Anglická Premier League - preview 9. kola

Půjdete přes park, nohy vás ponesou zhruba kilometr a jste u nich, u sousedů. Žádné kluby, dokonce ani Chelsea s Fulhamem, od sebe nesídlí takový kousek jako Everton s Liverpoolem. Přesto - nebo možná právě proto - je rivalita mezi nimi často označovaná za poněkud "vlažnou". Pokud ovšem něco takového platí mezi fanoušky, na kolbištích to tak v poslední době rozhodně nevypadá...

Tradiční kluby od řeky Mersey se pomalu blíží malému jubileu - dnes je čeká 219. střetnutí. David Moyes dnes může s hrdostí prohlašovat, že byl v roli manažera u zhruba 10,5 procent historie Merseyside Derby. Vstupuje už do 11. sezony, co se těchto výjimečných bitev týče, čímž vyrovnává rekord Harryho Cattericka. Naopak jeho protějšek Brendan Rodgers zažije v neděli po obědě svou premiéru. A má se na co těšit; ostatně v čele Swansea loni na Toffees ani jednou nevyzrál - a to tak, že vždy prohrál.

Měření sil dvou liverpoolských sousedů totiž zpravidla nezklamávají. Jestliže třeba skóre nebo obecně hra nepoukazuje na bůhvíjakou zábavu, vše vynahradí nasazení těch nejpodstatnějších aktérů - ať už řádí v hledišti nebo na place. Koneckonců...bavíme se tu právě o prvních a čtvrtých nejhlučnějších fanoušcích nejvyšší anglické soutěže (příznivcům LFC bylo předloni při třech příležitostech v průměru naměřeno 97 decibelů, jejich oponentům 86); přičemž argumenty pro doložení enormní vervy na trávníku se pak hledají ještě snadněji. V historii PL souboje těchto mužstev viděly dohromady 20 červených karet, takže o celých šest kartonků předčí druhého v pořadí.

V nedávné historii si v konfrontaci se svým rivalem vedl o poznání lépe Liverpool, který Evertonu dovolil pouze jediné vítězství v posledních 11 zápasech; sám přitom hned sedmkrát triumfoval. Loni potom ovládl venkovní i domácí duel a to dokonce bez toho, aby inkasoval (skóre 5:0); jakoby návdavkem pak Dalglishovi svěřenci svého konkurenta vyřadili také v semifinále Ligového poháru.

Na druhou stranu lepší aktuální formou disponují Karamelky, jež v ligové tabulce zaujímají výtečné páté místo a hořkost porážky poznaly pouze jednou jedinkrát v minulých 17 domácích vystoupeních. Pro Reds ale ani Goodison Park tradičně nebývá překážkou, vždyť tu vyhráli čtyřikrát z nedávných pěti pokusů.

Poměrně dlouhou dobu to vypadalo, že Rodgersova parta půjde do tohoto prestižního klání v nevalném rozpoložení. To sice do určité míry platí stále (devět bodů a 13. příčka dál ukazují na mizerný start do sezony), ovšem Liverpool si před týdnem alespoň konečně připsal druhý skalp, na který ke všemu posléze navázal dalším hubeným vítězstvím nad Anži v rámci Evropské ligy - oba zápasy ústily ve skóre 1:0.

Nejdůležitější zprávou pro Davida Moyese před derby zůstává deklarace Fellainiho způsobilosti ke startu. Belgický záložník vynechal jedno kolo kvůli problémům s kolenem. Naproti tomu významnou ztrátu Toffees utrpěli zrovna týden zpátky, když se v duelu s QPR nechal hloupě vykartovat Pienaar. V pořádku by konečně mohl být Tony Hibbert, jeho záskok jménem Seamus Coleman nicméně nabral uspokojivou formu.

V Liverpoolu čekají na hlášení ohledně stavu Pepeho Reiny; stabilní jednička Reds nedávno marodila se zadním stehenním svalem, podle všeho má ale solidní šanci dát se včas dokupy. Fit by měl být rovněž Glen Johnson, jenž předčasně střídal v utkání s Machačkalou.

