Případ Monaco: Černá mračna nad Ligue 1
Před několika desítkami hodin padlo finální rozhodnutí - AS Monaco FC může i nadále pokračovat ve francouzské lize, pokud zaplatí jejímu vedení jednorázové "odstupné" 50 milionů eur. To sice vypadá na první pohled jako rozumné řešení, ve skutečnosti však jde spíše o definitivní potvrzení přerodu Ligue 1 v soutěž dvou týmů...
Finanční situace ve francouzské nejvyšší soutěži je všeobecně napjatá, neprůhledná a jen stěží čitelná; snad žádným koutem Evropy momentálně necloumají takové vášně, co se platů a peněz obecně týče. Noël Le Graët si za rok a půl svého působení v čele FFF (Francouzské fotbalové federace) užil mnohé, současná situace se však začíná pomalu vymykat kontrole - z jedné strany je třeba řešit vyhrocený spor mezi vymáháním progresivní milionářské daně, kterou zavedla socialistická vláda prezidenta Francoise Hollanda, a striktně odmítavým stanoviskem Asociace profesionálních fotbalistů (LFP), z druhé pak pozici Monaka na fotbalové mapě Francie.
Tamní AS má totiž formální sídlo v Monaku, což je samostatný suverénní stát, a díky jeho štědře nastavené daňové politice (cizinci zde neodvádějí daň z příjmu) tak dochází k pochopitelnému rozporu: pokud se budou AS a jakýkoliv jiný celek Ligue 1 ucházet o téhož hráče, mají vyslanci miniaturního knížectví obrovskou ekonomickou výhodu. Tento spor trval téměř rok, avšak výsledek, ke kterému obě zúčastněné strany dospěly, lze jen stěží nazírat pozitivně. Existují k tomu tři hlavní důvody...
#1: Monacké řešení neprospívá nikomu jinému
V prosinci uplynuly dva roky od okamžiku, kdy hlavní podíl v monackém klubu připadl do rukou potašového magnáta Dmitrije Rybolovleva, majitele společnosti Uralkali a jednoho z nejbohatších mužů světa; za tuto krátkou dobu se finančními i sportovními problémy zmítaný klub proměnil v jednoho z nejsilnějších hráčů na francouzské ligové mapě. Když začalo být loni v březnu jasné, že s mohutnými investicemi v zádech čeká AS nejen návrat do Ligue 1, ale i další strmý vzestup, začala se řadami LFP šířit panika, což vyústilo v návrh ultimáta k formálnímu přestěhování struktur klubu na území francouzského státu.
Monaco na toto řešení samozřejmě přistoupit odmítlo, takže federaci zůstaly už jen čtyři možné scénáře: buď se domluvit na pravidelné finanční kompenzaci, nebo jednorázovém poplatku, nebo nechat vše být beze změny, nebo Monaco jednoduše vyloučit. O posledních dvou možnostech se v tuto chvíli vážně ani neuvažovalo (vyloučení ze struktur LFP by se v případě nulového vývoje projednávalo v červnu 2015), takže otázka zněla jasně - jaké bude monacké odstupné?
Vzhledem k tomu, že se objevily zprávy o sumě 200 milionů eur, je konečná čtyřikrát nižší částka tvrdou ranou pod pás celému zbytku ligy. 50 milionů samozřejmě není málo, ale při současných poměrech ve světovém fotbale (a možnostech, jimiž Monaco prostřednictvím svého mecenáše disponuje) jde vlastně o směšné peníze. Pro knížecí klub je to geniální řešení podle hesla "vlk se nažral a koza zůstala celá", jejich konkurenci však nezbývá než zatnout zuby a vyrovnat se s tím, že v Ligue 1 zkrátka vládne dvojí metr. S daněmi už se hýbat podle všeho nebude. A to je pro budoucnost soutěže velký problém, protože...
#2: Hollandeho daň trestá všechny kromě PSG
Pokud bychom se bavili čistě o Monaku, nemají samotná výška či nastavení daně s principem problému nic společného - jde o otázku jednotnosti pravidel, stejné startovní čáry pro všechny. To je ale samozřejmě zjednodušený pohled na situaci, protože faktem je, že nově zavedená milionářská daň zatřásla fotbalovou Francií silou tajfunu.
