Viliam Schrojf - Černá kočka

I kdyby kromě veleslavného MS v Chile nepředvedl už zhola nic, přesto by patřil mezi nejslavnější brankáře čs. historie. Právě s Chile je jeho jméno spojováno nejvíc, ač výborné výkony podával i v jiných zápasech. A asi jen díky éře svého nástupce v reprezentační brance - vynikajícího Ivo Viktora - upadl tak trochu v zapomnění.

Viliam Schrojf je jedním z té nezapomenutelné generace hráčů narozených kolem roku 1930. Masopust, Pluskal, Kadraba, Hledík, Láďa Novák, Vlasta Bubník, Mirek Wiecek... Co jméno, to pojem. Ale aby nějaký tým uspěl, aby se nějaký tým natrvalo zapsal do fotbalových čítanek, potřebuje kvalitního brankáře. A přestože tato doba nabízela takovýchto jedinců přehršle - zmíním např. Jonáka, Pavlise, pozdějšího emigranta Břeťu Dolejšího anebo "Capana" Stacha -, právě Vilda Schrojf se stal jejím brankářským symbolem. Jo, možná že nebýt chilského šampionátu, byl by "jen" jedním z těchto mnoha opravdu velmi dobrých gólmanů, jenomže on v Chile přinutil UEFA, aby ho v r. 2003 zařadila do širší nominace padesátky nejlepších fotbalistů za uplynulé půlstoletí.

Podle jeho křestního jména jistě každý dospěje k závěru, že šlo o Slováka. Chyba. Nemáte soudit člověka podle prvního dojmu - Schrojf byl totiž rodilý Pražák. V naší metropoli se narodil 2. 8. 1931, tam taky začal s fotbalem a až do vojny chytal za Admiru Praha XIII. A jak by zpíval Jarek Nohavica: "Když ho brali za vojáka do Křídel Vlasti Olomouc, stříhati ho vůbec nemuseli, ježto už byl bez vlasů, ježto už byl bez vlasů."

Avšak nejen svou prostovlasostí se už v raném věku mezi třemi tyčemi vyjímal. V jednokolové sezóně r. 1953 - tehdy se přecházelo na sovětský model jaro/ zima, aby se za čtyři roky vrátilo vše do starých kolejí a hrála se kvůli tomu pro změnu kola tři... - inkasoval ve čtrnácti zápasech jen 7x (druhý nejlepší duo Pavlis - Dolejší z Dukly dostalo fíků dvanáct) a Olomouci vychytal senzační čtvrtý flek. Kam po vojně? Tak trochu doufal v to, že si ho vybere některý z pražských klubů, ovšem ty daly přednost jiným. A tak byl nakonec rád, že na něj ukázal bratislavský Slovan. Bylo to s podivem, v té době už byl reprezentant, vešel se dokonce i do nominace na MS 1954 ve Švýcarsku, kde se sice na hřiště nedostal, ale i tak. Někdy je uvažování funkcionářů záhadné - mají možnost získat za hubičku reprezentanta, ale nevezmou ho.

Schrojf tedy vyměnil Prahu za Bľavu. Deset let hájil branku Slovanu a měl lví podíl na zisku jednoho mistrovského titulu a tří druhých míst. V době nadvlády Dukly a v konkurenci rovněž velice silné Sparty či ČH Bratislava víc snad urvat ani nešlo. Belasí měli výborný mančaft, borci jako Benedikovič, Molnár, Popluhár nebo Emil Pažický byli plejeři jak víno a s Vildou Schrojfem za zády měli jistotu prvotřídní kvality. Aj fanúšikovia spoznali, že Vildo je naozaj brankár ako remeň a odrazu si ho obľúbili. On byl totiž Schrojf nejen výtečný gólman, ale zároveň ten typ hráče, co na hřišti myslí na diváky. Hrál zkrátka na efekt. Kde jen mohl, vystřihl líbivý zákrok, řadu situací řešil navýsost elegantně, tu k robinzonádě přidal kotoul, tu sebou hodil i po lehoučkém míči, však se taky stalo pravidlem, že jen na tréninky Slovanu chodilo na pět tisíc diváků. Zdůrazňuji, že na tréninky. Dnes vám tolik lidí nepřijde ani na zápas. A to hlavně kvůli "Černé kočce", jak se Vildovi přezdívalo. Brankáři tehdy chytali povětšinou v černém, řada z nich dostávala přezdívky právě ve spojitosti s černou barvou ("Černá chobotnice" Jašin nebo "Černý panter" Grosics). A jaký jiný přídomek dát chlapovi, co je pružný jak guma, mrštný a hbitý? No "kočka", a když chytá v černém, tak "Černá kočka".

