Zápisky z kvalifikace na MS - zóna CONMEBOL (září)

Po odmlce se opět vrátila nejvyrovnanější část kvalifikace na MS. Opět byla ovlivněna koronavirovou situací v mnoha zemích, po dlouhé době jsme však opět mohli vidět v jižní Americe na tribunách fanoušky. Palec nahoru si určitě zaslouží zlepšení Tabárezovy Uruguaye, palec dolů naopak zápas Brazílie s Argentinou, který rozhodně ke zlepšení pověsti jihoamerického fotbalu nepřispěl. Pojďme se však společně podívat na detailní zhodnocení všech zúčastněných reprezentací za měsíc září.

Argentina

Sice na rozdíl od svých soupeřů odehrála jen 2 místo 3 zápasů, pořád byla ale viditelná pokračující dominance na hřišti, trvající od Copy América. Mnoho lidí bude stejně dále tvrdit, že hra Argentiny je o Messim, nicméně Lionel Messi je v současné době jen extrémně kvalitní nadstavbou jinak naprosto dokonale fungujícího stroje. Základem je pevná defenziva, která i bez Cristiana Romera dovolila soupeřům za 2 zápasy (a zhruba 5 minut k tomu) jen jeden gól, a to navíc za rozhodnutého stavu z penalty.

Záložní řada se pak ustálila ve složení Lo Celso - Paredes - De Paul, kde každý hráč představuje jiný typ fotbalisty a má svou specifickou roli. Lo Celso představuje technicky zdatného záložníka, který podporuje útok a za úkol má ulehčit Messimu náběhy do volných prostor pro přihrávku a pokoušet se o průnikové přihrávky, aby se soupeř nemohl zaměřit pouze na obranu Messiho. V posledním zápase proti Bolívii jej nahradil nuceně Alejandro Gómez, jehož smysl pro finální přihrávku snad může konkurovat i Messimu. Rodrigo De Paul na druhé straně má za úkol výstavbu hry, aby se Messi mohl soustředit na kreativní řešení v blízkosti pokutového území soupeře. Zároveň má výbornou střelu z dálky a buldočí povahu, která mu nedovolí vypustit jediný souboj a náběh do útoku či návrat do obrany. Posledním dílkem skládačky je Leandro Paredes, který má přece jen svou pozici nejméně jistou a občas se střídá s Guidem Rodríguezem. Paredesovým úkolem je téměř výhradně soustředit se na defenzivu a posouvat míč na kreativnější hráče. Zároveň však dokáže díky výborné střele ze střední vzdálenosti změnit rytmus hry. Argentina totiž občas stále doplácí na příliš zdlouhavé obehrávání soupeřova bloku.

Ofenzivní fázi Argentiny má samozřejmě z velké části na starosti Messi, má však po boku zdatného spoluhráče Di Maríu a na hrotu velmi dobrého útočníka Martíneze. Varovným prstem pro trenéra Scaloniho je však věk Messiho (34) a Di Maríi (33), případně i Di Maríova náhradníka Gómeze (33). I proto v posledních zápasech často dostává šanci buď Nicolás González nebo Joaquín Correa. Ani jeden však zatím kvalit svým starších kolegů nedosahuje (a v případě Messiho ani už nedosáhne). Příslibem do budoucna je pak mladý křídelník River Plate Julián Álvarez. O postupu Argentiny na MS už prakticky není pochyb, i proto tak může Lionel Scaloni zkoušet různé varianty sestavy pro případ, že by se před MS někdo ze stálic základní sestavy zranil. Pokud totiž Argentina udrží nastolený trend, bude patřit mezi největší favority na zisk nejcennější mezinárodní trofeje.

Bolívie

Sice je Bolívie po polovině odehraných zápasů kvalifikace až na 9. místě a na postup už živí pouze teoretickou naději, herní posun je však viditelný. Bolívie se nebojí hrát s míčem ani proti silnějším soupeřům a rukopis trenéra Faríase je na týmu patrný a svědčí mu.