Další díl nejdelšího prvoligového derby-seriálu současnosti (Liverpool se s Evertonem utkává nepřetržitě od sezony 1962/63) odřídí mnohdy kontroverzní sudí Andre Marriner, kterého už Brendan Rodgers veřejně urgoval, aby "měl vše pod kontrolou po celý zápas". Přejme si všichni to samé, neboť drsně ovlivněných Merseyside Derby jsme už v minulosti registrovali ažaž...

Před dvanácti měsíci byl Newcastle ještě neporazitelný a součástí elitní čtyřky, letos koncem října oproti svému loňskému "já" zaostává o šest bodů. Žádný výrazný sešup, který se Newcastle opatrně prorokoval v souvislosti s novými mezinárodními povinnostmi, se tedy nekoná - v podobné situaci je ale rovněž Albion.

West Bromwich je dokonce ještě pozitivnějším překvapením než Straky. Po Hodgsonově úprku k reprezentaci se mnozí děsili, co přijde po něm. Zkušený lodivod byl považován za zachránce Throstles, které loni dotáhl do top10. Steve Clarke, jenž mimochodem kdysi (roku 1999) pro jeden zápas zaskakoval v pozici hlavního kouče Newcastlu, se ovšem jeví být více než schopným nástupcem uznávaného veterána. S Baggies letos prohrál všehovšudy dvakrát a se 14 body sedí na skvostné osmé příčce.

Ve skutečnosti je WBA zrcadlovým opakem Newcastlu. Jestliže ten si proti loňsku o šest bodů pohoršil, jeho dnešní soupeř si právě o ten samý kus polepšil; a pokud Throstles dvakrát prohráli, Magpies raději zrovna dvakrát vyhráli. V dalším atributu se už ale kupříkladu oba příští sokové zázračně shodují: v Premier League jsou totiž etablováni úplně stejně, vždyť pospolu kráčeli vzhůru roku 2010 jako dva elitní týmy Championshipu.

Vzhledem k nedávnému historickému kontextu patrně nikoho nepřekvapí, že Newcastle obě zmíněné výhry prožil před vlastním publikem. O silné domácí výsledky se přeci opíral také loni, když byl na St. James Parku poražen všehovšudy třikrát. Konkrétně pozdějším ligovým šampionem, respektive aktuálním vítězem milionářské Ligy mistrů, a...přesně tak, West Bromwichem. Ona slavná výhra 3:2 nicméně zůstává tou jedinou, jakou si Baggies připsali na posledních 11 výletech.

Lámat venkovní mizérii dnes WBA bude chtít i bez pomoci Stevena Reida, jinak by za určité konstelace hvězd mohl mít Clarke k dispozici kompletní ansámbl mužů do pole. S největší pravděpodobností bude připraven Yacob a slušnou šanci mají i Thomas (letos zatím nenastoupil kvůli zranění kolene) s Bruntem a Jonesem.

Alan Pardew se už dávno mohl připravovat na život bez Cheicka Tiotého, jenž v remízovém derby se Sunderlandem inkasoval červenou kartu, a tři zápasy si postojí. Za tímto účelem zřejmě Vurnon Anita v týdnu odehrál proti Bruggám jenom jeden poločas. Vedle něj pak byli částečně či úplně šetřeni také Cabaye, Coloccini, Ba, Simpson, Krul nebo Ben Arfa.

Jako otloukánek na scénu přišel, a otloukánkem také zůstává. Southampton ani před týdnem nesešel z nastavené cesty a po otřesném druhém poločasu si připsal na konto další debakl, tentokrát od West Hamu. Dnes jej přitom čeká další londýnský klub; o mnoho většího zvuku a ještě výraznějšího ofenzivního ražení.

Jestliže Hammers klasicky děravé obraně Saints uštědřili čtyři osudové rány, v konfrontaci s Tottenhamem by si podobný přístup říkal o historický debakl. Kohouti už pět kol v řadě neklesli pod dvě vstřelené branky na zápas, a to se jim za tu dobu postavily i celky jako Chelsea nebo Manchester United. Spolehnutí je především na pětigólového Defoea, jehož dobře doplňují křídelníci Lennon s Balem. Nic moc zatím nenasvědčuje tomu, že by opět mohlo zafungovat kouzlo St. Mary’s.