Jeho styl, to byla pastva pro oči. Na čáře byl takřka nepřekonatelný. Jeho reflexy byly pověstné, fantastické, dokázal bleskově reagovat na dorážky či střely zblízka, slavnými se staly jeho neohrožené skoky střemhlav pod nohy útočníků. Na druhou stranu prý při centrech občas zazmatkoval, a to ne proto, že měřil pouhých 175 cm, vždyť dokázal znamenitě vykrýt celý prostor kasy. Jeho zvláštností bylo i to, že merunu lapal s oblibou do dlaní, vyrážení moc nepěstoval. A samozřejmě že při těch nesčetných parádičkách občas pustil gól, za který bych se styděl i já, co jsem v brance v životě nestál. Jako třeba při svém posledním startu za reprezentační Áčko proti Rumunům v Bukurešti. Ladným kočičím skokem se vrhl po míči, domácí publikum zašumělo údivem, aby následně vybuchlo nadšením. Balón mu podklouzl pod tělem a odkutálel se do sítě. Anebo třetí gól z finálového klání v Chile, kterýžto kiks po letech "úspěšně" oprášil Čechíno v zápase s Turky. Taky někdy vypnul. Prostě vypnul, to se nedá jinak nazvat. Šel si třeba pro balón za čáru. "Máš ho tam," volali na něho spoluhráči. "Kde?" ptal se nechápavě. "V brance..." Ale to byly spíš výjimky. Plných 39 startů za nároďák v konkurenci takových gólmanů, co tehdy chytali, je důkazem toho, že jeho kvality byly opravdu vysoké. A to v prvních šesti letech po své premiéře oblékl dres se lvíčkem na prsou jen sedmkrát. Pak už mezi tři tyče prakticky nikoho nepustil.

Výbornými výkony se podílel na zisku bronzu z ME v r. 1960 a na postupu z kvalifikace na MS v Chile, jež se konalo o dva roky později. Zejména v rozhodujícím, třetím zápase na neutrální půdě v Bruselu se Skoty mančaft podržel, ale to nebylo nic proti tomu, co si uchystal pro samotný turnaj.

Los nám tehdy přisoudil skupinu, která se z teoretického hlediska zdála naprosto nehratelná. Naši kluci odletěli do Chile provázeni nedůvěrou fanouškovské obce, tentokrát však vystupňovanou k stoprocentní jistotě, že se vrátí s výpraskem, jaký nemá obdoby. A nešlo tentokrát o tradiční skepsi českých fandů. V prvním duelu nás čekali Španělé s útokem Gento - Suaréz - Puskás - del Sol. A to ještě na lavičce seděl zraněný di Stéfano. Z těch jmen šla hrůza. Trenérský mág - jinak to říct nejde - Rudolf Vytlačil však své svěřence skvěle nabudil, a ti se proti těmto velikánům světového fotbalu vrhli neohroženě do boje. Přestáli jsme místy až drtivý tlak, stopeři odvrátili mraky centrů a co se jim odvrátit nepovedlo, pochytal fantastický Schrojf. Martinéz z něho byl tak vytočený, že mu dal ve výskoku pěstí přímo mezi oči a na zemi mu dal ještě nášup v podobě kopačky do čela. Po malém ošetření vyskočil bývalý boxer Vilda na nohy, otřepal se a teprve prý dostal na Španěly pořádnou pifku. Takových ran schytal jako dorostenec v ringu hafo, jedna ťafka ho nemohla zastavit. Zbytek zápasu dochytal ve vynikajícím slohu, a když Štibrányi z brejku skóroval, mohli jsme se radovat z vítězství nad jedním z největších favoritů turnaje.

