Africký zápisník V. aneb Sliby Chibi

Druhá delší pauza letošního Afconu se pomalu chýlí ke konci a jejím závěrem nemůže chybět dalších dvanáct turnajových vysvědčení pro ty, kdo už nejsou s námi. Nakolik plusový či mínusový celkový dojem zanechal tucet týmů, kterým nesedly úvodní vyřazovací boje, vedený našimi průběžně největšími favority na zlato z Maroka a Nigérie, kteří prvotní příslib ani zdaleka nenaplnili?

Formát turnajového vysvědčení se příliš neodlišuje od dřívějších týmových hodnocení. U každého vyřazeného účastníka vypíchneme klíčový moment, který do velké míry určil jeho osud na šampionátu, jednu výraznou postavu (pozitivní či negativní) a také jedno dobré zjištění.

Na závěr takového vysvědčení potom samozřejmě nemůže chybět klasická školní známka (1 nejlepší, 5 nejhorší), která zváží nejen výsledky a výkony daného týmu, ale také (nejen) naše předturnajová očekávání. Čím vyšší byla, tím náročnější jsme my byli na výkony.

Ale dost už úvodních řečí: bez jakékoliv ladu a skladu, pojďme na další vypadnuvší mančaft...

---

Klíčový moment: Srážka Vozinhy s Maném

Dal by Sadio Mané rozhodující branku, kdyby nebyl očividně dezorientovaný a otřesený po brutální srážce s Vozinhou? Zní to jako absurdní teorie, že ano — pokud něco, byl to přece handicap — ale zároveň ji nelze přesvědčivě vyloučit. Celá ta sekvence byla divná. Od toho, že Mané zjevně neztratil vědomí (nechápu), přes červenou kartu už tak de facto vyautovanému brankáři (mnozí nechápali už vůbec) až po rozhodnutí ponechat liverpoolskou modlu dalších pár minut na hřišti (vyloženě na kriminál). A nakonec je tedy právě až tohle druhé vyloučení Kapverďana v zápase tím zdánlivě zásadnějším, protože absence útočníka Patricka Andradeho do té doby mdlý Senegal jen sotva plně využíval. Udeřit dokázal až po dvojúderu.

Výrazná postava: Roberto ‘Pico’ Lopes

Tu vtipnou historku, která čeřila mediální vody už před šampionátem, jste možná četli: dublinský rodák Roberto Lopes, jenž před rokem 2019 kopal do míče výhradně v Irsku, v Kamerunu ani nemusel být, kdyby se mu jednoho dne nerozsvítilo, nepřeložil si po devíti měsících zprávu kouče Ruie Aguase na Linkedinu a nedozvěděl se tak o zájmu Kapverd — rodiště Lopesova otce — o své služby. Zhruba dva a půl roku po šťastném shledání má za sebou 29letý rázný stoper věru životní měsíc, který z něj okamžitě učinil žádaný artikl Shamrocku Rovers. Stačilo k tomu víceméně samo ocenění hráčem zápasu s Kamerunem.

Pozitivní zpráva: Prapor lusofonní Afriky zpátky v jejich rukou

Podívejte, Kapverdy neodehrály bůhvíjak zapamatovatelný šampionát, o čemž trefně vypovídá fakt, že řečí xG před osmifinále nikdo nevyprodukoval více nebezpečí než střední obránce Stopira. Ale faktem stejně tak zůstává, že žádná portugalsky mluvící země nedošla na turnaji dále — a to se přece počítá. Obecně si Kapverdy, co do populace stále historicky nejmenší účastník Afconu, zaslouží velký respekt: Guinea-Bissau na třech edicích ani nevyhrála, Mozambik takto vyplýtval dokonce čtyři ročníky, a mnohem větší Angola se z osmi pokusů jen dvakrát probojovala do vyřazovací fáze. Kapverdy se teď pyšní stejným počtem takových zkušeností (ze tří účastí!), takže jsou po dvou po sobě jdoucích absencích zase na čele lusofonního žebříčku namísto Angoly, která chyběla teď i v letech 2015 a 2017.

Výsledná známka: 3

(td)

---

Klíčový moment: Naby Keita diskutuje s rozhodčí

Běží nastavený čas posledního skupinového utkání proti Zimbabwe; Guinea prohrává 1:2, daří se jí ale svírat soupeře v závěrečném tlaku. Nervy pracují, gól visí ve vzduchu, zimbabwská obrana ale odolává... a Naby Keita, kapitán a nejlepší hráč Syli National, najednou zapomíná na své předchozí napomenutí z duelu se Senegalem a ostře startuje na rwandskou sudí Salimu Mukansangu. Ta si to nenechává líbit, vytahuje žlutý karton, a Keitův osud je zpečetěn — v osmifinále se na hřiště nepodívá.

Nejzbytečnější na této epizodě je samozřejmě fakt, že Keitovu týmu vlastně ani o moc nešlo — postup měl už prakticky zajištěný díky čtyřem bodům získaným proti Senegalu a Malawi. Jistě, mohl se posunout výše v tabulce, to by ale v takové situaci mělo jít stranou; zvlášť když alternativou je nutnost odehrát klíčový duel bez kapitána.

