Eurozápisník XVII. aneb Penalta? Rozhodčí posLar sen

Byť takřka celý neutrální svět už dopředu alespoň vlažně přál Dánům, první anglická finálová účast od zlatého, dokola připomínaného roku 1966 mohla být alespoň pěkným příběhem mužstva sympatických individualit, které bylo donedávna jistou bigotní elitou země ostře kritizováno, aby se za něj teď ta samá elita ráda stavěla. Místo toho se však řeší vše kolem.

Raheem Sterling osudovou dánskou penaltu jednoznačně nafilmoval, přesto tam Gary Lineker viděl "spíše dva penaltové fauly” než žádný. Zároveň UEFA už teď otevírá disciplinární řízení s anglickou fotbalovou asociací ohledně tří věcí: bučení národní hymny, pyrotechniky a laseru v očích Kaspera Schmeichela těsně před pokutovým kopem Harryho Kanea.

Nikoho teď nezajímá, že se Angličané pod Garethem Southgatem opět vzepřeli osudu. Zatímco proti Kolumbii před třemi lety vymýtali ďábla v podobě penaltového rozstřelu, tentokrát zlomili i prokletí semifinálové štace, kdy se opět - už počtvrté - prodlužovalo, avšak na rozdíl od let 1990, 1996 a 2018 to tentokrát pro hrdý Albion nedopadlo zlomeninou srdce.

Nikoho teď nezajímá, že Jordan Pickford jen taktak stihl překonat vousatý rekord Gordona Bankse v počtu minut bez obdrženého gólu (720), nebo že se Anglie po inkasované brance vybičovala ke svému zdaleka nejdominantnějšímu ofenzivnímu výkonu o 10 střelách na bránu.

Ne, Angličané jsou teď dost dobře pro téměř celý neanglický svět padouchy. A víte vy co? Patří jim to!

---

---

1. Dánové zvolili od začátku reaktivní styl ve snaze eliminovat největší anglickou zbraň - útoky po levé straně hřiště. Plán Kaspera Hjulmanda byl jednoduchý a efektivní; jeho tým vyběhl na trávník v nominálním rozestavení 3-4-3, oba křídelní beci ale zůstávali vzadu a vytvářeli tak přehuštěnou řadu pěti obránců, zatímco Damsgaard na pozici levého křídla pressoval vysoko na hřišti a snažil se rozbíjet Stonesovu rozehrávku po anglické pravé straně. Jeho kolega z druhé strany, Martin Braithwaite, tentokrát zaujal roli defenzivního křídla (Sidney Govou, anyone?) a snažil se o něco jako osobku na Luke Shawa.

Hjulmandova logika byla zřetelná: Dánové měli vyvíjet tlak právě přes Damsgaarda s Maehlem, přečíslovat tak slabší anglickou lajnu a nutit favorita útočit zleva, kde jak Shaw, tak Sterling dostali své vlastní "hlídače” (Braithwaite, Larsen). Červení na to šli chytře; v jejich plánu nebylo cílem Anglii zabránit ve využívání silnější strany, naopak, Three Lions měli být dánským pohybem donuceni k falešnému pocitu bezpečí, měli držet míč, zatímco reaktivní Dánové měli za úkol eliminovat případné hrozby dobrou poziční hrou a vyhlížet brejky.

To se také několikrát povedlo hned v první třetině utkání - Anglie kombinovala tam, kde jí to dánský pressing dovolil, a ačkoliv to na první pohled vypadalo jako klasické bušení na bránu outsidera, ve skutečnosti se zápas vyvíjel podle Hjulmandova plánu. Proto taky Dánové zaregistrovali několik zajímavých brejkových šancí (kde stříleli vždy velice rychle a po zemi, což byl nejspíš také taktický záměr - sice jsem nepřišel na to proč, ale je možné, že Jordan Pickford je u střel po zemi statisticky slabší, něco podobného by mě u puntičkáře Hjulmandova typu vůbec nepřekvapilo), a i když vedoucí gól vstřelili z přímého kopu, ještě těsně před koncem poločasu jejich plán vycházel na jedničku.

2. Southgate ale kolegův záměr rychle přečetl a vytáhl smrtící protizbraň - uvolnění Sterlinga do centrálního prostoru. Raheem Sterling byl dlouho jediným Angličanem na turnaji, který rozhýbával ofenzivní hru, dovolil si jeden na jednoho, dodával poněkud statické hře prvek dynamické nepředvídatelnosti; to všechno platilo i v semifinále (s jeho dribblingy měli Dánové celý zápas obrovský problém), tentokrát jej ale Southgate navíc dokázal využít i jinak, ještě efektivněji.

Místo toho, aby křídelník City sváděl souboje se svým strážcem Larsenem, začal si sbíhat de facto na pozici středního útočníka. Jednou z výhod Southgateova týmu je totiž herní inteligence a workrate Harryho Kanea, který sice nastupuje na devítce, dokáže se ale stejně tak stáhnout do role volného second strikera, sbíhat si pro míče do středu pole, pracovat v mezihře a způsobovat tak chaos v defenzivních strukturách soupeřova rozestavení. Přesně to jsme viděli i v tomto zápase. Stažený, kreativnější Kane uvolňoval místo pro Sterlinga (ale i Saku), jejichž pozice u lajny suplovali overlapující beci, a právě Sterlingovy náběhy do centrálního prostoru byly naprosto klíčové, protože přesně takto padl jak vyrovnávací gól, tak i ona prokletá penalta v nastavení.

