Představení účastníků ME do 21 let - Česko

Mistrovství Evropy do 21 let hrané na českém území se kvapem blíží a úplným závěrem našeho osmidílného seriálu, který si dal za cíl trochu netradiční cestou představit jeho všechny účastníky, konečně dochází řada i na podceňovaný kolektiv vedený Jakubem Dovalilem...

Je možná podivné něco takového konstatovat ještě před začátkem turnaje, ale... Jakub Dovalil tímhle turnajovým vystoupením dospívá do cílové rovinky svého dlouhého sedmiletého působení u kormidla české jednadvacítky.

Ať už nyní holohlavý trenér udělá s Kalasem a spol. jakýkoliv výsledek, jeho setrvání by s nadšením nekvitoval snad už ani ten jeho největší obhájce. A ostatně, on sám si dříve jako cíl vytyčil nějakou tu klubovou štaci.

Dovalilův nejsilnější či nejoblíbenější ročník se na této úrovni loučil už roku 2011, o dvě léta později jeho Češi na malém Euru scházeli a nyní tak dochází k uzavření druhé větší kapitoly koučova působení u lvíčat.

S čestnými výjimkami v Trávníkovi a Takácsovi nikdo další nominovaný do příštího cyklu nezasáhne, a to by skutečně mělo znamenat ideální příležitost pro výměnu stráží a novou filozofii.

Podobně jako třeba Stuart Pearce u Anglie dospěl nyní Dovalil do stádia všeobecné nepopularity a statusu okolí brzdícího dinosaura (kterého v sobě svým zatvrzele negativním přístupem skutečně probouzí). Na senzační vyřazení Španělů v kategorii U17 (2006) nebo suverénní kvalifikaci o Euro 2011 se teď vzpomíná spíš jen s takovým povzdechem, že pod ním bylo, ale už jen těžko bude líp.

Jakkoliv nízké důvěře se nicméně tahle generace těší, neměli bychom zapomínat, že před čtyřmi lety na ME do 19 let jádro tohoto samého výběru vyválčilo stříbrné medaile, a že jde obecně o poctivý kolektiv bez jakýchkoliv egomaniaků a primadonek.

Navíc se sluší vytučnit, že na soupisce figurují pouze dva krajánci, takže tahle událost svým způsobem poskytuje ideální platformu pro oveření kvality naší domácí soutěže, která by na tom nakonec - tuším - nemusela být tak bídně, jak si mnozí představují...

---

Cesta na šampionát

Česká republika se pochopitelně jako pořadatelská země nijak nezapojila do kvalifikačního cyklu, což nevyhnutelně znamenalo přehršel Dovalilova experimentování a zkoušení mnoha variant na různých postech. Frýdek takhle procestoval pomalu celé hřiště a na palčivý post třetího středového záložníka vedle veskrze jistých Petráka se Zmrhalem jako by byl vypsán regulérní konkurz.

Ve finále tu máme víc otázek než odpovědí; a víc pochyb než nadějí. Dovalilův tým pořád nemá tvář, český přechod do útoku pořád nečítá žádné jasné vzorce, nemáme nic zautomatizovaného, a třebaže se konstantně ozývá kritika na preferovanou hru na takzvané "dlouhé míče", ani to se vlastně pořádně nekoná. Spíš jde o míče odevzdávané, protože ty dlouhé se nejprve musí na někoho hrát, a klasický hrotový útočník pro Dovalila už dlouho neexistuje.

Když nic jiného, alespoň po výsledkové stránce se něco mění k lepšímu. Po velešťastné porážce Portugalska, které hned čtyřikrát nastřelilo brankovou konstrukci, a tedy po slavnostním protržení delší černé série bez výhry, se lvíčata bezprostředně před šampionátem bez všech dospělých reprezentantů dvakrát vytáhla na Ukrajince (3:0, 2:1).

Bohužel, ačkoliv si třeba Jánoš s Frýdkem v generálce opatrně řekli o základ, a obecně po individuální stránce nešlo o nevydařené střetnutí, na šampionát nás zřejmě tolik nepřipravilo.

