Souhrn Ligue 1 (2.)

S minimálním časovým odstupem vám přinášíme i druhý díl souhrnu francouzské ligy, tentokrát se podíváme na kluby z horní poloviny tabulky. A na závěr jsme pro vás nachystali menší bonus.




Sever Francie je rozdělen - Lens truchlí, ale Lille slaví! Teprve druhý titul v historii Les Dogues nedoputoval na hranice s Belgií jen tak náhodou; Lillois odehráli skvostnou sezonu a nejcennější pohár ukořistili impozantním způsobem. Poté, co se v půlce podzimu Garciova družina propracovala až na vrchol, už svoje postavení nepustila, a tak na jaře její mistrovská jízda pokračovala ve stylu "start-cíl".

Co se povedlo

Vyhrát! Až na Florenta Balmonta, který zaznamenal oproti předchozí sezoně lehký kvalitativní pokles, a Edena Hazarda, který svůj standard nikterak nevylepšil (což by ho katapultovalo do role suverénního krále ligy), hráli prakticky všichni hráči ještě o něco lépe než loni, a společně s příchodem sice neuniverzálního hráče, ale excelentního zakončovatele, jakým je Moussa Sow, to vyústilo v jediný logický důsledek - mistrovský titul. Kromě toho, že ideální sestava vydržela po celý rok pohromadě, je tak třeba vyzdvihnout zejména (opět) práci manažera Seydouxe - příchod Sowa byl mistrovským tahem, jakkoliv ho na začátku sezony provázela značná skepse.

Co se nepovedlo

Chtělo by se říct, že udržet opory - změnám v kádrech se však budeme věnovat až v předsezonním preview, takže hromadná "škatulata" v červenobílém dresu probereme až v srpnu. Co se předcházející sezony týče, hledají se negativní body opravdu těžko. Lille nezkolabovalo ani během menší krize na jaře, kdy ho na chvíli přeskočil obhájce z Marseille, a psychologicky zvládlo celý rok stejně bez problémů jako herně.
Nemůžeme vyzdvihnout ani angažmá Rozehnala, který se sice pověsti nedůrazného a laxního stopera nezbavil, ale nepodepsal se ani pod žádný vyložený kolaps. Zbývá proto zřejmě jediné - účast v evropských pohárech. Garciovi se sice jeho tah obětovat EL ve prospěch domácí soutěže nakonec vyplatil, ale přece jenom mohly Dogy zanechat v mezinárodním měření trochu výraznější stopu.

Osobnost sezony: Gervinho




Slavný klub z nádherného Azurového pobřeží čekala jedna z nejsložitějších sezon v posledních letech - po loňské mistrovské jízdě totiž nemohl mít jiný záměr než titul obhájit. Do toho navíc les Phocéens čekala klání v Lize mistrů a nabitý program se nakonec projevil měrou vrchovatou. Unavení hráči OM tak v ligovém finiši mohli pouze sledovat, jak jim výborně hrající Lille trofej pro mistra uzmulo takříkajíc před nosem.

Co se povedlo

Poslední letní přestupový termín byl v Marseille značně bouřlivý. Objevilo se hned několik nových tváří a stejně tak řada stálic celek opustila, namátkou kapitán Mamadou Niang, Hatem Ben Arfa či Laurent Bonnart. Čerstvé posily se ale bez výjimky staly okamžitě oporami a hrály veledůležitou roli. Především Loïc Rémy navázal na skvělé výkony v Nice a pomohl francouzskému obru k několika bodům do tabulky.
Nejvíce ale zazářil donedávna neznámý André Dede Ayew. Po slibném hostování v Arles (bez jeho příspěvku by Avignon letos zřejmě vůbec nehrál nejvyšší soutěž) dostal, pro někoho možná překvapivě, plnou důvěru trenéra Deschampse a tento tah se bez jakékoliv debaty dá označit za geniální. Vstřelil skvělých 11 branek a i přes životní formu pařížského Nenê letos Ligue 1 nenabídla lépe hrající levé křídlo.
Výbornou formu z mistrovské sezony si udržel i Lucho González. V uplynulém ročníku hrál možná ještě lépe, byť na jaře trochu polevil. Pochvalu zaslouží i obrana; Gabriel Heinze byl přesně tím lídrem defenzivy, jak jsme ho znali již v minulosti během štace u les Parisiens, na levém beku kraloval neudolatelný Taye Taiwo, napravo zase zaujal nově příchozí Cesar Azpilicueta, jehož po smolném vážném zranění adekvátně nahradil další nováček v týmu Rod Fanni. Mezi třemi tyčemi tým několikrát podržel spolehlivý Steve Mandanda, jenž jako správný kapitán nezapomínal své kolegy z pole neustále motivovat k lepším výkonům.
OM se přes druhé místo nicméně může těšit alespoň jiným primátem - i v uplynulé sezoně byl Stade Vélodrome stánkem, na který chodilo nejvíce fanoušků v rámci Ligue 1.

