Učeň proti mistrovi, poprvé ve finále. Nabídne vyvrcholení Ligového poháru další nudné drama?

Poprvé se potkali už na přelomu tisíciletí v Barceloně, později společně oslavili dva tituly v Premier League a tři pohárové triumfy. Posledních několik sezon však z Pepa Guardioly a Mikela Artety udělalo obrovské rivaly. A zatímco do loňska mohl být jednoznačně spokojenější manažer Manchesteru City, v této sezoně to vypadá na výrazný obrat.

Dosavadním vrcholem vzájemného soupeření byly dva souboje o titul anglického mistra, který si v obou případech mocným finišem zajistili bledě modří. Aktuálně to na něco podobného nevypadá, neboť Citizens nadále klopýtají a osm kol před koncem ztrácí na Arsenal propastných devět bodů, byť se zápasem k dobru.

Mimo hru jsou už i v bitvě o ušatý evropský pohár a jejich posledními nadějemi se tak zdají být obě domácí pohárové soutěže. Jenže je tu i překážka v podobě toho, že v obou turnajích nadále působí také Gunners, na něž Manchesterští nevyzráli už téměř tři roky a v polovině případů dokonce odcházeli poraženi.

Přitom tomu není tak dávno, kdy panovala opačná situace a zápasy proti Arsenalu pro Guardiolu představovali s nadsázkou řečeno intenzivnější trénink. Mezi létem 2017 a soubojem o Community Shield v srpnu 2023 čelil tomuto soupeři šestnáckrát, přičemž hned v patnácti případech odcházel ze hřiště spokojen s výhrou v kapse. A nezáleželo, jestli u opačné lavičky stál Arteta, Unai Emery, Arséne Wenger nebo snad Freddie Ljungberg.

Tyto doby jsou však pryč a Kanonýři se v současné době nacházejí v úplně jiném rozpoložení. Už nebojují o účast v evropských pohárech, ve všech soutěžích mají naopak jen ty nejvyšší ambice. A svým způsobem si za to může Guardiola sám. Právě on si totiž Artetu během společného působení u Citizens vychoval.

Rodáka ze San Sebastianu si přitom nevybral náhodou, znali se už z dob Artetova působení v rezervě Barcelony. Byť ten do prvního týmu nikdy neproniknul, zůstal s o jedenáct let starším Kataláncem v kontaktu. A postupem času u něj získával plusové body, které o pár let později zúročil.

Například když Barceloně v roce 2012 přisoudil los Ligy mistrů Chelsea, obrátil se Guardiola právě na svého starého známého, jenž se čerstvě přestěhoval z Goodison Parku právě do Londýna. Porozuměním hry v podání tehdy teprve třicetiletého záložníka byl natolik ohromen, že se rozhodl žádat jej o pomoc častěji. A po vzájemném zápase Bayernu s Arsenalem o čtyři roky později Artetovi nabídl budoucí spolupráci.

Tu si lodivod Manchesteru City dodnes nemůže vynachválit. Dle jeho slov vynikal Bask zejména tím, jak načtené měl jednotlivé manažery v Premier League. Definitivně ho uchvátil, když hned v prvním společném zápase v Anglii perfektně odhadl záměry Davida Moyese sloužícího tehdy na lavičce Sunderlandu. "Po patnácti minutách zápasu jsem si řekl: ‘To je ten člověk, kterého potřebuji. Pomůže mi předvídat,‘” popisoval Guardiola.

Logicky se tak Arteta stal pravou rukou nejúspěšnějšího manažera tohoto století. Jeho další obrovskou přednost představoval každodenní kontakt s hráči. Rozmlouval s nimi mezi čtyřma očima, pomáhal jim s porozuměním klíčových konceptů Guardiolovy hry a zároveň zprostředkovával jejich potřeby a zpětnou vazbu.

Tuto klíčovou vlastnost si s sebou přinesl i na Emirates. Postupně si Arsenal přetvářel k obrazu svému, nebál se i na první dojem nepopulárních rozhodnutí v podobě odchodů výrazných tváří v týmu. Klíčovou ingrediencí pro posun mezi absolutní anglickou i evropskou špičku se však stal až příchod dalších dvou mužů nakažených Guardiolovou vítěznou mentalitou.

