Souhrn Serie A 2007/08 (1)

Sezona 2007/08 v Itálii skončila a je čas na ohlédnutí. Ze zisku Scudetta se radovali fotbalisté Interu Milán, ale my vám nejprve přinášíme souhrn týmů, které skončily ve druhé polovině tabulky. Liga se nepovedla římskému Laziu nebo sicilskému Palermu. Italskou nejvyšší soutěž opouští trojice Livorno, Parma a Empoli.


V loňské sezóně se Palermo umístilo na slušném šestém místě a letos pomýšleli borci v růžových trikotech ještě na vyšší příčky. Ovšem ne vše jde vždycky podle plánu. Palermu to letos příliš neklapalo a celou sezónu se nacházelo kolem středu tabulky. Vedení Palema, konkrétně prezident Maurizio Zamparini, předvedlo velmi zajímavé a hodně nelogické střídání trenérů. Stefano Colantuono se držel s týmem kolem osmé pozice, což bylo pro klub zřejmě málo. V listopadu 2007 navíc přišel debakl 0:5 na půdě Juventusu a trenér Colantuono si musel sbalit kufry. Na jeho místo přišel trenér Francesco Guidolin, pro Rosanero žádná novinka, neboť vedl tým v letech 2004-2005 a v loňské sezóně 2006/2007.

Nový trenér však zlepšení nepřinesl, spíš naopak. V tu chvíli došla vedení trpělivost a trenérská rošáda v Palermu pokračovala. Francesco Guidolin byl vyhozen a okamžitě se našel jeho nástupce - vrátil se Stefano Colantuono. Těžko říci, co těmito kroky pan Zamparini sledoval. Tak či tak, Palermo dohrálo sezónu ve středu tabulky a výsledkem bylo konečné jedenácté místo. Pro klub to byla sezóna neúspěšná, ovšem pro jednoho hráče úspěšnou byla. Amauri střílel, jak jen mohl, Palermo sice výše nedostal, ovšem sobě si vystřílel vysněné angažmá v Ligu mistrů hrajícím Juvnetusu.

Amauri však nebyl jediný, kdo klub po neúspěšné sezóně opustil. Do Německa prchlo také obranné duo Andrea Barzagli - Cristian Zaccardo. Palermo tak sice ztratilo tři veledůležité opory, ale na druhou stranu za ně vyinkasovalo slušné finanční obnosy a do příští sezóny může posilovat. Na Renzo Barbera již přišli Andrea Raggi, Fabio Liverani a Antonio Nocerino. Cíl Palerma do příští sezóny je tak jasný – vhodně doplnit kádr a umístit se lépe, svou kvalitou klub určitě má na Pohár UEFA.
Nejčastější sestava 4-2-3-1
Alberto Fontana – Mattia Cassani (Federico Balzaretti), Giuseppe Biava (Leandro Rinaudo), Andrea Barzagli, Cristian Zaccardo – Fabio Simplicio, Roberto Guana (Giulio Migliaccio) – Fabio Caserta, Fabrizio Miccoli, Edison Cavani – Amauri


Jedním obrovským zklamáním je umístění Lazia Řím. Klub, který loni útočil na příčky nejvyšší, kvalifikoval se do Ligy mistrů a předváděl dobrý fotbal, letos naprosto vyhořel a zklamal na všech frontách. Přitom předsezónní cíle byly poměrně vysoké, ale nevyšel v podstatě žádný. Do první desítky se Lazio mockrát nedostalo a na konci mu patří až 12. místo. Ani v Lize mistrů na tom nebyl klub z hlavního města o moc lépe, místo postupu vybouchl hned v základní skupině, kde skončil poslední. Nadějně to nakonec v závěru sezony vypadalo alespoň s Italským pohárem, kde Lazio nejprve přešlo přes Neapol a také Fiorentinu, ale v semifinále mu vystavil stopku mistrovský Inter a bylo po nadějích.

