Africký zápisník VI. aneb Senegalci ukoulibaly dalšího soupeře

Sedmdesát minut se prakticky nic nedělo. A potom přišla senegalská erupce v rytmu tří gólů, které západoafrické zemi přihrály už třetí účast ve finále Afrického poháru národů. Tolikrát ještě žádná nepozlacená reprezentace ve vrcholném utkání Afconu nevystoupila; bude tedy platit "do třetice všeho dobrého”?

To nikdy nevíte, protože Senegalu se naopak postaví jeden z nejúspěšnějších finalistů historie — sedminásobný šampion z Egypta, který prohrál zatím jen dvě finále, a to ve dvou velice odlišných érách (1962 a 2017).

Ať už to dopadne jakkoliv, můžete si být jisti jedním: buď Sadio Mané, nebo Mohamed Salah budou v rámci předehry baráže o mistrovství světa 2022 skousávat už druhou ultrahořkou pilulku coby poražení finalisté Afconu. Jedná se tedy de facto o výběrové řízení na tuplovaného nástupce Didiera Drogby coby nejvýznamnější smutné tváře kontinentu.

Postup pro oba finalisty se věru nerodil hladce, když Egypt už podruhé na šampionátu musel spoléhat až na penalty, a podruhé na jiného brankáře. Gabaski si však vedl ještě lépe než Sobhy, takže v tomto směru se Faraoni před potenciálním nedělním rozuzlením nemají čeho bát.

---

1. Senegal poprvé nastoupil s (rádoby) desítkou, a nebylo to vůbec znát. Protože tou desítkou byl, ehm, Idrissa Gueyé — dobrý to hráč, ale stejně tak v žádném případě vhodný kreativní doplněk k osamocenému hrotovému útočníkovi. Aby toho nebylo málo, technicky poměrně limitovaný Gueyé se zároveň později v utkání ujímal i přímých kopů, a stal se tak nechtěným symbolem tohoto Senegalu — uspávajícího kolektivu, který je zároveň připraven v určitých momentech vyrazit zběsile kupředu a soupeře v horizontu pár sekund zaskočit.

Na to je přesně Gueyé dobrý; na doplňování z druhé vlny, obecně atakování vápna. Tam už sice vzorně nezakončí, o tom jsme se zkraje tohoto Afconu též přesvědčili, ale doběhne tam a udělá průvan. To Cissému, zdá se, ke spokojenosti stačí, ale otázkou je, zdali by mělo. Stavět Gueyého do takové role je v podstatě ekvivalent Šilhavého volby Alexe Krále na "falešnou desítku”. Ani on tam neměl jen špatné momenty, ale zisk to v součtu přinášelo spíš mizivý.

Ani po druhém postupu do finále v řadě (něco, co se v tomto století podařilo jen Kamerunu a Egyptu) a dalším třígólovém výkonu se tak kuriózně nelze ubránit dojmu, že se Senegal na špici africké pyramidy vyšplhal, zatímco se tuze ochotně tzv. střílel do vlastní nohy. Pravda, už zvládá být efektivní — Gueyé neasistoval u jediné střely soupeře a míče se ve vápně soupeře dotkl všehovšudy jednou, to však zrovna při střelbě klíčové branky — ale Egypt se na rozdíl od Rovníkové Guiney a Burkiny Faso téměř jistě nezlomí sám.

2. Ale abychom Cissému nekřivdili, jedné hvězdě systém přizpůsobil, a není jí nikdo menší než Sadio Mané. U něj pořád nelze říct, že by soupeře likvidoval, ale podíl na pěti gólech je prostě podíl na pěti gólech, a že čtyři z těch příspěvků přišly ve vyřazovací fázi, není žádná náhoda.

Senegal zahájil turnaj ve formaci 4-4-2, která měla adresovat výše dotčenou absenci kreativních hráčů uprostřed pole, a zároveň poskytnout Manému potřebnou volnost v neukotvené roli druhého hrotového útočníka. Výsledek byl však tristní: Manému se vůbec nedařilo přebírat balony mezi liniemi, a tak se za nimi věčně honil do stran, k rohovým praporkům, zkrátka do prostorů, odkud se mu následně neútočilo hladce. Senegal zůstává třetím nejčastěji centrujícím týmem na šampionátu (v přepočtu na 90 minut), a plno z těchto centrů si nahnalo právě zkraje turnaje, kdy vyloženě nevědělo kudy a jak útočit.

