Burnley jako Fénix, čtvrtá liga jako popel

Ještě na konci osmdesátých let minulého století sotva odvraceli pád do "konferenčních" podlaží, vzpamatovávali se po jednom z nejděsivějších propadů v historii anglické kopané. Teď se v Burnley opájí euforií po senzačním postupu mezi elitu. Jen málokdo by mohl pociťovat takové zadostiučinění, jakým se nyní utěšují právě Clarets.

Neděle, 29. květen 1988, Wembley. Londýnský Big Ben ukazuje tři hodiny odpoledne, zatímco kapitáni Ally Robertson, v šedivé soupravě, a Ray Deakin, v černé bundičce, přivádějí své spoluhráče na vskutku posvátnou půdu. V ochozech jim tleská na osmdesát tisíc věrných fanoušků v krojích modrofialových, respektive zlatých. Žádní sponzoři, žádní speciální hosté, jen čisto skvoucí podpora vycházející z těch nejupřímnějších srdcí. Sešli se tu, aby sledovali, jak jejich ovečky válčí o trofej podřadnou, přesto pro ně nesmírně cennou. Spolu ruku v ruce padali do nejnižších pater Football League, společně si to teď rozdají o Sherpa Van Trophy, pohár věnovaný pouze účastníkům nanejvýše třetí ligy. Oni válčí v té čtvrté, a to ne prvním rokem. Představte se: Ti v naoranžovělých dresech, to jsou, prosím, fotbalisté Wolverhamptonu Wanderers, trojnásobného mistra Albionu. Ti druzí, oděni do fialovomodrých trikotů, vyznávají barvy klubu Burnley, mistra pro změnu dvojnásobného. Řežou se, skluzují, bojují a rozcházejí se za stavu 2:0 pro přesněji mířící Vlky. Ti si tak dopřáli alespoň malinkou náplast na nehojící se rány, kdežto Clarets? Ty už od pohromy zachrání leda zázrak.

Přitom to zprvu vypadalo, jako by se Burnley narodilo pro pohodlný, bezproblémový život. Vždyť sotva po svém založení separací od rugbyového mužstva roku 1882 stálo u zrodu první oficiální ligové soutěže v Anglii, Football League. Navíc netrvalo dlouho a o Burnley věděl takřka celý národ. Vždyť jakýsi Jack Yates, sotva se stihl rozkoukat ve světě velké kopané, obdržel v březnu 1889 pozvánku do anglické reprezentace, aby zanedlouho hattrickem sestřelil výběr Irska. Je s podivem, že již nikdy poté nedostal další šanci reprezentovat svou rodnou krajinu. Na druhou stranu o něm teď můžeme mluvit jako o jediném Angličanovi s průměrem tří gólů na mezistátní zápas. Vedle tohoto individuálního úspěchu se zanedlouho v samém srdci Velké Británie těšili i z první klubové trofeje. Koncem ročníku 1889/90 je totiž celý region oslovoval "pane", lancashireský grál pro vítěze tamního poháru byl jejich.

A jak že se uvedli na ligové scéně? Nejprve se zdálo, že se Turfites, chcete-li Moorites (oboje odvozeno od domovského stánku Burnley, Turf Moor), bez větších potíží etablují mezi elitou, ovšem jak známo, první vyhrání z kapsy vyhání. A tak poté, co na první pokus obsadili slušnou devátou příčku, příští sezonu nastřádali dokonce 17 nevítězných utkání v řadě a nescházelo mnoho, aby se okamžitě poroučeli do druhé divize. Nicméně lancashireský celek se z takové neblahé zkušenosti perfektně ponaučil a na několik let dopředu si rezervoval místo v první desítce. Brzkému sešupu o patro níž se však i navzdory vesměs pozitivním okolnostem tak jako tak neubránili. Roku 1896 se Burnley po třiceti kolech usadilo na desáté příčce, přesně za 12 měsíců trčelo na samém dně tabulky - propadlo se o šest příček a nasbíralo o osm bodů méně.