Hned úvod sezony napověděl, že s Laziem není všechno v pořádku. Samozřejmě několik nepovedených zápasů nemůže rozhodnout a od Římanů se očekávalo jasné zlepšení a stoupání tabulkou. Jenomže Biancocelesti se z bídné formy nemohli vyhrabat a po prvních deseti kolech měli na svém kontě 10 bodů, z toho pouhé dvě výhry. V podobném duchu pokračovali i v Lize mistrů, kde rovněž nedokázali ve třech pokusech zvítězit. Podzim Lazio ukončilo se čtyřmi výhrami a 18 body na 14. místě. Na jaře přišlo mírné zlepšení a Římané začali vyhrávat. Nejlepší období prožili v únoru a březnu, kdy dohromady nasbírali 18 bodů (pět výher, dvě remízy) a poprvé, zároveň však naposledy, nakoukli do první desítky. Poslední měsíc sezony opět příšlo zhoršení, pouze dvě vítězství a dvě remízy odsoudily Lazio na konečné 12. místo.
Nejčastější sestava 4-3-2-1
Marco Ballotta – Luciano Zauri, Sebastian Siviglia (Lorenzo De Silvestri), Emilson Cribari, Aleksandar Kolarov – Massimo Mutarelli, Gaby Mudingayi, Valon Behrami (Stefano Mauri) – Cristian Ledesma – Goran Panděv, Tommaso Rocchi


Třináctá pozice patří Sieně. Pro tento klub je to však velké zklamání, jelikož ambice byly před sezonou úplně jiné. Tým slušně posílil a pomýšlel na umístění v první polovině tabulky, nebo dokonce útok na pohárové pozice. Navzdory špatné sezoně se Siena umístila lépe, než v té předchozí, kdy skončila až patnáctá. V té letošní to v jednu chvíli vypadalo také na sestup, ale lepší jaro znamenalo záchranu. Siena přitom za celý rok zvítězila pouze devětkrát. Úspěch se nekonal ani na domácí pohárové scéně, Bianconeri vypadli už ve třetím kole s Cagliari.

Klub z Toskánska začal sezonu špatně, na úvod doma podlehl Sampdorii Janov 1:2, poté následovala třígólová porážka s AS Řím a série remízových utkání. V tuto chvíli byla velice nejistá budoucnost trenéra Andrey Mandorliniho. V 7. kole doma Siena porazila 3:0 Empoli a Mandorlini ještě na lavičce setrval. Bohužel to netrvalo dlouho. Přišla další série nelichotivých výsledků a v polovině listopadu se trenér z klubu pakoval. Jeho místo zaujal Mario Beretta, který si také v úvodu nijak skvěle nevedl. Větší náskok od sestupového pásma si Siena vytvořila až po 30. kole, když doma zvítězila nad Parmou a ve zbývajících osmi zápasech si záchranu už pohlídala. Sieně v letošní Serii A patří jedno prvenství, a to v počtu zremizovaných utkání - Bianconeri si připsali celkem sedmnáct nerozhodných výsledků. Konečná záchrana nijak nepomohla trenéru Mariu Berettovi, a i on se s klubem po sezoně rozloučil. Pro příští sezonu byl hlavním trenérem jmenován Marco Giampaolo.
Nejčastější sestava 4-4-2
Alexander Manninger – Luca Rossettini, Daniele Portanova, Simone Loria, Paolo De Ceglie – Simone Vergassola, Constantin Paul Codrea, Tomas Locatelli (Lukáš Jarolím), Daniele Galloppa – Mario Frick (Houssine Kharja), Massimo Maccarone


Dalším ostrovním celkem je Cagliari Calcio. Od jediného zástupce Sardinie v Serii A se toho mnoho nečekalo, ovšem tak žalostný vstup do sezóny nečekal snad nikdo. Dlouhou dobu se klub potácel na posledních místech, jeden čas byl dokonce beznadějně poslední se ztrátou šesti bodů. Po devatenácti kolech mělo Cagliari na svém kontě pouhých deset bodů z 57 možných. Všechny neúspěchy stály hlavu trenéra Marka Giampaola. Vedení následně angažovalo staronového trenéra Davide Ballardiniho, což se ukázalo jako excelentní krok. Rossoblu pod jeho taktovkou vstali z popela jako bájný pták Fénix.

