Recenze knihy Alex Ferguson: Můj příběh
Osmého srpna odstartovala nová sezona anglické Premier League - v tomto století teprve třetí, ve které na lavičce Manchesteru United nebude sedět Alex Ferguson. Skotský trenér přitom začal nazývat Old Trafford svým domovským stánkem 6. listopadu 1986 a 19. května 2013 vedl Rudé ďábly v nezapomenutelném zápase proti West Bromwichi naposledy.
Nedlouho poté vydal tuto svou autobiografii. A protože příznivci slavného klubu si po něm nadále stýskají, třebaže minulá sezona už byla výsledkově o poznání lepší, a navíc se jedná o fotbalovou osobnost nikoliv anglického nebo evropského, ale přímo světového formátu, určitě neuškodí si v jeho knize zalistovat právě teď (nebo i kdykoliv jindy).
Publikace sestává celkem z pětadvaceti kapitol. Názvy některých z nich tvoří jména fotbalistů, kteří sehráli během Fergusonovy kariéry významnou úlohu - Beckham, Rio, Keane, Rooney ... O každém nabízí jejich někdejší trenér více i méně známá fakta, která ovšem (někdy překvapivě) zasazuje do širších, leč zcela logických souvislostí. Kupříkladu píše, že první jmenovaný nikdy nechtěl uznat chybu, které se evidentně na hřišti dopustil. Oproti tomu už de facto od prvopočátku svého působení v Manchesteru United si svědomitě šel za svým cílem, kterým nebylo nic menšího, než stát se globální celebritou. V souvislosti s Riem Ferdinandem zase mimo jiné upozorňuje na fakt, že své hráče nikdy nenechal na holičkách a vždycky byl na jejich straně. V tomto případě vytahuje nyní už přes deset let starý případ, kdy se tento spolehlivý obránce nikoliv jen vlastní vinou nedostavil na dopingovou zkoušku, díky čemuž vyfasoval osmiměsíční zákaz fotbalové činnosti.
Irský bouřlivák Roy Keane ... to je vskutku kapitola sama pro sebe. Fotbalista znamenitý, respekt vzbuzující, ale zároveň velice svéhlavý, o čemž svědčí i aféra, resp. lépe řečeno aféry, ze závěru jeho působení, kdy klub dokonce zvažoval, zda na něj nepodat žalobu. Jak tak procházíte tyto řádky, říkáte si, že Keanova autobiografie rozhodně také musí být zajímavé, ba až nekompromisní počtení. Sir Alex se věnuje i situaci kolem Rooneyho, s nímž zprvu rovněž nebylo jednoduché pořízení. Nechává nahlédnout pod pokličku jeho přestupu z Evertonu, jenž se nerodil zrovna snadno, nicméně právě komplikovaná jednání a přetahované o hráče v pozici manažera předního anglického klubu vyhledával. Uvádí konkrétní fotbalisty, při jejichž volbě do svého týmu měl šťastnou ruku, ovšem taky dokáže přiznat svá pochybení.
Na lavičce přitom nezřídka působil - snad i kvůli tomu neustálému žvýkání - lehce arogantním dojmem, ze kterého potom pramenily hádky s kouči soupeřova mužstva v případě nezdaru. Inu, když jste dlouho součástí kolosu, jakým Manchester United bezpochyby je, můžete lehce nabýt přesvědčení, že když se něco nepodaří, mohou za to v první řadě rozhodčí nebo nějaké (jiné) vnější okolnosti. Po přečtení knihy Alex Ferguson: Můj příběh však budete velice přesvědčivě vyvedeni z tohoto omylu, neboť její autor jest všechno možné, jenom ne arogantní. On zkrátka nesmírně zbožňuje fotbal, a proto se není čemu divit, že se občas vytočil trochu více, než by bylo záhodno (viz "Beckhamova" kopačka, rozmíšky s Robertem Mancinim, Josém Mourinhem či Arsénem Wengerem, ...).
Pasáže, v nichž bere vinu za neúspěch na sebe, se netýkají pouze "přestupového okna". Vybírá si některé zápasy, pro které zpětně volí jinou taktiku, která snad bývala mohla přinést ovoce. Nejvíce se do paměti vryjí tyto úvahy u semifinálového dvojutkání Ligy mistrů s Bayerem Leverkusen, jelikož to byl právě německý celek, který Fergusonovi znemožnil přání zahrát si finále na stadionu v rodném Glasgow. A pak opětovně rozebírá poslední střetnutí téže soutěže z roku 2011, ve kterém byla vyzyvatelem Barcelona. Pokud si tato klání pamatujete, o to přínosnějšími by pro vás tyto nové pohledy mohly být. Osobně si však myslím, že ani za těchto pokynů by si tehdy manchesterská skvadra s tou katalánskou neporadila.
