Vánoční statistika nuda není...
Zaujalo nás
Někdo začíná strojit vánoční stromek; jiný už má odpracováno, takže u pohádkového televizního programu pomalu odpočítává hodiny zbývající do štědrovečerní hostiny. A pro tu speciální skupinu, která zrovna nemá co na práci, je tu EuroFotbal se svým netradičním vánočním speciálem shrnujícím neobvyklou formou podzimní dění v anglické Premier League...
Když jsem nad ránem přemýšlel co napsat úvodem a jak se zároveň vyhnout ohraným klišovitým zvoláním jako "Veselé Vánoce!", ocitl jsem se ve slepé uličce. Takže jsem nakonec právě na tomto jednoduchém přání vystavěl celý koncept svého speciálu. Zároveň ale samozřejmě přicházím i s dalšími větami: v první řadě i za kolegu Marka Ustohala děkuji těm výjimečným jedincům, kteří nám napříč sezonou projevují přízeň čtením našich preview a reportů. V řadě druhé, avšak stejně významné, potom děkuji i všem diskutérům PL sekce za vytváření většinou příjemné atmosféry před zápasy, během nich a také po jejich skončení. A nakonec samozřejmě všem uživatelům EuroFotbalu vinšuji co nejvíc nervů při sledování vlastních týmů - protože bez nich by to nebylo ono - a stejně tak co možná největší porci zábavy s tou vůbec nejatraktivnější ligou. Ať se zrovna hraje za Pyrenejemi, na Apeninském poloostrově, před či za kanálem La Manche nebo přímo tady, u nás, v České, případně Slovenské republice. Šťastné a veselé, přátelé!
Vánoce by mělo skrz naskrz špikovat štěstí, chcete-li všeobecně dobrá nálada, na podzim si však něčeho takového přirozeně neužíval každý mančaft. Úplným úvodem svého speciálu se tedy zaměřím na pár zmařených sérií. Kupříkladu Stoke City vůbec premiérově dovolilo některému ze střelců dosáhnout na Britannia Stadium hattricku. Samozřejmě tedy jen v rámci Premier League, i tak Demba Ba v poslední říjnový den utnul předlouhou šňůru 61 duelů. Dále se pak třeba ManCity mohlo stát prvním nečlenem takzvané Big Four, jemuž by se v novodobé éře nejvyšší anglické soutěže povedlo naplno bodovat osmkrát v řadě - nestalo se tak, když jej příhodně zabrzdil jeden ze členů uzavřené společnosti, a sice Liverpool. Ale našly by se i optimistické konce zaběhlých pořádků. Letos například uplynulo již 34 let od posledního triumfu WBA na půdě Newcastlu; a přece se s výsledkem 2:3 tohle pravidlo smazalo. Nebo Potters, to byl další takový pozitivní případ. Rovných 30 let se jim v první lize nestalo, že by zvítězili čtyřikrát po sobě; a hle, letos to 17. prosince klaplo.
Enormní množství pokračujících a zdánlivě nekonečných šňůr bych mohl na tomto místě také vypsat, pochopitelně. Jako v kterémkoliv jiném období jakékoliv sezony. Já pro vás každopádně vybral ty z mého pohledu nejzajímavější, co možná nejrůznorodější či nejméně "provařené". Začneme talismanem jménem Wayne Rooney, při jehož gólové oslavě na Old Trafford si vždy můžete být zatraceně jisti, že se budou on a jeho spoluhráči radovat i po uplynutí 90 minut. Zatím se tak totiž v lize dělo pokaždé - již v 45 případech. Dále je tu David Moyes, který pořád ještě nezná recept, s nímž by byl schopen triumfovat na půdě některého z členů tradiční Big Four. Ani na 39. pokus se mu to letos na Arsenalu nepovedlo (24 proher, 15 remíz). Podobné trauma přitom tíží i Aston Villu - tentokrát v souvislosti s konkrétním datem. 21. listopad jí totiž nepřinesl vítězství už přesně 80 let. Naposledy Villans toho dne roku 1931 zvládli birminghamské derby 3:2 - od té doby v tomto čase odehráli osm zápasů, a už ani ťuk. Letos podlehli Tottenhamu 0:2. U něj bych se mimochodem rád zastavil: zrovna v tomto zápase totiž Emmanuel Adebayor vstřelil oba góly - hattricku se ale nedočkal, čímž jenom deklaroval prokletí své i obecně kohoutí. Samotnému tožskému forvardovi letos už třikrát scházel jediný krůček; na svůj první hattrick od září 2008 nicméně dál čeká. A pro překonání této osobní mizérie si v létě nevybral vhodné prostředí: žádný fotbalista Tottenhamu totiž takového úspěchu nedocílil déle než dva roky. Naposledy Defoe pětkrát zatížil konto Wiganu v listopadu 2009 (letos se ve vzdálenosti jediného gólu ocitli ještě Van der Vaart s Balem). Ale na závěr zase zpátky k optimistickým tématům: Sunderland ještě nikdy neokusil hořkost porážky po utkání řízeném rozhodčím Anthonym Taylorem; a Newcastle, jenž v součtu s koncovkou minulého ročníku vydržel bez prohry dlouhých 14 kol, tímto překonal své více než 61 let staré maximum.
