. Až za Celeste skončila ambiciózní Argentina či Kolumbie a od tolik oblíbené baráže je dělilo pět bodů.

Klíčem k vůbec nejlepší kvalifikaci posledních dvaceti let bylo málo ztrát s papírově slabšími soupeři, což Tabárezův tým v základní skupině na mistrovství potřebuje zopakovat. Remízy s Brazilci či Argentinci pak svědčí o tom, že Uruguay dokáže čelit komukoli.


Je mu 71 let a nosí přezdívku "El Maestro". Jak také jeho věk napovídá, není v žádném případě nováčkem mezi trenéry. Dokonce již měl možnost v minulosti vést národní tým své země na MS. Psal se rok 1990, Uruguay byla nalosována do skupiny E a postupně remizovala se Španělskem 0:0, prohrála s Belgií 1:3 a zachránilo ji až vítězství v posledním utkání nad Jižní Koreou v poměru 1:0. V dalším kole se ovšem objevil soupeř nad síly svěřenců trenéra Tabáreze a po prohře s Itálií 0:2 přišlo loučení a návrat domů.

Před zahájením MS 2010 prohlásil Tabárez, že skupina A, Jihoafrická republika, Francie, Mexiko a Uruguay, je tou nejvyrovnanější a postoupit může opravdu každý. Klasická mantra Celeste, sedět hezky za bukem a nechat ostatní, aby se jako zdánliví favorité vyhřívali na výsluní. O to lépe se pak Uruguaycům hraje, což v Jižní Africe náležitě ukázali. Konečné čtvrté místo sice dodalo úspěšné pouti do semifinále jemnou pachuť, přesto šlo o navýsost vydařený šampionát, kde Diego Forlán dokonce dostal cenu ze nejlepšího hráče turnaje. V roce 2011 pak Tabárez dokázal vyhrát Copu América a dovedl Uruguay i do Brazílie.

Mezi evropskými kluby, které Tabárez v minulosti trénoval, se nachází AC Milán, Oviedo a hned ve dvou případech Cagliari. V čele reprezentace Uruguaye je již od roku 2006 a má tak zde na kontě více odtrénovaných zápasů než kterýkoli z dalších koučů na šampionátu. Byť podle vlastních slov není pověrčivý, za dlouhá léta strávená v reprezentaci na něj už přece jen některé zvyky dolehly. "Když hráči věří, že si musím nasadit určitou kravatu, aby znovu zvítězili, tak si ji taky vezmu." Dobře tedy sledujte, co bude velezkušený El Maestro nosit kolem krku v úvodním zápase s Egyptem...




Přestože na sebe největší pozornost strhává Luis Suárez, detailního představení se již barcelonský střelec dočkal v našem reprezentačním profilu před čtyřmi lety, a tak se tentokráte zaměříme na jeho neméně gólového bratra ve zbrani, Edinsona Cavaniho. Oba slavné hráče a největší hvězdy Tabárezovy družiny spojuje nejen schopnost sázet jednu trefu za druhou, ale také shodný věk (Cavani je o pouhé tři týdny starší), a dokonce i místo narození. Salto, druhé největší uruguayské město po Montevideu, může být na své syny patřičně hrdé.

Zatímco Suárez se v útlém věku stěhoval do hlavního města a nastartoval svou fotbalovou kariéru v tamním Nacionalu, Cavani se odmalička proháněl s míčem u nohy po ulicích Salta a tříbil své fotbalové dovednosti, kdykoli to jen šlo. Ve dvanácti letech pak ale vytáhlý forvard rovněž zamířil do Montevidea, neboť si jej vyhlédli v prestižní akademii Danubio, jíž dříve prošli třeba Diego Forlán či Álvaro Recoba. Stejně jako tito vyhlášení střelci si i Cavani nechal narůst delší vlasy, kvůli čemuž si u spoluhráčů (v kombinaci s hlubokou vírou) vysloužil přezdívku Ježíš. Edinsonův důvod byl ovšem méně prozaický, a to podobat se svému idolu, Gabrieli Batistutovi.

Po úspěšném přesunu do prvního týmu si Cavani v roce 2007 vysloužil pozvánku na jihoamerický juniorský šampionát v Paraguayi, kam se agenti a skauti ze všech koutů světa přijeli podívat na talentované mladíčky jako Arturo Vidal či Alexandre Pato. Nejlepším střelcem turnaje se však se sedmi góly stal Cavani, jenž Uruguayi dopomohl k třetímu místu a sobě k eminentnímu zájmu předních evropských klubů.

