Legenda o Gerrardovi, kapitola druhá: Steven of the Reds
Kdybyste v sobotu Stevenu Gerrardovi prozradili, že za pár hodin vsítí svou kulatou 120. ligovou branku v dresu svého milovaného Liverpoolu, zřejmě by vás samou radostí objal. To by však zároveň nesměl tušit, že nepůjde o žádnou jeho typicky adrenalinovou a vítěznou bombu, nýbrž o gól na 1:5...
Bylo to, jako by někdo všemocný přespříliš zatlačil na pilu.
Jako by scénárista Nezvratného osudu pro pořádek pozabíjel úplně všechny postavy. Nebo jako by snad Carrie na vlastním maturitním plesu... ba ne, k tomu nakonec vážně došlo.
Gerrardova derniéra působila vskutku surreálním dojmem. Depresivně a komicky zároveň; možná skoro až vykonstruovaně.
Nikdy předtím Liverpool se Steviem G v ligové sestavě nepadl více než čtyřbrankovým rozdílem. Nikdy předtím pod jeho dohledem neinkasoval potupných šest gólů. A tak se tedy jal oboje na poslední chvíli napravit.
Co situaci dělá ještě horší, je ten fakt, že ostudný výprask rukama fotbalistů Stoke City jedině vhodně dokreslil poněkud groteskní vyznění uplynulých 13 měsíců, kdy se liverpoolské ikoně pokazilo opravdu vše, co se reálně pokazit dalo. A bez poskvrnky nezůstalo ani to, co se na pohled zdálo být neohrozitelné.
Od onoho podklouznutí proti Chelsea přes trapné vyloučení v posledním derby s United a neproměnění šance zahrát si na své narozeniny ve Wembley, ve finále Anglického poháru, až po prohrou zkalené loučení s The Kop. Gerrardovi zkrátka v závěrečné pasáži bohaté kariéry nevyšlo zhola nic.
Hrdý scouser přitom v takovém rozpačitém kulhání cílovou rovinkou není ani zdaleka sám. Místo toho se dere na relativně dlouhý seznam hořce končících legend ostrovní kopané.
Gary Neville to kupříkladu na Old Trafford neslavně zabalil jen měsíc po svém otřesném výkonu proti West Bromwichi. Druhého února. Duo Bryan Robson a Steve Bruce zase bylo na sklonku svých dlouhých štací v barvách Manchesteru United potupně ochuzeno o rozlučky ve finále FA Cupu 1994, respektive 1996. Druhý jmenovaný tehdy dokonce pořád vykonával funkci klubového kapitána.
A nejde samozřejmě pouze o diagnózu britských fotbalových ikon. Zidaneovu hlavičku Materazzimu z finále mistrovství světa 2006 zřejmě ani nemusím připomínat a Rory Smith pro ESPN vytahuje na světlo i další případy: třeba tichý pískot na Maldiniho adresu při jeho emotivním sbohem milánskému San Siru či Matthäusovo ostudné vale německé reprezentaci na Euru 2000. Tam se mimochodem nešťastně loučila ještě jedna hvězda - pro jistotu vyloučený Gheorghe Hagi.
Fotbal v tomto směru jednoduše nemá vychování, jak před 15 lety na stránkách Guardianu trefně utrousil Jorge Valdano. Spoléhat se na vysněné konce takzvaně na vrcholu proto nemá smysl a důležitější místo toho je, aby si vás lidé po letech nespojovali jen a pouze s oním nepovedeným adieu.
Chce to, aby za sebou dotyčný nechával rovněž o poznání pozitivnější odkaz, který po nevyhnutelném odeznění stavu naprosté agonie všechny ty nepříjemné okamžiky hravě přebije. A toho naštěstí Gerrardova kariéra prostá není; což platí dokonce do takové míry, že celý příběh liverpoolského čísla 8 nápadně připomíná i jednu oblíbenou pohádku pro britské děti...
Klapzubova jedenáctka je v českém prostředí přijímána takřka nekriticky, a tomu se nelze příliš divit. Jde přeci o jednu velkou poctu týmové spolupráci, individuální píli a v neposlední řadě pevnému sourozeneckému poutu. Eduard Bass dal jinými slovy těsně po první světové válce vzniknout mýtu, z něhož je radost vycházet, ne-li přímo čerpat ponaučení do života.