Stoke City, to by mohlo statistiku držení míče prodávat do širého světa. Například v posledním předvánočním kole proti ManCity jako by si Potters hráli svou hru. Finální procentuální vyjádření bylo výmluvné a přiléhavé: v první půli měli Pulisovi svěřenci balon na svých kopačkách pouhých 19% času. Se závěrečným hvizdem poskočili na procent 24; a to i přesto, že poslední pětiminutovka byla charakterizována drtivým poměrem 95:5. Citizens za celých 90 minut zkompletovali neuvěřitelné množství 842 přihrávek, akorát 82 předávek jim nevyšlo (od sezony 2003/04 nikdo v PL neměl takový zájem na kombinační hře). Potters jich zkazili 78, to však z celkového počtu 280 pokusů. Více než čtyřikrát větší snahu tedy fotbalisté vedoucího celku tabulky vyvinuli pro to, aby se co možná nejvíce těšili z kulatého nesmyslu; navíc vystřelili hned 22krát, zatímco soupeř pouze třikrát. Také v tomto zvláštním ohledu nicméně, světe div se, zažívají ve Stoke-on-Trent revoluční sezonu: krom toho, že si Potters zahráli v pohárové Evropě a předvedou se v ní i na jaře, ke všemu poprvé ve vlastních dějinách Premier League hned ve druhém kole proti Norwichi překročili padesátiprocentní hranici ve statistice...držení míče. O čísle 53,3% se Pulisovi a jeho svěřencům ve všech 115 předcházejících zápasech vesměs ani nesnilo.
Echt výjimečnou sezonu každopádně nyní zažívají rovněž v Albionu jako celku. Hlavně tedy co do gólové sklizně. Vždyť v 11 vzájemných zápasech aktuálně elitní pětice (oba Manchestery, Tottenham, Chelsea, Arsenal) diváci viděli již 44 branek, což dává v průměru skvostné čtyři góly na jeden souboj. Pod tento výsledek se ale samozřejmě nejcitelněji podepsaly dva řádně proprané duely, v nichž vždy v různých rolích působili londýnští Gunners. Nejprve dostali "nakládačku" od ManUtd (2:8), pak neomylně vyloupili Stamford Bridge (5:3). Bez těchto střetnutí by už ten průměr klesl na hranici 2,9 - ale ani to snad není zlé. Navíc těch argumentů, proč by měl být letošní ročník Premier League z tohoto úhlu pohledu vpravdě unikátní, mám v záloze povícero: pěkný gólový diametr (3,64) nashromáždila i jedenáctka utkání s výkopem v tradičním sobotním čase 13:45; úvodní "desetikolka" čítající 99 zápasů, 295 branek a průměr téměř na úrovni tří gólů na jednu bitvu - takhle dlouhý a zároveň minimálně stejně plodný interval dosud Premier League nikdy neregistrovala; a pak samozřejmě...zrovna v posledním předvánočním kole se novodobá éra nejvyšší anglické soutěže dočkala svého 20 000. gólu. Jeho autorem se stal teprve 22letý Marc Albrighton z Aston Villy, jenž tak vhodně navázal na jistou birminghamskou tradici. Tu před lety započal Andy Townsend, jehož úder do týlu Southamptonu, právě v dresu Villans, značí pětitisícové jubileum. A v tomtéž trikotu do historických análů vešel rovněž James Milner, když zároveň s Delapem poměrně nedávno stanovil hranici 17 000. Mimochodem na to, který klub bude pod kulatou 20tisícovou hranicí navždy podepsán, se i hromadně vypisovaly kurzy: a v pravděpodobnostním žebříčku populární britské sázkové kanceláře Betfred se Aston Villa umístila až na 10. příčce i za QPR, Fulhamem, Sunderlandem či Evertonem.
Luis Suárez do Premier League určitě nepřicházel s pověstí neomylného střelce; ovšem to, co zatím předvádí v tomto ročníku, překonává i ta nejtemnější očekávání. Na jedno jeho ligové vystoupení připadají 4,4 střely - přitom se ale ve všech soutěžích raduje po každém desátém pokusu! Právě hlavně Suárezovým dílem je potom skutečnost, že rovnice střela = gól nejhůře funguje právě v jeho Liverpoolu. Číselným vyjádřením by to bylo 8,5 procent. Pro srovnání: letošní mistr této disciplíny, Manchester City, má tuto statistiku nastavenou na bezmála 22%, přičemž ligový průměr činí 13,6%. Za vrchol červené nemohoucnosti koneckonců můžeme považovat právě poslední předvánoční představení Liverpoolu na Wiganu: v něm se diváci dočkali letošního maxima v počtu střel (40) zároveň do kupy splňujících podmínku, že ani jedna z nich nebyla gólová. Nejvíce ran mimochodem v průměru na jedno ligové střetnutí vyprodukuje Wayne Rooney - téměř pět -, on se však aspoň v Premier League trefil už 13krát. Zatímco Suárez docílil pěti zářezů; tedy stejného počtu jako křídelník Adam Johnson, jenž se dosud v základu objevil jen pětkrát a spolykal pouhých 518 minut (oproti Suárezovým 1367).
