Nepokořitelný Des Walker

Který z jakkoliv věhlasných útočníků o sobě dnes může říct, že z něho neměl respekt? Snad nikdo. Vždyť i takový Marco van Basten by mohl vyprávět o jeho neúnavnosti a houževnatosti. Teze znějící "Nikdy neprojdete přes Dese Walkera!" děsí ve snech mnoho kanonýrů ještě dnes. To mi věřte.

Zpravidla si fanoušci daleko snáze oblíbí fotbalistu, který se co chvíli raduje ze vstřeleného gólu či nekonečnými kličkami motá hlavy soupeřovým obráncům. Publikum na City Ground v Nottinghamu ale nespustilo oči spíše z obránce Dese Walkera. Právě nezměrná agilita a perfektní čtení hry tohoto dříče umožňovaly jeho spoluhráčům produkovat onu atraktivní ofenzivní podívanou. Byl to také zrovna on, kdo spolu s Terrym Butcherem představoval pilíře zadní linie anglického výběru na světovém šampionátu 1990. Na něm se reprezentace Albionu sice umístila až čtvrtá, zato sám zadák Nottinghamu vyletěl ke hvězdám. Celý svět tehdy uchvátil Desmond Sinclair Walker, jemuž bylo teprve 25 let.

Narodil se 26. listopadu roku 1965 v Londýně na území čtvrti Homerton. Je záhadou, proč po důrazném obránci nesáhl již v jeho útlém věku žádný z londýnských gigantů. Dokonce ho kdysi Tottenham, jemuž malý Des vždy držel palce, odmítl přijmout pod svá křídla. Na stopera nepříliš urostlý mladík (měřil jen 180 centimetrů), poflakující se prozatím jen po provinčních klubech v okolí, nakonec zaujal alespoň skauty z dalekého Nottinghamu. Dlouhá léta se zde pracovitý Walker, zdánlivě svým nemalým předkusem připomínající Ronalda, učil od zkušenějších kolegů a trpělivě vyčkával první šanci v A-týmu. Ta přišla v březnu 1984, kdy zaskakoval v zápase s Evertonem za pravého beka Viva Andersona. Poněkud pozdní premiéra, vezmeme-li v úvahu, že v kraji Midlands působil již druhým rokem. Nadějnému zadákovi táhlo pomalu na devatenáct let a on se sotva rozkoukával v prvním mužstvu. Chvíli to tedy trvalo, pak už to ale vše šlo jako po másle.

Brian Clough, legendární manažer, který Forest dovedl ještě nedávno ke dvěma triumfům v PMEZ a jednomu v domácí soutěži, byl zpočátku na pochybách. Nevěděl si rady, na jakém postu začít mlčenlivý talent zaučovat. Na středního obránce byl až příliš malý a slabý, leč disponoval širokým arzenálem odzbrojujících zákroků. Zároveň však neoplýval potřebnou kopací technikou, aby mohl nastupovat na pravém kraji defenzivní řady. Krom toho tu byl ještě jiný nadaný zadák, o 18 měsíců starší Chris Fairclough, jemuž se zkraje dostávalo daleko více příležitostí ukázat se než Desu Walkerovi. Utlačovanému mládenci nakonec pomohlo z bezvýchodné situace až neštěstí druhého. Jeho konkurent Fairclough si totiž krátce před zahájením sezony 1985/1986 přivodil dlouhodobé zranění a ukázal tímto svému kolegovi bránu do světa velkého fotbalu. Dessie vzal bezostyšně za kliku a vešel jako král.

Chrisi, sbohem, teď jsem na řadě já!

A tak se stalo, že navrátilec Fairclough brzy prchl do Tottenhamu a Walker se co nevidět zabydlel po boku Johna Metgoda. Tito dva se skvěle doplňovali. Zatímco Des se vyznačoval především hbitostí a neúnavností, poněkud statický Metgod měl za úkol tvrdit muziku a platil v této dvojici za toho pravého nefalšovaného bijce. Ačkoliv Dessieho parťák již v roce 1987 následoval Chrise Fairclougha na White Hart Lane, Walkera takový fakt nerozhodil. Přestože se za jeho působení v Nottinghamu vedle něj protočila hned trojice zadáků ve složení - Foster, Chettle a Wilson - on sám nadále zůstával tím jistějším, uznávanějším a v neposlední řadě důležitějším mužem pro chod mužstva než jeho druh.