Třiasedmdesátiletý Skot se však pozastavuje i nad dalšími fotbalovými bitvami. Ze slov, která volí, je znát, že i po letech s radostí vzpomíná na drtivá vítězství (7:1 AS Řím), a naopak jej stále mrzí debakly (1:6 s městským rivalem). Zmiňuje také zdánlivě bezvýznamná utkání, jejichž výsledek mu ale s největší pravděpodobností zajistil setrvání ve funkci. Kdo by se dnes nepozastavil nad tím, že mohl být klidně odvolán už po necelých čtyřech letech? Jak by to asi bývalo s Manchesterem United dopadlo? Byl by přesto nejúspěšnějším klubem Premier League? Tyto otázky Alexovi bohužel nestojí za nejmenší zamyšlení! A to rozhodně zamrzí, protože v takovém případě bychom se jistě mohli dočkat pozoruhodných teorií. Stejně tak by rozhodně bývalo fajn, kdyby více pohovořil o svém dětství či předchozích štacích, které prošel.
Ať už jako hráč nebo trenér. Vždyť kdo by si rád nevyslechl jeho názor na mistrovství světa v roce 1986 v Mexiku, kterého se zúčastnil coby kouč skotské reprezentace? Popsat turnaj z hlediska organizačního, ubytovacího nebo čistě fotbalového by jistě stálo za to. Jako povýšení do šlechtického stavu, o němž rovněž zcela mlčí. O památném otočení skóre z nastavení finále Champions League proti Bayernu Mnichov raději ani nemluvě. Proč? O nich dle svých slov psal již ve své první knize z roku 2000. (Soudě i podle toho, že na moskevské finále z roku 2008 v těchto jeho memoárech dojde).
O stadionech, na kterých jeho tým hrával, případně o fotbalově méně vyspělých zemích, kam Red Devils poslal los té či oné soutěže, však nějakou tu pikantnost určitě mohl přidat i teď. Aniž by přitom sklouzával k nějakému bulváru, samozřejmě. Alespoň, že Old Trafford přiblíží taky z nepatrně jiné perspektivy a mírně poodhalí nejen zákulisí samotného klubu, nýbrž se podělí o své vlastní koníčky, z nichž některé nelze označit za úplně standardní. Dost možná by překvapily i čtveřici českých fotbalistů - Petra Čecha, Karla Poborského, Vladimíra Šmicera a Milana Baroše - o nichž se "Fergie" (neplést se známou zpěvačkou skupiny The Black Eyed Peas) ve své knize zmiňuje.
Tím jsme se vlastně dostali oklikou zpět k hráčům. Na dva z nich totiž chtě nechtě narážíme po celou dobu čtení. Respektive možná tři, ale ještě větší přízni než Gary Neville se těší Paul Scholes a Ryan Giggs, přičemž se asi nikdo nebude divit tomu, že druhého (třetího) jmenovaného pomalu Alex Ferguson vidí vedle Marka, Jasona a Darrena jakožto svého čtvrtého syna. Výjimku by mohla z tohoto pohledu představovat jedině manželka Kathy, která - na rozdíl od mnohých jiných - na zápasy příliš často nechodila. Nechala se však přemluvit k odhalení sochy svého manžela, jenž pro Manchester United vykonal neskutečné množství mimořádně kvalitní práce. Tomuto momentu se věnuje i jedna z celkového počtu více než sedmdesáti nevšedních fotografií.
Vedle nich najdeme v knize také velice obsáhlé kariérní statistiky, z nichž se dozvíme opravdu všechno, včetně toho, že Sir Alex býval svého času nesmírně produktivním útočníkem a že málokterou sezonu nezískal žádnou trofej. Jsem maximálně přesvědčený o tom, že nad touto části knihy by se klidně daly trávit hodiny. Pozorným čtenářům rovněž určitě neujdou některá inspirativní prohlášení, z nichž nejvýstižnější bude asi toto: "Původ nikomu nebrání v tom, aby mohl dokázat velké věci." A občas jistě rádi uvítají i filozofické (tj. nefotbalové) otázky, kdy se autor poutavě zamýšlí kupříkladu nad rozdílem mezi mocí a vlivem.
Osobně jsem Manchesteru United nikdy nefandil. Tedy kromě zhruba šestiměsíčního období v sezoně, kdy v jeho dresu váleli Andy Cole a Dwight Yorke. O jejich spolupráci se bohužel téměř vůbec nic nedočteme, ale to nic nemění na tom, že autobiografie Alex Ferguson: Můj příběh skýtá jedinečnou příležitost se bez nějakých zavádějících či pochybných a nepravdivých informací dozvědět jak o trenérském řemeslu, tak především a hlavně o člověku, který jej dlouhá, předlouhá léta poctivě a úspěšně vykonával.