Éjhle, chyba! Určitě i tento ročník Premier League nezklamává v dodávce vtipných či donebevolajících přehmatů. Hned dvě minely, které přímo vedly k inkasovaným gólům, byly přitom napočítány rovnou čtveřici hráčů z pole. Norwichský de Laet je stihl nashromáždit v pouhých čtyřech úvodních kolech, než se raději zranil; Figuerou z Wiganu jakožto stabilního člena základu neohrozily, takže si bez jednoho poločasu odkroutil kompletní možnou porci ligových minut; John Terry dal jednou svým pronásledovatelům vzpomenout na své podklouznutí v penaltovém rozstřelu finále Ligy mistrů 2007/08, když jeho pád šikovně doprovodil Maloudovu mizernou přihrávku a Van Persieho vítěznou trefu (tohle jeho zaváhání se však do této statistiky nejspíš nepočítalo); a Per Mertesacker...zeptejte se fanoušků Arsenalu, jak jsou letos zvyklí z něj kvést. K tomuto do smutna laděnému bodu bych jinak ještě rád připojil, že Liverpool už letos stihl 17krát nastřelit brankovou konstrukci - a jestliže bychom vzali v úvahu statistiku platnou na konci loňského ročníku, už jen tímto stavem po 17 odehraných zápasech by Reds trumfli 15 z 20 ligových účastníků.
V Blackburnu se zatím letos vše nese v duchu protestů. Úplně ke konci listopadu se tu v rámci celonárodního pozdvižení demonstrovalo proti změnám ve vyplácení důchodů, které se dotkly doktorů, policajtů, učitelů, hasičů...zkrátka všech, dalo by se říct. Co nejspíš nezasáhlo úplně všechny obyvatele tohoto lancashireského města, ale o to intenzivnější dojem ony protesty budily a budí, to bylo podzimní počínání domácích Rovers na kolbištích Premier League. Tři porážky na úplný úvod ročníku - tehdy se dalo hovořit o nejhorším klubovém startu do sezony za posledních 60 let. Deset bodů ze 17 zápasů - to překonalo Ince, který byl v této fázi sezony popraven s 13 body na kontě, a samozřejmě i Allardyce, sedícího s týmem v čase vlastního vyhazovu dokonce na 13. příčce. Minulým dvěma manažerům Rovers se tedy měsíc prosinec stal beze zbytku osudným; Kean přežívá Štědrý den a nedávno oslavil stěží uvěřitelný rok v čele Blackburnu. Ačkoliv jsem ho sám v preview vyhodil již nejmíň šestkrát, fanoušci před Ewood Parkem protestovali v pravidelných intervalech, mám dojem, už třikrát a nenávistné transparenty se v ochozech objevovaly i při indickém turné. Takhle organizovaný a vytrvalý hon na některého z manažerů v Anglii zkrátka nepamatuji. Koneckonců takový Steve Bruce v Sunderlandu skončil po pouhých dvou dnech protestování! Snad tedy zabere vůbec první demonstrace nemířená proti Keanovi (koneckonců, kdo z nás by v jeho pozici ukotveného záskoku a s pověstí nejméně schopného manažera v lize sám rezignoval?), nýbrž proti indickým majitelům. Její datum ani místo ovšem dosud nejsou známy a navrch...bratři Raové posledně duel Blackburnu navštívili v listopadu a o klubu se prakticky nevyjadřují. Všimnou si tedy něčeho takového vůbec?
Ámen má být se šancemi Manchesteru United na titul? Kdepak. To, že jeho městský rival prvně od roku 1929 okouší, jaké to je vést o Štědrém dnu ligovou soutěž, totiž z historického pohledu pranic neznamená. Pouze osmkrát z 19 případů se v rámci Premier League vánoční mistr transformoval i do pozice celkového vítěze. Také samotnému City se koneckonců nezadařilo ani jednou ze tří předešlých pokusů. A pak...minule se něco takového sice povedlo MU (dokonce s nejmenším počtem bodů, jakým se kdy za poslední dekádu zimní lídr pyšnil) a k úspěšnému konci dovedla Chelsea svou misi i rok předtím, o Vánocích 2008 však například později slavící Red Devils seděli až na čtvrté příčce. A Arsenal v prosinci 1998 trčel dokonce na šestém fleku a 13 bodů za vedoucím týmem - přesto nakonec došplhal na piedestal (úplnou absurditou je pak v tomhle ohledu sezona 1981/82, která ještě o Vánocích měla Liverpool za 12. nejlepší tým soutěže - aby o něm nakonec hovořila jako o tom úplně top). Na daleko pevnější půdě se tedy rozkládá automatická domněnka pojící zákonitý sestup s klubem, jehož hráči kráčí pod stromeček s vědomím, že jsou součástí toho nejhoršího, co aktuálně nejvyšší anglická soutěž nabízí. Zatím jsme totiž v poměrně krátké historii Premier League registrovali jediný vskutku neuvěřitelný comeback, když se WBA mohutně vzepjalo v sezoně 2004/05. Před 25. prosincem na dně tabulky s jedním vítězstvím z 18 kol a pouhými deseti body - nakonec 17. s více než trojnásobkem korálků. Rovers jsou na tom před Vánoci shodou okolností bodově úplně stejně jako před sedmi lety Baggies (jen mají zápas k dobru)...prolomí tedy znovu ono téměř železně fungující pravidlo?
