Sándor Kocsis - Zlatá hlava

Snad žádný jiný fotbalista v historii nepraktikoval tak jednoduchý fotbal, díky němuž se tolik proslavil. Sándor Kocsis se stal přírodním živlem, neboť jeho nenapodobitelná hra hlavou přinesla nejen jemu, ale i maďarské reprezentaci nesmrtelnost. Žádnému jinému hráči v dějinách se nepodařilo dát v národním dresu své vlasti tolik hattricků, jako Kocsisovi, který to dokázal celkem sedmkrát...

Sándor Kocsis Peter se narodil 23. září roku 1929 v maďarské metropoli, Budapešti. Nepříliš bohatí rodiče měli svých starostí dost, chlapec vyrůstal prakticky jako samorost. Jeho životní láskou se stal fotbalový míč. Neminul den, aby Sándor nešel na dvůr před starý omšelý panelák, kde spolu s kamarády sváděl vypjaté pouliční bitvy. Jsou to právě tyto dětské boje, které budoucí hráče formují a zocelují. Již zde lze rozpoznat, jaký hráč z kterého chlapce vyroste. Při posuzování hry Kocsise to bylo jednodušší, než u jiných. Jeho výška a fyzické předpoklady totiž nedávaly jinou možnost, než pozici útočníka, či brankáře. A jelikož Sándor vždy miloval střílení branek, nebylo co řešit. Spoluhráči z něj byli zoufalí. Všichni mohli hrát po zemi, převládaly rychlé narážečky, technická hra, když však bylo nejhůř, přišel vysoký míč, který letěl do autu. Ostatní se otáčeli, nebylo co řešit, ten míč je přece ztracen, říkali si. Když tu se ze tmy vynořil Kocsis, který se vyhoupl o dvě hlavy nad ostatní a tvrdě a především přesně zavěsil. Tento scénář platil až do konce kariéry.

Nadějný střelec měl teprve třináct, když si jej všiml jeden zaměstnanec slavného klubu Ferencváros Budapešť. Druhý den už si to Sándor vykračoval na stadion... Mezi vrstevníky ve Ferencvárosu odpočátku vyčníval. A to nejen postavou... Jeho hra byla doplněna kvalitní technikou i rychlostí, k zahození rozhodně nebylo ani zakončení oběma nohama. Jeho nemotorný pohyb sice mohl připomínat mnoho, jen ne fotbalistu, mohl sklízet zaražené pohledy diváků, jeho výkony však vše vymazaly. Památný je zápas starších žáků Ferencvárose, v němž Kocsis soupeři nasázel neuvěřitelných jedenáct branek! Bylo mu teprve sedmnáct a už pravidelně střílel v nejvyšší maďarské soutěži. Jen pár měsíců po devatenáctých narozeninách vystřílel klubu mistrovský titul. Ve třiceti ligových zápasech si připsal třiatřicet gólů! O rok později to sice titul již nebyl, ovšem bilance třicet zápasů, třicet gólů budila úžas. O chlapcově talentu se začalo povídat po celé Budapešti. Sotva minul dvacátý rok života, s nabídkou na přestup přispěchal jiný budapešťský celek, rodící se hvězdný Honvéd. Vizitka při odchodu z Ferencvárose? 89 zápasů a 70 gólů! A pak, že mladým hráčům trvá, než se adaptují na tempo nejvyšší soutěže...

Honvéd Budapešť, to byl tým, jenž mohl na začátku padesátých let minulého století směle konkurovat západoevropským gigantům, jakými byly Real Madrid, či AC Milán. Především ofenzivní síla klubu byla nebývalá. Dirigentem skvělého útočného orchestru byl středový záložník Jozsef Bozsik, před nímž operoval neomylný střelec Zoltán Czibor, vlevo nikdo jiný než samotný Ferenc Puskás, vpravo Kocsis, jenž působil jako jakási spojka mezi pravou stranou a středem útoku. Zrodil se tým, který válcoval soupeře. Tým, který byl osou legendární maďarské reprezentace, která slavně vyhrála olympiádu v Helsinkách...

