Zápisky z kvalifikace na MS - zóna CONMEBOL (listopad)

V jihoamerické kvalifikaci bylo odehráno už 14 zápasů, pouze Brazílie s Argentinou mají o duel méně kvůli nedohranému vzájemnému utkání. Paradoxně však právě tyto týmy mají i přes nižší počet odehraných zápasů postup jistý. Velmi blízko k postupu má i mladičký tým Ekvádoru, který má náskok šesti bodů na Kolumbii a Peru. Zcela mimo hru už naopak je Venezuela, která zažívá velké trápení. Velmi daleko k postupu má také Paraguay. Naopak překvapivě se stále teoreticky drží ve hře o postup Bolívie. Pojďme si teď společně shrnout pár větami počínání jednotlivých týmů v listopadové části kvalifikace.


V táboře Argentiny rozhodně bude panovat spokojenost, jelikož si národní tým dokázal definitivně zajistit postup na MS. Přesto však herně Argentina zůstala poněkud za očekáváním. Při výhře 1:0 v Uruguayi do velké míry o vítězství rozhodla neschopnost Uruguayců proměnit vyložené gólové šance, proti Brazílii to zase spíš vypadalo, že Argentinci chtějí své soupeře spíš pořádně pokopat než zvítězit. Vrcholem pak byl zákeřný zákrok Otamendiho na Raphinhu, který celkem nepochopitelně rozhodčí nevyhodnotil jako zákrok na červenou kartu.

Co ale stále Argentinu zdobí, je pevná defenziva. V posledních zápasech Lionel Scaloni definitivně ustálil obrannou čtveřici ve složení Acuña, Otamendi, Romero, Molina a všichni čtyři hráči se mu v dobrém odplácejí. Prostor před nimi pak spolehlivě čistí Leandro Paredes ve spolupráci s Rodrigem De Paulem. Snad jen Giovani Lo Celso v posledních zápasech nebyl tak aktivní, jak jsou argentinští fanoušci zvyklí. Přesto ale Argentina stále drží už 27zápasovou šňůru bez porážky, o kterou ji může paradoxně připravit kontumace zápasu s Brazílií. Stále však není jisté, zda bude zápas kontumován nebo dohrán.


O Brazílii se dá říct v podstatě to samé co o Argentině. Tým může být v klidu, jelikož šlape jako hodinky a už s velkým předstihem si zajistil postup na MS. Zároveň ale poslední dva zápasy Brazílie nenabídly žádnou velkou fotbalovou parádu. Nejprve Brazílie porazila 1:0 Kolumbii, čímž přetrhla sérii kolumbijských bezgólových remíz, následně pak remizovala bez branek s Argentinou.

Novým brazilským objevem je křídelník Raphinha. Ten dostal při stále častějších absencích Richarlisona šanci v základní sestavě a chytil ji, jak se říká, za pačesy. Kvůli zranění Neymara se proti Argentině dostal do základní sestavy také mladík Vinícius Jr., který rovněž nezklamal. Pravda, měl na noze proti Argentině vítězný gól a v zakončení selhal, na druhou stranu ale předvedl nádherný ekvilibristický kousek u rohového praporku, když si patičkou přehodil obránce Molinu. Takové kousky se v dnešním fotbale už moc nevidí.

Velkou pochvalu si za své výkony v posledních zápasech zaslouží také Lucas Paquetá. Chce hrát s míčem, posílá průnikové přihrávky a sám se dostává do zakončení. Brazílii sice chybí vynikající komplexní záložník, jakého má Argentina v De Paulovi, Paquetá jej však zase nejspíš i předčí ve finální fázi. Důležitým faktorem na MS však bude zdraví Neymara. Bez něj totiž Brazílie nemůže najít tu správnou herní pohodu.


Pouze dvoubodová ztráta na postupovou příčku sice vypadá hezky, ale reálně Bolívii moc šancí na postup nedávám. Možná snad za předpokladu, že by zvítězila ve Venezuele a porazila doma Chile. Nereálné to úplně není, závěrečný dvojzápas se ale stále zdá být nad síly Bolívie. Nejdříve totiž odcestuje do Kolumbie a následně jí čeká domácí zápas s Brazílií.

