Africký pohár národů - první hrací den

Je to tady! V jihoafrickém Johannesburgu byl včera rozehrán v pořadí už 29. Pohár národů a na rozdíl od loňského ročníku, kdy k první bezbrankové remíze došlo až ve finále, se včera urodily hned dvě - skupina A bude na svého prvního střelce čekat minimálně další čtyři dny.

Prořídlé ochozy stotisícového kolosu jménem FNB Stadium sledovaly úvodní ceremoniál v deštivém počasí, které ovlivnilo i samotné zápasy. Čest zahájit celý turnaj dostala jihoafrická zpěvačka Ayanda Nhlangothi, jejíž vystoupení se brzy přetavilo v surreální představení plné tance, radosti a barev.

Což vzhledem k tomu, co mělo zanedlouho následovat, můžeme označit za ironickou hříčku osudu. Fotbalové menu totiž tak zajímavé zdaleka nebylo. To platí zejména pro úvodní klání domácích Bafana Bafana s outsiderem z Kapverd, které vejde do dějin afrických mistrovství coby historicky první bezbrankový zahajovací duel...

Jestliže jihoafrické fanoušky před šampionátem něco trápilo, byl to útok národního týmu; možná i proto se kouč Gordon Igesund rozhodl překvapit a poslat na hřiště od začátku hned dva forvardy. Návrat ke "starému dobrému" 4-4-2 však nebyl jedinou věcí, která na domácí sestavě oproti předturnajovým prognózám neseděla - jako by se Igesund snažil bojovat s matnou formou pomocí léčby šokem, nechal na lavičce kromě nejlepšího útočníka Mphely i mladého playmakera Serera a sehranou dvojici beků Gaxa - Masilela. Šanci naopak nečekaně dostali Majoro, Phala či Matlaba.

Že tento krok nevyšel, je jasné už z konečného výsledku; pro Bafana Bafana je však získaný bod spíše výhodou, a to už je mnohem hlubší a závažnější problém. Jistě, Kapverdy už mnohokrát ukázaly, že umí "zavřít" obranu i proti silnějším soupeřům, ale impotence, kterou se Igesundův tým v útoku prezentoval od první do poslední minuty, nechávala defenzivu vedenou výborným Nandem Nevesem vlastně v naprostém klidu.

Gólman Vozinha si na míč sáhl pouze při brzké Tshabalalově navštívence, která mu z přímého kopu zaplula rovnou do náruče, a největší gólovku měli borci v zelenožlutých dresech až v nastaveném čase z víceméně náhodného rohu. A co hůře - ani příchod vzývaných Mphely se Sererem vlastně nebyl na hře pořádně vidět... na rozdíl od Chabangua, který si minimálně svojí aktivitou řekl o základní sestavu.

Jestli si JAR může ze zápasu odnést něco pozitivního, je to situace ve středu hřiště - stopeři Khumalo se Sangwenim působili jistým a suverénním dojmem, což platí zejména pro prvního jmenovaného, který navíc nekompromisně vládl ve vzduchu (a může být velmi silnou zbraní ve standardních situacích, jak se koneckonců ukázalo v závěru zápasu). Také nenápadný dělník středu pole Reneilwe Letsholonyane opět ukázal, jak důležitým hráčem pro chod mužstva vlastně je. Ano, tyto pozice Jihoafričanům fungovaly - problémem bylo všechno ostatní.

Ani zdvojení útoku totiž neznamená, že tým bude hrát útočněji; obrovská propast, která zela mezi naprosto neviditelnou dvojicí Parker - Majoro a zataženou záložní řadou, nejenže ničila přechody do útoku, ale navíc dovolovala Kapverďanům poměrně v poklidu a bez stresu vyvážet míče z obrany. Tady měli vstoupit do hry křídelní hráči, tedy Phala s Tshabalalou - a je nutno říct, že Tshabalala se aspoň snažil (leč jeho současný přínos hře je omezen takřka výhradně na zahrávání standardek). Phala, na druhou stranu, pokazil prakticky vše, na co sáhl (a ani toho moc nebylo).