Svěřenci Césara Faríase stále většinou doplácí na nižší individuální kvalitu oproti svým soupeřům. Alespoň bod za remízu s Kolumbií si však připsali. Na postup na MS sice stále Bolívie postrádá kvalitu, zlepšení herního projevu je však enormní. Zejména výkon proti Argentině musel i přes poměrně vysokou prohru příznivce týmu vyznávajícího zelenou barvu potěšit. Samozřejmě ubránit Messiho se v konečném důsledku vůbec nepodařilo, Bolívijci však od začátku do konce hráli s Argentinou ve středu hřiště vyrovnanou partii a mladí hráči jako Ramiro Vaca, Chura, Quinteros, Saavedra nebo Villarroel mohou být v budoucnu mnohem lepší konkurencí pro své soupeře než minulá generace bolívijských fotbalistů. Pozitivem navíc je, že i přes až 9. místo v tabulce má Bolívie ve svém středu nejlepšího střelce celé jihoamerické kvalifikace. Marcelo Martins totiž nastřílel už 8 gólů. Troufám si tvrdit, že Bolívie ještě několik soupeřů zaskočí a obere je o důležité body v boji o postup na MS.

V samotném závěru se pozastavím nad klubovou příslušností naprosté většiny bolívijských reprezentantů. Ta totiž hraje v domácí lize, která neoplývá zrovna závratnou kvalitou, navíc se hraje na hřištích, která připomínají spíš dlouho neorané pole. Našlo by se několik hráčů, kteří mají potenciál se prosadit i v Evropě. Nedávno to pochopil belgický Beerschot, který angažoval vynikajícího nadějného záložníka Ramira Vacu. Mimo něj si o evropské angažmá říká také Erwin Saavedra a mladík Jeyson Chura. Trenér César Farías zkrátka pochopil, že pokud chce Bolívie hrát důstojnou roli v silné zóně CONMEBOL, musí si mladší ročníky zvykat na mezinárodní úroveň. Přejme Bolívii, ať se jí sázka na mládí vyplatí.

Brazílie

Mít po 8 odehraných zápasech plný počet bodů, to už svědčí o pořádné síle současného brazilského kádru. Pravda, Brazílii chybí odehrát zápas s rozjetou Argentinou, ovšem zda zápas nakonec nebude kontumován, je zatím nejisté. Pravdou je, že oslabení Brazilci si byli moc dobře vědomi jasné hráčské převahy svého soupeře a divadelní představení těsně po začátku zápasu se jim náramně hodilo, ba dokonce bylo téměř s jistotou naplánováno tak, aby Argentině hrozila kontumace za porušení (jinak nepříliš dodržovaných) vládních nařízení.

Pokud se ale oprostíme od zákulisních tahanic a mnohdy velmi nesympatického projevu Brazilců na hřišti, jejich fotbal baví. Není to sice úplná "joga bonito" jako za časů Ronalda nebo Ronaldinha, 19 vstřelených gólů za 8 zápasů je ale i tak docela slušná bilance. Hlavní devízou Brazílie je však neprostupná obrana pod vedením Marquinhose, který v současné době rozhodně patří do absolutní světové špičky mezi středními obránci. Prakticky totiž nemá slabinu a sledovat jeho eleganci v obranné činnosti je mnohdy stejně pohledné jako sledovat útočné výpady Neymara. Navíc na rozdíl od mnoha svých spoluhráčů, pro které fair play není zrovna životním krédem, se na hřišti chová s respektem k soupeřům.