Na tomto stánku to totiž z dlouhodobého hlediska Tottenhamu vůbec nejde; ba ani nestřílí. Naposledy tu čtyřikrát prohrál rozdílem 0:1, přičemž ve vůbec prvním utkání po miléniu zde domácím podlehl dokonce 0:2. Jenže poslední takovou zkušenost Spurs prodělali v březnu 2005, od té doby se Southampton potácel v nižších patrech ligového paneláku.

Poslední dva roky pod vedením Nigela Adkinse, který přitom nedávno vyjádřil obavy ze své budoucnosti. Ovšem fanoušci, ti mají stále jasno - v týdnu místní noviny přinesly výsledky jakéhosi "vyjádření důvěry" v manažera, a hned 78 % respondentů se vyjádřilo pozitivně v tom smyslu, že si přeje pokračování 47letého rodáka z Birkenheadu.

Tottenham má za sebou náročný výlet do slovinského Mariboru v rámci Evropské ligy, teoreticky by ho to však nemuselo tolik poznamenat. Dvě utkání odpočíval novopečený otec Gareth Bale (jenž se zároveň vrací na stánek, kde začínal s dospělým fotbalem); a mimo něj byli pro změnu "jen tak" šetřeni Friedel, Dempsey i Gallas. Problémy se zády navíc překonal Adebayor a v návrat doufá také duo Dawson-Dembélé.

Southampton se dále nemůže opírat o rekordní posilu Gastona Ramireze, který stále marodí se stehnem. Jeho přímou náhradou by v hodně teoretické rovině mohl být Tadanari Lee, jenž se po dlouhém boji zbavil bolestí v oblasti lokte. Teprve 17letý levý bek Luke Shaw si nejspíš odbude debut v prvoligovém a zároveň i profesionálním měřítku.

5. 2. 2012 Chelsea - Manchester United 3:3. O necelých osm měsíců později tu máme opět ten samý šlágr víkendu, opět se hraje v neděli, opět se hraje od 17 hodin a opět se hraje na Stamford Bridge. Výsledek 3:3? Ten před zápasem nebere ani jedna strana, Chelsea i Manchester United si půjdou jednoznačně pro vítězství.

Výsledek 3:3 z jarního utkání jsem zmínil záměrně. Klidně se totiž podobné přestřelky můžeme dočkat znovu. A fanoušci po něčem takovém jistě touží, ačkoliv tentokrát doufají ve šťastnější konec pro tu svou oblíbenou stranu.

Důvodem je totiž jednoznačná změna herní filozofie na straně Chelsea a také relativní propustnost obou obran. Nejprve však začněme tou ofenzivní stránkou. Roberto Di Matteo letos buduje zcela novou Chelsea. Evropský šampion se již neprezentuje tvrdou, upracovanou, defenzivní hrou, kterou ovládl nejprestižnější klubovou soutěž, ale naopak se s ofenzivními hvězdami snaží o atraktivní fotbal plný branek a oku lahodících akcí.

Pod Torresem operující trojice Mata, Hazard, Oscar skutečně dokáže zázraky a zápas od zápasu se jejich spolupráce zlepšuje. V úvodu sezony zářil Hazard, pak převzal taktovku Oscar a v posledních zápasech táhne celou modrou loď Juan Mata, drobný Španěl, jenž má v posledních sedmi duelech úžasnou bilanci šesti vstřelených branek a sedmi asistencí. Není to však jen tato ofenzivní trojka, jejíž průměrný věk, upozorňuji, je stále pouhých 22 let, která umí v Chelsea udeřit. Góly totiž letos střílí v modrém dresu všichni, a to doslova. Celkem se již dokázalo v této sezoně trefit čtrnáct hráčů, přičemž z tradiční základní sestavy čeká na gól mimo Petra Čecha jen John Terry a - což vás jistě vůbec nepřekvapí - John Obi Mikel.