Výrazná postava: Naby Keita

Keita následně proti Gambii samozřejmě citelně chyběl, protože — a toto bylo jasné už před turnajem — jiného kreativního záložníka Guinea zkrátka nemá k dispozici. Liverpoolský pracant byl navíc jedinou stálicí tříčlenného středu pole v jinak docela solidně fungujícím 3-5-2 / 5-3-2; jeho kolegové Moriba, Diawara a Camara se točili vedle něj, takže když najednou museli na trávník vyběhnout všichni tři bez svého přirozeného vůdce, guinejská výstavba hry se rozsypala. Tým kouče Kaby Diawary sice i proti Gambii hodně střílel, ale najednou tomu chyběla myšlenka, drajv, moment překvapení.

Pozitivní zpráva: Guinea zůstává i nadále... konzistentní?

Od roku 2004 se Syli National kvalifikovali na sedm z deseti Afconů; pouze jednou (v roce 2012) skončili ve skupině, jinak se pokaždé dostali do play-off... a vypadli hned na první překážce. K dobru jim nutno přiznat, že až do roku 2019 to bylo vždy na štítu jednoho z favoritů turnaje (postupně takto potkali Senegal, Pobřeží slonoviny, Ghanu i Alžírsko). Letošní kolaps proti nováčkovi z Gambie ale poukazuje spíše na jakousi přetrvávající lehkou nadprůměrnost, kterou má tento tým tak nějak v krvi — žádná ostuda, ale ani žádný zázrak, turnaj co turnaj to samé. Takové africké Mexiko. (Řekli bychom "africké Švýcarsko”, ale to po letošním Euru už taky neplatí.)

Na druhou stranu se ale bavíme o Afconu, jednom z nejméně předvídatelných turnajů na světě, šampionátu, kde občas obhájce titulu vypadne už v kvalifikaci či ve skupinách a kde jen ti opravdu nejsilnější mohou předem počítat s nějakým alespoň dílčím úspěchem (a i to často nevyjde). V tomto světle je i jinak poněkud nudná guinejská konstanta vlastně pozitivní.

Výsledná známka: 3-

(dz)

---

Klíčový moment: Poloviční chyba Charlese Thomua

Vlastně to nebyl žádný vyložený kiks; Youssef En-Nesyri svoji hlavičku, která upravila skóre osmifinále mezi Marokem a Malawi na 1:1, neumístil úplně zle. Sice víceméně doprostřed brány, ale brankář Thomu se po ní reflexivně natahoval a chyběla mu jen troška. I takové menší zaváhání by se zkrátka dalo odpustit...

... kdyby tento okamžik přišel v jakoukoliv jinou dobu. Thomu, teprve třiadvacetiletý gólman z malawijské ligy, byl do té doby jedním z nepravděpodobných hrdinů turnaje, podobně jako jeho kolegové Kamara ze Sierry Leone či Owono z Rovníkové Guineji. Proti Senegalu se mezi tyčemi mohl přetrhnout, a i samotné Maročany v první půli doháněl k šílenství, když bravurně zlikvidoval Hakimiho přímák a následně vytáhl jeden z nejlepších zákroků turnaje. Jenže En-Nesyriho gól přišel v nastavení první půle, v době, kdy marocký tlak kulminoval — kdyby se Flames podařilo dotáhnout hubené vedení do přestávky, mohli nabrat nové síly, vytvořit nový defenzivní plán a těžit z psychické výhody. Ta teď ale spadla do klína Maročanům, kteří už si s ní po změně stran dokázali poradit.

Výrazná postava: Gabadinho Mhango

Co se čistě individuálních výkonů týče, málokterý ofenzivní hráč nechal na turnaji podobně výraznou stopu jako Mhango, zkušený forvard hrající jihoafrickou soutěž za Orlando Pirates. To on rozhodl derby se Zimbabwe dvěma trefami, při nichž ukázal svůj oportunismus, schopnost dostat se k míči a bleskově zakončit — a proti Maročanům přidal navrch i skvělou techniku a periferní vidění, když už v sedmé minutě otevřel skóre zápasu výstavní ranou "na Schicka”. Kdybych měl skládat all-stars šampionátu před semifinále, doplňoval by Salaha s Aboubakarem vepředu právě Mhango.

Pozitivní zpráva: Flames, zdá se, našli úspěšnou strategii

Před turnajem se hodně mluvilo o tom, že Malawi sice umí bránit, ale vepředu je to celkem tragédie. A že je vlastně pravděpodobnější, že shoří v obraně, než aby našli nějaký recept v útoku. Proto byl také k týmu před turnajem povolán taktický odborník Mario Marinica. Stálo to za to?

Nejsem žádný expert na malawijský fotbal, takže nevím, nakolik se tento tým lišil od toho v kvalifikaci, ale Flames na mě po většinu času dělali vyloženě dobrý dojem — Marinica se totiž rozhodl nasadit extrémně reaktivní styl, s držením míče někde kolem 20 až 30 procent, a útočit skrze rychlé a propracované výpady z brejků. Občas to fungovalo (proti Zimbabwe a prvních zhruba 20 minut proti Maroku), občas ne, a potom bylo výsledkem spíše pusté betonování (proti Senegalu). Rozhodně se ale nedá říct, že by Malawi na turnaji jakkoliv zklamalo. Už samotný postup do play-off je pro tuto zemi historickým zážitkem, a víc z toho vytřískat jednoduše nešlo.