Ve 20. kole si doma Cagliari poradilo s Neapolí a odstartovalo tak neskutečný vzestup. Z domácího stadiónu Sant’Elia se stala nedobytná pevnost, kterou od 27. ledna nedokázal nikdo vyloupit, dokonce ani AS Řím či Fiorentina. Ostrované získali za druhou polovinu sezóny více než trojnásobek bodů nabytých za tu první. Na vzestupu Cagliari se nepodepsal pouze trenér Ballardini, ale také vhodné zimní posily (útočník Neves Capucho Jeda a brankář Marco Storari) a střelecká forma italského talentu Roberta Acquafrescy, který vstřelil deset branek za sezonu.

Vedení Caglairi po skončení sezóny muselo kvůli ekonomickým potížím odvolat trenéra Ballardiniho, což je pro tým velkou ztrátou. Jeho nástupcem se stal Massimiliano Allegro. Pokud si tým udrží důležité opory jako Acquafresca, Foggia či Storari, tak by mohl příští sezónu figurovat ještě na vyšších pozicích, než je letošní čtrnáctá.
Nejčastější sestava 4-3-1-2
Marco Storari – Michele Ferri (Michele Canini), Diego Lopéz, Paolo Bianco, Alessandro Agostini – Andrea Parola, Michele Fini (Davide Biondini), Daniele Conti – Pasquale Foggia – Alessandro Matri, Robert Acquafresca (Neves Capucho Jeda)


FC Turín si ve své druhé sezoně v Serii A vedl podobně jako v té minulé. Vybojoval totiž shodně 40 bodů, jenomže zatímco loni obsadil 17. pozici, letos to je umístění o dvě příčky lepší. Turín strávil celou sezónu v podstatě na stejné úrovni - nikdy neproklouzl do první desítky, na sestupových pozicích také strávil minimum času. Pro klub je ale umístění ve spodu tabulky zklamáním, jelikož po letním posílení se očekával boj o poháry. Ani Turínu se nakonec v letošní sezoně nevyhnula změna trenéra, když v závěru vystřídal Waltera Novellina Gianni De Biasi.

"Toro" v letošní sezoně zvítězilo pouze osmkrát, což se výrazně podepsalo na jeho umístění. Na druhou stranu hned 16krát remizovalo, čímž se řadí mezi nejčastěji remizující týmy v Serii A. Když už se Turínu příliš nedařilo v lize, vypadalo to, že má nakročeno alespoň k úspěchu v Coppa Italia. Ve třetím kole prošel až po prodloužení přes druholigové Rimini Calcio a v osmifinále na něj čekal AS Řím. První zápas zvládli Turínští skvěle, doma zvítězili 3:1 a do hlavního města odjížděli s velkou šancí na postup. Jenomže v závěru utkání zažili hráči Turína na Olympijském stadionu doslova horor. V posledních půlhodince hry totiž stihli inkasovat hned čtyři branky a s pohárem se rozloučili.