Jenže změna herního pojetí má pochopitelně i své oběti - nikterak překvapivě v defenzivní činnosti. Právě to, co Chelsea v minulých letech vždy zdobilo, přechází postupně na vedlejší kolej. Pokud se však Blues chtějí bít o co možná největší počet trofejí, budou muset práci obrany a útoku vyvážit. Už šestkrát sice letos Chelsea soupeři nadělila čtyři nebo více branek, ovšem také pouze šestkrát udržela čisté konto, což není ze čtrnácti zápasů úplně ideální vizitka.

Sezona sice ještě nejde úplně do tuhého, takže má Roberto Di Matteo ještě nějaký čas na všem zapracovat, ale následující měsíc italského manažera i jeho ovečky pořádně prověří. Dvakrát Manchester United, Šachtar Doněck, Juventus, Liverpool či Manchester City, ke kterým se přidávají nepříjemné duely na Swansea a WBA. Právě takový program nyní na Chelsea čeká, a tak se naplno ukáže, jak na tom v letošním ročníku evropský šampion skutečně je. Úvod sezony ho zastihl ve velké pohodě, ale ne nadarmo se říká, že první velký test přichází až nyní, se zápase proti Manchesteru United. Ačkoliv menší vykřičník už tu svítí z posledního zápasu se Šachtarem, v němž Blues letos poprvé padli.

Pokud jsme však mluvili o ne zcela ideálně fungující obraně Chelsea, musíme si vzít na paškál také defenzivní činnost Rudých ďáblů. Z dvanácti letošních zápasů sice skončilo hned deset vítězstvím United, jenomže také jen ve třech z nich dokázal David de Gea odejít s čistým kontem. Jednou, proti Wiganu, navíc vychytal shutout Anders Lindegaard. Manchester United má možná nejlepší útok v lize (21 vstřelených branek; Chelsea jich vstřelila 19), ale zároveň také nejpropustnější obranu co se první pětice týče. Sir Alex Ferguson si je však jistě vědom toho, že na obranné činnosti svého mužstva musí zapracovat.

Ještě víc ale možná budou muset na Old Trafford zapracovat na vstupech do utkání. Podíváme-li se na posledních sedm utkání, jen dvakrát se v nich dokázali Rudí ďáblové ujmout vedení, a to vždy paradoxně proti Newcastlu. Jinak museli vždy dotahovat náskok soupeře a otáček skóre, což se jim na druhou stranu nepovedlo jen proti Tottenhamu. Jinak se dokázali Fergusonovi svěřenci zvednout a skóre dokonale otočit. To však nemusí platit po celou sezonu a vědí to i v United. I proto už několik hráčů hlásilo, že se s tím musí něco dělat.

Aktuálně mají v Manchesteru dobré, že když jim nevyjde začátek, mohou se spolehnout na některého ze svých útočníků. V posledních dvou zápasech se prosadili všichni - Van Persie, Rooney, Welbeck i Hernández, a tak má Ferguson relativně příjemné problémy, když řeší, koho do ofenzívy vyšle. Nákup Robina van Persieho se zatím ukazuje jako dobrou volbou; nizozemský kanonýr je s osmi góly zatím jednoznačně nejlepším střelcem mužstva. V neděli nicméně nebude důležité, kdo bude u gólu zapsán, ale že ho Manchester United vstřelí. Začít na Stamford Bridge úvodním gólem by totiž nebylo od věci.

Jen nerad by starý lišák Ferguson, od kterého se dá očekávat určité kouzlení se sestavou, by sledoval stejný průběh jako na jaře, kdy Chelsea po 50 minutách vedla 3:0 a United pak museli mohutně dotahovat. Rozhodně však nebude v neděli odpoledne platit, že kdo dá první gól, výrazně nakročí za třemi body. Jeden gól podle mě toto utkání nerozhodne a důkazem mohou být zápasy obou mužstev s Tottenhamem. Chelsea Spurs 4:2 porazila, Rudí ďáblové Tottenhamu 2:3 podlehli, nicméně utkání to byla vypjatá podobně a kolik v nich padalo branek.