Na krajích hřiště vůbec Kapverdy svého soupeře zcela vymazaly - a jelikož Antunesův tým vyznává brejkový styl hry, byl právě on tím nebezpečnějším z obou soupeřů. Poločasová statistika dokonce ukázala, že měl outsider v tu chvíli o celých šest procentních bodů vyšší držení míče, čemuž jsem se spolu s komentátorem anglického Eurosportu upřímně divil - zdálo se totiž, že karty jsou rozdělené jasně, tedy že domácí kombinují, Kapverdy brání. Neschopnost JAR jakkoliv roztáhnout hru do stran si tak vybrala svou daň i zde. A závěrečný tlak? Ne že by se o něj Igesundovi svěřenci nepokusili - jen měl v jejich podání podobu stále se opakujících nekonečně dlouhých centrů z hloubi pole, které nefungovaly a fungovat ani nemohly, jelikož vepředu nestál žádný hlavičkář...

Bafana Bafana tedy negativně překvapili; dá se to obráceně říct o jejich soupeři? Kapverdy hrály přesně to, co od nich bylo očekáváno - systém pružně variující mezi 4-4-2 a 4-2-3-1 (s Héldonem na zatažené pozici za hrotem), pevná obrana pod taktovkou skvělého organizátora a vzdušného krále Nevese, smrtící brejky a kolektivní pojetí založené na zodpovědném, odhodlaném výkonu. Potvrdily se i zkazky o nebezpečných standardkách, byť jen částečně. Co už se čekalo méně, byl výkon středních záložníků - zřejmě za to do značné míry může výše zmiňovaná "díra" za jihoafrickým útokem, ale zejména Babanco se předvedl v nečekaně dobrém světle, jeho přihrávky měly hlavu a patu a i pozičně na tom byl velmi slušně.

Pochvalu kromě Nevese s Babancem zaslouží i oba beci Carlitos a Nivaldo, kteří nejenže vzadu přispěli ke stoicky klidným likvidacím nervózních jihoafrických útoků, ale navíc se předvedli i směrem dopředu. Skutečným důvodem, proč byly Kapverdy i přes kvalitativní nevýhodu (která, aby se čtenáři nenechali zcela zmýlit, vidět zkrátka byla a remíza je proto z celkového hlediska určitě zaslouženým výsledkem) nebezpečnějším z obou týmů, však byla ofenzivní spolupráce tria Platini, Héldon, Mendes - první jmenovaný jako rtuťovité křídlo s výbornou technikou, druhý jako generál a režisér ofenzivních ataků, třetí jako talentované šídlo neúnavně se proplétající obranou soupeře.

Antunesova střídání byla proto vyloženě symbolická - hřiště postupně opustili Platini i Héldon, a když se pět minut před koncem poroučel i mladý klenot Lille, bylo jasné, že cílem Kapverd zkrátka není nic jiného než remíza...

...kterou nakonec neměly proti platonickému, beztvarému závěrečnému tlaku soupeře problém uhájit. Přestože domácí po přestávce zapnuli na vyšší obrátky a ostrovního soka přehráli, Khune je nakonec musel skvělým zákrokem zachraňovat od pohromy až v 74. minutě, což je vlastně typický obrázek celého zápasu - stejně jako chvíli předtím neúspěšný Mendesův pokus, kdy se šikovný forvard propletl vlastně bez námahy až do palebné pozice, aby narazil na blokující skálu Sangweniho. Jihoafrická republika navíc byla lepší způsobem, který si ilustrujeme - a celé shrnutí tak uzavřeme - na situaci z minuty 78. To totiž žlutozelení vyrazili do útoku v pěti mužích, svého soka přečíslili, Chabangu napřáhl k finální přihrávce a... totálně ji pokazil.

Jihoafrická republika - Kapverdy 0:0

1. minuta - Domácí fotbalisté odstartovali velmi svižně a už po několika vteřinách hry dostali výhodu rohového kopu; Tshabalalův centr sice dolétl až ke Khumalovi, ten však mířil mimo.

13. minuta - Tshabalala se postavil k přímému kopu a vůbec poprvé donutil jednoho z brankářů k zásahu - nutno dodat, že se Vozinha ani nemusel snažit.