Výsledná známka: 2

(dz)

---

Klíčový moment: Halilhodžićův poslední a nejvýraznější akt ‘overthinkingu’

Znáte to, ve své podstatě nemáte proč, a přesto začnete panikařit, vymýšlet, co všechno by se mohlo stát i nestát, pokud se vydáte každou z 58 možných cest... a tak se nakonec vydáte tou 59., která se zároveň ukáže být tou nejhorší. Zhruba takové zatmění mysli potkalo i Vahida Halilhodžiće před osudným čtvrtfinále, čímž jenom potvrdil svou pověst největšího "tinkermana” současné africké kopané. Nasadit od začátku prostého pracanta Barkoka místo jednoho z nejlepších Maročanů na turnaji (Amallah) a Munira namísto konečně zdravého útočníka č. 1 (Mmaee) byla jedna zásadní dvojchyba, stáhnout Boufala už v 66. minutě byl potom takový ten pověstný hřebík do rakve. Bylo s podivem sledovat, kterak Maročané v půli — za vedoucího stavu!! — kompletně zahodili veškeré nabyté sebevědomí, okamžitě zapomněli na svůj energický, aktivní styl a začali bohapustě betonovat, ale ještě podivnější bylo sledovat Halilhodžiće, kterak v tom sám plave dost možná akutněji než jeho svěřenci.

Výrazná postava: Achraf Hakimi

Ne vážně, kdo z vás tušil, že se v rychlonohém křídelníkovi kromě všeho ostatního skrývá také znamenitý exekutor přímých kopů? Když se Hakimi chystal k další nebezpečné standardce v závěru zápasu s Egyptem, náhradní brankář a původně trojka Sobhi vypadal v záběrech televizních kamer regulérně po*ělaný strachy. A není divu, vždyť Hakimi už naložil dvěma jeho kolegům, až celý Twitter začal volat po tom, aby se přímých kopů odteď ujímal i v Paris Saint-Germain — ve vyhlášené konkurenci Messiho či Neymara. Kdepak, Hakimi je světový hráč, a rychloanalýzy typu "no jo, holt Maroko nemá nikoho jako Salaha” právě kvůli jeho přítomnosti i auře (a částečně ještě Boufalovi) prostě nikdy plně neobstojí.

Pozitivní zpráva: Nepovedený Afcon je u Vahida dobré znamení

Takhle, v tuto chvíli ještě není zcela jasné ani to, že se Halilhodžić od kormidla nebude v příštích několika dnech poroučet — smlouva mu ostatně bezpodmínečně ukládala dojít s Marokem alespoň do semifinále. Na druhou stranu, po chaotickém roce 2020 se v posledních několika měsících bosenský stratég víceméně našel, kápnul na obvykle fungující diamant a mužstvu vtisknul přímočarý ofenzivní styl plný všelijakých nábojů, který vcelku na všechny soupeře platil, dokud Egypt z jednoho derby neudělal bitvu. Takhle prostě nevypadá konec cyklu, potažmo vyčerpaný trenér; to daleko spíš sedí na Belmadiho a jeho Alžírsko. Zde by se propouštět už vůbec nemělo — tím spíš, když právě Alžírsko s týmž trenérem prodělalo dekádu zpátky ještě traumatičtější APN zkušenost (konec ve skupině s jedním bodem), záhy sotva přemohlo Burkinu Faso v "baráži”, a na MS zničehonic vypadalo výborně. To přece Maroko, toužící po prvním osmifinále od roku 1986, musí lákat vyzkoušet.

Výsledná známka: 3

(td)

---

Klíčový moment: Lloyd Palun trefuje břevno

Za normálních okolností se do této rubriky snažíme vybírat méně očividné momenty než neproměněnou závěrečnou penaltu v rozstřelu, jenže tady to snad ani jinak nejde: už samotný fakt, že Panteři osmifinále proti Burkině vůbec dotáhli až k penaltám, byl totiž vzhledem k průběhu zápasu malý zázrak. V základní hrací době nejdřív přežili soupeřovu desítku, následně dostali gól, jejich vlastní jim nebyl uznán (správně), přišli o vyloučeného Obissu a nakonec vyrovnali až v nastavení... vlastní brankou Burkiňana Guiry. Prodloužení ubránili jen díky dvěma výborným zákrokům gólmana Amonomeho.

A ani samotný postup ze skupiny nebyl žádným zázrakem, ke kterému by stálo za to se vracet; ano, Gabon odehrál svoji skupinu nad očekávání dobře, ale ve formátu 16 postupujících nikdy nebyl outsiderem, na rozdíl od Komor. Takže tak. Klíčovým momentem gabonského vypadnutí byla až poslední zpackaná penalta. Do té doby přežili všechno.

