Anglická Premier League - preview 12. kola

Dvanácté kolo Premier League uzavře souboj Tottenhamu s Aston Villou. Spurs oplývají skvělou formou a proti "remízovému králi" z Birminghamu ji budou chtít potvrdit. Po hrozivém vstupu a dvou debaklů od klubů z Manchesteru svěřenci Harryho Redknappa v osmi po sobě jdoucích duelech jen jednou remizovali, ve zbytku si připsali tři body a z chvostu tabulky se vyhoupli až velmi blízko špičce.

To teď navíc mohou ještě potvrdit, v případě, že porazí i Aston Villu, dostanou se už na třetí příčku, a když vezmeme v úvahu hypotetické tři body z odloženého klání doma s Evertonem, máme "Kohouty" s pouze jednobodovou ztrátou na druhý celek tabulky Manchester United. To už se však pohybujeme v teoretických kruzích, vraťme se k utkání, co nás nyní zajímá nejvíce.

Villans mají problémy dohrát i sebelépe rozehrané utkání do vítězného konce. V posledních sedmi zápasech hned pětkrát vedli (proti Sunderlandu dokonce dvakrát) a přesto z těchto klání jen jednou po závěrečném hvizdu oslavovali vítězství. Naopak minulé kolo s Norwichem ovládli navzdory Pilkingtonově brance na 1:0.

Z čeho ovšem jde respekt, je bilance McLeishových svěřenců v roce 2011 proti klubům z Londýna. Šest zápasů a ani jedna porážka - nutno také podotknout, že v pěti případech šlo o venkovní duely, zmiňme remízu 3:3 na Stamford Bridge nebo výhru 2:1 na půdě Arsenalu - obě utkání v jarní části minulé sezony.

K prodloužení této bilance může svým dvoustým zápasem v kariéře pomoci i Stephen Ireland, nebo také Darren Bent, jenž dříve působil právě v Tottenhamu. Na druhé straně naopak stojí Jermain Defoe, který se proti Ville v minulých čtyřech zápasech třikrát trefil.

Hrát naopak nemohou Tom Huddlestone a Michael Dawson na straně domácích, hosté pak postrádají Jermaine Jenase, jemuž hostování z Tottenhamu neumožňuje start proti svému kmenovému klubu. Po zranění se ovšem vrací Rafael van der Vaart a Vedran Ćorluka, Villans mají opět k dispozici Agbonlahora a kapitána Stiliyana Petrova.

Jen jeden zápas je v Anglii připraven na neděli, ale o to větší lahůdka to je. Na Stamford Bridge se střetnou dvě mužstva s bohatou nedávnou historií a touze po vítězství. Hlavní arbitr Lee Probert bude řídit duel Chelsea - Liverpool.

Tyhle dva kluby se znají asi jako nikdo jiný v celé Premier League. Vždyť spolu "modří" s "červenými" sehráli za uplynulých sedm sezon neuvěřitelných 28 zápasů. Poslední dva zápasy ovládli Reds, dvakrát předtím vyhrála Chelsea a pátý zápas od konce skončil v odvetě čtvrtfinále Ligy mistrů památnou remízou 4:4.

Aktuální situace v ligové tabulce je jasná - vítězství Liverpoolu by znamenalo, že se Reds na svého nedělního soupeře bodově dotáhnou. Chelsea si ovšem nebude chtít nechat nadále unikat vedoucí duo z Manchesteru, po předchozích nezdarech, vítězství nad Blackburnem nepočítaje, zkrátka potřebuje vyhrát.

O motivaci mají obě strany postaráno, o tom nemůže být sporu. Zaměřit se tedy můžeme na jednotlivce - Fernanda Torrese a Raula Meirelese. Oba přišli do Chelsea z Liverpoolu v poslední přestupové dny, Torres v lednu, Meireles v srpnu a především první jmenovaný si v Londýně píše svůj vlastní příběh.

Fernando Torres totiž stále v Chelsea nedokázal naplno rozvinout své schopnosti a vesměs se trápí. Jeho debut v modrém dresu byl právě proti Liverpoolu a tentokrát by El Nino nepochybně rád skóroval. Gólu by se určitě nebránil ani Meireles, jenž nicméně uvedl, že by ho případně neslavil. Oba borci v posledních vzájemných střetnutích ještě v dresu Liverpoolu Chelsea svými góly potopili, otočí se teď štěstí na stranu Blues?