Také britské děti si už po 60 let z generace na generaci předávají jednu takovou kroniku smyšleného týmu - podstata Melchesteru Rovers však oproti té klapzubácké spočívá v něčem úplně jiném, ne tak inspirativním.
Jestliže Eduard Bass postavil do čela svého příběhu trenéra, tmelící prvek v tátovi Klapzubovi, jeho angličtí protějšci na to šli docela odlišně a až do roku 1993 publikovali komiks s výmluvným názvem "Roy of the Rovers" - neomylně odkazujícím na jednu výraznou individualitu uprostřed ne až tak důležitého kolektivu.
Roy Race se musel v průběhu své kariéry vypořádávat s lecjakými nástrahami: kromě zákeřných výpadů protihráčů a četných zranění se tento udatný hoch dokázal přenést i přes traumatický únos kdesi v Jižní Americe, po vzoru Ronalda Reagana schytal kulku, oklepal se z otrávené šipky na tour v Austrálii, a bez větších rozpaků si počínal i v roli hrajícího manažera.
Nebylo nic, co by neuměl. Nebylo nic, co by nenapravil. "Anglické děti strávily své formativní roky usazeny na svých zadnicích, učeny velmi zvláštní lekci: nezáleží tolik na tom, co děláte po 89 minut, nakonec se totiž odkudsi vynoří superhrdina, namete balon do sítě a vy můžete jít s vašimi poháry a medailemi zase domů," soptil na stránkách digitálního magazínu Blizzard Scott Murray.
Takové naivní schéma odjakživa přirozeně vybízelo k rýsování všelijakých paralel - k vytučnění zvláštních kvalit těch reálných postav ostrovní fotbalové scény.
Jako první si nálepku "Roye Race z masa a kostí" vysloužil Bobby Charlton a toho postupně konkrétně s ohledem na reprezentaci a velké turnaje následovali Kevin Keegan, Bryan Robson, David Beckham či Wayne Rooney. Nejvěrnější Royovou reinkarnací ovšem zůstává právě Steven Gerrard.
Liverpoolská modla má s komiksovým rekem společného ledacos: zářila přímo ve svém rodném městě a její kariéra rovněž nekončí zrovna vesele. Pravda, v Gerrardově případě nejde hnedka o leteckou havárii a nutnost amputace levé nohy, ale hrubé rysy by odpovídaly.
Ze všeho nejzásadnější analogii potom skýtají opakované scénáře, kdy kolektiv po taktické stránce totálně selže, aby ho nakonec z obrazného zajetí vysvobodil jeden dotyk Royova / Stevenova génia. Jak opět dokládá Scott Murray, v případě Melchesteru Rovers šlo snad dokonce o záměr, holý zvyk:
Připomíná vám to něco? Pokud ano, a odpovídáte si "Istanbul", nejste tak úplně na správné cestě. Tady by se totiž slušelo dát ještě zapravdu poněkud nekompromisnímu Robu Brownovi, jenž ve svém článku pro Just Football správně vyzdvihuje dva jiné, přednější strůjce onoho tureckého zázraku: Dietmara Hamanna, téměř osobního strážce ve druhé půli vzorově vymazaného Kaká, a (nejen) penaltového hrdinu Jerzyho Dudka.
Byl to koneckonců mizerný výkon Stevena Gerrarda, co se vůbec v první řadě zasadilo o liverpoolskou potřebu dotahovat tříbrankovou ztrátu; na to nezapomínejme. Gerrardův vliv v mezihře neexistoval a jeho souhra s kolegou Xabim spočívala tak akorát v jejich (nechtěně) synchronizovaném vyrážení dopředu, které tak fatálním způsobem obnažovalo zadní linii Reds. Zářný důkaz hledejte před druhým inkasovaným gólem, ale i leckde okolo.
Třetí milánský zásah byl pak rovnou přímým důsledkem kapitánova bezhlavého počínání ve chvíli, kdy bylo třeba katastrofální poločas především v klidu dohrát. Gerrard nejprve zbytečně riskoval v rozehrávce, aby vzápětí namísto pozvolného ústupu okamžitě propadl při agresivním výpadu na soupeře - a bylo to 3:0.
Samozřejmě, Gerrardova následná rehabilitace byla beze zbytku obdivuhodná - speciálně když vezmeme v úvahu, že prodloužení dohrával na vysoké úrovni i zcela mimo svou pozici, jako pravý bek strážící čerstvého Serginha. Ale tak úplně sám ten Istanbul Gerrard prostě neudělal.
