Zápisky z Copy: Čtyři důvody, proč nás potřetí v řadě čeká to samé finále

Zdá se to perfektně nalajnované. Argentina se vzepřela kritikům a ve čtvrtfinále se vytasila s nejlepším výkonem na turnaji, takže by se teď nikdo nemohl až tak divit, kdyby v Belo Horizonte vypálila rybník i domácím Brazilcům. Chilané jsou potom definitivně nesmrtelní, a beztak si (na penalty) zajistí další finále...

Kolumbijcům se podařilo něco, co Brazilci včera nakonec "nedotáhli" — z turnaje se poroučí, aniž by jedinkrát inkasovali, čímž napsali takovou ideální queirozovskou tečku. Mistr je nepošpiněn, a zároveň už na turnaji nebude otravovat takzvané fotbalové romantiky. Na to tu už koneckonců máme Argentinu.

Kolumbie mezitím s Brazílií na okraji propasti tolik znaků nesdílela; na rozdíl od ní si zasloužila letět již v normální hrací době. Kolumbijci byli po slušném startu po většinu zápasu opravdu mimořádně bezzubí, až jeden nakonec váhal nad tím, zdali je větší měrou zneutralizovali Chilané, nebo se odstřelili oni sami.

Falcao v pokračující a snad nikdy nekončící snaze replikovat svou formu z roku 2013 opět na konci června 2019 startoval na hrotu, kdežto Duván Zapata dostal k dispozici sotva deset minut na výklus. James Rodríguez se na pohled téměř nepotkal s balonem a Juan Cuadrado se soustředil hlavně na zastřelování.

Pro tým, který svou skupinou prošel bez ztráty kytičky (byť stále notně queirozovsky, se skóre 4:0), to byl vpravdě nedůstojný konec. O to se na druhou stranu výrazně přičinili také nestárnoucí Chilané, které si nyní rázem lze představit ve třetím finále v řadě, což by před výkopem turnaje netipl ani kdejaký Chilan-bezbřehý optimista.

Je asi holt načase se smířit s tím, že tahle malá země bude hrát o kontinentální titul i s Eduardem Vargasem po čtyřicítce a pět let v (klubovém) důchodu. Tak dlouho se Chile zdálo prokleté bez jediného triumfu na kontě, že mu to první zlato všichni přáli, až se nyní tuze rychle mění v nenasytné a leckdo by se ho nejradši zbavil.

Ale nyní už vážně (i trochu nevážně) ke čtyřem důvodům, proč se s Argentinou i Chile zase potkáme ve finále...

---

---

#1 Lionel Messi začal zpívat hymnu

Přesně tak, na tenhle detail se leckteří argentinští novináři po výhře 2:0 nad Venezuelou soustředili v první řadě. To mělo zaprvé mít svůj symbolický význam; teprve nyní Messimu na rodné krajině začalo řádně záležet, a tak si před startem utkání začal pobrukovat národní hymnu. Zadruhé byl tenhle vrtoch mnohými zpětně označován za tu poslední dobrou věc, na kterou se Lionel Messi toho večera na Maracanã zmohl.

Je takové zhodnocení nefér? Vlastně ani ne. Leo sám po utkání přiznával, že se nenachází uprostřed své nejlepší Copy, a faktem je, že si pro první vyřazovací klání schoval to své dosud nejslabší představení. Po čtyřech startech je zaseklý na mrzké bilanci 1+0 a včera se neprezentoval ani jednou ranou mezi tři tyče.

Sice dal pro jednou zapomenout na pomluvy, že vlastně pro nároďák nemaká a úplně přestal napadat, když se vytasil hned se třemi obrannými zákroky (druhý největší počet z týmu), ale to teď rázem nikoho nezajímá. Když se za zápas podepisoval klidně i pod čtyři góly na minulých Copách, bylo to (údajně) nasazení. Tentokrát je to (evidentně) produktivita. Messimu se vždy dá něco vyčíst, nikdy to není zcela kompletní — a tím spíš ne v posledních letech, kdy třicátník Leo obecně ubral na naběhaných kilometrech.

Ta nejzásadnější otázka nyní zní, nakolik závažný je to pro Argentinu problém. Teoreticky ne až tak moc.