Základní sestava domácích sice pochopitelně známa není, ale Fernando Torres je v pole-position na místo útočníka. Didier Drogba už je sice zdráv, ale přesto by měl začít na lavičce. Daniel Sturridge svůj zdravotní problém rovněž překonal a bude připraven. Jediným chybějícím tak bude dlouhodobě zraněný Michael Essien.

Větší problémy by mohly nastat v sestavě Liverpoolu, kde doufají v přítomnost Luise Suareze, který ovšem nedohrál reprezentační duel Uruguaye proti Chile a je otázkou, zda bude moci s bolavými zády hrát. Zranění lýtka už má za sebou Jamie Carragher, ale jiná legenda Steven Gerrard je stále mimo hru.

Vzpomínky na otřesný start do sezony se pomalu vytrácejí. Od šestého ligového kola se Arsenalu v rámci všech soutěží významně nepovedlo jenom derby s Tottenhamem, jeho šňůra neporazitelnosti se táhne celý měsíc a krom remízy s Marseille obsahuje jen samá vítězství. Na Norwich ke všemu Gunners tradičně umějí.

Carrow Road určitě patří k těm oblíbenějším výletním místům londýnského velkoklubu. Neporažen tu zůstává od Boxing Day 1984. Naposledy sem Wengerova parta zavítala v srpnu 2004, aby tu slavila prosté vítězství 4:1. A v té samé sezoně pak koneckonců Kanonýři Norwich vypráskali stejně potupným rozdílem i doma. Dohromady ve třech posledních vzájemných bitvách Arsenal dosáhl 13 vstřelených branek, takže by bylo vskutku podivné, kdyby se Canaries přes nemilou metu 500 obdržených prvoligových branek před domácím publikem přenesli až v příštích dnech. Do tohoto jubilea jim totiž schází inkasovat jednou jedinkrát, což se jenom vzhledem k formě jednotlivce Persieho (29 gólu v 28 ligových zápasech tohoto kalendářního roku) jeví být vlastně jistotou.

Nicméně Norwich by se určitě neměl vzdávat předem. Dlouho už letos zvládal odolávat Manchester United i Chelsea a k pouhému bodu se v konfrontaci s ním protrápil Liverpool. To všechno byly přitom pro Canaries venkovní souboje, a cizí hřiště pro ně pořád představují proměnnou, která jim letos svědčí méně. Na domácím kolbišti naopak Lambertova parta padla pouze v duelu s WBA.

Arsenal, který dosud na cestách posbíral jenom čtyři body, by tedy nemusel zažít nikterak klidné rané odpoledne. Na druhou stranu domácí styl Norwiche mu patrně bude sedět. V posledních třech zápasech se na Carrow Road oslavoval gól hned 13krát. To vypovídá o ofenzivních choutkách nováčka, které se obzvlášť před vlastními fanoušky těžko krotí. A ať už to dopadne jakkoliv, i tenhle fakt mimochodem slibuje atraktivní odstartování 12. kola: ani jeden z týmů zatím v tomto ročníku nebyl začleněn do bezbrankového klání.

André Santos si minimálně pět týdnů může být jistý místem v základní sestavě; jeho konkurent Kieran Gibbs je čerstvě po operaci kýly. Významné problémy přitom opět zasahují i pravý kraj obranné linie. Jenkinsonovi se po chvíli znovu ozvala problematická záda, takže spolu s dlouhodobě zraněným Sagnou donutí Wengera k užití Djouroua či Koscielného na netradičním postu. V pořádku už je Chamakh.

Russella Martina potíže s kotníkem uchránily od reprezentačního startu proti Kypru, svému zaměstnavateli ale k dispozici bude. Bradley Johnson se zase dle očekávání během pauzy stihl oklepat z otřesu mozku, který utrpěl v minulém ligovém střetnutí s Aston Villou.

Jedno z pravidel anglického ligového fotbalu, které se letos v žádném případě neruší: Everton zase začíná sezonu v mizerném stylu. Úsek mezi třetím a pátým kolem možná dal Karamelkám naději, teď už se ale ničemu divit nemůžeme; Everton sedí jen jednu příčku nad sestupovou zónou. Wolverhampton je na tom o bod lépe.

