Giacinto Facchetti - Obr z Treviglia

Často se říká, že nějaký spisovatel, hudebník či vědec předběhl dobu. V Itálii se to říkalo o Giacintu Facchettim. Tento italský elegán naboural šablonu tradiční hry obránců: stal se průkopníkem něčeho, co je již v současnosti zažitý zvyk. A sice, ofenzivní krajní obránce. Na zajímavosti přidává ještě fakt, že se tak Facchetti projevoval v Interu Milán, domovu slavného catenaccia.

V Interu strávil Facchetti celou profesionální kariéru a rozhodně nemusel litovat. Začněme však od začátku...

Giacinto Facchetti se narodil 18. července 1942 v italském městě Treviglio (odtud známá přezdívka "Obr z Treviglia"). S fotbalem začínal právě v tomto lombardském klubu, který nastupoval ve čtvrté lize. Facchetti nastupoval na pozici útočníka, což mu pomohlo v pozdější kariéře útočného beka. V roce 1960, ve svých osmnácti letech, podepsal mladý talent osudovou smlouvu s Interem Milán, kde setrval do konce kariéry. Přitom na tuto pozici vůbec neměl předpoklady. Se svými 188 centimetry byl nejvyšším krajním obráncem v lize. Na dnešní dobu žádná ohromující výška, tehdy však velká výjimka.

Fanoušci zpočátku nechápali, proč Inter takového hráče angažoval. Vysmívali se mu za jeho výšku a v debutu jej dokonce vypískali. V šestnácti letech zažil děsivou příhodu. Nečekaně mu zemřela matka na srdeční kolaps, když syna poprvé uviděla hrát v televizi. Facchetti tehdy nastoupil za juniorskou reprezentaci Itálie. Rodina vše tajila, aby mladého Giacinta nepolekala. Tragickou zprávu se dověděl až po dvou dnech, po návratu domů. Facchettiho smutná novina nesmírně zasáhla. Tvář mu zahalil smutek a utrpení, které zůstaly i na fotkách z pozdějších fotbalových úspěchů. Ke všemu musel snášet posměšky fanoušků, kteří jej nepřijali s nadšením. Velmi mu tehdy pomohl trenér Helenio Herrera, který prohlásil: "Jednou bude hrát za italské národní mužstvo." Možná sám nevěděl jakou pravdu vyřkl... Proslulý Argentinec měl na Facchettiho obrovský vliv. Nejen, že spolu získali téměř všechny trofeje a úspěchy, stal se mu fotbalovým otcem - stejně jako celému milánskému klubu.

Když Inter na počátku šedesátých let minulého století přejímal petrolejový magnát Angelo Moratti (otec nynějšího majitele Massima Morattiho), chtěl z klubu udělat giganta světového fotbalu a nejlepší klub Evropy. Povedlo se mu to... Na lavičku nastoupil Herrera, který vymyslel proslulé catenaccio - perfektní defenzivní hru, která se zakládala na vstřelení branky a následném bránění výsledku. K tomuto stylu hry byli zapotřebí schopní a inteligentní fotbalisté, které trenér získal. Hlavní tváří mužstva byla španělská ofenzivní hvězda Luis Suárez, neomylný kanonýr Sandro Mazzola a právě Giacinto Facchetti, z kterého se postupně stal miláček tifosi (italských fanoušků). Facchetti udivoval rychlostí a elegancí hry. Využíval své výšky, díky níž běhal stovku za jedenáct sekund. "Měl výborné fyzické předpoklady, aby se po hřišti pohotově přesouval," všiml si Herrera. Mimo zmíněné vlastnosti proslul Obr z Treviglia i mimořádně čistou hrou. Ve své kariéře nebyl jedinkrát nucen vynechat zápas z disciplinárních důvodů! Také proto později dostal cenu od UNESCO, za fair play. Obráncem byl po otci, jenž kdysi nakoukl do menších italských klubů. Otec však na rozdíl od syna využíval tvrdou hru, za níž si vysloužil přezdívku Ammazzacristiani (Vrah svatých).

