Konec velkého mýtu
O krizi Barcelony toho bylo napsáno mnoho. Ostrá kritika se na nejlepší tým všech dob snesla poprvé při loňském semifinále Ligy mistrů proti londýnské Chelsea, kdy se na tiki-taka stylu objevily znatelné funkční i estetické trhliny. Změny na trenérském postu a vstup do následující sezony, tedy té právě skončené, přinesly drtivá vítězství a návrat na dřívější pozice a Guardiolovy pochyby o pojetí hry barcelonského velkoklubu, jež on sám zmínil po nepovedeném semifinále, byly příznivci Blaugranas rázem zapomenuty. Přesto se stále častěji objevovala kritika, a to nejen z nepřátelských táborů, že hra Barcelony začíná připomínat dostavník tažený unaveným spřežením. Messi i přes neuvěřitelnou gólovou potenci a obhajobu španělské trofeje pro krále střelců Pichichi, zaznamenává lehký ústup z fotbalového výsluní.
Nejen od fotbalových fanoušků, ale i z úst fotbalových komentátorů a odborníků můžeme zaslechnout, že je hra Barcelony více než nezáživná. Nuda, na kterou nemá smysl koukat. Mohli bychom dokonce napsat, že Barcelona zabíjí fotbal!? A nutno dodat, že po letošní sezoně a obzvlášť po fiasku v semifinále Ligy mistrů, se nad hrou Barcelony musel pozastavit i leckterý její fanoušek. Barcelona skutečně hrála posledních několik let systém, jenž v němém úžasu nechával snad každého, byť ho spatřil pouze skrze televizní obrazovku. Systém, jenž byl založen na dlouhodobé práci s mládeží, velké vizi spojené s tradičním vyznáváním útočné hry a především ve skutečnosti, že téměř všichni hráči jsou geniálními dribléry, s několika individualitami, kteří snad kategorii génius ještě přesahují. Barcelonský styl tak nelze okopírovat, neboť je postaven na individuálních vlastnostech, jichž dosahují pouze nejlepší z nejlepších.
Jestliže tento styl před třemi, čtyřmi lety připomínal umělecké dílo, jehož šarmu a kráse propadali i lidé o fotbal se do té doby nezajímající, můžeme dnes napsat, že toto kouzlo je nenávratně pryč. Barcelona vynalezla dokonalý fotbalový stroj, který ovšem vymazal klasický jazyk fotbalu. Už žádný centr do zahuštěného vápna, žádné razantní dalekonosné střely rozeznívající želené tyče bran. Španělská reprezentace, jejíž jádro tvoří právě hráči Barcelony a která mnohým styl Barcelony připomíná, dokonce na minulém evropském šampionátu zrušila post útočníka! Až na výjimky vymizely nečekané zvraty, většina gólů slouží pouze k navyšování skóre. Hra katalánského klubu připomíná jednu z Ezopových bajek, kterak Ezop hostil učené řecké muže, jimž k pohoštění připravil vepřové jazyky v octu, coby největší kulinářskou delikatesu. Když byl Ezop vychválen do nebes a vyzván, aby přinesl druhý chod, opět se hostům dostalo jazyků nakládaných v octu a stejně tomu bylo i u chodu třetího. Hodovníkům spadla čelist. Na druhý den byl Ezop požádán, aby pro tentokrát připravil jídlo nejhorší, jaké si lze vůbec představit. A co přistálo učeným řeckým mužům na stole? Ano, opět největší delikatesa - vepřové jazyky nakládané v octu. A stejně je to i s fotbalem Barcelony. S delikatesy se stala noční můra, a to nejen pro diváky, ale i pro samotné hráče, kteří se uvěznili v dokonalé pasti. A je zřejmé, že je fotbal jen těžko může skutečně bavit.