Pokud lze usuzovat na základě výkonu proti Venezuele, Lionel Scaloni přeci jen na čtvrtý pokus vychytal složení základní sestavy (kterou dosud vždy mezi utkání měnil), když jeho tým vypadal solidně vzadu a Leandro Paredes uprostřed zálohy konečně podal dirigentský výkon, jaký si od něj každý Argentinec vysnil už zhruba půldruhého roku zpátky a dosud na něj čekal. Škoda jen, že se Paredes jeví jako takový mladší Banega, a tak po jednom záblesku beztak přijde šedý průměr. Konzistence mu příliš neříkala ani v Zenitu.

A pak je tu ještě jeden faktor: tenhle turnaj má takový feeling Afrického poháru 2015. Ne tedy obecně, k tomu by se sudí museli nejprve vykašlat na VAR, začít pískat penalty, jak jim hrdlo ráčí, vyvolat jednu pořádnou rvačku, a ještě se nechat málem zmlátit (to vše nejlíp v jednom, samo sebou). Já mám spíš na mysli paralelu s Yayou Tourém, jehož čekání na kontinentální titul bylo tehdy rovněž žhavým tématem už léta.

Roku 2015 se Yaya s Pobřeží Slonoviny účastnil svého šestého a natuty již posledního kontinentálního svátku; Messiho ten šestý čeká až za rok. Nicméně Touré toho roku — stejně jako letos Messi — slavil 32. narozeniny a po individuální stránce prožil svůj nejslabší Afcon. To je důležité pojítko, protože i přesto nakonec duchy minulosti za pomoci spoluhráčů s úspěchem zahnal, a to dokonce symbolicky v penaltovém rozstřelu, což je též osobní satisfakce, kterou by si Messi jistě nechal líbit. Takže precedens by tu byl...

#2 Lautaro Martínez není Gonzalo Higuaín

Pokud ještě v roce 2019 stále žijete v přesvědčení, že za všemi finálovými nezdary Argentiny stojí v první řadě Lionel Messi a nikdo jiný, potom A) jste neviděli žádný/zapomněli na každý zápas daných šampionátů, B) fandíte Realu Madrid, anebo obojí naráz. Společný jmenovatel totiž neoddiskutovatelně existuje jediný, a jmenuje se Gonzalo Higuaín. Já sám bych na něho všechnu vinu neházel, obvykle se koneckonců dalo mluvit i o trenérských zkratech apod., ale pokud už to pořád musíme stáčet do roviny individualit, je třeba si nalít čistého vína: Messi jako terč přirozeně láká víc, ale Higuaín byl v nároďáku vážně vždycky strašné kopyto.

Lautaro Martínez tím kopytem není a po dnešku je už zcela jistě první Scaloniho volbou do útoku. (Pokud tedy pomineme Kuna Agüera, který má své místo v základu jisté, dokud Lionel Messi reprezentuje.) Skóre otevřel už proti Kataru a vítěznou branku vstřelil i dnes, když pohotově patičkou nasměroval do sítě nepříliš povedenou střelu Agüera. Posléze ještě nastřelil brankovou konstrukci a byť střídal již po hodině hry, došel si záhy pro ocenění hráče zápasu. Při svém 10. startu vsítil šestý gól a ukázal, jak se šance chytá za pačesy. Bilance takového Icardiho zní jeden gól v osmi startech; Dybala se zaskvěl jednou ve 21 duelech.

S Gonzalem Higuaínem se táhne pověst hráče, který se ve velkých zápasech hroutí. Lautaro Martínez už dva takové Argentině vyhrál, a k dobru může přidat ještě gól a asistenci ze svého březnového debutu v milánském derby proti AC.

To vše může ve výsledku znamenat pramálo, ale v tuhle chvíli zkrátka existuje velká šance, že právě Martínez je tím srdcovým esem, které k sobě Messi odjakživa v nároďáku potřeboval. Agüero může dál být jeho nejlepším kámošem; Martínez se ovšem může stát Messiho vrchním nájemným vrahem.

(Poslední odstavec berte jako pobídku se mi vysmát, jakmile ve finále nevyhnutelně nakopne krtka...)