Podle mého názoru však zradí Bolivijce psychika. I ti nejzkušenější hráči jako Martins nebo Arce nemají příliš zkušeností s důležitými zápasy na mezinárodní úrovni. Bolívie totiž za jejich aktivní kariéry dosud nikdy do posledních kol nebojovala o postup. Zřetelně byl problém s psychikou vidět na zápase proti Peru. V případě vítězství by si udržela velmi dobrou šanci na postup, jenže místo toho už v prvním poločase přišel výbuch a prohra 0:3. Zkušenosti Peruánců zkrátka rozhodly. Zároveň také Bolívie venku ani zdaleka nehraje tak dobře jako na domácí vysokohorské půdě. Uhrála sice solidní remízy s Chile a Paraguayí, proti Venezuele by však potřebovala nutně zvítězit, a ne pouze remizovat.

Odhlédněme teď ale od postupových nadějí a pojďme se podívat na některé aspekty, které z Bolívie dělají do budoucna velmi zajímavý tým, který bude schopen promlouvat do postupové matematiky. Tou nejdůležitější osobou je trenér César Farías. V Evropě zcela neznámý Venezuelan, který zatím nemá na kontě žádné velké klubové úspěchy, zato však má na kontě z minulosti několik fyzických inzultací soupeřových trenérských štábů, totiž v Bolívii zavedl velmi zajímavou koncepci. Jde o něco podobného, o co se pokoušel svého času v Příbrami Josef Csaplár, tedy kombinaci zkušených veteránů a talentovaných mladíků. Mezi veterány patří nepostradatelný gólman Carlos Lampe, ofenzivní záložník Juan Carlos Arce a už legendární hroťák Marcelo Moreno Martins, který je momentálně s 9 góly nejlepším střelcem kvalifikace.

Ale pojďme se ještě vrátit chvíli k Faríasovi. Bolívijský svaz totiž předvedl až nečekaný "čuch" a dal mu prostor ke koncepční práci, kterou zatím nikde nedostal, ačkoliv například poprvé dostal venezuelskou U20 na příslušné mistrovství světa nebo s indickým týmem NorthEast United překvapivě zakončil sezónu na solidním 5. místě navzdory všem předpokladům. Bolívie věděla, že potřebuje kouče, který umí pracovat s outsidery a s mladými hráči, jelikož starší a střední generace bolívijských fotbalistů až na tři vyjmenované hráče zkrátka na kontinentální soupeře neměla.

Šanci tak nově dostali hráči jako na svůj věk velmi spolehlivý stoper Jairo Quinteros (20 let), agilní krajní bek Roberto Fernández (22 let), naprosto fantasticky hrající střední záložník Ramiro Vaca (22 let), který si vysloužil angažmá v Belgii, další záložník Moisés Villarroel (23 let) nebo útočníci Jeyson Chura (19 let), Víctor Ábrego (24 let) a agresivní buldok Carmelo Algarañaz (25 let). Bolívijský kádr je navíc vždy až do odletu do cílové destinace extrémně široký (cca 45 hráčů), z čehož polovinu tvoří junioři, kteří mají možnost trénovat s nejlepšími hráči své země a někteří se pravidelně dostanou i do finální nominace, aby nasáli atmosféru mezinárodních zápasů. Jaký to rozdíl oproti naší české kotlině, kde zapojování mladých hráčů do seniorské reprezentace poněkud vázne a klade se mnohdy až zbytečný důraz na výsledky mládežnických reprezentací. Mně osobně se bolívijská cesta velice líbí a doufám, že se Bolívii vyplatí.


Postup už je pro Ekvádorce na dosah! Za ideální konstelace výsledků může alespoň na baráž stačit Ekvádoru už teď získaných 23 bodů. K jistotě postupu ale potřebují ještě alespoň čtyři body. Los má sice velice těžký, do karet mu ale hraje, že Argentina i Brazílie, se kterými bude hrát doma, mají už jistotu postupu a do Ekvádoru pravděpodobně nepojedou v nejsilnější možné sestavě. Venkovní utkání pak Ekvádor čekají v Peru, které bude bojovat ze všech sil, a v Paraguayi, kde by měl získat alespoň veledůležitý bod.