Na onom přelomu srpna a září se oba celky nacházely ve slušné formě, Vlci dokonce v neočekávaně skvělém rozpoložení. Do čtvrtého zápasu ještě vstupovali z pohárových pozic; jenže právě duel s (tehdy posledním) Tottenhamem nastartoval dlouhou sérii bez vítězství, kterou McCarthyho ovečky utnuly až před reprezentační pauzou, když v souboji "slabochů" porazily Wigan. Na jistotě postavení jim nicméně takový úspěch nijak nepřidal: Wolves trčí stále jenom dva body od skluzavky do druhého poschodí.

Everton má naproti tomu ono nešťastné schéma trošku jinak stavěné. Tři zápasy bez porážky ve zmíněném období následoval stejný počet po sobě jdoucích selhání, pak intermezzo v podobě setnutí hlavy Fulhamu a čerstvě dvě prohry s mužstvy z čela tabulky. S MU i Newcastlem každopádně Everton sehrál vyrovnané partie, takže zřejmě i přes horší pozici v tabulce bude v tomto kole favoritem.

Toffees se koneckonců na Goodison Parku před Wolverhamptonem naposledy skláněly zhruba v době, kdy začínala vysílat dnes již slavná televizní stanice ESPN - tedy v září 1979. V prodloužení této série nyní v Liverpoolu určitě budou doufat i navzdory tomu, že jejich letošní start válcuje i nedávné černé začátky. Po deseti kolech mít průměr bodu na zápas: pomaleji Karamelky vyběhly na ligovou trať posledně před šesti lety, kdy se v této fázi ročníku honosily sedmi body.

Irský manažer Wolverhamptonu může hýbat s téměř kompletně zdravým kádrem. Jedinou absenci dál představuje pravý bek Foley, jenž pokračuje v léčbě kotníku. Ne zcela špatně na tom je i Moyes. Anichebe až do půlky prosince marodí, Jagielku ale od vynechání sobotního klání zachrání injekce a trest Fellainiho (čerstvě prodlouživšího smlouvu) už není aktuální.

Nejpevnější obranná hráz versus nejpotentnější útok. Dva jediné neporažené celky sezony. Na tyhle souboje je vždy radno se těšit, a tento mezi Newcastlem a Manchesterem City nebude výjimkou. Straky jsou nepochybně nejpříjemnějším překvapením letošního ročníku a pořád se rvou o pohárové příčky, Citizens s přehledem vévodí tabulce...

Jediné zaváhání, skóre 39:10, na poslední tři zápasy připadající průměr čtyř nastřílených branek. O momentálním vládci anglické Premier League zkrátka nemůže být pochyb. Přesto by Manciniho skvadra mohla mít problémy. Bitva s houževnatým soupeřem, který stíhá patnácté neprohrané utkání v řadě a tedy i nový klubový rekord v první lize, totiž přichází v nejnevhodnější možnou chvíli.

Dosud City rozhodovalo zápasy ve druhých poločasech (70% gólů vsítilo právě až po přestávkách), když byl protivník po náročné první 45minutovce jednoduše vyčerpaný. Jenže nyní se nacházíme těsně po reprezentační přestávce, která se týkala hned 16 členů kádru ManCity (oproti tomu jen dvou hráčů Newcastlu). Džeko se Savićem navíc zažili barážové zklamání, Kolarov přišel k červené kartě, nedařilo se Agüerově a Zabaletově Argentině, Silva se řádně nalétal...

Citizens se nicméně stoprocentně budou moci opřít o historii vzájemných zápasů s Magpies. Neprohráli totiž minulých devět; doma je potom naposledy sestřelil před 11 lety legendární Alan Shearer. Do něho se teď alespoň částečně bude snažit převtělit Demba Ba, třetí nejproduktivnější fotbalista Premier League v tomto kalendářním roce. Nejvíc se ovšem pochopitelně Newcastle bude chtít spoléhat na pevnou defenzívu. Mimo jiné i na fantastického Colocciniho, pod jehož taktovkou Straky inkasovaly všehovšudy osmkrát a čtyřikrát udržely čisté konto.

Svalová únava Kunu Agüerovi ve startu nezabrání, jeho třísla se nakonec včas umoudřila. Naproti tomu Nasriho kolenní šlachu zachvátil zánět, takže se Newcastlu nepostaví. Také Straky přitom budou postrádat klíčového záložníka - Tioté se včas nestihl zbavit problémů s kolenem. Zraněný je rovněž Marveaux; nejisté jsou starty Besta a Obertana.

