Eurozápisník XI. aneb Němci uštědřili Španělům nečekanou ránu na Soler

Až do finále Eura se mladí Španělé protancovali a v průměru stříleli tři góly na utkání, proti nesmírně organizovaným a disciplinovaným Němcům však senzačně vyšli naprázdno - v podstatě, aniž by si vytvořili stoprocentní šanci. Akorát Saúlovy a Ceballosovy střely z dálky štípaly. Němci si tak skrze skvělý týmový výkon spravili chuť po smutném finále Olympijských her...

Jak je už od roku 2012 naším pravidlem, EuroFotbal také pro tento turnaj připravuje pravidelné zápisníky s analytickými poznámkami našich redaktorů. Stejně jako před dvěma lety se za každým utkáním malého Eura ohlédneme ve třech bodech na zápas, přičemž v tabulce vypíchneme výrazné individuality.

Jedinou změnou je absence "hráče zápasu dle WhoScored.com", která je daná jednoduše tím, že statistický server tentokrát šampionát jednadvacítek nemapuje, tudíž nemáme kde čerpat nutnou inspiraci...





1) Němci předvedli ultimátní týmový výkon a nešlo je přitom nežrat. Před dvěma roky jsem na tomto místě pěl ódu na švédskou ochotu si vypomoci kdekoliv ve hřišti, nepřipouštět souboje 1 na 1, prostě se navzájem nenechávat ve štychu a zároveň znepříjemňovat život favorizovanému soupeři. Dnes vůbec nemusím měnit tón prvního bodu analýzy - Němci totiž rovněž fungovali na hranici sebeobětování (však se ve třech vytahovali za půlku a napadali i v 80. minutě!), a taky právě proto ve finále uspěli stejně jako před dvěma lety Švédové - jakožto další bez balonu neobyčejně aktivní, pružný kolektiv.

Jako příklad za všechny si vezměte třeba Maximiliana Philippa; na falešném hrotu útoku se de facto nepotkal s míčem, přesto jsme od něho neviděli žádné rozhazování rukama, nic takového. On se prostě soustředil na aktivitu bez balonu, neúnavně presoval daleko předaleko ve hřišti a spolu s Maxem Meyerem perfektně zavírali krajní beky, speciálně slabého Jonnyho Castra. Philipp se v tomto ukázkově obětoval pro tým a byl nedílnou součástí úspěchu, byť si ho šlo jinak těžko všímat.

2) Německý tým našel své neobvyklé hrdiny do defenzívy. Serge Gnabry strávil většinu kariéru tím, že vypadal jako takové to klasické "hop nebo trop" křídlo, které vpředu pozlobí i poztrácí plno balonů. Včera ne snad že by v tomto ohledu působil výrazně odlišně, i když na balonu prokazoval přeci jen větší přehled, v první řadě se ale někdejší naděje Arsenalu pořádně pochlapila směrem dozadu. Že soupeře secvakával a obíral o balony původním povoláním bek Weiser na druhém křídle, to se rozumí, ale že se bude do soubojů takhle inteligentně a efektivně stavět i Gnabry, to asi čekal málokdo. Ve finále nová posila Bayernu střídala v křečích, strhaná... a poté, co utnula nespočet španělských útoků po pravé straně.

Janik Haberer zase ve Freiburgu většinu sezony odehrál mnohem výše ve hřišti, pod hrotem, ne-li přímo na něm. Zde v Polsku ho Stefan Kuntz trochu nečekaně povolal do akce pro semifinále s Anglií, aby středu pole dodal na fyzické síle, která byla proti Chalobahovi a spol. jistě potřeba. A včera se rovněž neztratila. Haberer je oproti šikovnějšímu Dahoudovi vzrostlejší, přeci jen udělanější - a mimo jiné ve vzdušných soubojích, kterých se kolem půlící čáry urodilo nemalé množství, tyto atributy prodával jedna báseň.

3) Španělský tým naopak nenacházel své obvyklé hrdiny v ofenzívě. Ono to samozřejmě bylo těžké; při tak dokonale koordinovaném presinku Němců nevypadat v rozehrávce jaksi rozplizle. Ale nacházet Saúla častěji vzdušnou cestou než po zemi, to samozřejmě není ideální, stejně jako nacházet Asensia takhle sporadicky a nechávat si Ceballose tak často zavírat u postranní čáry.