V roce 1963 Inter vyhrává první Scudetto pod Herrerou. Významnou oporou nerazzurri je přitom Facchetti, který nepřestává překvapovat soupeře svými výlety podél lajny. Mimoto, on uměl také výborně zakončovat. Na rozdíl od jiných beků, kteří jsou schopni míč vyvést a pak neví, co sním, Facchetti vynikal přesnou střelou, jak technickou, tak tvrdou. Důkazem budiž jeho 59 branek v Serii A, které jsou dodnes rekordem mezi obránci italské ligy. Jako nejtypičtější příklad Facchettiho pokračovatelů můžeme uvést Roberta Carlose, který během svého dlouholetého působení v Realu Madrid proslul právě podobnými rychlými "výjezdy", které byly zakončené centrem nebo střelou, po vzoru Facchettiho. Právě proto jej vždy velmi zlobilo, když byl Inter nazýván za defenzivní tým hrající jen na výsledek. "Nebyli jsme jenom mužstvem obrany. Hodně se využívalo rychlosti našich útočníků. A že já mohl hrát vpředu, to také svědčí o mnohém," brání se pozdější prezident klubu.

V sezoně 1963-1964 Inter vítězí v Poháru mistrů evropských zemí. Ve finále poráží slavný Real Madrid 3:1, když vítězný gól střílí Mazzola. Facchetti nastoupil v legendární obraně spolu s Picchim, Guarnerim, Tagninim a Burgnichem, přičemž byl vysunutým levým bekem. Real Madrid, za nějž nastoupil mimojiné i slavný trojlístek legend - Di Stéfano, Puskás, Gento - se musel sklonit nad kvalitou kádru modročerných, kteří ve Vídeňském Prátru pozvedli ušatý pohár nad hlavu. V témže roce navíc Inter získal také Interkontinentální pohár, když porazil krále Jižní Ameriky, celek Independiente. Pro nerazzurri to byla pohádková sezona. Herrera sklízel obdiv a uznání z celého světa, fanoušci oslavovali své hrdiny, kteří jim poskytli důvod k veliké radosti... Facchetti se stal idolem žen, pro svou vypracovanou postavu a pohlednou tvář. Budil elegantní dojem, ať už hrál v kterémkoli počasí či chvíli zápasu. Vynikal fyzickou kondicí, kterou měl jako málokdo. Vydržel běhat celý zápas nahoru dolů, přidával i kvalitní hru hlavou.

Následující sezóna byla pro Inter ještě úspěšnější. Klub vyhrál Scudetto, znovu Pohár mistrů i Interkontinentální pohár. Sandro Mazzola navíc získal korunu pro krále střelců Serie A. Byl to dokonalý triumf. V té době nebylo lepšího mužstva. Ve finále PMEZ tentokrát čekala Benfika Lisabon, vedená slavným Eusébiem. I ta se však musela sklonit. Padla po výsledku 1:0, když rozhodoval Brazilec Jair da Costa. Triumf byl o to sladší, že se utkání hrálo na domovském stánku Interu, San Siru. Beznadějně vyprodaný stadion Giuseppe Meazzy nadšeně vyvolával jména hrdinů, kteří klubu zajistili nesmrtelnost. Pětaosmdesát tisíc lidí se tísnilo, aby mohli na vlastní oči vidět onen zázrak, který sestavil Helenio Herrera.

V Interkontinentálním poháru čekalo opět Independiente a opět prohrálo. Tentokrát 0:3. Zdálo se, že ten tým nemůže porazit nikdo. Perfektně organizovaná hra obrany a zabijácké duo Mazzola-Suárez v útoku z klubu dělalo postrach celé Evropy. O rok později navíc Inter získal další Scudetto, před druhou Bolognou. Městský rival AC mohl jen tiše závidět.