Stoke se vzpamatovává údajně z "nejtěžší porážky za posledních 8 a půl let, co je Tony Pulis ve funkci". Alespoň tak dokonalý revanš Boltonu za semifinálový výprask v FA Cupu vnímá sám manažer Potters. Pro aktuálně 12. tým tabulky ale takový debakl nepředstavoval zrovna výjimku. A dvakrát po sobě teď pachuť prohry okusilo i QPR.

Skóre téměř na chlup stejné, bodů totožný počet, hájené příčky těsně sousedící. Oba celky nyní působí tak trochu jako bratři v triku. S QPR se však nespolčuje lehce: vždyť londýnský celek platí za patrně nejnevyzpytatelnější v Premier League. Teď sice dvakrát prohrál, ale s vedoucím ManCity málem uhrál skvělou remízu a také prohra s Tottenhamem nepatří mezi ty neodpustitelné. Předtím Rangers doma přemohli silnou Chelsea a na Molineux vypráskali Wolverhampton; k tomu však zároveň byli schopni vybuchnout na Craven Cottage a doma dvakrát remizovat 1:1 s Blackburnem a Aston Vilou. Sázet na Warnockovy svěřence se zkrátka nemůže dlouhodobě vyplácet.

To Stoke podle všeho dojíždí na jiný problém než pouhou nestálost výkonů; přibyl mu totiž nový závazek v podobě evropského turné. Z něho se zpravidla Pulisova parta vrací docela dobře vyždímaná, teď už za sebou má i dva složité výjezdy na dálný východ. A vizte ty výsledky po splnění mezinárodních povinností: Sunderland 0:4, Swansea 0:2, Arsenal 1:3 a naposledy právě Bolton 0:5. Jen jeden vstřelený gól a tolik inkasovaných. Teď mají Potters do dalšího zápasu Evropské ligy dvě hrací kola, v nichž nutně potřebují bodovat. Třeba klasicky díky standardkám, z nichž momentálně vzešly celé tři čtvrtiny všech ligových gólů Stoku.

Fitz Hall nemá žádnou jistotu startu, naopak zcela fit by už měl být Buzsaky. Co je ale pro QPR vůbec nejpodstatnější - kapitán a největší opora týmu Adel Taarabt zřejmě po týdnu stráveném s marockým reprezentačním výběrem od začátku nenastoupí.

Do Stoke-on-Trent čerstvě putují vesměs samé dobré zprávy. Pulis již může počítat s uzdraveným triem Etherington-Shawcross-Wilson a návratu by se měl blížit Fuller. Horší je to se Sidibém, kterého diváci v akci neviděli už hodně dlouho, a to se zjevně v brzkých dnech nezměí.

Martin Jol a Steve Bruce mají kromě bohatých zkušeností s působením v PL i jinou společnou věc - letos mají zřejmě oprávněně pocit, že jejich týmy nedosahují výsledků, které by odpovídaly předváděným výkonům. I přes pár slušných vystoupení spolu teď Sunderland a Fulham sousedí jen velmi těsně nad sestupovou propastí.

Fulham se poslední dobou potýká s podobným neduhem jako Stoke; minulé dvě jeho představení na mezinárodní scéně následovaly prohry 1:3 zpátky na domácích kolbištích. Příčiny dočasného hájení 16. fleku jsou ale vpravdě jinačí a dlouhodobější. Fulham především nezvládá přetavovat nesporné množství ofenzivního talentu v góly. Dempsey, Dembélé, Duff, Zamora či Kasami jsou zatím zcela zastiňováni již odepisovaným Andym Johnsonem a pak samozřejmě tradičně spolehlivým tvůrcem hry Dannym Murphym. Výsledkem je průměr jedné vstřelené branky v nedávných čtyřech kolech (z toho jednu si do vlastní sítě zasadil Kaboul), což lze považovat za zklamání.

Sunderland na tom však popravdě není po této stránce o nic lépe. Po příchodu Bendtnera a hlavně díky formě Sessegnona se sice Black Cats v produkci gólů nepatrně pochlapily, pořád to ale není žádná sláva. Koneckonců doteď vsítily 14 branek, tedy stejné množství jako kritizovaný Fulham. Nízká produktivita mimochodem není jediná společná "vlastnost" obou příštích protivníků. Celkově se obě mužstva pyšní totožnou bilancí 2-4-5, přičemž jejich domácí výhry se rovnají debaklům (6:0, respektive 4:0) a naopak ty venkovní utrápeným popravám dvou mizerně hrajících mužstev (Wigan, respektive Bolton).