V lize se Turín po podzimu nacházel na 15. místě a k sestupovým pozicím to měl nebezpečně blízko. Ani na jaře se odstup od sestupu nijak nezvětšoval a pod trenérem Novellinem se začala houpat židle. Dny 55letého kouče byly na Olympijském stadionu nakonec sečteny až v polovině dubna. Na jaře se totiž Turínu do té doby podařilo vyhrát pouze čtyřikrát a hned sedmkrát prohrát, což se vedení samozřejmě nelíbilo. Konec Novellina přišel po jasné porážce 0:3 s Janovem, na jeho místo nastoupil De Biasi. Ten pak získal ve zbývajících pěti zápasech šest bodů a tým posunul na konečné 15. místo.
Nejčastější sestava 4-4-2
Matteo Sereni – Cesare Natali (Gianluca Comotto), Salvatore Lanna, Paolo Dellafiore, Marco Di Loreto – Eugenio Corini, Simone Barone (Paolo Zanetti), Alessandro Rossina, Vincenzo Grella – David Di Michele, Roberto Stelině


Reggina v letošní sezoně nijak nepřekvapila, ale zároveň nezklamala. Skončila sice na šestnáctém místě, ale získala 40 bodů, což je její dlouhodobý průměr. Jenomže sezona pro Regginu nezačala vůbec dobře, ba dokonce příšerně. Po jedenácti kolech měla totiž na svém kontě šest bodů a byla jediným týmem celé soutěže, který ještě nevyhrál.

Tragický vstup do sezony se samozřejmě nelíbil vedení a výsledkem nebylo nic jiného, než odvolání trenéra Massima Ficcadentiho. Novým koučem byl jmenován Renzo Ulivieri a měl jasný úkol – vytáhnout Regginu ze dna tabulky. Jenomže ani Ulivieri nevydržel na lavičce Amaranta nijak dlouhou dobu, přesněji 16 zápasů. Za tu dobu dokázal získat 18 bodů a s celkovým počtem 22 bodů posunul Regginu o bod před poslední Cagliari.

Poté převzal klub dosavadní kouč mládežnického výběru Nevio Orlandi, jenž doposud trénoval nejvýše v Serii C. Na to, jak to byl nezkušený trenér, byl před něho postaven těžký úkol. Reggina se ale nijak zvlášť nezvedla a z devíti zápasů vydolovala pouze 11 bodů, když třikrát vyhrála a dvakrát remizovala. Tři kola před koncem se Amaranto stále pohybovali v sestupovém pásmu a od záchrany je dělil bod. Klíčový duel přišel vzápětí s Catanií, konkurentem v boji o udržení. Reggině se podařilo zvítězit, vyklouzla ze sestupových vod a v posledních dvou kolech si díky čtyřem bodům zajistila účast v nejvyšší soutěži i pro příští rok.
Nejčastější sestava 4-3-2-1
Andrea Campagnolo - Maurizio Lanzaro, Carlos Adrian Suarez Valdez, Salvatore Aronica, Francesco Modesto – Emmanuel Cascione, Edgar Barretto, Francesco Cozza (Emil Hallfredsson) – Luca Vigiani, Nicola Amoruso – Fabio Ceravolo (Inacio Joelson)


Stejně jako v té předchozí, tak i v sezóně 2007/2008 začala Catania vcelku dobře. V první polovině sezóny se nacházela v poklidném středu tabulky a Sicilané neměli špatné vyhlídky. V minulé sezóně Catania odstartovala ještě lépe a po Vánocích se vyhřívala na šestém místě. Pak však přišel zkrat a Catania klesala a klesala až na konečnou třináctou příčku. Jak se ukázalo, tak tomuto týmu evidentně zimní pauza neprospívá. Letos totiž předvedla naprosto stejný pád a dokonce i o stejný počet příček jako v sezóně 2006/2007.

Catania tedy zakončil první polovinu sezóny na příjemné desáté pozici, ovšem jakmile odstartovala jarní část Serie A, tak to začalo jít pomalu, ale jistě z kopce. Neúspěchy vyvrcholily odvoláním trenéra Silvia Baldiniho. Na jeho místo nastoupil bývalý italský brankář Walter Zenga, se kterým však požadované výsledky také nepřicházely. Nicméně ve finále Sicilané doslova utekli hrobníkovi z lopaty a díky vydřenému sedmnáctému místu se zachránili. Nečekaný úspěch se dostavil v Coppa Italia, kde se Catania dostala až do semifinále, kde o gól nestačila na budoucího vítěze, AS Řím.