Neuvěřitelné věci dokázal s Chelsea nepochybně talentovaný, avšak stále stěží přesvědčující Portugalec André Villas-Boas. Jestli si vzpomínáte, první jeho kroky provázelo sebevědomí a fandové Blues si pomalu začínali pískat...jenže netrvalo dlouho a už polykali jednu hořkou pilulku za druhou. Koncem října Blues prvně za poslední dekádu prohráli s nováčkem - leč se tak stalo na pozadí teatrálního výkonu sudího Foye. O malou chvíli později šlo zkonstatovat další strašidelnou věc: že v oněch deseti letech zároveň Chelsea nikdy nevydržela být bez čistého konta tak dlouho jako nyní pod Boasem - osm utkání v řadě. A když už se hned poté nula udržela proti Blackburnu, statistické centrum Infostrada pro změnu bilancovalo jiným směrem. Patnáct inkasovaných branek po 11 kolech? Mourinhova pověstná defenzíva ze sezony 2004/05 tolikrát kapitulovala napříč celou ligovou sezonou. Nejhorším dnem pro partu kolem Villase-Boase se potom ukázal být 20. listopad. To přišla opravdu drtivá rána: modří poprvé v Abramovičově epoše zápasem s Liverpoolem nezvládli dva po sobě jdoucí mače před domácím publikem. Prodloužení této černé série na tři zápasy - a tedy nejhorší bilanci od roku 1994 - už portugalský manažer nedovolil: odporu Wolverhamptonu se velmi úspěšně bránil s nejmladší zahajovací jedenáctkou za poslední tři léta. A na Stamford Bridge si pak ještě jednou spravil chuť, když odčaroval neporazitelnou auru ManCity. Přesto se stále jen stěží může nadechnout z plných plic; což mu asi ještě pár dalších kol vydrží...
O styl jde vždy především Wiganu. Takový Franco Di Santo se v počáteční fázi sezony trefoval zásadně jen za přispění soupeřovy teče. A celý tým si potom dlouhých 11 úvodních kol udržel tvář mančaftu, který se trefuje pouze ze země. Až proti Blackburnu Caldwell prvně, a po více než 1000 minutách, zavěsil hlavou...shodou okolností se tak stalo zrovna během jediného klání, v němž atleti překročili magickou hranici dvou vstřelených branek. Ve velkém stylu ale letos jednal i Bolton: sedmizápasovou šňůru bez bodu utnul příkladnou odplatou Stoku za jednoznačné semifinále FA Cupu. Porážku 0:5 mu vrátil přesně v opačném gardu, čímž zároveň zaznamenal svou nejvyšší výhru v rámci Premier League.
Celé Ostrovy se dohadují, čeho je ještě schopná ofenzíva Manchesteru City. Ta má totiž ve svém středu hned čtyři výjimečné borce. David Silva se s "kanadskou" bilancí 5+8 dělí s Nanim (jemuž hraje do karet více vstřelených branek) o první příčku v tabulce produktivity. Mario Balotelli před Arsenalem skóroval ve všech pěti ligových utkáních, do nichž naskočil od samotného počátku. Agüero doma zaznamenal více branek než kdokoliv jiný (9), přičemž mimochodem v rámci všech soutěží dosud nerozvlnil síť nikde jinde než v Manchesteru (11), nebo Londýně (4). A Džeko se ještě 17. listopadu mohl pyšnit statistikou, podle níž se v lize trefoval každou 58. minutu; kdybych měl potom rouhavě srovnávat, Torresova minutáž by byla vyjádřena číslem 373. To vše dohromady dalo po letošních 12 kolech (a v kombinaci s dvěma posledními loňskými) vůbec nejdelší sérii s dvěma a více dosaženými brankami na utkání za celé minulé půlstoletí, dva roky a ještě dalších pár dní navrch. A aby toho nebylo málo, 49 zářezů Citizens po 15 zahajovacích kolech, to zase představovalo nejvýznamnější dosaženou porci za posledních 49 let (příhodně) - roku 1962 se Tottenham za tento časový úsek stihl vyšplhat až na hranici 54 gólů.
Evidentní je pokračující "odangličťování" Premier League. Ani nováčci často nenastoupí alespoň s těmi šesti domácími hráči, aby se dosáhlo nadpoloviční většiny. K dobru jim ale nicméně lze přičíst, že pokud bychom brali v úvahu všechny Ostrovany, pořád by v této disciplíně neoddiskutovatelně patřili mezi užší ligovou špičkou. Ani za tohoto předpokladu by ale pochvalu neobdržela minimálně polovina ligového osazenstva. Letošním nejstrašidelnějším případem je zatím z tohoto pohledu duel posledního listopadového kola mezi Arsenalem a Fulhamem. Do něho od začátku naskočila jen trojice Angličanů (Walcott/Zamora, Murphy). Mezi Gunners se pak navíc našel už jen jediný vyslanec anglofonní země (Ramsey), zatímco Cottagers by alespoň takto svůj cizinecký nádech umně zkrotili (Schwarzer, Baird, Dempsey, Etuhu + střídající Johnson). Jiný extrém pak v tomto směru dál představuje Blackburn: s pouhými šesti Angličany z 23 hráčů, kteří letos okusili atmosféru áčkového střetnutí, není moc divu, že se 17. prosince stal Scott Dann prvním domácím střelcem Rovers od února tohoto roku.