První ročník v dresu Honvédu Kocsisovi vyšel náramně. Se třiceti trefami vyhrál korunu pro krále střelců maďarské ligy, mužstvo v lize jen těsně obsadilo druhou příčku. Hned druhá sezóna však pro tým znamenala domácí titul mistra Maďarska, Kocsis navíc opět s přehledem vyhrál tabulku střelců, když si připsal šestatřicet přesných zásahů. Začali mu říkat Zlatá hlava, což nekompromisního zakončovatele vystihuje snad nejlépe. Uplynuly další dva roky a přišel další ligový titul a další trofej pro nejlepšího střelce, tentokrát s třiatřiceti góly. Báječná spolupráce s Puskásem se stala patrně nejsledovanější sportovní událostí tehdejšího Maďarska. Když nebyl nejlepším střelcem Kocsis, tak jím byl Puskás. Oba hráči se perfektně doplňovali a trofeje si vzájemně vyměňovali. Pět let nepustili trůn krále střelců, soupeři se před nimi doslova třásli hrůzou... Sezóna 1954/55 přinesla další mistrovský titul, o zlatém týmu se začínalo psát po celém světě.

Nejinak tomu bylo v reprezentačním výběru. Puskás s Kocsisem do party přibrali ještě Nandora Hidegkutiho z Bastye Budapešť, s nímž vytvořili možná nejúdernější útočnou trojici v dějinách mezinárodního evropského fotbalu. Byla to fenomenální trojice. Novináři se předháněli s vymýšlením přezdívek, zmiňme třeba Zlatý trojúhelník, nebo Osa fotbalu. Je to zásluha především této útočné vlny, že Maďaři dobyli olympiádu v Helsinkách. Jen ve stručnosti si projděme jejich cestu za zlatem: Předkolo s Rumunskem: 2:1 (Czibor, Kocsis), první kolo s Itálií: 3:0 ( 2x Palotás, Kocsis), čtvrtfinále s Tureckem: 7:1 (2x Kocsis, 2x Puskás), semifinále se Švédskem: 6:0 (2x Kocsis), finále s Jugoslávií: 2:0 (Puskás, Czibor). Pět zápasů = pět výher! Dodnes se tradují historky, že ten tým snad ani nešlo porazit... Kocsisova bilance? 5 zápasů = 6 gólů. Od koruny krále střelců turnaje jej dělila jediná branka, o níž zaostal za Jugoslávcem Zebcem.

Takřka nezměněný kádr odjížděl na světový šampionát do Švýcarska o dva roky později (1954). Možná nikdy nebyl před začátkem turnaje jeden tým tak favorizován, jako tehdy Maďaři. Do základní skupiny jim los přiřkl Němce, Turky a Koreu, přičemž s Tureckem se ani střetnout neměli, neboť podle tehdejších pravidel mužstva ve skupině hrála jen dvě utkání. V prvním zápase šampionátu čekala na favorita bezzubá Korea, která dostala naloženo 9:0. V tomto zápase si Kocsis připsal jeden z mnoha svých hattricků, dva góly přidali Puskás a Palotás, po jednom Lantos a Czibor. Druhý zápas přinesl souboj Maďarska s Německem a kdo by náhodou očekával vyrovnanější partii, šeredně se spletl. Kocsis soupeře rozebral čtyřmi góly, svěřenci slavného kouče Herbergra odcházeli potupeni po výsledku 3:8. Postup ze skupiny z prvního místa Maďary nemohl minout. A skóre? Neuvěřitelné - 17:3. Po dvou zápasech. Ve čtvrtfinále ovšem cestu zkřížil soupeř z trochu jiného soudku, a sice jako vždy silní Brazilci, v čele s Didim nebo Niltonem Santosem. Ani Selecao však na Puskáse a spol. nestačilo a porážka 2:4 poslala Kanárky balit kufry (dvakrát se trefil Kocsis). Vypjatý zápas, končící hromadnou rvačkou v hledišti i na hřišti, přinesl Maďarům semifinále. Zlato už bylo tak blízko, zbývalo už jen porazit Uruguay, pak finále, a... O triumfu útočné mašiny nepochyboval vůbec nikdo. V semifinále vypadalo vše jasně, Maďaři brzy vedli 2:0, trefili se Hidegkuti a Czibor. Houževnatí Jihoameričané však dokázali srovnat, na řadu přišlo prodloužení. Na trávníku se odehrávala nevídaná řež. Hra minutu od minuty tvrdla, hráči se častovali mnohdy nevybíravými zákroky, když v tom se nade všemi dvakrát za sebou vynořil Kocsis, který dvěma přesnými hlavičkami rozhodl o postupu svého týmu. Vyčerpaní a okopaní hráči padli na trávník, nikdo nezastíral slzy radosti. Mise byla splněna. Vlastně ještě ne...

