Sedm velkých trofejí, brzký konec kvůli kolenu. Trénovat žáky v Plzni mě moc baví, těší Sýkoru

Třikrát v Česku vyhrál ligu i pohár a byť v zahraničí strávil jediný rok, stal se i mistrem Polska. Kam přišel, tam se dařilo, i proto se Jan Sýkora (31) může pochlubit sedmi velkými trofejemi. Jeho kariéru ale výrazně poznamenaly vážné problémy s kolenem, kvůli kterým ji letos na jaře ukončil. Po půl roce nelituje. U fotbalu zůstal jako trenér starších žáků v mateřské Plzni a zpovzdálí vyhlíží střet svých bývalých zaměstnavatelů v klíčovém zápase základní části Konferenční ligy.

Sýkora uzavřel úspěšnou kariéru v pouhých 31 letech v dresu olomoucké Sigmy a právě Hanáky teď čeká nesmírně důležitý evropský duel s polským Lechem Poznaň. "Pro Olomouc nic jednoduchého, hlavně v ofenzivě má Lech obrovskou kvalitu," varuje Sýkora své bývalé spoluhráče.

Šikovný záložník do Polska zamířil v létě 2020 jako nejdražší posila v klubové historii. S Lechem podepsal smlouvu na čtyři roky, nakonec se ale hned po roce sbalil a vrátil se zpět do Česka. Na polský velkoklub však nezanevřel.

"Na Livesportu Lech sleduju pravidelně. Vždycky kouknu na sestavu, statistiky a sestřih, abych si udržoval nějaký přehled," prozradil.

Proč to v Polsku nevyšlo podle představ?

"Šlo o mix několika věcí. Na začátku to nebylo špatné, ale pak jsem dostal covid a byl jsem byl měsíc mimo. Potom už jsem to úplně nedokázal chytit. Navíc jsem si sám na sebe vytvořil zbytečný tlak, protože jsem do Lechu mířil jako nejdražší posila v klubové historii. I když mě klub držel v sestavě, tak jsem cítil, že to není ono."

Předpokládám, že k lepší adaptaci nepomohla ani koronavirová pandemie...

"Byl jsem sám v nové zemi a kvůli covidu se nedalo prakticky nic dělat. Všechno bylo zavřený. Celkově jsem se dostal do situace, kterou jsem v tu chvíli nedokázal zvládnout. Řekl jsem si proto, že než jít hlavou proti zdi, tak to zkusím oklikou. Když se ozvala Plzeň, tak nebylo o čem."

Přesto jste se loučil titulem. Jak na Lech vzpomínáte?

"Jako na velkoklub. Když jsem tam z Česka přestupoval, úplně jsem nevěděl, do čeho jdu. Až když jsem si to zažil, zjistil jsem, že je to opravdový gigant, který je v některých aspektech na úrovni velkoklubů v Evropě. Přirovnal bych to ke Spartě nebo ke Slavii."

Točí se v Lechu hráči stejně jako v největších českých kubech? Zůstal v týmu ještě někdo z vaší titulové sezony?

"Jestli tam zbylo pět, šest kluků, tak je to hodně. Kádr se hodně mění. Klub si stahuje mladé hráče, které po pár sezonách se ziskem prodává. Ve stejné době jako já ale přišel Mikael Ishak, který je pravidelně střeleckým tahounem týmu."

Právě on v zatím posledním zápase Konferenční ligy zařídil Lechu důležitou remízu s Mohučí...

"Je to čistokrevný kanonýr, každou sezonu má kolem dvaceti gólů. Jestli si Sigma na někoho vzadu bude muset dát pozor, tak na něho."

Stoprocentní jistotu postupu Olomouci dává pouze výhra. Věříte, že Sigma v kritické situaci zabere?

"Přál bych jí to, jako Čech stále fandím spíš českému týmu než polskému. Kluci ale po nevydařených posledních zápasech musí zmobilizovat síly. Když to zvládnou a oklepou se z posledních proher, tak věřím tomu, že do play off postoupí."

Jak důležitou roli bude mít trenér Tomáš Janotka, který se po prohře s Lincolnem a debaklu se Zlínem dostal pod tlak? Je to kouč, který dokáže svůj tým v pozitivním slova smyslu zbláznit?

"Z toho, jak jsem ho poznal, si myslím, že to umí. Jasný důkaz na jaře přineslo finále poháru se Spartou, ve kterém tým na rozhodující zápas nachystal perfektně. Teď se musí opřít i o zkušené kluky v kabině a společně musí otočit list. Uzdravil se Honza Kliment, který mu v tom podle mě může hodně pomoct."

Právě na doporučení Jana Klimenta jste se do Sigmy v létě po konci smlouvy v Plzni vydal. Nakonec jste ale vydržel jen půl roku a pověsil jste kopačky na hřebík. Měl jste v hlavě, že by to mohl být poslední půlrok kariéry?