Co se nepovedlo

Na prvním místě je třeba zmínit pomalý rozjezd - marseillští zaznamenali v prvních pěti zápasech ligy i při relativně lehkém losu pouze pět bodů, když se podíváme na výslednou tabulku, jasně vidíme, že vést si les Phocéens v úvodu L1 o něco lépe, mohlo mít Lille mnohem větší problémy udržet první příčku. Svůj díl zde asi sehrálo i posilování na poslední chvíli - v době, kdy přicházela většina nových jmen, již liga byla započatá a není překvapením, že při neabsolvování přípravy s týmem nové akvizice potřebovaly jistý čas na aklimatizaci a sehrání.
Toto se nejvíce týkalo André-Pierre Gignaca, který sice nezklamal - na hrotu útoku neohroženě bojoval s přesilou protihráčů, vyhrával osobní souboje - ale jako by zapomněl na svou povést kanonýra. Hlavně na podzim ne a ne nalézt ten správný recept ke skórování, nicméně na jaře se zvedl a bilanci si vylepšil z jedné branky po první půlce sezony na přijatelnějších osm.
Zároveň se ukázalo, že OM nemá tak širokou lavičku, jak by bylo záhodno. Znavení hráči při nabitém programu způsobenému boji na čtyřech frontách (Liga mistrů, Coupe de la Ligue, Coupe de France, Ligue 1) v době ligového finiše mnohdy nestačili čerstvější konkurenci, a pokud připočteme i ztrátu z počátku sezony, vyjde nám, proč nakonec Lille kladoucí důraz prakticky pouze na ligové boje bralo trofej pro šampiona.

Osobnost sezony: Steve Mandanda




Letošní sezona vyzněla pro Olympique velice rozporuplně. Po udržení všech hvězd a příchodu hvězdné dvojice Briand - Gourcuff se očekával po menší odmlce opětovný návrat na výsluní v podobě zisku titulu, místo toho však skvadra trenéra Puela mnohdy paběrkovala a především kvůli nepovedeném začátku ligy (OL se chvíli dokonce nacházel na sestupových pozicích!) se nakonec musela smířit s cenou útěchy v podobě bronzové příčky.

Co se povedlo

Hlavním úspěchem bylo jednoznačně probuzení po hrozivém startu, i vzhledem ke kvalitě kádru se sedminásobný mistr vypořádal s hrozivou situací mnohem lépe než třeba konkurence z Bordeaux a zajistil si nakonec povinnou účast v Lize mistrů. Chvíli dokonce vše nasvědčovalo tomu, že v jeho silách bude útok na titul, to už ale bylo přece jen příliš velké sousto.
Při návratu na vrchol tabulky hrála hlavní roli tradiční jména - v brance čaroval famózní Hugo Lloris, jediný hráč OL, který si udržel hvězdnou formu po celý ročník, v záloze diktoval tempo hry Jérémy Toulalan a roli rozdílového hráče v útoku plnil zabiják Lisandro. V případě Toulalana a především Lichy bohužel sehrála roli i častá zranění, kvůli kterým chyběli v několika důležitých zápasech, které nezřídka skončily ztrátou.
Pozitivem byla i nabídnutá šance několika mladíkům. Hlavně Jérémy Pied odehrál solidní porci zápasů a přinesl příslib, že by mohl být v příštích letech další z opor (nejen) v ligových bojích. Za zmínku stojí taktéž "zmrtvýchvstání" dvou zkušených borců, středopolaře s dělem v levé noze Kima Källströma a pravého beka Anthony Réveilléra. Oba letos jasně naznačili, že ještě nejsou na odpis a pořád mají co říci.