Na tomto místě se sluší podotknout, že Mané v roli "doplňkového útočníka” a v této formaci exceloval v kvalifikaci na MS 2022 proti Kongu, Namibii, Togu... ale ani jeden z těchto týmů se na Afcon ani nepodíval, a to nám možná říká vše podstatné. Guinea mezitím Maného de facto vymazala. Od Cissého bylo tedy jedině správným rozhodnutím přetočit systém do 4-3-3, a tímhle jednoduchým návratem ke "kořenům” — právě takhle, s Maném na levém křídle 4-3-3, se Senegal probojoval do finále 2019 — vyřešil polovinu svých problémů. Jak je to občas jednoduché (když máte v kádru úřadujícího Afrického fotbalistu roku)...

3. Být neohroženou největší ofenzivní hvězdou druhořadého týmu je těžký úděl, a Bertrand Traoré pěkně zblízka nahlédl proč. Vy totiž v podstatě nemůžete vyhrát: pokud naložíte celou zemi na svá bedra a prostě ji přes cílovou čáru klidně v křečích dotáhnete (viz víceméně osmifinále s Gabonem, byť ho nedohrál), lidi vám leda tak odměřeně zatleskají, protože se to od vás zkrátka tak nějak očekává; pokud tak neučiníte, jste obratem onálepkováni jako "ten, kdo nezahraje v nejvýznamnějších zápasech”.

Když byl ještě v kurzu, Pierre-Emerick Aubameyang by mohl o tomto stigmatu vyprávět své (na svém prvním Afconu 2012 sice zářil i ve čtvrtfinále, pak ale selhal v rozstřelu a rozhodl tak nakonec v neprospěch hostitelské země). Ještě lepší příměr však nabízí Jonathan Pitroipa, Traorého krajan, který Burkinu Faso z velké části dotáhl do historického finále Afconu 2013, aby tam u něj takřka každá akce začínala i končila, zatímco se utápěl v kličkách.

Traoré byl ve středu postavou totožného ražení. Byl zjevně ukrutně přemotivovaný a možná i nervózní, když dvakrát natahoval z nesmyslných pozic, dvakrát ztrácel míč při hloupých pokusech o vývoz balonu z hloubi pole, a jen jednou jakž takž uspěl s akcí uvnitř vápna.

Pokud vás jako vyslance nejbohatší a nejpopulárnější ligy na světě dokonale zastíní borci z egyptské ligy (Blati Touré) či druhé nejvyšší francouzské soutěže (Gustavo Sangaré), je holt něco špatně. A na semifinálové scéně je to vidět násobně víc než ve skupinové fázi.

(td)

---

1. V souboji dvou portugalských trenérů nakonec vyhrál ten starší, a to zejména díky tomu, že se rozhodl nepokoušet štěstí a prostě svůj tým vyslal na hřiště ve stejném rozestavení a se stejnými pokyny jako obvykle. Egypťané se na celém Afconu prezentují jako takticky dost rigidní tým — Carlos Queiroz organizuje svoji jedenáctku do poměrně precizně sešikovaného 4-3-3, a to včetně největší hvězdy Mohameda Salaha, který si v národním dresu hledí pravé lajny a nemá (na rozdíl od Sadia Maného v Senegalu) volnou licenci hledat si na hřišti místo podle potřeby. Nikdo nečekal, že by Faraoni na Kamerun vyrukovali s něčím jiným, a skutečně: tento Egypt jsme všichni poznávali.

Toni Conceição oproti tomu zahájil turnaj v ofenzivním 4-4-2 a později přetočil svůj systém na organičtější 4-1-4-1; takto ostatně Nepřemožitelní Lvi nastoupili i ve čtvrtfinále proti Gambii, s Gouetem před stopery a kreativními záložníky Honglou a Anguissou v linii před ním. Pro semifinále se ale šedesátiletý stratég rozhodl pro drobnou změnu: ačkoliv personálně se v jeho sestavě nic nezměnilo, rozestavení proti Egyptu připomínalo spíše kompaktní mix mezi 4-3-3 a 3-4-3.

