Preview Copa América 2015 - skupina C

Poslední skupina letošní Copy nabízí hodně zajímavé složení - Brazílie se mezi kandidáty na zlato řadí automaticky, rozjetá Kolumbie má v zádech skvělé výkony z loňského mistrovství světa, týmy Venezuely a Peru si to zase naposledy (2011) rozdaly o kontinentální bronz. Papíroví favorité jsou však v tomto případě jasní na první pohled..

---

Celý svět si před letošní Copou jako jeden muž klade výjimečnou otázku - jak asi Brazilci odpoví na nevydařené mistrovství světa před vlastním publikem? V tuhle chvíli těžko říct, přirozeně, nicméně osminásobní šampioni se určitě zdají být srovnaní lépe, než by před 12 měsíci kdekdo očekával...

Profil týmu

Brazilské fiasko na domácím šampionátu bylo fyzicky neměřitelné, nevyčíslitelné, dočista nepochopitelné. Reakce na něho ovšem z brazilské strany těžko mohla být lepší. Ano, skutečně, jakkoliv se to tak na první pohled nejevilo.

Pod staronovým lodivodem Carlosem Dungou prošlo Seleção kontrolovanou očistou, na Copu veze vůbec nejmladší partu s věkovým průměrem ani ne 26 let, podstoupilo proces ukázkové revitalizace, když od MS vyhrálo všech devět utkání se sedmi čistými konty, a celkem rozumně se zároveň drželo mimo vlastní půdu (pár dnů staré měření sil s Mexikem bylo jeho prvním tamějším představením od MS) - s prozíravým ohledem na vrchol sezony v Chile.

Samozřejmě, v neoficiální kolébce kopané není rázem úplně všechno v pořádku, to zase ne: během zmíněného duelu s Mexikem se v Mineiru zkraje hlasitě pískalo, dříve navíc vyplul na povrch nikoliv první skandál zvnitřku brazilského svazu a k apatii leckterému příznivci dopomáhají i četná zranění, která vyřadila ze hry Oscara, Marcela či Luize Gustava.

Jenže tenhle výběr prostě stále není výběrem špatným a jeho výhoda by mohla spočívat mimo jiné právě ve snížených očekáváních. Přitom proč vlastně snížených? Už jen samotná obranná linie, kde se od léta udržel pouze zástupce kapitána David Luiz, teď po příchodu Mirandy, Filipeho a Danila působí podstatně lépe. Dokonce i dnes už druholigový brankář Jefferson podává spolehlivé výkony.

A pakliže se zlepšenou defenzívou při nástupu bývalého vynikajícího defenzivního záložníka počítal snad úplně každý, osvěžená ofenzivní vozba je už spíše jen takovým vítaným bonusem. Roberto Firmino třeba může být ve 23 letech čerstvým debutantem, ovšem jeho famózní výkon v březnovém přáteláku s Chile ho okamžitě katapultoval mezi potenciální opory.

Jistě, můžete hravě namítat, že i Scolariho Brazílie šla do světového šampionátu na pozadí devíti po sobě jdoucích výher, ale tohle je přeci speciální případ - právě proto, že jde o formu po MS, nikoliv před ním. Podobně vydařený vstup do nového cyklu ostatně v Brazílii zažili naposledy po ostudném nepostupu ze skupiny roku 1966.

Tehdy triumfovali ve 12 utkáních v řadě, a i když dobrovolně vycouvali z následné Copy Amériky 1967, příští mistrovství světa v Mexiku se ukázalo být pohádkovým vykoupením...

Trenér: Carlos Dunga

Carlos Dunga má v Brazílii leccos, jenom ne ustláno na růžích. Až to u někoho, kdo Kanárky z pozice kapitána vedl na dvou srazech světové smetánky, poněkud zaráží. Faktem nicméně zůstává, že Dunga neumí příliš jednat s novináři, a novináři na oplátku neumějí příliš jednat s ním.

Navíc je tu to zpropadené MS 2010, jehož negativními symboly se staly kontroverzní pozvánky pro Klebersona, Felipeho Mela (vyloučeného v klíčovém utkání s Nizozemci) či útočníka Grafiteho, a obecně přespříliš fyzický, stěží atraktivní herní projev.