Velká síla, ale zároveň i potenciální slabina je pak osobnost Neymara. Vzhledem ke spíš pouze lehce nadprůměrné záloze (vyjma Casemira) stojí prakticky celá ofenzivní fáze na něm. Což o to, pokud se často skloňují Ronaldovy a Messiho reprezentační výkony, tak Neymar je často i zastiňuje, přesto se v případě agresivní hry a kvalitní defenzivy soupeře nechá občas rozhodit, čímž pak brazilská ofenziva trpí. Takto kvalitní defenzivní hry po celých 90 minut je však v jižní Americe schopná možná tak Argentina, Uruguay. V případě, že zrovna někdo neudělá individuální kiks na úrovni žáčků, tak i Paraguay. Zbytek soupeřů naopak nutně proti Brazílii potřebuje vstřelit první gól, aby mohl uspět. To se však díky už zmíněné precizní defenzivě podařilo zatím pouze Peru (a to ještě s velkým štěstím), které ale nedokázalo vedení udržet. Zajímavé ovšem je, že právě Peru v domácím zápase s Brazílií bylo zatím jediným týmem, které Brazílii dokázalo vstřelit gól. Další důkazy o kvalitě brazilské defenzivy nejsou třeba. Nyní v Brazílii už nastává pouze přípravná fáze a ladění formy na MS. Postup už má totiž Brazílie prakticky jistý.

Ekvádor

Forma Ekvádoru sice zdaleka není tak impozantní jako na začátku kvalifikace, kdy vyprášili Kolumbii 6 góly, stále však drží velmi dobré 4. místo v kvalifikační skupině a jediný soupeř, se kterým se ještě nestřetli, je s prominutím zoufalá Venezuela. Pokud by velice mladý ekvádorský tým dokázal na MS postoupit, byla by to bezmála senzace a skvělý vstup do seniorského mezinárodního fotbalu pro zlaté juniory.

Když jsem zmínil ekvádorské mládí, budu konkrétnější. V zápase proti Chile totiž trenér Gustavo Alfaro postavil do základní sestavy tři hráče, kterým ještě nebylo ani 20 let. Přitom nejde o žádné hráče, u kterých by byl věk hlavním kritériem jejich nasazení. Stoper Piero Hincapié nedávno přestoupil do německého Leverkusenu a jeho dosavadní výkony na mezinárodní scéně jsou bez přehánění úchvatné. Hlavně jeho kvalita při práci s balónem je u 19letého stopera naprosto výjimečná. Moisés Caicedo zase už půl roku patří anglickému Brightonu, který jej ovšem poslal na hostování do už jednou zmíněného belgického Beerschotu. Rovněž Caicedova práce s míčem bere dech a tento hráč má před sebou velkou budoucnost. Třetím 19letým hráčem byl objev letošní sezóny ekvádorské ligy José Hurtado, ofenzivní krajní bek, který se stal oporou svého týmu i v Copě Libertadores. Dalším, tentokrát už 20letým, mladíkem, je Gonzalo Plata, který skvěle plní roli žolíka do unavenější obrany. Ten pro změnu vyniká především perfektním driblinkem. A o ekvádorském mládí by se dalo mluvit dále a dále...

Zmínit je třeba však i negativa ekvádorské hry. Tak zaprvé jsou Ekvádorci na hřišti náchylní k negativním emocím. Zkušenější soupeři začali proti Ekvádoru praktikovat velice cynický defenzivní styl, který Ekvádorcům vůbec nevoní. Navíc při kontroverznějších momentech sudích se Ekvádorci velice snadno přestanou koncentrovat na hru, což byl případ i poslední těsné prohry s Uruguayí. Ano, Uruguay pravděpodobně měla dohrávat o 10 po surovém skluzu Nándeze a penalta po Giménezově zákroku na Estradu byla více než jasná, Ekvádor se však podobnými momenty nechá zpravidla unést k nezodpovědné hře. V takových momentech by měl tým uklidnit kapitán Valencia či zkušený Mena, první jmenovaný ale s vidinou překonání rekordu v počtu vstřelených branek v národním dresu evidentně znervózněl, druhý jmenovaný zase zcela ztratil formu a sám tak nemá daleko na hřišti k vybíjení frustrace. Dále Ekvádor sráží individuální zkraty, ať už ofenzivních (Sornozovo zbytečné vyloučení, Estradova impotence v zakončení) nebo defenzivních hráčů (vypouštění soubojů v pokutovém území). Vzhledem k náskoku, jaký má Ekvádor na 7. Peru, by byla škoda neudržet alespoň 5. barážovou pozici. Oproti Paraguayi má totiž Ekvádor k dispozici mnohem kvalitnější a zajímavější individuality, které by účast na MS mohla posunout v kariéře ještě dál.