Vrásky na Bruceově čele se v reakci na útočnou neschopnost jeho svěřenců dost možná ješě rozmnoží. Do sobotního klání totiž Black Cats nepůjdou jenom bez čerstvě zraněného Wickhama (takže se asi vrátí k rozestavení s jedním klasickým hrotem), ale také bez svého nejlepšího střelce a zároveň mozku záložní řady Seba Larssona. Do branky se opět postaví trojka Westwood, která však v konfrontaci s MU obstála, a obranné hradbě bude chybět Bramble.

Fulham je zejména postižen v oblasti zadních řad. Stephen Kelly si při plnění reprezentačních povinností namohl třísla a 12. kolo tedy vynechá; stejně jako Hughes s Grygerou. Nepravděpodobně se zároveň jeví včasný návrat ryšavého středopolaře Sidwella.

Jedna lahůdka pro historiky. Celky West Bromwiche a Boltonu se před 123 lety staly jedněmi ze zakládajících členů Football League a od té doby mezi sebou napříč prvními třemi poschodími sehrály již 132 ligových duelů. Teď však rozhodně zatím nepíší jednu ze světlých kapitol svých dlouhých dějin...

Bolton se z táhlé letargie probral teprve v posledním kole, kdy deklasoval Stoke 5:0 a symbolicky tak dal zapomenout na vloni zpackané semifinále FA Cupu s týmž soupeřem, které fakticky nastartovalo šňůru vpravdě mizerných výkonů Trotters. West Brom pro změnu úspěšně nechává za sebou solidní šňůru čtyř ligových klání bez porážky - teď se dvakrát ani nepřiblížil zisku bodů ve dvou střetnutích s kluby Big Four a dopadl dokonce až na 14. příčku za lokálního rivala z Wolverhamptonu. Nyní pro Baggies nastává kruciální období; tři ze čtyř následujících kol jim nabídnou výhodu domácího prostředí, čehož by Hodgsonovi svěřenci jistě měli využít.

A mají pro to slušné předpoklady. Bolton na The Hawthorns nevyhrál ani jednou z posledních 18 pokusů, což dohromady dává stěží uvěřitelných 59 let! Minimálně dvě generace tedy s hráči neoslavily na půdě WBA jediné vítězství. Na druhou stranu i samotní Throstles se ve vzájemných duelech obyčejně trápí; Bolton neporazili sedmkrát v řadě.

Z toho ne zrovna nelogicky vyplynula ještě jedna skutečnost, že minulá tři klání těchto soků v kraji Midlands skončily remízovými výsledky. K tomu se potom sluší přidat ještě jedna pikantérie: Bolton je už jediným týmem Premier League, který letos nikdy nefinišoval zápas za nerozhodnutého stavu.

West Bromwich působil na Arsenalu bez dvou svých elitních útočníků dosti bezzubě a zatím to příliš nevypadá, že by nyní měl mít Hodgson oba dva najednou k dispozici. Minimálně Longovy potíže s kolenem se zdají být prozatím nepřekonatelné; o Odemwingieho kotníku se ještě rozhodne, stejně jako o Scharnerově kolenu.

Vleklé problémy s řešením otázky palčivého postu pravého beka Owen Coyle minule utnul ukázáním na mladíčka Joea Rileyho, který se s debutem popasoval na výtečnou. Měl by tedy pokračovat - i proto, že Boyata dál chybí. Mimo hru jsou rovněž Alonso s Gardnerem.

Když se letos v únoru Wigan naposledy potkal s Blackburnem, také na DW Stadium, bylo z toho fascinující vítězství domácích v poměru 4:3. Bohužel tehdejší porce branek nastřílených Latics v onom jediném utkání by letos tvořila nadpoloviční většinu všech letošních. A Rovers je mnohdy v tragickém vystupování zvládají napodobovat.