Loni v létě potom po konci nepopulárního Scolariho vesměs každý příznivec Seleçãa volal po svěžím vánku, zcela logicky - a znovujmenování Dungy tehdy působilo vyloženě jako výsměch, nepatřičná legrace či v tom lepším případě ‚líná volba‘. Jenže 51letý kouč se pochlapil, šel do sebe a jeho Brazílie nyní vypadá být připravena útočit na kontinentální titul, který pod ním urvala už před osmi lety.

Tohle je zkrátka jinačí Dunga. Pořád v sobě má ducha rebela, který roku 2000 poprvé odmítl vést nároďák, protože se mu nelíbila praxe uvnitř domácí fotbalové federace; a pořád činí neortodoxní tahy, jako když okamžitě po svém loňském nástupu sepsal ‚pravidla chování‘ pro současné brazilské internacionály.

Zároveň už ale nehraje na žádného klasického hroťáka (čti Luíse Fabiana roku 2010) a jeho Kanárci budou dozajista vyzařovat mnohem víc elegance a lehkosti než ti z posledních dvou MS. Pokud tedy vše půjde podle plánu, tahle Brazílie by se mohla prezentovat jakousi ‚disciplinovanou sambou‘, což může fungovat naprosto dokonale...

Hvězda: Neymar (Barcelona)

Kolumbijská nominace na tuto Copu Amériku měla minimálně jednu zajímavou implikaci vzhledem ke vzájemnému souboji Los Cafeteros s Brazilci: na Juana Camila Zúñigu se bude zcela určitě bučet. Byl to totiž právě pravý bek Kolumbie, kdo ve čtvrtfinále loňského mistrovství světa - dle mnohých úmyslně a zákeřně - vyřadil do konce turnaje kanárčí talisman jménem Neymar.

Tehdy se také dozajista potvrdila jedna velká pravda: Seleção je na svém střelci s průměrem více než jedné branky na dva reprezentační starty skoro až přehnaně závislé. A změnilo se na tom od té doby něco? Jistěže ne; Carlos Dunga naopak z Neymara udělal pro jistotu kapitána (což je lehce kuriózní, vzhledem k tomu, že ho k nevíře veřejnosti nepovolal před pěti lety na MS).

Pár rozdílů bychom tu ale přece jen naši. Zaprvé Neymar může spolupracovat s výrazně dynamičtější devítkou či podhrotovým útočníkem - ať už bude preferován Firmino, Robinho nebo Tardelli, u všech platí, že operují na mnohem větším prostoru než Fred, a rádi se stahují do hloubi pole i se zapojují do kombinace. Neymar od MS v národním týmu zavěsil hned osmkrát, z toho čtyřikrát v říjnu proti Japonsku (kdy mu byl po ruce převážně Tardelli), a zdá se být ve větší pohodě než kdy dřív.

Pod tím je, zadruhé, podepsán rovněž ten fakt, že Neymar v Barceloně prožil výrazně lepší sezonu než před domácím světovým šampionátem. Po příchodu Suáreze odchovanec Santosu začal víc pracovat pro své okolí, v průměru tvoří mnohem větší množství šancí pro spoluhráče a Luisem Enriquem byl dokonce v jednu chvíli chválen i pro znatelnější přínos defenzívě.

Mimoto, samozřejmě, Neymar zůstává být i neuvěřitelnou mašinou na góly. Letos v Primera División zaznamenal hned tři (!) čtyřzápasové šňůry s alespoň jednou brankou na kontě a ještě konzistentnější se ukázal být ve vyřazovacích bojích Ligy mistrů. Tam se stal vůbec prvním hráčem v dějinách, který se prosadil v obou čtvrtfinále, obou semifinále i ve finále. Týmový treble tomu všemu akorát nasazuje korunu.

Před čtyřmi lety tedy Neymar jako vycházející hvězdička po boku Gansa leckoho zklamal. Teď už by u něj takové vyznění absolutně nemělo připadat v úvahu...

Hráč ke sledování: Philippe Coutinho (Liverpool)

Abychom plně pochopili, proč se zaměřit zrovna na Philippa Coutinha, stačí uvážit, koho měl ve středu pole k dispozici Luiz Felipe Scolari na MS: vyloženě defenzivně orientovaného Luize Gustava; vyčpělého, jen zdánlivě box-to-box záložníka připomínajícího Paulinha; nemastného neslaného Fernandinha; běhavé dynamo v Ramiresovi; nevyužitého Hernanese; a na pravé křídlo utíkajícího pracanta Oscara.