Výrazná postava: Jim Allevinah

A klidně i Guélor Kanga, pokud ne rovnou kouč Patrice Neveu. Po úvodní hubené výhře nad Komorami totiž francouzský lodivod rozhodl vyřešit problém s nedostatečným propojením jednotlivých řad na hřišti tím, že se zbavil klasických křídel a rozhodl se využít Jima Allevinaha na jeho přirozené pozici, kterou je jakási volná devítka, ideální do tandemu. Kanga, který se proti Komorám trápil na double pivotu ve 4-2-3-1, byl vysunut na desítku, a výsledný přerod ze 4-2-3-1 na fluidnější 3-4-1-2 pozvedl gabonskou hru o několik desítek procent. Ono to přece jen udělá rozdíl, když postavíte své dva nejlepší ofenzivní hráče na jejich přirozená místa. Allevinah se navíc přímo podepsal pod postup (a remízy s Ghanou i Marokem) dvěma góly.

Pozitivní zpráva: Gabon umí být konkurenceschopný i bez hvězd

Samozřejmě se nabízí otázka, jak by se Panterům dařilo s Aubameyangem a Leminou na hřišti; takto bylo od začátku vidět, že kvalita v týmu zkrátka není na úrovni kontinentální špičky (což na druhou stranu není ani u Burkiny, ale co už). Přirozenou reakcí by bylo předpokládat, že tito dva borci by Gabon posunuli herně o třídu výš.

Nebudeme teď asi řešit, jak moc (a jestli vůbec) hrálo roli údajné toxické chování obou hvězd přímo v týmovém táboře; pokud je pravda, že Auba s Leminou přitáhli na hotel (uprostřed pandemie!!!) ožralí a v doprovodu dívek noci, pak už samotné jejich odstřižení nejspíš zafungovalo pozitivně. Ale i bez ohledu na tento aspekt může fanoušky těšit, že jejich reprezentace bez svých nejlepších hráčů nezklamala. Odehrála spíše zapomenutelný turnaj, ale v základní hrací době nepadla ani jednou. To není vlastně vůbec málo.

Výsledná známka: 3

(dz)

---

Klíčový moment: Ahmed Mogni vstupuje na fotbalovou mapu

Asi bychom se mohli "objektivně” bavit o tom, jestli si Komory vůbec "zasloužily” postoupit nebo ne. U Malawi, Gambie nebo Rovníkové Guiney žádná debata neexistuje, tyto týmy prostě hrály dostatečně dobře a byly dostatečně efektivní na to, aby si místenku v play-off obhájily bez problémů. U Komor je to trochu jiné, a jakkoliv je jejich příběh samozřejmě fascinující a zaslouží absolutorium, faktem zároveň zůstává, že je mezi nejlepších 16 katapultoval totální kolaps Rajevaćovy rozložené Ghany.

Ani to by ale nestačilo, kdyby Komořané neměli na hřišti borce, který dokáže vzít příležitost za pačesy a parádním zakončením strhnout misku vah na stranu outsidera. Ahmed Mogni nejprve zvyšoval na 2:0, a po ghanském vyrovnání ještě našel dostatek sil (a drzosti) k tomu, aby se probil k vítězné trefě na 3:2. Už to mu doma na ostrovech zaručuje prakticky doživotní status legendy.

Výrazná postava: Chaker Alhadhur

Ok, toto je trochu subverzivní volba, protože Alhadhur samozřejmě na turnaji odehrál jediný zápas a to ještě navíc mezi tyčemi, ačkoliv je původní profesí levý obránce. Čistě z logického hlediska by si to minimálně Mogni zasloužil mnohem víc. Jenže existují tři důvody, proč jsem zvolil právě jeho:

Zaprvé, afričtí gólmani bývají obecně často přikováni u lajny, vynikají spíše reflexy a do herní výstavby se příliš nepouští; v tomto Afrika za evropským standardem zaostává o nějakých deset let. Alhadhur ale na hřišti místy vypadal jako Neuer z Wishe, což bylo, upřímně řečeno, dost osvěžující. Možná proto, že to není gólman.

Zadruhé — a tohle je brutálně nefér, ale vyhnout se tomu nemůžeme — obě kamerunské branky při výhře 2:1 padly po jeho chybách. Jakože samozřejmě, NENÍ TO GÓLMAN, nikdo mu nic nevyčítá. Ale opravdový gólman by minimálně první střelu stoprocentně chytil, a možná bychom se nakonec mohli bavit o ještě větším šoku.

A konečně zatřetí: já nevím, ale levý bek v bráně je prostě mem, s číslem nalepeným gaffou přes půjčený gólmanský dres, se všemi těmi bláznivými výlety, s oběma nezákroky, se závěrečnými záběry spoluhráčů, jak mu gratulují a vlastně ani nejsou nijak naštvaní na výsledek, protože moc dobře ví, že historii přepsali i tak. Příběh trpaslíka, který se v play-off málem ubránil domácímu monstr-favoritovi bez gólmana, je prostě příliš silný na to, abychom ho nepřipomínali zas a znovu.