---

---

#3 Chilané jsou prostě nezničitelní

K fotbalovému Chile se dlouhodobě vážou zhruba dva zákony:

1. Arturo Vidal vždy rozdá nejméně tucet ironických úsměvů a jiných výlevů na všechny strany;

2. Na každém metru čtverečním hrací plochy bude v libovolném bodě utkání aspoň jeden Chilan.

Říkejme tomu třeba Newtonovy zákony obrácené naruby, protože nejsou ani o fyzice ani fyzicky možné.

Přesto k daným jevům železně dochází a došlo k nim i dnes, třebaže se celá jedenáctka Chile dohromady skládala na zhruba tisíc let a dva tisíce reprezentačních startů. Ne, vážně, tohle je ukrutně starý mančaft (celá nominace s průměrem 29,05 let), ten vůbec nejstarší a nejzkušenější na turnaji, a přece to byli právě Chilané, kdo ve druhé půli působili vitálněji a nebezpečněji než Kolumbie, která už v posledním skupinovém duelu neměla o co hrát. Vždyť se i střídající Edwin Cardona v jejím dresu po hřišti závěrem střetnutí ploužil pomaleji než od začátku hrající Wilmar Barrios. Chile prostě Kolumbii úplně vycuclo.

Za Chile dnes v základu jako před čtyřmi lety nastoupili Arturo Vidal, Eduardo Vargas, Alexis Sánchez, Charles Aránguiz, Mauricio Isla (!), Gary Medel (!!) a Jean Beausejour (!!!). Posledně jmenovaný už před pěti lety neměl ani na druhou anglickou ligu. Přesto tahle parta pokryla každou píď zeleného pažitu v São Paulu jako zamlada a Kolumbii úplně vymazala. Los Cafeteros až na samotný úvod duelu neměli interval, kdy by si několikrát po sobě nahráli, hru pořádně roztáhli a Chile uvedli do rozpaků. Kolumbijci byli po hřišti rozesetí tak nějak halabala a neměli žádný pohyb mimo jiné proto, že ho Chilané měli ažaž.

Chile prostě zase jednou někomu vnutilo svou hru. Stejně jako v předešlých dvou finále s Argentinou, které proměnilo v hnusnou, kouskovanou, fyzicky náročnou podívanou, která jim odpradávna vyhovuje. Na výroční Copě Argentinci hráli fenomenálně... dokud nevyšli střelecky naprázdno ve finále se rtuťovitým Chile. Kolumbie letos nebyla fenomenální, ale rozhodně doposud svým způsobem dominovala.

To dnes... dneska nebyla schopná ničeho smysluplného. A takový Roger Martínez jako by se na 81 minut dočista vypařil z povrchu zemského.

#4 Chilský penaltový stroj

I kdybyste o kariéře Charlese Aránguize neměli vědět nic dalšího, musíte si být vědomi alespoň toho, že zatraceně dobře kope penalty. Pokud si teď živě nevybavíte jeho petardu pod břevno z osmifinále mundialu 2014, potom chci znát vaše alternativní označení pro nekompromisní, nechytatelnou penaltu. Já používám jedině "aránguizovka". (Tahle část se nemusí zakládat na skutečných událostech.)

Vtipné a zároveň výmluvné je, že pokud Charles Aránguiz takovou pumelici pod víko původně proslavil, dnes se v rozstřelu vytasil až se třetí nejlepší "aránguizovkou". (Já to jen tak nevzdám, tohle se ještě ujme.) Jak Vidal, tak Vargas mu v pořadí střelců předcházeli a oba si rovněž s ničím nelámali hlavu. Byla to zkrátka nadvakrát potuplovaná krása.

Chilané nakonec proměnili všech pět penalt a stoprocentní úspěšností tak napodobili sebe samotné z finále 2015, kdy už pátý pokus ani nepotřebovali. O rok později pochybil akorát Vidal hned na začátku; zbylé kvarteto nezaváhalo. V semifinále loňského Konfederačního poháru Chilané ztrapnili Portugalce penaltovým skóre 3:0.

Jaká proměna od zmíněného osmifinále MS 2014, kdy většina chilských exekutorů (tři) neuspěla. Charles Aránguiz se od té doby na trénincích patrně nezastavil, a své ovoce to teď nese v podobě zbraně jako žádné jiné. Takhle sebevědomý kolektiv co se zahrávání pokutových kopů týče, to aby člověk pohledal.