Abychom byli kompletní, podíváme se také na nominace nedělních protivníků. Obě trpí shodnými indispozicemi - Chelsea chybí zkušený záložník Frank Lampard (zraněné lýtko), Manchesteru United zase agilní záložník Shinji Kagawa (zraněné koleno). Absence najdeme i v obraně, Blues jsou bez kapitána Johna Terryho (trest), hosté zase bez Phila Jonese a také Chrise Smallinga, který se teprve vrátil do tréninku. Na lavičce nebude sedět ani zraněný gólman Anders Lindegaard.

Utkání na Stamford Bridge svým hvizdem v 17 hodin našeho času zahájí hlavní arbitr Mark Clattenburg, kterému budou na čarách asistovat pánové McDonough a Long.

V Norwichi byl neotřesitelným králem, v Birminghamu si na něj zatím spíše zvykají - a on si zvyká na ně. Paul Lambert očekává první střetnutí s týmem, který v nejkratší možné době protáhl ze třetí nejvyšší soutěže do Premier League, kde ho pak s grácií zachránil. S Aston Villou se posléze vydal na jinačí dobrodružství, i když...

...zatím to tak vskutku nevypadá. Daleko lépe etablovaní Villans totiž momentálně za Canaries dokonce bodově zaostávají - v tabulce jsou sedmnáctí s bodovou ztrátou na 15. Norwich. Víceméně tak budeme svědky sousedského souboje, během něhož budou pod větším tlakem rozhodně skučet hostitelé. Norwich si posledně ulevil senzačním skalpem Arsenalu; naopak zástupce druhého nejlidnatějšího města Anglie, zažívajícího nejhorší start do sezony Premier League ve vlastních dějinách, čekají v listopadu hned dva členové Big Four.

Mnozí se asi podivují nad volbou předehrávaného zápasu - že jej obstarají zrovna dva nejméně potentní celky soutěže (spolu se Sunderlandem šest vstřelených gólů). Důvod nejspíš lze hledat v korespondujícím klání z loňské sezony, které patřilo Gabbymu Agbonlahorovi a zařadilo se mezi pouhé čtyři utkání Villy pod McLeishem, v nichž vínoví zaznamenali alespoň tři branky. Současný kapitán tehdy jednou skóroval a dvakrát asistoval při výhře 3:2. Tenkrát se určitě bylo na co koukat.

Opakované přestřelce by teď teoreticky mohly nahrávat Lambertovy potíže se stopery. Docela klidně by se totiž mohlo stát, že někdejší fotbalista Celtiku bude mít k dispozici všehovšudy jediného klasického středního obránce - Clark s Bakerem se totiž se svými zraněními nevypořádávají zrovna rychle. Mimoto je samozřejmě dál zraněný Dunne, takže se doprostřed nejspíš bude muset přesunout Lowton z pravé strany.

Naopak Chris Hughton nic moc řešit nemusí; žádné čerstvé nepříjemnosti se také nevyskytly. Ještě týden se každopádně bude muset obejít bez služeb letní posily z Rangers, Stevena Whittakera.

První letošní ligové setkání dvou W bude na pořadu dne v sobotu. Po sestupu Wolverhamptonu jich sice ubylo, na druhou stranu zrovna West Ham s Wiganem onen pokles koncem září kompenzovali vlastním střetnutím v rámci Ligového poháru. Hammers tehdy na vlastní půdě ostudně vybouchli (1:4), teď se pozornost přenese na DW Stadium.

Po minulém víkendu vyšel na jednom blogu s názvem Combination Play článek s názvem "Manchester United-Stoke City: dva rozdílné světy". Teď zažíváme jakousi reprízu v takovém menším vydání. Zatímco Sam Allardyce se stal terčem nenávistných reakcí po svém jmenování do funkce manažera West Hamu (že prý vůbec nechce hrát fotbal a podobně), Roberto Martinez si získal reputaci lodivoda, který i přes spíše podprůměrnou kvalitu kádru praktikuje velmi koukatelný fotbal. Už dříve nicméně na svou obranu "Big Sam" prohlašoval, že "všechno, co tenhle tým dělal před ním, bylo, že prohrával". A vskutku, po roce za něj mohou hovořit výsledky...