Pozitivní zpráva: Fotbal na Komorách se bude dále rozvíjet

Komorská jízda přímo svádí ke srovnání se (skoro)sousedním Madagaskarem; jak ale na jiném místě připomíná Tomáš, u Malgašů šlo daleko více o jakési jednorázové vzepětí. Ne tedy že bychom postup Komor mohli nějak předvídat — samotná kvalifikace přišla víceméně jako blesk z čistého nebe, podobně jako dříve třeba u Botswany. Jenže důležité teď je, co s tímto historickým úspěchem hodlají na ostrovech dělat. A tady už je výhled dost optimistický: Komořané oznámili, že vůbec poprvé v historii dají dohromady oficiální U-23 tým a pokusí se s ním zabojovat o příští Olympiádu. Bon voyage!

Jo, a pokud byste si už teď chtěli vsadit, který tým po Madagaskaru a Komorách převezme žezlo překvapení turnaje, stačí se podívat na mapu. Barák na Seychely.

Výsledná známka: 1

(dz)

---

Falaye Sacko z Mali po svém penaltovém zkratu. Zdroj: AFP

---

Klíčový moment: Nejhorší cameo šampionátu

No... tak tohle se opravdu nepovedlo. Přitom ještě po základní části byli všichni z Eguavoenovy "nové” Nigérie (právem) na větvi: Super Eagles jako jediní z celého turnaji propluli skupinou bez ztráty bodu, když si nejdříve zkušeným a zodpovědným výkonem poradili s Egyptem a následně suverénně smazali ze hřiště outsidery ze Súdánu a Guiney-Bissau. Tunisko v osmifinále mělo být další obětí, zejména v očích nigerijských fanoušků, kteří jsou pověstně netrpěliví a lační po úspěších — nutností na každém Afconu je minimálně bronz, který Nigérie ostatně vyhrává takřka sériově.

A určitě nemůžeme říct, že by zápas samotný prohrál Alex Iwobi; ostatně na hřiště šel právě proto, aby se pokusil něco udělat s nepříznivým výsledkem. A je fakt, že jeho vyloučení bylo přinejmenším přísné. A také to, že podivná nigerijská pasivita, podcenění Tunisanů a bohorovný profesorský výkon hlavně v prvním dějství jdou za Eguavoenem. Jenže co naplat; nic neshrnuje náhlý a nepředvídatelný kolaps turnajových spolufavoritů tak dobře jako útočník, který přijde na trávník v 60. minutě a o šest minut později se vrací pod sprchy, dres stále suchý, zatímco jeho deset zbývajících kolegů už na obrat ve zbývající půlhodině jednoduše nenajde sílu.

Výrazná postava: Moses Simon

Jelikož proti Tunisku propadli Nigerijci spíše jako celek (pokud to tak vůbec můžeme říct... spíš to byl vyrovnaný, nudný zápas s jedním rozhodujícím momentem), můžeme se tady soustředit na skupinové dějství. Které ostatně nabídlo spoustu pozitiv a neměli bychom na něj úplně zapomínat jen proto, že se nepovedlo osmifinále. A tady už je volba víceméně jasná — Moses Simon fungoval jako vlajková loď početné ofenzivy, neustále na sebe strhával pozornost, dribloval, otevíral obrany soupeře a sestřelil Súdán gólem a asistencí. Čestnou zmínku si zaslouží i zbytek nigerijské útočné vozby, ale tím už se dotýkáme posledního bodu...

Pozitivní zpráva: Nigerijská retro taktika může fungovat i v roce 2022

Když to vezmeme kolem a kolem, měla tato Nigérie takticky překvapivě dost společného s první zlatou generací poloviny 90. let: dva forvardi vepředu, dvoučlenný střed zálohy (jeden čistič, jeden kreativec), dva stopeři, dva "klasičtí” beci (žádné vymoženosti s LWB a RWB), systém nastavený na mód "hrrr na ně”. Jedinou výraznou změnou je fakt, že místo krajních záložníků v tomto týmu hráli dva podhrotoví útočníci, díky čemuž Super Eagles v tlaku hráli de facto 4-2-4 s útočnou vozbou Chukwueze, Simon, Awoniyi, Iheanacho, ještě zespoda podporovanou Joe Aribem. To je ohromná síla, a zároveň musíme smeknout pomyslný klobouk nad atletičností a poziční zodpovědností všech zúčastněných — přestože Nigerijcům často zůstával před stopery osamocený Ndidi, stejně je v záloze nikdo vyloženě nepřehrál. Na to byl tento tým zkrátka až příliš agilní, dotěrný; jednoduše to soupeřům nedovolil, nenechal je chvíli v klidu.

Až do osmifinále.

Výsledná známka: 3-

(dz)

---

Klíčový moment: Hvizd na znamení konce prodloužení osmifinále

Sloni by si nejraději tu půlhodinu natáhli, i když nutně neměli navrch a v závěru prodloužení se hned třikrát třásli při možnostech Trézégueta. Důvod: těžko pomyslet na větší symbol zatraceného období předávky žezla mezi Joëlem Tiéhim a Didierem Drogbou než právě pokutové kopy s Egyptem. Faraoni je obecně umí (od neúspěšného rozstřelu s Nigérií roku 1984 teď zvládli už pět v řadě) a konkrétně Slonům to ukázali roku 1998 (poslední účast Tiéhiho) a následně i ve finále roku 2006 (první Afcon Drogby). Teď si přidejte třetí korálek, z něhož měl zjevný respekt především brankář Badra Ali Sangaré, který to egyptským střelcům aktivně ulehčoval svým brutálně předčasným výběrem strany. Výsledek: 5/5.

