Australské okénko (5.)

Posledním víkendem se definitivně uzavřel další ročník australské nejvyšší soutěže, což je samozřejmě impulz k otevření dalšího Australského okénka. Tentokrát v mnoha směrech speciálního a zaměřeného na dneškem startující nadstavbovou část. Těšit se tedy můžete na tipy, prognózy a exkluzivně i žebříček nejvábnějších artiklů kraje protinožců...

Základní část A-League se zase jednou neuzavřela v duchu té nejryzejší divácké atraktivity: poslední kolo se rozprostřelo mezi tři dny a pět různých hracích časů, aby se Fox nažral, zatímco fanoušek byl ochuzen o drama zpravidla vítané a běžně dostupné po celém fotbalovém světě (ostatně jak Scott McIntyre ve svém blogu pro SBS jízlivě poznamenal: i v Turkmenistánu nebo Vietnamu). Nicméně tahle "kauza", stejně jako čerstvé ustavení strategické komise při A-League (jež slibuje lepší komunikaci mezi FFA a kluby), jde teď samozřejmě alespoň na nějaký čas stranou.

Central Coast Mariners si v neděli zajistilo, leč kvůli organizačnímu šumu nepřevzalo, talíř pro vítěze základní části - jakousi obdobu Prezidentovy trofeje v NHL - a hned dneska vypuká nejdůležitější část ročníku. Nadstavba, play-off, finálové boje, po anglicku Finals...

Ačkoliv z technických důvodů přicházím s tímto "preview" později, než jsem plánoval, stejně na těchto místech hodlám představit jedinečný a dle mého také spravedlivý formát nadstavbové části. Totiž nejúspěšnější celky sezony, Central Coast Mariners a Brisbane Roar, vstupují do závěrečných etap s poněkud rozdílnými vyhlídkami než kluby, jež se v tabulce poskládaly až za nimi do onoho šestého místa.

Top mančafty sehrají "Nadřazené semifinále" na dva zápasy a jejich hegemon se může rovnou těšit na vyvrcholení, které je v plánu 22. dubna. Naproti tomu Wellington, Sydney, Perth a Melbourne Heart čeká štreka podstatně trnitější. Nejprve "KO systémem" skrz klasické semifinále jako na mistrovství světa - čili bez odvety a třetí na šestého, čtvrtý na pátého; posléze do "Podřazeného semifinále", z něhož vzejde absolutní vítěz těchto odpadlických bojů; a teprve záhy se konečně doopravdy poprat o Grand Final se zklamaným mistrem či vicemistrem. Je tedy třeba zvládnout tři přetěžké mače, bez možnosti odplaty ani nápravy jednoho jediného pochybení - která se CCM, případně Brisbane naskytne vlastně až dvakrát.

Tolik k ryzí teorii, kterou si ještě kdykoliv můžete "omakat" třeba na staré známé Wikipedii. Tento článek je ale psán hlavně pro praxi, kterou v tuhle chvíli budou představovat mé kompletní predikce čerpající jednak z úsudků vlastních, jednak z úsudků pánů redaktorů na oficiálním webu A-League nebo Mirona Bleiberga, exmanažera Gold Coast United a chráněnce stanice Fox Sports.

Wellington - Sydney (tip: 1)

Již dnes hrané klání má jeden významný parametr, který by měl rozhodovat - Westpac Stadium. Zde je doma Phoenix z Nového Zélandu, velké překvapení ligového ročníku a potenciální černý kůň. Ostatně vzestupu tohoto Fénixe jsem se již zevrubně věnoval v článku minulém, takže asi není třeba se o jeho ctnostech sáhodlouze rozepisovat. Tou nejpodstatnější je nicméně právě dlouhodobá fazóna před vlastním publikem: po dobu těch pěti sezon strávených v A-League se Wellington pořád zvládá udržovat nad hranicí 50% vyhraných domácích střetnutí, letos se honosí číslem 57 a největším počtem takových zářezů (spolu s Perthem; osm). Zároveň na sobě dobře známém stánku také často pálí ostrými (druhý nejproduktivnější tým po Brisbane), což ostatně souvisí s jeho čistě ofenzivním vyznáním.

Jenže podstatně horší je to směrem dozadu, což Phoenix sráželo k zemi i v posledních dvou kolech, jež byly z jeho pohledu hlavně herně nezvládnuté. Jakkoliv se nedá očekávat, že by nejstarší a nejzkušenější kádr v lize nevcházel do kruciální části sezony s čistou hlavou, coby varovný signál prohry s Melbourne Victory a Central Coast Mariners chápat lze.