"To vůbec ne. Šel jsem do Sigmy s pocitem, že jsem se devět měsíců po zranění připravoval na to, abych se mohl vrátit, naskočit a být platným členem kádru. Myslel jsem si, že to vyjde v Plzni, to se nepovedlo, tak jsem věřil, že to vyjde v Olomouci. Věci se ale nakonec sešly jinak."

Proč?

"Je těžké si k novému klubu vytvořit nějakou výraznější citovou vazbu. Zvlášť, když v něm moc nehrajete a na hřišti si neprožijete nějaký úspěch. Mě trápila zranění a proto jsem si tu vazbu vytvořit nedokázal. Po půl roce jsem si zhodnotil, že nemá cenu v kariéře pokračovat jen kvůli penězům, a i kvůli zdravotnímu stavu jsem se rozhodl posunout dál."

Od vašeho posledního ligového zápasu uběhlo víc než půl roku. Jste spokojený s tím, jak jste se rozhodl?

"Naprosto. V Plzni u kluků U14 dělám asistenta a musím říct, že mě to moc baví. Doma je všechno v pořádku, takže si myslím, že líp bych se mít nemohl."

Dal vám konec profesionální kariéry jistou dávku svobody, kterou jste jako fotbalista pod smlouvou neměl?

"Takhle bych to neřekl, ale jsem rád, že jsem z toho vystoupil. Ve velkém fotbale je všechno hodně orientované na čísla, na výkon a trochu se z toho vytrácí taková přirozená radost. U dětí je to o něčem jiném. Je skvělé sledovat jejich vývoj a být jim nějakým způsobem nápomocný. Chci, aby si našli vlastní cestu k tomu, aby je ten sport bavil a snažím se jim předat věci, které k tomu pomohly mně."

O co přesně jde?

"Snažím se, aby si stejně jako já užívali maličkosti z celého toho procesu. Život fotbalisty není jen o zápasech, ale i o všech věcech a lidech okolo. Když pak máte to štěstí, že můžete fotbal hrát profesionálně, je to obrovský bonus, na který většina lidí nedosáhne. Děláte něco, co vás baví a ještě za to dostáváte zaplaceno."

Za 14 let ve velkém fotbale jste prošel největšími českými kluby. Se Slavií a Plzní jste slavil tituly, jen na Spartě jste se ligového startu v áčku nedočkal. I když vám chyběl kousek...

"Byl jsem sice členem áčka, do sestavy jsem to ale měl daleko. Trenér Lavička v té sezoně dovedl tým k treblu a já na takovou úroveň ještě nebyl připravený. V další sezoně jsem se díky panu Hřebíkovi dostal do Zbrojovky a tam jsem ve dvaceti začal sbírat ligové starty."

Pak už to šlo ráz na ráz. Rok a půl jste strávil v Liberci a najednou za vás Slavia vysázela přes 25 milionů korun. Na tehdejší poměry obrovskou sumu. Nezatočila se vám z toho hlava?

"To úplně ne, bral jsem to spíš jako závazek. Říkal jsem si, že když za mě dali tolik peněz, tak bych na sobě měl makat a něco ukázat. Byl jsem rád, že hned ten první půlrok mně i celému týmu vyšel skvěle a nakonec z toho byl titul."

První v kariéře. Berete to zpětně jako jeden z vrcholů?

"Určitě, první titul je vždycky krásný. Ale pokud bych měl vybrat jeden konkrétní vrchol kariéry, tak to bylo angažmá v Plzni, kde jsem pomohl k titulu, zahrál jsem si Ligu mistrů a vygradovalo to zápasem na Barceloně. Tam to asi všechno směřovalo."

Navíc v barvách mateřského klubu.

"Celé to angažmá bylo takové symbolické. Vrátil jsem se do klubu po deseti letech, navíc ze zahraničí. Hned ze začátku jsem rozhodl zápas se Spartou a odehrál jsem prakticky všechno, co se dalo. No a pak ten titul a následná Liga mistrů... Prostě vysněný scénář. Navíc před rodinou, kamarády a ve městě, kde jsem doma. Musím říct, že mě fotbal v tu chvíli ohromě naplňoval."

Z vrcholu ale přišel strmý pád. Dva týdny po gólu na Camp Nou jste si vážně zranil koleno a na víc než půl roku skončil na marodce. První vážné zranění navíc nastartovalo váš postupný konec. Napadlo vás v tu chvíli něco takového?

"To určitě ne. Já se do toho v Plzni znovu dostal, ale pak jsem si udělal koleno podruhé a to mě zabrzdilo. Do toho se připojily nějaké další věci a nakonec to vyústilo v konec kariéry. Takový je holt fotbal."