Posledně jmenovaný teď kvůli zranění chybí a tím se otevírá obrovská příležitost před Philippem Coutinhem; potenciálně dalším rozdílovým Kanárkem vedle obligátního Neymara a někým, kdo by na výše uvedeném seznamu docela dobře bil do očí.

Záložník Liverpoolu totiž zbožňuje dlouhé kolmice za obranu, dokáže se vytáhnout s hezkým sólem a vytrhnout trn z paty matnému kolektivu (jako tuhle proti Mexiku) a nemá problém s fyzickou hrou - což je profil, který jen tak někomu neodpovídá.

Co naopak Coutinhovi činí potíže, a mohlo by ho to v Chile klidně stát základ, je střelba (ačkoliv i tam se mírně zlepšuje) a konečně konzistence. V tomto ohledu sice letos v mizerném Liverpoolu vyčníval a speciálně na jaře Reds často táhl dočista sám, ovšem reprezentace je jinačí písnička, a především proti Chile, uklizen k levé postranní čáře, Coutinho vůbec nepřesvědčil.

Přesto by někdejší naděje milánského Interu rozhodně měla v Chile startovat. Už jen z toho důvodu, aby třeba z hloubky čas od času startovala Neymara, a odbourala tak jeho přirozenou potřebu to takříkajíc tahat a utápět se v pocitu enormní zodpovědnosti za výsledky celého týmu. Tu je potřeba náležitě rozložit...

Předpokládaná sestava (4-3-3): Jefferson - Dani Alvés, David Luiz, Miranda, Filipe Luis - Fernandinho, Elias, Coutinho - Willian, Firmino, Neymar.

Tip na umístění: 2. místo.

---

Když se řekne Peru, běžný český fanoušek si zřejmě ihned vybaví nechvalně proslulý Kirin Cup 2011, kde se Jihoameričané spolu s naším národním týmem stali protagonisty dvou z celkového počtu tří bezbrankových remíz. Letos už ale nějaký primárně defenzivní styl od Peruánců nečekejte...

Profil týmu

Peruánci, stejně jako třeba Bolivijci, notně těží ze specifik domácího prostředí a přímým důsledkem jejich enormní závislosti na závratných nadmořských výškách je také vyloženě katastrofální venkovní výkaz.

Na cestách Inkové neuspěli už neuvěřitelných 11 let (což možná bude dáno částečně i tím, že se jejich historicky nejlepší střelec Paolo Guerrero netají strachem z létání) a jsou tam obecně slabí takřka nepřetržitě od doby, kdy málem pronikli na mistrovství světa 1998. To však ještě v záložní linii válel Nolberto Solano, jenž nyní dělá u týmu asistenta trenéra.

Do bilance o venkovních zápasech se na druhou stranu nepočítají závěrečné mezinárodní turnaje, kde Peru možná trochu překvapivě nemá vůbec špatné výsledky. Do vyřazovacích bojů Copy Amériky naposledy neproniklo v dávném roce 1995, čili sedm ročníků zpátky, a minule z toho dokonce byly senzační bronzové medaile.

Letos by každopádně repete takového milníku (první kontinentální placky od roku 1983) značilo ještě větší zázrak a pravděpodobně i drzé dílo štěstěny. Peru se totiž nezdá být zkonsolidované především vzadu, kde věčně zrelaxovaný a tedy nepříliš spolehlivý Carlos Zambrano ani nezná svého stálého parťáka, přičemž krajní beci nejraději vyrážejí dopředu, aniž by se zodpovědně vraceli.

Další Achillovu patu potom ztělesňuje stárnoucí útočná linie. Nejproduktivnější cizinec v historii německé Bundesligy, Claudio Pizarro, už sice ve svých 36 letech patří spíše mezi náhradníky, na Paola Guerrera (31) a Jeffersona Farfána (30) se ovšem v Peru nadále spoléhá - a oběma přitom nejsou cizí problémy s fyzičkou či přímo abnormální křehkost (koukám na tebe, Jeffersone).

Hned 13 nominovaných se dále rekrutuje z peruánské domácí soutěže, která dlouhodobě platí za jednu ze dvou nejslabších lig na kontinentě. Za posledních pět ročníků Copa Libertadores (včetně toho letošního) si alespoň cestu ze skupiny našel všehovšudy jeden klub - Real Garcilaso před dvěma lety. Hůře je na tom pouze Venezuela; ta ale také teď do Chile veze o pět legionářů více.