15. minuta - První větší šance zápasu. Babanco poslal výborný pas na Platiniho, který se ocitl sám před Khunem, ale pálil vedle.

21. minuta - Héldon se po rohu pokoušel v rohu vápna nikým nehlídán trefit míč nůžkami, ale nakonec pouze pobavil diváky v ochozech johannesburského FNB Stadium.

33. minuta - Volný Phala po vynikajícím přímém kopu Tshabalaly trestuhodně netrefil míč.

34. minuta - Aktivní Platini zakončoval po rychlém brejku Kapverd z levé strany, ale trefil pouze boční síť.

44. minuta - Babancův roh se přes Toniho Varelu dostal až k Mendesovi, který u zadní tyče z velkého úhlu mířil rovněž do boční sítě.

70. minuta - Střídající Tavares naskakoval ve vápně na výborný centr Nivalda, ale míč odklidil do bezpečí obrovitý Khumalo.

74. minuta - Největší šance utkání! Hrdinou domácích se stal gólman Khune, který konečky prstů vytlačil Héldonovu nebezpečnou hlavičku z prostředku vápna.

84. minuta - Z hloubi hřiště poslali Jihoafričané dlouhý pas na Serera, který byl ve vápně volný, ale nedokázal zpracovat.

90+1. minuta - Chabangu zakroutil roh do pokutového území a byla z toho vůbec největší jihoafrická příležitost; hlavičkující Khumalo sice na přední tyči zbořil všechny soupeřovy obránce, ale míč poslal pouze nad břevno.

Jihoafrická republika (4-4-2): Khune - Matlaba, Khumalo, Sangweni, Ngcongca - Phala, Letsholonyane, Dikgacoi (46. Chabangu), Tshabalala (60. Serero) - Majoro (68. Mphela), Parker

Kapverdy (4-2-3-1): Vozinha - Carlitos, Fernando Varela, Nando Neves, Nivaldo - Marco Soares, Babanco - Platini (63. Júlio Tavares), Héldon (76. David Silva), Toni Varela - Ryan Mendes (85. Roni)

Nejlepší hráči zápasu: Platini, Nivaldo (oba Kapverdy), Khumalo (oba Jihoafrická republika)

Palec dolů: Phala (Jihoafrická republika)

Zatímco od zahajovacího klání se utahaná nuda vesměs čekala, pozdější bitva mezi Marokem a Angolou mu měla v mnohém kontrastovat. Vždyť si to vezměte: tým, který disponuje možná největší koncentrací talentu (snad vyjma tradiční dvojky Pobřeží Slonoviny-Ghana) a má ve svém středu potenciální hvězdu šampionátu Younese Belhandu, se potkával s výběrem, jehož doménou je odpradávna aktivní, ofenzivní fotbal. Jenže ouha; klenot z Montpellieru navzdory očekávání nestihl kompletně vyléčit svůj zdravotní neduh (problémy se svalovým přitahovačem), přičemž na druhé straně barikády se papírová síla v praxi přetvořila na slabinu.

Začněme Marokem a faktorem Belhanda. Tvořivý technik, který se podle nejnovějších zpráv dohodl na podmínkách smlouvy s Galatasarayem (zbývají ještě kluby), do hry nepřišel úplně pozdě, konkrétně v 64. minutě; avšak přesto z pohledu Arabů nešlo o nějaké včasné vysvobození. Belhanda byl totiž potřeba zejména v dřívějších pasážích, kdy křídla překypovala aktivitou - po jeho příchodu už spíše skomírala, únavou kazila, na co sáhla, a potom holt ani jeden polobůh nic moc nezmohl.

Assaidi s Amrabatem přitom doopravdy zvládli vykázat solidní "mobilizační" potenciál, jen zkrátka coby nenapravitelní individualisté potřebovali někoho, kdo by je usměrnil. Belhanda by takřka vždy trčel mezi nimi, sháněl by se po balonu; to El Ahmadi, nejvýše položený člen záložního trojlístku, je z Aston Villy zvyklý spíše na roli čističe, CDM, takže přes počáteční střelecký apetit po většinu zápasu jen sotva zvládal nadšená tykadla správně doplňovat.

