Příběh notesu, který měl před 60 lety otevřít Angličanům oči

Na den přesně 60 let zítra uplyne od památného utkání ve Wembley, kde maďarský výběr i s Puskásem a Kocsisem coby první pevninský tým uštědřil hrdé Anglii porážku na jejím vlastním hřišti. Jak se tehdy Východoevropané na obávaného soka připravovali a proč jej deklasovali poměrem 6:3, odhaluje blok tehdejšího kouče Maďarů Gusztáva Sebese...

"Pokud by byl fotbal pravým uměním, bylo by tohle jako objevení neznámého obrazu Leonarda da Vinciho," libuje si Gyorgy Szollosi, šéf komunikace maďarské Puskasovy fotbalové akademie, jejíž členové i přizvaní experti prý nad luštěním Sebesova rukopisu strávili celý jeden rok.

Školní sešit nadepsaný výmluvně "Taktický plán pro londýnský zápas" totiž ukrývá jak nekompromisní glosy herního profilu anglických hvězd, tak stručný vhled do toho času nevídané maďarské taktiky, jejíž podstatu záhy ve své známé knize "Inverting the Pyramid" rozvedl anglický odborník Jonathan Wilson.

"Zezačátku Angličané vykazují nulový strach a za ohromné rychlosti, pomocí krátkých přihrávek diktují tempo hry. V důsledku vysokého tempa však Angličané začínají odpadávat zhruba po půlhodině hry," poznamenal si Sebes pár týdnů před vzájemným střetnutím s Ostrovany během jejich remízy 4:4 se Zbytkem světa.

Následně si do Maďarska nechal navézt těžší balony britské provenience a přípravy mohly naplno propuknout. Při individuální analýze anglického celku si záhy pro neexistenci videa musel Gusztáv Sebes vystačit s vybranými prvoligovými maďarskými fotbalisty, kteří mu Angličany na trénincích ochotně suplovali.

A koho že měli představovat? "Stanley Matthews...po technické stránce nejlepší Angličan, ale nic zvláštního. Rád dribluje po vnější straně," zhodnotil maďarský trenér například učiněnou britskou modlu. "Alf Ramsey je pomalý, rychle se unaví, ale dovede dobře vystřelit. Má slušné přímé kopy," všiml si dále u jiné anglické legendy, zatímco Jackieho Sewella - toho času protagonistu nejdražšího přestupu v dějinách britské kopané - popsal stroze jako někoho "zavalitého a malého".

Celou hru Albionu vzápětí shledal dávno přežitou, a proto obyčejně náročnému komunistickému lídrovi země Mátyásovi Rákosimu bezostyšně slíbil velké vítězství. Maďaři prý v žádném případě nezklamou...

Angličtí tažní koně - Maďarští dostihoví koně 3:6

25. listopad 1953, Londýn, Wembley: olympijští šampioni, po tři roky neporaženi, versus matička fotbalu, která sebe sama stále považovala za výběr nadřazený všem ostatním.

Vycházela přitom ze své domácí neporazitelnosti s neostrovní celkem - pouze Irové na liverpoolském Goodison Parku (a dále pak USA na MS 1950) stihli na hrdý Albion vyzrát, než do Wembley dorazila zlatá maďarská skvadra a Angličanům definitivně srazila hřebínek. Pyšnému soupeři nadělila šest branek, když jej pomocí agresivního celoplošného presinku a kombinací fyzické i technické hry přehrála rozdílem několika tříd.

Jak přitom upozorňuje Jonathan Wilson ve své přelomové knize - nebylo to tak, že by se tehdy nám již dobře známý úpadek anglické kopané započal; ono se o něm spíše teprve od tohoto zápasu začalo veřejně mluvit a vůbec jakkoliv vědět.

"Bylo to, jako by se tažní koně střetli s těmi dostihovými," zkonstatoval pohoršeně hvězdný Tom Finney, toho času marodný v roli pozorovatele z tribuny. A nedávno rozluštěný bloček trenéra Sebese nepřímo přitakává: "Angličané hrají proti evropským týmům prakticky stejně, jako ony hrávaly před dvaceti lety."

Kde že tedy vznikl ten drsný rozdíl? V samotných prapočátcích, pochopitelně. Velký student taktiky v běhu dekád Jonathan Wilson poukazuje na skutečnost, že v Budapešti - stejně jako v Rakousku, kde se pro společnou minulost Maďaři chtě nechtě museli inspirovat - se debaty o fotbale vedly vesměs v intelektuální rovině. Mezitímco Albion uspokojeně zůstával při tradičním W-M systému (název zvolený pro obrazec, jaký rozestavení plus mínus utvářelo) s tuhou osobní obranou a bijcem na hrotu; Maďaři se raději pustili do výmyslu rámce, který by jim byl šitý na míru.

S klíčovou myšlenkou vystoupil konkrétně Márton Bukovi, kouč budapešťského MTK, kterého napadlo vizuálně přetočit W-M na M-M, což v praxi přinášelo možná jedinou, ale o to podstatnější inovaci - níže posazenou "devítku". Čili víc prostoru pro takového hroťáka, který v maďarském provedení zkrátka nikdy nebyl ten správný anglický ranař; a v důsledku i zesměšnění Angličanů na jejich posvátné půdě. Byl to totiž zejména Nándor Hidegkuti, kdo v téhle zbrusu nové roli upjaté Ostrovany nejvíc deptal.

Hidegkuti si osvojil funkci znamenitého dispečera (kterou na zlaté olympiádě obstarával Palotás) a Angličané rázem nevěděli, kde jim hlava stojí. Jejich osobní obrana byla totiž tak akorát vodou na mlýn hbitým křídlům. Sestupovat níže s devítkou bylo kontraproduktivní - v moderní terminologii šlo přeci jen o normálního ofenzivního záložníka.

Jenže Ostrované vyrůstali na numerech pevně propojených s posty a odlišným maďarským systémem číslování i rozestavení byli dočista popleteni. Hidegkuti pak mohl v poklidu zaznamenat hattrick a tvrdohlaví dinosauři z Albionu dostali nepěkně za uši také o šest měsíců později při odvetě v Budapešti - tentokrát poměrem 1:7.

"Nejvýznamnější kritikou tohoto (maďarského) stylu vždy byl nedostatek průbojnosti před brankou. Jeden by tehdy možná řekl, že dokonalý fotbal se nacházel někde mezi nekompromisní britskou metodou a tímto koumavějším přístupem. Včera Maďaři skrze perfektní týmovou hru dokonale demonstrovali takový středobod," napsal ráno po zdrcujícím debaklu Geoffrey Green v The Times.

Maďaři se potom z Wembley do své rodné krajiny vraceli jako obyčejní králové - a byli to právě oni sami, kdo pak utkání překřtil na takzvaný "zápas století". Zatímco po prohraném finále nadcházejícího mistrovství světa 1954 musela maďarská výprava po cestě domů kličkovat ve snaze vyhnout se pouličním demonstracím; Puskás následně během ligových zápasů musel snášet ohlušující pískot; na Sebesova syna čekala ve škole šikana; a na brankáře Gyulu Grosicse dokonce vězení...tenkrát socialismus velkolepě zvítězil!

A na Angličany čekalo nepříjemné bilancování, které jako by do jisté míry - s malým intermezzem v podobě kontroverzního triumfu na MS 1966 - trvalo až dodnes...