V dalším zápase nás čekali mistři světa z Brazílie. Hrozivou španělskou útočnou vozbu vystřídala děsivá brazilská. Vavá, Didi, Pelé, Zito, Garincha... Ještě dnes se při těch jménech tají dech, co teprve tehdy. A co teprve, když jste proti nim měli nastoupit. Opět však zafungoval fenomén jménem Vytlačil. Tento rozený psycholog dokázal mančaft po mentální stránce připravit mistrně, nepotřeboval k tomu tým odborníků, stačilo mu jen vědět, kdy co komu říct. A tak se na place odehrával vyrovnaný duel dvou perfektně připravených celků. Pod bezgólovou remízou se opět tučným písmem podškrábl chlap v černém dresu v naší kase. Schrojf se jmenoval. Viliam.

Ve třetím utkání skupiny jsme přes brzké vedení podlehli Mexiku 3:1. Hovořilo se o vypuštění zápasu, abychom nemuseli na neznámé Anglány, pravda je však taková, že nám ten mač prostě nevyšel.

Ve čtvrtfinále nás čekali Maďaři. A opět - zuby si na nás brousili útočníci nejvyšší světové třídy jako Albert, Tichy nebo Fenyvesi. Maďarům se podařilo vybudovat znovu nesmírně silný tým, který měl navázat na neporazitelnou "Zlatou jedenáctku". V jejich řadách byli hráči, kteří patřili k tehdejší špičce, a přejít přes Čechoslováky mělo být jen otázkou skóre. Na tom se shodovali všichni světoví odborníci. Naše mužstvo si sice získalo za své výkony s favority jakés takés sympatie, ovšem Maďaři mu měli rázně zatnout tipec. A úplně klidně se tak mohlo stát, kdyby ovšem v naší brance neřádila "Černá kočka".

Viliam Schrojf v tomto zápase totiž podal výkon, o němž jeho přímí účastníci dodnes hovoří jako o nejlepším výkonu brankáře, jaký kdy viděli. Ještě dlouho po jeho skončení setrvávali někteří diváci na svých místech, aby vstřebali to, čeho právě byli svědky. Brankář Schrojf během devadesátiminutové hrací doby totiž popřel všechny fyzikální a fotbalové zákony a maďarským útočníkům přivodil stav nejkrajnějšího zmaru a netajeného zoufalství. Jestliže v předchozích střetnutích hodnotil tisk Vildův výkon jako "vynikající", "fenomenální", tak nyní používal přívlastky jako "zázračný" nebo "nadlidský" a psal o "Šestirukém zázraku z Československa". "Brankáře Schrojfa nebylo možné za 90 dlouhých minut překonat! Za 90 krátkých minut! Takový výkon jsme ještě v životě neviděli," referovali do svých redakcí úplně konsternovaní maďarští novináři, kteří pamatovali nejslavnější zápasy Pláničky, Zamory či Rudiho Hidena. Ve 14. minutě vstřelil Dolfi Scherer po Masopustově příhře z ojedinělého protiútoku gól.