To napřesrok, v koncovce FA Cupu 2006 proti West Hamu - tehdy už o "Gerrardovo finále" skutečně šlo. Třebaže znovu musela rozhodovat penaltová loterie, a třebaže znovu v závěrečné fázi úřadoval především gólman (Reina), tenkrát už Stevie Wonder s mátožnými Reds doopravdy hýbal na vlastní pěst.
Ohánět se po vzoru zmíněného Roba Browna tím, že Liverpool opět neměl střed pole pod kontrolou, už na tomto místě postrádá smysl. Červená osmička vesměs celé klání odehrála na pozici klasického pravého záložníka, a tak pokud někoho označit za viníka přespříliš otevřené partie, to raději necharakteristicky špatného Xabiho Alonsa.
První půlhodinu byl Liverpool kompletně na odpis. Nevytvořil si jedinou šanci, dvakrát inkasoval po individuálních lapsech Carraghera s Reinou, Kewell pod zámkem výjimečně startujícího Lionela Scaloniho nepřevzal snad jediný balon, a Steven Gerrard se kraji spíš topil než cokoliv jiného. Poté nicméně nadešla 32. minuta, jeden kapitánův dechberoucí pas za obranu, Cissého gól a LFC bylo rázem ve hře.
Právě v onen květnový večer roku 2006 se Steven v Roye převtělil vůbec nejpřesvědčivěji.
Liverpool jako kolektiv odehrál věru otřesných 120 minut a bůhvíjak výrazný nebyl po celou dobu ani sám jejich vůdce. Vždy, když si to situace nejvíc žádala, ovšem Gerrard vytáhl eso z rukávu - kupříkladu vyrovnávací trefu z úplného konce utkání - a o to vždy kráčelo především...
V časech vytrvalého řádění abnormálně vyspělého dribléra Lionela Messiho a neméně efektivního Cristiana Ronalda je zřejmě těžké si připustit, že Steven Gerrard kdysi dokázal být podobně rozdílovým hráčem.
Jeho génius možná nikdy nebyl tak snadno uchopitelný a nezpochybnitelný jako v případě dvou terminátorů ze španělské ligy. Ovšem pokud by vás při sledování Gerrardových vystoupení neustále provázel nezlomný pocit, že i on je schopen skórovat, v podstatě kdykoliv si usmyslí, těžko by vás někdo mohl považovat za blázna.
Leccos předznamenala už jen Gerrardova premiéra na listině střelců - jeho debutový gól do sítě Sheffieldu Wednesday z prosince 1999. Pohublý mládenec ještě tehdy nosíval dres s číslem 28, neomylně značícím okrajovou roli v týmu, a v základní sestavě se toho chladného dne ocitl vesměs čirou náhodou, především pro absenci zraněného trojlístku Redknapp-Šmicer-Berger. Přesto Gerrardova první trefa v červeném trikotu vyzařovala sebejistotu a hlavně cílevědomost do všech světových stran.
Teprve 19letý klučina se Rigobertu Songovi začal o přihrávku vehementně hlásit jen chvíli po překročení půlící čáry, už tam si ale zjevně usmyslel, že brzy udeří. A tak po převzetí míče drze obešel dva protihráče, hravě prostřelil bezmocného brankáře a bylo hotovo. Zkrátka šel za gólem, protože věděl, že na to má.
Podobné momenty, ideálně pozdní zářezy o nemalé váze, přitom doprovázejí snad každý vrcholek pomyslné křivky Gerrardovy kariéry. Čistě namátkou a pěkně chronologicky se Stevie G v posledních pěti minutách zasadil o skalp Charltonu (2003), Olympiakosu (2004; bez tohohle gólu by mimochodem nikdy nebyl žádný Istanbul), Aston Villy (2007), Interu (2008) nebo Middlesbrough (2008)... a pokaždé šlo o projev nezměrného odhodlání vše jednou provždy rozlousknout.
Ne nadarmo teď tedy venku před liverpoolským stánkem visí takový větší plakát, nápadně připomínající komiksovou kresbu a hlásající: "Jednou za generaci se objeví hráč, pro kterého se nic nezdá být nemožné. Bohudík, jeden takový muž nosí dres s číslem 8 na Anfieldu." Skoro stejně patetické jako výstižné.
Přesto přese všechno by nebylo úplně moudré a fér nabýt zároveň přesvědčení, že Steven Gerrard po léta letoucí tahal Liverpool dočista sám, pouze na vlastních bedrech.