V důsledku tedy - ačkoliv Angolané v prvním poločase nedobře vyplňovali prostory a během úvodní čtvrthodiny stěží ucpávali prostor mezi obrannou a záložní linií - Maročané nebyli zas tak nebezpeční. Assaidi působil jako naprogramovaný stroj: vždy jednoduše musel doběhnout na hranu útočné třetiny, slepě, podél lajny; a pak teprve začínal strojit řešení. Málokdy přemýšlel dopředu, nenabízel variantu B, nikdy se v rané fázi útočení nevrtnul do středu. No, a Amrabat žel vypadal jako Assaidiho kopie - jen s tím rozdílem, že on hrál "po noze".

El Hamdaoui je potom samostatná kapitola; a slovo "samostatná" nevolím náhodně. Křídla si holt podél něj hrála svou zvláštní soutěž, on musel dřít čistě na sebe, a i přes takové obtíže se k lecčemu prosadil. Oproti loňskému Chamakhovi pořád vzpruha, s Belhandou v zádech určitě příslib. Těch je mimochodem více: pravý bek Chatri podal velmi kvalitní, obětavý výkon; Benatia dal pro začátek zapomenout na svá rozpačitá vystoupení z loňska; a celkově Maroko přinejmenším dozadu pracovalo relativně spolehlivě.

Co se Angoly týče, její uskupení před výkopem uznávaný expert na problematiku africké kopané Gary Al-Smith označil za ofenzivně laděné. Což veskrze lze potvrdit. A zároveň neváhal připomenout, že jestliže dříve Antilopy na APN přespříliš dbaly na efekt, tentokrát pod novým koučem Ferrinem jsou doslova nuceny ke zběsilé hře na jeden dotyk. Tohle, to už lze (bohužel) potvrdit bez nejmenšího váhání.

Proč jsem napoprvé Al-Smithovi nepřisvědčil bez rozpaků? Protože minimálně středová trojka ve složení Pirulito-Dede-Mingo Bile této charakteristice zkrátka neodpovídala. Většinou pohromadě seděla v hloubi pole, nikdo z nabízeného trojlístku se nehnal dopředu a vlastně ani nikdy neměl potenciál být tou spojkou (AM) do možného 4-2-3-1. Takhle se hrálo spíše na bázi 4-3-2-1 (pokud vycházíme z univerzálního 4-3-3), přičemž levonohý Geraldo se často uklízel k levé lajně, aby s oním základním rozestavením donekonečna cvičil.

To samé pravý bek Lunguinha se oproti loňskému Airosovi až přehnaně soustředil na plnění obranných povinností. Proto byl také později ve snaze urvat vítězství zkušenějším kolegou nahrazen. Každopádně ačkoliv Angolané v žádném případě nehráli nějakého zanďoura a nenaplňovali charakteristiku defenzivního souboru, ani za ten čistě ofenzivně laděný jednoduše neplatili. Na to je zkrátka potřeba fungující střed pole; a ten včera nezvládal příkladně pracovat ani směrem dozadu (což lze brát s velkým podivem), natož dopředu.

K bezvýhradnému souhlasu u druhé Al-Smithovy teze nezbývá moc dodat; Antilopy na svou přímočarost dojížděly zcela jednoznačně. To byl ostatně zákon, vždyť šlo o zahajovací utkání, v němž se v minulosti hledaly i větší týmy jako Pobřeží Slonoviny. Včera tedy portugalským dědicům mnohdy odskakoval balon, přihrávky často postrádaly přesnost, bylo to zkrátka splašené. Mimoto Angolanům hrubě nezahrály individuality (Mateus se stěží našel pět minut před koncem, Manucho potom zápas vyloženě odflákl, ba spíš mohl být poměrně brzy vyloučen, přinejhorším stažen trenérem) a bez Gilberta nefungovaly ani vyhlášené angolské standardky.