Pak už jsme se za půlku podívali jen sporadicky. Maďaři nás totiž zmáčkli takovým způsobem, že jsme měli místy problém urvat se i z vápna. Zejména v první půlce nás dostali pod nevídaný tlak, a přestože naši hráči bránili přímo skvěle, té útočné smršti, jakou Maďaři rozpoutali, nešlo odolat. Útok za útokem se valil na naši bránu, defenzíva neměla čas si oddychnout, poněvadž Albert, Sándor a spol. předváděli fantastické akce plné technických fines, narážeček a centrů, na Schrojfovu bránu vysílali jednu střelu za druhou, vytvořili si mraky šancí, více než ve třech předchozích zápasech dohromady, ale i ty nejvyloženější z nejvyloženějších zázračným a pro všechny přítomné naprosto nepochopitelným způsobem zneškodnil Schrojf. Jeden maďarský rozhlasový reportér zděšeným hlasem opakovaně křičel do éteru: "Oni mají Schrojfa, oni mají Schrojfa, tohle nevyhrajem! Tohle nemůžeme vyhrát! Jim chytá Schrojf!" Fenyvesimu lapil střelu z pouhého metru, Tichemu doslova uzmul míč přímo z čela, dalšímu útočníkovi vyškrábl hlavičku z pěti metrů mířící přímo do šibenice. Už už se všem na stadionu zdálo, že tentokrát je Schrojf překonán, náhle se vzduchem mihla černá skvrna a Maďar bušil zoufale pěstí do trávníku. Náhradník Titus Buberník vzpomíná v knize věnované tomuto mistrovství: "Chvílemi se na to nedalo dívat! To byl fotbalový Verdun. Schrojf lítal z rohu do rohu, kryl míč tělem, boxoval ji od brány. Svůj dres musel několikrát propotit, ale čisté konto udržel. Něco podobného jsem nikdy neviděl. Nikdy v jednom utkání." Maďaři odešli poraženi, Schrojfa odnesli rozradostnění spoluhráči do šatny na ramenou. "Umřeli jsme na krásu a byl to Schrojf, kdo nám zatlačil oči," konstatoval po zápase kouč Maďarů. Světový fotbal měl novou hvězdu.

"Jsme tě nechali schválně vyniknout. Doteď jsi nic nechytil, a naráz budeš slavný," utahovali si z hrdiny dne spoluhráči. Ale na srandu nebylo moc času. V semifinále nás čekali výborní Jugoši s dalšími superhvězdami v útoku - Jerkovičem, Skoblarem či Šekularacem. Když prvně jmenovaný v 70. minutě po Schrojfově chybě vyrovnal, Vilda viditelně znervózněl. Uklidnil ho psycholog - amatér R. Vytlačil slovy, že "kluci jim dají dva navrch", a když o pár minut později inkasoval Vilda zblízka do hlavy čísi bombu, projevil se Vytlačil i jako ranhojič. "Ukaž mi tři prsty," řekl Schrojfovi. Ten ukázal jeden. "Povídám, ukaž mi tři prsty." Když vztyčil Schrojf tři, řekl mu Vytlačil: "No vidíš, nic to není, můžeš chytat dál." A tak Vilda chytal a opět náramně. Scherer dvěma góly rozhodl - 3:1 a finále bylo naše.

Tam nás čekali Brazilci. Najednou se shodovali všichni v tom, že favorit tentokrát neexistuje. A když už, tak jen mírný - Kanárci. Brazilci jsou prostě Brazilci, i když nemůže hrát zraněný Pelé. Naši neměli co ztratit, překonali mnohonásobně i ty nejdivočejší představy své i těch ojedinělých nenapravitelných optimistů, byli-li před šampionátem vůbec nějací. Získali si pořádný respekt, obzvlášť pak Schrojf. "Já osobně se bojím jen Schrojfa, ne že by ti ostatní nestáli za nic, ale z něho mám fakt vítr," prohlásil Vavá. Před samotným finále se však odehrála epizoda, která zásadním způsobem ovlivnila celý zápas.