Naštěstí pro vyslance Nového Zélandu je tu ovšem soupeř, jaký je. Jediný účastník play-off se záporným skóre; vůbec nejhůře bránící mančaft ligy; letos Wellingtonem třikrát ze tří pokusů poražený; na Westpac Stadium neúspěšný od 4. ledna 2008; a čerstvě poznamenaný alkoholovým excesem gólmanské jedničky Liama Reddyho, který se postaral o hříšníkův předčasný návrat domů. Lavičkův soubor tedy možná od chvíle, kdy český manažer s předstihem oznámil konec své australské anabáze, konečně hraje jako tým a klíčovou bitvu s Newcastlem, v níž se tváří v tvář válčilo o poslední vstupenku do nadstavby, zvládl na jedničku podtrženou...stále ale před pravým lámáním chleba působí jako totální outsider.

Ze dvou výchozích semifinále hůře postavených mužstev bude patrně právě toto tím atraktivnějším. Jednak se s přihlédnutím k často směšným obranám obou mužstev vyplatí vsadit na "over", jednak se nesmí zapomínat na stín dva roky starého měření sil těchto soků v té samé fázi sezony. Tenkrát šlo sice o představení sydneyské opery, které navíc předznamenalo pozdější celkový triumf Sky Blues - dnes tak nepředstavitelný-, přesto je záhodno se za ním ohlédnout pro připomenutí jedné kontroverze, jako to dříve udělal hráč Wellingtonu, Leo Bertos. Toho prý stále dráždí vzpomínka na neodpískanou hru rukou, která předcházela stěžejnímu gólu Sydney na 2:1 (nakonec 4:2). I proto by tedy souboj na Novém Zélandu měl táhnout; tím spíš, když lze zároveň pozorovat, jak si povede Tim Brown ve své případné derniéře. Kapitán Phoenixu v týdnu šokoval oznámením konce kariéry (se záměrem udělat si v Anglii magistra v oboru management), čímž prakticky vyvážil Lavičkův stejný akt...

Central Coast - Brisbane (tip: postup 1)

Jen jednou v historii A-League se stalo, že by zvýhodněná dvojice pospolu nevkráčela také do Velkého finále. O tuhle anomálii se přitom hned na úvod, v sezoně 2005/06, postaralo Central Coast, když od válu vystrnadilo dokonce mistra z Adelaide.

Zároveň Mariners zaštiťují ještě jednu nechvalnou výjimku, neboť jsou jediným vládcem základní části, který své výsostní postavení nezvládl obhájit i na samotném vrcholu ročníku. Tak se stalo roku 2008, kdy ale také tabulkově nedělil CCM s Newcastlem ani bod. Nyní Arnoldovi svěřenci talíř ukořistili s náskokem dvou bodů, navíc přitom coby první klub historie i podruhé za sebou překlenuli hranici 50 bodů (Brisbane tenhle primát unikl o jeden jistý chloupek). Jsou favority a jako favorité také vypadají relativně neohroženě...

Šampion nemá viditelné slabiny. Jeho defenzíva je statisticky i od pohledu nejtužší v soutěži, koneckonců v oficiálním all-star výběru nechybí ani gólmanská jednička Matt Ryan ani dva pilíře zadní linie, levý bek Josh Rose a neméně zkušený stoper Patrick Zwaanswijk. Ofenzívu mají pak pod palcem zejména dva šikulové, jmenovitě nejlepší nahrávač ligy Michael McGlinchey a talentovaný zakončovatel Bernie Ibini-Isei. Ke všemu se letos výjimečně daří i zázračnému dítku Tomovi Rogićovi, jenž je další z ústředních tváří bleskových "námořnických" tažení, tedy symbolu dnešních Mariners. Na jejich přechod z defenzívy do ofenzívy je zpravidla radost pohledět.

Pokud tedy individuálně CCM těžko vykazuje slabá místa, lze se zaměřit na jeho výkony coby celku - zvláště tedy na představení proti Roar. Totiž jestli mají žlutomodří nějakého vyloženě neoblíbeného soka, bude jím zrovna Brisbane. Třináct proher z 26 pokusů, to vpravdě není chvály hodná vizitka. Navíc Mariners nevyšlo ani loňské "Nadřazené semifinále" (0:2 a 2:2) ani samotné Grand Final (2:2 a 4:2 na penalty) - leč v obou případech šlo o legendární bitvy.

