Africký pohár národů: 24 důvodů ke sledování všech účastníků (1/2)

Africký pohár národů se po netradiční porci dvou a půl roku opět hlásí o slovo se svým již 33. ročníkem. Přesně po 50 letech se sraz kontinentální smetánky uskuteční na kamerunské půdě, a přesně 10 let od prvního uceleného zpravodajství o tomto kouzelném turnaji na Afcon nezanevřel ani EuroFotbal.

Aniž bychom si ono nevýznamné výročí dopředu uvědomili, vracíme se pojetím preview letošního ročníku tak trochu ke kořenům. Věrní čtenáři si možná vybaví, že ročník 2012 byl naším serverem představen ze dvou rozličných úhlů pohledu — byly tu klasické analýzy jednotlivých týmů, ale také jakési politicko-lingvistické okénko ke Gabonu a politicko-religionistické okénko k Rovníkové Guineji coby dvěma pořadatelům.

Nyní se v podobně eklektickém duchu zaměříme na všech 24 účastníků letošního Afconu. Ke každému jsme se pokusili identifikovat jeden velký soubor důvodů, proč se na ten který tým zaměřit - ať už jde o statistický fenomén ke sledování, zanedlouho oživenou rivalitu, současné i minulé démony či zcela náhodnou směs faktů k dané zemi, jež nám zrovna přišly zajímavé.

Snažili jsme se být pozitivní a přistupovat k tomu jako k důvodům k fandění, ale co si budeme povídat, ne vždycky to takhle vyšlo, a ne vždycky to vůbec bylo možné v první řadě.

Tento formát je vpravdě úspornější než ten minulý, což souvisí jak s úbytkem volného času na straně obou autorů, tak s úbytkem jistot ohledně čehokoliv, co se letošního APN týká. Odehraje se, dohraje se, zúčastní se ho všechny týmy, a kolik hráčů padne s covidem...?

Skutečně, od roku 2019 se změnilo mnohé nejen ve společnosti, ale i na poli africké kopané. Uskutečnila se například ukázková výměna stráží v rámci Afrického rohu, když tentokrát na šampionátu schází trojlístek ve složení Keňa-Tanzanie-Uganda, ale zato nechybí Etiopie. Možná ještě bizarněji se tohoto APN po čtyřech vystoupeních v řadě výjimečně neúčastní DR Kongo, přestože je jedním z 10 afrických výběrů s nadějí na jednu z pěti letenek do Kataru.

Zaplaťpánbůh, ať už se na africkém kontinentě odehrávají jakkoliv nepředvídatelné mocenské šachy, na jednu konstantu se můžete vždy spolehnout: evropské kluby v čele se svými trenéry se nezapomenou pohoršit nad lednovým termínem šampionátu, který se krom toho obecně "koná příliš často”, a to navíc na nezpůsobilých terénech v neadekvátní kvalitě. Protože tři roky staré plahočení v egyptských třicítkách bylo daleko způsobilejší, přirozeně.

Aby bylo jasno, znevažování Afrického poháru národů ve veřejném prostoru není třeba automaticky spojovat s rasismem, jako tak popudlivě učinil Ian Wright. I kdyby to ten kontext nakrásně nemělo, pořád je to povýšené, arogantní, sobecké... stačí si vybrat.

Africké národní federace nemusí zajímat, že jsou evropské soutěže právě v plném proudu, protože jejich z velké většiny nejsou — a jakkoliv v nás mainstreamová média úspěšně vzbuzují opačný dojem, na Afconu z většiny nadále hrají borci z afrických soutěží. Důvod: zatímco africké národní federace mají na své straně termínovou listinu FIFA, evropské kluby mají na své straně pouze pocit nároku — jako by se nevědomky vracely do koloniální éry.

Africký pohár národů se už v minulosti mnohokrát přizpůsoboval. Přeorientoval se ze sudých let na lichá, aby se nekryl s mistrovstvím světa, proti čemuž nikdo nic nenamítal. Pokusil se přejít i na letní termín, což se naopak ukázalo být nápadem bezpochyby příšerným. Teď prosím ať se africká mezinárodní kopaná zas chvíli dělá podle afrických a ne evropských not. Ryzí fanoušci si k Afconu cestu najdou kdykoliv, a ti ostatní... ti nebudou spokojení nikdy.

---

---

SKUPINA A


Teprve druhý Africký pohár národů, a vůbec první v éře afrického profesionalismu a sponzoringu (nástup s 80. lety), pořádaný africkou zemí s největší tradicí na mistrovství světa a pětinásobným šampionem kontinentu? To zní jako omyl. A taky že to tak trochu omyl je. Mnozí z vás si jistě vybaví, Kamerun měl původně hostit už minulý ročník, ale zhruba s půlročním předstihem o tato práva přišel kvůli obavám ze zpožděné výstavby infrastruktury a protestům utlačované anglofonní populace, které sužovaly dvě ze čtyř pořadatelských měst.