Co se nepovedlo

Selhání ukořistit v pořadí osmou trofej pro mistra Francie. Celek z města při řece Rhôně nedokázal dlouhodobě konkurovat mistrovskému Lille a nakonec byl rád, že na něj zbylo alespoň poslední místo zaručující účast v Champions League. Prezident Jean-Michel Aulas těžko může být spokojen i po předsezónních prohlášeních několika hráčů OL, ve kterých deklarovali jasný záměr stanout v čele ligového peletonu. Na nezdarech se výrazně projevil problém s nahrazováním určitých hráčů v době jejich absence - hlavně bez Argentince Lisandra působil Lyon polovičním dojmem. Přitom v minulosti podobná závislost na jednom hráči nebývala zvykem.
V několika zápasech byla znát i jistá laxnost, a to jak v bránění (v tomto ohledu zklamal v první řadě zkušený kapitán Cris), tak v proměňování šancí, což nezřídka vyústilo v hloupé ztráty s outsidery. Ostudou obrovských rozměrů byla namátkou remíza 1:1 s trpaslíkem z Arles, přičemž lyonský kolos o poločase dokonce prohrával. Zde je na vině i trenér Claude Puel, který mnohdy působil naprosto bezmocně, nebyl schopný své svěřence adekvátně připravit na zápas a jím zvolená taktika velmi často pokulhávala. Tristní byl i projev týmu na úvod sezony, OL prožil nejhorší ligový start za posledních 20 let, čímž si už tehdy výrazně podkopal šance na zisk titulu.
Několik jednotlivců se i potýkalo s výrazným poklesem formy oproti předchozím sezonám - Yoann Gourcuff a Jimmy Briand nedokázali v novém prostředí předvádět tak kvalitní výkony jako při předchozích štacích v Bordeaux, resp. v Rennes; na hvězdném Michelu Bastosovi zase bylo nejednou patrné, že už má hlavu jinde než v L1. Senegalský stoper Pape Diakhaté, toho času hostující z Dynama Kyjev, je kapitola sama pro sebe - snaha se mu upřít nedala, ale hloupými kiksy v obraně a řadou zbytečných faulů si místo nové smlouvy u Les Gones vysloužil výsměch z táborů soupeřů.
Dalším z neúspěchů byla i domácí prohra s lokálním rivalem Saint-Étienne. Když vezmeme v potaz, že Lyon na Stade Gerland s nenáviděným sokem naposledy padl v roce 1994, ani toto není příliš dobrá vizitka pro kouče Puela.

Osobnost sezony: Hugo Lloris




Bohatí Pařížané chtěli po loňském "hladovém" roce opět proniknout mezi klubovou elitu a nebránili se ani myšlenkám na titul. Po sérii dobrých výsledků to vypadalo, že by nakonec reálně mohli pomýšlet alespoň na třetí místo, zajišťující účast v milionářské Champions League. Tam se ovšem ve finále umístila konkurence z Lyonu, takže PSG skončilo s těsným odstupem na čtvrté příčce a musí vzít zavděk boji v Evropské lize.

Co se povedlo

Těžko zmínit jako první cokoliv jiného než promyšlený příchod (ano, i Pařížané umí nakupovat smysluplně, když chtějí) akvizice z Monaca, Brazilce Nenêho, který především na podzim neměl v lize konkurenta - několik utkání rozhodl prakticky sám a byť na jaře lehce polevil, přesto o jeho nesmírném přínosu pro tým není nejmenších pochyb; bilance čtrnácti branek a sedmi asistencí z něj dělá mimo jiné nejproduktivnějšího záložníka ligy. Z útočníků jej trumfla pouze trojice Gameiro, Gervinho a Sow.
Podobně skvěle se prezentoval i Clément Chantôme, který definitivně dozrál ve špičkového hráče a s veteránem Claudem Makélélém utvořil těžko prostupný blok. Trochu překvapivý krok kouče Kombouarého dosadit další letní posilu Mathieu Bodmera na post ofenzivního záložníka také přinesla ovoce; Bodmer po slabším závěru angažmá v Lyonu poznamenaném zdravotními patáliemi doslova pookřál a opět nabral starou formu z let minulých, kdy byl i součástí širšího kádru francouzské reprezentace. Potěšil rovněž nestárnoucí Ludovic Giuly.
V obraně čněl nejen nade všemi spoluhráči, ale doslova nad celou ligou impozantní Mamadou Sakho, jenž tak definitivně potvrdil, že mu Ligue 1 kvalitativně vůbec nestačí. Při pohledu na neskutečný projev francouzského stopera je těžko k uvěření, že mu je stále pouhých jedenadvacet let, a celou kariéru má tak stále před sebou.