Následující ligový ročník strávili Turfites ve společnosti navždy bezejmenných klubů jako například Burton Swifts, Gainsborough Trinity nebo Newton Head, bylo tedy přímo povinností postoupit ihned zpátky. Stalo se, ba co víc, v příští sezoně dovedl Harry Bradshaw své ovečky až na třetí příčku nejvyšší soutěže. Snad ani netřeba dodávat, že takové umístění se pomalu rovnalo zázraku. Avšak nebylo by to Burnley, kdyby se krátce poté nedostavilo kruté vystřízlivění. Čarující manažer vyslyšel volání londýnského Woolwiche a s Moorites to šlo rázem od desíti k pěti. Branou do nového století již vstupovali se statusem druholigového mužstva, ani horečná snaha o úplatky a s nimi spjatou záchranu nepomohla. Jakkoliv fanoušci očekávali okamžité navrácení zpět mezi elitu, takové úsilí se protáhlo na více než deset let. Burnley se mezitím nevyvarovalo rozprodeji kádru, finančním potížím i diváckému nezájmu. Byly to opravdu těžké časy, v jednu chvíli dokonce nešlo vyloučit ani variantu sestupu ještě o další patro níže. Jakouž takou pohodu vnesl do šaten až jistý Spen Whittaker, teprve 32letý pán, který se přišel roku 1903 chopit kormidla FC Burnley.

Když Clarets všichni, i ti všemocní, ubližují...

Turfites se konečně stabilizovali, i když zatím jen vprostřed druholigové tabulky, a poprvé tak mohli bez obav upřít své zraky k FA Cupu. Nikdy předtím nedokráčeli až do čtvrtého kola, teď, na konci sezony 1908/09, se jim to povedlo. Postupně přemohli Bristol Rovers, Crystal Palace a nadvakrát si poradili i s Tottenhamem, aby pak stanuli tváří v tvář aktuálnímu mistru Anglie, Manchesteru United. Speciálně pro takovou událost investovalo vedení Burnley do rozšíření kapacity alespoň o pět tisíc míst. Také pro hráče v zeleném to byla samo sebou slavnost, která navíc mohla mít to nejsladší rozuzlení. Proti však byl milosrdný sudí, který za stavu 1:0 pro Burnley, zhruba 20 minut před koncem normální hrací doby, zápas předčasně ukončil. Záminka? Banální - Rudí Ďáblové se patrně obávali kašle, když si jako důvod pro reparát vybrali sněhovou vánici, jež přitom město Burnley terorizovala celé odpoledne. Jak už to tak bývá, druhý pokus United vyšel, třebaže zvítězili nepřesvědčivě 3:2. Polknout tak hořkou pilulku se příznivcům Burnley nepodařilo dodnes.

Přitom sotva uplynul rok, museli se vypořádat s ještě těžší ranou. Totiž jednou v dubnu, léta páně 1910, při cestě do Londýna za účelem schůzky s Henrym Swiftem, novou potencionální posilou týmu, spletl si oblíbený manažer Moorites Spen Whittaker úniková dvířka s těmi od kupé a nešťastně vystoupil z jedoucího vlaku o něco dříve, než původně plánoval. Následky byly tragické - v nemocnici ho již k životu neprobrali. Říká se to těžko, zvlášť když byl Whittaker pro všechny fandy Burnley někým na úrovni boha, ovšem Turfites z jeho předčasného skonu spíše těžili, než že by je srazil ještě níže. Pro příští ročník se nastrojili do modrofialova, konečně jim tak můžeme říkat Clarets, angažovali dalšího bezejmenného manažera jménem John Haworth a značně posílili také hráčský kádr. Z Evertonu přichází snajpr Bert Freeman, přičemž na Turf Moor si již teď hýčkají brankáře Jerryho Dawsona, který si nakonec ve službách Burnley odkroutí neuvěřitelných 569 startů. Kluboví kronikáři a nejen oni tušili, že co nevidět začnou psát novou, zlatou éru Clarets.