Podle respektovaného žurnalisty Jonathana Wilsona bychom například neměli zapomínat na to, že co se kontroly průběhu zápasu týče, nejlépe si Benítezova parta na cestě do Istanbulu vedla bez Gerrarda - při bezbrankové remíze na půdě Juventusu a se záložní trojicí ve složení Xabi Alonso, Igor Biščan a Antonio Núñez.
Mimoto je značně problematický i samotný koncept "týmu jednoho muže". V březnu 2013 se ho takhle snažil pro Guardian rozšifrovat Sean Ingle a nálezy tehdy předkládal spíše matoucí. Napříč 140 setkáními se členy jakési neoficiální "velké šestky" (oba Manchestery, Chelsea, Arsenal a Tottenham) kupříkladu Liverpool bez Gerrarda posbíral více bodů, častěji skóroval i sporadičtěji inkasoval než Liverpool s Gerrardem.
Také celkově potom Reds bez svého lídra vyhráli větší procento duelů a obdobně "nezávislé" dále měly být rovněž týmy Arsenalu na Vieirovi či ManUtd na Cristianu Ronaldovi. Čím to? Používáme vlastně vhodné ukazatele? Nebo jinak - existují vůbec nějaké takové kvantitativní?
"Houllier ho zrovna ve věku 23 let udělal kapitánem, a já si jsem docela jist, že byl tehdy hráčem utkání vyhlášen alespoň v 70 % zápasů Reds. Naše závislost na něm byla až trapná, a skutečně jsme často vypadali jako tým jednoho muže," vzpomínal zase třeba Henry Jackson na blogu This Is Anfield na sezonu 2003/04, která ani obyčejně nebývá řazena na samotný piedestal žebříčku nejlepších individuálních ročníků Gerrardovy kariéry.
Pravda tedy zřejmě bude někde mezi. Gerrard bezesporu zvládal sám vyhrávat důležitá střetnutí, na styl každého normálního smrtelníka však býval do značné míry závislý rovněž na výkonech spoluhráčů všude okolo.
A právě tím druhým, možná ještě zauzlenějším fenoménem se budeme zevrubněji zabývat hnedka v příští kapitole...
Bylo to, jako by někdo všemocný přespříliš zatlačil na pilu.
Jako by scénárista Nezvratného osudu pro pořádek pozabíjel úplně všechny postavy. Nebo jako by snad Carrie na vlastním maturitním plesu... ba ne, k tomu nakonec vážně došlo.
Gerrardova derniéra působila vskutku surreálním dojmem. Depresivně a komicky zároveň; možná skoro až vykonstruovaně.
Nikdy předtím Liverpool se Steviem G v ligové sestavě nepadl více než čtyřbrankovým rozdílem. Nikdy předtím pod jeho dohledem neinkasoval potupných šest gólů. A tak se tedy jal oboje na poslední chvíli napravit.
Co situaci dělá ještě horší, je ten fakt, že ostudný výprask rukama fotbalistů Stoke City jedině vhodně dokreslil poněkud groteskní vyznění uplynulých 13 měsíců, kdy se liverpoolské ikoně pokazilo opravdu vše, co se reálně pokazit dalo. A bez poskvrnky nezůstalo ani to, co se na pohled zdálo být neohrozitelné.
Od onoho podklouznutí proti Chelsea přes trapné vyloučení v posledním derby s United a neproměnění šance zahrát si na své narozeniny ve Wembley, ve finále Anglického poháru, až po prohrou zkalené loučení s The Kop. Gerrardovi zkrátka v závěrečné pasáži bohaté kariéry nevyšlo zhola nic.
Hrdý scouser přitom v takovém rozpačitém kulhání cílovou rovinkou není ani zdaleka sám. Místo toho se dere na relativně dlouhý seznam hořce končících legend ostrovní kopané.
Gary Neville to kupříkladu na Old Trafford neslavně zabalil jen měsíc po svém otřesném výkonu proti West Bromwichi. Druhého února. Duo Bryan Robson a Steve Bruce zase bylo na sklonku svých dlouhých štací v barvách Manchesteru United potupně ochuzeno o rozlučky ve finále FA Cupu 1994, respektive 1996. Druhý jmenovaný tehdy dokonce pořád vykonával funkci klubového kapitána.