Trenér: Ricardo Gareca

Vývoj kariéry Ricarda Gareky je bezesporu zajímavý: když se v 80. letech coby útočník Boky Juniors mihl v argentinské reprezentaci, jedním ze svých pěti gólů v podstatě zpříma zamezil Peru v kvalifikaci na MS 1986.

Pak se ovšem do téže země, kterou kdysi potopil, vydal koučovat Universitao de Deportes (s nímž roku 2008 vyhrál Aperturu), aby to nedávno dopracoval dokonce do čela národního týmu.

A když říkám nedávno, myslím tím letos v únoru - což z Peru jaksi automaticky dělá nejhůře připraveného účastníka Copy, zvláště při Garekových odlišných preferencích oproti dobám minulým.

Zatímco totiž jeho nejznámější předchůdce - Uruguayec Markarián, jenž Los Incas dovedl k onomu bronzu a skončil roku 2013 - v první i druhé řadě preferoval brejkový styl hry a vycházel ze zabezpečené obrany, Gareca už sem tam chce i diktovat tempo hry. A to by s dostupným materiálem mohlo nahlas skřípat.

Sám 57letý lodivod se navíc zrovna před dvěma měsíci (!) vyjádřil ve smyslu, že by osobně rád hrál s jedním tvořivým středopolařem v srdci sestavy - hned vzápětí však opatrně dodal, že se nejprve bude muset přesvědčit, jestli někoho takového vůbec má po ruce. A to vskutku nevěstí nic dobrého, že ano?

Hvězda: Jefferson Farfán (Schalke 04)

Jefferson Farfán je zdráv... radujme se, veselme se. Odehrát možná letos stihl všehovšudy devět kol nejvyšší německé soutěže, když v červenci podstoupil náročnou operaci problematického kolene, ale to přece vůbec nevadí.

Hlavní je, že se nám jeden z nejschopnějších latinskoamerických exekutorů standardních situací a také nejspolehlivějších bundesligových nahrávačů (10, 10, 9, 7, 7 - počet asistencí v jeho pěti předešlých bundesligových sezonách vyjma této zdaleka ne úplné), v Chile vůbec jakkoliv předvede.

Mezi zářijovým přátelákem s Uruguayí a generálkou na letošní Copu Jefferson Farfán vynechal 13 repre zápasů v řadě, a momentálně tak jako by se sžíval s docela novým kolektivem. Na druhou stranu, ne snad že by to zrovna Farfán potřeboval - jde přece o nesmírně šikovného křídelníka, který si často vystačí sám se sebou, a jenž skóroval při obou svých posledních reprezentačních startech, oddělených oněmi 20 měsíci.

Jefferson Farfán se na Copu Amériku vrací po osmileté pauze; minulý (skvostný) ročník strávil - jak jinak než - na marodce. Udeřit se mu přitom podařilo pouze na tom vůbec prvním kontinentálním svátku roku 2004, kdy rovněž zažíval svůj předčasný vrchol. Zanedlouho ostatně finišoval jako dělený druhý nejplodnější střelec kvalifikace o MS 2006 v Německu. Ačkoliv se Peru umístilo předposlední.

Zmůže se tedy Farfán na stará a náležitě zničená kolena na pověstný druhý dech? A dokáže si forvard Schalke pořádně sednout s Guerrerem, jenž patrně ne náhodou zrovna při jeho absenci skončil na vrcholu tabulky střelců Copa Amériky 2011 (s pěti góly)?

Hráč ke sledování: André Carrillo (Sporting CP)

Úvodem je potřeba si čestně přiznat, že koučův názor na tohoto 23letého dribléra zůstává být menší neznámou. Při nedávné generálce s Mexikem André Carrillo ani nestřídal, což může značit zhruba dvě protichůdné věci - buď ho trenér už ani nepotřebuje vidět a počítá s ním napevno do zahajovací jedenáctky proti Brazílii, anebo mu naopak nevěří.

Obě varianty přitom mají něco do sebe. Na jednu stranu by byl hřích Carrilla ignorovat, už jen pro jeho 18 soutěžních asistencí v tomto ročníku a schopnost přejít jeden na jednoho i dostat se na vlastní pěst do vyložených šancí.