3. S příchodem Jacka Grealishe se Sterling přesunul napravo ve snaze využít jednu z mála slabin v dánské strategii. Bukayo Saka odvedl dobrou práci, když na svém křídle otravoval Maehleho natolik, že jeho prostor Dánové museli zdvojovat; přetíženému bekovi totiž pomáhal Vestergaard, který strávil velkou část zápasu hodně blízko u lajny, což ale samozřejmě otevíralo šanci pro anglické náběhy do prostoru uvolněného mezi Vestergaardem a Kjaerem.

Opět se můžeme vrátit k vyrovnávací brance, která měla na dánské sebevědomí naprosto devastující efekt - šlo o anglický útok zprava, Kane (coby kreativní element) našel Saku, ten se uvolnil přes Maehleho, nahrál do prostoru, kde chyběl Vestergaard, a nabíhající Sterling donutil osamoceného Kjaera k vlastnímu gólu. Perfektní syntéza předchozích dvou bodů. Tím spíše, že nešlo o nějakou náhodu, ale systémový tah, zcela logickou reakci na herní obraz. Body pro Southgatea.

V závěru utkání šel Saka ze hřiště, jeho místo napravo zaujal Sterling a nový muž Grealish přirozeně "zaplul” na pozici levého inside forwarda; křídelník Citizens se pak už netlačil tolik dopředu a spíše si hleděl lajny, kde unaveného a rozlítaného Maehleho doslova terorizoval.

4. Taktickou bitvu o střed pole vyhrála Anglie. Původní dánský plán nejspíš počítal s tím, že se středová dvojice Delaney, Hojbjerg pokusí vynulovat anglický double pivot (Rice, Phillips); v okamžiku, kdy ale Southgate začal více využívat stahování křídelníků do středu, došlo k zatažení Masona Mounta hlouběji do hřiště (záložník Chelsea tím uvolnil svůj centrální prostor pro rotující útočnou trojici) a Anglie tak překopala svůj systém na jakési pohyblivé 4-3-3, kdy právě Mount spolu s Phillipsem zrcadlili dánský střed a Declan Rice tak zůstával na šestce prakticky volný. Tento tah měl s přibývajícími minutami stále výraznější vliv na obraz hry: Three Lions od začátku zaujali roli dobyvatelů, až přítomnost jednoho neobsazeného záložníka navíc ale dodala jejich hře skutečný řád, a Dánové tak de facto ztratili šanci soupeře uprostřed hřiště přečíslit.

Hjulmand sice zareagoval nasazením Christiana Norgaarda, aby Dánsko vyrovnalo počet záložníků a absorbovalo tak část anglického tlaku, ale to už běželo posledních 20 minut a zdálo se, že taktické střídání přišlo pozdě. V té době totiž favorit držel otěže utkání pevně v rukou, a ačkoliv severský tým stále bránil dobře a (většinou) exceloval v poziční zodpovědnosti, získat znovu taktickou kontrolu nad duelem se mu už nepodařilo.

5. Anglie tedy vyhrála zaslouženě, ale... no vždyť víte.

Je obrovská škoda, že UEFA schválila Platiniho nesmyslný, megalomanský, ekologicky sebevražedný, atmosféru devalvující plán na roztažení Eura přes celý kontinent, protože jinak jde o jeden z nejlepších turnajů, který jsem kdy v životě viděl (počítáno od MS 2002). Hromada gólů, silné příběhy, skvělé neokoukané týmy, krachy favoritů, jízdy outsiderů... a taky naprosto jasný villain, bez kterého by žádné drama nikdy nebylo kompletní.

Tato analýza vychází až dnes, protože jsem se musel nejprve vydýchat a přinutit se na zápas podívat znovu, abych vůbec dokázal nějak smysluplně popsat, proč si Anglie postup do finále zasloužila. Protože si ho zasloužila. Ale ne takto. Ta nespravedlnost je úplně do očí bijící, zvlášť když jsme sledovali souboj možná největších sympaťáků turnaje s nejvíce nenáviděným mužstvem. Na jedné straně řvavě arogantní britský bulvár, fanoušci bučící do soupeřovy hymny, dechberoucí namyšlenost armády nacionalistů na Twitteru... a na druhé straně báječně hrající squadra outsiderů a Christian Eriksen, živý, usmívající se, zdravící z nemocnice. A rozhodne se prakticky v poslední vteřině z nafilmované penalty, kterou Harry Kane ani napoprvé neproměnil.

Na druhou stranu - my můžeme vypnout Twitter, nečíst Sterlingovo deluded prohlášení (takzvaně na Chramostu), jít ven, těšit se na finále, odpočívat. V důsledku je to pořád jenom fotbal a nic v našich životech se nějak dramaticky nezměnilo. Na rozdíl od britských žen, kterým předevčírem o půlnoci musel spadnout obrovský kámen ze srdce: Pokaždé, když Anglie prohraje, stoupne míra domácího násilí o 38%.