Ukrajina byla v Rakousku velice pasivní a nechtěla moc držet balon, což Čechy minimálně proti Němcům a Dánům nečeká ani zdaleka. Však i ta improvizovaná stoperská dvojice Brabec - Baránek nebyla náležitě prověřena. Navrch Dovalilův tým očividně Ukrajinu miluje a sehrál s ní už třetí duel během 12 měsíců, což znovu nějakou ostrou prověrku neevokuje.

Domácí základna

Tahle jednadvacítka disponuje silným sparťanským duchem, to musí být každému jasné hned na první pohled.

Mezi lvíčaty byste našli hned čtyři fotbalisty pocházející přímo z rudé části Prahy - tři z nich s poměrně důležitými rolemi v seniorské reprezentaci - a k tomuhle číslu by navíc bylo fér připočíst také početnou legii hostujících hráčů (Hybš, Jánoš, Přikryl), potažmo ještě začátkem dubna technicky letenského Skaláka (dnes už patřícího Boleslavi).

To dokupy znamená, že hned osm z celkového počtu 20 hráčů do pole má hodně co dočinění se Spartou - a to je vskutku málokdy vídaná statistika.

První Dovalilův výběr na malém Euru 2011 čítal osiřelého Václava Kadlece s marginální úlohou (tehdy 19letý forvard nastřádal jen 45 minut) a roku 2007 šlo potom o kvarteto Michal Kadlec, Libor Hušek, Daniel Kolář a hostující Jan Holenda.

Jen jedna generace pohromadě vyčnívajících mládežníků se sparťanské akademii s ohledem na zásobování českého výběru do 21 let vydařila ještě lépe než tenhle ročník 92 - a to shodou okolností zrovna ta, která se z velké části zasloužila o jediný triumf lvíčat v dějinách tohoto turnaje.

Před 13 lety Beránkův zlatý tým zcela zásadním způsobem podpírali útočník Michal Pospíšil (1979; pět startů a dvě semifinálové trefy včetně té vítězné), tvořivý záložník Lukáš Zelenka (1979; čtyři starty) a konečně i obránci Grygera s Hübschmanem (1980; oba čtyři starty).

Pouze Martin Horák (1980) a suverénně nejmladší člen kádru, 19letý Tomáš Jun (1983) si tenkrát sotva kopli, takže se ve výsledku dostáváme na stejný počet startérů, jaké lze v řadách sparťanů očekávat letos (v tomto případě čtyři ze čtyř).

Jediná významná odchylka spočívá snad leda v tom, že tenkrát rudá základna na ME vysílala rovněž rozdílového brankáře v Petru Čechovi. Jak jsou na tom tedy Pavlenka a Koubek s penaltami?

---

Tahoun týmu: Pavel Kadeřábek (Sparta Praha)

Pavel Kadeřábek jakožto pravý bek vchází do turnaje v roli nezpochybnitelné největší hvězdy kádru a také nejjistější sázky na letní přesun za lepším. (K tomu by vlastně ani nemusel potřebovat zazářit na Euru; jeho jednání s německým Hoffenheimem se už teď zdají být v pokročilé fázi.) A že přitom nejde o žádnou ofenzivní hvězdu nebo geniální mozek středu zálohy, to je možná lehce neortodoxní, zároveň ale taky žádná ostuda.

Do Česka teď koneckonců nezajíždí jediný lepší pravý bek, lépe řečeno se minimálně žádný z nich ani zdaleka nemůže pochlubit tak silnou pozicí v seniorské reprezentaci jako Kadeřábek (vlastně jen obě anglické volby na pravý kraj obranné linie, Jenkinson s Chambersem, alespoň už debutovali mezi dospělými), a to samo o sobě zkrátka nezní vůbec marně.

Jistě, můžete argumentovat chabou konkurencí konkrétně v českém prostředí, což bezesporu má něco do sebe, ale faktem zůstává, že Kadeřábek definuje moderního a zajímavého beka i z docela objektivního pohledu na věc.

Jeho výpady směrem dopředu jsou účelné a mnohdy smrtící - těch letošních sedm ligových ani omylem nepostihuje všechny nebezpečné akce, jichž se 23letý borec účastnil. Navíc Kadeřábek těží z nereálného fyzického fondu, je i skvostným spoluhráčem do kombinace (viz jeho jarní spolupráce s Kadlecem) a takřka vůbec za sebou nenechává díry; až je to u bývalého křídelníka skoro zarážející.

