Hložkovi se lepí smůla na paty. Na tréninku Hoffenheimu se opět zranil

Tak možná to není optimální, ale těžko tomu asi předejdeš, když každý má ten růstový spurt v trochu jiném věku. Všichni nadstandardně talentovaní hráči přeskakují věkové kategorie a asi je možné, že člověk vyvinutý v 16 jako Lukaku bude těmi nároky poškozen méně než někdo jako Odegaard.

I kdyby to tak bylo, tak zjevně hraje dominantní roli genetika. V dnešní době moderního, rychlého a levnějšího DNA sekvenování bych se divil, kdyby sportovní medicína (a sportovní sponzor) nešla po odhalování genetických predispozic k nějakým relativně častým, ale málo klinicky významným muskulárním dystrofiím/poruchám pojiva, které se projeví právě až při vrcholovém sportu - častými svalovými/vazovými zraněními. Já myslím, že se to v dohledné době stane, a pak se zpětně zjistí, že Rosa, Diaby a jiné skleněnky měli vlastně nějaký syndrom XY a dneska by si je už nikdo nekoupil, protože každý klub si bude dělat genetiku a hned budou vědět, že jsou potenciální IP

Dovolil jsem si pro úsporu času použít na soupis Gemini a dokonce jsem se dozvěděl i něco nového, tak snad nikoho neurazí odpověď od AI. Shrnuje velkou část toho, co jsem chtěl napsat a ještě něco, co jsem nevěděl.

Tohle je fascinující a velmi komplexní téma, které se ve sportovní medicíně řeší čím dál častěji. Rozdíl mezi startem v dospělém profesionálním fotbale v 16 letech oproti 20 letům je z pohledu fyziologie a dlouhodobého zdraví zásadní.

Když 16letý kluk naskočí do dospělé ligy (např. české první ligy), je to z hlediska tělesného rozvoje „skok do zdi“. Ačkoliv může být technicky a rychlostně připraven, jeho kostra a svalový aparát jsou v úplně jiné fázi než u 20letého debutanta.

Zde je podrobný rozbor hlavních rozdílů a rizik:

1. Kosterní zralost a růstové zóny

To je ten nejdůležitější fyziologický rozdíl.

Hráč v 16 letech:

Nedokončená osifikace: V 16 letech (a často až do 18) nejsou plně uzavřeny růstové štěrbiny (epifyzární ploténky) dlouhých kostí. Tyto zóny jsou „měkké“ a extrémně náchylné k přetížení.

Riziko apofyzitid: Extrémní tah silných svalů na ještě ne zcela zkostnatělé úpony vede k chronickým zánětům a bolestem (typicky Osgood-Schlatter na koleni, ale v tomto věku spíše bolesti úponů třísel, kyčlí a pat).

Hustota kostí: Kostní denzita ještě není na svém vrcholu. Opakované nárazy a mikrotraumata (typická pro profesionální trénink) mohou vést k únavovým zlomeninám (např. zánártní kůstky), které jsou u dospělých vzácnější.

Hráč ve 20 letech:

Kostra je plně vyvinutá, růstové zóny uzavřené. Kosti jsou tvrdší a odolnější vůči mechanickému stresu. Úpony svalů jsou pevně vrostlé do kosti a snesou mnohem větší tah (např. při prudké střelbě nebo sprintu) bez rizika, že se „vytrhnou“ nebo zanítí.

2. "Collision Weight" a svalový korzet

Fotbal je kontaktní sport a česká liga je obzvlášť soubojová.

Start v 16 letech:

Hráč má často deficit svalové hmoty v horní polovině těla a v oblasti jádra (core) oproti 28letému obránci, se kterým jde do souboje.

Tělo ještě nemá tzv. „přirozené brnění“. I když hráč v posilovně dře, hormonální profil (hladina testosteronu) v 16 letech teprve vrcholí, zatímco ve 20 už umožnil vybudovat stabilní svalový základ.

Důsledek: Při srážce s dospělým chlapem (85 kg+) 16leté tělo (často 70 kg) absorbuje mnohem větší energii nárazu. To vede k častějším traumatickým zraněním (zhmožděniny, poškození vazů v koleni/kotníku, protože svaly nestihnou kloub stabilizovat).

Start ve 20 letech:

Hráč je biomechanicky stabilnější. Má vyvinutější svalstvo kolem kloubů, které funguje jako tlumič nárazů. Riziko, že ho souboj „rozbije“, je výrazně menší.

3. Koncept „Body Mileage“ (Opotřebení materiálu)

Představte si tělo jako auto s určitou životností podvozku.

Start v 16 letech:

Pokud začnete tělo zatěžovat profesionálním režimem (každodenní dril, zápasy, stres) o 4 roky dříve, v 25 letech má vaše tělo „najeto“ o tisíce kilometrů a stovky nárazů více než u vrstevníka.

Riziko časné artrózy: Studie ukazují, že hráči, kteří začali s extrémní zátěží velmi brzy, mají vyšší výskyt degenerativních změn (artróza kyčlí a kolen) už po třicítce. Často končí kariéru dříve, protože tělo „už to nedává“.

Typický je syndrom chronických třísel (CAM femoroacetabulární impingement) – to je vada kyčle, která vzniká právě nadměrnou zátěží v době růstu kostí (nárůstky na krčku stehenní kosti). U hráčů startujících v 16 letech je extrémně častá.

Start ve 20 letech:

Tělo bylo ušetřeno 4 let nejbrutálnější zátěže v kritickém vývoji. Kariéra se může paradoxně prodloužit do vyššího věku (35+), protože klouby nejsou tak „omleté“.

4. Mentální aspekt a psychosomatika

Zranění nejsou jen o svalech.

16 let: Hráč je pod obrovským tlakem, aby se prosadil mezi dospělými. Často hraje přes bolest, bojí se říct, že ho něco tahá, aby nevypadl ze sestavy. Tento stres zvyšuje svalové napětí a riziko natržení svalu.

20 let: Hráč je psychicky odolnější, lépe zná své tělo a dokáže lépe komunikovat s fyzioterapeuty o prevenci.

Závěr: Z čistě zdravotního pohledu je jednoznačně bezpečnější začít s plnou profesionální zátěží až kolem 19.–20. roku, kdy je tělo „hotové“. Fotbalový trh ale bohužel funguje opačně – hledá supertalenty už v 16. Pokud takový hráč chce přežít ve zdraví, musí mít (na rozdíl od 20letého) individuální úpravu zátěže (např. nehrát 3 zápasy týdně, více regenerace, specifické posilování), což se v realitě českého fotbalu často neděje.

To bylo rodinné video. Takže každý.

Nikdo, protože dřív se filmy o fotbalistech nedělaly