Po třech letech... se nic moc nezměnilo. Kamerunský fotbal nadále strádá a žije čistě z diaspory, když 16. nejlidnatější země Afriky nadále od roku 2013 neregistrovala jediného zástupce ve skupinové fázi kontinentální Ligy mistrů. Pravda, jeden ze dvou anglofonních regionů Kamerunu - ten jihozápadní - se alespoň na rozdíl od toho druhého dočkal svého prvního mezinárodního stadionu a okamžitě se proměnil v dějiště APN žen 2016, ovšem zlepšenou infrastrukturu v tomto případě vrchovatě kompenzují jiné obavy. V hlavním městě regionu Limbe, které má hostit dvě osmifinále, přibývá obrněných vozidel a improvizovaných bomb, z nichž ta poslední (naštěstí bez vážných následků) vybuchla tento čtvrtek.

To vše zní hrozivě, ale pamatujte na léčivou stránku fotbalu. Možná znáte bezesporu přibarvený příběh Didiera Drogby, který měl roku 2007 slavně požádat o přesun kvalifikačního zápasu s Madagaskarem do sídla odboje Bouake, kde pak rebely doslova na kolenou žádal o složení zbraní a rozhodujícím gólem zápasu záhy "ukončil” pět let trvající občanskou válku. Kamerun teď sice netáhne žádná osobnost velikosti Drogby, ovšem Samuel Eto’o se mu svým kultem minimálně vyrovná, a byť už sám na trávník nevyběhne, v pozici nově zvoleného prezidenta fotbalové asociace se ho turnaj též bude zpříma týkat. Kamerunský konflikt letos "oslaví” rovněž pětileté výročí, a pokud Lvi nevyhrají svou skupinu a postoupí z druhého místa, osmifinále odehraje právě v Limbe. Dobré znamení?

Důvod k fandění to určitě je. A pokud se necítíte přímo na fandění, pak si alespoň přejte, abychom se i v únoru mohli bezstarostně bavit výtvorem kamerunským modelářů, kteří tohoto bronzového lva opatřili slepičími nožkami, jako tím největším hostitelským přešlapem.

(td)

---

Konec ve skupině-stříbro-konec ve skupině-bronz-absence na turnaji-zlato...? Burkinská turnajová zkušenost napříč posledními 10 lety se odvíjí na perfektní sinusoidě, a pakliže jste v jádru konzervativní a máte rádi řád, musíte fandit přinejmenším další medaili — mimochodem už třetí pro Bertranda Traorého, který roku 2011 triumfoval s výběrem do 17 let a pak se podílel i na druhém seniorském úspěchu o šest let později. Traorému je stále teprve 26 let.

Pakliže jste navíc v jádru pověrčiví, musí vás potěšit, že pokud roku 2017 i 2019 uspěl dvanáctý nejlepší tým kontinentu v Kamerunu a Alžírsku, teď je šťastné dvanáctce nejblíže právě Burkina Faso, neboť DR Kongo se překvapivě vůbec nekvalfikovalo. Možná i proto prezident burkinské fotbalové asociace údajně hlasoval pro posunutí/zrušení letošního ročníku — možná aby dal národnímu týmu šanci klesnout o to jedno kosmetické místo.

Pakliže jste v jádru liberálové, musíte Burkině přát už jenom proto, že jejich národní stadion nese v názvu datum 4. srpna 1983 — den, kdy se Thomas Sankara stal prezidentem Horní Volty a okamžitě ji přejmenoval na "Zemi neúplatného lidu” (Burkina Faso). Sankara zejména pro africkou mládež dodnes zůstává vzorem levicového afrického státníka, jehož nesmrtelná hesla jako "Jen boj osvobozuje” si Burkiňané vždy rádi připomenou na výročí jeho brutální vraždy, 15. října 1987. Ač je jeho kult opředen četnými mýty, bohužel zůstává na místě zkonstatovat, že Sankara za ty čtyři roky udělal pro ženské zastoupení ve vysokých (nejen) politických funkcích, vymýcení fenoménu dětských sňatků či zavedení plošné vakcinace dětí více než pomalu všichni afričtí politici, kteří přišli po něm. A upřímně, nejenom ti afričtí...