Na stranu druhou je však nutno mít na paměti ty mraky zahozených šancí, jeho sklony k sólování nebo neexistující výpomoc defenzívě. Carrillův debut pod Carekou při dubnovém přípravném klání s Venezuelou ke všemu nemohl být víc zapomenutelný, když ústil v prohru peruánského ‚béčka‘ poměrem 0:1.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Gallese - Advíncula, Zambrano, Sánchez, Céspedes - Ballón, Hurtado - Farfán, Ascues, Carrillo - Guerrero.

Tip na umístění: Konec ve skupině.

---

Když úspěšný kouč José Pékerman před letošní Copou prohlásil, že by si fanoušci neměli ohledně jeho týmu dělat příliš vysoké naděje, znělo to přinejmenším zvláštně - vždyť Kolumbie stojí na prahu druhé zlaté éry, má v čerstvé paměti nejlepší mistrovství světa v dějinách (kde dokráčela až do čtvrtfinále), a tentokrát se navíc bude moci spolehnout i na kapitána Radamela Falcaa, jenž loni v Brazílii chyběl. Pékerman se však nestal jedním z nejuznávanějších trenérů kontinentu tím, že by ignoroval případná rizika..

Profil týmu

Většina jihoamerických týmů se může pochlubit nabitým útokem, a Kolumbijci nejsou výjimkou; naopak, řadí se v tomto směru mezi vůbec nejlepší na světě. Pohled na jejich soupisku je impozantní. Postaví se vedle Falcaa spíše Carlos Bacca, čerstvý vítěz Evropské ligy a s 20 ligovými brankami (a 7 asistencemi) suverénní loňská opora úspěšné Sevilly, nebo nejlepší střelec portugalské soutěže Jackson Martínez z Porta (21 gólů)? A to jsme ještě vynechali podobně talentovanou dvojici 'Italů', římského 'pavouka' Victora Ibarba a hvězdičku Sampdorie Luise Muriela, stejně jako klasický talisman Teofila Gutiérreze (River Plate).

Při pohledu na Falcaovu sezonu v Manchesteru United se mnozí evropští fanoušci divili, proč 'El Tigreho' vlastně neposadit a neuvolnit tak jedno místo v útoku někomu s lepší aktuální formou; ti kolumbijští však na takový návrh pouze poulí oči a nechápavě zvedají obočí. Falcao totiž sice možná v Anglii nastřílel pouze čtyři góly za celou sezonu (ten poslední do sítě Leicesteru padl na konci ledna), jenže jakmile přetáhne přes hlavu kolumbijský dres, stává se z něj opět zvíře.

V národních barvách stále připomíná toho starého zabijáka, který si kdysi v Portu a Atlétiku Madrid vydobyl pozici jednoho z nejobávanějších světových zakončovatelů; ukázal to koncekonců i letos, kdy s kapitánskou páskou dovedl svůj tým k přátelským výhrám postupně nad Bahrajnem (6:0), Kuvajtem (3:1) a zejména silnou Kostarikou, které také vstřelil jediný gól (1:0). Připočtěte k tomu geniální 'desítku' Jamese Rodrígueze či stabilního člena základní sestavy Juana Cuadrada a výsledkem je skutečně ofenziva, ze které přechází zrak.

Jenže toto nejsou věci, jež by Pékerman před startem turnaje musel nějak akutně řešit - vepředu jsou Los Cafeteros se zdravým Falcaem jednoduše ještě silnější než loni na Mundialu. Zatímco však fanoušci netrpělivě přešlapují v čekání na další Jamesova kouzla, sám kouč varuje každého, kdo by snad neuváženě doufal v pohádkovou jízdu až ke zlatu. Důvodem je, jak už to tak u podobných týmů občas bývá, stav obrany.

Loni ještě vzadu problém nebyl, alespoň tedy papírově ne: mezi tyčemi neochvějná jednička David Ospina z Nice, před ním velezkušený generál Mário Yepes a tři jeho pobočníci, Camilo Zúniga, Cristián Zapata a Pablo Armero. Jenže teď? Ke znepokojení by stačil už jen fakt, že s odchodem stařečka Yepese (stylově na vrcholu) schází defenzivě pevný a ostřílený lídr; do této role sice dorůstá talentovaný Éder Balanta, ten je však momentálně zraněný.

Zbytky 'italské' obranné sekce jsou pak doslova v troskách. Zapata strávil celé jaro nejprve na marodce a poté na lavičce, jeho někdejší milánský kolega Armero od ledna pro změnu nehrál vůbec (a vysvobodilo jej až v květnu Flamengo, v jehož dresu nějakou herní praxi přirozeně nabrat nestihl), a Zúniga se v Neapoli přestěhoval dokonce na tribunu, načež zakončil sezonu zraněním.