Sparťanská opora je jednoduše právoplatnou chloubou české kopané, kombinací dříče a regulérního talentu, do kterého se na první pohled zakoukal i nezávislý analytik Bleacher Reportu Sam Tighe. Nemá tedy smysl utápět se v nějakých depresivních úvahách o tom, zdali náhodou Kadeřábkův profil a suverénní triumf v anketě o hráče roku nejsou spíše vizitkou špatné české práce s mládeží, která není schopná generovat pořádné naděje operující výše na hřišti.

Ne, nejsou. Nikoho lepšího tu nemáme mimo jiné, ne-li hlavně proto, že jsme v Kadeřábkovi odhalili učiněný poklad.

Na prahu slávy: Václav Kadlec (Eintracht Frankfurt)

Letos v zimě Václav Kadlec zmáčkl pomyslné tlačítko 'restart', z Frankfurtu se vrátil na Letnou, a tam právě včas znovu rozkvetl. Jeho devět gólů ve 13 jarních ligových startech je pro českou reprezentaci ohromným příslibem - a tím větším příslibem, když si vezmeme, v nakolik horší formě do tohoto Eura vstupuje druhý žolík se zkušenostmi ze seniorské reprezentace, Ladislav Krejčí.

Odchovanec Bohemians měl původně fungovat buď na trequartistovi, nebo falešném pravém křídle, a podporovat Matěje Vydru. Předvádět své drzé výpady, rvát se v osobních soubojích, které tolik vyhledává, a nechávat za sebe čas od času mluvit i tu potlačenou kreativní duši.

Bohužel, při Vydrově vynucené absenci na Kadlece po návratu z listiny suspendovaných hráčů čeká skoro až nelidské penzum práce - bude muset tvořit, driblovat, zakončovat. Zaplaťánbůh, že aspoň na ten presink Dovalil tradičně neklade přílišný důraz, jinak by se Kadlec patrně utavil hned zkraje.

Proč je jinak zrovna Kadlec na prahu slávy, to asi nemá cenu zdůrazňovat: jeho kariéra se v Německu nečekaně zasekla a je potřeba ji urgentně nakopnout. Na lavičku Eintrachtu čerstvě opět usedá Armin Veh - tedy ten samý kouč, jenž na 23letého forvarda po slušném podzimu 2013 na jaře kompletně zanevřel - a tak není vyloučena ani Kadlecova hra o nové angažmá.

Stranou reflektorů: Jiří Skalák (Mladá Boleslav)

V posledních dnech se Jiří Skalák stranou reflektorů tak úplně nedržel, pravda. Jeho operované koleno bylo po tři týdny monitorováno víc než bedlivě a týmový lékař prakticky každým týdnem přidával 20 % na pravděpodobnosti Skalákova startu na turnaji - jako by snad mělo jít o matematickou úlohu na přímou úměru. Nejprve 50 na 50, pak 70 na 30 a nakonec 90 na 10... jinými slovy, Skalák zkrátka bude v pořádku.

Budeme-li předpokládat, že se okamžitě postaví do základu, nabízí se hned několik variant - buďto může hrát středem, pod útočníkem, přímo navrchu, nebo na familiérní pozici pravého křídelníka. Tak či onak ale bude pro tým bezesporu důležitý. Jeho odvaha vrhat se do soubojů tělo na tělo, ale i jeden na jednoho, trochu neestetická, leč dravá hra, a nakonec i nějaká ta dávka úskočnosti a šikovnosti při vyhrávání faulů - to všechno se bude speciálně při počáteční absenci Kadlece velmi hodit.

O Jiřím Skalákovi se díky zmíněnému kolenu a pravidelnému startování v Synot lize v zásadě ví moc dobře, přesto mi přijde, že si plno lidí neuvědomuje, jak moc je pro tenhle nikterak zvlášť talentovaný ansámbl důležitý. On sám neoplývá nadáním, které by vás pravidelně zvedalo ze židlí, ale přesně tak se stává ideálním tahounem téhle Dovalilovy eskadry.

Zapomínat by se navíc nemělo ani na Skalákovu práci směrem dozadu a jeho standardky, které se sice jevily být naprosto příšernými v přípravě proti Německu, ale takhle špatné a nefunkční to zkrátka nemůže být stále...