Když jsem nad ránem přemýšlel co napsat úvodem a jak se zároveň vyhnout ohraným klišovitým zvoláním jako "Veselé Vánoce!", ocitl jsem se ve slepé uličce. Takže jsem nakonec právě na tomto jednoduchém přání vystavěl celý koncept svého speciálu. Zároveň ale samozřejmě přicházím i s dalšími větami: v první řadě i za kolegu Marka Ustohala děkuji těm výjimečným jedincům, kteří nám napříč sezonou projevují přízeň čtením našich preview a reportů. V řadě druhé, avšak stejně významné, potom děkuji i všem diskutérům PL sekce za vytváření většinou příjemné atmosféry před zápasy, během nich a také po jejich skončení. A nakonec samozřejmě všem uživatelům EuroFotbalu vinšuji co nejvíc nervů při sledování vlastních týmů - protože bez nich by to nebylo ono - a stejně tak co možná největší porci zábavy s tou vůbec nejatraktivnější ligou. Ať se zrovna hraje za Pyrenejemi, na Apeninském poloostrově, před či za kanálem La Manche nebo přímo tady, u nás, v České, případně Slovenské republice. Šťastné a veselé, přátelé!
Vánoce by mělo skrz naskrz špikovat štěstí, chcete-li všeobecně dobrá nálada, na podzim si však něčeho takového přirozeně neužíval každý mančaft. Úplným úvodem svého speciálu se tedy zaměřím na pár zmařených sérií. Kupříkladu Stoke City vůbec premiérově dovolilo některému ze střelců dosáhnout na Britannia Stadium hattricku. Samozřejmě tedy jen v rámci Premier League, i tak Demba Ba v poslední říjnový den utnul předlouhou šňůru 61 duelů. Dále se pak třeba ManCity mohlo stát prvním nečlenem takzvané Big Four, jemuž by se v novodobé éře nejvyšší anglické soutěže povedlo naplno bodovat osmkrát v řadě - nestalo se tak, když jej příhodně zabrzdil jeden ze členů uzavřené společnosti, a sice Liverpool. Ale našly by se i optimistické konce zaběhlých pořádků. Letos například uplynulo již 34 let od posledního triumfu WBA na půdě Newcastlu; a přece se s výsledkem 2:3 tohle pravidlo smazalo. Nebo Potters, to byl další takový pozitivní případ. Rovných 30 let se jim v první lize nestalo, že by zvítězili čtyřikrát po sobě; a hle, letos to 17. prosince klaplo.
Enormní množství pokračujících a zdánlivě nekonečných šňůr bych mohl na tomto místě také vypsat, pochopitelně. Jako v kterémkoliv jiném období jakékoliv sezony. Já pro vás každopádně vybral ty z mého pohledu nejzajímavější, co možná nejrůznorodější či nejméně "provařené". Začneme talismanem jménem Wayne Rooney, při jehož gólové oslavě na Old Trafford si vždy můžete být zatraceně jisti, že se budou on a jeho spoluhráči radovat i po uplynutí 90 minut. Zatím se tak totiž v lize dělo pokaždé - již v 45 případech. Dále je tu David Moyes, který pořád ještě nezná recept, s nímž by byl schopen triumfovat na půdě některého z členů tradiční Big Four. Ani na 39. pokus se mu to letos na Arsenalu nepovedlo (24 proher, 15 remíz). Podobné trauma přitom tíží i Aston Villu - tentokrát v souvislosti s konkrétním datem. 21. listopad jí totiž nepřinesl vítězství už přesně 80 let. Naposledy Villans toho dne roku 1931 zvládli birminghamské derby 3:2 - od té doby v tomto čase odehráli osm zápasů, a už ani ťuk. Letos podlehli Tottenhamu 0:2. U něj bych se mimochodem rád zastavil: zrovna v tomto zápase totiž Emmanuel Adebayor vstřelil oba góly - hattricku se ale nedočkal, čímž jenom deklaroval prokletí své i obecně kohoutí. Samotnému tožskému forvardovi letos už třikrát scházel jediný krůček; na svůj první hattrick od září 2008 nicméně dál čeká. A pro překonání této osobní mizérie si v létě nevybral vhodné prostředí: žádný fotbalista Tottenhamu totiž takového úspěchu nedocílil déle než dva roky. Naposledy Defoe pětkrát zatížil konto Wiganu v listopadu 2009 (letos se ve vzdálenosti jediného gólu ocitli ještě Van der Vaart s Balem). Ale na závěr zase zpátky k optimistickým tématům: Sunderland ještě nikdy neokusil hořkost porážky po utkání řízeném rozhodčím Anthonym Taylorem; a Newcastle, jenž v součtu s koncovkou minulého ročníku vydržel bez prohry dlouhých 14 kol, tímto překonal své více než 61 let staré maximum.