Pékerman má sice k dispozici solidní náhrady - novou generací kolumbijských obránců jsou stopeři Pedro Franco z Besiktase (24 let) a Jeison Murillo z Granady (23), pravý bek Santiago Arías (PSV, 23) a jeho levý kolega Darwin Andrade (Lutych, 24). Jenže to nic nemění na tom, že Kolumbie musí na Copě najít ideální čtveřici, trefit onen pomyslný ideální středobod mezi dravým mládím a vybledlou zkušeností. A to rozhodně nebude jednoduché.

Trenér: José Pékerman

Už pětašedesátiletý Argentinec se u kormidla Los Cafeteros vyprofiloval jako pragmatický, ofenzivně založený taktik, jemuž nedělá problémy 'přepínat' mezi několika různými systémy; vlastně jediné, co jeho Kolumbie nezvládá, je trpělivé a organizované bránění. Je to zkrátka útočný tým, vždy hledící primárně směrem k soupeřově brance. Nikdo nemůže popřít, že se na jeho hru skvěle kouká.

Letos koketoval Pékerman se dvěma systémy - v jarních přátelských zápasech s Bahrajnem a Kuvajtem zkoušel jakési pohyblivé 4-3-3, a o vážnosti tohoto jeho kroku svědčí i fakt, že se v obou duelech objevila na hřišti prakticky 'plná palba'. Z těchto duelů tak můžeme vypozorovat, že páteří nové obrany budou vedle Ospiny i Murillo s Andradem, nebo že spolupráce ofenzivního trojlístku Bacca, Falcao, Cuadrado slibuje potenciálně velké věci. Nejzajímavější bylo ale složení středu pole, kde se vedle sebe naskládali Fredy Guarín, Juan Quintero a Ábel Aguilar - tedy vlastně tři klasičtí střední záložníci.

Dilema, jestli zkusit tento nový přístup (a použít Jamese v záložní trojici), nebo raději 'oprášit' klasické 4-4-2, se následně vyřešilo samo; Guarín, Quintero i Aguilar se totiž před turnajem shodně zranili. Fanoušci se proto s největší pravděpodobností mohou těšit na starý známý systém s Jamesem ve volné pozici na kraji zálohy, dvěma defenzivními štíty a dvěma forvardy (což víceméně potvrdila generálka s Kostarikou). Nepochybujme však o tom, že Pékerman má v rukávu hned několik plánů, jak svoji Kolumbii v případě potřeby oživit. Z taktického hlediska totiž patří k největším suverénům šampionátu.

Hvězda: James Rodríguez (Real Madrid)

Uznávaný odborník na jihoamerický fotbal Tim Vickery letos na jaře lakonicky poznamenal, že pátrat po kolumbijském vzestupu posledních let je vlastně dost jednoduchá práce: stačí se podívat, kdy se k týmu připojil jeho geniální playmaker. Před čtyřmi lety hrál James na mistrovství světa dvacítek a Los Cafeteros na Copě zklamali; na následujícím turnaji (MS 2014) už nechyběl, a výsledkem bylo historické čtvrtfinále.

"V okamžiku, kdy postoupil do áčka, začala talentovaná generace kolumbijských útočníků konečně zářit," píše Vickery. "A přestože největší hype byl kolem Falcaa, na mistrovství světa se jasně ukázalo, že nejdůležitějším mužem týmu je právě James. Vynechejte Falcaa, a Kolumbijcům stále zbývá řada forvardů schopných podělit se o góly. Vynechejte Jamese, a zůstává vám tým bez kreativní síly," dodává s tím, že při Quinterově zranění zůstává jediným náhradníkem madridské hvězdy neprověřený Edwin Cardona (Monterrey). Vickery má pravdu, žádná detektivní záhada to vskutku není.