Na záchraně Rossazzurri se velkou měrou podepsali tři hráči. Střelci Jorge Andrés Barrios Martinez a Gionatha Spinesi, kteří dohromady vsítili 15 branek, což dělá takřka polovinu gólové potence celého klubu. Největší oporou a zároveň tahounem Catanie byl Peruánec Juan Manuel Vargas. Tento nesmírně útočně laděný levý bek má za sebou fantastickou sezónu, během které dal pět gólů a svými výkony na sebe upoutal pozornost předních evropských týmů. Zájem údajně projevily Juventus, AC Milán, Newcastle United nebo Real Madrid.

Vedení Catanie dalo Zengovi důvěru i do příští sezóny, a tak se alespoň nebude muset v týmu tolik měnit. Otázkou však zůstává, zda se Waler Zenga stane v pořadí třetím trenérem Catanie, jenž okusí onen zimní krach, anebo dokáže zlomit jarní prokletí týmu z podhůří Etny?
Nejčastější sestava 4-3-3
Ciro Polito – Gennaro Sardo (Cristian Silvestr)i, Christian Terlizzi, Lorenzo Stovini, Juan Manuel Vargas – Mark Edusei (Giacomo Tedesco), Gennaro Izco, Davide Baiocco – Giuseppe Mascara, Gionatha Spinesi, Jorge Andres Barrios Martinez


Smutný rok zažili v Empoli. Týmu se nepodařila záchrana a v příští sezoně si zahraje o stupeň níže, tedy v Serii B. Nepomohla ani zajímavá výměna trenérů, když byl nejprve odvolán Gigi Cagni, na jehož místo nastoupil Alberto Malesani, a poté byl odvolán i Malesani, kterého nahradil již jednou odvolaný Gigi Cagni.

Oproti loňskému senzačnímu sedmému místu a startu v Poháru UEFA je to velký propad. A dalo by se říci, že zasloužený. Empoli ligu špatně odstartovalo a špatně zakončilo, pokud nepočítáme poslední utkání, které Empoli sice vyhrálo, ale k záchraně už mu to nepomohlo. Jediné světlé období v sezoně se konalo v únoru. Empoli sice v prvním týdnu prohrálo na San Siru s vedoucím Interem Milán 0:1, pak ale začalo šlapat. Postupně přišly výhry nad Laziem, Neapolí a Catanií, začalo to vypadat dobře, jenže dalšího vítězství se Empoli dočkalo až 6. dubna v Turíně nad tamním FC.

To už bylo příliš pozdě a situace začala být kritická. Do konce sezony už Empoli vyhrálo jen dvakrát a osud byl zpečetěn. Klubu nepomohly ani vynikající výkony, které podával mladičký záložník Sebastian Giovinco, jenž byl v týmu na hostování z Juventusu Turín a po sezoně se vrací zpět. Empoli si musí na další start v nejvyšší italské soutěži minimálně jeden rok počkat.
Nejčastější sestava 4-3-2-1
Daniele Balli (Davide Bassi) – Andrea Raggi, Felice Piccolo (Francesco Pratali), Lino Marzoratti, Vittorio Tosto – Antonio Buscè, Luca Antonini, Davide Moro (Claudio Marchisio) – Ighli Vannucchi, Sebastian Giovinco – Luca Saudati (Nicola Pozzi)


Rok 2008 znamenal definitivní pád jednoho slavného týmu - Parmy. Slavné časy jsou již dávno pryč a rčení "Co tě nezabije, to tě posílí" zde neplatilo. Poté, co si klub z města šunky prošel v sezoně 2003/2004 finanční krizí a následující sezonu měl sestoupit, jenomže díky korupční aféře nakonec spadl Juventus a Parma byla zachráněna, se už nic horšího neočekávalo. V sezoně 2005/2006 se Parma umístila na pohodlné osmé příčce a všechno nasvědčovalo pomalému návratu zpět mezi italskou elitu. Minulá sezóna sice skončila dvanáctým místem, jenomže mnohem horší časy měly teprve nastat.