I díky Walkerově vytrvalé práci uvnitř či vně pokutového území se nottinghamský celek nikdy pod jeho dohledem neumístil hůře jak desátý. Za oněch osm let, které na City Ground odkroutil, se Forest dařilo nejlépe hned v úvodu Walkerova angažmá. V sezoně 1987/1988 i v té nadcházející finišovali na třetí příčce, přičemž váleli též v pohárových zápasech. Nejprve Reds došli do semifinálové fáze FA Cupu, kde o fous podlehli Liverpoolu, aby příští rok triumfovali v Ligovém poháru a skončili opět těsně před branami finále nejstarší fotbalové soutěže na světě. Při kráčení FA Cupem navíc Nottingham až do onoho semifinále neinkasoval, na čemž měl pochopitelně zásluhu též Des Walker. Před jím organizovanou obranou se museli postupně sklonit forvardi Ipswiche, Leedsu, Watfordu a Manchesteru United. Pak však přišlo nešťastné semifinálové klání na Hillsborough. Proč nešťastné asi každý ví. Už po šesti minutách hry muselo být pro nebývalou a rovněž smrtelnou tlačenici na chatrné tribuně Leppings Lane utkání ukončeno. V dohrávaném duelu dolehl větší stín této tragédie na fotbalisty Nottinghamu, kteří tak podruhé v téže pohárové sezoně proti Liverpoolu neuspěli.

I mistr tesař se někdy utne

Pomineme-li reprezentační kapitolu života Dese Walkera, nad níž se pozastavíme později, dostáváme se ke smolnému vyvrcholení ročníku 1990/1991. Tehdy Forest konečně stanuli ve finále FA Cupu a Cloughovi svěřenci netoužili po ničem víc než po úspěchu. Za soupeře jim tenkrát ve Wembley byl londýnský Tottenham, v dětství obdivovaný právě Desem Walkerem, za pár okamžiků smutným hrdinou utkání. Napínavá bitva plná ostrých, leckdy až kriminálních zákroků dospěla do samotného prodloužení. Tam jinak klidný Walker ve zmatku odhlavičkoval balon do vlastní sítě a nechtěně tak potopil svůj tým. Fotbal někdy zkrátka umí být krutý a nefér.

Po hubeném období Nottinghamu a triumfech víceméně jen v podřadných pohárech typu Zenith Data Cupu a podobně, rozhodl se Des Walker pro zásadní změnu. Chtěl okusit angažmá v zahraničí, a uchýlil se tudíž k přestupu do Itálie, konkrétně Sampdorie Janov. Ta za něj vyplatila anglickému celku jeden a půl milionu liber. Mimochodem sezonu před změnou působiště si Walker připsal po překrásném sólu a ještě povedenějším zakončení svou první ligovou trefu v kariéře. Stalo se tak zrovna na Nový rok 1992 v zápase s Luton Town.

Poklidné dožití

Na Apeninském poloostrově se vysoce ceněný Angličan nikdy během následujícího ročníku pořádně nezabydlel. Ačkoliv odehrál prakticky celou sezonu, rovných 30 zápasů, Itálii nikdy nepobláznil tak jako Albion. Tam se tedy v cukuletu vrátil, když ho z Janova za nemalý obnos - 2,7 milionů liber - roku 1993 vykoupil Sheffield Wednesday. Následujících osm let (všimněte si té podobnosti - v Nottinghamu vydržel stejně dlouho) zosobňoval pro Owls totéž, co dříve pro Forest, tedy pana nepostradatelného. Tím spíš, že klub z Hillsborough válčil poslední dobou spíše v dolních patrech tabulky Premier League a byl tuze rád i jen za semifinále Ligového poháru v sezoně 1993/1994. Třebaže již poněkud pomalejší Walker nastoupil v dresu Sheffieldu k více zápasům než při prvním angažmá v Nottinghamu (307 proti 264), už nebyl zdaleka tolik na očích jako kdysi. Proto po sestupu Wednesday do nižší soutěže kulatého roku 2000 neváhal ještě rok v kraji Yorkshire setrvat, byť ne mezi anglickou smetánkou. Pak však přišlo Walkerovo propuštění z důvodu nijaké perspektivy a fotbalistovy vysoké gáže. Následovalo tedy epizodní angažmá v Burtonu Albion, kam si ho na pomoc přizval jeho někdejší spoluhráč z Nottinghamu, syn Briana Clougha, Nigel.

Na úplném sklonku Dessieho bohaté kariéry se odehrává emotivní návrat na City Ground, kde velebená modla podepsala pouze roční smlouvu. Tehdejší manažer Reds Paul Hart jí byl vskutku unesen. "Má nejlepší fyzičku ze všech 36letých hráčů, které jsem kdy viděl. A pokud se bude cítit dobře, kdo říká, že tu nemůže být déle jak 12 měsíců," kladl tehdy novinářům řečnickou otázku. Walkerovým úkolem bylo v neposlední řadě zaučovat vycházející hvězdičku Michaela Dawsona. A nutno říct, že jim to klapalo náramně. V sezoně 2002/2003 dokonce byli Nottinghamští nedaleko vysněného postupu zpátky mezi elitu Albionu.