(td)

---

Praia, hlavní město Kapverd, objímá malou zátoku na jižní straně ostrova Santiago; městská pláž je zastíněna mohutnou konstrukcí, skrytou za vysokým plotem opentleným všeříkající cedulí s potvrzením o čínské investici, a samotné centrum města se rozkládá na vyvýšenině nad zátokou, která nese jednoduchý název Plateau a sestává z barevných pozůstatků portugalské koloniální architektury. Na druhé straně ostrova, za branami malebného rekreačního letoviska Tarrafal, stojí koncentrák, kde Salazarův autoritářský režim mučil bojovníky za nezávislost. A někde po cestě mezi těmito dvěma styčnými body, mezi výjezdem z Praie a národním parkem Serra Malagueta, se vedle prašné výpadovky do vnitra ostrova tyčí Estádio Nacional de Cabo Verde. Moderní, multifunkční stadion, postavený (opět) z čínských peněz, rozetíná monotónní ráz neobydlené pouštní krajiny jako nějaký bizarní zub jiného času.

Stadion, na kterém Kapverďané po čtyřech kvalifikačních remízách v řadě triumfálně zdolali Kamerun 3:1 a zajistili si tak místenku na letošní Afcon, byl dokončen v roce 2014. Jeho konstrukce trvala čtyři roky, a právě v této době platil ostrovní tým v kontextu afrického fotbalu za totální enigmu: ohromně talentovaný, plný hráčů z evropských soutěží (hlavně té portugalské), konstantně visící někde kolem 30. místa ve FIFA žebříčku, ale bez jakéhokoliv hmatatelného úspěchu v oficiálních turnajích. Dosavadním historickým maximem je čtvrtfinále z Afconu 2013, o dva roky později Kapverdy vypadly ve skupině, a pak šest let nic.

Teprve s nástupem kouče Bubisty, který přitom nikdy předtím netrénoval mimo domácí soutěž, se Modří žraloci začali opět zvedat. Někdejší reprezentační obránce ukončil aktivní hráčskou kariéru pár let předtím, než Kapverdy zažily svůj první výraznější vzestup, teď si to ale může vynahradit - pod jeho vedením se ambiciózní ostrovní tým málem procpal přes Nigérii do posledního kola kvalifikace na MS, a teď má šanci zúročit tuto kvalifikační zkušenost i na velkém turnaji. Ve skupině s Kamerunem a Burkinou Faso to sice bude složité, ale připomínáme, že Kamerunce naposledy porazil...

Bubistova jedenáctka je zvyklá na systém 3-5-2, který klade velký důraz na pohyb po stranách hřiště, zejména zleva, kde operuje švýcarský legionář Dyjan Tavares. Ofenzivu přitom táhnou borci, kteří ještě pamatují ono vzpomínané chvilkové vzepnutí na začátku minulé dekády — třicátníci Djaniny, Tavares a kapitán Mendes. Nepodceňujte proto Kapverdy, jedinou zemi na turnaji, na jejímž území se nevyskytují žádní komáři!

(dz)

---

Antilopy z Etiopie pojedou do Kamerunu v roli outsiderů; jen pár týmům se dávají celkově nižší šance na úspěch, a zvláště v těžké konkurenci skupiny A není složité představit si další podobně neslavný turnajový konec jako v roce 2013, kdy se tým Sewneta Bishawa poroučel po základních skupinách s jediným bodem na kontě.

Byl to pro Etiopany neslavný návrat mezi kontinentální smetánku, mezi kterou přitom nejenže sami dříve patřili, ale ještě stáli u jejího zrodu - východoafrický tým hrál svůj první oficiální zápas pouhé dva roky po konci 2. světové války, v roce 1952 už vstupoval do FIFA a o pět let později pomáhal po boku Egypta, Jihoafrické republiky a Súdánu zakládat dnešní Africkou fotbalovou konfederaci. V následující dekádě pak patřil k neodmyslitelnému inventáři historicky prvních Afconů; dvakrát skončil čtvrtý, jednou třetí, jednou druhý, a v roce 1962 na domácí půdě dokonce vyhrál. Celkově Etiopie hostila africký fotbalový svátek třikrát, od 70. let ale její gloriola rychle uvadala, a mezi lety 1982 a 2013 se na Afcon nepodívala ani jednou.

Málokterá země na světě je přitom opředena tak silnou, suverénní aurou jako právě Etiopie. Je to jediný stát (spolu s Libérií), který "přežil” neslavné porcování kontinentu mezi evropské mocnosti v 19. století, známé jako Scramble for Africa; přežil i pokus o italskou vojenskou invazi zkraje století 20., a můžeme jít ještě mnohem hlouběji, ať už z časového nebo metafyzického hlediska: podle rastafariánů je Etiopie zemí zaslíbenou (doslova, bez jakéhokoli metaforického závoje), a území kolem Afarského trojúhelníku odhalilo archeologické památky vůbec nejstarších předchůdců dnešního člověka. Je v tom i cosi mytického: Danakilská proláklina v srdci tohoto území nabízí jedny z nejúchvatnějších scenérií na naší planetě, zároveň jde ale o místo, které je schopné člověka zabít během několika desítek hodin. Dallol, dnes již opuštěná vesnice objímající starý potašový důl, registruje průměrné teploty nad 36 stupňů po celých 12 měsíců v roce!