Momentálně asi neznám jinou reprezentaci, která by sázela na mladé hráče tak, jako to dělá Ekvádor v čele s trenérem Gustavem Alfarem. Průměrný věk základní sestavy v důležitém zápase proti Chile byl těsně pod 24,5 roku. Pro srovnání, český národní tým měl v nicneříkajícím zápase proti slabému Kuvajtu průměrný věk základní sestavy 26,5 roku. Novým objevem a vlastně i novou akvizicí je bývalý mládežnický reprezentant Anglie Jeremy Sarmiento, který se v 19 letech rozhodl reprezentovat vlast svých rodičů.

Největším talentem současného ekvádorského fotbalu je ale jednoznačně rovněž 19letý stoper Leverkusenu Piero Hincapié, který působí v obraně jako zjevení. Jeho přehled v rozehrávce je úžasný a podpořený velmi dobrou kopací technikou. Obranné dovednosti jsou pak na tak mladého stopera na velmi dobré úrovni a dá se očekávat, že půjdou ještě výrazně nahoru. Ekvádoru tak možná, pokud mu vydrží zdraví, roste stoper podobných kvalit jako třeba Marquinhos.

Naopak problémem je v posledních zápasech forma útočníků. Michael Estrada je jak na klubové, tak na mezinárodní úrovni těžce z formy a proti Chile dokázal zahodit tři gólové šance. Enner Valencia je zase pro změnu zraněný, navíc gólů už nedává tolik co za mlada. Šanci tak dostali nově Jordy Caicedo z CSKA Sofia, Bryan Angulo z mexického Cruz Azul a mladý Djorkaeff Reasco z domácího LDU Quito. Zejména první jmenovaný ukázal, že minimálně jako žolík na reprezentační úroveň má. Reasco zase může být vhodným doplněním jednoho z atletičtějších útočníků. Ekvádorci také určitě doufají, že svůj talent začne pořádně ukazovat také 21letý útočník Leonardo Campana, hvězda bývalé mistrovské U20. Momentálně hraje za švýcarské Grasshoppers, kde se mu střelecky příliš nedaří. Do šancí se dostat dokáže, ale chybí mu zatím klid v zakončení. Dokud se však dokážou prosazovat i jiní hráči než útočníci, má Ekvádor vystaráno. Přejme mladému týmu, aby dokázal postup na MS dotáhnout do úspěšného konce. Rozhodně by totiž Ekvádor byl příjemným ofenzivním zpestřením turnaje.


Poslední prohra s Ekvádorem byla pro chilské šance na postup velkou ranou. Los totiž Chile příliš přívětivý nemá a čekají ho ještě domácí zápasy s Argentinou a Uruguayí a venkovní zápasy s Bolívií a Brazílií. Aby si udrželo šance na postup, potřebuje Chile alespoň třikrát zvítězit, což nebude nic jednoduchého. Argentina neprohrála už 27 zápasů po sobě, Brazílie v domácím prostředí je superfavoritem a ani zápasy v Bolívii a doma s Uruguayí nejsou zrovna zárukou tří bodů.

V posledním zápase s Ekvádorem ilustrovala nejlépe chilskou situaci reakce Artura Vidala po vyloučení. Ten se na hřišti málem rozplakal, jelikož věděl, že svůj tým dostal do nesmírně těžké pozice. Pokud Chile nepostoupí, bude to zároveň labutí písní několika dlouholetých reprezentantů. Především by se dal očekávat konec reprezentační kariéry u téměř 39letého gólmana Claudia Brava, v tuto chvíli 141násobného reprezentanta. Nejistota u pokračování v reprezentaci by panovala také u výše zmíněného Vidala, který je však velkým patriotem a bojovníkem. Už 34 let je taky drobnému stoperovi Medelovi, který rovněž už dávno překročil 100 zápasů v reprezentaci. Vzhledem k častým zraněním pak otazník visí nad brzy 33letým Alexisem Sánchezem, momentálně nejlepším střelcem i nejčastěji nastupujícím Chilanem v reprezentační historii.