Svou derniéru Des Walker datuje na začátek ročníku 2004/2005, kdy nastoupil ještě k zahajovacímu klání sezony, aby se pak definitivně vytratil ze světa kopané. I tak dokonalý profesionál, jakým on bezesporu byl, si ovšem na závěr kariéry dovolil věc, která poněkud pošpinila jeho renomé. Noc po exhibiční rozlučce byl totiž ve svém domě zatčen pro opilost a údajné následné řádění. K tomu ho navíc ve své autobiografii označil Roy Keane za "prvotřídního playboye". Aby toho nebylo málo, při pohledu do jeho střeleckých zápisků najdeme jen dvě vlastní branky a jednu skutečnou, vstřelenou soupeři, víc nic. Tím pádem vyplývá na povrch jedno zajímavé a nikoliv uznáníhodné factum – za 628 ligových zápasů, do kterých kdy zasáhl, se populární Dessie trefil všehovšudy jedinkrát. Ale na závěr výčtu jeho, řekněme, faux-pas vám položím jednu zásadní a vše shrnující otázku: Domníváte se, že byste Dese Walkera obehráli?

Reprezentační kariéra

Walker to nikdy neměl v "nároďáku" jednoduché. Od doby, co se začal naplno prosazovat v Nottinghamu, dosazoval Bobby Robson, tehdejší lodivod anglického výběru, po bok neohroženého vůdce Terryho Butchera spíše Marka Wrighta, potažmo Tonyho Adamse. Na mezinárodní úrovni tak opěvovaný Dessie zprvu účinkoval jen mezi svými vrstevníky, v reprezentaci do 21 let. V roce 1988 byl sice součástí výpravy na evropský šampionát do Německa, ovšem třebaže Angličané prohráli, co se dalo, sám nenastoupil ani jednou. Až v nadcházející kvalifikaci na mistrovství světa začal polykat první dospělácké starty, aby se posléze dostal na vrchol své výkonnostní křivky. Ta má svůj konec po finiši mistrovství Evropy ve Švédsku, kde Anglie totálně propadla a domů se pakovala již po skupinové fázi. Walker nastoupil ke všem třem střetnutím, aby později ještě několikrát zasáhl do kvalifikačního cyklu pro nadcházející MS. Reprezentaci dal vale po duelu se San Marinem 17. listopadu 1993.

Ona pověstná zlatá léta zastihla Walkera při přípravě na světový šampionát v Itálii roku 1990. Tehdy výběr Anglie táhli nestárnoucí lídři v osobách Terryho Butchera a Bryana Robsona, své místo v něm měl i Desův klubový spoluhráč, "Psycho" Stuart Pearce, a především pak ofenzivní hráči jako Lineker, Platt, Gascoigne či Waddle. Devízou Albionu na tomto turnaji však byla nepochybně především pevná defenziva. V té vynikal zejména stále ještě perspektivní mladík Des Walker. Je velkou záhadou, proč nebyl záhy po mistrovství zahrnut mezi tři nejlepší obránce turnaje (přednost před ním tenkrát dostali Brehme, Baresi a Onana). Zrovna on byl totiž očividně tím nejlepším zadákem šampionátu, tím pádem i celého světa. Vždyť kdo jiný o sobě může říct, že ze hřiště totálně vymazal i samotného Van Bastena? Tak se stalo při druhém vystoupení Ostrovanů na turnaji. Kdo zápas viděl, musí skutečně uznale pokývat hlavou nad výkonem Dese Walkera a konstatovat, že přes něj široko daleko uznávaný snajpr snad ani jednou neprošel.

Obránci Albionu se Shiltonem v zádech sice inkasovali do čtvrtfinálového klání jen jedinkrát, zato daleko slovutnější útočníci se činili jen sporadicky. Fotbalová chlouba Velké Británie nakonec vypadla v semifinále, když na penalty podlehla pozdějšímu mistrovi ze Západního Německa. Sám Walker se rozstřelu aktivně neúčastnil. V utkání o bronzové medaile nedostatečně motivovaní Angličané prohráli s domácí Itálií a tato mise mohla být rázem označena za neúspěšnou. Byl to smutný konec, ale pro Walkera jednoznačně nejlepší měsíc v kariéře. Tehdy byl mnohými považován za nejlepšího obranáře planety. A nutno říci, že ne nadarmo.