Těch se zpravidla chápal již zmíněný Geraldo (na BBC ho kupříkladu najdete jako Da Costu, číslo 18), což je ale jinak pozoruhodný chlapík. Těžiště má nízko, do výšky opravdu nedorostl, dres na něm doslova visí; ovšem když k tomu přidáte po všech směrech rychlé nohy a ročník narození 1991, vyjde vám solidní příslib do budoucna, kór při dlouholeté tradici dynamického pojetí hry. Geraldo sice hrál na skvělého Chatriho, i tak ale působil suverénně nejnebezpečnějším dojmem ze všech Angolanů a po přestávce zaujal především schopností vybojovat zajímavou standardku.

Že Antilopy bez exekutora Gilberta (střídal až osm minut před koncem) a častý cíl Flávia (na turnaji zcela chybí) z těchto situací na rozdíl od loňska vůbec nezahrozili - jakkoliv Maročané jistě určitě nepůsobili -, to je věc druhá, leč nikoliv vedlejší. Takhle totiž Angola působila docela dobře jako tým bez vyložené zbraně, evidentní silné stránky...

Maroko - Angola 0:0

5. minuta - K El Ahmadimu se na hraně šestnáctky odrazil míč do zajímavé pozice, netradiční střelec ho ale vnějším nártem jenom tak zlehka poslal na vzdálenější tyč, kam přeci jen včas doskočil váhající Lama.

10. minuta - Tady už byla potřeba vskutku pohotová reakce; a Lamovi popravdě neudělala moc dobře. Angolský brankář se promptně natáhl po jedovaté ráně El Hamdaouiho a pak nějakou dobu strávil na zemi v bolestech.

14. minuta - Assaidi poprvé naznačuje, proč by měl v Liverpoolu hrávat častěji. Lunguinhu posadil na zadek, vyhnul se i Bastosovi a pak stále z poměrně těžkého úhlu přestřelil.

48. minuta - Lamyaghri si zahrál na Mathlouthiho. Určitě si vzpomínáte na hrubku tuniského brankáře, která poslala Ghanu do semifinále loňského Afrického poháru - inu marocký strážce svatyně si rovněž doskočil pro vysoký míč, aby jej ihned pustil na zem a divže nenechal skórovat lehce uspěchaného Afonsa. Muž, který v tu chvíli na place pobýval sotva tři minuty, po zorientování se těsně minul.

69. minuta - Assaidi dobře vystihl Belhandův pohyb za obranu a šikula z Montpellieru se tak okamžitě mohl předvést publiku ve své oblíbené disciplíně. Na levé straně zacvičil se dvěma soupeři, pak ale marně mířil na přední tyčku - tu o několik decimetrů minul.

84. minuta - Airosův centr ještě akrobaticky odvrátil Benatia, Manucho ovšem stále mohl skórovat z druhé vlny. Letos to nicméně nevypadá na toho loňského vysoce efektivního zabijáka; ani brankář zasahovat nemusel.

87. minuta - Za normálních okolností by to snad ani nestálo za zmínku, nicméně při Lamyaghriho "schopnostech": Mateus se středem hřiště prodral k ojedinělé střele z dobrých 20 metrů, kterou Maročan utlumil v náručí.

88. minuta - Na fantastický centr dosud spícího Mateuse skáčou - bohužel pro Angolu - hned dva fotbalisté v červenočerném, Manucho s Afonsem. Druhý jmenovaný nakonec svého kolegu příliš nerozhodil, přesto forvard Valladolidu hrozivě zaváhal a minul.

Maroko (4-2-3-1): Lamyaghri - Chakir, Benatia, El Adoua, El Kaoutari - Hermach, Barrada (64. Belhanda) - Amrabat, El Ahmadi (82. Belghazouani), Assaidi - El Hamdaoui (71. El Arabi)

Angola (4-3-2-1): Lama - Lunguinha (78. Airosa), Dani Massunguna, Bastos, Miguel - Pirulito, Dede, Mingo Bile (46. Afonso) - Mateus, Geraldo (82. Gilberto) - Manucho.

Nejlepší hráči zápasu: Chakir, Benatia (oba Maroko) - Geraldo (Angola)

Palec dolů: Manucho (Angola)

Co čekat od zítřka?