Všechno to začalo ke konci ročníku 1913/14, kdy Burnley poprvé ve své historii nakouklo do finále FA Cupu. Jízda to byla sladká a koncovka ještě sladší. Ve čtvrtfinále si Moorites nadvakrát poradili se Sunderlandem, jemuž tak oplatili loňské semifinálové vyřazení, pak přešli přes Sheffield United, aby ve finále stanuli proti Liverpoolu. Byla to výjimečná událost i z toho důvodu, že se na podobné klání premiérově přišel zblízka podívat i samotný britský monarcha, Jiří V. A nakonec to byl Tommy Boyle, kapitán o gól šťastnějšího Burnley, kdo z jeho rukou převzal onu cennou trofej pro vítěze Anglického poháru. Takový úspěch vyléčil Clarets kompletně, do poslední bolístky, a ani válečná čtyřletka, plna přinejmenším duševního strádání, zvedající se borce nepřibrzdila. Spíš nastartovala. Hoši z Turf Moor okamžitě obsadili druhou příčku a za rok už hleděli na své soupeře z té nejvznešenější sesle.

Pohádka. Dramatický start, bombastické pokračování a i když váhavé, zároveň také radostné adieu. Nebylo to dokonalé, to by pak šlo o hotový zázrak, ale tím déle pak z podobného triumfu žijete a snad i těžíte. To sice nebyl zrovna tento případ, ale to rozhodně nic nemění na tom, že to byla slovy dnešní mládeže zkrátka "hustá jízda". A hráči Burnley si museli zhluboka oddechnout zejména tehdy, když se ve vzpomínkách vrátili ke svému entrée. Bum, první prohra. Bác, druhá prohra. A ještě jedna! Až odvetný duel s Huddersfieldem a vítězství 3:0 Clarets probralo. Řekněme na věky. Od počátku září do března příštího roku totiž Turfites nepoznali přemožitele a na více než osmdesát let vytvořili anglický rekord v počtu zápasů bez porážky. Ne méně než 30 utkání to bylo a celých 21 z nich Burnley opanovalo. Výsledkem toho všeho byla jistota prvenství již tři kola před koncem soutěže, díky níž si Moorites mohli dovolit poněkud rozpačitou koncovku čítající šest zbývajících střetnutí bez výhry.

Kdybych měl fotbalový klub Burnley popsat coby člověka, možná bych o něm mluvil jako o někom nestálém, psychicky labilním (přeci jen o nějakém výrazném profitu ze statusu mistra nemůže být řeč). Ne však porcelánovém, chcete-li nepříliš odolném. Vždyť v polovině mistrovské sezony Clarets využili služeb pouhých dvanácti borců, což byla kór v té době věc nevídaná. Zkrátka skála na skále, tucet železných a nezranitelných. A přestože tu stejná skvadra nepůsobila a nepůsobí věčně, neústupnost je doménou Burnley odjakživa až doteď. Nicméně přišel konec ročníku a vše se začalo pomalu hroutit. Jeden lamentoval, že je přetěžován, druhý ne a ne dostat prostor k vyléčení svého neduhu. A stejně jako nelze celou sezonu spoléhat na takto úzký okruh hráčů, neuhrajete všechno jen důrazem a sebezapřením. Musíte jít s dobou, vhodně doplňovat kádr a umě reagovat na náhlé odchody. Ať jsou sebenáhlejší. Jenže bohužel, pohotově zareagovat na tragédii z prosince roku 1924, kdy ve věku pouhých 48 let podlehl zápalu plic loajální lodivod Clarets John Haworth, se rovnalo takřka nadlidskému výkonu. A jelikož po Burnley žádní nadlidi neběhají, bylo zle.

Jak důležité je míti Beela...

Nutno říct, že přímo žádoucí. Po Haworthově smrti to byl totiž pouze tento legendární útočník a jeho pravidelný přísun gólů, kdo držel Burnley nad vodou. To lze také jednoduše dokázat. Když se dosud neomylný brankostroj na konci 20. let zasekl a trefil se jen desetkrát, byl z toho (celkem očekávaný) pád do druhé ligy. Odtud se Clarets hrabali zatraceně dlouho. Plány skomírajícího celku navíc měly výrazně narušit další roky všeobecného neklidu, jenže zase, paradoxně, prakticky hned, jak se přestalo bojovat, postoupili Moorites zpátky mezi elitu. Kdoví, co se v Burnley za války vždycky dělo, každopádně takhle blahodárný vliv podobného masakru na něčí výsledky se jen tak nevidí. Nicméně ještě coby druholigoví odpadlíci byli fialoví kousíček od dalšího triumfu v FA Cupu, když Charltonu podlehli až gólem v poslední minutě prodloužení, přičemž v elitní společnosti okamžitě obsadili obdivuhodnou třetí příčku. Jenže podobně heroické řádění nemělo dlouhého trvání. Co nevidět byli v Burnley rádi za místo v poklidném středu tabulky, a třebaže postupem času inklinovali spíše k top 10 než naopak, o nějakém titulu se jim ani nesnilo.