A současný tým Antilop, pod vedením kouče Wubetu Abateho a kapitána Shimelise Bekeleho (s 68 starty rekordmana v počtu zápasů za národní výběr), nabízí také svoji dávku mystéria - v loňském roce držel průměr přes 60% držení míče za zápas, a to i přesto, že hrál proti třem jiným účastníkům Afconu, z toho dvěma (spolu)favoritům (Pobřeží slonoviny, Ghana). To vše s týmem složeným prakticky výhradně z hráčů domácí soutěže, v Evropě naprosto neznámých.

Jo, a pak ještě Etiopie stojí aktuálně na prahu mezinárodního konfliktu hrozícího přerůst v začátek třetí světové. Uprostřed probíhající občanské války. To jen tak na okraj.

(dz)

---

---

SKUPINA B


Senegal od roku 2017 takřka věrně kopíruje trajektorii Pobřeží Slonoviny let circa 2008-12. Hráči, kteří se na svých postech řadí k širší světové extratřídě, obsazují tři stěžejní pozice na hřišti (Édouard Mendy, Kalidou Koulibaly, Sadio Mané x Kolo Touré, Yaya Touré, Didier Drogba), a přece se taková individuální síla nepromítá do adekvátních úspěchů kolektivu.

Senegal za sebou rovněž má srdcervoucí finálovou zkušenost (2019 x 2012), velké zklamání na mistrovství světa (2018 x 2010) i relativní výbuch na APN (čtvrtinále 2017 x 2010). To vše v horizontu pár let, což zamává i s tím nejsilnějším jedincem — a taky že dříve zamávalo s Drogbou, který svou poslední příležitost zazdil roku 2013. Takhle proto vážně hrozí, že ani jeden z pěti nejproduktivnějších afrických střelců v dějinách Premier League neukořistí kontinentální zlato. Nepovedlo se to Emmanuelu Adebayorovi s Yakubuem (max. bronz), a ve vší úctě k Egyptu, Mohamed Salah už zřejmě svou největší šanci promrhal před pěti lety.

Manému schází už jen dva zásahy k překonání celkového gólového počinu Drogby (104) na Ostrovech, ale dokud si pro sebe nevezme kýžené zlato, nemůže být nikdy stoprocentně spokojený. A nikdy stoprocentně spokojené nebude ani vedení senegalské kopané, které kouči Cissému jednoznačně vzkázalo: buď přivezeš zpátky trofej, nebo se pakuješ.

Kdepak, pro mužstvo, které loni v listopadu oslavilo tři roky nepřetržitého vysedávání na čele africké výseče žebříčku FIFA (čímž mimochodem překonalo také rekordní šňůru Slonů z období 06/2011 - 05/2014), holt nic jako cena útěchy neexistuje, resp. existovat nemůže. Cenu Miss sympatie pro národní tým, jehož původní nominaci zhruba z jedné třetiny (!) tvořily produkty dvou domácích fotbalových akademií, má ostatně Senegal už dávno v kapse.

(td)

---

V polovině listopadu 2021 se zimbabwská vláda odhodlala k radikálnímu kroku — pomocí vlastní Komise pro sport a rekreaci (SRC) odvolala celé vedení místní fotbalové asociace (ZIFA). Šéf SRC, Gerald Mlotshwa, označil toto rozhodnutí za "nutnou podmínku k vyčištění zimbabwského fotbalu” a mezi důvody citoval sexuální obtěžování ženských rozhodčích a obvinění z finančních podvodů; to vše ze strany pracovníků ZIFA. Také obratem dodal, že s banem od FIFA víceméně počítá a nebude se mu případně bránit. Důležitější než zahrát si na Afconu je prý uklidit ten neskutečný bordel ve vlastních fotbalových strukturách.

FIFA zareagovala formální výzvou k přehodnocení tohoto kroku do 3. ledna 2022. To bylo teď v pondělí... a nestalo se nic. Co teď? Regule v takovém případě umožňují dodatečnou kvalifikaci pro tým, který se umístil v příslušné skupině za tím suspendovaným; to je v tomto případě Zambie, takže Patson Daka & spol. (stejně jako jejich zimbabwští kolegové) strávili celý týden v totální nejistotě, až je tu najednou sobota večer, Afcon začíná zítra a Zimbabwe tam evidentně jede. Jestli bude hrát je stále otázka — FIFA jej pořád může vyloučit prakticky na hodinu a skupina B tak bude odehrána s pouhými třemi týmy. Super!