Hollandeho kabinet chtěl původně prosadit nařízení, podle nějž by každý, kdo si za rok vydělá více než 1 milion eur, odváděl státu na daních 75%; tento návrh však z legálních důvodů neprošel a byl proto přepsán tak, aby odpovědnost za placení daně přešla z jednotlivců na jejich zaměstnavatele. Takto novelizovaný zákon dostal zelenou 29. prosince 2013, a jestliže v původní podobě by šlo o obrovskou zátěž pro fotbalisty samotné, aktuální řešení postihuje především kluby - a to poměrně brutálním způsobem.
Francouzské kluby nepatří k nejbohatším na světě; v letošní sezoně disponují rozpočtem vyšším než 100 milionů Eur pouze čtyři účastníci Ligue 1 (PSG má 400 milionů, Monaco 130, Marseille 125 a Lyon 121), nad 50 milionů se pak dostávají už jen Lille (75) a Bordeaux (58). Dlouhodobý trend je navíc klesající, s výjimkou velké trojky (PSG, Monaco, Marseille). Nová daň tak znamená obrovskou zátěž pro drtivou většinu ligy - hranice jednoho milionu Eur odpovídá zhruba 15 tisícům liber za týden, což je částka, s jejímž vyplácením nemají problém kluby v druhé anglické soutěži. Pro ty francouzské pak platí, že aby hráči na účet přistála tato částka, musí na hrubé mzdě vynaložit čtyřikrát tolik.
Není složité spočítat si případné důsledky. Frédéric Thiriez, prezident LFP, patří mezi nejhlasitější kritiky nového systému a podotýká, že za těchto podmínek je zkrátka nemožné, aby provinční kluby udržely své nejlepší hráče; situace dospěla dokonce tak daleko, že fotbalisté pohrozili stávkou. "Bylo by mi opravdu líto, kdyby to zašlo až tak daleko," vyjádřila se k této možnosti ministryně sportu Valérie Forneyron, leč dodala: "Nicméně v době, kdy se celá Francie musí ekonomicky uzdravit, je potřeba, aby se fotbal přizpůsobil. Je to byznys jako každý jiný. Nemůžeme udělovat privilegia." Deník Le Parisien pak vypočítal, že nová daň by měla ovlivnit 14 prvoligových celků, které zaměstnávají dohromady 115 "milionových" hráčů a 8 trenérů.
Jakou možnost tedy mají talentovaní odchovanci v situaci, kdy jim klub díky napjatému rozpočtu nemůže slíbit peníze, které například v Anglii dostávají i mnohem slabší hráči? Dá se předpokládat, že část zvolí odchod do zahraničí, ti nejlepší pak zakotví buď v PSG, nebo v Monaku - na AS se tato daň nevztahuje, a majitelé PSG mají jednoduše tolik peněz, že jim nedělá problémy investovat tolik, aby hráč dostal svůj požadovaný plat (roční "provoz" Zlatana Ibrahimovice tak Pařížany vyjde před zdaněním na téměř 80 milionů eur). Existuje snad jasnější scénář pro rodící se ligu dvou hegemonů...?
Samozřejmě za předpokladu, že PSG nenarazí na překážku mimo hranice Francie. A tím už se dostáváme ke třetímu bodu...
#3: Některé věci je třeba řešit zavčasu
Nebudeme se pouštět do nějakých sociologických úvah a nenecháme se strhnout předsudečným myšlením, proto následující tvrzení berme pouze jako jednu možnost nahlížení na celý problém, ale přesto - jak vlastně šajchové, kteří PSG vládnou, vnímají nová pravidla o Financial Fair Play (FFP)? Uvědomují si, že si zahrávají s ohněm, nebo mají zkrátka pocit, že je hradba peněz ochrání i zde...?
Zde je nutno podotknout, že v jednání s představiteli Monaka měli francouzští funkcionáři svázané ruce - mezi oběma státy funguje gentlemanská dohoda, která umožnila AS začlenit se do fotbalové struktury sousedního státu a v průběhu let získat status tradičního a úspěšného klubu. AS samozřejmě zaměstnávalo v historii převážně francouzské hráče, jejichž příjmy podléhaly zdanění podle francouzských pravidel; co se pojištění týče, platily však pro všechny pravidla monackého daňového ráje. Hollandeho daň nicméně postihuje přímo firmy, a AS Monaco FC je firmou registrovanou na území státu Monako. Je to otázka precedentu - knížecí klub za pár let oslaví stoleté výročí, nicméně výtky k jeho finanční struktuře se objevují až nyní. Každému je jasné, že za to může nově nabytý ruský kapitál, ale argumentace letitou tradicí má v tomto případě velkou váhu (jak uznává i sám Le Graët).