Stoke City, to by mohlo statistiku držení míče prodávat do širého světa. Například v posledním předvánočním kole proti ManCity jako by si Potters hráli svou hru. Finální procentuální vyjádření bylo výmluvné a přiléhavé: v první půli měli Pulisovi svěřenci balon na svých kopačkách pouhých 19% času. Se závěrečným hvizdem poskočili na procent 24; a to i přesto, že poslední pětiminutovka byla charakterizována drtivým poměrem 95:5. Citizens za celých 90 minut zkompletovali neuvěřitelné množství 842 přihrávek, akorát 82 předávek jim nevyšlo (od sezony 2003/04 nikdo v PL neměl takový zájem na kombinační hře). Potters jich zkazili 78, to však z celkového počtu 280 pokusů. Více než čtyřikrát větší snahu tedy fotbalisté vedoucího celku tabulky vyvinuli pro to, aby se co možná nejvíce těšili z kulatého nesmyslu; navíc vystřelili hned 22krát, zatímco soupeř pouze třikrát. Také v tomto zvláštním ohledu nicméně, světe div se, zažívají ve Stoke-on-Trent revoluční sezonu: krom toho, že si Potters zahráli v pohárové Evropě a předvedou se v ní i na jaře, ke všemu poprvé ve vlastních dějinách Premier League hned ve druhém kole proti Norwichi překročili padesátiprocentní hranici ve statistice...držení míče. O čísle 53,3% se Pulisovi a jeho svěřencům ve všech 115 předcházejících zápasech vesměs ani nesnilo.
Echt výjimečnou sezonu každopádně nyní zažívají rovněž v Albionu jako celku. Hlavně tedy co do gólové sklizně. Vždyť v 11 vzájemných zápasech aktuálně elitní pětice (oba Manchestery, Tottenham, Chelsea, Arsenal) diváci viděli již 44 branek, což dává v průměru skvostné čtyři góly na jeden souboj. Pod tento výsledek se ale samozřejmě nejcitelněji podepsaly dva řádně proprané duely, v nichž vždy v různých rolích působili londýnští Gunners. Nejprve dostali "nakládačku" od ManUtd (2:8), pak neomylně vyloupili Stamford Bridge (5:3). Bez těchto střetnutí by už ten průměr klesl na hranici 2,9 - ale ani to snad není zlé. Navíc těch argumentů, proč by měl být letošní ročník Premier League z tohoto úhlu pohledu vpravdě unikátní, mám v záloze povícero: pěkný gólový diametr (3,64) nashromáždila i jedenáctka utkání s výkopem v tradičním sobotním čase 13:45; úvodní "desetikolka" čítající 99 zápasů, 295 branek a průměr téměř na úrovni tří gólů na jednu bitvu - takhle dlouhý a zároveň minimálně stejně plodný interval dosud Premier League nikdy neregistrovala; a pak samozřejmě...zrovna v posledním předvánočním kole se novodobá éra nejvyšší anglické soutěže dočkala svého 20 000. gólu. Jeho autorem se stal teprve 22letý Marc Albrighton z Aston Villy, jenž tak vhodně navázal na jistou birminghamskou tradici. Tu před lety započal Andy Townsend, jehož úder do týlu Southamptonu, právě v dresu Villans, značí pětitisícové jubileum. A v tomtéž trikotu do historických análů vešel rovněž James Milner, když zároveň s Delapem poměrně nedávno stanovil hranici 17 000. Mimochodem na to, který klub bude pod kulatou 20tisícovou hranicí navždy podepsán, se i hromadně vypisovaly kurzy: a v pravděpodobnostním žebříčku populární britské sázkové kanceláře Betfred se Aston Villa umístila až na 10. příčce i za QPR, Fulhamem, Sunderlandem či Evertonem.
Luis Suárez do Premier League určitě nepřicházel s pověstí neomylného střelce; ovšem to, co zatím předvádí v tomto ročníku, překonává i ta nejtemnější očekávání. Na jedno jeho ligové vystoupení připadají 4,4 střely - přitom se ale ve všech soutěžích raduje po každém desátém pokusu! Právě hlavně Suárezovým dílem je potom skutečnost, že rovnice střela = gól nejhůře funguje právě v jeho Liverpoolu. Číselným vyjádřením by to bylo 8,5 procent. Pro srovnání: letošní mistr této disciplíny, Manchester City, má tuto statistiku nastavenou na bezmála 22%, přičemž ligový průměr činí 13,6%. Za vrchol červené nemohoucnosti koneckonců můžeme považovat právě poslední předvánoční představení Liverpoolu na Wiganu: v něm se diváci dočkali letošního maxima v počtu střel (40) zároveň do kupy splňujících podmínku, že ani jedna z nich nebyla gólová. Nejvíce ran mimochodem v průměru na jedno ligové střetnutí vyprodukuje Wayne Rooney - téměř pět -, on se však aspoň v Premier League trefil už 13krát. Zatímco Suárez docílil pěti zářezů; tedy stejného počtu jako křídelník Adam Johnson, jenž se dosud v základu objevil jen pětkrát a spolykal pouhých 518 minut (oproti Suárezovým 1367).