Chile

S Chile to zatím nevypadá vůbec dobře. Tým z jihozápadu kontinentu sice dokáže hrát vyrovnané partie i s Argentinou nebo Brazílií, zároveň ale také zbytečně ztratil body se soupeři, které je nutné pro postup na MS porazit, konkrétně s Bolívií a Venezuelou. Hodně bolí zejména domácí remíza s Bolívií, jelikož ztráta ve vysokohorském La Pazu by byla pochopitelná, mimo domácí prostředí ovšem Bolívie zdaleka tak nebezpečná nebývá. Prohra ve Venezuele sice také není nic příjemného, tým z jinak zcela rozvrácené země ale má několik velmi kvalitních hráčů a občas se zkrátka nezadaří. Bohužel pro Chile však tyto časté ztráty výrazně snižují postup na MS a už docela reálně nedávným dvojnásobným kontinentálním šampionům hrozí druhá neúčast na MS za sebou. To by bylo smutné loučení pro veterány jako Vidal nebo Bravo.

Nový trenér Martín Lasarte si zjevně uvědomuje, že hráči zlaté generace hrát fotbal do nekonečna nebudou a snaží se o zapojení mladších hráčů do základní sestavy. V některých případech, jako například Claudio Baeza nebo Paulo Díaz už jde také o zkušené borce (oběma je 27 let), zejména v útoku ale vedle Vargase či Menesese dostávají šanci i vysloveně mladí hráči jako Carlos Palacios, Ben Brereton Díaz nebo nově objevený kanonýr z domácí ligy Iván Morales. Zatím to sice nejsou příliš známá jména, Chile však odjakživa sázelo spíš na týmovou hru s agresivním presinkem a rychlým přechodem do útoku, ne nepodobnou například pražské Slavii. Na zápasy Chile se tak zpravidla pěkně kouká, jen je člověku mnohdy Chilanů až líto, že dobře rozehraný zápas nedotáhnou zejména kvůli slabé koncovce do vítězného konce. I zde je určitá podobnost se zmíněnou Slavií. Bohužel však tradiční opora ofenzivy Alexis Sánchez už má svůj věk a sužují jen stále častější zranění, jen o rok mladší Eduardo Vargas byl zase "palič" odjakživa a spolehlivého kanonýra jako má třeba jinak slabší Bolívie v Martinsovi v něm zkrátka nemá. S Benem Breretonem, který se fantasticky předvedl na Copě América, zase po dobu špatné koronavirové situace na většině kontinentu nebude moct reprezentace počítat.

Ztráta 6 bodů na barážovou pozici sice ještě samozřejmě je umazatelná, Chile je však kvůli svému pro jižní Ameriku netypickému stylu schopné jak s každým vyhrát, ale také prohrát. Právě nevyzpytatelnost sice zvyšuje u chilských zápasů atraktivitu, zároveň si však z tohoto důvodu myslím, že Chile opět postup na MS unikne.

Kolumbie

Trenér Reinaldo Rueda nastolil po neúspěšném Carlosi Queirozovi do týmu Kolumbie opět funkční herní styl. Ten spoléhá na výborný fyzický fond hráčů a kvalitní hru křídel. S návratem Jamese Rodrígueze po zranění se možná herní styl uzpůsobí tomuto vynikajícímu kreativci, momentálně ale žádného hráče schopného tvořit hru a posílat spolehlivě finální přihrávky ze středu pole Kolumbie nemá.