Pojďme se nyní vrátit o dva roky zpět. Rok 2011 znamenal pro Barcelonu velký mezník. V prosinci roku 2010 podepsalo vedení Barcelony sponzorskou smlouvu s Quatar Foundation a v sezoně 2011/2012 poprvé nastoupila Barcelona s logem sponzora na dresech. Stalo se tak po více než sto letech od založení klubu a viceprezident klubu Javier Faus byl při ohlašování této novinky náležitě hrdý, když prohlásil, že se jedná o výjimečný úspěch. Mnozí komentátoři z řad manažerů tento krok komentovali jako nutnost, neboť bez velkého sponzora nelze současný fotbal hrát a například český manažer Martin Charvát prohlásil, že tato skutečnost na vnímání klubu samotnými fanoušky žádný vliv mít nebude. A skutečně. Fanoušci to přešli bez většího zájmu, vliv na návštěvnost a popularito to mělo (téměř) nulový a protesty se odehrály snad jen v duších katalánských anarcho-syndykalistů. Málo kdo si dnes uvědomí, jak důležitý moment to byl. Barcelona byla do té doby v tomto ohledu jedinečným týmem. Ano, pane Javiere Fausi, v tom spočívala vaše výjimečnost. Absence loga na dresu byla v současném světě plného reklam unikátní a obdivuhodná. Tvrzení, že logo sponzora na dresu je nutnost považuji za zcestné, neboť by toto tvrzení mohlo být vyřčeno stejně dobře i před deseti, dvaceti nebo třiceti lety, kdy fotbalový byznys fungoval v podstatě stejným způsobem. I přesto absenci loga na dresu patřila v těch dobách Barcelona mezi fotbalové giganty a i bez loga na dresu vyhrála Ligu mistrů v letech 1992 a 2006. Já osobně, jakožto fanoušek Barcelony, jsem však slzel a vyvracím tímto výrok onoho českého manažera i dalších finančních expertů, pro něž jsou peníze středobodem světa. Na mě to vliv mělo, v mém nitru se objevili se první pochybnosti. A jestliže jsem nad Barcelonou nezlomil hůl, pak jsem jí alespoň nalomil.
Od vstupu loga Katarské nadace na dresy Barcy se začaly dít další zajímavé věci. Z fotbalové symfonie se pomalu stává unifikovaný monozvuk, tedy na zeleném trávníku. A další šrám na pověsti, nyní zbavené hrdinného anti-kapitalistického etosu, přináší Barceloně i jednání na mezinárodní scéně v přestupovém létě 2011. Síla katarského kapitálu přichází a Barcelona s jeho pomocí ukazuje vskutku nevkusné a nečestné chování, když velice agresivně zláká do svých služeb kapitána Arsenalu Londýn Cesca Fábregase. Ten nakonec, přes protesty trenéra Gunners Arsena Wengera, do Barcelony přestoupil, čímž udělal ze sebe samotného hráče druhé kategorie. Jako kapitán Arsenalu mohl dovést tým k titulu, tvrdě vydřenému a dlouho vyhlíženému. Nicméně už ho nebavilo čekat (však už mu tehdy bylo úctyhodných 24 let!), a tak naskočil do rozjetého vlaku, kde v jídelním kupé létali zlatí holubi přímo do pusy. Hned první zápasy a první super pohárové trofeje. Na nich samozřejmě Fábregas neměl větší zásluhy a těžko si představit, že by z nich měl skutečně radost. Pak už to ale tak lehce nešlo. Guardiola odešel a Fábregas zůstal bez trofeje jak v lize, tak v Lize mistrů. Dnes je v Barceloně náhradníkem a u fanoušků se netěší přílišné důvěře. V letošní sezoně sice vyhrál titul, který měla Barca v kapse po patnácti odehraných zápasech, ale na konci sezony, vzhledem k nepovedenému závěru LM, nebylo ani moc co slavit. Tedy Fábregas. Smutný hrdina, jemuž kdysi ležel u nohou celý Londýn. Nebýt přestupu, možná by dnes patřil k nejrespektovanějším španělským hráčům s možností útoku na zisk Zlatého míče.