Co se nepovedlo

Dotáhnout zápasy do vítězného konce. Letos jsme mohli pozorovat hned několik utkání, které mělo PSG výborně rozehrané, nicméně ve finále nakonec kvůli vlastní lehkovážnosti bylo rádo alespoň za bod. Dobrým příkladem je utkání proti Lyonu, kdy na jeho hřišti ještě v osmdesáté sedmé minutě vedli Pařížané 2:1, byli blízko klíčové výhře, ovšem kvůli hloupé chybě brankáře Edela nakonec duel skončil nerozhodně.
Z hráčů nejvíce vyhořel Jérémy Clément, kdysi obrovský talent jaksi zakrněl a vůbec nedokázal držet krok se skvělými Chantômem a Makélélém. Brazilec Marcos Ceará naopak příliš nezklamal, pouze se opět potvrdilo, že na Ligue 1 zřejmě nemá a pro les Parisiens je spíš přítěží. Lehce za očekáváním zůstal i turecký internacionál Mevlüt Erdinç, osm branek rozhodně není vyloženě špatná bilance, nicméně pokud letošek porovnáme se sezonami předchozími, byl znát určitý úpadek. Za chybu vedení lze jednoznačně označit i vyřešení brankářské otázky. PSG vstoupilo do sezony s veteránem Grégory Coupetem, jenž už ale logicky nebyl tím špičkovým ochráncem svatyně z Lyonu, a záda mu kryl rozporuplný Apoula Edel, u kterého není nikdy jisté, jestli nezpůsobí nějakou pohromu. S mladíkem Areolou se pak prozatím nedá příliš počítat. Můžeme pouze spekulovat, jak by se Paříži vedlo mít na tomto palčivém postu opravdovou špičku.

Osobnost sezony: Mamadou Sakho




Pokud nějaký tým Ligue 1 označit za největší překvapení, těžko můžeme volit jinak než právě Sochaux. Les Lionceux i bez výrazného posílení dokázali místo očekávaného boje o záchranu zaútočit na horní pozice a výsledná pátá příčka je vynikajícím výsledkem. V příští sezoně se tak mohou těšit i na výzvu v podobě Evropské ligy.

Co se povedlo

Jednoznačně vyměnit boje o holé přežití za trvalé umístění v horní polovině tabulky. Lodivod Francis Gillot dokázal vybudovat ze Sochaux jedno z nejofenzivnějších mužstev ligy. Ordinované rozestavení 4-1-3-2 budilo respekt. Ofenzivní kolotoč nejen, že byl velice koukatelný, navíc i často slavil triumf. Památná je především domácí demolice v té době výborně hrajícího Rennes v poměru 5:1 a vyloupení bordeauxského Stade Chaban-Delmas s razítkem "4:0".
Pozoruhodným byl i průměrný věk základní jedenáctky a především pak klíčové záložní řady (necelých 23 let). Trenér Gillot, pro někoho možná riskantně, vsadil spíše na mladou krev doplněnou o zkušené borce v obraně a nakonec si mohl právě on mnout ruce nad skvěle promyšleným tahem.
Mezi hráči montbéliardských nejvíce zaujal třiadvacetiletý univerzál Marvin Martin, schopný nastoupit jak na pravém záložníkovi, tak i na ofenzivním tvůrci pod útočníky; v uplynulé sezoně se vyprofiloval hlavně jako geniální asistent, připsal si neuvěřitelných sedmnáct asistencí a explozi gólových nahrávek přikořenil ještě třemi góly! Martin ovšem nebyl na veškerou tvůrčí činnost Sochaux sám - alžírský supertalent Ryad Boudebouz má za sebou také výborný ročník a definitivně dozrál ve špičkového playmakera. Dal tak zapomenout na bývalého kapitána Stephane Dalmata, který loni utekl k Rennes.
Nezanedbatelný podíl na letošních šedesáti nastřílených brankách měla i obávaná, skvěle se doplňující útočná dvojice Modibo Maïga - Ideye Brown, která se dohromady postarala o rovnou polovinu všech klubových gólů. Především z Maïgy šel strach prakticky neustále (a to nejen kvůli exotické vizáži). Letní posila z tehdy sestupivšího Le Mans zaujala orientací ve vápně a nesmírnou silou v osobních soubojích.
Při ofenzivní smršti samozřejmě bylo nutností mít v obraně hráče, na které je spolehnutí; obětavý Damien Perquis splnil daný požadavek do puntíku, skvělou defenzivní činnost navíc podpořil o úctyhodných pět vstřelených branek zaznamenaných převážně po standartních situacích.
Důležité byly i výkony krajních beků, Boukari Dramého a Davida Saugeta, kteří létali jako motorové myši podél autové čáry, pomáhali v ofenzivě a navíc odváděli i solidní penzum práce při bránění. Sauget dokonce nechyběl ani v jednom utkání letošní ligy.