V té době byl Facchetti již stálým členem reprezentace Itálie. A nejen to. Stal se jedním z klíčových hráčů Squadry Azzurry, což korunovalo i udělení kapitánské pásky. Jako kapitán Facchetti svou zemi vedl do rekordních sedmdesáti utkání. Nikdo jiný to v Itálii nedokázal tolikrát. Slavná léta Interu probudila také národní tým, který roku 1968 získává titul mistrů Evropy. Kapitánem a nejvýraznější tváří týmu je Giacinto Facchetti, který suverénně kraluje u levé postranní čáry. Přitom vše mohlo být úplně jinak, nebýt šťastného tipu Facchettiho. "Rozhodčí si svolal nás, kapitány, do kabin. Já si vybral zadní stranu mince," vzpomínal kapitán na los, který musel rozhodnout o postupujícím ze semifinále mezi Itálií a Sovětským svazem (zápas skončil 0:0). K tehdejšímu losu se váže úsměvná historka: hozená mince zapadla mezi dlaždice. Až druhý pokus rozhodl. Radovali se Italové... V současnosti již nemožné a nepředstavitelné. Italové tedy postoupili do finále, kde čekala Jugoslávie. Ani tento zápas nedopadl pro pořadatele turnaje zrovna ideálně. První utkání skončilo nerozhodně 1:1, zápas se tudíž musel opakovat. V opakovaném duelu pak Italové vyhráli 2:0. Branky si připsali Riva a Anastasi. Když pak Facchetti na Olympijské stadionu v Římě, kde se finále hrálo, přebíral jako kapitán trofej pro vítěze, jeho výraz byl podivně smutný. I v následném veselí oslav ho bylo vidět, kterak zádumčivě přemýšlí. On sám přiznal, že si vzpomněl na matku, která jej vždycky podporovala a vedla k fotbalu. V tomtéž roce byl Facchetti vyhlášen italským fotbalistou roku. Na obránce výjimečné ocenění. "Tohle nás vyneslo znovu na úroveň světových týmů. Vždyť jsme na nějakou trofej čekali třicet let," těšilo slavného obránce. A mohlo být ještě líp...

O dva roky později, na světovém šampionátu v Mexiku, Italové ve čtvrtfinále vyřadili domácí tým po výsledku 4:1. V semifinále se do cesty postavilo Západní Německo vedené Franzem Beckenbauerem. Byl to výjimečný zápas. Po základní hrací době se hrálo 1:1, na řadu přišlo prodloužení. A v něm se děly věci. Nejprve Němce poslal do vedení Gerd Müller, vzápětí však srovnal Burgnich a Italy do vedení poslal Gigi Riva. Na vedoucí gól soupeře po minutě reagoval srovnáním opět Müller. Běžela již sto jedenáctá minuta, když rozhodl Gianni Rivera, který jinak většinou spíše střídal - přednost dostával Mazzola z Interu. Modří tedy zvítězili 4:3 a mohli doufat v další velký triumf. To by však soupeřem nesměla být Brazílie, která do finále nastoupila s údajně nejsilnějším týmem historie mezinárodního fotbalu. Alespoň tak později rozhodli experti z IFFHS (mezinárodní organizace fotbalových historiků a statistiků). Kanárky brzy poslal do vedení Pelé, srovnat však dokázal Boninsegna. O poločase byl tedy stav 1:1. Po přestávce však útočná lavina Brazilců doslova smetla Facchettiho a spol., když si po gólu připsal Gérson, Jairzinho a Carlos Alberto Torres. Itálii nezbývalo než pogratulovat soupeři...

Facchetti však nemusel být dlouho smutný. O rok později s Interem získal další Scudetto a upevnil tak pozici klubu, jakožto krále Itálie. To už ale bylo bez Herrery. Legendární kouč od týmu odešel roku 1968, kdy podepsal AS Řím. To Facchetti vydržel déle. Přesněji řečeno ještě sedm let. V roce 1978 Inter získává Italský pohár, trofej přebírá kapitán Facchetti. Byl to první triumf po sedmi letech, kdy klub začínal uvadat. V roce 1978 také Facchetti končí s profesionální kariérou. Po osmnácti (!) letech v Interu, letech plných úspěchů a trofejí odchází v šestatřiceti letech do fotbalového důchodu. Mnoho hvězd se sjelo k benefičnímu utkání na počest konce kariéry velkého hráče a osobnosti světového fotbalu.