Výrazná postava: Nicolas Pépé

Na svém prvním Afconu, který následoval jeho 80milionový přesun do Arsenalu, spíš zklamal. V této sezoně Premier League je to obdobně neefektivní písnička: jen něco přes 500 minut a jeden gólový příspěvek. Ovšem v Kamerunu byl naopak 26letý pravý křídelník vzorem efektivity; nelítostně využíval skulinek v otevřené obraně a vyžíval se ve zběsilém stylu útočícího týmu Patrice Beaumelleho. Trefil se proti Sieře Leone a byl ústřední postavou debaklu Alžírska. Proti Egyptu byl také aktivní, postaral se o 2/8 střel mezi tři tyče a mimo jiné od rohového praporku připravil šest palebných příležitostí pro spoluhráče, ale nic se bohužel pro Slony neujalo. Jemu však v žádném případě nešlo mít cokoliv za zlé.

Pozitivní zpráva: Na této střední záloze půjde stavět

Ačkoliv i do Kamerunu cestoval, protože jasněžejo, tohle byl stále první Afcon od roku 2013 bez Sereyho Diého coby startéra, a byť mě to vysloveně bolí psát, jednalo se o výraznou změnu k lepšímu. Pobřeží Slonoviny od odchodu Hervého Renarda v roce 2015 nikdy neměli pořádný řád, a nikdy neodvozovali přílišnou sílu právě od středu pole, kde vedle Diého postupně tápali Seri, Kessié i Doukouré, resp. jednou proti Alžírsku tehdy ještě nedopečený Ibrahim Sangaré. Právě on byl teď tím klíčovým tužícím prvkem, který umí běhat, přihrát (nasbíral nejvíc vytvořených šancí, 8), ale i zakončit, a Seriho s Kessiém kdykoliv výborně doplní. S tímto dynamickým záložním triem už Sloni mohli vládnout i tomu koncentrovanému chaosu, jehož vládu leckdy jakoby schválně nastolovali. Takhle to půjde.

Výsledná známka: 3-

(td)

---

Klíčový moment: Zatmění mysli veterána Nsueho

Emilio Nsue zde stejně jako roku 2015 nosil kapitánskou pásku a jako 32letý zcestovalec (v oficiálním zápise omylem uvedený s ročníkem narození 1980) se zkušenostmi z nejvyšších pater španělské a anglické kopané na to jistě měl plné právo. Jako volný hráč za zenitem však rozhodně neměl mít pro čtvrtfinále předplacené místo v základní sestavě, a to nakonec Rovníkovou Guineu dost možná stálo minimálně prodloužení s favorizovaným Senegalem. Právě Nsue, který dříve na turnaji zaujal leda třemi spálenými tutovkami, totiž záhadným způsobem nedokázal odhlavičkovat do bezpečí rutinně padající míč po vesměs odvrácené standardce, a tím vydláždil cestu pro další individuální selhání, kdy se dva obránci nedohodli, kdo půjde po dalším rutinním balonu a zcela nepochopitelně ho nechali propadnout ke skórujícímu Kouyatému. Selhání (obecně hrozně nejistého) Carlose Akapa se Saúlem Cocem, jistě, ale takhle daleko to dojít nemělo v první řadě. A to jde čistě na vrub Nsueho.

Výrazná postava: Ibán Salvador

Pouze dva hráči se na tomto Afconu dosud zapojili do více sekvencí končících střelou než právě talisman Rovníkové Guiney — těmi hráči jsou Mohamed Salah a Vincent Aboubakar, kteří mají už v této fázi víceméně zabookované místo v oficiální jedenáctce turnaje. Ibán to takhle daleko nikdy nedotáhne (i kdyby jen kvůli tomu, že to od pohledu není moc kliďas a sympaťák), ale kdyby se udělovala cena pro nejužitečnějšího hráče turnaje (v doslovném smyslu MVP), on by měl být předním kandidátem jakožto ústřední tvůrce hry a vlastně i zakončovatel. Turnaj zakončil v guinejském kontextu s nejvíce střelami (11; druhý v pořadí 6), získanými míči (38; druhý v pořadí 32) i vytvořenými šancemi (5 spolu s dalšími dvěma spoluhráči), což je opravdové unikum. Na málokoho lépe sedí fráze "bylo ho plné hřiště”.

Pozitivní zpráva: Rovníková Guinea se naučila hrát i s "většími”

Teda, takhle... v pravém slova smyslu je větší kdekdo. Vždyť 1,5milionovou zemi můžete svou rozlohou nacpat skoro celou do jednoho amerického státu, který ani není nejmenším (třeba Massachusetts). Ale že je EQG takovým africkým Chorvatskem, co se poměru velikost/výkon týče, to pro nás už dávno nebyla novinka. Co bylo zajímavým zjištěním, je guinejská konkurenceschopnost tváří v tvář těm nejlepším. Tunisko, které Rovníková Guinea opět porazila loni v kvalifikaci, už z ní má regulérní komplex, ale soupeři velikosti Alžírska, Mali a nakonec i toho Senegalu (který od EQG dostal svůj první gól na turnaji a mohl dostat i víc) dříve technické skoroŠpaněly suverénně porážely. Zářné příklady nabízí jak čtvrtfinále Afconu 2012 (0:3 s Pobřeží slonoviny), tak semifinále o tři roky později (taky 0:3 s Ghanou). Už ne.