Ovšem na tomto místě nutno jedním dechem podotknout, že nynější situace je dosti odlišná. Roar na rozdíl od loňska dojíždělo "se zataženou ručkou", už se nevezlo na dlouhotrvající sérii bez porážky a i přes opětovně klapající spolupráci uzdraveného Broiche se snajprem Berishou pořád ztratilo ve třech ze závěrečných pěti kol. V tomhle ohledu možná CCM budí ještě menší respekt (jediná výhra), na mě osobně ale i tak působí kompaktnějším, svěžejším a zralejším dojmem.

Sobotní duel tedy nepochybně splňuje všechny možné parametry předčasného finále. Narazí na sebe dva nejschopnější stratégové, dva nejvyváženější kádry a z dlouhodobějšího hlediska samozřejmě i dva vládci australské kopané. Možná jen škoda, že do tohohle souboje titánů necitlivě vkročí cesta brisbaneské party do Jižní Koreji v rámci Asijské Ligy mistrů. Díky ní potom lze docela dobře favorizovat CCM - i proti všem těm přítomným a jmenovaným proudům. Alespoň zprávy z obou táborů ohledně zdravotního stavu aktérů nicméně potěší: žádné významné jméno na place scházet nebude. Snad se tedy můžeme těšit na další parádní zápolení...

Perth - Melbourne Heart (tip: 2)

První várku vyřazovacích bojů završí duel dvou, chtělo by se říct, komet sezony. U Glory jde především o narážku na heroický střed ročníku, kdy se zatracovaný, zkostnatělý ansámbl neuvěřitelně zvedl, nadechl se k sérii osmi kol bez prohry a ve finále si mohl dovolit i tři porážky v závěrečných šesti kolech.

Heart jsou potom naopak mužstvem, od něhož se před sezonou nečekalo nic moc, a přesto se relativně dlouho drželo ve hře o bronzovou příčku. Dravým mládím prolezlá parta těžila právě i z nezkušenosti borců jako Behich, Dugandžić nebo Babalj, kteří zbytek strhli svým elánem. Zároveň je beze zbytku šokující ten fakt, že Melbourne v nadstavbě reprezentuje zrovna tento výběr a ne nablýskané Victory. Heart jsou zkrátka produktem ryzí pracovitosti, která naštěstí ještě pořád dokáže vyhrávat nad jmény...

Ve finále ačkoliv Van’t Schipovi svěřenci elitní šestku jenom uzavírají, právě na ně ukázal Miron Bleiberg jako na "tým roku". Svou volbu přitom opřel hlavně o klubové vzezření navenek, které je skrz naskrz sympatické. Heart vstoupili na to nejdrsnější marketingové pole v rámci Austrálie, fungují teprve druhým rokem; a přesto nevykazují jakékoliv známky disharmonie, nemají problémy s FFA, finančně jsou zcela zdrávi. To je jistě chvály hodné, ač jim to přímo na kolbišti nepomůže.

Naopak prázdná marodka by mohla. Totiž Perth, jehož manažer Ian Ferguson se mimochodem nedávno dočkal prodloužení stávajícího kontraktu o další dva roky, vstupuje do cílové rovinky značně zdecimován, což vytváří fatální propast mezi oběma soky. Jakkoliv tedy skotský lodivod tvrdí, že opory Miller a Burns klání s Heart na 90% nevynechají, obavy z jejich neadekvátní kondice jsou stále opodstatněné. Navíc to nejsou jediné starosti: jisté obtíže nedávno potkaly i Mitchella (16 startů), Coynea (7), McGarryho (24) a Bergera (7). Nakolik se s tímhle nepříznivým stavem věcí Glory vypořádá, to se dozvíme koncem nastávajícího víkendu.

Góly pětikolky

Jedinou "zachovalou" tradiční rubriku Australského okénka kompletně přetvořím v takový pomníček jednoznačně největšího zklamání ročníku. Melbourne Victory sice neprošlo do nadstavbové části, pořád ale zvládá produkovat překrásné góly. Minule toho byl důkazem Harry Kewell, dnes jsem pro vás vybral kousky z dílny jeho dvou spoluhráčů. Oba, Carlos Hernandéz (první) i James Jeggo (třetí), přitom svými parádami paralyzovali zejména fanoušky Wellingtonu. Ten si do Melbourne přijel pro potupný výprask 0:3, který Kostaričan dalekonosnou pumelicí načal a mladičký Australan jinou bombou završil:



Žhavé australské artikly

Speciální kapitolka dnešního okénka bude také jakousi symbolickou tečkou za mým zpravodajstvím ze základní části stále probíhající sezony A-League. Dal jsem totiž dohromady veškeré své záznamy týkající se individuálních kvalit a charakteristik, abych sestavil 15členný seznam toho nejžhavějšího australského materiálu, který by nejspíš bylo záhodno v příštích měsících či letech kout na starém kontinentu. Zároveň jsem si dotyčné dovolil subjektivně seřadit dle domnělé atraktivity, přičemž jsem vynechal například Mustafu Aminiho, jenž sice vykazuje značnou porci talentu, zároveň si už ale jeho služby dávno pojistila dortmundská Borussia, takže pro mě v tuto chvíli není úplně zajímavý. Případným zájemcům ale samozřejmě mohu jeho stručný profil poskytnout v diskuzi...

1. Matt Ryan, brankář Central Coast Mariners
Změnil se k nepoznání. Jestliže vloni se o něm mluvilo snad akorát v souvislosti se vše prostupující nervozitou a jednou do nebe volající hrubicí, dnes už je to pro všechny "příští Schwarzer", oficiálně nejlepší brankář A-League a patrně i nejzářivější gólmanský talent asijsko-australské zóny. A čím by vám teprve 19letý rodák ze Sydney stoprocentně učaroval? Především průlety vlastní šestnáctkou, které jsou v jeho podání nesmírně přirozené a precizní. Orientaci ve vzdušném prostoru mu vskutku již nyní může závidět i kdejaký elitní brankář; a to jde přitom o vlastnost, na jejíž viditelnost těžko bude mít výraznější vliv samotná úroveň ligy. Dalším výrazným rysem jedničky australské třiadvacítky je potom styl chytání jako takový; v Ryanovi se totiž snoubí mrštnost fotbalového i hokejového brankáře. Přitom druhý, vpravdě netradiční atribut vyniká zejména v situacích 1 na 1, jež Ryan řeší možná podivně (například typickými "semafory"), avšak nadmíru efektivně.

2. Ivan Franjić, pravý bek Brisbane Roar
Bez Broiche to nešlo - ani středu zálohy, ani ostrostřelci Berishovi; a tak se pozornost fanoušků Roarcelony upřela na pravý kraj obranné linie, kde neúnavně lítá Ivan Franjić. Muž se zřejmým chorvatským původem je již druhým rokem nejlepším pravým bekem Austrálie; loni si ostatně svými výkony zasloužil i nominaci do oficiálního all-star výběru, která mu letos unikla nejspíš hlavně pro zvolené rozestavení 3-4-3. Středobodem Franjićova profilu bude kdekoliv na světě chvála jeho citu pro útočení - samozřejmě právě jeho smysl pro kombinaci na jeden dotyk a přesný centr z něj dělají nepostradatelnou součástku svého času nezastavitelné ofenzivní mašiny. Čtyřiadvacetiletý bek má jedinou smůlu, že mu na jeho postu konkuruje neméně skvělý Marrone, který si už na rozdíl od melbournského rodáka vysloužil i nominaci do reprezentace.

3. Michael Marrone, pravý bek Melbourne Heart
Předtím exportérem krajních obránců by se klidně v budoucnu mohla stát A-League. V Michaelu Marronem totiž už loni našla vedle Franjiće dalšího vyváženého, šikovného pravého beka, navíc v těch nejlepších letech. Odchovanec Adelaide vyletěl mezi dospělé poněkud pozdě, na rozdíl od kolegy z Brisbane ale přitahuje zájem evropských mančaftů od samotného počátku svého působení v A-League. Před rokem byl už jednou nohou na Ostrovech, nakonec však i letos bavil a těšil fanoušky Heart. Marrone je dalším prototypem beka do kombinace, chtělo by se tedy prostě říct: toho moderního, technického, ofenzivně laděného brusiče lajny.

4. Michael McGlinchey, střední/pravý záložník Central Coast Mariners
Nepochybně největší příslib novozélandské kopané, leč zatím trapně netěžený. Ve svých 25 letech má už poměrně hodně zkušeností s ostrovním fotbalem, ostatně ještě roku 2009 byl členem širšího kádru Celtiku, jehož akademií coby poloviční Skot prošel; právě tahle anabáze však jako by představovala jeho kříž. Zejména pro takto pomalý rozjezd doteď McGlinchey nastřádal jen 11 reprezentačních startů. Tak jako tak se nicméně v Austrálii o jeho talentu moc dobře ví. Stylem hry vám nejspíš bude vzdáleně připomínat Tomáše Rosického; jeho devízou je neustálý pohyb s hlavou nahoře, těsné vedení míče nejlépe středem hřiště a neúnavné vypouštění kolmic, či chcete-li rýsování zlatých českých uliček. Jak už jsem uvedl výše, McGlinchey umí být i produktivní: letos jeho osmi asistencím nebyl s to konkurovat žádný ligový nahrávač.