Fotbal a hlavně Inter Milán naplňovaly jeho život i dlouho poté, avšak už s menší intenzitou. Na rozdíl od některých kolegů se nestal trenérem, ale věnoval se jiným aktivitám. Vlastně o něm nebylo moc slyšet. Můžeme však s jistotou řící, že na fotbal jistě nezanevřel. Ostatně proč by měl...? V podání Interu se však nedočkával mnoha radostí. Výjimkou jsou snad jen léta pod Giovanni Trapattonim, který mužstvo převzal na konci osmdesátých let. Roku 2004 přijal nabídku Massima Morattiho a stal se prezidentem klubu. Už se nemohl vydržet dívat na utrácení klubu, které nebylo odměňováno odpovídajícími výsledky. O trofejích nemluvě... Moratti, jeho velký přítel a Interu oddaný člověk, po mnoha letech přepustil své prezidentské křeslo a zůstal "jen" majitelem. Šéfem byl Facchetti. Moratti doufal, že klubová legenda pozvedne tým ze stínu městského rivala AC a Juventusu Turín a vrátí mu zašlou slávu. Facchettimu se však bohužel nedostalo mnoha prostoru, aby mohl Morattiho očekávání naplnit. Na konci léta roku 2006 totiž nečekaně zemřel ve věku čtyřiašedesáti let. Pro klub to byla obrovská rána. Zrovna se rozhodlo, že titul pro právě skončenou sezonu připadne Interu, kvůli známému korupčnímu skandálu Juventusu i AC, když Itálii jako blesk z čistého nebe zasáhla tragická zpráva o smrti jednoho z nejlepších hráčů historie této hrdé fotbalové země. Klub vyhlásil na několik dní smutek. Z oken správní budovy klubu visely černé vlajky, stejně jako ze sídla národního fotbalového svazu. Všichni nastupovali s černými páskami na pažích. Na pohřeb se sjely desetitisíce fanoušků, funkcionářů a osobností fotbalu. Všichni se loučili s mužem velkým, nejen postavou, ale i výkony a sportovním srdcem. Odešel možná nejlepší levý obránce všech dob. Škoda, že se nedožil současných velkých úspěchů klubu, který tak dlouho, a tak úspěšně vedl jako kapitán a vůdce.

Když byl král fotbalu - Pelé - požádán, aby sestavil nejsilnější výběr historie fotbalu, na levý okraj obrany si vybral právě Facchettiho. "Nemůže v mém výběru chybět," měl jasno nejlepší hráč v dějinách nejpopulárnější hry světa. Facchetti za Inter nastoupil celkem k 477 utkáním, v nichž si připsal pro obránce rekordních 59 gólů. I v reprezentaci dlouho držel jeden rekord. A sice za nejvíce odehraných utkání v národním týmu. Později však byl překonán Dino Zoffem, Paolem Maldinim a Fabiem Cannavarem.

Na konci dvacátého století Italský fotbalový svaz volil hráče století. Facchetti skončil na třetím místě. Lepší byl už jen první Gianni Rivera a druhý Giuseppe Meazza - další legenda Interu. Je zajímavé, že v první pětici této ankety je i Facchettiho spoluhráč Sandro Mazzola. Inter tak obsadil tři z pěti prvních míst. A pak, že tento klub tvoří především cizinci... Tato bilance musela Facchettiho nesmírně potěšit. On na svůj milovaný tým nikdy nedal dopustit. Byl to jeden z hráčů, na něž fanoušci nikdy nezapomenou. Přinesl do fotbalu něco nového. To díky němu se z obránců stali hráči použitelní i do ofenzivy. Strávit celou kariéru v jediném klubu a ještě k tomu tak slavném jako Inter, je něco mimořádného. Být ale navíc i kapitánem mistrů Evropy je něco výjimečného. Italové nikdy nezapomenou...

Úspěchy: mistr Evropy (1968), vicemistr světa (1970), 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1964, 65), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1964, 65), 4x mistr Itálie (1963, 65, 66, 71), vítěz Italského poháru (1978), nejlepší fotbalista Itálie (1968), 3. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS, 42. nejlepší hráč světa 20. století podle IFFHS.