Po dni stráveném v Johannesburgu se přesuneme do města Port Elizabeth, kde své síly změří nejprve Ghana s Demokratickou republikou Kongo. Odpolední zápas skupiny B slibuje výbornou podívanou - oba celky se zdají být v dobré formě a oba vyznávají svižný útočný fotbal; pro fanouška, který africkou scénu nesleduje podrobněji, navíc půjde o první příležitost seznámit se na vlastní oči s konžským fenoménem, který má na jih od Středozemního moře velký ohlas a zvuk.

A bude u toho i Claude Le Roy - nakonec. Právě tahanice o pozici hlavního trenéra, který měl opustit tým po tréninku těsně před turnajem údajně díky neschopnému vedení konžského fotbalového svazu, hrozily srazit slibně vypadající mužstvo z rozjetého vlaku zpět na zaprášenou, tvrdou zem; zvlášť když hráči samotní měli odmítnout trénovat kvůli nevyplaceným prémiím. Jenže v okamžiku, kdy už každý pomalu odepisoval Mbokaniho a spol. z pozice černých koňů turnaje, přispěchal svazový šéf Omari Selemani s prohlášením, jako by se vlastně nic nestalo - Le Roy prý u týmu normálně pokračuje, proti Ghaně bude stát na lavičce, a hráči usilovně trénují. Tak uvidíme.

Favoritem je nicméně Ghana, ať už proti Le Royovi či nikoliv; Černé perly pod vedením domácího kouče Akwasi Appiaha hrají mimořádně rychlý, agresivní fotbal s častým využíváním křídel - a právě Wakaso Mubarak s Christianem Atsuem patří mezi nejzajímavější mladé hráče, na které se letos vyplatí zaměřit pozornost. A jelikož oba hvězdní útočníci, kteří se postaví proti sobě - Asamoah Gyan a Dieumerci Mbokani - přijeli na jih Afriky s vynikající klubovou střeleckou formou, můžete si vsadit, že ve třetím utkání letošního APN konečně padne první branka. Pokud ne v tomto zápase, pak můžeme s definitivním klidem prohlásit, že Afrika je zkrátka šílená.

Trochu méně zájmu budí večerní sahelské derby mezi Mali a Nigerem, a není se čemu divit; zatímco první zápas bude podle všeho vzrušující přehlídkou neokoukaných, leč velmi kvalitních ofenzivních borců, ten druhý hrozí typicky "africkými" parametry, tedy upracovaným, silovým fotbalem bez špetky kreativity. Nenechte se však zmást - minimálně Mali loni jasně ukázalo, že nejenže fotbal hrát umí, ale navíc jej umí přetavit v pěknou podívanou i pro nezaujatého diváka. Jako by si barcelonskou DNA očkovaný Seydou Keita "ochočil" zbytek týmu, který rázem vyměnil dlouhé nákopy za trpělivé budování převahy pomocí kratších přihrávek - a světe div se, ono to fungovalo, diváci byli spokojení, hráčům to sedělo a Mali získalo bronzové medaile.

Jenže u toho byl taky kouč Alain Giresse, který už v těchto dnech přemýšlí, co udělat se zoufale nefunkční reprezentací Senegalu. Jeho krajan a nástupce Patrice Carteron však slibuje podobný efekt - jeho hlavní zbraní by měla být nepředvídatelnost a schopnost pružně reagovat na vývoj situací. Tak uvidíme; jestli má některý ze stratégů potenciál napodobit pány Igesunda, Taoussiho a Ferrina a vytáhnout hned do zahajovacího klání nečekaný triumf v podobě alternované sestavy, je to právě bývalý lodivod Dijonu.

To od Nigeru lze čekat mnohem méně; vlastně cokoliv jiného než zopakování loňského vystoupení by bylo velkým překvapením. (Připomeňme si nigerskou bilanci tří porážek a jediné vstřelené branky). I druhý účastník nedělního duelu má nového kouče; Gernot Rohr se však bude muset hodně ohánět, aby svým svěřencům pomohl k historicky prvním bodům z Poháru národů. Bude k tomu potřebovat (samozřejmě) především skvělou formu Ouwo Maazoua, který se však rok od roku více ztrácí z fotbalové mapy průměrného fanouška. Mali to nicméně rozhodně nebude mít jednoduché - proti Nigeru se nehraje nikdy snadno, a své může udělat i tlak očekávání.