Do naší šatny vtrhli brazilští novináři a ozlomkrk přáli Schrojfovi k zisku ceny pro nejlepšího brankáře století. K tomu mu strčili do ruky i trofej. Vytlačil byl z tohoto nenadálého narušení přípravy na prášky - veškerá koncentrace na utkání byla v čudu a sám oceněný Schrojf byl očividně totálně vyvedený z rovnováhy. Vytlačil dokonce zcela reálně uvažoval, že místo něho postaví Koubu a prodebatoval to i s radou starších - Láďou Novákem, Sváťou Pluskalem a kapitánem Masopustem, ale nakonec usoudil, že momentálně nejlepšího brankáře světa si prostě nemůže dovolit nechat na lávce. Když prohrajem s ním, nikdo mi nic neřekne, ale když ho nechám sedět a prohrajem, omlátí mi to všichni o hlavu, rozmýšlel se v rychlosti a přece jen se rozhodl pro Vildu Schrojfa.

Všichni víme, jak to dopadlo - Vytlačil měl prostě čuch. Vilda v tom zápase shořel jak papír a my prohráli 3:1. Sice chytl pár ošemetných šancí, ale ty tři banány zkrátka a dobře padají na jeho hlavu. Kdo je ještě neviděl, může se na ně čumnout, dole má odkaz. Já bych se zastavil jen u prvního z nich. Amarildo obešel Tichého a prakticky od brankové čáry překonal šajtlí Schrojfa, který stejně jako ostatní čekal centr. Když v římském finále v r. 1934 překonal identickým způsobem Tonda Puč Combiho, psalo se a dodnes píše o Pučově genialitě a pohotovosti. V případě Schrojfově se píše o jeho chybě. Ten gól je jeho, bez diskuse, ale rozdílné hodnocení totožné situace je poněkud zarážející.

Finále tedy Vilda podělal, to je holt pravda. Ale bez něj bychom se nedostali ani ze skupiny. Proto byl zvolen do nejlepší jedenáctky turnaje. Nic jiného vlastně ani nebylo myslitelné. Jašin, Gilmar nebo Šoškič neměli nárok, všichni odborníci do jednoho ho uvedli jako nejlepšího gólmana. Byl to holt šampionát Černé kočky.

Ten turnaj mu získal nehynoucí slávu, na druhou stranu je s ním až příliš spojován a jeho další působení v brance nároďáku nebo Slovanu je tak trochu upozaděno. Neprávem. Chytal skvěle předtím i potom. Tehelné pole mu v zápasech i na trénincích aplaudovalo až do r. 1965, kdy přepustil místo vycházející brankářské hvězdě Šaňo Vencelovi. A to měl v té sezóně za sebou 671 minut bez obdrženého gólu. Jeden rok sebou ještě mrskal v brance Lokomotivy Košice a pomohl ji zachránit v lize. Pak dostal svolení k přestupu do zahraničí - odskočil si za klokany do Austrálie, konkrétně do Slavie Melbourne, kde se kromě brankářského řemesla živil ještě jako automechanik. Po roce si pak opět sbalil čemodan a vybalil ho v rakouské First Vienně, kde pobyl čtyři roky, načež se stal hrajícím trenérem v provinčním klubu Kittsee. A žil v ústraní se svou chotí, bývalou basketbalovou reprezentantkou Meszárošovou.

1. 9. 2007 zemřel. Odešla v něm legenda čs. fotbalu, nutno však dodat že pořádně nedoceněná legenda. Rodilý Čechoslovák, naturalizovaný Slovák byl jaksi opomenut. Těžko říct, nač slovenští fanoušci mysleli, když ho svými hlasy v anketě o nejlepšího slov. hráče století umístili až na 28. příčku. Ten, který v Chile znemožnil celou plejádu nejlepších světových útočníků. Dokonce i mezi nejlepšími slov. sportovci století se umístil lépe - skončil 19. Co dodat? Raději nic, snad tento článek aspoň trochu vzdal Vildovi hold, byť dodatečně.

Úspěchy:
MS 1962 - 2. místo, ME 1960 - 3. místo
Mistr ligy 1955, 2x vítěz čs. poháru 1962, 1963
Nejlepší brankář MS 1962, 39 reprezentačních zápasů, 240 ligových