V reprezentaci se tak čím dál častěji konečně objevují i mladší hráči. Tím momentálně nejčastěji nastupujícím je záložník Marcelino Núñez z domácího Universidadu Católica. Své šance dostává také defenzivní záložník Tomás Alarcón z Cádizu. Jeho smůlou však je, že na jeho postu hraje velmi dobře zkušenější Erick Pulgar. V útoku pak září anglický rodák Ben Brereton Díaz, jehož objev byl pověstnou trefou do černého. Chilská hra je ze všech jihoamerických reprezentací nejvíce založena na bojovnosti, agresivitě ve středu pole a rychlém přechodu do útoku. I díky "buldočímu" stylu se tak Breretonovi v reprezentaci velmi daří. Co však Chilanům chybí, je opravdu špičkový nástupce do středu pole za veterány Vidala a Aránguize (ačkoliv druhý jmenovaný ještě nějakou dobu v reprezentaci nejspíš hrát bude). A ten bohužel na obzoru není.


U týmu Kolumbie se dá mluvit o krizi. Jestli má český fanoušek pocit, že naše reprezentace nehraje poslední dobou záživný fotbal, a přesto je změn málo, tak jak se potom musí cítit fanoušci Kolumbie, kteří se při ztrátách soupeřů mohli těšit ze snadného postupu, nebýt nyní už pětizápasové šňůry bez vstřelené branky. Nutno podotknout, že za těchto pět zápasů Kolumbie obdržela pouze jeden gól, a to od suverénní Brazílie. Nicméně s podobnou střeleckou formou nemůže Kolumbie pomýšlet na úspěch a je třeba probudit střelce.

Problém je však nejen ve střelecké impotenci ofenzivních hráčů, nýbrž v celé systému. Kolumbie hraje extrémně nekreativní a nezáživný fotbal, kdy je celá ofenziva založena prakticky jen na střelách z dálky, případně centrů na stojící útočníky v pokutovém území. S takovýmto systémem lze kvalitním soupeřům, jakých je v zóně CONMEBOL většina, vstřelit gól jen těžko.

Chválit a rozebírat něco dopodrobna u hry Kolumbie momentálně nejde, protože její herní styl je opravdu velmi jednoduchý a zakládá se na pevné defenzivě a bezhlavému střílení na bránu, případně centrování do těžkých pozic. Rád bych se ale ještě krátce zmínil alespoň o drobných pozitivech. Tím prvním je návrat Jamese Rodrígueze, který sice zatím do týmu kreativitu nepřinesl, je však po dlouhé herní pauze a jeho výkony se rozhodně budou zlepšovat. Tím druhým je perfektně fungující obrana, která se momentálně točí kolem stopera Davinsona Sáncheze. Za obranou navíc chytá ve velmi dobré formě zkušený David Ospina.

Do karet Kolumbii také hraje dobrý los, kdy mají doma přímého konkurenta o postup Peru a stále ještě méně kvalitní Bolívii. Venku se představí nejprve v Argentině, závěrečný, a možná rozhodující, zápas ji ale čeká ve Venezuele, odkud by si měla Kolumbie odvézt tři body. Psychika ale občas s jihoamerickými týmy dokáže dělat divy.


Šance na postup Paraguaye sice ještě úplně nezhasla, troufám si ale tvrdit, že Paraguay už je ze hry. Tým trenéra Barrose Schelotta by totiž musel bezpodmínečně zvítězit ve všech čtyřech zbývajících utkáních, což je pro průměrnou Paraguay prakticky neřešitelný úkol. Uvidíme, jak se tedy Paraguayci ke zbývajícím zápasům postaví. Házet flintu do žita by Schelottovi určitě fanoušci neodpustili, zároveň už ale je třeba budovat tým pro příští kvalifikační cyklus.

Paraguay staví primárně na týmovém výkonu. Ten však nesmírně sráží nekvalita v zakončení a občasné individuální chyby v obraně. Pojďme si vyjmenovat body, o které se může tým trenéra Barrose Schelotta opřít. Tím prvním je fungující stoperská dvojice, a to ať už v ní hraje Gustavo Gómez a Júnior Alonso, případně když zaskakuje Fabián Balbuena. Druhým opěrným bodem jsou nebezpečné standardní situace. Jenže to je vše. Navíc efektivita v zakončení je u Paraguayců skutečně tristní a v posledních pěti zápasech nevstřelili ani gól. To se pak zápasy vyhrávají opravdu těžko.