A nejde samozřejmě pouze o diagnózu britských fotbalových ikon. Zidaneovu hlavičku Materazzimu z finále mistrovství světa 2006 zřejmě ani nemusím připomínat a Rory Smith pro ESPN vytahuje na světlo i další případy: třeba tichý pískot na Maldiniho adresu při jeho emotivním sbohem milánskému San Siru či Matthäusovo ostudné vale německé reprezentaci na Euru 2000. Tam se mimochodem nešťastně loučila ještě jedna hvězda - pro jistotu vyloučený Gheorghe Hagi.
Fotbal v tomto směru jednoduše nemá vychování, jak před 15 lety na stránkách Guardianu trefně utrousil Jorge Valdano. Spoléhat se na vysněné konce takzvaně na vrcholu proto nemá smysl a důležitější místo toho je, aby si vás lidé po letech nespojovali jen a pouze s oním nepovedeným adieu.
Chce to, aby za sebou dotyčný nechával rovněž o poznání pozitivnější odkaz, který po nevyhnutelném odeznění stavu naprosté agonie všechny ty nepříjemné okamžiky hravě přebije. A toho naštěstí Gerrardova kariéra prostá není; což platí dokonce do takové míry, že celý příběh liverpoolského čísla 8 nápadně připomíná i jednu oblíbenou pohádku pro britské děti...
Klapzubova jedenáctka je v českém prostředí přijímána takřka nekriticky, a tomu se nelze příliš divit. Jde přeci o jednu velkou poctu týmové spolupráci, individuální píli a v neposlední řadě pevnému sourozeneckému poutu. Eduard Bass dal jinými slovy těsně po první světové válce vzniknout mýtu, z něhož je radost vycházet, ne-li přímo čerpat ponaučení do života.
Také britské děti si už po 60 let z generace na generaci předávají jednu takovou kroniku smyšleného týmu - podstata Melchesteru Rovers však oproti té klapzubácké spočívá v něčem úplně jiném, ne tak inspirativním.
Jestliže Eduard Bass postavil do čela svého příběhu trenéra, tmelící prvek v tátovi Klapzubovi, jeho angličtí protějšci na to šli docela odlišně a až do roku 1993 publikovali komiks s výmluvným názvem "Roy of the Rovers" - neomylně odkazujícím na jednu výraznou individualitu uprostřed ne až tak důležitého kolektivu.
Roy Race se musel v průběhu své kariéry vypořádávat s lecjakými nástrahami: kromě zákeřných výpadů protihráčů a četných zranění se tento udatný hoch dokázal přenést i přes traumatický únos kdesi v Jižní Americe, po vzoru Ronalda Reagana schytal kulku, oklepal se z otrávené šipky na tour v Austrálii, a bez větších rozpaků si počínal i v roli hrajícího manažera.
Nebylo nic, co by neuměl. Nebylo nic, co by nenapravil. "Anglické děti strávily své formativní roky usazeny na svých zadnicích, učeny velmi zvláštní lekci: nezáleží tolik na tom, co děláte po 89 minut, nakonec se totiž odkudsi vynoří superhrdina, namete balon do sítě a vy můžete jít s vašimi poháry a medailemi zase domů," soptil na stránkách digitálního magazínu Blizzard Scott Murray.
Takové naivní schéma odjakživa přirozeně vybízelo k rýsování všelijakých paralel - k vytučnění zvláštních kvalit těch reálných postav ostrovní fotbalové scény.
Jako první si nálepku "Roye Race z masa a kostí" vysloužil Bobby Charlton a toho postupně konkrétně s ohledem na reprezentaci a velké turnaje následovali Kevin Keegan, Bryan Robson, David Beckham či Wayne Rooney. Nejvěrnější Royovou reinkarnací ovšem zůstává právě Steven Gerrard.
Liverpoolská modla má s komiksovým rekem společného ledacos: zářila přímo ve svém rodném městě a její kariéra rovněž nekončí zrovna vesele. Pravda, v Gerrardově případě nejde hnedka o leteckou havárii a nutnost amputace levé nohy, ale hrubé rysy by odpovídaly.