Co se nepovedlo

Těžko se po jasně nadplánové sezoně zmiňuje nějaký citelný nedostatek, jenž Sochaux postihoval. Při zmíněném ofenzivním projevu ale přesto občas kulhala práce obrany, což byl problém především proti celkům ze špičky - v šesti utkáních s Lille, Lyonem a Marseille dokázali sochauxští ukořistit pouhý jeden bodík z osmnácti možných.
Několik hráčů navíc postihla špatná forma. Na prvním místě jednoznačně dobře známou tvář Václava Svěrkoše, který se vůbec nedokázal probojovat do základu, a poté, co si na podzim připsal směšných 18 odehraných minut, raději uprchl na hostování do Řecka. Za očekáváním zůstal i kapitán Jérémy Brechet - odehrál výrazně méně utkání, než se původně předpokládalo. Podobně na tom byl i další zkušený veterán Teddy Richert, klubová ikona nastoupila pouze k patnácti zápasům.
Poslední negativum vyplývá právě z pozitiv. Zzhledem k výborné sezoně několik nepostradatelných hráčů upoutalo pozornost renomovanějších klubů a nepříliš bohaté Sochaux těžko může pomýšlet na udržení svých hvězd. Na dobrou sezonu tak paradoxně můžou řádně doplatit návratem do bojů o holé přežití v L1, a to již v nadcházející sezoně.

Osobnost sezony: Marvin Martin




Stejně jako Montpellier nebo Saint-Étienne, zažilo i Rennes báječný pocit vyhřívat se na příčkách nejvyšších následovaný krutým vystřízlivěním a pádem tabulkou; Antonettiho družina měla nicméně to štěstí, že ani hrůzný závěr jara ji vzhledem k velkému počtu dříve nastřádaných bodů nestál pohárovou účast. Celkově šestý celek, který byl poměrně dlouho zapojen i do boje o titul, tak nakonec svůj předsezonní cíl splnil.

Co se povedlo

Sestavit vyvážený, mladý a navýsost perspektivní tým, který, pokud se udrží pohromadě, může být za pár let černým koněm celé Evropy. Antonetti je progresivní trenér vyznávající dynamický, atletický a moderní styl v rozestavení 4-3-3 se silným středem obrany i zálohy a ostrými, dravými křídly.
Yann M’Vila dospívá v excelentního defenzivního záložníka-rozehrávače, křídelníci Yacine Brahimi a Razak Boukari jako by byli dělaní na zakázku pro fotbal 21. století a v nejpevnější obraně ligy dozrávají talentovaní Kévin Théophile-Catherine a Jean-Armel Kana-Biyik. Skála jménem Kader Mangane pak celou defenzivu z pozice kapitána držela pohromadě. Rennes se i přes rozpačitý konečný výsledek podařilo nastoupit cestu, která vede k úspěchu.

Co se nepovedlo

Dotáhnout rozjetou sezonu do ideálního konce. Vyvstává tak nový problém, jehož řešení se Rennes a zejména Antonetti budou muset ještě naučit: Jak bojovat s krizí, která v průběhu ročníku nutně přijde na každý tým. Les Rouge et Noir to nedokázali, druhou polovinou jarních klání se vyloženě protrápili a být sezona o něco delší a konkurence o něco stabilnější, propadli by se zřejmě až do středu tabulky.
Zároveň chyběl klasický ostrostřelec, jakého mělo třeba mistrovské Lille v podobě Sowa - Victor Montaňo není špatný útočník, ale zároveň to není vyložený kanonýr, který pravidelně nastřílí přes patnáct branek za sezonu. Mít k sobě kýženého borce určeného čistě ke střílení branek, mohli být bretanští ještě větší hrozbou.
Vše ostatní, zdá se, v týmu funguje - nové posily se adaptují dobře, herní systém je perfektní, tým má tvář, potenciál i schopné vedení - zbývá tedy zapracovat na psychice mladého kádru. Aby bylo Rennes skutečně elitním klubem, musí se naučit překonávat krize. Letos se to nepovedlo.

Osobnost sezony: Kader Mangane




Na loňskou nepovedenou sezonou chtěli les Girondins dát zapomenout opětovným návratem do pohárových bojů, tentokrát ale bez trenérského mága Blanca, jenž zamířil po tříleté štaci k francouzské reprezentaci, a i bez superstar Yoanna Gourcuffa; kvůli značně nevyrovnaným výkonům nicméně nakonec zůstali těsně za hranicí účasti v Evropské lize, sedmé místo není nikterak zářným úspěchem.