Cílem nejspíš bylo zúžit prostor mezi jednotlivými řadami a eliminovat tak opakující se kamerunský problém: Lvi totiž postupovali turnajem spíše tak, že soupeře jednoduše přestříleli, jejich porézní, pohyblivý systém však zároveň z Andrého Onany udělal gólmana s druhým nejvyšším počtem zákroků po čtvrtfinále. Předpokládám, že Conceição se jednoduše pokusil "zdrcnout” své muže na menší prostor, protože nechtěl do potenciálně nebezpečných pozic pouštět zrovna Salaha s Marmoushem; proto taky levý bek Tolo dostal za úkol držet se vzadu do té míry, že občas vypadal spíše jako LCB. Fair enough.

Do značné míry to taky fungovalo — Kamerunci byli opticky nebezpečnějším týmem a Egypťany opravdu po větší část zápasu eliminovali. Problém byl v tom, že Tolovo zatáhnutí úplně vyřadilo z provozu celou lajnu směrem dopředu. Napravo hru stále táhl spolehlivý automat na asistence Collins Faï, jenže to v důsledku znamenalo, že Lvům pořádně fungovala jen jedna strana hřiště; chvílemi se zdálo, že by proti Faïovi měl na LWB hrát Hongla, ale to nedává moc smysl, když Hongla je LCM, ne brousič lajny. A možná to ani v popisu práce neměl, prostě se jen tak... toulal po hřišti, bezcílně, jakoby bez jasných pokynů.

Karl Toko Ekambi, dvougólový hrdina čtvrtfinále, tak na levém křídle jednoduše neměl dostatečnou podporu; Conceição tímto v podstatě obětoval nezanedbatelnou část své ofenzivní síly na oltář sevřenější taktiky. Můžete to brát třeba tak, že v souboji proti Queirozovi "uhnul jako první”: to on reagoval na soupeře, to on se přizpůsobil.

2. Kamerun rozhodně neplatí za žádné třasořitky, ale obrovskou roli v egyptském triumfu hrál jednoduše fakt, že jsou Faraoni fyzicky silnější. Nebo alespoň v tomto duelu tak působili. Čestnou výjimkou budiž stoper Ngadeu, jehož schopnost udělat si ve vápně prostor představovala asi největší kamerunskou zbraň.

Jinak ale Queirozovi muži dominovali: ve vyhraných hlavičkách i obranných zákrocích (a faulech) byli skoro 2x lepší (nebo v případě faulů technicky horší), a dokonce se jim podařilo 23x (!) obrat soupeře o míč. Aboubakar takto narazil pětkrát, Anguissa taky pětkrát, Hongla čtyřikrát. Na druhé straně prakticky jediní hráči, kteří v egyptském dresu přicházeli o balon, byla obě křídla (Salah a Marmoush); z tohoto pohledu Conceiçãova taktika fungovala, jenže když se podíváme na celkový obraz hry, Egypťané svého soka zkrátka fyzicky přejeli.

3. A nezapomínejme ani na mentální sílu: Kamerun trefil dvakrát brankovou konstrukci, hnalo ho domácí publikum, ale Egypťany jako by jednoduše nic nevyvedlo z míry, což jsme ostatně jasně viděli v penaltovém rozstřelu. Tento tým psychicky roste s každým zápasem, působí dojmem, že zkrátka má vítěznou mentalitu. Ostatně podobně jako Senegal. Když si to vezmeme kolem a kolem, je složení finále z tohoto pohledu zasloužené. I toto je výhoda toho, že vaše největší hvězdy hrají za elitní tým Premier League a mají zkušenosti z vítězných tažení v domácí soutěži i Lize mistrů; ta kamerunská sice nejspíš vyhraje trofej pro nejlepšího střelce Afconu, ale ligu pravidelně kope v Saúdské Arábii...

(dz)