Ze všeho nejzásadnější analogii potom skýtají opakované scénáře, kdy kolektiv po taktické stránce totálně selže, aby ho nakonec z obrazného zajetí vysvobodil jeden dotyk Royova / Stevenova génia. Jak opět dokládá Scott Murray, v případě Melchesteru Rovers šlo snad dokonce o záměr, holý zvyk:
" Na velké zápasy Rovers rádi kašlali s tím, že je Racey dříve nebo později spasí. Ve výsledku se nikdo na nic neobtěžoval ani připravovat. Často se stávalo, že Melchester na hřiště nastoupil celý ospalý a jen krátce po výkopu nabral jedno- nebo dvougólové manko. Takřka pokaždé se pak pod Raceovou taktovkou narodil comeback. "
Připomíná vám to něco? Pokud ano, a odpovídáte si "Istanbul", nejste tak úplně na správné cestě. Tady by se totiž slušelo dát ještě zapravdu poněkud nekompromisnímu Robu Brownovi, jenž ve svém článku pro Just Football správně vyzdvihuje dva jiné, přednější strůjce onoho tureckého zázraku: Dietmara Hamanna, téměř osobního strážce ve druhé půli vzorově vymazaného Kaká, a (nejen) penaltového hrdinu Jerzyho Dudka.
Byl to koneckonců mizerný výkon Stevena Gerrarda, co se vůbec v první řadě zasadilo o liverpoolskou potřebu dotahovat tříbrankovou ztrátu; na to nezapomínejme. Gerrardův vliv v mezihře neexistoval a jeho souhra s kolegou Xabim spočívala tak akorát v jejich (nechtěně) synchronizovaném vyrážení dopředu, které tak fatálním způsobem obnažovalo zadní linii Reds. Zářný důkaz hledejte před druhým inkasovaným gólem, ale i leckde okolo.
Třetí milánský zásah byl pak rovnou přímým důsledkem kapitánova bezhlavého počínání ve chvíli, kdy bylo třeba katastrofální poločas především v klidu dohrát. Gerrard nejprve zbytečně riskoval v rozehrávce, aby vzápětí namísto pozvolného ústupu okamžitě propadl při agresivním výpadu na soupeře - a bylo to 3:0.
Samozřejmě, Gerrardova následná rehabilitace byla beze zbytku obdivuhodná - speciálně když vezmeme v úvahu, že prodloužení dohrával na vysoké úrovni i zcela mimo svou pozici, jako pravý bek strážící čerstvého Serginha. Ale tak úplně sám ten Istanbul Gerrard prostě neudělal.
To napřesrok, v koncovce FA Cupu 2006 proti West Hamu - tehdy už o "Gerrardovo finále" skutečně šlo. Třebaže znovu musela rozhodovat penaltová loterie, a třebaže znovu v závěrečné fázi úřadoval především gólman (Reina), tenkrát už Stevie Wonder s mátožnými Reds doopravdy hýbal na vlastní pěst.
Ohánět se po vzoru zmíněného Roba Browna tím, že Liverpool opět neměl střed pole pod kontrolou, už na tomto místě postrádá smysl. Červená osmička vesměs celé klání odehrála na pozici klasického pravého záložníka, a tak pokud někoho označit za viníka přespříliš otevřené partie, to raději necharakteristicky špatného Xabiho Alonsa.
První půlhodinu byl Liverpool kompletně na odpis. Nevytvořil si jedinou šanci, dvakrát inkasoval po individuálních lapsech Carraghera s Reinou, Kewell pod zámkem výjimečně startujícího Lionela Scaloniho nepřevzal snad jediný balon, a Steven Gerrard se kraji spíš topil než cokoliv jiného. Poté nicméně nadešla 32. minuta, jeden kapitánův dechberoucí pas za obranu, Cissého gól a LFC bylo rázem ve hře.
Právě v onen květnový večer roku 2006 se Steven v Roye převtělil vůbec nejpřesvědčivěji.
Liverpool jako kolektiv odehrál věru otřesných 120 minut a bůhvíjak výrazný nebyl po celou dobu ani sám jejich vůdce. Vždy, když si to situace nejvíc žádala, ovšem Gerrard vytáhl eso z rukávu - kupříkladu vyrovnávací trefu z úplného konce utkání - a o to vždy kráčelo především...
V časech vytrvalého řádění abnormálně vyspělého dribléra Lionela Messiho a neméně efektivního Cristiana Ronalda je zřejmě těžké si připustit, že Steven Gerrard kdysi dokázal být podobně rozdílovým hráčem.
Jeho génius možná nikdy nebyl tak snadno uchopitelný a nezpochybnitelný jako v případě dvou terminátorů ze španělské ligy. Ovšem pokud by vás při sledování Gerrardových vystoupení neustále provázel nezlomný pocit, že i on je schopen skórovat, v podstatě kdykoliv si usmyslí, těžko by vás někdo mohl považovat za blázna.
