POHLED: Reprezentační alibismus musí vyřešit Nedvěd. Černý si nezaslouží odsoudit

Šedivé pošmourné upršené pondělní ráno. Co může být horšího? Šedivé pošmourné upršené pondělní ráno po zápase fotbalové reprezentace na Faerských ostrovech. Česko v něm utrpělo jednu z nejvíc ponižujících porážek ve své historii, o to bolestnější, že po vývoji posledních měsíců vlastně už takový výsledek ani tolik nešokuje.

Zarážejí jiné věci. Zaprvé přítomnost Ivana Haška a jeho stejně nevýrazného realizačního týmu na české lavičce. Pro připomenutí: Když po mdlém vystoupení na loňském Euru navázal na diskurz o možné výměně trenéra debakl 1:4 v Gruzii, Hašek prohlásil: "Jestli nebudeme mít výsledky, nemám tady co dělat."

Národní tým pak zahladil strategický marast s průměrnými až podprůměrnými soupeři, načež přišla smršť 1:5 v Chorvatsku, šílená remíza v přípravě se Saúdskou Arábií a nedělní černá koruna z Tóftiru. Co na to Hašek? "Nemyslím si, že bych měl odněkud utíkat. Že se dnes tenhle zápas nepovedl, to se bohužel stalo."

A to je vše? Dovedete si představit, že byste takhle omluvili svůj neúspěch v zaměstnání? Co kdyby kuchař poněkolikáté naservíroval neslané, nedovařené jídlo bez špetky kumštu, nápadu, vůně a nevábného vzhledu a přišel s týmž vysvětlením? Nereálné. Jako autorita a z titulu své funkce společenský vzor zkrátka Hašek jednoznačně tímhle alibismem vysílá špatný příklad.

V rozhovoru těsně po zápase dvakrát zopakoval slovní spojení osobní odvaha. A sice, že mu vadil u hráčů její nedostatek. Přitom by měl právě on s tímto tématem začít především u sebe. Proti Chorvatsku postavil před pár dny bojácnou sestavu (pokolikáté už), opomenul hráče s TOP formou (v čele s Adamem Karabcem) a určitě není náhoda, že tolikrát skloňovaný křídelník Lyonu vstřelil v neděli jediný gól týmu.

Za poslední tři zápasy vyprodukoval národní tým přesně dvě střely (!!!) mezi tři tyče ze hry. Tedy bez Chorého penalty proti Saúdům a Provodovy rány z přímého kopu proti Chorvatům. Teď výdech a nádech, protože bude následovat zdrcující fakt. Je to méně, než stihli Faeřané za jediný zápas proti Česku...

Víc a víc se ukazuje, že změna z předloňského listopadu, kdy rezignoval Jaroslav Šilhavý, k žádnému zlepšení nevedla, spíš naopak. Herní projev je ještě leklejší, chybí jiskra, živelnost, vnitřní síla a přesvědčení, emoce... Když to nestačí na Faery, těžko to bude dost v březnové baráži.

Emoce alespoň ukázal Václav Černý, který byl v pozápasovém rozhovoru zdrcený, ponížený, těžko hledal slova. Dokonce sám prohlásil, že nechce raději hodnotit, aby neřekl něco špatně. Jako by na něj v tu chvíli dolehla ta bezmoc, která ho musela mlít na hřišti, kde se bez nějakého zřetelného plánu tým potloukal po trávníku a čekal, až jej z toho vysvobodí závěrečný hvizd.

Nakonec Černého dorazil dotaz na jeho účast na prvním inkasovaném gólu, před nímž sprintoval zpátky nejvíc ze všech. A naštvaně odešel. Odsoudit ho za to? Spíš ho pochopit. Výsledek mu evidentně nebyl jedno, z jeho projevu bylo cítit, jak moc je atmosféra v mužstvu špatná, jak moc by hráči chtěli zpívat, jenže nemají noty. O to pro něj citlivější, že před pouhými dvěma lety skolil stejného soupeře na jeho hřišti dvěma trefami...

Řeč těla se u Černého dost lišila od kapitána Tomáše Součka, jenž ostudný zápas komentoval flegmatickými slovy, že "výsledek nebyl ideální". Jako by se smířil se vším. Přesně takového vůdce národní tým nepotřebuje. Souček působí už dlouhou dobu unaveným, vláčným dojmem a jako by se tyto vlastnosti přenesly na celé mužstvo.

To potřebuje v dobrém slova smyslu magora, který jej zblázní. A zapálí ostatní třeba i svou vznětlivostí. Jako to umí například Ladislav Krejčí. Takový býval i Pavel Nedvěd, jenž se po víc než čtvrtstoletí vrátil do role vystresovaného diváka. V roce 1998 se tehdejší úřadující vicemistři Evropy báli v Tóftiru do samotného konce. Nedvěd dostal v 84. minutě za bezbrankového stavu červenou kartu, Češi přesto i v deseti nakonec skórovali. Podobné odhodlání současnému výběru chybí.

Nedvěd mu může a musí pomoct. Do manažerské role přišel s hlavním úkolem - sesadit stávajícího trenéra a povolat za něj ideálně zahraničního odborníka. O tom, jak je se svou misí daleko, leccos naznačuje i jeho nedělní noční sólo prohlášení. Vystoupil do popředí, omluvil se fanouškům (což vlastně nikdo z aktérů utkání nedokázal) a jeho slova o tom, že vše vyhodnotí po návratu do Česka, znamenají jediné - nynější lodivod to má spočtené, jeho nástupce je na cestě na Strahov.

Spíš nelze čekat, že když plán s expertem z ciziny vyjde (druhou možností je nabízející se angažování Miroslava Koubka), přijede sem nějaké velké jméno. Ovšem nedaleký příklad Slováků ukazuje, že ani nemusí být nutnosti. Francesco Calzona budil nejdřív rozpaky, avšak poté, co měl v osmifinále loňského Eura na lopatě pozdější finalisty z Anglie, nebo po nedávném skalpu Němců, se na něj bude vzpomínat jako na velikána. Za Haškova působení na české lavičce je naopak jasné, že s takovými soupeři se reprezentace jen těžko může měřit...

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.