Ačkoliv je o Carlosi Queirozovi obecně známo, že si potrpí na perfektně organizovanou defenzivu, v Kolumbii však tato pověst trochu utrpěla. Jedenáct inkasovaných gólů za 4 utkání, z čehož 6 jí nasázel tehdy podceňovaný Ekvádor, bylo zkrátka moc a Queiroz na lavičce brzy skončil. Pod Ruedou inkasovala v kvalifikaci Kolumbie 5 gólů v 5 zápasech, což sice na obranu kolem hráčů z Premier league taky není nijak úžasné, dokáže to však kompenzovat častějším střílením gólů, a to paradoxně i bez dua z Atalanty Muriel - Zapata. Rueda věří zejména v Evropě nepříliš známému Miguelu Borjovi, který svému trenérovi důvěru splácí výborným způsobem. Kromě 3 vstřelených gólů totiž odvádí na hrotu útoku spoustu potřebné práce důležité pro své spoluhráče. Dalším ofenzivním tahounem je levý záložník Díaz z Porta, který je schopen jak kvalitně nacentrovat do vápna, tak i navést si míč na střed a vypálit. Hra Kolumbie není sice nijak zvlášť nápaditá, velice dobře však funguje a při udržení současné formy se dá předpokládat, že si na úkor labilnějšího Ekvádoru zajistí přímý postup na MS. Zezadu totiž hrozí především Paraguay, která má ztrátu pouhých dvou bodů, zároveň ale postrádá individuální kvalitu potřebnou k tomu, aby dokázala pravidelně vyhrávat.

Paraguay

O pár řádků výš jsem o Paraguayi psal jako o týmu, který postrádá výraznější individuální kvalitu. Tím je myšlena zejména slabina v ofenzivě. Ángel Romero sice zatím ukazuje, že je velmi dobrým fotbalistou, zpravidla však nedokáže být pomyslným jazýčkem na vahách, který by překlopil vývoj zápasu na stranu svého týmu. V poslední době řeší trenér Berizzo problém s hráčskou kvalitou angažováním rodilých Argentinců, kteří ovšem mají oba rodiče z Paraguaye. Takto získal do základní sestavy už levého beka či stopera Davida Martíneze a záložníky Gastóna Giméneze, Andrése Cubase a hlavně kreativního Alejandra Gamarru. Ten sice hraje "jen" za saúdskoarabský Al-Taawoun, v reprezentaci si však drží průměr 0,5 gólu na zápas.

Trenér Eduardo Berizzo je však velmi zdatný stratég a moc dobře ví, s čím jeho tým může slavit úspěch. Tím je pevná defenziva a mnohdy překvapivé taktické tahy, se kterými soupeř nepočítá. Například Paraguay dokáže hrát v několika rozestaveních s tím, že během zápasu je flexibilně dokáže měnit. Když jsem u Chile zmiňoval, že na jeho zápasy se pro nezaujatého diváka hezky dívá, hra Paraguaye je pro opravdové fotbalové fajnšmekry. Žádné zběsilé napadání od červenobíle pruhovaného týmu nečekejte. Naopak připravte se vždy na taktickou bitvu a spoléhání na standardní situace. Například hra Paraguaye proti Ekvádoru se dala popsat větou Milana Antoše, který hodnotil hru českého hokejového národního týmu: "Je to hnus a nedá se na to dívat." Opravdu, Paraguay si přijela pro remízu a nebýt pochybení Martíneze v samém závěru, který si nechal utéct stopera Torrese, tak by si remízu také odvezla. Závěrem tohoto odstavce musím přiznat, že příliš nerozumím tomu, jak mohla docela kvalitně bránící Paraguay pustit stejný počet gólů jako živelný a na obranu mnohdy rezignující Ekvádor. Fotbal je občas plný paradoxů.