...West Ham pod ním okamžitě vyválčil postup zpět mezi elitu, jakkoliv mu těsně unikla přímá cesta, takže se musel piplat se soupeři v play-off; a teď zvládá také prvoligovou atmosféru. Zkušený tým je momentálně dokonce šestý a na dostřel jediného bodu má čtvrtou příčku zajišťující účast v Lize mistrů. Jakkoliv až tam Hammers nemíří, k poklidné záchraně mají prozatím nakročeno více než dobře.

Naopak Wigan startuje jako obvykle - vlažně. Po osmi kolech dokonce chová úplně stejný obnos bodů jako loni, když se tradičně zachraňoval až v samotném závěru, drtivým finišem. S pěti body a jedinou výhrou zatím Latics nikoliv překvapivě působí na opačném pólu tabulky než West Ham, který v rámci nejvyšší soutěže odstartoval nejlépe za posledních 13 let. Inu, jestliže v červenci byl Sam Allardyce favoritem bookmakerů na prvního vyhozeného manažera, dnes má k takovému nechvalnému primátu řádně daleko.

Ryo Miyaichi zatím Wiganu jakožto hostující hráč z věhlasného klubu příliš nepomohl a jeho případný sobotní start se nalézá v ohrožení z důvodu lehkého pnutí v tříslech. Podobné potíže přitom z určitostí vyřadilo ze hry Alcaraze, Crusat odpočívá s poraněným kolenem. V táboře Hammers se radují z pokroků dua Taylor-Demel, ačkoliv ani jeden z nich do duelu s Wiganem v žádném případě nezasáhne. Naopak Joey O’Brien je opět připraven naskočit na levém beku poté, co doléčil zadní stehenní sval.

Více než jen červené a bílé pruhy na dresech spojuje blízkou minulost a současnost Stoke City a Sunderlandu. Ani jeden z celků nemůže pomýšlet na pohárové příčky, jenže vlastně ani jeden není, co se síly kádru i formy týče, v roli kandidáta na sestup. Tato pozice takřka jistého účastníka Premier League však může být v lecčems zrádná...

Pravdou nicméně je, že ani s jedním z těchto klubů nikdo nehraje rád. Ani velkokluby. Pro Potters tato nálepka jednoho z nejméně příjemných soupeřů - a především doma - platí už několik let a letos to jen potvrzuje. Spojitost s Black Cats mají hráči Stoku i v počtu remíz, kterých stejně jako Sunderland nasbírali rekordních pět. Svěřencům Martina O’Neilla k tomu navíc stačilo jen sedm zápasů.

Severoirský manažer ovšem v předsezónních úkolech měl položku "držet celek na dostřel Evropě". A hráče na to zřejmě má - minimálně do ofenzivy. Pětice Seb Larsson, Adam Johnson, James McClean, Stephane Sessegnon a především Steven Fletcher, to je solidní útočná squadra. Jenže do gólů se to zatím moc nepromítá. Sunderland jich nastřílel jen šest, v čemž je spolu s Norwichem a Aston Villou nejhorší v lize, a navíc se o pět z nich postaral jediný hráč, zbylou jednu branku místo Fletchera vstřelil vlastencem Demba Ba.

Oba týmy nicméně dobře zvládají defenzivu. Sunderland v sedmi utkáních dvakrát udržel čisté konto, Stoke pak v osmi dokonce tři. Klub se severu Anglie se pak může pyšnit třetí nejlepší obranou v lize, s osmi inkasovanými brankami jsou před ním pouze Chelsea a Arsenal (oba šest). Stoke je pak hned v závěsu s devíti góly do své sítě.

Šňůru deseti utkání bez porážky na domácím hřišti pomůže Potters prodloužit už i Glenn Whelan, který vyléčil zadní stehenní sval a ve čtvrtek se vrátil do tréninku. Na druhé straně se pak do hry vrací Lee Cattermole, jenž konečně odseděl třízápasový trest. Potíže řeší O’Neill s obranou, mimo hru je Wes Brown, nejistý Titus Bramble, potěšit tak může alespoň vykurýrovaný Phil Bardsley, jehož mohou čekat první minuty v sezoně.