Stranou pozornosti

- Sice jde o téma aktuální spíše k prosinci loňského roku, nicméně přesto vás vyzývám: pojďme si společně připomenout oficiální píseň právě načatého Afrického poháru národů. Ta nás svým názvem vybízí "ke společnému tanci" a na svědomí ji má kamerunský muzikant Wes Madiko společně s americkou popovou zpěvačkou Zahrou Universe. Schválně - hodnotíte kladněji letošní pokus o skloubení sexy tanečků s těmi domorodými (a úryvky z minulého srazu kontinentálních elit), nebo - řekněme - mnohem konzervativnější, skromnější dílko z loňského roku? Já se, stejně jako třeba africká žurnalistka Aisha Dabo, jednoznačně klaním k rok starému projektu. Tomu sice běžný Evropan neporozumí, ale aspoň nemusí snášet všelijaké laciné odkazy (jako závěrečný výkřik "Mandela!") a zejména samotný úvod klipu na mě udělal silný dojem.

- Jak jste si mohli přečíst výše, navzdory poplašným zprávám bychom dnes přeci jen na lavičce konžské reprezentace měli vídat i francouzského kouče Claudea Le Roye; tedy mimochodem muže, jemuž v nejlidnatější frankofonní zemi vděčí za mnoho přemnoho. Abychom si rozuměli, DR Kongo je historicky jednou z nejúspěšnějších zemí kontinentu, co se kopané týče - jde o dvojnásobného vítěze APN či prvního vyslance na MS ze subsaharské Afriky. Jenže poslední výrazný úspěch pochází z roku 1974 (ona účast na světovém šampionátu plus druhý titul na domácím turnaji); po miléniu zůstávají maximem této reprezentace dvě čtvrtfinále na APN. A může za to i bojkot klíčových hráčů, jinými slovy tradičně oslabené výběry. Jmenovitě fanoušky vždy nejvíce mrzely absence Youssufa Mulumbua (West Bromwich) a Dieumerciho Mbokaniho (Anderlecht); jak chytrý záložník, tak kanonýr s copánky ovšem v JAR startovat budou. A - hádáte správně - nejde o zásluhu nikoho jiného než Claudea Le Roye, jenž se prý u Konžanů působících v zahraničí těší nebývalému respektu. "Nepotřeboval jsem nikoho jiného kromě Mbokaniho - ten byl posledním hráčem, na kterého jsem čekal," prohlásil odhodlaně Le Roy poté, co v červnu 2012 útočníka přesvědčil k návratu do národního týmu; po dlouhých 14 měsících.

- Závěrem prvního dílu toho opravdového zpravodajství z APN s mírným předstihem zabrousíme do kuchyně obhájce titulu ze Zambie; tam totiž pečou ze sebevědomí koláč. Ne že by to snad nešlo, ovšem prohlásit o loňském mistrovi, že je na tom přesně po roce "lépe", to smrdí přeceněním vlastních sil. Na druhou stranu trenér Hervé Renard, autor těchto slov, k podobným výrokům má své pádné důvody; to zase ne že ne. "Loni jsem měl touto dobou velké, velké starosti. Všechny naše přípravné zápasy nestály za nic. Ale podívejte se, co přišlo pak - nemuseli jsme nikomu nic dokazovat a turnaj jsme vyhráli," tvrdil reportérům charismatický blonďák patrně v narážce na to, že také tentokrát měli Zambijci před šampionátem problémy. Bezbrankovou remízou s Marokem (generálka) totiž utnuly šňůru tří porážek (Angola, Saúdská Arábie, Tanzánie). "Malý" problém teď může tkvět akorát v tom, že Zambie zkrátka chtě nechtě obhajuje. I s tím se ale Renard jakž takž vypořádal: "Nemůžeme tvrdit, že jsme favority. Každý by se mi vysmál, kdybych nás za ně prohlásil. Pobřeží Slonoviny a Ghana jsou favority."