Kvůli vazbám na Sicílii skrze své prarodiče ovšem Cavani vzal zavděk ambicióznímu Palermu, kde zakotvil na závěr zimního přestupového období. Když se pak v březnu dočkal z lavičky soutěžního debutu proti Fiorentině, ukázal hned po několika minutách pobytu na hřišti, jak velký talent ve věčně pracovitém a skromném Cavanim dříme. V jednasedmdesáté minutě za stavu 0:1 se k uruguayskému útočníkovi odrazil míč na hranici pokutového území, ten s ničím neváhal, a tak trochu po vzoru slavného gólu Marca van Bastena z finálového zápasu proti Sovětskému svazu dopravil míč do sítě excelentní ranou z voleje.

Jako celek ale Cavaniho působení v Palermu přineslo smíšené dojmy. Mladý střelec se musel vypořádat s tvrdou konkurencí v podobě místního miláčka Miccoliho či brazilské hvězdy Amauriho a často tak nastupoval na křídelních pozicích. Ke prospěchu nebyly ani neustálé rošády na trenérských pozicích, a tak Cavani putoval do Neapole na hostování s opcí na přestup s nijak oslnivou bilancí 21 branek ve 129 ligových zápasech.

Neapolskému kouči Walteru Mazzarrimu se však tento kousek povedl na výbornou. Tehdy pětadvacetiletý Cavani dostal prostor na svém oblíbeném hrotu, při debutu v předkole Evropské ligy skóroval proti Elfsborgu hned dvakrát a následně se svému novému zaměstnavateli za vloženou důvěru odměnil i 26 ligovými góly. Následovaly dvě neméně plodné sezony a s pověstí nejlepšího střelce Serie A putoval Cavani za rekordní cifru 64 milionů eur do Paris Saint-Germain, kde střílí góly po tuctech dodnes a svůj všestranný talent prokazuje i u basketbalové obruče.

Po dobu působení v Itálii a Francii byl uruguayský milovník lovu s přiléhavou přezdívkou El Matador nedílnou součástí národního týmu, za nějž již nastoupil v rovné stovce případů a pyšní se bilancí 42 reprezentačních branek. Stejně jako na klubové úrovni Cavani potvrdil pověst mistra debutů a prosadil se hned ve svém premiérovém zápase s Kolumbií.

Právě v poslední době střelecká čísla Cavani vylepšuje nejvíce, neboť během kvalifikace se trefil rovnou desetkrát a na výtečnou formu navázal i v letošním kalendářním roce, kde se exkluzivní trefou "nůžkami" prosadil v přátelském utkání s Českou republikou a postaral se také o jedinou branku následného duelu s Walesem. Luis Suárez zkrátka na vystřílení uruguayského úspěchu není sám.




Střed uruguayské zálohy bude na šampionátu patřit Matíasi Vecinovi. Kariéra šestadvacetiletého záložníka je na vzestupu s každou přibývající sezonou, což dokládá i loňský přestup do milánského Interu, kde se Vecino prosadil do základní sestavy, stejně jako v národním týmu. Nyní může rodák ze San Jacinta posunout své úspěchy zase o kus dále.

Než se Vecino vypracoval až do pozice základního kamene Tabárezovy revoluce, musel ujít pořádně dlouhou cestu. Ve čtrnácti letech Matíasovi při autonehodě zemřel otec, sám někdejší profesionální fotbalista, jenž ho ke kopání do míče přivedl. "V ten večer jsem celou rodinu usadila ke stolu a pověděla, co se stalo," vzpomíná Vecinova matka Dolly. "Ale pokračovali jsme ve svých životech, naše rodina je silná. Nechtěli jsme jen plakat a hledat soucit u druhých." Dolly, učitelka angličtiny, pak na uživení Matíase a jeho bratra i sestry musela skloubit dohromady hned tři pracovní úvazky.

Vecinův první klub Central Espaňol se nacházel v Montevideu, kam malý Matías dennodenně jezdil 50 km vlakem. Po návratu domů předal kopačky babičce, aby mu je vyčistila na další den. "Jiné boty ani neměl, dodnes mu připomínají, jak daleko již ušel," líčí Dolly. V sedmnácti letech došlo na Vecinův soutěžní debut a čím dál větší role v prvním týmu, která mu vynesla účast na jihoamerickém šampionátu do 20 let v Peru, kde přispěl k vydobytí uruguayské účasti na Olympijských hrách v roce 2012 a přestupu do Nacionalu, kde se ohřál jen rok a půl před příchodem do Evropy.