Naděje Paraguaye na postup jsou pořád poměrně vysoké. Na postupové příčky ztrácí pouhé 2 body, takže postup má čistě ve vlastních rukou. Oproti svým soupeřům však má o něco méně výhodný los. Zaprvé má za sebou už 2 zápasy s outsiderem z Venezuely, zatímco Ekvádor s ní nehrál ani jednou. Navíc v domácím prostředí přivítají Argentinu, Uruguay, Chile a Ekvádor, tedy žádného slabého soupeře. Navíc v možná klíčovém zápase s Kolumbií budou hrát venku. Na druhou stranu je nutné říct, že v jihoamerické kvalifikaci se už událo nejedno překvapení, a i s těžším losem si Paraguay může poradit.

Peru

Peru je prozatím v dost podobné situaci jako Chile, pouze jeho ztráta na postup je o bod menší. V boji o postup zatím Peruánce srážela velmi slabá produktivita v útoku a zároveň vysoký počet obdržených branek. Herním stylem je to však stále to samé Peru z MS 2018.

Jenže... herním stylem to sice stále stejné ofenzivní a agresivně napadající Peru je, zároveň ale bývalí tahouni ofenzivy zdaleka nemají tak dobrou formu jako před 3 lety. Ofenzivu momentálně táhne neúnavný bojovník Lapadula podporovaný kreativním Cuevou, který přece jen svou ztracenou formu začíná konečně nalézat. Rozhodně víc se ale čekalo od navrátilce Florese, kterému se poslední trojzápas moc nevyvedl. Už na Copě América však bylo zřetelné, že úplně dobře nefunguje ani defenzivní složka hry. Prapor nahoře drží snad jen zkušený Yotún, jehož standard je stále velmi vysoko, jeho parťák Tapia však střída skvěle odehrané zápasy s velmi špatnými. Nová stoperská dvojice Santamaría - Callens pak pro svůj tým zdaleka není takovou oporou, jakou býval například Christian Ramos, když býval mladší. Trenér Gareca tedy pravděpodobně bude pečlivě sledovat výkony Luise Abrama ve španělské LaLize, kam nedávno přestoupil. Jde totiž o mladého a velmi kvalitního stopera, kterému se však vůbec nepovedla Copa América, po které ze sestavy vypadl. Výhledově stejně bude muset Gareca dávat šanci mladším hráčům, protože jediným skutečně mladým hráčem výběru je levý bek López, zbytek tvoří zkušení borci většinou kolem 30 let věku.

Peru zatím na postupové příčky ztrácí 5 bodů, prozatím však ani jednou nehrálo s bolívijským outsiderem. Jelikož velká část Peru leží ve vysokých nadmořských výškách, nemusel by být ale pro Peruánce obávaný stadion Hernanda Silese takovou překážkou jako pro spíš nížinné státy. Peru tedy sice není v nijaká závíděníhodné pozici, zatím však není důvod vzdávat se nadějí na postup na druhé MS po sobě.

Uruguay

Pokud jsem u předchozího týmu, tedy Peru, zmiňoval docela vysoký průměrný věk základní sestavy, v Uruguayi sází naopak zejména na mladé hráče doplněné pouze o pár zkušených borců. Mladší kádr má už pouze Ekvádor.