Předpokládejme nicméně, že Brave Warriors v Kamerunu skutečně nastoupí ke všem naplánovaným zápasům; co od nich můžeme čekat? Upřímně, asi nic moc. Zimbabwský tým uhranul srdce fotbalových hipsterů na posledním Afconu v roce 2019, kdy se v prvních dvou zápasech proti favoritům z Egyptu a Ugandy prezentoval extrémně brejkovým stylem, přepínajícím mezi jakýmsi 8-0-2 a 4-2-4; ono to sice nakonec k ničemu nebylo, protože v posledním, klíčovém duelu s DR Kongo Válečníci totálně vyhořeli a po sérii komických kiksů prohráli 0:4, ale nikdo asi nemůže popřít, že byla celkem zábava se na to dívat. Letos nic podobného očekávat nemůžeme.

Zaprvé, Zimbabwe přišlo o svého nejlepšího hráče Khamu Billiata, který po zpackané kvalifikaci na MS 2022 skončil s reprezentační kariérou. Zadruhé, Válečníkům totálně odešla forma. Už v kvalifikaci inkasovali nejvíc branek ze všech úspěšných týmů (a plichtili doma s Botswanou), a od té doby je to s nimi ještě horší, zvlášť po vyhazovu kouče Zdravka Logarušiće. Na výhru čekají už skoro 10 měsíců — to je 12 zápasů s bilancí 0-5-7 a skóre 5:16. Zatřetí, jediný člen kádru, který pravidelně hraje fotbal na nejvyšší klubové úrovni (Tino Kadewere v Lyonu), v národním týmu rozhodně nezáří a pravidelně jej zastiňují borci jako Billiat, Nakamba a Musona, z nichž první dva s nároďákem sekli a třetímu je 31 a hraje v Saúdské Arábii.

Dočasný kouč Norman Mapeza je tak v nezáviděníhodné situaci: Zimbabwe není podle jména žádný otloukánek, kterému by se prominula případná ostuda, ale objektivně málokterý tým na turnaji vypadá hůř. Podaří se Brave Warriors zaujmout i něčím jiným než zvláštními křestními jmény, které vycházejí z tradice kmene Shona pojmenovávat novorozené děti podle různých přání, životních okolností a jiných zdánlivě náhodných asociací? Dokážou Knowledge Musona, Godknows Murwira či Temptation Chiwunga dotáhnout svůj tým ke kontinentální slávě?

(dz)

---

V průběhu zlatého tažení Alžírska minulým Afconem bylo prakticky nemožné se vyhnout lákavému mediálnímu spinu, který stavěl do popředí motivačních faktorů souběžně probíhající občanské nepokoje zpátky doma. V závislosti na tom, koho jste se zrovna zeptali, Alžířané zkrátka vyhrávali buď navzdory, anebo právě díky tzv. Revoluci úsměvů, která byla tou dobou ještě relativně čerstvá (vypukla v únoru) a celý kolektiv přece nepochybně semkla.

Vítejte u letošního žhavého kandidáta na podobná klišé lemující jakýkoliv případný úspěch! Ten může přijít už 14. ledna proti favoritovi na zlato ze Senegalu, ale my budeme především fandit pikantnímu osmifinále s Mali, které nastane v případě, že Guinea skončí druhá a Mali též. Pikantnímu čistě proto, že by se jednalo o jedno velevzácné setkání zástupců dvou junt!

Vojenské diktatury se samozřejmě na africkém kontinentu těší bohaté tradici, v současnosti bychom však napříč celým světadílem napočítali jen čtyři takové — a Čad ani Súdán na fotbalové zlato úplně pomýšlet nemohou. Což je škoda, protože bychom co nejrychleji měli najít pozlacený armádní režim pro tuto dekádu a odškrtnout si jednu malou povinnost.

Totiž, v každé z předešlých šesti dekád vždy zlato putovalo k nohám alespoň jednoho vojenského diktátora či velitele v čele africké země. Součástí předlouhého seznamu je krom výše zmíněného Alžírska i celá egyptská dynastie (protože Mubarak), Tunisko 2004, Nigérie 1994, dva ghanské tituly (1982 i 1978), ten jediný súdánský (1970) a dva další pro jednu jinak pojmenovanou zemi — stále ještě DR Kongo roku 1968, resp. Mobutův Zair o šest let později.

A koho že budou reprezentovat konkrétně Guinejci? Část armády, která v září svrhla prezidenta Condého v reakci na jeho snahu změnit ústavu a dopřát si ještě jeden, už třetí mandát. Vidíte, ne každá prozatimní vojenská vláda automaticky znamená vývoj k horšímu!