PSG pak naprosto otevřeně podporují katarské vládní struktury. Klub z hlavního města přešel v létě 2011 pod správu společnosti QIA (Qatar Investment Authority), v jejímž čele tehdy stál sám katarský premiér, šajch Hamad At-Thání; o sportovní záležitosti se v rámci QIA stará firma QSI (Qatar Sports Investment), kterou založil Tamím bin Hamad At-Thání, současný katarský emír (tento teprve třiatřicetiletý muž je mimochodem považován za nejdůležitější postavu arabského sportovního světa; byl to on, kdo stál za udělením pořadatelství MS 2022 právě této blízkovýchodní zemi). Prezidentem PSG je sice vlastník kanálu Al-Jazeera Sports Nasser Al-Khelaifi, ale peníze, jimiž disponuje, pochází z fondů QIA, tedy de facto přímo od katarské vlády. Ta má mimochodem státní rozpočet přibližně 100 miliard dolarů ročně, zatímco celkové jmění QIA je vyčísleno na 170 miliard.
Z toho vyplývá jasný závěr - všechny francouzské kluby čekají s nejvyšší pravděpodobností hubená léta, s výjimkou elitní dvojice, která momentálně vládne Francii bez francouzského kapitálu a neohrožena francouzskými zákony.
Sečteno a podtrženo - pokud se nestane něco neočekávaného, mohou se fanoušci Ligue 1 těšit na hegemonickou vládu klubů, které mají k dispozici teoreticky tolik peněz, že je nejsou reálně schopny utratit, ať už by podnikly cokoliv. To by sice mohlo vést alespoň k vylepšení uvadajícího kreditu francouzské nejvyšší soutěže na evropském poli, ale pochopitelně pouze za předpokladu, že se PSG a Monaku podaří nějak splnit pravidla nastavená FFP. Pokud ne, může se klidně stát, že katarští šajchové podniknou kroky k založení Superligy.
Očekávání příštích událostí už dlouho nebylo ve Francii napjatější.
Finanční situace ve francouzské nejvyšší soutěži je všeobecně napjatá, neprůhledná a jen stěží čitelná; snad žádným koutem Evropy momentálně necloumají takové vášně, co se platů a peněz obecně týče. Noël Le Graët si za rok a půl svého působení v čele FFF (Francouzské fotbalové federace) užil mnohé, současná situace se však začíná pomalu vymykat kontrole - z jedné strany je třeba řešit vyhrocený spor mezi vymáháním progresivní milionářské daně, kterou zavedla socialistická vláda prezidenta Francoise Hollanda, a striktně odmítavým stanoviskem Asociace profesionálních fotbalistů (LFP), z druhé pak pozici Monaka na fotbalové mapě Francie.
Tamní AS má totiž formální sídlo v Monaku, což je samostatný suverénní stát, a díky jeho štědře nastavené daňové politice (cizinci zde neodvádějí daň z příjmu) tak dochází k pochopitelnému rozporu: pokud se budou AS a jakýkoliv jiný celek Ligue 1 ucházet o téhož hráče, mají vyslanci miniaturního knížectví obrovskou ekonomickou výhodu. Tento spor trval téměř rok, avšak výsledek, ke kterému obě zúčastněné strany dospěly, lze jen stěží nazírat pozitivně. Existují k tomu tři hlavní důvody...
#1: Monacké řešení neprospívá nikomu jinému
V prosinci uplynuly dva roky od okamžiku, kdy hlavní podíl v monackém klubu připadl do rukou potašového magnáta Dmitrije Rybolovleva, majitele společnosti Uralkali a jednoho z nejbohatších mužů světa; za tuto krátkou dobu se finančními i sportovními problémy zmítaný klub proměnil v jednoho z nejsilnějších hráčů na francouzské ligové mapě. Když začalo být loni v březnu jasné, že s mohutnými investicemi v zádech čeká AS nejen návrat do Ligue 1, ale i další strmý vzestup, začala se řadami LFP šířit panika, což vyústilo v návrh ultimáta k formálnímu přestěhování struktur klubu na území francouzského státu.