5. Dario Vidošić, ofenzivní univerzál Adelaide United
Němečtí experti ho určitě budou znát a za kdovíjakého umělce jej považovat nebudou, přesto není radno tohohle naturalizovaného Chorvata odepisovat. Čtyřiadvacetletý ofenzivní univerzál, který na hřišti působí tu coby AM, tu coby pravý křídelník, tu coby hrotový útočník, je v Adelaide prvním rokem a už si na něm klub stihl vytvořit závislost. Doopravdy jestli některá útočná vozba stojí na jediném muži, pak je to právě tahle, jež se opírá o schopnosti Daria Vidošiće. Rodák z Osijeku si rád sbíhá do hloubi pole a krmí své spoluhráče nápaditými balony za defenzivní linii soupeře. Na konci ročníku se proto chlubí naprosto vyrovnanou bilancí 5+5 (považte, že United dohromady docílili jen 26 branek).

6. Terry Antonis, záložník/útočník Sydney FC
Australský "wonderkid" nakonec docela zapadl, což způsobila hlavně jeho neukotvená pozice v týmu. Teprve 18letý univerzál stihl být pověřen úkoly defenzivnějšího střeďáka, podhrota i dispečera - a všude byla přednostně využívána jeho herní inteligence, cit pro přihrávku i příkladná pracovitost. Antonis se jednoduše umí s balonem ohánět jako správný mazák, což jsou na jeho věk obdivuhodné reference. Frank Farina o něm kdysi prohlásil, že notnou chvíli dovedl "dělat nožičky" i se squashovým balonkem, aniž by mu jedinkrát spadl na zem. Zkrátka přirozený talent; a nejspíš i přirozený Cahillův nástupce v nároďáku.

7. Aziz Behich, levý bek/záložník Melbourne Heart
Další, z mého úhlu pohledu, jaksi zabíjený talent. Aziz Behich je znamenitým driblérem, jehož podpora útoku nezná konce ani efektivního valu. Behich kličkuje nebo prostě jen vede míč svou magickou levačkou po vzoru Messiho a neustále provádí nájezdy na pravou stranu soupeřovy defenzivní řady. Jeho neúnavnost koncentrovaná směrem dopředu ale v téhle fázi vývoje nese jistá negativa: jednak často nastupuje na levém beku, což mu bývá jedno, jednak mnohdy zbytečně ztrácí balony. Právě jeho nasazování do obrany mimo jiné škodí celému klubu i tím, že jeho způsob bránění je - v jeho tradičním duchu - prostě nepředvídatelný a leckdy katastrofy tvořící.

8. Ben Halloran, ofenzivní záložník Gold Coast United
Víceméně srovnatelný zázrak jako Antonis. S tím rozdílem, že Halloran vedle sebe nemá opory typu Kisela nebo Carlea a stále ještě působí v nejhorším týmu ligy. Spolu s Jamesem Brownem nicméně vytvořil ohromně talentovanou páku uprostřed ofenzivní vozby GCU, přičemž on sám vyniká titěrnou a neuvěřitelně citlivou prací s balonem i prostou genialitou, respektive schopností správně odhadnout a vyhodnotit situaci.

9. Bernie Ibini-Isei, útočník Central Coast Mariners
Podzimní část sezony byla hlavně o Mattu Simonovi a jeho píli i nezměrné kvalitě; po kapitánově úprku do Koreje a kvůli pomalé aklimatizaci Johna Suttona naopak jaro patřilo jenom Ibinimu-Iseiovi. A nutno zkonstatovat, že si nigerijský mladíček, teprve 19letý atletický hrot, počínal nad očekávání skvěle. Rodák z Port Harcourt může být váhavý v koncovce, pořád ale bude platný v neúnavných nábězích, ale také v mezihře, kde dokáže svými dlouhými nohami podržet míč i proti četné přesile.