Éjhle, chyba! Určitě i tento ročník Premier League nezklamává v dodávce vtipných či donebevolajících přehmatů. Hned dvě minely, které přímo vedly k inkasovaným gólům, byly přitom napočítány rovnou čtveřici hráčů z pole. Norwichský de Laet je stihl nashromáždit v pouhých čtyřech úvodních kolech, než se raději zranil; Figuerou z Wiganu jakožto stabilního člena základu neohrozily, takže si bez jednoho poločasu odkroutil kompletní možnou porci ligových minut; John Terry dal jednou svým pronásledovatelům vzpomenout na své podklouznutí v penaltovém rozstřelu finále Ligy mistrů 2007/08, když jeho pád šikovně doprovodil Maloudovu mizernou přihrávku a Van Persieho vítěznou trefu (tohle jeho zaváhání se však do této statistiky nejspíš nepočítalo); a Per Mertesacker...zeptejte se fanoušků Arsenalu, jak jsou letos zvyklí z něj kvést. K tomuto do smutna laděnému bodu bych jinak ještě rád připojil, že Liverpool už letos stihl 17krát nastřelit brankovou konstrukci - a jestliže bychom vzali v úvahu statistiku platnou na konci loňského ročníku, už jen tímto stavem po 17 odehraných zápasech by Reds trumfli 15 z 20 ligových účastníků.
V Blackburnu se zatím letos vše nese v duchu protestů. Úplně ke konci listopadu se tu v rámci celonárodního pozdvižení demonstrovalo proti změnám ve vyplácení důchodů, které se dotkly doktorů, policajtů, učitelů, hasičů...zkrátka všech, dalo by se říct. Co nejspíš nezasáhlo úplně všechny obyvatele tohoto lancashireského města, ale o to intenzivnější dojem ony protesty budily a budí, to bylo podzimní počínání domácích Rovers na kolbištích Premier League. Tři porážky na úplný úvod ročníku - tehdy se dalo hovořit o nejhorším klubovém startu do sezony za posledních 60 let. Deset bodů ze 17 zápasů - to překonalo Ince, který byl v této fázi sezony popraven s 13 body na kontě, a samozřejmě i Allardyce, sedícího s týmem v čase vlastního vyhazovu dokonce na 13. příčce. Minulým dvěma manažerům Rovers se tedy měsíc prosinec stal beze zbytku osudným; Kean přežívá Štědrý den a nedávno oslavil stěží uvěřitelný rok v čele Blackburnu. Ačkoliv jsem ho sám v preview vyhodil již nejmíň šestkrát, fanoušci před Ewood Parkem protestovali v pravidelných intervalech, mám dojem, už třikrát a nenávistné transparenty se v ochozech objevovaly i při indickém turné. Takhle organizovaný a vytrvalý hon na některého z manažerů v Anglii zkrátka nepamatuji. Koneckonců takový Steve Bruce v Sunderlandu skončil po pouhých dvou dnech protestování! Snad tedy zabere vůbec první demonstrace nemířená proti Keanovi (koneckonců, kdo z nás by v jeho pozici ukotveného záskoku a s pověstí nejméně schopného manažera v lize sám rezignoval?), nýbrž proti indickým majitelům. Její datum ani místo ovšem dosud nejsou známy a navrch...bratři Raové posledně duel Blackburnu navštívili v listopadu a o klubu se prakticky nevyjadřují. Všimnou si tedy něčeho takového vůbec?
Ámen má být se šancemi Manchesteru United na titul? Kdepak. To, že jeho městský rival prvně od roku 1929 okouší, jaké to je vést o Štědrém dnu ligovou soutěž, totiž z historického pohledu pranic neznamená. Pouze osmkrát z 19 případů se v rámci Premier League vánoční mistr transformoval i do pozice celkového vítěze. Také samotnému City se koneckonců nezadařilo ani jednou ze tří předešlých pokusů. A pak...minule se něco takového sice povedlo MU (dokonce s nejmenším počtem bodů, jakým se kdy za poslední dekádu zimní lídr pyšnil) a k úspěšnému konci dovedla Chelsea svou misi i rok předtím, o Vánocích 2008 však například později slavící Red Devils seděli až na čtvrté příčce. A Arsenal v prosinci 1998 trčel dokonce na šestém fleku a 13 bodů za vedoucím týmem - přesto nakonec došplhal na piedestal (úplnou absurditou je pak v tomhle ohledu sezona 1981/82, která ještě o Vánocích měla Liverpool za 12. nejlepší tým soutěže - aby o něm nakonec hovořila jako o tom úplně top). Na daleko pevnější půdě se tedy rozkládá automatická domněnka pojící zákonitý sestup s klubem, jehož hráči kráčí pod stromeček s vědomím, že jsou součástí toho nejhoršího, co aktuálně nejvyšší anglická soutěž nabízí. Zatím jsme totiž v poměrně krátké historii Premier League registrovali jediný vskutku neuvěřitelný comeback, když se WBA mohutně vzepjalo v sezoně 2004/05. Před 25. prosincem na dně tabulky s jedním vítězstvím z 18 kol a pouhými deseti body - nakonec 17. s více než trojnásobkem korálků. Rovers jsou na tom před Vánoci shodou okolností bodově úplně stejně jako před sedmi lety Baggies (jen mají zápas k dobru)...prolomí tedy znovu ono téměř železně fungující pravidlo?
