Ten Hag v Leverkusenu nebyl výjimka. Proč další trenéři skončili hned v úvodu sezony?

Trenérské řemeslo dokáže být občas pořádně drsné a turbulentní. Přesvědčit se o tom mohla v nedávných dnech dvojice Erik ten Hag (55) a Nuno Espírito Santo (51). Oba byli nuceni vyklidit prostory svých kanceláří, oba shodně po úvodních třech utkáních sezony. Ač se může zdát, že se jedná o naprosté rarity, není to ve fotbalovém světě až tolik nevídaný jev.

V případě Portugalce Espírita Santa jsou důvodem jeho konce v Nottinghamu Forest, který dokázal díky sedmému místu v Premier League dovést do ligové fáze Evropské ligy, především zhoršené vztahy s majitelem klubu Evangelosem Marinakisem.

Příčiny brzkého odchodu Ten Haga z německého Leverkusenu lze kromě chladných vztahů s vedením Die Werkself a samotnými hráči, o čemž informoval deník Bild, hledat také v neuspokojivém herním projevu a špatných výsledcích.

Chlapík narozený v nizozemském Haaksbergenu se navíc stal smutným držitelem bundesligového rekordu. Žádný jiný kouč totiž v historii nejvyšší německé soutěže nedostal padáka pouhá dvě kola po nástupu na novou lavičku.

Malou útěchou může být oběma mužům fakt, že nejsou první a pravděpodobně ani poslední, kdo se lidově řečeno "ocitl na dlažbě" tak brzy po začátku sezony. Podobných příběhů trenérů, kteří se v nedávné době poroučeli ze svých pracovních míst krátce po začátku sezony, je mnohem více. Přinášíme příběhy několika vybraných koučů.

Současný trenér Olympiakosu se může pochlubit několika významnými úspěchy, mezi něž se řadí například zisk trofeje pro vítěze Evropské ligy se Sevillou v roce 2023 či ovládnutí Konferenční ligy v barvách jeho současného zaměstnavatele o rok později.

Na co by ale bývalý záložník Bilbaa určitě nejraději zapomněl, je konec léta roku 2013, kdy začala jeho třetí kompletní sezona na lavičce Osasuny, kterou trénoval od února 2011. Cesta novým ligovým ročníkem totiž pro Mendilibara skončila už po třech kolech.

V nich se jeho svěřencům nepodařilo získat ani bod a hlavní stratég se musel poroučet. Osasuně však Mendilibarovo odvolání nakonec nebylo nic platné, protože sezonu zakončila v tabulce až na 18. místě a zamířila do druhé ligy.

Po stejném počtu odehraných kol opouštěl svou pracovnu i trenér Marcelino v sezoně 2019/20, kdy s ním spolupráci ukončila Valencia. Na rozdíl od svého trenérského kolegy Mendilibara měl však současný lodivod Villarrealu důvod cítit ze svého konce v klubu velmi hořkou pachuť.

Sezonu předtím se totiž Netopýrům pod vedením Marcelina podařilo kvalifikovat do Ligy mistrů, a navíc získat po vítězství nad Barcelonou ve finále Copa del Rey vůbec první velkou klubovou trofej od roku 2008.

Přesto se klub z ikonického stadionu Mestalla s trenérem po úvodních třech ligových kolech, ze kterých získal čtyři body, rozloučil. Tehdejšími hlavními důvody měly být Marcelinovy spory s vedením klubu ohledně přestupové politiky.

Konec po dvou ligových kolech a jednom zápase v italském poháru musel na začátku sezony 2016/17 snést na lavičce Palerma Davide Ballardini. Nutno říci, že případ jeho působení v sicilském klubu připomíná velmi zdařilou tragikomedii.

Italský kouč se ujal kormidla klubu řízeného ředitelem Mauriziem Zamparinim v listopadu 2015, a za dva měsíce, tedy v lednu následujícího roku, byl z klubu vyhozen, aby se do něj v dubnu zase vrátil a pomohl mu udržet se v Serii A.

To splnil, načež byl následující sezonu údajně na vlastní žádost propuštěn z klubu po remíze 1:1 s Interem Milán. I když se taková situace jeví poněkud chaoticky, v klubu nacházejícím se pod sopkou Etnou, se jednalo do jisté míry o běžnou rutinu vlády Zampariniho, jenž za 15 let ve své funkci provedl těžko uvěřitelných více než 40 výměn na trenérském postu.

Dvě vítězství, jedna porážka a k tomu postup do další fáze Ligového poháru. Taková byla v létě 2008 bilance londýnského West Hamu. Přesto se tehdejší hlavní trenér Alan Curbishley rozhodl rezignovat na svou pozici. Důvodem byly, podobně jako v případě Marcelina, neshody s klubovým vedením ohledně přestupové politiky.

Curbishley byl po prodeji svého stěžejního hráče Antona Ferdinanda ujištěn, že už nedojde k žádnému dalšímu odchodu z kádru Kladivářů. Tento slib se ale ukázal jako planý, po Ferdinandovi totiž odešel i obránce George McCartney, jenž stejně jako jeho bývalý spoluhráč zamířil do Sunderlandu.

To byla údajně poslední kapka Curbishleyho trpělivosti. "Klub činil významná rozhodnutí ohledně hráčů, aniž by mě do toho zapojil," vysvětloval důvody svého konce po prvních čtyřech odehraných zápasech sezony.

Z takřka stejného důvodu, ve stejné sezoně a ve stejný čas skončila na lavičce Newcastlu také legenda Liverpoolu Kevin Keegan. Stalo se tak po třech ligových a jednom pohárovém kole.

Co vítěze Zlatého míče z let 1978 a 1979 rozpálilo doběla? Prodej Jamese Milnera do Aston Villy, ke kterému Keegan nedal souhlas.

"Podle mého názoru musí mít trenér právo trénovat a klub by mu neměl vnucovat hráče, o které nestojí," vysvětloval tehdy vítěz Ligy mistrů důvody svého konce u Magpies. V době jeho rezignace měl Newcastle na kontě čtyři body ze tří odehraných ligových utkání plus vítězný zápas v Ligovém poháru.

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.