10. Matthew Foschini, střední/pravý obránce Melbourne Victory
Tahle generace defenzivních fotbalistů nemá v australském provedení valné zastoupení. Vlastně jen Ryall ze Sydney a právě Foschini zosobňují ty pravé obranářské naděje současné třiadvacítky. Zadákovi Melbourne Victory je navíc teprve 21 let. V tak útlém věku si právě odkroutil již třetí sezonu s dospěláky, během ní stihl ošklivě faulovat i překvapovat stabilními výkony ve specifikami nabitém tříčlenném defenzivním valu. K tomu považte, že se konstruktivní Foschini vypracoval ve stavební kámen patrně nejambicióznějšího - lépe řečeno největšímu tlaku vystavovaného - australského mančaftu. Holt Muscatovým chráněncem (a také jeho "numerickým" následovníkem) nebude náhodou...

11. Eli Babalj, útočník Melbourne Heart
Téměř na den přesně před 20 lety se tenhle vytáhlý mládenec narodil do neklidného Sarajeva. Dnes už ho máme za exjuniorského reprezentanta Austrálie a tedy další slibný produkt četných evropských migrantů. Babalj má samozřejmě na přesun zpět do Evropy moře času, progres jako on ovšem neprodělá jen tak někdo - proto v tomto výběru nesmí chybět. Jestliže loni načínal jediný ligový zápas, letos jich bylo už 17 a naplno se s ním počítá jako s tahounem pro nadstavbové boje. Babaljova síla spočívá především v cílevědomém tahu na bránu, který doplňuje na 194 centimetrů nesmírně vyspělá práce s míčem. Zatím ho sráží přespříliš sólování, to snad ale odbourají přibývající zkušenosti.

12. Mate Dugandžić, pravý křídelník/útočník Melbourne Heart
Pro mě relativní zklamání, přesto neodmyslitelná součást žebříčku. Mate Dugandžić je typickým hračičkou, křídelníkem, jenž soupeřovy obrany terorizuje propracovaným driblinkem a naopak vlastní spoluhráče sobě vlastním individualismem. Další fotbalista s balkánskými kořeny se zkrátka nezalekne ničeho - což dokumentuje i jeho přímý přestup mezi dvěma melbournskými rivaly (na který si troufl jako první)-, což je ale v tomhle případě zatím spíše na škodu. I tak nemůže být pochyb o tom, že také Dugandžić vlastní všechny předpoklady pro to být minimálně kontinentální hvězdou. Jeví se být poměrně gólovým, přímočarým technikem a ti se málokdy ztratí.

13. Matt Nichols, ofenzivní záložník Brisbane Roar
Nejde si nevšimnout jeho všeobecného protežování. Blonďatý mladík je miláčkem australských davů, navíc unikátem, co se gólovosti záložníka týče. Pořád to ale zároveň umí být neobyčejně zbrklý kluk, který se vůbec nedokázal zhostit Broichovy dirigentské úlohy a pro jeho dobro by do tak hlubokých vod již nikdy klesnout neměl. Jeho místo je těsně pod útočníky, odkud může vysílat své jedovaté pumelice.

14. Erik Paartalu, defenzivní záložník Brisbane Roar
Jediný štít v mém výběru. Tahle jedinečnost Erika Paartalua je dána především tím, že stále ještě 27letí reprezentanti Carl Valeri s Milem Jedinakem již působí v Evropě, zatímco nedávno premiérově povolaný držák ofenzivně laděné zálohy Roar prozatím zájmu cizinců odolává. Tahle rezistence by už ale opravdu neměla být dlouhého trvání. 193 centimetrů měřící čahoun je velmi jistý v rozehrávce, která na něm ostatně v dobách "neBroichovských" pomalu stála, což Australané budou jenom vítat. Ostatně už dříve se ozývaly hlasy, že Socceroos potřebují konstruktivního štítového středopolaře - a když Kantarovski nedorůstá nijak závratným tempem, je Paartalu zcela logickou volbou.

15. Tom Rogić, ofenzivní záložník Central Coast Mariners
V první řadě prostě kometa sezony a neobyčejně citlivá zimní posila australského mistra. Teprve 19letá spojka nejspíš ani sama nečekala, že se jí dostane pozornosti takto brzo; když už se každopádně dostavila, vyložil si ji Rogić po svém. Námořnický trademark, a sice vynalézavé protiútoky podnikané z pevné obranné ulity, začal ve velkém propagovat právě on, přičemž jeho "proskoky" středem pole dosud fungovaly na jakkoliv propustnou středovou linii. Bude tedy zajímavé, jak si Rogić povede v nadstavbě; základ by asi hrávat měl...