Co lze v létě čekat od exotické výpravy z Tahiti?

Ti největší boháči se tam jezdí opalovat; fotbalový fanoušek si vybaví maximálně jediného tamějšího rodáka, který prorazil na evropských kolbištích; na žebříčku FIFA před touto zemí sedí Bermudy či Turkmenistán. Přes to všechno bylo včera Tahiti nalosováno do skupiny Konfederačního poháru k mistrům Evropy ze Španělska...

Na starém kontinentě, a patrně nejen tam, má z Tahiti každý legraci. Což není nelogické, neboť podobně exotického účastníka Konfederačního poháru jsme tu doteď neměli a pravděpodobně ani po několik dalších let mít nebudeme.

Tahiti zřejmě jen načas senzačně narušilo hegemonii Nového Zélandu, potažmo Austrálie (dnes již člena Asijské konfederace), takže do Brazílie cestuje coby privilegovaný vyslanec oceánské kopané.

Tři účasti pro Austrálii, tři pro Nový Zéland. V červnu letošního roku se měly misky vah překlonit na stranu All Whites, nikdo si nedokázal představit, že by snad Herbertovi svěřenci neobhájili triumf na Oceánském poháru národů. Ovšem ve skutečnosti nechybělo mnoho a smáli bychom se ještě hlasitěji. Nový Zéland totiž chyběl dokonce i ve finále, kam místo něj putovala Nová Kaledonie. Také vám potom Tahiti zní ještě jako rozumná varianta?

Inu, na požádání vás mohu vrátit do původního rozpoložení. Tak například vězte, že na tomto největším ostrově Francouzské Polynésie podléhají speciální slabosti pro závody Va’a, pod čímž byste si správně měli představit jízdu na speciálně upravených kánoích. Zároveň byste možná chtěli tušit, že významnou součástí tahitské kultury je tanec, a především pak jistá otea. No, a co se čistě fotbalu týče, tak tahitská dvacítka (známá mimochodem z MS 2009) se účastní obyčejné ligové soutěže za účelem nabrání zkušeností, přičemž národním svatostánkem míníme 10tisícový Stade Pater.

Ale já tento článek samozřejmě nepíšu proto, abych se papírově 139. nejlepší reprezentaci světa posmíval; to spíše naopak. Mým záměrem je jaksi paradoxně (Tahiti v kvalifikaci na MS 2014 zůstává po čtyřech zápasech bez bodu a vstřelené branky; čerstvě ho Herbertovci vyklepli 3:0) ukázat tahitský nároďák ve světle rodící se kontinentální "velmoci", jež by Nový Zéland mohla překvapovat tak dlouho, až by vlastně nešlo o žádná překvapení. Tříčlenná delegace Tahiti totiž včera před topmodelkou Adrianou Limou vskutku neseděla náhodou; navzdory všem nemilým událostem předcházejících dnů a měsíců.

Za dílčím úspěchem učiněného trpaslíka ve skutečnosti stojí roky koncepční práce; a mimo jiné i právě zmíněná kvalifikace na MS do 20 let. Přitom ještě roku 2007 Tahiti ošklivě selhalo na Tichomořských hrách, takže se dokonce ani neobjevilo na příštím ročníku poháru národů. Jenže jak známo, i zlé věci lze v dobro obrátit, a přesně to se zástupců Francouzské Polynésie zdařilo dokonale. Z výsledného skóre 0:21 na zmíněném juniorském šampionátu si nic nedělali, a tak zanedlouho přijedou do dějiště Konfederačního poháru v roli neokoukaného a extrémně přitažlivého souboru.

Západní novináři se na každý pád zase vyřádí. Stejně jako v případě San Marina, kdy se vyžívají ve zkoumání pravých profesí tamějších amatérů, užijí si i tady. Sice tedy při průchodu soupiskou nenarazíme na žádné elektrikáře či pošťáky (taková data sotva dohledáme), avšak můžeme se pobavit alespoň nad současnými či bývalými zaměstnavateli jednotlivých internacionálů.

Když vynecháme Maramu Vahiruu, výše naťuknutou národní ikonu, kterou si rozebereme zvlášť, bude tahitská nominace v létě 2013 disponovat nanejvýš dvěma krajánky - autorem postupové branky Chong Huem, vyslancem třetiligového belgického FC Bleid-Gaume, a obráncem Tamatou Wagemannem, válčícím v šestém podlaží francouzského fotbalového paneláku. Dále už výběr trenéra Eddyho Etaety nabídne snad akorát jména jako Nicolas Vallar (oficiálně nejlepší hráč klíčového Oceánského poháru národů; někdejší obránce tehdy druholigového Montpellieru) nebo Mikael Roche (bývalý brankář rezervy Monaka).

Právě do Francie by Tahiti po nakouknutí mezi ultimátní smetánku rádo exportovalo další nadějné borce, ačkoliv reálnější destinace leží přeci jen v jiných koutech zeměkoule. "Doufáme, že si Alvin, Jonathan a Lorenzo (sourozenci Tehauovi - pozn. red.) dokážou najít profesionální kluby v Austrálii, na Zélandu či v USA, ba dokonce v Evropě. Všichni se předvedli v dobrém světle na poháru národů," vypočítává ovečky s největším potenciálem sám 42letý kouč Etatea, jenž podceňovaný nároďák vede již třetím rokem.

Všichni jmenovaní by patrně museli mít moře štěstí, aby se nakonec dostali na úroveň zmíněného Maramy Vahiruy, v tomto ohledu zcela jistě nedostižného Tahiťana. Kmenový hráč Nancy, momentálně zapůjčený do Řecka, nakoukl do francouzské jednadvacítky, oslavil titul s Nantes, táhl Lorient...i pro takové úspěchy se dlouho předlouho odmítal vázat k exotické domovině a doufal v pozvánku do elitní francouzské společnosti. Tahiti nepomohlo ani symbolické ocenění Vahiruy fotbalistou Oceánie pro rok 2005 (toto prvenství už nikdy neobhájil).

Marama Vahirua si tedy nakonec až v rámci Konfederačního poháru (či těsně před jeho vypuknutím) odbude debut v seniorské reprezentaci jakéhokoliv státu. Coby 32letý, vesměs vyčpělý veterán. Přesto příslib jeho odjezdu do Brazílie nepochybně jenom přispěje k pozoruhodnému fotbalovému boomu, jaký aktuálně ostrov o 178 tisících obyvatel zažívá.