Kdo by mohl být novou krví, která by okysličila nevýrazné paraguayské mužstvo? Prvním jménem by mohl být José Florentín z domácího klubu Guaraní. Tento 25letý záložník je velmi dobrým hlavičkářem i střelcem z dálky, což jsou dva hlavní způsoby, jak Paraguay ohrožuje branku soupeře. Druhým jménem pak je 17letý supertalent Julio Enciso, kterého je třeba pomalu zapojovat do mezinárodního fotbalu.

Velký potenciál je také ve stoperovi či levém bekovi Davidu Martínezovi. Nicméně stále je to příliš málo na to, aby dokázala individuálními schopnostmi konkurovat svým soupeřům. Důležité je tak pro trenéra zejména zapracovat na psychice, aby do týmu dostal vítěznou mentalitu, která mu chybí. Díky taktické vyspělosti má totiž Paraguay potenciál dostat se příště na MS, jen je třeba, aby hráči ve vítězství věřili. Strach o výsledek a nedůvěra ve vlastní schopnosti totiž často na hřišti z Paraguayců čiší.


Tým trenéra Ricarda Garecy se z odepisovaného otloukánka vzepjal sérií solidních výsledků (a také díky častým ztrátám konkurentů) až na 5. místo v tabulce. Los mají však Peruánci nepříjemný, ačkoliv ne nehratelný. Nesmírně důležité bude pro Peru obrat o body alespoň jednoho z dvojice Kolumbie, Uruguay. Peru totiž nutně potřebuje alespoň sedm bodů, aby si udrželo šance na postup.

Nedá se říct, že by Peru svou hrou nějak zvlášť oslňovalo, ale bojovností dokáže spoustu zápasů tzv. "urvat". To platí i pro poslední zápas s Venezuelou, ve kterém Peruánci nebyli lepším týmem, byli však efektivnější v zakončení, a to je hlavní. Právě efektivita je pro Peru typická. Zatímco spousta jihoamerických týmů pálí šance jako na běžícím páse, Peruánci možná nejsou tak technicky zdatní, zato však dokáží vstřelit gól i z menšího počtu šancí.

Co je ovšem asi nejdůležitějším faktorem Peruánského znovuzrození, je dvojice Gianluca Lapadula a Christian Cueva. Lapadula dává na hrotu útoku vzpomenout na nejlepší léta Paola Guerrera, který sám vybojoval spoustu míčů, dokázal šanci vytvořit i sám zakončit. Ofenzivní záložník Cueva zase pro změnu zažívá na prahu 30 doslova fotbalové znovuzrození. Jeho forma se dá přirovnat k době okolo MS 2018, kdy trápil obrany soupeřů chytrými přihrávkami a zakončením. Koneckonců vstřelil v kvalifikaci už pět gólů a je nejlepším peruánským střelcem.

Závěrem bych u Peru ještě rád zmínil, že podobně jako Chile se Peru spoléhá téměř výhradně na zkušené borce okolo 30 let. Nejmladšími pravidelně nastupujícími hráči jsou 25letý stoper Abram a 22letý krajní bek López. Zatímco u Ekvádoru jsem zmiňoval, že průměrný věk základní sestavy se pohybuje okolo 24 let, u Peru je to zpravidla okolo 29 let! V mládežnických kategoriích však mladí Peruánci nijak neexcelují a zařazování mladých jen kvůli věku nedává v Peru smysl, jelikož kvalitou se zatím ani zdaleka neblíží "staré gardě". V případě, že by se ale Peru nedokázalo na MS kvalifikovat, bude alespoň pozvolná obměna kádru na některých postech nutná. Týká se to především obrany, kde k Luisi Abramovi bude nutné sehnat druhého kvalitního stopera.