Guardiola na konci sezony 2011/12 odchází, vyčerpán neustálým vítězením a záplavou trofejí. Odchází klubová legenda, jejíž aureola je později poznamenána skandálem, když je počátkem roku 2013 serverem El Confidental zveřejněna informace, že nechával soukromou detektivní kanceláří sledovat své vlastní hráče. To teď ponechme stranou, neboť přichází trenér nový. A to je další zásadní bod našeho příběhu. Tito Vilanova. Muž sužován zdravotními potížemi, které ale odhalili jednu důležitou skutečnost. Barcelona pod Vilanovou hraje styl Pepa Guardioly, nyní už ze setrvačnosti a trenéra v podstatě není vůbec potřeba. Vilanova do hry Barcelony nepřinesl nic nového, pouze pokračoval v zaběhnutém trendu, jaksi mu ale uniklo, že s hrou Barcelony už to jde pomalu, ale jistě s kopce. A pak je zde odvetný zápas čtvrtfinále proti Paris Saint-Germain. Paříž jde v padesáté minutě do vedení, v tu dobu zbývá do konce zápasu téměř celý poločas. Barcelona je na tahu a Paříž v tu chvíli postupuje. Messi je na lavičce, sužován zdravotními problémy, naskýtá se tedy velká výzva pro nové hrdiny. Nedlouho po obdrženém gólu však přichází Vilanova s geniálním tahem, v němž se zrcadlí celá jeho trenérská filosofie. Posílá na zteč zraněného hráče a asi si ani sám neuvědomuje, že v tu chvíli si dost vážně zahrává se svojí trenérskou kariérou. Kdyby se totiž Messi zranil a Barcelona by navíc zápas neotočila, čekal by nejspíše nemilosrdný konec a k tomu dosti pošramocená pověst. Sázka na Messiho, i když se to může zdát jako zcestné tvrzení, nevyšla. Barca zápas sice otočila, ale v dalším utkání s Bayernem Mnichov se naplno projevilo, že Barca bez Messiho je pro Bayern nanejvýše sparing partnerem. Trenér svému týmu nevěří, pokud v něm nenastoupí Messi. Střídání proti Paříži dalo ostatním hráčům jasný signál, že bez svého gurua jsou ničím a v nic se obrátí. A právě zde vidím největší slabinu současné Barcelony. V trenérovi bez vize a vlastního názoru, trenérovi, který není schopen připravit tým na zápas, jestliže mu chybí jeden hráč, trenérovi, který vlastně ani trenérem není, neboť hráči si očividně vystačili v době jeho absence i bez něho, respektive z dalším z řady asistentů nehodných vesla lodivoda.
A nyní k Neymarovi. A k Messimu. Každý se asi ptá, jak bude fungovat spolupráce mezi Messim a mezi vycházející brazilskou hvězdou. Ale možná se spíše do naší mysli vkrádá otázka, jak to fungovat nebude. Dva kohouti na jednom smetišti. Představa, že Neymar pomáhá Messimu k dalšímu Zlatému míči mi připomíná fantaskní báji. Nebo by snad šlo Neymara označit jako neambiciózního altruistu, jenž bude svému argentinskému konkurentovi (nebo spoluhráči?), zametat cestu k ještě věší slávě? Pouhé hypotézy, spekulace, neboť do budoucnosti nevidíme. Pakliže se tvrdí, že Barcelona potřebuje především systémovou změnu, pak ani příchod sebelepší individuality nic nezmůže, tedy pokud se nebude jednat o obsazení klíčového postu, jímž je trenérská lavice. Pro mnohé příznivce navíc tvořila FC Barcelona protipól k velkoklubům typu Real Madrid, Manchester City nebo Chelsea, jejichž úspěch je do velké míry dán silou kapitálu a šířkou ramen jejich majitelů a sponzorů. To je nenávratně pryč. S katarskými miliony nebo spíše s miliardami se z Barcelony stal hlavní finanční spekulant na fotbalovém trhu. A právě přestup Neymara má kromě posílení týmu za cíl demonstrovat ostatním i nadřazenost finanční, tedy metody dříve vlastní hlavnímu konkurentovi z Madridu.
A otázkou také zůstává, jak by Messi a další hvězdní hráči obstáli mimo zaběhnutou rutinu. Může vůbec Messi kandidovat na titul nejlepšího hráče všech dob, nedocílí úspěchu v jiných klubových barvách? Maradona vytáhl Neapol během dvou let z pásma sestupu až k ligovému titulu. Messi Barcelonu nikam tahat nemusel, protože Barcelona byla na vrcholu už v době jeho příchodu. A i když střílí jeden gól za druhým, jen velmi málo z nich vyniká krásou a originalitou. A jak dopadne Argentinská mise na příštím mistrovství světa v Brazílii? Jedině argentinský titul, podpořený neobyčejným Messiho výkonem by z něho mohl udělat skutečnou legendu. Do té doby, i přes jeho výjimečnost a sbírání klubových a individuálních trofejí, z něho bude pouze jeden z nejlepších hráčů všech dob. A i kdyby ten nejlepší, na to stát se legendou to stačit nemusí.