Přesto, tedy navzdory všem očekáváním, přišel druhý květen kulatého roku 1960, poslední ligové kolo a těsné vítězství na Maine Road, stánku Manchesteru City. Clarets dosud v této sezoně ani minutu neokupovali první příčku, avšak teď, v poslední možnou chvíli, přeci jen stanuli na britském fotbalovém ekvivalentu hory Olymp. Najednou byli za bohy. Ta generace, do které se přitom příliš nadějí nevkládalo. Přitom kostra týmu tvořená hlavně dvojicí loajálních středopolařů a dnes již žijícími legendami, Jimmym Adamsonem a jeho jmenovcem McIlroyem, či reprezentačním forvardem Johnem Connellym byla velmi pevná. A navzdory brzkému rozdělení tohoto obávaného trojlístku (druhý jmenovaný se hned roku 1962 stěhoval do Stoku) navázali v Burnley na mistrovský ročník slušnými úspěchy. Premiéra na evropské scéně se sice úplně nevyvedla, ovšem na domácích jevištích hráli Moorites stále jedny z prvních houslí. Napoprvé to bylo čtvrté místo a semifinále FA Cupu, napodruhé dokonce post vicemistra a stříbrná medaile ze stejného poháru.

Tak, a teď zase pěkně od začátku...

Ani nepříjemná abolice platového stropu nezapříčinila nějaký výrazný propad Turfites. Ti mezi elitou vydrželi celou dekádu, v sezoně 1965/66 dokonce obsadili skvělé třetí místo. Jenže ze slibně zajetých kolejí Burnley vyhodila výhybka v osobě nového manažera Adamsona, který se kormidla lancashireského klubu ujal roku 1970. S ním v čele sestava Clarets rázem ztratila na lesku, ačkoliv se nějaké výraznější kádrové zemětřesení nekonalo. Výsledkem byl šokující sesun do druhé ligy hned na začátku sedmdesátých let, brzký návrat stále pod Adamsonovým dohledem, další degradace a koučův nevyhnutelný vyhazov. Do detailní pitvy nadcházejícího "suchého" období se netřeba pouštět. Nač se rouhat? Stačí jen prostě konstatovat, že co nevidět Moorites klouzali ještě níže. Spíše než nápravou výsledků se vedení bavilo neustálou rotací trenérů. Během dvou let se na manažerském bidélku vystřídala hned trojice mužů, které my obyčejně nazýváme bezejmennými a neúspěšnými. Logicky, na samotné fotbalisty takové okolnosti snad ani nemohly mít pozitivní dopad. Poslední člen tohoto neslavného trojlístku jménem John Benson úspěšně dovedl své svěřence do čtvrtého poschodí a mohlo být ještě hůř. Jiné duo Buchan-Cavanagh pro změnu zuby nehty drželo Burnley těsně nad propastí ústící v první "konferenční" záliv bohatě větveného neligového moře plného amatérů. A téhle trase, vážení, se v Anglii říká jednosměrka. Odtud cesta nazpět zkrátka a dobře nevede.

Když někdo do éteru vypustí dotaz na nejslavnější, chcete-li nejdůležitější klání vašeho oblíbeného klubu, každý si představí ten svůj. Může to být finále Ligy mistrů či jiného věhlasného poháru. Nebo zápas, který definitivně přiřkl mistrovské ovace právě vašim miláčkům - třeba poprvé a naposled, proč ne. Nervy drásající přestřelka, nezapomenutelné derby, to už je jedno. Ale souboj s nějakým Leytonem Orient, navíc vytržený z rozpisu utkání čtvrté nejvyšší soutěže? To je, panečku, rarita. Přesto příznivci Clarets moc dobře vědí, proč si nejvíce cení právě tohoto vyhraného duelu, proč ho řadí dokonce výše než obě ligové trofeje. "The Orient Game" totiž ještě docela nedávno stála přesně na pomezí krachu a přežití tohoto tradičního celku ze srdce Anglie. Zaplaťpánbůh, že se tehdy, v sobotu devátého května léta páně 1987, na Turf Moor balada nepsala. Světlo světa spatřila jen jakási neohrabaná pohádka.