Co se povedlo

Z předsezónních cílů vpravdě mnoho ne. Pokud ale máme něco vyzdvihnout, tak jednoznačně formu brankáře Cédrika Carrassa, který především na podzim přiváděl neskutečnými zákroky protihráče k šílenství a v několika utkáních zabránil jasnému debaklu. České fanoušky může těšit, že se dařilo také Jaroslavu Plašilovi, jenž i přes herní mizérii většiny týmových kolegů prožil možná nejlepší sezonu v kariéře. Poctivou "černou práci" v záloze podpořil i výborným doplňováním ofenzivní vozby, takže se čtyřmi góly a deseti asistencemi nenašel v klubové tabulce produktivity žádného přemožitele!
Pozitivem bylo i úspěšné nahrazení Marouna Chamakha (v létě nabral směr Arsenal). Nově příchozí Anthony Modeste i přes špatnou podporu křídel vstřelil deset branek a tři miliony eur do něj vložených tak rozhodně nebylo hozených do kanálu. Dobře se uvedl i stejně starý Cheick Diabaté, téměř dva metry vysoký odchovanec les Girondins by mohl v příští sezoně utvořit s Modestem respektovanou dvojici.
Z obránců kromě občasných záblesků Michaëla Cianiho obstála pouze tradiční opora Benoît Trémoulinas, která opět ukázala, proč se o ní zajímá několik renomovaných evropských velkoklubů - stále teprve pětadvacetiletý bek neúnavně pendloval napříč celým hřištěm, posílal přesné centry a do toho stíhal i kvalitně bránit. Talentovaný Srb Vujadin Savić bohužel dostal méně prostoru, než by si býval opravdu zasloužil.

Co se nepovedlo

Nahradit odchod dvou tváří, jež se nejvíce zasloužily o zisk nedávného mistrovského titulu. Trenéra Blanca, který nemohl odmítnout prestižní nabídku lodivoda francouzské reprezentace, přišel nahradit Jean Tigana a příliš neobstál. Bordeaux pod ním působilo nesmírně těžkopádným dojmem a z praktikovaného fotbalu spíše bolely oči. Podobně citelný odchod jako u bývalého reprezentanta Francie byl i u toho současného, hvězdného Yoanna Gourcuffa. Tigana se jej pokusil nahradit kompletním překopáním systému, což ale k žádnému pořádnému úspěchu nevedlo, spíš naopak.
Dnes již bývalý lodivod "přístavanů" chtěl vsadit hlavně na křídelní hru, čemuž měla dopomoci i nová akvizice jménem Fahid Ben Khalfallah. Ten však po skvělém roce ve Valenciennes zaznamenal hrozivý výkonnostní propad, působil jako pouhopouhý stín sebe sama a pravidelně byl na hřišti spíše na obtíž. Nejinak na tom byl i levonohý týmový kolega Wengel, v minulosti jedno z nejrespektovanějších a nejproduktivnějších křídel ligy - letos pouze vyčpělý hráč s mizivým přínosem. Výrazný regres ve výkonech poznamenal i Mathieu Chalmého či Jussiêho, dokonce i kapitán Alou Diarra občas podlehl frustraci ze špatných výsledků. Více se čekalo i od dvojice talentovaných hrotů - ani Brazilec Andre, ani samozvaný supertalent Henri Saivet však nezanechali prakticky žádnou výraznější stopu.
Nejvíce ale bude na letošek chtít zapomenout určitě Marc Planus, stoper obrovských kvalit, který letos prakticky po celý rok laboroval s vleklým zraněním kolene a do ligy byl schopný naskočit až ke konci, kdy už bylo téměř rozhodnuto a stěží mohl na pozici svého klubu něco změnit. Těžko říci, zdali zde nesou vinu i příslušní lékaři chybným odhadem situace.

Osobnost sezony: Jaroslav Plašil




Pokud si někdo po famózním začátku ligy (okořeněném životní formou norského záložníka Daniela Braatena) myslel, že Toulouse je na nejlepší cestě zopakovat umístění z před dvou let, kdy mu André-Pierre Gignac vystřílel senzační čtvrté místo, čekalo ho brzy kruté vystřízlivění - odchod Gignace a zranění jeho náhradníka Pentecoteho zanechalo Toulouse prakticky bez útoku a trenér Casanova tak musel experimentovat s rozestavením se šesti záložníky. Fialovou barvu vyznávající mužstvo už potom po zbytek sezony ztracenou pohodu nenašlo a skončilo stejně jako loni v nevýrazném středu tabulky.

Co se povedlo

Těžko říct, jestli Toulouse vůbec zaznamenalo nějaký posun oproti předcházejícímu ročníku. V prakticky totožné sestavě, jen s typologicky úplně odlišným útočníkem, uhrálo veskrze totožný výsledek. Trademarky toulouské hry, jako například výborně propracovaná obranná fáze, extrémně silný střed zálohy a spolehání na brejkové situace - tedy momenty, ve kterých byli Le Tefece špičkou už předtím - zůstaly, avšak nové, osvěžující herní prvky se neobjevily.
Nicméně za pozitivum lze určitě označit skvělý úvod sezony (a srpnovou střeleckou formu Braatena), kariérní vzestup talentovaného Francka Tabanoua a Étienna Capouého (který ve středu zálohy mnohokrát zastínil i reprezentanta Sissoka) a také nákup Adriana Gunina, který se předvedl jako solidní pravý bek, dobře zapadající do Casanovovy koncepce.