Výsledná známka: 1-

(td)

---

Klíčový moment: Bakary Gassama uznává svoji chybu

Mohutný forvard Ibrahima Koné přijížděl na Afcon s pověstí vycházející hvězdy, která v nároďáku už ve dvaadvaceti letech pálí ostrými; nakonec se prosadil v každém skupinovém utkání, což jeho statistiku v reprezentaci zvedlo na obdivuhodných 11 tref v pouhých 10 (!) zápasech. Jenže všechny tyto góly padly z penalt. Ne že by Koné jinak nebyl na hrotu aktivní, nebo že by snad branky z pokutových kopů byly nějak méněcenné, ale přesto je taková statistika o lecčems vypovídající: Mali zkrátka vědělo, kudy do vápna, a tam si jeho hráči často chodili pro fauly, které následně Koné chladnokrevně trestal. Proč ne.

V bezbrankovém osmifinále s Rovníkovou Guineou jsme na pár desítek vteřin byli svědky už čtvrtého dějství stejného příběhu — běžela 41. minuta, Moussa Doumbia se v pokutovém území skácel k zemí a sudí Gassama ukázal na bílý puntík. Asi nikdo v tu chvíli nepochyboval o tom, že se Koné prosadí i počtvrté. Jenže následná konzultace s VAR penaltu odvolala — správně — a Malijci si od té doby nevytvořili už vůbec nic, pokud nepočítáme dvě Camarovy rány vysoko nad břevno. V závěrečném rozstřelu pak Koné na hřišti nebyl a Orli se poroučeli předčasně.

Výrazná postava: Yves Bissouma

Snad žádný jiný fotbalista nesymbolizoval hru Mali tak dobře jako právě Bissouma... s výjimkou Moussy Djénépa, ale to už je víceméně prašť jako uhoď. Vlastně bychom sem (s výjimkou Koného) mohli vyskládat kompletní ofenzívu Orlů, včetně všech náhradníků, a dobrali bychom se stejného výsledku: všichni jsou solidní 1 na 1, rychlí, umí se uvolnit, ale zároveň střílí příliš brzy, neustále mimo, nedají kloudný centr, chodí dopředu s pohledem upřeným na míč, a když už se podaří nějaká ta týmová akce na jeden dotek, působí všichni tak překvapeně, že se to vážně povedlo, že na konci číhá zbrklé zakončení kamsi do háje. Tento styl hry s sebou logicky nese dost penalt (viz výše) a optickou převahu, ale také...

Pozitivní zpráva: Malijcům chybí k zařazení mezi elitu jediná věc

... mizernou efektivitu. Jinak mají Orlové vše. Mladý, sebevědomý, šikovný tým, hráče působící ve špičkových ligách, drajv, jasnou strategii, dlouhodobý plán. Až se naučí být u toho všeho ještě efektivní, čeká je zářná budoucnost. První test přijde už v baráži o (případné premiérové) mistrovství světa.

Výsledná známka: 3

(dz)

---

Klíčový moment: Trojí střídání krátce po první brance Kamerunu

Jeden by čekal, že o takto razantním zásahu do základní sestavy budeme psát spíše v duchu vyvolané pozitivní reakce, ve smyslu kýženého impulzu pro bezzubou útočnou vozbu. Jenže v tomto případě mělo trojí střídání přesně opačný efekt: Tom Saintfiet jím v 56. minutě přetočil rozestavení z výchozího 4-4-2 na 4-2-3-1 se zbrusu novou trojicí hned za Musou Barrowem (!) a ještě, než se všichni stihli vyskládat do svých pozic, promptní útok Kamerunu během pár sekund vedl k druhému úderu Karla Toka Ekambiho a bylo víceméně po všem. Gambie si sice v nové formaci konečně připravila své první a poslední dvě palebné pozice, to ale až za dalších dvacet minut a navíc z nepříliš výhodných míst, takže efekt nula.

Výrazná postava: Ablie Jallow

Kdo jiný než historicky první střelec Gambie na Afconu, který se další parádní ranou zasadil také o nečekaný, v úplném závěru vystřelený skalp Tuniska. Právě díky němu šla takhle Gambie na velice hratelnou Guineu, a mimo jiné díky němu si tím pádem při turnajové premiéře rovnou zajistila čtvrtfinále. Bohužel, v utkání s Guineou se Jallow zároveň zranil a na Kamerun nebyl připravený ani z lavičky, což se výrazně projevilo na rázem skřípající výstavbě hry Gambie, která je obecně do značné míry založená na intuici hráčů jako Jallow nebo Musa Barrow. Druhý jmenovaný byl bez svého obvyklého parťáka, který na turnaji zaujal také hezkým přímým kopem do břevna, dočista ztracený a prakticky neškodný. Z průměru 4,75 střel na zápas (!) šel rázem na jeden jediný pokus zpoza vápna. Žádná náhoda.