Nejen od fotbalových fanoušků, ale i z úst fotbalových komentátorů a odborníků můžeme zaslechnout, že je hra Barcelony více než nezáživná. Nuda, na kterou nemá smysl koukat. Mohli bychom dokonce napsat, že Barcelona zabíjí fotbal!? A nutno dodat, že po letošní sezoně a obzvlášť po fiasku v semifinále Ligy mistrů, se nad hrou Barcelony musel pozastavit i leckterý její fanoušek. Barcelona skutečně hrála posledních několik let systém, jenž v němém úžasu nechával snad každého, byť ho spatřil pouze skrze televizní obrazovku. Systém, jenž byl založen na dlouhodobé práci s mládeží, velké vizi spojené s tradičním vyznáváním útočné hry a především ve skutečnosti, že téměř všichni hráči jsou geniálními dribléry, s několika individualitami, kteří snad kategorii génius ještě přesahují. Barcelonský styl tak nelze okopírovat, neboť je postaven na individuálních vlastnostech, jichž dosahují pouze nejlepší z nejlepších.
Jestliže tento styl před třemi, čtyřmi lety připomínal umělecké dílo, jehož šarmu a kráse propadali i lidé o fotbal se do té doby nezajímající, můžeme dnes napsat, že toto kouzlo je nenávratně pryč. Barcelona vynalezla dokonalý fotbalový stroj, který ovšem vymazal klasický jazyk fotbalu. Už žádný centr do zahuštěného vápna, žádné razantní dalekonosné střely rozeznívající želené tyče bran. Španělská reprezentace, jejíž jádro tvoří právě hráči Barcelony a která mnohým styl Barcelony připomíná, dokonce na minulém evropském šampionátu zrušila post útočníka! Až na výjimky vymizely nečekané zvraty, většina gólů slouží pouze k navyšování skóre. Hra katalánského klubu připomíná jednu z Ezopových bajek, kterak Ezop hostil učené řecké muže, jimž k pohoštění připravil vepřové jazyky v octu, coby největší kulinářskou delikatesu. Když byl Ezop vychválen do nebes a vyzván, aby přinesl druhý chod, opět se hostům dostalo jazyků nakládaných v octu a stejně tomu bylo i u chodu třetího. Hodovníkům spadla čelist. Na druhý den byl Ezop požádán, aby pro tentokrát připravil jídlo nejhorší, jaké si lze vůbec představit. A co přistálo učeným řeckým mužům na stole? Ano, opět největší delikatesa - vepřové jazyky nakládané v octu. A stejně je to i s fotbalem Barcelony. S delikatesy se stala noční můra, a to nejen pro diváky, ale i pro samotné hráče, kteří se uvěznili v dokonalé pasti. A je zřejmé, že je fotbal jen těžko může skutečně bavit.