Po Vecinovi sáhla Fiorentina, která jej obratem poslala hostovat do Cagliari a Empoli, a právě tam se pod vedením Maurizia Sarriho vytáhlý středopolař opět posunul na další výkonnostní stupeň. Jeho kvalitní výkony dokonce upoutaly i samotného Antonia Conteho, jenž z pozice kouče italského národního týmu Vecina přemlouval, aby si nechal zřídit občanství a reprezentoval zemí z Apeninského poloostrova. Neúspěšně. "Řekl mi, že mu to nepřišlo správné, chtěl si raději počkat na šanci hrát za Uruguay," vysvětluje Vecinova matka.

Na onu šanci došlo v březnu roku 2016. Óscar Tabárez Vecina vrhl střemhlav do základní sestavy v kvalifikačním utkání, a to rovnou na půdě Brazílie. Brzké dvoubrankové vedení domácích nesvědčilo o ničem dobrém, avšak Uruguayci favorita přesto dokázali šokovat a vydobyli si v Recife bod za remízu 2:2. "Nervozita se doma dala krájet, ale nemohla jsem si to nechat ujít. Viděla jsem všechny jeho debuty," líčí hrdě Dolly. Od té doby již Matías z Tabárezovy jedenáctky vyjma zranění či karetního trestu nevypadl.

V posledním kole italské Serie A naskočil Vecino rovněž v základní sestavě, a to v ostře sledovaném zápase s Laziem, neboť Inter v přímém boji o Ligu mistrů musel v Římě stůj co stůj zvítězit. Přestože domácí dvakrát vedli, pokaždé o náskok přišli a devět minut před koncem pak kapitulovali definitivně, když se hlavou prosadil právě Vecino. Díky této brance se milánští poprvé od roku 2012 objeví v milionářské soutěži a její střelec tento gól označil za "nejdůležitější v kariéře". Před sebou má však stále spoustu možností, jak jej ještě překonat. Počínaje letním šampionátem.





Základní osa týmu navzdory atraktivnějšímu pojetí hry zůstává stále stejná. Brankářskou jedničkou zůstává dlouholetá stálice Fernando Muslera, před nímž nastoupí Diego Godín a José María Giménez, tedy raritní případ stoperské dvojice, která nemusí řešit potíže se sehraností, neboť pospolu nastupuje týden co týden i na klubové úrovni v dresu Atlética Madrid. To kraje obrany jsou o poznání větší neznámá a lze jen spekulovat, zda Tabárez sáhne po zkušenosti Maxiho Pereiry s Martínem Cáceresem, anebo po nastupujícím dravém mládí v podání Guillerma Varely a Diega Laxalta.

Středová řada Uruguaye prošla v posledních letech největší změnou. Vedle Matíase Vecina by se měla objevit teprve dvacetiletá hvězdička Juventusu Rodrigo Bentancur a dvaadvacetiletý záložník Bocy Juniors Nahitan Nández. Excelentní sezonu má za sebou rovněž dvaadvacetiletý Lucas Torreira, jehož výkony v Sampdorii Janov neunikly pozornosti předních klubů. O poslední záchvěv staré gardy a zkušenosti se pak postará Cristian Rodríguez, s nímž se může alternovat o osm let mladší Giorgian De Arrascaeta.

Pravou uruguayskou chloubou je ovšem útok. V drtivé většině národních týmů by se špičkoví střelci letošního ročníku La Ligy Cristhian Stuani (21 branek) a Maxi Gómez (19 branek) řadili k největším hvězdám svého výběru, zatímco zde hrají jen druhé housle za "neopominutelnými" Luisem Suárezem a Edinsonem Cavanim. Kdyby Celeste teklo do bot, mají v honbě za obratem skóre opravdu kam sáhnout.

Zatímco na předešlých turnajích Tabárez šil týmovou formaci na míru soupeři, v Rusku již na podobné strategické kroky nejspíše nedojde. Dočkáme se pravděpodobně stabilního rozestavení 4-4-2, v němž se bude obzvláště Cavani při bránění stahovat a aktivně vypomáhat v záloze.

Po losu základních skupin se sázkové kurzy na uruguayské vítězství celého šampionátu propadly až na polovinu původní hodnoty, neboť v konkurenci se Saúdskou Arábií, Ruskem a Egyptem jsou Celeste jednoznačnými favority na postup. Proti těmto soupeřům se tak bude Tabárezovi hodit zmíněná progresivní změna stylu s vyšším držením míče a bohaté ofenzivní možnosti. O poznání vážnější potíž představuje případné osmifinále, kde bude nejspíše čekat Španělsko či Portugalsko.