Zápisky z Copy aneb Pět rýmů o brazilském triumfu

Copa Ámerica je u konce, z triumfu se radují domácí Brazilci. Ve finále přehráli Peru 3:1 a po dvanácti letech slaví vítězství na významném turnaji. To všechno bez Neymara, zato s novými národními hrdiny - Gabrielem Jesusem, Evertonem nebo Arthurem Melem. Co finálový zápas přinesl a proč byla tahle Titeho skvadra ze všech nejlepší?

Chci ti všechno říct a pak se někam schovat, třeba pochopíš
jak je těžké inkasovat.

Dostávat góly bývá pro brankáře poměrně denní chléb, pokud tedy nejste Dino Zoff nebo Dino Koller. Když ale Allison Becker inkasoval v závěru prvního poločasu z kopačky Paola Guerrera, bylo to něco, co opravdu dlouho nezažil - naposledy totiž lovil míč ze sítě 4. května, když ho v lize překonal Salomon Rondón.

Allison tak turnaj dokončil s famózní bilancí šesti odchytaných utkání a jediného inkasovaného gólu a zaslouženě ke zlatým rukavicím z Premier League i Ligy mistrů přidal i tu z jihoamerického turnaje. Brazilci, kteří v minulosti často neměli v brance zas tak kvalitní gólmany, se teď mohou opřít o výtečný talent. A když vezmeme v potaz, že na šanci na lavičce čeká neméně dobrý Ederson...

Penaltu proměnil Guerrero košer
s pocitem sladším než Ferrero Rocher

A nelze se divit - kromě toho, že dal svému týmu radost z vyrovnání (která bohužel trvala jen pár vteřin), šlo už o jeho třetí branku na turnaji, díky které vyhrál společně s Evertonem zlatou kopačku pro nejlepšího střelce turnaje a navázal tak na své triumfy z let 2011 a 2015. Bývalý hráč Bayernu Mnichov či Hamburku je i v pokročilém fotbalovém věku důležitou součásti peruánského mužstva a nám nezbývá než doufat, že se s ním uvidíme na Copě i příští rok.

Celkově se potomci Inků absolutně nemají za co stydět a když si uvědomíme, že má tahle krajina z posledních čtyř jihoamerických turnajů TŘI medaile - to vše bez velkých hvězd a v konkurenci Brazílie, Argentiny, Kolumbie, Chile nebo Uruguaye - nezbývá než před Guerrerem a spol. smeknout. Ani ve finálovém zápase proti Brazilcům si nevedli špatně a rozhodně to Titemu celku nedali zadarmo. Individuální kvalita byla však jednoznačně na straně domácích, což bylo na hřišti vidět téměř v každém okamžiku.

Levý bek Trauco si stěžoval: Rostu
z Jesuse, byť hraje na jiným postu

Brazilští fanoušci to řešili celé poslední mistrovství světa. Gabriel Jesus, nebo Roberto Firmino? Kdo by měl v sestavě zaujmout post hrotového útočníka? Většinu turnaje nakonec odehrál první jmenovaný, leckdo z řad příznivců kanárků ale kafral, raději by na hřišti viděl aktivnějšího Firmina. Na tomhle turnaji se to Tite rozhodl vyřešit šalamounsky a většinu času byli na trávníku oba. Přizpůsobit se musel Jesus, který se přesunul na pozici pravého křídla. To, co se nejdřív zdálo jako podivný nápad, se skvěle zúročilo třeba v semifinále proti Argentině, kde si ofenzivní talent Citizens připsal bilanci 1+1, nota bene po dvojité kombinaci právě s hráčem Liverpoolu.

Na finále nebylo důvod nic měnit, což se Titemu pochopitelně vyplatilo. Jesus si vedl skvěle, byl nebezpečný a u první gólové akce ukázal skvělou orientaci v prostoru, schopnost 1 na 1 i výtečné centrování. Mladý útočník na turnaji ukázal, že je skutečně komplexním forvardem a poslal tím zajímavý signál i Josepu Guardiolovi - uvidíme, jak katalánský stratég tohle zjištění zužitkuje na Etihadu.

Druhý gól pak mladá hvězda vstřelila sama a aby toho nebylo málo, zapsala se do zápasových análů i v negativním světle, když se nechala v sedmdesáté minutě po zbytečné druhé žluté vyloučit. Ze hřišti se mu nechtělo, takže svůj odchod do kabin ozdobil kopáním do lahví s vodou nebo snahou převrátit budku s VARem. Později jsme mohli vidět záběry brečícího Jesuse na schodech v útrobách stadionu, načež se zase radoval z triumfu, ke kterému výraznou měrou pomohl. Zkrátka a dobře, jestli někdo tvrdil, že Brazílii i tomuhle turnaji bude chybět Neymar - ať už po fotbalové nebo komediální stránce - Gabriel Jesus byl jeho více než zdatným nástupcem.