Monaco na toto řešení samozřejmě přistoupit odmítlo, takže federaci zůstaly už jen čtyři možné scénáře: buď se domluvit na pravidelné finanční kompenzaci, nebo jednorázovém poplatku, nebo nechat vše být beze změny, nebo Monaco jednoduše vyloučit. O posledních dvou možnostech se v tuto chvíli vážně ani neuvažovalo (vyloučení ze struktur LFP by se v případě nulového vývoje projednávalo v červnu 2015), takže otázka zněla jasně - jaké bude monacké odstupné?
Vzhledem k tomu, že se objevily zprávy o sumě 200 milionů eur, je konečná čtyřikrát nižší částka tvrdou ranou pod pás celému zbytku ligy. 50 milionů samozřejmě není málo, ale při současných poměrech ve světovém fotbale (a možnostech, jimiž Monaco prostřednictvím svého mecenáše disponuje) jde vlastně o směšné peníze. Pro knížecí klub je to geniální řešení podle hesla "vlk se nažral a koza zůstala celá", jejich konkurenci však nezbývá než zatnout zuby a vyrovnat se s tím, že v Ligue 1 zkrátka vládne dvojí metr. S daněmi už se hýbat podle všeho nebude. A to je pro budoucnost soutěže velký problém, protože...
#2: Hollandeho daň trestá všechny kromě PSG
Pokud bychom se bavili čistě o Monaku, nemají samotná výška či nastavení daně s principem problému nic společného - jde o otázku jednotnosti pravidel, stejné startovní čáry pro všechny. To je ale samozřejmě zjednodušený pohled na situaci, protože faktem je, že nově zavedená milionářská daň zatřásla fotbalovou Francií silou tajfunu.
Hollandeho kabinet chtěl původně prosadit nařízení, podle nějž by každý, kdo si za rok vydělá více než 1 milion eur, odváděl státu na daních 75%; tento návrh však z legálních důvodů neprošel a byl proto přepsán tak, aby odpovědnost za placení daně přešla z jednotlivců na jejich zaměstnavatele. Takto novelizovaný zákon dostal zelenou 29. prosince 2013, a jestliže v původní podobě by šlo o obrovskou zátěž pro fotbalisty samotné, aktuální řešení postihuje především kluby - a to poměrně brutálním způsobem.
Francouzské kluby nepatří k nejbohatším na světě; v letošní sezoně disponují rozpočtem vyšším než 100 milionů Eur pouze čtyři účastníci Ligue 1 (PSG má 400 milionů, Monaco 130, Marseille 125 a Lyon 121), nad 50 milionů se pak dostávají už jen Lille (75) a Bordeaux (58). Dlouhodobý trend je navíc klesající, s výjimkou velké trojky (PSG, Monaco, Marseille). Nová daň tak znamená obrovskou zátěž pro drtivou většinu ligy - hranice jednoho milionu Eur odpovídá zhruba 15 tisícům liber za týden, což je částka, s jejímž vyplácením nemají problém kluby v druhé anglické soutěži. Pro ty francouzské pak platí, že aby hráči na účet přistála tato částka, musí na hrubé mzdě vynaložit čtyřikrát tolik.
Není složité spočítat si případné důsledky. Frédéric Thiriez, prezident LFP, patří mezi nejhlasitější kritiky nového systému a podotýká, že za těchto podmínek je zkrátka nemožné, aby provinční kluby udržely své nejlepší hráče; situace dospěla dokonce tak daleko, že fotbalisté pohrozili stávkou. "Bylo by mi opravdu líto, kdyby to zašlo až tak daleko," vyjádřila se k této možnosti ministryně sportu Valérie Forneyron, leč dodala: "Nicméně v době, kdy se celá Francie musí ekonomicky uzdravit, je potřeba, aby se fotbal přizpůsobil. Je to byznys jako každý jiný. Nemůžeme udělovat privilegia." Deník Le Parisien pak vypočítal, že nová daň by měla ovlivnit 14 prvoligových celků, které zaměstnávají dohromady 115 "milionových" hráčů a 8 trenérů.