Paradoxně i přes velký počet hráčů hrajících v evropských velkoklubech jsou momentálně největšími tahouny týmu hráči působící mimo Evropu. Tím prvním je hráč brazilského Flamenga Giorgian De Arrascaeta, ofenzivní záložník působící v reprezentaci nově především na pravém křídle. V posledních 3 utkáních zaznamenal 3 góly a Uruguay se tak konečně trvale usadila na postupových příčkách. Druhým hráčem, který momentálně nepůsobí na starém kontinentu, ale přesto zastiňuje hráče z velkoklubů, je teprve 21letý Brian Rodríguez. Šikovný křídelník v uplynulém půlroce působil ve španělské Almeríi, kde se mu ale vůbec nedařilo a vrátil se z hostování zpět do domovském LAFC, kde se opět rozehrál ke skvělým výkonům. Vůbec americká MLS sice nedosahuje ani omylem kvalit evropských velkých soutěží, díky důrazu na ofenzivní složku hry a tristní defenzivy téměř všech zúčastněných týmů dokáže produkovat velmi kvalitní a sebevědomé křídelní fotbalisty. Uvidíme, jak si v Evropě povede další z velkého množství uruguayských mladíků Diego Rossi, který od začátku této sezóny hostuje v tureckém Fenerbahçe. Jeho výkony v MLS byly totiž famózní.

O postupu Uruguaye na MS asi nikdo příliš nepochybuje, přesto se ale ještě musí tým legendárního kouče Tabáreze na pozoru. Náskok na barážovou příčku činí pouhé 2 body a Uruguay už několikrát dokázala předvést naprosto bezkrevný výkon, který stačil stěží na remízu 0:0. I v posledním zápase, kdy se štěstím dokázala přetlačit Ekvádor, využila prakticky svou jedinou příležitost v zápase. Právě porážka přímého soupeře o postup Ekvádoru však může být v konečném zúčtování klíčová.

Venezuela

A dostáváme se úplně na konec, a to jak na konec článku, tak na konec tabulky. Zároveň jde bohužel také o stát, kde už snad končí i veškeré naděje. Česká média sice o situaci ve Venezuele příliš neinformují, ta je však kritická. Dlouhá léta centrálního plánování pod rukou nekompetentních úřadů a konflikty s regionálním hegemonem USA zruinovaly ekonomiku země, která by přitom naopak měla potenciál stát se pomalu rájem na zemi. O smutné situaci země s nádhernými přírodními scenériemi a obrovskými zásobami nerostných surovin bych však neinformoval, nebýt nedávného zásahu i do fotbalu.

Kouč José Peseiro sice v kariéře nezaznamenal větší úspěchy a ani jeho působení na lavičce Venezuely mu lepší pověst neudělají, přece jen však šlo alespoň o zkušeného trenéra, který tým naučil hrát jasně daným stylem. Před zářijovou reprezentační pauzou však tým opustil s tím, že mu venezuelský svaz dlužil mzdu za poslední rok. Reprezentaci tak narychlo převzal zcela neznámý kouč Leonardo González, který s týmem za 3 zápasy neuhrál ani bod, tým ztratil i tu nehezkou defenzivní tvář jakou měl pod Peseirem a venezuelský svaz tak bude hledat nového trenéra. Upřímně však, kdo by o funkci trenéra v rozvrácené zemi a s vidinou mizerné ekonomické situace svazu stál? Venezuela přitom disponuje mnoha zajímavými individualitami, které by při správném vedení mohly konkurovat i kontinentální špičce, tak jak to ukazoval Rafael Dudamel na Copě América 2019. Kde však ty časy jsou... Dudamel dávno pochopil, že doma mu pšenka nepokvete a momentálně trénuje kolumbijské Deportivo Cali. Co se týče hráčského kádru, tak na sebevědomí týmu nepřidá ani to, že když už se konečně uzdravil ofenzivní tahoun Rondón, nepustil jej reprezentovat jeho nový zaměstnavatel Newcastle. Ve Venezuele je zkrátka všechno od začátku až do konce špatně, přesto však může obrat o body své soupeře, pro které by šlo o velmi nepříjemnou komplikaci v boji o postup na MS. Už 10. října se ve Venezuele představí Ekvádor. Uhasí definitivně slabý plamínek naděje na postup Venezuelanů nebo naopak šlápne do vlastního hnízda případnou ztrátou?