(td)

---

Malawi je bezesporu ideální zásobárnou náhodných faktů do různých hospodských kvízů: Věděli jste, že pětinu jeho povrchu tvoří voda, ačkoliv jde o vnitrozemský stát? Vděčí za to samozřejmě slavnému Lake Malawi, jednomu z takzvaných Velkých afrických jezer, které ve svých vodách ukrývá rekordní množství různých druhů ryb (a taky dalo název české pop-rockové kapele, která nás v roce 2019 reprezentovala na Eurovizi). Zároveň Malawi platí za jednu z nejmírumilovnějších a nejstabilnějších afrických republik, a to už od vyhlášení nezávislosti v 60. letech; přesto je ale téměř 10% dospělé populace nakaženo vlivem HIV. Anebo: Druhé největší město a komerční centrum země Blantyre je pojmenováno po skotském rodišti slavného Davida Livingstona.

Na fotbalové mapě to ale ani zdaleka tak zajímavé není — The Flames se na kontinentální šampionát kvalifikovali všehovšudy dvakrát (1984, 2010), ani jednou přitom nepostoupili ze skupiny, na žebříčku FIFA jsou aktuálně níže než Filipíny, Faerské ostrovy nebo Antigua a Barbuda, a pouze dva borci z jejich soupisky hrají fotbal mimo africké ligy (a to v Moldavsku a Gruzii). Na druhou stranu, Afcon 2010 mají ještě někteří možná v živé paměti — a tam Malawi dokázalo porazit Alžírsko 3:0, čímž navázalo na remízu 2:2 s Nigérií z roku 1984. Dvě účasti, dvě překvapení (byť bez postupového konce).

"V onom zápase s Nigérií vsítil Clifton Msiya, jedna z našich tehdejších hvězd, nejlepší gól celého turnaje. Lidé si to stále pamatují,” připomněl hráčům šéf tamní FA Walter Nyamilandu. "Jak si bude malawijský národ pamatovat vás? Chcete, aby to bylo díky prohře 0:10, vlastním gólům, nedisciplinovanosti? Nebo proto, že jste jako první v historii této země postoupili do play-off?”

Naplnit tento odvážný cíl se pokusí Marko Marinica, muž, který... eh, trénuje Malawi? Já nevím. Oficiálně je "technický ředitel a dočasný kouč”, ale pozici "formálního” trenéra stále zastává i jeho předchůdce Meke Mwase, takže se nejspíš budou o povinnosti dělit. Faktem ale je, že právě Marinica vystupuje spíše jako teoretik, do médií mluví o novém herním stylu, který The Flames drilovali na tréninkovém kempu v Saúdské Arábii (nejspíš půjde o zaměření na plynulejší přechod do útoku a celkové zlepšení efektivity), a jeho životopis pozoruhodně připomíná rumunského Jardu Hřebíka. Tak uvidíme. Země, která v posledních týdnech nejvíce zaujala přirovnáváním Covid vakcín ke znamení samotného Ďábla, by nějaké to povzbuzení nejspíš potřebovala jako sůl.

(dz)

---

---

SKUPINA C


Here we go again. Před mistrovstvím světa 2018 jsme si zavařili pasováním Maroka na černého koně turnaje, a nyní jako by nás záludné severoafrické jezinky lákaly do své pasti zas a znovu. Napříč minulým kalendářním rokem se Maroko v soutěžním rozhraní utkalo rovnou se čtyřmi budoucími účastníky Afconu (pouze Guinea — jeden z jeho soupeřů — o sobě může říct totéž), a zatímco Guinejci vyvázli s bilancí jedné výhry, čtyř remíz a dvou proher, Maročané byli při skóre 20:1, šesti výhrách a jedné jediné remíze takřka bezchybní.

Přesto se tu pár háčků najde. Zaprvé, všichni zbylí maročtí vyzyvatelé (Súdán, Mauritánie a Guinea Bissau) mají být na tomto Poháru spíše do počtu. Zadruhé, od července 2019 Lvi z Atlasu prakticky nevystrčili paty zpoza Atlasu; kvůli covidovým a jiným komplikacím (Guinea Bissau například nemá vhodný stadion) cestovali všehovšudy za třemi zápasy. A konečně zatřetí, nyní mají vše odehrát zrovna na kamerunské půdě, která jim tak nesvědčí.

Při sečtení všech historických výsledků má Maroko zápornou bilanci jen se třemi africkými reprezentacemi — Ugandy ani JAR se letos bát nemusí, a na samotný Kamerun téměř jistě nenarazí dřív než v případném semifinále, ale pořád bezesporu stojí za zmínku, že za tři výjezdy na kamerunskou půdu Maroko nikdy nedalo ani gól ze hry (jen jeden z penalty).