Neuvěřitelné věci dokázal s Chelsea nepochybně talentovaný, avšak stále stěží přesvědčující Portugalec André Villas-Boas. Jestli si vzpomínáte, první jeho kroky provázelo sebevědomí a fandové Blues si pomalu začínali pískat...jenže netrvalo dlouho a už polykali jednu hořkou pilulku za druhou. Koncem října Blues prvně za poslední dekádu prohráli s nováčkem - leč se tak stalo na pozadí teatrálního výkonu sudího Foye. O malou chvíli později šlo zkonstatovat další strašidelnou věc: že v oněch deseti letech zároveň Chelsea nikdy nevydržela být bez čistého konta tak dlouho jako nyní pod Boasem - osm utkání v řadě. A když už se hned poté nula udržela proti Blackburnu, statistické centrum Infostrada pro změnu bilancovalo jiným směrem. Patnáct inkasovaných branek po 11 kolech? Mourinhova pověstná defenzíva ze sezony 2004/05 tolikrát kapitulovala napříč celou ligovou sezonou. Nejhorším dnem pro partu kolem Villase-Boase se potom ukázal být 20. listopad. To přišla opravdu drtivá rána: modří poprvé v Abramovičově epoše zápasem s Liverpoolem nezvládli dva po sobě jdoucí mače před domácím publikem. Prodloužení této černé série na tři zápasy - a tedy nejhorší bilanci od roku 1994 - už portugalský manažer nedovolil: odporu Wolverhamptonu se velmi úspěšně bránil s nejmladší zahajovací jedenáctkou za poslední tři léta. A na Stamford Bridge si pak ještě jednou spravil chuť, když odčaroval neporazitelnou auru ManCity. Přesto se stále jen stěží může nadechnout z plných plic; což mu asi ještě pár dalších kol vydrží...
O styl jde vždy především Wiganu. Takový Franco Di Santo se v počáteční fázi sezony trefoval zásadně jen za přispění soupeřovy teče. A celý tým si potom dlouhých 11 úvodních kol udržel tvář mančaftu, který se trefuje pouze ze země. Až proti Blackburnu Caldwell prvně, a po více než 1000 minutách, zavěsil hlavou...shodou okolností se tak stalo zrovna během jediného klání, v němž atleti překročili magickou hranici dvou vstřelených branek. Ve velkém stylu ale letos jednal i Bolton: sedmizápasovou šňůru bez bodu utnul příkladnou odplatou Stoku za jednoznačné semifinále FA Cupu. Porážku 0:5 mu vrátil přesně v opačném gardu, čímž zároveň zaznamenal svou nejvyšší výhru v rámci Premier League.
Celé Ostrovy se dohadují, čeho je ještě schopná ofenzíva Manchesteru City. Ta má totiž ve svém středu hned čtyři výjimečné borce. David Silva se s "kanadskou" bilancí 5+8 dělí s Nanim (jemuž hraje do karet více vstřelených branek) o první příčku v tabulce produktivity. Mario Balotelli před Arsenalem skóroval ve všech pěti ligových utkáních, do nichž naskočil od samotného počátku. Agüero doma zaznamenal více branek než kdokoliv jiný (9), přičemž mimochodem v rámci všech soutěží dosud nerozvlnil síť nikde jinde než v Manchesteru (11), nebo Londýně (4). A Džeko se ještě 17. listopadu mohl pyšnit statistikou, podle níž se v lize trefoval každou 58. minutu; kdybych měl potom rouhavě srovnávat, Torresova minutáž by byla vyjádřena číslem 373. To vše dohromady dalo po letošních 12 kolech (a v kombinaci s dvěma posledními loňskými) vůbec nejdelší sérii s dvěma a více dosaženými brankami na utkání za celé minulé půlstoletí, dva roky a ještě dalších pár dní navrch. A aby toho nebylo málo, 49 zářezů Citizens po 15 zahajovacích kolech, to zase představovalo nejvýznamnější dosaženou porci za posledních 49 let (příhodně) - roku 1962 se Tottenham za tento časový úsek stihl vyšplhat až na hranici 54 gólů.
Evidentní je pokračující "odangličťování" Premier League. Ani nováčci často nenastoupí alespoň s těmi šesti domácími hráči, aby se dosáhlo nadpoloviční většiny. K dobru jim ale nicméně lze přičíst, že pokud bychom brali v úvahu všechny Ostrovany, pořád by v této disciplíně neoddiskutovatelně patřili mezi užší ligovou špičkou. Ani za tohoto předpokladu by ale pochvalu neobdržela minimálně polovina ligového osazenstva. Letošním nejstrašidelnějším případem je zatím z tohoto pohledu duel posledního listopadového kola mezi Arsenalem a Fulhamem. Do něho od začátku naskočila jen trojice Angličanů (Walcott/Zamora, Murphy). Mezi Gunners se pak navíc našel už jen jediný vyslanec anglofonní země (Ramsey), zatímco Cottagers by alespoň takto svůj cizinecký nádech umně zkrotili (Schwarzer, Baird, Dempsey, Etuhu + střídající Johnson). Jiný extrém pak v tomto směru dál představuje Blackburn: s pouhými šesti Angličany z 23 hráčů, kteří letos okusili atmosféru áčkového střetnutí, není moc divu, že se 17. prosince stal Scott Dann prvním domácím střelcem Rovers od února tohoto roku.
Komentáře (359)