Úvod uplynulého ročníku přitom nebyl úplně špatný, o čemž vypovídá remíza 1:1 ze hřiště AC Milán. Jenomže to bylo ze strany Parmy všechno. Parma začala ztrácet jeden bod za druhým, občas sice přišlo nějaké to vítězství, ale bylo jich málo. Špatné výsledky nakonec donutily vedení jednat o příchodu nového kouče. Klubové vedení zvolilo na místo Domenica Di Carla úspěšného Hectora Cúpera, ovšem kdo si myslel, že Gialloblu půjdou nahoru, ten se zmýlil. Výsledky se ani po změně trenéra nedostavovaly a situace byla vážnější a vážnější.

Ve 36. kole přišlo důležité vítězství nad Janovem 1:0, jenomže před kdysi slavným klubem stál těžký úkol. Parma musela nutně bodovat ve zbývajících dvou kolech. To by samo o sobě nebylo zas tak nemožné, kdyby se nejednalo o Fiorentinu a Inter Milán. Navíc u posledního utkání již nebyl Hector Cúper, který byl odvolán. Fotbalisté Parmy tato utkání nezvládli a skončili devatenáctí. Do Serie B vstoupí Parma s Andreou Manzou na trenérské lavičce. Prezident klubu Tommaso Ghirardi a všichni fanoušci věří, že za rok se Parma do Serie A vrátí.
Nejčastější sestava 4-5-1
Luca Bucci – Ferdinand Coly, Giulio Falcone, Massimo Pacci (Fernando Couto), Damiano Zenoni - Paolo Castellini, Luca Cigarini, Ferreira Reginaldo, Andrea Pisanu, Stefano Morrone – Bernardo Corradi (Andrea Gasbarroni)


Poslední místo v tabulce, které nemůže znamenat nic jiného než jasný sestup do Serie B, obsadilo Livorno. Po celou sezonu to bylo jedno velké trápení a už od prvních kol bylo jasné, že se bude bojovat o záchranu. Jak se nakonec ukázalo, tak neúspěšně.

Už vstup byl velmi nepovedený, tři body si Livorno připsalo až v desátém kole na hřišti Regginy. To už byl u kormidla Giancarlo Camolese, který na trenérské lavičce nahradil Fernanda Orsiho. Změna trenéra se ukázala jako správný krok. Livorno se začalo zvedat a dokonce opustilo sestupové příčky. Jenomže pak přišla další krize. Týmu se nedařilo a ztrácel hodně bodů, a to především v domácím prostředí. Celkově tři domácí vyhrané zápasy z devatenácti je opravdu žalostná bilance. Právě zápasy na vlastním stadiónu lze považovat za hlavní důvod, proč Livorno skončilo poslední.

V Livornu se přesvědčili, že velká jména úspěch nezaručí. V týmu působí několik velice kvalitních fotbalistů, jako například reprezentační brankář Marco Amelia, španělský útočník Diego Tristán nebo Francesco Tavano. Ani návrat trenéra nepomohl, Camolese byl odvolán a vrátil se Orsi, zázrak v podobě záchrany se však neuskutečnil. Je také velmi nepravděpodobné, že se v klubu podaří udržet největší hvězdy v čele s brankářem Marcem Ameliou.
Nejčastější sestava 3-5-2
Marco Amelia – Dario Kneževič, Alessandro Grandoni, Fabio Galante – Davide Balleri, Nico Pulzetti, Antonio Filippini, Daniele De Vezze, Giovanni Pasquale – Alessandro Diamanti (Diego Tirstán, Erjon Bogdani), Francesco Tavano