Éra jedné legendy je definitivně u konce. Óscar Washington Tabárez Silva odešel od reprezentace do zaslouženého důchodu. Letošní kvalifikace pod jeho vedením zkrátka Uruguayi nevychází a důstojný odchod, kdy ještě Tabárezův nástupce může tým dostat na MS, je nejlepší možnou volbou pro všechny strany. Posledních pět zápasů Uruguaye totiž dopadlo zcela tristními výsledky: bilancí 0-1-4 při skóre 1:11!

Zápas v Bolívii byl ze strany Uruguaye zcela nezvládnutý, mrzet ji však může spíš domácí porážka s Argentinou, kde byla Uruguay lepším týmem, doplatila však na proměňování šancí. To je vůbec velká bolest Uruguayců, kteří se letos nemohou spolehnout na pravidelný přísun branek ani od Suáreze, ani od Cavaniho. Svou šanci by si tak určitě zasloužil například Darwin Núñez, který se vrací do zápasového tempa po zranění. Šance dostával i 20letý mladík Agustín Álvarez, který potvrdil svůj potenciál, stále mu ale chybí v mladém věku klid v zakončení.

Naopak potenciál zatím příliš nenaplňuje křídelník Brian Rodríguez, od kterého fanoušci určitě očekávali víc. Možná už také nastal čas nahradit kdysi skálu v obraně, nyní už stárnoucího a chybujícího, Diega Godína. Zvláště když na lavičce čeká na šanci mladý stoper Barcelony Araújo. Teoretickou velkou silou, reálně však slabinou Uruguaye je ve velké části letošní Uruguaye střed hřiště. Místo Matíase Vecina by si více šancí zasloužil Lucas Torreira a na jeho místo středního záložníka by se mohl posunout neúnavný Nahitan Nández, v kvalifikaci určitě jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) hráčů Uruguaye. Slabinou navíc překvapivě začíná být i brankářský post, jelikož stárnoucí Fernando Muslera kupí chybu za chybou a prohra s Bolívií jde do určité míry na jeho vrub, protože centr/střela, po kterém padl první gól, by chytil i kdejaký pořadatel na stadionu. Poté už se nervozita s Uruguayí táhla celý zápas.

Uruguayci i přes krizi však stále mají vše pevně ve svých rukou. Čeká je totiž zápas v nejisté Paraguayi, poté domácí snazší zápas s Venezuelou, načež přijde veledůležitá bitva o postup na domácí půdě s Peru. V závěru, kdy by teoreticky už mohli mít Uruguayci jistý postup, pokud vše půjde podle plánu, se pak představí na hřišti Chile. Klíčová bude ovšem hned první bitva v Paraguayi. I ta totiž ještě má teoretickou šanci postoupit a nebude chtít zklamat domácí fanoušky. Případné ztráty soupeřů s Paraguayí a Venezuelou pak vyhlíží zejména Ekvádor, který už je velice blízko postupu.


A máme tady poslední tým, a to jak abecedně, tak i v tabulce. Venezuela už ztratila jakoukoliv šanci na postup a zbytek kvalifikace už bude pouze dohrávat. Její budoucnost by však mohla být o něco malinko příjemnější než třeba v případě Paraguaye. Její mládež patří totiž na juniorských turnajích v posledních letech často mezi úspěšnější reprezentace. Venezuelskou ligu hraje hodně mladých hráčů, kteří mnohdy velmi brzy zkouší šanci v zahraničí, čímž se otevírá prostor pro další a další mladé hráče. Tento systém je poměrně efektivní, ačkoliv kvalita venezuelské ligy se tím pádem nemá kam posouvat.

Herní systém Venezuely zatím není příliš funkční, je však téměř jisté, že dočasný trenér González brzy uvolní místo zkušenějšímu kouči, který by dokázal potenciál Venezuely naplnit. Velkým problémem Venezuely jsou ale častá zranění klíčových hráčů. Pro menší fotbalové národy (ve Venezuele je nejoblíbenějším sportem možná pro někoho překvapivě baseball) je častá absence hráčů jako Rondón, Josef Martínez, Yangel Herrera nebo Yeferson Soteldo likvidační. Zejména bez Rondóna a Herrery Venezuela zkrátka nefunguje. Celkově však lze současnou Venezuelu "odbýt" slovy, že je to tým v přestavbě, kterou musí započít nový a kvalitnější trenér než Leonardo González.