Co se nepovedlo

Odpověď je de facto obsažená už v předcházejícím odstavci: Casanovovi se nepovedlo tým nijak posunout, a nabízí se proto otázka, je-li paběrkování ve středu tabulky s občasným výstřelkem směrem do horních pater (následovaným zase pádem zpět do "šedé zóny") skutečně maximum toho, co od TFC můžeme čekat. Fialoví mohou těžko počítat s udržením hráčů jako Sissoko, Capoue, M’Bengue nebo Tabanou, pokud jim nebudou moci nabídnout výrazné zlepšení výsledků.
S tím úzce souvisí vůbec největší problém, který se na Toulouse nalepil hned na začátku ligy a táhl se s ním celou sezonu - jak nahradit Gignace s Pentecotem. Za úkol to dostali Federico Santander, střelec koupený v zimě z uruguayské ligy, Yannis Tafer, talentovaný mladík hostující z Lyonu, a Fodé Mansaré, který je však pouze průměrným hráčem. A zatímco Tafer pokračoval v nenaplňování svého talentu a byl záhy odklizen coby náhradník na křídlo, Santander odehrál na hrotu celý půlrok a i přes statečné výkony se nedokázal příliš prosadit. Což je nutno přičítat kromě nezkušenosti s francouzským fotbalem i jeho vytáhlé a štíhlé postavě, která mu neposkytuje příliš opory v osobních soubojích. A to je pro tým, který byl zvyklý mít na hrotu extrémně silného Gignaca, dost nezvyklá situace. Výsledek je tedy nasnadě - Toulouse mělo před sebou jediný klíčový úkol, aby mohlo zaútočit na poháry. A ten se splnit nepodařilo.

Osobnost sezony: Etienne Capoue




Sezonu jako na houpačce prožili fotbalisté Auxerre, tradičního účastníka první ligy a jediného burgundského zástupce mezi elitou. Po strašidelném začátku soutěže, který AJA opakuje každý rok a letos nabyl opravdu nepříjemných rozměrů, se modrobílí potáceli více než polovinu sezony na hraně sestupového pásma, a až zlepšení výkonů a šňůra neporazitelnosti na jaře vystřelily Fernandezův klub do středu tabulky. Auxerre se rovněž stalo remízovým králem soutěže a nikde jinde nebyl výsledek 1:1 vidět častěji než právě v jeho zápasech.

Co se povedlo

Postoupit do Ligy mistrů přes vysoce favorizovaný Zenit a sehrát tam důstojnou roli, přestože na Auxerrois nakonec ve "skupině smrti" zbyla až poslední příčka - tolik k podzimu. Na jaře se potom povedlo zachránit sezonu. Fernandez je známý svojí schopností tým výborně takticky připravit a excelentně namotivovat, a právě tato vlastnost stála za jarní šňůrou a nakonec i faktem, že zraněními decimovaný klub (žádný jiný tým Ligue 1 se nemusel potýkat s tak rozsáhlou marodkou, která se zhusta týkala těch úplně nejdůležitějších opor) ukončil sezonu na - vzhledem k okolnostem - výborné deváté příčce. V neposlední řadě se povedlo konečně "nakopnout" kariéru Juliena Quercii, pekelně rychlého ofenzivního univerzála, který se nejvíce osvědčil jako levé křídlo, a Delvina Ndingy, jenž se ukázal jako skvělý defenzivní záložník disponující výbornou technikou a čtením hry. A potom ještě památný květnový zápas proti Lyonu - výsledek 4:0 je zároveň nejvyšší výhrou Auxerrois za poslední tři roky, tedy spolu s letošní destrukcí Arles ve stejném poměru.

Co se nepovedlo

V podstatě celá sezona, až na úplný začátek (předkolo Ligy mistrů) a úplný závěr. Většinu roku strávilo Auxerre v herním i výsledkovém srabu, hra neměla řád ani systém a kádr byl na úrovni druholigových týmů. Velký pokles formy zaznamenal Stéphane Grichting, strašidelné výkony podával Jérémy Berthod a dokonce i Cédric Hengbart byl po návratu z marodky jen stínem toho skvělého hráče z předcházející sezony.
Nejhorší sezonu v AJA (především díky zraněním) má za sebou Ireneusz Jeleń. Nepovedl se nákup Anthony Le Talleca, který sice zasáhl do 22 zápasů, ale vstřelil pouze jediný gól a ani herně nijak neoslnil. Rozhodně ne natolik, aby dostál pověsti největší letní posily. Zůstává velkou otázkou, proč vedení pouštělo hostovat Steevena Langila, který byl přitom v Lize mistrů nejlepším hráčem Auxerrois a i později v sezoně hodně chyběl. Velkým výbuchem stále zůstává angažování věčného lazara Alexandra Licaty, jenž se za dva roky v týmu neobjevil na hřišti ani na minutu, a možná šlo dát více šancí útočným nadějím Maxime Bourgeoisovi a Yaya Sanogovi. Pro Auxerre je však nejdůležitější, že se tým nakonec po velkém boji podařilo zachránit.