Přitom vyhlídky Blackburnu by v kontextu minulých střetnutí nemusely být zcela marné. Je tu těsná prohra s Chelsea, přestřelka s Norwichem a konečná remíza či heroický obrat ve čtvrtém kole Carling Cupu. Jenže v týmu je zkrátka pořád zakořeněné dusno, Kean se manažerského křesla drží nad plán už nějaký ten pátek a ofenzíva lancashireského celku víceméně je zvyklá stát a padat s výkony Rochiny nebo Hoiletta. A ty nejsou konstantní; koneckonců první a poslední letošní vítězství svému celku tito dva borci spolu s kolegy vystříleli před dvěma měsíci. Což je tedy zatraceně dlouhá doba a ani nedávné nadějné výkony něco takového nezastíní.

Athletic je na tom ještě hůř. Nejspíš mu bude k ničemu, že je doma od Blackburnu čtyřikrát po sobě nepokořen a za toto časové období dnešního soka srazil na kolena hned 13krát. Letos totiž před domácím publikem Latics skórovali všehovšudy pětkrát, přičemž svého času tradičně nejlepší střelec Hugo Rodallega dál čeká na premiérovou trefu do černého. Chvíli to tedy sice vypadalo, že ho v této činnosti hladce zastoupí exblackburnský Di Santo, ten ale naposledy udeřil v polovině září. Zkrátka a dobře to v tuto chvíli vypadá, že poslední tým tabulky zvládne Martinezův stý zápas u kormidla adekvátně oslavit jenom zázrakem.

Tábor Rovers by před klíčovým utkáním mohla docela klidně podpořit významně dobrá zpráva; není totiž vyloučeno, že se nečekaně brzy stihne zotavit Christopher Samba. Ten by se tedy klidně mohl spárovat s rovněž zdravým Dannem a dohromady s jiným navrátilcem Salgadem vytvořit opět nejsilnější možnou zadní linii. Krom toho je potom suspendovaný univerzál Jason Lowe.

Na opačné straně barikády se Caldwell protočí s Alcarazem: prvně jmenovanému trest končí, druhému začíná. Paraguayského stopera, který se sotva před měsíce vrátil po zranění, čekají další tři duely odsezené na tribuně, tentokrát vinou plivnutí na protihráče.

Večerní duel nabídne poměrně kuriózní konfrontaci. Ano, střetne se vloni nejlepší anglický klub s naopak nejúspěšnějším velšským. To ale není celé. Swansea totiž na starém stadionu ani jednou z osmi pokusů v bitvě se slavným Manchesterem United nepadlo; a může se tak honosit vskutku neobvyklou bilancí. Bude domácí kouzlo Swans pokračovat i na Liberty Stadium?

Docela klidně by mohlo. Nasvědčují tomu pohledy z obou stran. Velšský klub je totiž zaprvé doma velmi silný, vždyť tu také letos vytěžil až pětkrát větší porci bodů než na cizích hřištích. Liberty Stadium vidělo jenom jedinou gólovou oslavu soupeře, a pokud by se braly v úvahu jen domácí představení, hraje Swansea bez nadsázky o poháry (bylo by šesté). Venku už je to horší (19.), ale to teď nikoho nemusí zajímat.

Druhou perspektivu pak představuje rozpačitost samotného obhájce titulu. United se sice po dvojím klopýtnutí v kláních s přímými konkurenty opět naladili na vítěznou vlnu, ve velkém stylu tak ovšem nečinili. Sunderland i Everton udolali jediným zásahem. Alespoň si nicméně po debaklu v městském derby MU spravilo chuť, co se defenzivního výkazu týče. Nejen proto bude jinak samozřejmě - i přes všechny nejistoty - ekipa Sira Alexe Fergusona pořád nezpochybnitelným favoritem.

Dál platí, že letos dosáhla dvakrát většího počtu branek než soupeř; ještě teď o sobě může mluvit jako o venku neporaženém celku; a neprotržena zůstává i slušivá série bez porážky v zápasech s nováčky (poslední krach přišel v srpnu 2009 s Burnley).

Stephen Dobbie zřejmě po měsíci přijde povzbudit své spoluhráče přímo na trávník, kam se tak dlouhou dobu nepodíval vinou potíží s kotníkem. Stejný a rovněž vyřešený neduh již dovolí zápasovou zátěž Neilu Taylorovi, zatímco Caulker zůstává na marodce.

Ferguson již patrně bude moci opět využít služeb křídelníka Younga, jenž chvíli absentoval kvůli zranění palce u nohy. Naproti tomu ale svalové problémy dál trápí Welbecka a riskován dost možná nebude také Smalling.