Zpočátku to přitom nevypadalo špatně a Ceballos s Asensiem to v prvních zhruba 15 minutách na levé straně párkrát slibně vykombinovali, k takovým momentům ale později v utkání už v podstatě vůbec nedocházelo, protože se obě hvězdy zpravidla nacházely daleko od sebe.

Speciálně když má prostor, dovede si jeden Daniho Ceballose představit na obvyklém místě Iniesty v seniorském národním týmu, protože krásně dokáže využívat volných prostorů a jeho schopnost změnit směr s balonem na kopačce regulérně bere dech. Jenže tohle on mohl předvést teprve ve chvíli, kdy se Deulofeu přesunul zprava doleva a opět se ona strana přetížila. Však vzpomeňte na jeho sólo ústící v nebezpečnou ránu ze střední vzdálenosti - jak nezvykle působilo. Je zvláštní, že se Španělé na uvolnění Ceballose nesoustředili po delší časový úsek.

4) Další "proč?" směrem k trenéru Celadesovi se potom nabízí ve vztahu k Sandrovi. Zatímco v případě Denise Suáreze si španělský kouč chybu v počátečním úsudku uvědomil ihned po úvodním vystoupení, Sandra coby startéra se držel až do konce a speciálně včera bůhvíproč až do 70. minuty.

Takhle - Sandro Ramírez není zlý hráč. Technicky občas dovede překvapit, jako při tom svém jednom gólu i leckdy v mezihře, a většinu času na pohled příkladně "bejčí". Problém je, že jeho pobíhání po hřišti je stěží vykalkulované a efektivní, takže často ústí v útočné fauly, a hlavně nemá ten kýžený efekt při postupném útoku.

Sandro postrádá výbušnost, rychlých pár kroků a rozdílový sprint obecně, zatímco s Iňakim Williamsem okamžitě Španělé dostávali míč na křídla, dařilo se jim roztahovat hru a mít tenhle prvek na hřišti dříve, kdy ještě La Rojita překypovala energií (jako třeba krátce po pauze), mohl z toho klidně být i gól.

5) Deulofeu jako by do týmu nepatřil. Jeho kapitánský protějšek zase naopak. Samozřejmě, je to dáno i jejich pozicí na hřišti, ale rozdíl ve vlivu na tým byl mezi oběma kapitány diametrální. Jestliže Deulofeu svými gesty směrem k asistentovi rozhodčímu akorát přiživoval španělskou podrážděnost, Arnold upřednostňoval jiná gesta, když působil jako takový správný hromosvod španělské hry - rány přijímal i rozdával, osobní souboje jednoduše přitahoval, respektive vytvářel, když právě on často velel k onomu zásadnímu zdvojování, a... vlastně i on přiživoval španělskou podrážděnost. Tím, že byl jako správný lídr epitomem německé neústupnosti a dravosti.

U Deulofeua se závěrem celkově nelze nezastavit, protože jde svým způsobem o jedno z největších zklamání turnaje. Ne snad že bychom od něho obecně očekávali zázraky - herní inteligence oproti svým spoluhráčům tolik nepobral - ale po té explozi v kvalifikaci se minimálně čekalo, že nebude většinu času působit jako osamocený kůl v plotě. Deulofeu na turnaji většinu situací vyřešil vyloženě špatně, a že z přehršle centrů i rohů včera nebylo zhola nic, jde mimo jiné (a snad i v první řadě) na jeho hlavu.

Ve výsledku je proto podivné, že se Deulofeu po celý turnaj těšil takové Celadesově důvěře. Sebevědomí evidentně neměl zrovna na rozdávání a Iňaki Williams pokaždé z lavičky vypadal relativně dobře, byť taky leccos poztrácel. I kdyby byl navíc Deulofeu sebevíc nepostradatelným činitelem mimo hřiště, na něm se jako větší lídři vždy prezentovali Saúl ve středu pole, potažmo Vallejo na stoperu. Takže v tomhle směru by problém taky nebyl...