---

Jak jsem naťuknul už výše, český výběr kráčí do domácího turnaje s několika nevyřešenými posty, a v jejich výčtu můžeme začít rovnou od postu golmanské jedničky. Ten pro nás nikdy nebyl problematický - Čech, Vaclík a nakonec i Zlámal určili relativně vysoký standard. Tentokrát však Pavlenka s Koubkem nebudí přehnanou důvěru. Podzimní Pavlenka by byl jasnou věcí, takhle ale není vyloučena ani zelená pro dlouhodobě ‘utlačovaného’ Hradečáka Koubka - jak koneckonců naznačil sám Dovalil.

Další problém vyvstává při pohledu na stoperskou dvojici. Kalas do zahajovacího klání nenastoupí, protože je v trestu, posléze se nicméně o obnově jeho partnerství s Brabcem z úspěšného ME do 19 let nepochybuje - a to by se nemělo přecházet bez zdviženého obočí. Ani Brabec ani Kalas nejsou těmi správnými lídry a organizátory, nebudou vzadu nic moc klidnit a jako obvykle se zřejmě sem tam nechají unést svými obrannými zákroky. Osobně bych se tedy vůbec nedivil, kdyby Brabec fungoval lépe s Baránkem než později s Kalasem.

Kraje obrany soutěži příliš otevřené nejsou, jakkoliv o ten levý se de facto mohou ucházet hned tři hráči. Frýdek s Hanouskem ovšem případně najdou uplatnění i jinde na hřišti, což se bude týkat zřejmě hlavně (lepšího) univerzála z Liberce. Frýdkova obounohost a přirozená inteligence by mu dnes klidně mohly přihrát nečekaný start v zahajovací jedenáctce.

Co se středu zálohy týče, tam je to rovněž hrozivě nečitelné. Lehce nedoceněný Petrák to musí jistit a vedle něho se patrně postaví v rámci možností elegantní a z druhé vlny útoky dobře doplňující Zmrhal. Otázka ovšem zní: kdo k nim? Já osobně preferuji Trávníka jako někoho, kdo se tolik necpe až k vápnu soupeře a poctivým pohybem mezi oběma křídelními prostory nedává protivníkově defenzivní i záložní linii moc příležitostí ke správné konsolidaci.

Středopolař Slovácka sice není bůhvíjak kreativní variantou, ale zde bychom měli mít na paměti, že tvořivost stejně tak není žádnou silnou stránkou jeho konkurentů. Houska se nejlépe orientuje v těsných prostorách a všechny zřejmě poráží po technické stránce; Přikryl zase nabízí parádní drajv. Na nějakého vyloženého špílmachra si však nebude hrát ani jeden z nich, a proto je nasnadě střed jednoduše zatáhnout a zaměřit se na co největší zefektivnění křídel - kde přesně může Trávník svým laterálním pohybem prospívat nejsnáze.

Zajímavou variantou do středu pole zůstává přechodně jihlavský Adam Jánoš, kterému se obzvlášť vydařila generálka s Ukrajinou. Na kmenovém hráči Sparty je vidět, že se výborně orientuje v prostoru, nic mu netrvá přespříliš dlouho a jeho dalekonosné pozemní pasy na oba kraje mohou - opět - jedině podpořit českou křídelní hru, která je absolutní alfou a omegou našeho eventuálního úspěchu.

Co se útočného trojlístku týče, tam opravdu těžko říct. Skalák se porve a uplatní naprosto kdekoliv, Frýdek detto a Kliment vlastně stejně tak. Přikryl případně asi po většinu času nebude vidět, a pak buď zčistajasna vsítí branku (jako posledně v přípravě), nebo dál nebude vidět, a zápas zakončí dočista neviděn.

Velkou neznámou je potom pro diváka "21" jinak všem dobře známý Ladislav Krejčí. Jeho píle směrem dozadu jistě přijde vhod, jinak mu ale absence formy i klasické devítky na hrotu může řádně zkomplikovat život, ne-li postavit ho do situace, kdy jako seniorský reprezentant nebude mít mezi juniory ani základ jistý...

---

Tip na umístění: Konec ve skupině