Poslední překážkou byli Němci, kteří ve skupině ze hřiště odcházeli s debaklem 3:8. I ve finále to zpočátku vypadalo na jednostrannou záležitost. Již v osmé minutě Maďaři vedli 2:0, když se trefil Czibor a Puskás. Němci se však nikdy nevzdávají, což dokázali jako ještě nikdy předtím. Neuběhly ještě ani dvě minuty, když na 1:2 snižoval Morlock. Za osm minut pak srovnával Rahn, který šest minut před koncem také rozhodl. Bylo dobojováno. Němci se postarali o jeden z největších zázraků v dějinách fotbalu. Nejsilnější výběr v historii Maďarska odjížděl s pouhým stříbrem... "V životě jsem nebyl více zklamaný. To nelze slovy popsat. Víte, my jsme celé roky tým budovali, sešla se výjimečná generace, a pak..." zoufal si se slzami v očích nejlepší střelec turnaje Sándor Kocsis. Celkem jedenáct branek nasázel na turnaji do sítí soupeřů. Jak vidno, ani to nestačilo...

Supersilný maďarský výběr musel spolknout hořkou pilulku, která zpočátku hodně mrzela, s nynějším pohledem zpátky však musí těšit. Vždyť těm hráčům se mimo jiné podařilo porazit Anglii na jejím vlastním svatostánku, ve Wembley, 6:3. Pro Albion to byla vůbec první domácí porážka v historii. Éru neporazitelného mužstva však neúspěch ve Švýcarsku přece jen nalomil, definitivně ji později ukončil nájezd sovětských tanků v roce 1956, které potlačily povstání. Sándor Kocsis v národním dresu vytvořil vizitku, jaká nemá dodnes obdoby: v 68 zápasech nasázel 75 branek, z toho 7 hattricků.

Když v roce 1957 Honvéd odcestoval na západ k jednomu pohárovému střetnutí, cesta hráčů se prodloužila na čtyři měsíce. Mnoho fotbalistů neporazitelného klubu se už nevrátilo... Třeba Puskás se upsal Realu Madrid, Czibor zase Barceloně. Kocsis se usadil v poklidném Švýcarsku, kde hájil barvy klubu Young Fellows Curych. Vyčísleme si jeho bilanci v Honvédu: sedm sezón, 145 zápasů a v nich těžko uvěřitelných 153 gólů. Když Zlatá hlava opouštěla Maďarsko, pořádně ani nevěděla, kde se chce usadit. "Bylo to hrozně rychlé. Švýcarsko jsem si vybral jako výchozí stanici, avšak chtěl jsem výš," vyprávěl Kocsis. Kam výš? Do Barcelony. Ta mu nabídla smlouvu po konci ročníku 1957/58, kterou odkopal v Curychu. Nešlo odolat...

Kocsisovi sice již táhlo na třicítku, zenit výkonnosti se zdál být překonán, přesto v Katalánsku prožil doslova druhé mládí. Evropě a potažmo i Španělsku sice vládl Real Madrid, ovšem právě proto přišel Kocsis, aby to změnil. Měl k tomu opravdu prvotřídní spoluhráče. Například fenomenálního střelce Ladislaa Kubalu, tvůrce hry Luise Suáreze, či kolegu z Honvédu Czibora. Tomu všemu ze střídačky velel slavný stratég Helenio Herrera. V tomto složení Barca vyrvala španělský titul ze spárů Bílého baletu a dvakrát za sebou ovládla Španělsko. Klíčovou postavou týmu byl Ladislao Kubala, jenž těžil ze sklepávaných míčů Kocsise, sám maďarský ostrostřelec se také nenechal zahanbit, i když nemalou část obou mistrovských sezón promarodil. Ještě lépe pro celé Katalánsko mohlo být v sezóně 1960/61, v níž sice titul znovu získal Real, na druhou stranu Barca dokráčela až do finále Poháru mistrů evropských zemí, kde svedlá lítý boj s lisabonskou Benfikou. Na cestě do finále, které se mimochodem hrálo v Bernu, je zajímavé, že k jednomu z bojů musela Barca zavítat také do Československa, a to když slavného soupeře hostil celek Spartak Hradec Králové. Ten však příliš nepochodil a vypadl po celkovém skóre 1:5.