Sira Alexandra Chapmana Fergusona prostě musíte respektovat, ať už fandíte komukoliv. V tuto chvíli už bude asi zbytečné podotknout, že pro příznivce Manchesteru United by tato kniha měla být povinnou četbou.
HODNOCENÍ: 8/10
Nedlouho poté vydal tuto svou autobiografii. A protože příznivci slavného klubu si po něm nadále stýskají, třebaže minulá sezona už byla výsledkově o poznání lepší, a navíc se jedná o fotbalovou osobnost nikoliv anglického nebo evropského, ale přímo světového formátu, určitě neuškodí si v jeho knize zalistovat právě teď (nebo i kdykoliv jindy).
Publikace sestává celkem z pětadvaceti kapitol. Názvy některých z nich tvoří jména fotbalistů, kteří sehráli během Fergusonovy kariéry významnou úlohu - Beckham, Rio, Keane, Rooney ... O každém nabízí jejich někdejší trenér více i méně známá fakta, která ovšem (někdy překvapivě) zasazuje do širších, leč zcela logických souvislostí. Kupříkladu píše, že první jmenovaný nikdy nechtěl uznat chybu, které se evidentně na hřišti dopustil. Oproti tomu už de facto od prvopočátku svého působení v Manchesteru United si svědomitě šel za svým cílem, kterým nebylo nic menšího, než stát se globální celebritou. V souvislosti s Riem Ferdinandem zase mimo jiné upozorňuje na fakt, že své hráče nikdy nenechal na holičkách a vždycky byl na jejich straně. V tomto případě vytahuje nyní už přes deset let starý případ, kdy se tento spolehlivý obránce nikoliv jen vlastní vinou nedostavil na dopingovou zkoušku, díky čemuž vyfasoval osmiměsíční zákaz fotbalové činnosti.
Irský bouřlivák Roy Keane ... to je vskutku kapitola sama pro sebe. Fotbalista znamenitý, respekt vzbuzující, ale zároveň velice svéhlavý, o čemž svědčí i aféra, resp. lépe řečeno aféry, ze závěru jeho působení, kdy klub dokonce zvažoval, zda na něj nepodat žalobu. Jak tak procházíte tyto řádky, říkáte si, že Keanova autobiografie rozhodně také musí být zajímavé, ba až nekompromisní počtení. Sir Alex se věnuje i situaci kolem Rooneyho, s nímž zprvu rovněž nebylo jednoduché pořízení. Nechává nahlédnout pod pokličku jeho přestupu z Evertonu, jenž se nerodil zrovna snadno, nicméně právě komplikovaná jednání a přetahované o hráče v pozici manažera předního anglického klubu vyhledával. Uvádí konkrétní fotbalisty, při jejichž volbě do svého týmu měl šťastnou ruku, ovšem taky dokáže přiznat svá pochybení.
Na lavičce přitom nezřídka působil - snad i kvůli tomu neustálému žvýkání - lehce arogantním dojmem, ze kterého potom pramenily hádky s kouči soupeřova mužstva v případě nezdaru. Inu, když jste dlouho součástí kolosu, jakým Manchester United bezpochyby je, můžete lehce nabýt přesvědčení, že když se něco nepodaří, mohou za to v první řadě rozhodčí nebo nějaké (jiné) vnější okolnosti. Po přečtení knihy Alex Ferguson: Můj příběh však budete velice přesvědčivě vyvedeni z tohoto omylu, neboť její autor jest všechno možné, jenom ne arogantní. On zkrátka nesmírně zbožňuje fotbal, a proto se není čemu divit, že se občas vytočil trochu více, než by bylo záhodno (viz "Beckhamova" kopačka, rozmíšky s Robertem Mancinim, Josém Mourinhem či Arsénem Wengerem, ...).
Pasáže, v nichž bere vinu za neúspěch na sebe, se netýkají pouze "přestupového okna". Vybírá si některé zápasy, pro které zpětně volí jinou taktiku, která snad bývala mohla přinést ovoce. Nejvíce se do paměti vryjí tyto úvahy u semifinálového dvojutkání Ligy mistrů s Bayerem Leverkusen, jelikož to byl právě německý celek, který Fergusonovi znemožnil přání zahrát si finále na stadionu v rodném Glasgow. A pak opětovně rozebírá poslední střetnutí téže soutěže z roku 2011, ve kterém byla vyzyvatelem Barcelona. Pokud si tato klání pamatujete, o to přínosnějšími by pro vás tyto nové pohledy mohly být. Osobně si však myslím, že ani za těchto pokynů by si tehdy manchesterská skvadra s tou katalánskou neporadila.