Leccos předznamenala už jen Gerrardova premiéra na listině střelců - jeho debutový gól do sítě Sheffieldu Wednesday z prosince 1999. Pohublý mládenec ještě tehdy nosíval dres s číslem 28, neomylně značícím okrajovou roli v týmu, a v základní sestavě se toho chladného dne ocitl vesměs čirou náhodou, především pro absenci zraněného trojlístku Redknapp-Šmicer-Berger. Přesto Gerrardova první trefa v červeném trikotu vyzařovala sebejistotu a hlavně cílevědomost do všech světových stran.
Teprve 19letý klučina se Rigobertu Songovi začal o přihrávku vehementně hlásit jen chvíli po překročení půlící čáry, už tam si ale zjevně usmyslel, že brzy udeří. A tak po převzetí míče drze obešel dva protihráče, hravě prostřelil bezmocného brankáře a bylo hotovo. Zkrátka šel za gólem, protože věděl, že na to má.
Podobné momenty, ideálně pozdní zářezy o nemalé váze, přitom doprovázejí snad každý vrcholek pomyslné křivky Gerrardovy kariéry. Čistě namátkou a pěkně chronologicky se Stevie G v posledních pěti minutách zasadil o skalp Charltonu (2003), Olympiakosu (2004; bez tohohle gólu by mimochodem nikdy nebyl žádný Istanbul), Aston Villy (2007), Interu (2008) nebo Middlesbrough (2008)... a pokaždé šlo o projev nezměrného odhodlání vše jednou provždy rozlousknout.
Ne nadarmo teď tedy venku před liverpoolským stánkem visí takový větší plakát, nápadně připomínající komiksovou kresbu a hlásající: "Jednou za generaci se objeví hráč, pro kterého se nic nezdá být nemožné. Bohudík, jeden takový muž nosí dres s číslem 8 na Anfieldu." Skoro stejně patetické jako výstižné.
Přesto přese všechno by nebylo úplně moudré a fér nabýt zároveň přesvědčení, že Steven Gerrard po léta letoucí tahal Liverpool dočista sám, pouze na vlastních bedrech.
Podle respektovaného žurnalisty Jonathana Wilsona bychom například neměli zapomínat na to, že co se kontroly průběhu zápasu týče, nejlépe si Benítezova parta na cestě do Istanbulu vedla bez Gerrarda - při bezbrankové remíze na půdě Juventusu a se záložní trojicí ve složení Xabi Alonso, Igor Biščan a Antonio Núñez.
Mimoto je značně problematický i samotný koncept "týmu jednoho muže". V březnu 2013 se ho takhle snažil pro Guardian rozšifrovat Sean Ingle a nálezy tehdy předkládal spíše matoucí. Napříč 140 setkáními se členy jakési neoficiální "velké šestky" (oba Manchestery, Chelsea, Arsenal a Tottenham) kupříkladu Liverpool bez Gerrarda posbíral více bodů, častěji skóroval i sporadičtěji inkasoval než Liverpool s Gerrardem.
Také celkově potom Reds bez svého lídra vyhráli větší procento duelů a obdobně "nezávislé" dále měly být rovněž týmy Arsenalu na Vieirovi či ManUtd na Cristianu Ronaldovi. Čím to? Používáme vlastně vhodné ukazatele? Nebo jinak - existují vůbec nějaké takové kvantitativní?
"Houllier ho zrovna ve věku 23 let udělal kapitánem, a já si jsem docela jist, že byl tehdy hráčem utkání vyhlášen alespoň v 70 % zápasů Reds. Naše závislost na něm byla až trapná, a skutečně jsme často vypadali jako tým jednoho muže," vzpomínal zase třeba Henry Jackson na blogu This Is Anfield na sezonu 2003/04, která ani obyčejně nebývá řazena na samotný piedestal žebříčku nejlepších individuálních ročníků Gerrardovy kariéry.
Pravda tedy zřejmě bude někde mezi. Gerrard bezesporu zvládal sám vyhrávat důležitá střetnutí, na styl každého normálního smrtelníka však býval do značné míry závislý rovněž na výkonech spoluhráčů všude okolo.
A právě tím druhým, možná ještě zauzlenějším fenoménem se budeme zevrubněji zabývat hnedka v příští kapitole...
Komentáře (305)