Jakou možnost tedy mají talentovaní odchovanci v situaci, kdy jim klub díky napjatému rozpočtu nemůže slíbit peníze, které například v Anglii dostávají i mnohem slabší hráči? Dá se předpokládat, že část zvolí odchod do zahraničí, ti nejlepší pak zakotví buď v PSG, nebo v Monaku - na AS se tato daň nevztahuje, a majitelé PSG mají jednoduše tolik peněz, že jim nedělá problémy investovat tolik, aby hráč dostal svůj požadovaný plat (roční "provoz" Zlatana Ibrahimovice tak Pařížany vyjde před zdaněním na téměř 80 milionů eur). Existuje snad jasnější scénář pro rodící se ligu dvou hegemonů...?
Samozřejmě za předpokladu, že PSG nenarazí na překážku mimo hranice Francie. A tím už se dostáváme ke třetímu bodu...
#3: Některé věci je třeba řešit zavčasu
Nebudeme se pouštět do nějakých sociologických úvah a nenecháme se strhnout předsudečným myšlením, proto následující tvrzení berme pouze jako jednu možnost nahlížení na celý problém, ale přesto - jak vlastně šajchové, kteří PSG vládnou, vnímají nová pravidla o Financial Fair Play (FFP)? Uvědomují si, že si zahrávají s ohněm, nebo mají zkrátka pocit, že je hradba peněz ochrání i zde...?
Zde je nutno podotknout, že v jednání s představiteli Monaka měli francouzští funkcionáři svázané ruce - mezi oběma státy funguje gentlemanská dohoda, která umožnila AS začlenit se do fotbalové struktury sousedního státu a v průběhu let získat status tradičního a úspěšného klubu. AS samozřejmě zaměstnávalo v historii převážně francouzské hráče, jejichž příjmy podléhaly zdanění podle francouzských pravidel; co se pojištění týče, platily však pro všechny pravidla monackého daňového ráje. Hollandeho daň nicméně postihuje přímo firmy, a AS Monaco FC je firmou registrovanou na území státu Monako. Je to otázka precedentu - knížecí klub za pár let oslaví stoleté výročí, nicméně výtky k jeho finanční struktuře se objevují až nyní. Každému je jasné, že za to může nově nabytý ruský kapitál, ale argumentace letitou tradicí má v tomto případě velkou váhu (jak uznává i sám Le Graët).
PSG pak naprosto otevřeně podporují katarské vládní struktury. Klub z hlavního města přešel v létě 2011 pod správu společnosti QIA (Qatar Investment Authority), v jejímž čele tehdy stál sám katarský premiér, šajch Hamad At-Thání; o sportovní záležitosti se v rámci QIA stará firma QSI (Qatar Sports Investment), kterou založil Tamím bin Hamad At-Thání, současný katarský emír (tento teprve třiatřicetiletý muž je mimochodem považován za nejdůležitější postavu arabského sportovního světa; byl to on, kdo stál za udělením pořadatelství MS 2022 právě této blízkovýchodní zemi). Prezidentem PSG je sice vlastník kanálu Al-Jazeera Sports Nasser Al-Khelaifi, ale peníze, jimiž disponuje, pochází z fondů QIA, tedy de facto přímo od katarské vlády. Ta má mimochodem státní rozpočet přibližně 100 miliard dolarů ročně, zatímco celkové jmění QIA je vyčísleno na 170 miliard.
Z toho vyplývá jasný závěr - všechny francouzské kluby čekají s nejvyšší pravděpodobností hubená léta, s výjimkou elitní dvojice, která momentálně vládne Francii bez francouzského kapitálu a neohrožena francouzskými zákony.
Sečteno a podtrženo - pokud se nestane něco neočekávaného, mohou se fanoušci Ligue 1 těšit na hegemonickou vládu klubů, které mají k dispozici teoreticky tolik peněz, že je nejsou reálně schopny utratit, ať už by podnikly cokoliv. To by sice mohlo vést alespoň k vylepšení uvadajícího kreditu francouzské nejvyšší soutěže na evropském poli, ale pochopitelně pouze za předpokladu, že se PSG a Monaku podaří nějak splnit pravidla nastavená FFP. Pokud ne, může se klidně stát, že katarští šajchové podniknou kroky k založení Superligy.
Očekávání příštích událostí už dlouho nebylo ve Francii napjatější.
Komentáře (309)