Třiasedmdesátiletý Skot se však pozastavuje i nad dalšími fotbalovými bitvami. Ze slov, která volí, je znát, že i po letech s radostí vzpomíná na drtivá vítězství (7:1 AS Řím), a naopak jej stále mrzí debakly (1:6 s městským rivalem). Zmiňuje také zdánlivě bezvýznamná utkání, jejichž výsledek mu ale s největší pravděpodobností zajistil setrvání ve funkci. Kdo by se dnes nepozastavil nad tím, že mohl být klidně odvolán už po necelých čtyřech letech? Jak by to asi bývalo s Manchesterem United dopadlo? Byl by přesto nejúspěšnějším klubem Premier League? Tyto otázky Alexovi bohužel nestojí za nejmenší zamyšlení! A to rozhodně zamrzí, protože v takovém případě bychom se jistě mohli dočkat pozoruhodných teorií. Stejně tak by rozhodně bývalo fajn, kdyby více pohovořil o svém dětství či předchozích štacích, které prošel.
Ať už jako hráč nebo trenér. Vždyť kdo by si rád nevyslechl jeho názor na mistrovství světa v roce 1986 v Mexiku, kterého se zúčastnil coby kouč skotské reprezentace? Popsat turnaj z hlediska organizačního, ubytovacího nebo čistě fotbalového by jistě stálo za to. Jako povýšení do šlechtického stavu, o němž rovněž zcela mlčí. O památném otočení skóre z nastavení finále Champions League proti Bayernu Mnichov raději ani nemluvě. Proč? O nich dle svých slov psal již ve své první knize z roku 2000. (Soudě i podle toho, že na moskevské finále z roku 2008 v těchto jeho memoárech dojde).
O stadionech, na kterých jeho tým hrával, případně o fotbalově méně vyspělých zemích, kam Red Devils poslal los té či oné soutěže, však nějakou tu pikantnost určitě mohl přidat i teď. Aniž by přitom sklouzával k nějakému bulváru, samozřejmě. Alespoň, že Old Trafford přiblíží taky z nepatrně jiné perspektivy a mírně poodhalí nejen zákulisí samotného klubu, nýbrž se podělí o své vlastní koníčky, z nichž některé nelze označit za úplně standardní. Dost možná by překvapily i čtveřici českých fotbalistů - Petra Čecha, Karla Poborského, Vladimíra Šmicera a Milana Baroše - o nichž se "Fergie" (neplést se známou zpěvačkou skupiny The Black Eyed Peas) ve své knize zmiňuje.
Tím jsme se vlastně dostali oklikou zpět k hráčům. Na dva z nich totiž chtě nechtě narážíme po celou dobu čtení. Respektive možná tři, ale ještě větší přízni než Gary Neville se těší Paul Scholes a Ryan Giggs, přičemž se asi nikdo nebude divit tomu, že druhého (třetího) jmenovaného pomalu Alex Ferguson vidí vedle Marka, Jasona a Darrena jakožto svého čtvrtého syna. Výjimku by mohla z tohoto pohledu představovat jedině manželka Kathy, která - na rozdíl od mnohých jiných - na zápasy příliš často nechodila. Nechala se však přemluvit k odhalení sochy svého manžela, jenž pro Manchester United vykonal neskutečné množství mimořádně kvalitní práce. Tomuto momentu se věnuje i jedna z celkového počtu více než sedmdesáti nevšedních fotografií.
Vedle nich najdeme v knize také velice obsáhlé kariérní statistiky, z nichž se dozvíme opravdu všechno, včetně toho, že Sir Alex býval svého času nesmírně produktivním útočníkem a že málokterou sezonu nezískal žádnou trofej. Jsem maximálně přesvědčený o tom, že nad touto části knihy by se klidně daly trávit hodiny. Pozorným čtenářům rovněž určitě neujdou některá inspirativní prohlášení, z nichž nejvýstižnější bude asi toto: "Původ nikomu nebrání v tom, aby mohl dokázat velké věci." A občas jistě rádi uvítají i filozofické (tj. nefotbalové) otázky, kdy se autor poutavě zamýšlí kupříkladu nad rozdílem mezi mocí a vlivem.
Osobně jsem Manchesteru United nikdy nefandil. Tedy kromě zhruba šestiměsíčního období v sezoně, kdy v jeho dresu váleli Andy Cole a Dwight Yorke. O jejich spolupráci se bohužel téměř vůbec nic nedočteme, ale to nic nemění na tom, že autobiografie Alex Ferguson: Můj příběh skýtá jedinečnou příležitost se bez nějakých zavádějících či pochybných a nepravdivých informací dozvědět jak o trenérském řemeslu, tak především a hlavně o člověku, který jej dlouhá, předlouhá léta poctivě a úspěšně vykonával.
Sira Alexandra Chapmana Fergusona prostě musíte respektovat, ať už fandíte komukoliv. V tuto chvíli už bude asi zbytečné podotknout, že pro příznivce Manchesteru United by tato kniha měla být povinnou četbou.
HODNOCENÍ: 8/10
Komentáře (362)