A nemuselo jít pouze o neštěstí, ale i tuplovaný pech. Zrovna během tohoto ročníku bylo totiž schváleno pravidlo, které mazalo starou známou baráž a nekompromisně říkalo, že poslední tým musí automaticky podstoupit své místo ve čtvrté lize vítězi Conference. Burnley tak mohlo být klidně tím prvním nebožákem, jenž tuto inovaci pocítí na vlastní kůži. Nebylo tedy divu, že se Clarets na svého soupeře, o místo v Play-off stále ještě bojující Orient, vrhli s takovou zběsilostí, s jakou se býk v aréně vrhá na toreadora. Zprvu šlo o naprosto vyrovnanou bitvu, která s sebou dlouhou dobu přinášela na jednu stranu nepřeberné množství šancí a na stranu druhou i vcelku chaotickou, neuspořádanou hru obou celků. Vše se změnilo, až když na dveře začala klepat poločasová přestávka. Tehdy se přesnou ranou levačkou prosadil Grewcock a Turf Moor vypuklo v nespoutaný jásot.

Do druhého poločasu vyběhli domácí fotbalisté ještě více povzbuzeni zprávou, že Swansea zatím poráží Lincoln City, jejich úhlavního konkurenta v boji o setrvání ve čtvrté lize. A niterní pohodu okamžitě deklarovali další vstřelenou brankou. Místní časoměřič stihl z druhého dějství odpočítat sotva tři minuty a už se nejmenší hráč na hřišti, jistý útočník Britton, věšel do vzduchu za účelem odhlavičkovat nadýchaný Grewcockův centr za brankářova záda. Povedlo se a radostná erupce fanoušků Burnley nebrala konce. Nicméně Leyton postupem času neustále stupňoval tlak, až se nepatrné chybičky dopustil domácí brankář Neenan a hostující křídelník Comfort pohotově zavěsil. Tak se stalo teprve v 56. minutě, čili na Burnley čistě hypoteticky čekala ještě více než půlhodina úpěnlivého odolávání presu nabuzeného protivníka.

Ovšem právě tehdy otázku "být či nebýt" chopili pevně do svých rukou věrní fanoušci Turfites. Každý, byť sebelehčí Neenanův zákrok kvitovali bouřlivým potleskem. Každý, i ten nejobyčejnější obranný zákrok ocenili mohutným aplausem. A možná i fakt, že každému z nich přestalo tlouci srdce při pohledu na napřahujícího Cornwella, vyhecoval domácího záložníka Malleyho k tak heroickému skoku po střele, která bez debat mířila do sítě. A snad nikdo z nich nevyhekl ve chvíli, kdy hrdina zápasu Grewcock v závěru nastřelil tyčku. Na druhou stranu - za odměnu pak všichni zůstali v popředí i po závěrečném hvizdu. A to tak, že ve stavu naprosté euforie. Hned, jak se dohrálo, ztratili se všichni slavící aktéři utkání v hustém davu těch přihlížejících, kteří podlehli návalu emocí a celí radostí bez sebe vtrhli na hrací plochu. Trhali se dresy, jen dva hráči se vyhnuli těmto svlékacím orgiím, tancovala se konga a v neposlední řadě se pěkně popořádku skandovala jména těch jedenácti borců, kteří tu noc úspěšně hájili čest fialového trikotu FC Burnley. Ti kluci doslova utekli hrobníkovi z lopaty. A nyní mohou hlásat, jak trefně poznamenal žurnál Lancashire Evening Telegraph, že jsou "posmrtně zpátky".

Zázrak, div, kouzlo...