Deváté kolo nám mimo jiné přichystalo zastávku na Madejski Stadium, kde Royals přivítají Fulham, který zde naposledy odstartoval heroickou cestu za záchranou a domácí mužstvo tím tehdy pomalu, ale jistě, připravil na osudový pád.

Reading nezačal své opětovné putování nejvyšší soutěží zrovna pozitivně a i po osmém kole (RFC má utkání druhého kola na Stadium of Light k dobru) stále čeká na první vítězství - momentálně tak manažer Brian McDermott a jeho družina zažívají nejhorší start do Premier League v historii - celkově pak znamená vstup do letošního ročníku pro domácí nejméně pozitivní rozjezd od roku 1959 (!), přičemž tehdy se osmizápasová série rozložila na sedm porážek a jednu remízu.

Pokračování v nastaveném trendu tak pochopitelně není na programu ideálního dne...Royals jsou také, spolu se Saints, jediní, kdo zatím nedokázal ani v jednom jediném utkání udržet čisté konto, přitom inkasovali čtrnáctkrát (to činí průměr dvou branek na zápas).

Naproti tomu Cottagers šlapou jako švýcarské hodinky a případným dalším tříbodovým ziskem by si zapsali již šestnáctý bod v devíti zápasech, což by činilo vyrovnání dlouhodobého klubového rekordu v nejvyšší soutěži (to se psala sezóna 1960-61)! Fulham tak aktuálně stojí o šest bodů před svým bodovým ziskem ze stejné fáze uplynulého ročníku, avšak může se spolehnout na výrazně aktivnější skóre (šestnáct vstřelených branek momentálně řadí celek z Craven Cottage na čtvrté místo, hned za vedoucí trio!).

Chalupáři se prosazují i přesto, že se museli během letní přestávky rozloučit s ruským kladivem Pavlem Pogrebnjakem, který si během jarní části udržoval fantastický průměr branky na dva zápasy (!) a shodou okolností si to ze Stuttgartu na trvalý přestup namířil do Readingu. Vytáhlý Rus zatím v novém dresu zaznamenal dvě branky v PL a další dva zásahy přidal v League Cupu, ovšem pokud by se rozhodl zůstat na CC, zcela jistě by pak nedošlo na příchod Dimitara Berbatova.

Ofenzivu Readingu by měl po jednozápasové pauze, způsobené zraněním paty, posílit Noel Hunt, který předchozí dva duely před zraněním skóroval. Naopak problémy s kolenem nedovolí nastoupit Jimu Karacanovi, přičemž Brian McDermott se bude muset rozhodnout, zda ponechá důvěru, mezi třemi tyčemi, Alexi McCarthymu anebo vsadí opět na Adama Federiciho.

Hosté z Londýna mohou po krátkém výpadku, způsobeném nemocí, opět vsadit na Damiena Duffa, přičemž další krajní záložník, Simon Davies, nadále dlouhodobě pobývá na marodce.

Nebyl to vzhledem k losu nikterak špatný start; ten se z něj teď nicméně pomalu, ale jistě stává. Spíše se jím už stal, během jediného týdne. Arsenal posledně senzačně rupl s Norwichem, pak dokonce doma podlehl Schalke v Lize mistrů a ještě se vynořily zvěsti ohledně sporů Arsena Wengera se svým novým asistentem Stevem Bouldem. Využije QPR tohoto zmateného rozpoložení Gunners?

Ve čtvrtek se v sídle londýnského velkoklubu konal pravidelný, každoroční sraz všech akcionářů. Stan Kroenke, většinový vlastník klubu, se na něm nechal slyšet, že cílem jeho celku je nadále "vyhrávání trofejí", že prý "nikdo není ambicióznější než on sám". Ovšem...Gunners už teď ztrácejí celých deset bodů na vedoucí Chelsea a také letos, stejně jako loni, zaznamenává jeden z nejpomalejších startů do sezony za 16leté působení manažera Wengera. Arsenal dokonce už i přestal vítězit doma, na Emirates Stadium, které kdysi bývalo až posvátnou tvrzí - teď se tu od měsíce dubna Kanonýři radovali všehovšudy jednou, s průměrem jednoho bodu na zápas.