Zazněla vítězná fujara
a to jsme neměli Neymara

Brazilci po dvanácti letech vyhráli v seniorské kategorii uznávanou trofej (sorry, Konfederační pohár počítat nebudeme). Ale Neymar, dost možná nejlepší brazilský fotbalista posledních padesáti let, který nezačíná na R, u toho nebyl. Téma, které teď budou řešit všichni. A nabízí se samozřejmě ta nejpitomější novinářská otázka - Brazilci vyhráli bez své suverénně největší hvězdy. Přesto - a nebo právě proto?

Ne, nebudu tu rozvíjet přiblblé příběhy o tom, kterak pracovitý tým bezejmenných fotbalistů bez zátěže v podobě egomaniaka vyhřívajícího se v záři reflektorů konečně ukázal svůj potenciál. Za prvé v brazilském týmu nejsou žádní nýmandi, ale vesměs fotbalisti jako kráva (copyright Vladimír Coufal) z největších evropských velkoklubů, za druhé i přes určité výhrady nepovažuji Neymara za zástupce ďábla na zemi.

Na druhou stranu, Brazilcům to i bez Neymara fakt šlapalo. Skvělá defenziva (jeden inkasovaný gól za celý turnaj a ještě z penalty mluví za vše), výtečný přechod do útoku a parádní práce od všech.

To byla mimochodem další věc, která byla ve finálovém utkání patrná na první pohled. Peruánci, ač se usilovně snažili, na Brazilce prostě neměli. Kanárci byli individuálně lepší v každém aspektu hry, každý dotek s míčem ukazoval, jak moc jsou jinde. Na druhou stranu ale domácí celek skvěle fungoval i jako tým. Mohli jste obdivovat skvělý přehled a míčové kousky Coutinha, Arthura, Firmina nebo Evertona, zároveň jste si ale nemohli nevšimnout, že všichni dohromady fakt makají. Firminova obětavost, která vedla k důležitému druhému gólu. Presink, precizní defenzivní činnost téměř od všech hráčů na hřišti. Kdepak, tahle Brazílie nestála na výkonu jednoho nebo dvou hráčů, tohle byla skvěle odvedená týmová práce.

Zároveň je asi nevyvratitelnou skutečností, že pokud máte na hřiště někoho jako je Neymar, chtě nechtě ho podvědomě budete neustále hledat. Teď nic takového u Brazilců nebylo, do každé ofenzivní akce mohli jít s čistou hlavou a i díky tomu se radují z vyhraného turnaje.

Ovládnout střed by to chtělo
zařídí to Arthur Melo

Mluví se především o ofenzivních hvězdách, čestnou zmínku si ale rozhodně zaslouží i muž s číslem 8. Arthur Melo odehrál výborný turnaj a završil ho i skvělým výkonem ve finále. Nejen že měl lví podíl na vítězné brance, ve výtečně šlapajícím brazilském stroji byl jednou z nejdůležitějších součástek.

Skvělé přihrávky, famózní herní přehled, výborné přenášení hry, to vše měl nový barcelonský Xavi v malíku. Jestli se na turnaj díval Ernesto Valverde, možná by se mohl zamyslet, jestli Arthurovi nenabídnout větší prostor k seberealizaci - šikovný středopolař mu to určitě oplatí.

Jihoamerické mistrovství je za námi a Brazilci se radují z toužebně očekávaného triumfu. To všechno bez největšího národního idolu, zato s příslibem budoucích skvělých výkonů od perspektivních hvězdiček (Everton v Grémiu určitě dlouho nevydrží), s Coutinhem, který si spravil chuť po matné klubové sezoně (neměl by hrát více zprostředka a blíže středu pole i v Barceloně? S Arthurem si docela rozuměli, proč to nepřenést i na Nou Camp?) a s dobrým pocitem ze skutečně kolektivně pojatého fotbalu. Tite se tak ukazuje být tím správným mužem na brazilské lavičce a na první pohled tenhle tým vypadá zajímavě i vzhledem k nadcházejícímu mistrovství světa. Tady bude muset ale brazilský kouč řešit hned několik otazníků. Thiagu Silvovi je čtyřiatřicet, Danimu Alvesovi ještě o dva roky víc. Tady už to na Katar nevypadá. Nastává čas Edera Militaa? Bude fit a ve formě Danilo? Nebo se objeví někdo nový, zatím neznámý? To už není naše starost. Nám nezbývá než Brazilcům pogratulovat k titulu mistrů jižní Ameriky. Díky za fajn výkony a za rok čus!