Pozitivní zpráva: Nováček rostl už před Afconem a poroste dál

Gambijská účast mezi kontinentální smetánkou byla už delší dobu otázkou času zejména proto, že v zemi na rozdíl od většiny těch afrických reálně dbají na dobré ligové podmínky. Jak jsem psal už v Power Rankings před čtvrtfinále, tenhle tým sice mohl být tvořený zástupci 17 lig, zároveň však jeho kořeny šlo takřka ve 100 % případů vystopovat zpátky do Gambie, což je ojedinělé a záslužné. Hráči jako Ablie Jallow, Musa Barrow nebo Ebrima Colley vlastně ještě nikdy v roli tahounů nezklamali (v průběhu minulého kvalifikačního cyklu jim přeci jen bylo maximálně 20 let, takže ačkoliv už tehdy participovali, nešlo mít přehnané očekávání) a dá se předpokládat, že tenhle tým poroste s nimi, resp. kolem nich. Tohle není příklad Burundi a Berahinovy dojemné story nebo Madagaskaru a jeho party veteránů, o které se už tehdy mluvilo jako o téměř jisté "one-and-done” pohádce. Věkový průměr 25,7 let (přesně šest let pod Madagaskarem roku 2019!) slibuje docela jiný vývoj. A jakmile covid nebude odkládat gambijský kemp, jejich hotel (kde se pár Gambijců před osmifinále otrávilo jídlem) následně nebudou strážit ozbrojení muži atd., bude to ještě lepší.

Výsledná známka: 1

(td)

---

Klíčový moment: Pozitivní test pro tři klíčové hráče

Zkušený levý bek Ali Maâloul se pro nás stal už takovým running jokem, a není to úplně nefér — jeho nekonzistentní výkony a mizivá taktická disciplína jsou objektivním problémem. Na druhou stranu je třeba si říct, že když Onze Masr shromáždil 20 tisíc hlasů o nejlepší jedenáctku Afričanů bez ohledu na působiště, Maâloul figuroval na lavičce a mnozí si ho dovedli představit v základu místo Bensebainiho — tak dominantní je za egyptský Al Ahly (byť, pravda, na lépe vyhovující pozici křídelního beka). O tom, že zůstává nejlepším Tunisanem na svém postu nebylo nikdy pochyb, a tím spíš poté, co Ben Slimane u levého rohového praporku bez pořádně podpory ztratil míč, přičemž levý bek Haddadi se záhy vracel pozvolna, přerušovaným sprintem a v důsledku umožnil onu klíčovou průnikovou přihrávku. Maâloul aspoň v poločase střídal, když se nejspíš stále potýkal s následky covidu; to kolega Chaalali, který též vypadl po skvělém výkonu (a asistenci) proti Mauritánii, se už do akce nikdy nevrátil. Khazri — třetí pozitivní hráč do hvězdné party — jako jediný nezmeškal víc než jeden zápas (i když Nigérii sotva prověřil), ale jak jsme se přesvědčili už dřív, jeho výkony jdou exponenciálně nahoru, jakmile není tím jediným tahounem. A teď víceméně byl.

Výrazná postava: Youssef Msakni

Dlouho Msakni v análech tohoto ročníku Afconu figuroval pouze jako jeden z mnoha... neúspěšných exekutorů penalty (přesně tří). Jednalo se navíc o jeden z jeho prvních kopů do balonu a po dalším nevýrazném výkonu z lavičky proti Gambii by se asi nikdo nedivil, kdyby po něm za pár dnů ani pes neštěkl. Jenže podceňovat jednu z největších postav nedávné historie Afrického poháru národů se prostě nikdy nevyplatí. A tak se na den přesně deset let po svém magickém sólu v derby s Marokem na úvod APN 2012 vytasil s jinou dechberoucí záležitostí, která podobně zčistajasna rozhodla osmifinále s favorizovanou Nigérií — pro změnu na styl téhle parády z jiného zahajovacího derby s Alžírskem na APN 2013. Tři turnaje, tři vítězné trefy proti silným sokům, kteří záhy předčasně končili. Mistr kat.

Pozitivní zpráva: Mondher Kebaier už nesedí na lavičce

Na rozdíl od Alžírska či Maroka potřebovalo Tunisko před poslední fází kvalifikace na MS změnu na trenérské lavici jako sůl, a to vesměs bez ohledu na výsledky. Proto bylo naprosto v pořádku, když 30. ledna tamní fotbalový svaz přeci jen rozhodl o odvolání Mondhera Kebaiera, který měl na kahánku už po Arab Cupu, aby pak na Afconu odkoučoval všehovšudy jedno solidní utkání (proti Mauritánii, gratulace), zatímco na památný postup přes Nigérii dohlížel jeho asistent. Tunisko čeká za pár týdnů Mali, a s tímhle veskrze profesorským fotbalem by na energického soka téměř určitě nestačilo — ze hry si přece proti stejnému soupeři jen sotva něco vytvořilo i zde v Kamerunu v úvodním klání skupinové fáze. Svým způsobem je tedy dobře, že se nějakou náhodou neprošlo i přes Burkinu Faso až do medailových bojů, neboť pak by si Kebaier splnil předturnajový cíl a vyhazoval by se jen stěží.

Výsledná známka: 3-

(td)