K tomuto utkání se váže zajímavá událost, a sice fakt, že Kocsis a jeho maďarský kolega Czibor do Hradce ani nepřiletěli, neboť se obávali zadržení místními úřady a případného předání maďarské policii z důvodů dezerce, jelikož Honvéd byl vojenský klub. I přes jejich absenci však blaugranas bez problémů postoupili do semifinále, kde se měli střetnout s německým Hamburgerem SV. S Hamburkem Katalánci sehráli dva vyrovnané zápasy, v nichž nakonec rozhodl jeden gól vstřelený na hřišti soupeře navíc. Finále čekalo... Je to paradox, ale v PMEZ se hrál již šestý ročník a pošesté za sebou ve finále stanul španělský tým (všech pět předchozích ročníků vyhrál Real). Benfika Lisabon, která měl být soupeřem Barcy, však rozhodně neznamenala snadné sousto. Do vedení se nicméně dostala Barcelona, prosadil se Sándor Kocsis, Benfika však brzy srovnala zásluhou Aguase. Jen dvě minuty od vyrovnávací trefy Portugalců si barcelonský Ramallets nešťastně dal vlastní gól, z čehož se už Barca nedokázala otřepat a inkasovala ještě jednou (Coluna). Snižující branka Zoltána Czibora už bohužel pro blaugranas nic neřešila. Ze zisku ušatého poháru se radovala Benfika...

Ani Katalánci však nemuseli dlouho smutnit, vždyť rok předtím vyhráli Veletržní pohár, což byla jakási obdoba současného Poháru UEFA, navíc nesmíme zapomínat také na dva triumfy v Copa Generalísimo, tedy Španělském poháru, dnes existujícím pod názvem Copa del Rey, které Barcelona slavila v letech 1959 a 1963. Psal se rok 1965, když Sándor Kocsis, alias Zlatá hlava, ohlásil konec aktivní fotbalové kariéry. Vyprodaný Camp Nou v Barceloně se přišel rozloučit s šestatřicetiletým hráčem, jenž se do dějin fotbalu zapsal výrazněji, než by se mohlo na první pohled zdát. V dresu Barcy se trefil celkem sto čtyřicet krát... "Byl to vlastně jednoduchý fotbalista, ale jeho hra hlavou nemá dodnes obdoby. Měl úžasný výskok, vyhoupl se o hruď výš než ostatní a také načasování měl perfektní," vzpomínal na něj Josef Masopust.

Á propos, celková statistika: během své bohaté kariéry Kocsis odehrál celkem 335 ligových zápasů, v nichž nastřílel úctyhodných 295 gólů...

Po konci kariéry si Kocsis v Barceloně otevřel restauraci se symbolickým názvem "Zlatá hlava". Není třeba dodávat, že zákazníků bylo vždy dost... Zkoušel to i jako trenér, tři roky vedl španělské Alicante, během jednoho dne však musel skončit. Lékaři mu našli zhoubnou leukémii... Nikdo si neumí představit, jak slavný střelec trpěl. Nemoc se hrůzně rozrůstala na rakovinu žaludku, lékaři mu dokonce museli amputovat levou nohu. Množství spoluhráčů, přátel i fanoušků se skládalo na nákladnou léčbu, nic však nepomohlo. Kocsis brzy vyčerpal veškeré finanční prostředky. Nezbývalo než čekat na smrt... 22. července roku 1978 přišlo vysvobození. Kocsis byl nalezen mrtev pod okny barcelonské nemocnice Quiron. Jeho pokoj byl ve čtvrtém patře... Vypadl náhodou, nebo že by sebevražda ze zoufalství? Tato smutná záhada zůstává dodnes nerozluštěna. Přitom mu bylo pouhých čtyřicet osm - hlava ještě ani nebyla šedivá. Možná právě proto zůstala navždy Zlatá...

Úspěchy: vicemistr světa (1954), vítěz olympijských her (1952), finalista Poháru mistrů evropských zemí (1961), vítěz Veletržního poháru (1960), 2x mistr Španělska (1959, 60), 4x mistr Maďarska (1949, 52, 54, 55), 2x vítěz Španělského poháru (1959, 63), nejlepší střelec mistrovství světa (1954), 3x nejlepší střelec maďarské ligy (1951, 52, 54), 39. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.