Vězte, že hned několik řádek z tohoto článku se věru nepsalo vůbec lehce. Co však milerád shrnu, je nadcházejících 22 let. Co se týče reálné chronologie, právě se dostáváme na úroveň teprve druhého odstavce a já se nemohu nezastavit u jeho poslední věty. Že Clarets od pohromy zachrání tak akorát zázrak, to se tenkrát skutečně zdálo býti neoddiskutovatelnou pravdou. Přestože právě jednu tragédii odvrátili, nešlo vyloučit příchod další hrozby a to, co nakonec přišlo, si asi opravdu nikdo nepřipouštěl. O klam však rozhodně nešlo.

Prakticky bankrotující mančaft prodělal obdivuhodnou reinkarnaci, když pro sebe roku 1992 opět vybojoval místo mezi kluby třetí kvalitativní kategorie. Za 24 měsíců si to skrze Play-off štrádoval zas a znovu do druhé ligy. Dosud zakleté Wembley si konečně, a ne naposledy, naklonil k sobě. Jenže pak už to tak jednoduše nešlo. Burnley si ještě odskočilo o patro níž, aby příští sezonu dokonce až v posledním kole zařazovalo zpátečku před daleko větší oklikou - dalším pádem ligovým schodištěm. Tehdy znovuzrozené mužstvo z trávníku dirigoval muž jménem Chris Waddle. Legenda anglického fotbalu a šedesátinásobný reprezentant působící v roli hrajícího manažera. Taková troufalost tedy Clarets příliš neseděla, a tak v Burnley záhy opět (příznačně) vsadili spíše na skromnost a tedy na poněkud skrytý um jistého Stana Ternenta, doteď kormidlujícího spíše provinční kluby. Ten Moorites brzy vyvedl z třetiligového bahna a až do svého odvolání roku 2004 tuze bojoval o místo na výsluní rovněž ve First Division. Asi nemusím připomínat, že těmito činy vlastně připravil ornou půdu pro Owena Coylea. A myslím, že už vůbec nemusím připomínat, kdože ten pán vlastně je. Zanedlouho nám totiž kalendáře neomylně našeptávají, že je...

... Pondělí, 25. květen 2009, Wembley. Už od časných ranních hodin se Burnley, jinak skromné sedmdesátitisícové městečko, mění k nepoznání. Pohledali byste ulice, jež se vyhnula tapetování fialovomodrými vlajkami či stužkami. Snad každé auto je nazdobeno proužky stejných barev. Dokonce i radniční hodiny několik žárovek nasvítilo ve stylu tamního fotbalového klubu. Zkrátka celé město najednou žije kopanou. Kompletně se zbláznilo, a vskutku má proč. Kolem šesté hodiny odpolední tu totiž naplno propukají bujaré oslavy postupu do Premier League. Nad událostmi posledních dní žasne i mistr Owen Coyle, další zázračný vyslanec z jinak nenáviděného Skotska. Jako hráč v Anglii strávil pouhé dva roky, coby manažer tu působí právě tím druhým rokem a jeho jméno se již učí vyslovovat kdekdo. Při velkolepé texaské show WrestleMania XXV se dokonce v ochozech objevuje plakát s nápisem "Owen Coyle is God" (Owen Coyle je bůh). A jelikož marně hledám spojitost mezi fotbalem a wrestlingem, také Spojené státy a kopaná mi nejdou úplně do sebe, možná, že na tom opravdu něco bude. Vždyť právě tenhle chlapík na svých bedrech dovlekl Premier League znovu tam, kam se teoreticky již nikdy neměla podívat.

Na závěr mi dovolte ještě jednu paralelu s uvozovacím druhým odstavcem. Ona se totiž přímo nabízí. Vždyť z prvního místa League Championship stoupá vzhůru spolu s Burnley a Birminghamem rovněž Wolverhampton. Tentýž Wolverhampton jako ten z roku 1988. Náhoda? Nebo spíš osud? Sami si vyberte. Nicméně já teď mohu s potěšením konstatovat, že zázraky se skutečně dějí. I když si k nim klestíte cestu takovou dobu. Trpělivost vždycky růže přinášela. A tak se jednou přeci jen dočkáte, stejně jako teď Clarets či Wolves.