Pojďme se nyní vrátit o dva roky zpět. Rok 2011 znamenal pro Barcelonu velký mezník. V prosinci roku 2010 podepsalo vedení Barcelony sponzorskou smlouvu s Quatar Foundation a v sezoně 2011/2012 poprvé nastoupila Barcelona s logem sponzora na dresech. Stalo se tak po více než sto letech od založení klubu a viceprezident klubu Javier Faus byl při ohlašování této novinky náležitě hrdý, když prohlásil, že se jedná o výjimečný úspěch. Mnozí komentátoři z řad manažerů tento krok komentovali jako nutnost, neboť bez velkého sponzora nelze současný fotbal hrát a například český manažer Martin Charvát prohlásil, že tato skutečnost na vnímání klubu samotnými fanoušky žádný vliv mít nebude. A skutečně. Fanoušci to přešli bez většího zájmu, vliv na návštěvnost a popularito to mělo (téměř) nulový a protesty se odehrály snad jen v duších katalánských anarcho-syndykalistů. Málo kdo si dnes uvědomí, jak důležitý moment to byl. Barcelona byla do té doby v tomto ohledu jedinečným týmem. Ano, pane Javiere Fausi, v tom spočívala vaše výjimečnost. Absence loga na dresu byla v současném světě plného reklam unikátní a obdivuhodná. Tvrzení, že logo sponzora na dresu je nutnost považuji za zcestné, neboť by toto tvrzení mohlo být vyřčeno stejně dobře i před deseti, dvaceti nebo třiceti lety, kdy fotbalový byznys fungoval v podstatě stejným způsobem. I přesto absenci loga na dresu patřila v těch dobách Barcelona mezi fotbalové giganty a i bez loga na dresu vyhrála Ligu mistrů v letech 1992 a 2006. Já osobně, jakožto fanoušek Barcelony, jsem však slzel a vyvracím tímto výrok onoho českého manažera i dalších finančních expertů, pro něž jsou peníze středobodem světa. Na mě to vliv mělo, v mém nitru se objevili se první pochybnosti. A jestliže jsem nad Barcelonou nezlomil hůl, pak jsem jí alespoň nalomil.
Od vstupu loga Katarské nadace na dresy Barcy se začaly dít další zajímavé věci. Z fotbalové symfonie se pomalu stává unifikovaný monozvuk, tedy na zeleném trávníku. A další šrám na pověsti, nyní zbavené hrdinného anti-kapitalistického etosu, přináší Barceloně i jednání na mezinárodní scéně v přestupovém létě 2011. Síla katarského kapitálu přichází a Barcelona s jeho pomocí ukazuje vskutku nevkusné a nečestné chování, když velice agresivně zláká do svých služeb kapitána Arsenalu Londýn Cesca Fábregase. Ten nakonec, přes protesty trenéra Gunners Arsena Wengera, do Barcelony přestoupil, čímž udělal ze sebe samotného hráče druhé kategorie. Jako kapitán Arsenalu mohl dovést tým k titulu, tvrdě vydřenému a dlouho vyhlíženému. Nicméně už ho nebavilo čekat (však už mu tehdy bylo úctyhodných 24 let!), a tak naskočil do rozjetého vlaku, kde v jídelním kupé létali zlatí holubi přímo do pusy. Hned první zápasy a první super pohárové trofeje. Na nich samozřejmě Fábregas neměl větší zásluhy a těžko si představit, že by z nich měl skutečně radost. Pak už to ale tak lehce nešlo. Guardiola odešel a Fábregas zůstal bez trofeje jak v lize, tak v Lize mistrů. Dnes je v Barceloně náhradníkem a u fanoušků se netěší přílišné důvěře. V letošní sezoně sice vyhrál titul, který měla Barca v kapse po patnácti odehraných zápasech, ale na konci sezony, vzhledem k nepovedenému závěru LM, nebylo ani moc co slavit. Tedy Fábregas. Smutný hrdina, jemuž kdysi ležel u nohou celý Londýn. Nebýt přestupu, možná by dnes patřil k nejrespektovanějším španělským hráčům s možností útoku na zisk Zlatého míče.