(td)

---

Je to přesně 40 let od doby, kdy Ghaňané slavili svůj čtvrtý (a zatím poslední) kontinentální triumf — v roce 1982 zvítězili v Libyi, na turnaji, kterého se přitom původně z finančních důvodů ani neměli zúčastnit. Nakonec je zachránil až sám plukovník Kaddáfí, který Černým hvězdám pomohl v rámci obnoveného paktu o ghansko-libyjském přátelství. Ghana se následně ve finále utkala právě s Libyí, kterou po nervydrásajícím rozstřelu udolala 7:6 na penalty. Pro dobrotu...

Podobně zajímavý příběh se kolem ghanského týmu asi letos psát nebude, to ale neznamená, že bychom se měli začít připravovat na klasickou nudu a konec v semifinále — což je změna! Mezi lety 2008 a 2017 došla Ghana mezi nejlepší čtyřku šestkrát v řadě, aby třikrát skončila čtvrtá, jednou třetí a dvakrát druhá. Bylo to období nekonečné frustrace, živené průlomem ze slavné kvalifikace na MS 2006, která zavdala řečem o nové zlaté generaci. Zlaté hrdiny přelomu 70. a 80. let, Abedi Peleho a Nii Lampteyho, nahradili Sulley Muntari, Stephen Appiah a Asamoah Gyan, postupně se přidávali Kevin-Prince Boateng, bratři Ayewové a další, kteří měli z tohoto neobvykle dlouho trvajícího období kontinentální dominance vytěžit nové zlato. Nepovedlo se.

Je to vlastně fascinující příklad týmu, který jako by po nelogicky dlouhou řadu let pobýval v jakési časové stázi, jako Lister v Červeném trpaslíkovi. Kolikrát jsme viděli Ghanu vyběhnout na trávník jako turnajového spolufavorita, s týmem plným Gyanů, Ayewů, Asamoahů, Mensahů a dalších zdánlivě nekonečných stálic, které ještě ani nepřekročily třicítku (nebo jen taktak), přestože pocitově jsme je v černobílých dresech vídali už asi sto let? Až po roce 2019, kdy Černé hvězdy po šesti semifinálových účastech v řadě opustily Afcon hned v prvním kole play-off, definitivně nastal čas udělat nějaký zlom, přivést do týmu nová jména, trochu jej okysličit. Setrvačnost trvala už moc dlouho.

Ghanská soupiska tak konečně obsahuje celou řadu zajímavých, neokoukaných hráčů — v čele s Kamaldeenem Sulemanou, teprve devatenáctiletým křídelníkem Rennes, který bude operovat na levé straně v systému 4-3-3 a už teď představuje jednu z nejvýraznějších tváří týmu. Zmínit můžeme i Thomase Parteyho, kterému už je sice 28, ale poslední dobou v národním týmu plní roli ofenzivnější box-to-box spojky a pyšní se bilancí 12 tref ve 34 zápasech, což je na středního záložníka vynikající číslo. Dále je tu také Gideon Mensah z Bordeaux...

...a zejména Abdul Fattawu Issahaku, teprve sedmnáctiletý křídelník z domácího klubu Dreams. Ten má totiž i navzdory své nezkušenosti reálnou šanci na základní sestavu; mohl by nastoupit na pravém kraji a vytvořit se Sulemanou elektrizující duo se souhrnným věkem 36 (!) let. Poslední hráči do pole, kteří nastoupili za Ghanu coby vyslanci domácí soutěže, byli Solomon Ashante a Richard Boateng v roce 2013. Issahaku na ně může navázat, za což oroduje i někdejší reprezentační trenér Charles Akonnor — a to je obzvlášt wholesome vzhledem k tomu, že právě Akonnor aktuálně drží rekord pro nejmladšího ghanského střelce v historii Afconu, a Issahaku jej v případě úspěchu na tomto turnaji může překonat.

Jestli se tak ale stane, záleží na trenérovi, kterým není nikdo jiný než... Milovan Rajevać. Hm. Architekt čtvrtfinálového úspěchu na MS 2010 (o Suárezovi se v Ghaně dodnes nemluví) brzy oslaví sedmdesátku a poslední dva roky netrénoval, ale je pochopitelné, že při všech těch změnách musí zůstat i nějaké jistoty. Proto jsou taky v základní sestavě pořád oba Ayewové (a dokonce platí za klíčové opory týmu). Uvidíme. Každopádně — a už jsem ani nečekal, že to někdy přijde — Ghana je zase zajímavá!

(dz)

---

Pokud jste v dětství ujížděli na pohádce o ošklivém kačátku, potom právě tohle musí být váš turnajový favorit, neboť o Gabonu je před tímto šampionátem zhola nemožné napsat cokoliv pozitivního.