Gabriel Jesus na to sám vzpomenul v interview pro The Athletic. Když v červenci 2022 do Arsenalu dorazil se svým dosavadním spoluhráčem Oleksandrem Zinchenkem, prohlásil při jedné z prvních interakcí v kabině, že přišel vyhrát titul. "Spousta z hráčů se mi smála. Říkali, že jsem přišel do špatného klubu,” nechal se slyšet brazilský útočník. V neděli se, po necelých čtyřech letech, může dočkat kýžené první velké trofeje na severu Londýna. A věří, že zde se to nezastaví.

Vedle psychologických aspektů se ale Arteta svým mentorem pochopitelně inspiroval i v dalších záležitostech. Což úplně netěší fotbalové fanoušky, zejména ty nezávislé. Souboje Arsenalu s Manchesterem City totiž zpravidla nenabízí strhující fotbalový zážitek, nýbrž ryze taktické bitvy dvou manažerů, kteří mají sebe navzájem dokonale přečtené a zároveň využívají podobné herní prvky.

Původně střední obránci hrající na kraji defenzivy, síla v záložní řadě, důraz na standardní situace. Zejména po odchodu Kevina De Bruyneho už není ve vzájemných zápasech vidět mnoho kreativity, naopak se každý hráč snaží neudělat chybu a splnit si všechny pokyny. Za pomyslný vrchol trápení fanoušků můžeme považovat roli Phila Fodena ze zářijového střetu. Tento kreativní a gólový hráč nastoupil na pravém kraji zálohy, aby neutralizoval ofenzivní snahy protivníkova beka Riccarda Calafioriho.

Jako výjimku z výše uvedeného můžeme vzpomenout snad jen zápas z loňského února, kdy zřejmě oba soupeři tušili, že na ligový titul mohou zapomenout. Odvážná partie nakonec skončila památnou výhrou domácích Gunners 5:1.

To však neznamená, že by snad příznivci neměli nedělní finále zapínat nebo že by se na něj neměli těšit. Protože i přes nevzhledný fotbal bývá souboj těchto celků zpravidla pořádným dramatem. Vezmeme-li v potaz posledních šest zápasů (tedy tu sérii, kdy Citizens čekají na vítězství), viděli jsme hned čtyřikrát rozhodují gól v samotném závěru. Jednou šlo o vítězný gól z kopačky Martinelliho, tentýž hráč jindy zařídil i pozdní vyrovnání stejně jako Stones a Trossard. Trefa posledně jmenovaného navíc znamenala i dodatečné napětí v podobě penaltového rozstřelu.

Právě ten zařídil Arsenalu zisk Community Shieldu a s tím i dosud poslední klubové trofeje. Další motivaci přidává i fakt, že Ligový pohár vyhráli muži s kanónem na prsou naposledy v roce 1993 na úkor Sheffieldu Wednesday. Od té doby zaznamenali pouze tři neúspěšné finálové účasti, což je poměrně v kontrastu s tím, že za stejný čas pozvedli hned devětkrát nad hlavu prestižnější FA Cup.

To Manchester City moc dobře ví, jak vítězství v EFL Cupu chutná. Pod Guardiolou jej dokázal vyhrát dokonce čtyřikrát v řadě, avšak naposledy před pěti lety. V předchozích třech sezonách se naopak probojoval do finále nejstarší pohárového soutěže, jenže úspěch slavil pouze v prvním případě.

I proto Guardiola už na své poměry velmi dlouho, od srpna 2024, čeká na radost z trofeje. A tuto příležitost nechce promarnit. Pokud by v neděli ve Wembley neuspěl, prakticky by dorovnal své nejdelší sucho mezi německý titulem v roce 2016 a anglickým EFL Cupem o rok a devět měsíců později.

Přes určitou nervozitu v obou táborech nepanuje mezi španělskými manažery žádná nevraživost. Šéf lavičky Manchesteru City se dokonce svého protějška zastal při dotazu na to, co bývá označováno jako "dark arts”. "Od toho tam jsou rozhodčí. Manažer si může dělat, co chce, já si taky můžu dělat, co chci,” prohlásil rezolutně někdejší kouč Barcelony a Bayernu.

Na večeři s Artetou se ovšem nechystá. "Nemám čas jezdit do Londýna, on zase nemá čas jezdit do Manchesteru. Samozřejmě se náš vztah změnil oproti tomu, když jsme spolu trávili několik hodin denně,” doplnil.

Přinese první vzájemná bitva o velkou trofej mezi někdejší blízké spolupracovníky svár, nebo budou nadále kráčet v souladu s dřívějším Artetovým přáním v duchu "přátelské rivality” jako Nadal s Federerem?