Guardiola na konci sezony 2011/12 odchází, vyčerpán neustálým vítězením a záplavou trofejí. Odchází klubová legenda, jejíž aureola je později poznamenána skandálem, když je počátkem roku 2013 serverem El Confidental zveřejněna informace, že nechával soukromou detektivní kanceláří sledovat své vlastní hráče. To teď ponechme stranou, neboť přichází trenér nový. A to je další zásadní bod našeho příběhu. Tito Vilanova. Muž sužován zdravotními potížemi, které ale odhalili jednu důležitou skutečnost. Barcelona pod Vilanovou hraje styl Pepa Guardioly, nyní už ze setrvačnosti a trenéra v podstatě není vůbec potřeba. Vilanova do hry Barcelony nepřinesl nic nového, pouze pokračoval v zaběhnutém trendu, jaksi mu ale uniklo, že s hrou Barcelony už to jde pomalu, ale jistě s kopce. A pak je zde odvetný zápas čtvrtfinále proti Paris Saint-Germain. Paříž jde v padesáté minutě do vedení, v tu dobu zbývá do konce zápasu téměř celý poločas. Barcelona je na tahu a Paříž v tu chvíli postupuje. Messi je na lavičce, sužován zdravotními problémy, naskýtá se tedy velká výzva pro nové hrdiny. Nedlouho po obdrženém gólu však přichází Vilanova s geniálním tahem, v němž se zrcadlí celá jeho trenérská filosofie. Posílá na zteč zraněného hráče a asi si ani sám neuvědomuje, že v tu chvíli si dost vážně zahrává se svojí trenérskou kariérou. Kdyby se totiž Messi zranil a Barcelona by navíc zápas neotočila, čekal by nejspíše nemilosrdný konec a k tomu dosti pošramocená pověst. Sázka na Messiho, i když se to může zdát jako zcestné tvrzení, nevyšla. Barca zápas sice otočila, ale v dalším utkání s Bayernem Mnichov se naplno projevilo, že Barca bez Messiho je pro Bayern nanejvýše sparing partnerem. Trenér svému týmu nevěří, pokud v něm nenastoupí Messi. Střídání proti Paříži dalo ostatním hráčům jasný signál, že bez svého gurua jsou ničím a v nic se obrátí. A právě zde vidím největší slabinu současné Barcelony. V trenérovi bez vize a vlastního názoru, trenérovi, který není schopen připravit tým na zápas, jestliže mu chybí jeden hráč, trenérovi, který vlastně ani trenérem není, neboť hráči si očividně vystačili v době jeho absence i bez něho, respektive z dalším z řady asistentů nehodných vesla lodivoda.
A nyní k Neymarovi. A k Messimu. Každý se asi ptá, jak bude fungovat spolupráce mezi Messim a mezi vycházející brazilskou hvězdou. Ale možná se spíše do naší mysli vkrádá otázka, jak to fungovat nebude. Dva kohouti na jednom smetišti. Představa, že Neymar pomáhá Messimu k dalšímu Zlatému míči mi připomíná fantaskní báji. Nebo by snad šlo Neymara označit jako neambiciózního altruistu, jenž bude svému argentinskému konkurentovi (nebo spoluhráči?), zametat cestu k ještě věší slávě? Pouhé hypotézy, spekulace, neboť do budoucnosti nevidíme. Pakliže se tvrdí, že Barcelona potřebuje především systémovou změnu, pak ani příchod sebelepší individuality nic nezmůže, tedy pokud se nebude jednat o obsazení klíčového postu, jímž je trenérská lavice. Pro mnohé příznivce navíc tvořila FC Barcelona protipól k velkoklubům typu Real Madrid, Manchester City nebo Chelsea, jejichž úspěch je do velké míry dán silou kapitálu a šířkou ramen jejich majitelů a sponzorů. To je nenávratně pryč. S katarskými miliony nebo spíše s miliardami se z Barcelony stal hlavní finanční spekulant na fotbalovém trhu. A právě přestup Neymara má kromě posílení týmu za cíl demonstrovat ostatním i nadřazenost finanční, tedy metody dříve vlastní hlavnímu konkurentovi z Madridu.
A otázkou také zůstává, jak by Messi a další hvězdní hráči obstáli mimo zaběhnutou rutinu. Může vůbec Messi kandidovat na titul nejlepšího hráče všech dob, nedocílí úspěchu v jiných klubových barvách? Maradona vytáhl Neapol během dvou let z pásma sestupu až k ligovému titulu. Messi Barcelonu nikam tahat nemusel, protože Barcelona byla na vrcholu už v době jeho příchodu. A i když střílí jeden gól za druhým, jen velmi málo z nich vyniká krásou a originalitou. A jak dopadne Argentinská mise na příštím mistrovství světa v Brazílii? Jedině argentinský titul, podpořený neobyčejným Messiho výkonem by z něho mohl udělat skutečnou legendu. Do té doby, i přes jeho výjimečnost a sbírání klubových a individuálních trofejí, z něho bude pouze jeden z nejlepších hráčů všech dob. A i kdyby ten nejlepší, na to stát se legendou to stačit nemusí.
Komentáře (475)