Rádi byste otevřeli téma mládežnické kopané? Potom vězte, že otevíráte učiněnou pandořinu skříňku, a připravte se na skandál bývalého kouče reprezentace do 17 let, který čelí závažným obviněním ze znásilňování a zneužívání malých kluků. Zatím je to sice "jen” obvinění následované zatykačem, ale detaily typu, že svému domu, kam své svěřence brával, říkal "Rajská zahrada”... to prostě nevymyslíte.

Dobrá, chtěli byste si raději povídat o nejvyšší gabonské soutěži? Další chyba lávky, protože ta se od samotného počátku pandemie nerozběhla. Sezona 2020/21 nikdy nezačala a na loňský zářijový termín pro spuštění ročníku 2021/22 rovnou zapomeňte. Protože v Gabonu veškeré bafuňáře zajímá jen reprezentace, začalo se této generaci ligových fotbalistů přezdívat "obětovaná”, neboť plno z nich si už našlo jinou práci. Mnozí se rozhodli nevzdát a za podpory vybraných internacionálů ve fotbalovém důchodu hlasitě protestovali — tací, včetně pěti bývalých reprezentantů, pro změnu skončili ve vazbě. Ex-sunderlandský Didier Ndong ze solidarity ke Stephanu Nguemovi a dalším zůstal z vlastního rozhodnutí doma.

Krucinál. A co legionáři, ty měl Gabon vždycky kvalitní! Erm, Pierre-Emerick Aubameyang je v Arsenalu pásky zbavený a dost možná nadobro odstavený, přičemž spolu s Mariem Leminou musel ihned po příletu do karantény po propařené noci bez roušek v Dubaji.

Paráda.

(td)

---

Název Komory (anglicky Comoros, francouzsky Comores) pochází z arabského slova qamar (měsíc); staří arabští mořeplavci dorazili na břehy hlavního ostrova Ngazidja už v 10. století, a právě vliv arabské kultury je v zemi patrný dodnes. Přestože většina populace má dnes smíšené afro-arabské kořeny a kromě arabštiny je v zemi úředním jazykem i domorodá komorština, patřící mezi bantuské jazyky původem z kontinentální subsaharské Afriky, a francouzština coby pozůstatek relativně nedávné koloniální éry, národní fotbalový tým je díky tomuto dědictví hrdým členem mezinárodní pan-arabské organizace UAFA. Na mapě to vypadá skoro jako chyba v Matrixu — ostatní země tvoří souvislý pás na severu Afriky a západu Asie, zatímco Komory jsou relativně malým souostrovím daleko na jihu, mezi Madagaskarem a Mozambikem.

Les Coalecants (česky by to bylo Lalokoploutví, což je rozhodně nejlepší týmová přezdívka na celém turnaji) tak po zajištění historického postupu na svůj vůbec první Afcon dostali šanci zahrát si i o místenku na loňském FIFA Arab Cupu. Kvalifikační zápas s Palestinou, který skončil debaklem 1:5, nicméně naznačil, že tady se nějakého nováčkovského překvapení nejspíš nedočkáme. Posuďte sami.

To ale samozřejmě nesnižuje obrovský úspěch kouče Amira Abdoua, který přebíral otěže národního týmu v roce 2014; tehdy byly Komory na FIFA žebříčku na 198. místě, což je zhruba úroveň Bhútánu, Samoy nebo Andorry. Samotný fakt, že kvalifikovat se z této výchozí pozice na kontinentální šampionát trvalo pouze 7 let, je prakticky malým zázrakem. A to byli Abdouovi svěřenci nalosováni do skupiny s Egyptem, Keňou a Togem — tedy týmy, které se během posledních pěti let představily na Afconu všechny.

Sám Abdou se narodil ve Francii, a totéž můžeme říct takřka o každém jednotlivém hráči v jeho týmu. Komorská politika je totiž od vyhlášení nezávislosti v roce 1975 prakticky neustále zmítána nestabilitou a násilím; už samotné osamostatnění od Francie ostatně neproběhlo podle představ, když v rámci referenda na začátku 70. let pouze tři ze čtyř hlavních komorských ostrovů zvolily nezávislost. Ten čtvrtý, Mayotte, zůstal z vůle lidu součástí Francie, a právě na jeho území se narodili tři členové současného komorského kádru; dalších 22 spatřilo světlo světa v pevninské Francii, a pouze záložník Abdallah Mohamed je skutečně rozeným Komořanem. Les Coalecants tak budou v Kamerunu reprezentovat především diasporu vlastního národa, toužícího po vzácném klidu a štěstí.

(dz)