Osobnost sezony: Delvin Ndinga




Stále ještě nejúspěšnější tým ve francouzské historii dal po delší době dohromady skutečně konkurenceschopný kádr, posílený zejména v obraně a v záloze, a vše nasvědčovalo tomu, že se v Saint-Étienne bude po letech půstu hrát opět o poháry. A skutečně, ASSE většinu sezony po pohárových příčkách mocně pošilhávalo, na podzim dokonce na chvíli vedlo tabulku, nicméně po vyschnutí střeleckého prachu Dimitri Payeta se nakonec odvážnou misi do konce dotáhnout nepodařilo.

Co se povedlo

Především zlepšit obrannou činnost, na čemž má lví podíl předsezonní akvizice z Lorientu, Sylvain Marchal. Zkušený stoper přišel zadarmo a svými výbornými organizačními schopnostmi pozvedl souhru defenzivy Les Verts na úplně jinou úroveň. Povedlo se také konečně zviditelnit obě křídla, Bakaryho Saka a Dimitriho Payeta, přičemž ten druhý jmenovaný byl velkou část podzimu poměrně jasně nejlepším hráčem ligy a podepsal se i pod vůbec největší úspěch v sezoně - jednobrankovou výhru na půdě arcirivala z Lyonu.

Co se nepovedlo

Postoupit do pohárů. Značnou část viny na tom nese zvláštní alibismus, nemístná skromnost a obezřetnost hraničící s ustrašeností, které kolem týmu šíří jeho trenér Christophe Galtier. Jakkoliv je Galtier poměrně schopným taktikem, je zároveň i prachmizerným motivátorem a stěží si lze představit jiného kouče, který by dokázal týmu plného srdcařů a bojovníků jako Janot, Matuidi či Marchal vtisknout natolik bázlivý postoj. Například v okamžiku, kdy ASSE přebývalo na šestém místě, mělo dobrou herní formu (ačkoliv trpělo neproměňováním šancí) a existovala reálná šance, že se posune ještě výš, vyhlásil jeho stratég nespokojenost s výkony týmu a za cíl stanovil záchranu v soutěži.
Od tohoto okamžiku už se Les Verts nezvedli a sezonou se protrápili až na její konec. Pro tým, který oplývá tak enormní kvalitou (zejména v záloze), je to bídné vysvědčení. A ještě jedna věc se nepovedla - najít spolehlivého zakončovatele. Poté, co odezněla fazona Dimitriho Payeta, převzali hlavní část gólů na svá bedra Sako s Riviérem, přičemž Sako je levé křídlo a Riviére sice nastupoval na hrotu, ale i tam se teprve "učil". Svou kariéru u Stéphanois totiž rozjížděl také na křídelní pozici. Argentinec Bergessio utekl do Itálie a jiné kvalitní útočníky Galtier k dispozici zkrátka neměl - výsledkem bylo mužstvo, které velkou část sezony své protivníky přehrávalo (viz druhý zápas s Lyonem, který i přes vysokou prohru po většinu času opanovali právě borci v zelených dresech), ale málokdy dokázalo svou dominanci přetavit v body. Zmíněná porážka 1:4 s úhlavním rivalem vrhá na celou sezonu asi nejtěmnější stín.

Osobnost sezony: Dimitri Payet


Slibovaným bonusem je vyvrcholení ankety o nejpamětihodnější branku uplynulého ročníku. Vcelku jednoznačně jsme se shodli na zásahu záložníka Nice Kafoumby Coulibalyho z 25. kola na hřišti Saint-Étienne. Fotbalista Pobřeží Slonoviny se z prostoru poblíž rohového praporku bez jakéhokoliv rozmýšlení opřel z voleje do balonu a k překvapení všech (možná i samotného Coulibalyho) se míč stočil k bližší šibenici a skončil za zády hlavou nevěřícně kroutícího Jéremie Janota.




Touto parádní brankou se pro letošek loučíme, děkujeme za vámi projevovanou přízeň v průběhu ročníku a opět se na vás budeme těšit v nové sezoně s další porcí článků o nejzajímavější evropské klubové scéně - Ligue 1.