Ještě před týdnem bychom se na tomto místě zaobírali tím, jak moc Mark Hughes potřebuje zvítězit. Teď je paradoxně on tím mužem, který je opticky pod menším tlakem; a to i přesto, že ani na osmý pokus posledně neuhrál se svým týmem výhru.

Queen’s Park Rangers tedy nadále dlí na samotném dně tabulky s pouhými třemi body k dobru za stejný počet remíz. Právě plichtit už nicméně Hoops dovedli s vedoucím týmem tabulky, rovněž městským rivalem - vytvořili tím tedy jakýsi precedens? Inu, pokračování ve stejném duchu nelze dost dobře vyloučit, když hned sedm z posledních 12 vzájemných soubojů těchto mužstev ústilo v remízy.

O další alespoň částečný úspěch v malém derby bude QPR usilovat i s Clintem Hillem a možná také za pomoci Fábia či Kierona Dyera. S otazníkem se zatím pojí start Park Ji-Sunga, jenž laboruje s lehkým zraněním kolena.

Poměrně pravděpodobné, mimořádně očekávané návraty Bacaryho Sagny a Jacka Wilshera možná budou tím pravým lékem na momentální depresi Gunners. Oba dlouhodobí marodi už za sebou mají solidní zápasovou praxi, takže jsou vskutku seriózními adepty na místa v základní sestavě. Na ně naopak stále nemohou myslet Gibbs, Walcott, Rosický, Diaby či brankář Szczesny; k dispozici by teoreticky mohl být Oxlade-Chamberlain.

Po skončení extrémně neúspěšného týdne v Evropě, který postavil Manchester City do velice nezáviděníhodné pozice v boji o postup mezi nejlepších šestnáct týmů Starého kontinentu, se na Etihad Stadium vrací Premier League, kde fanoušci Citizens přeci jen mají větší důvod ke spokojenosti. Třetí celek anglické ligy přivítá velšského imigranta, bílého koně soutěže Swansea City.

Byla to velká bída. V Amsterdamu sice Manchester City brzy vedl, ale výkon, jímž se prezentoval ve druhém poločase, rozhodně nenapovídal, že by mělo jít o jeden z nejlepších týmů světa. Obhájce titulu v Premier League podlehl Ajaxu 1:3 a po prohře 2:3 s Realem a domácí remíze 1:1 s Dortmundem suverénně zaujal poslední místo ve skupině s pětibodovou ztrátou na postup.

Alespoň, že v té domácí lize to jakž takž šlape. Heroická výhra 2:1 na hřišti výborného West Bromwiche díky dvěma pozdním gólům Edina Džeka, předtím vítězství 3:0 s houževnatým Sunderlandem a 2:1 na stadionu Fulhamu.

Swansea se po raketovém startu bolestivě zadrhla, třikrát v řadě prohrála bez vstřelené branky a proto přišla vhod jak remíza 2:2 s Readingem a tím spíš pak výhra 2:1 nad Wiganem. Usadila se tak v příjemném středu na desátém místě tabulky. Proti Manchesteru City to bude pro Labutě extrémně složité, dosud neporažený klub je navíc loni deklasoval v prvním kole 4:0.

Roberto Mancini má velké trable s marodkou. Mimo hru jsou dva praví obránci, Pablo Zabaleta má problémy se zadním stehenním svalem a nenastoupí ani Maicon. Nepříjemná situace je i co se záložníků týče. Nebude hrát defenzivní duo Rodwell, Javi Garcia a James Milner si odpyká jednozápasový trest za červenou kartu.

Šéf Swansea Laudrup žádné nové problémy řešit nemusí, stálé potíže má levý bek Neil Taylor, na jehož postu zastoupí opět Davies. Zajímavou alternativu do útoku nabízí letní posila z Vallecana Michu, který sice tradičně nastupuje na podhrotu, ale proti Wiganu hrál v roli osamoceného forvarda a odměnil se brankou. Je tak možné, že si to proti City zopákne.