James byl na brazilském Mundialu fenomenální, přesto si však mnozí ťukali na čelo, když se rozmařilý madridský prezident Florentino Pérez rozhodl udělat z něj dalšího ze svých vyhlášených letních 'pokémonů'. Kupovat si klasického ofenzivního záložníka do týmu, jenž tento post nevyužívá, navrch za astronomických 80 milionů eur, skutečně vypadalo spíše jako demonstrace síly než cokoliv jiného. Jenže existuje důvod, proč James už v osmnácti přestupoval do Porta za částku přesahující 7 milionů: jeho talent jej zkrátka řadí mezi vůbec nejlepší techniky planety. Dokud byl Realu v sezoně k dispozici, vedl Bílý balet ligu; šanci na titul ztratil až během oněch sedmi kol, kdy jej brzdilo zranění. Celkově zakončil ročník s bilancí 13 branek a 13 asistencí ve 29 zápasech.

Hráč ke sledování: Jeison Murillo (Granada)

Odchod Yepese, zranění Balanty a Zapatův výkonnostní pokles staví Murilla do nezáviděníhodné pozice: Pokud má totiž Kolumbie na Copě uspět, bude nutně potřeba, aby se tento mladík předvedl jako skutečná opora středu obrany. Jednoduché to mít nebude. V rodné zemi na něj totiž budou klást velké nároky, a přestože svými výkony v podprůměrné španělské Granadě rozhodně zaujal, uplynulá klubová sezona pro něj nepatřila zrovna mezi ideální.

Murillo měl problémy se zraněními, takže nakonec stihl odehrát pouze devatenáct zápasů; i to mu však stačilo k tomu, aby si prošel hotovým očistcem v podání depresivních porážek proti Barceloně (0:6) i Realu Madrid (1:9). Samozřejmě na něj takové výsledky svalovat nelze, jenže až se proti němu za pár dní ve skupině postaví Neymar a spol., bude muset ukázat, že zvládá i roli vítězného lídra. Jeho Kolumbijci mu věří. Ve svých třiadvaceti je považován za velký příslib do budoucna.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Ospina - Zúniga, Zapata, Murillo, Andrade - Cuadrado, Sánchez, Valencia, Rodríguez - Falcao, Bacca

Tip na umístění: 4. místo

---

Venezuela drží v rámci Jižní Ameriky jeden pozoruhodný primát - jde totiž o jedinou zemi, kde není fotbal nejpopulárnějším sportem. Hugo Chávez souhlasil se svým souputníkem Fidelem Castrem, že správnou 'socialistickou' kratochvílí je pouze baseball. A tak zůstává La Vinotinto ještě v roce 2015 posledním týmem konfederace CONMEBOL, který nikdy neokusil atmosféru mistrovství světa. I na nadcházející Copě budou Venezuelané patřit mezi největší outsidery..

Profil týmu

V novém tisíciletí přitom do té doby vysloveně paběrkující výběr začal sbírat první reálné úspěchy: objevila se generace nových, talentovaných hráčů, přehlížený fotbal se konečně dočkal nějaké dlouhodobější koncepce, a výsledkem byl strmý vzestup, který přinesl na Copě 2007 postup do čtvrtfinále a o čtyři roky později dokonce senzační čtvrté místo. Dalším logickým krokem měl být postup na světový šampionát.

Tento úkol však Venezuela nezvládla, přes velice slušný začátek kvalifikace nakonec doplatila na žalostný útok, a trvalý progres tak pomalu nahradil návrat zpět do podprůměru. Generační opory jako Franklin Lucena a Juan Arango zestárly, nová 'várka' talentů jako Josef Martínez je zatím teprve na začátku, a zdá se tak velmi pravděpodobné, že ono čtyři roky staré semifinále také zůstane na nějakou dobu největším venezuelským 'zářezem'.

Kouč Noel Sanvicente tak přišel v létě 2014 k chřadnoucímu týmu, a první rok jeho vlády zatím nenaznačuje, že by se na tom mělo něco měnit. Řada jeho letošních opor se blíží ke konci kariéry - tři křížky na krku mají Amorebieta, Vizcarrondo, Cíchero, Lucena i González, přičemž už pětatřicetiletý kapitán a playmaker Arango stále zůstává jediným opravdu schopným kreativním hráčem. Přidejte k tomu těžký los, zrušenou generálku s Bolívií a ne zrovna vydařený závěr sezony pro největší hvězdu Josého Rondóna, a výsledkem je tým, od nějž asi po právu nikdo žádné zázraky čekat nebude.

Přesto bychom však La Vinotinto neměli odepisovat - důležitá výhra 1:0 v generálce na půdě skupinového soupeře z Peru totiž ukazuje, že půjde-li vše podle plánu, může Sanvicenteho tým uspět (což v tomto případě znamená postoupit do play-off). Peruáncům sice chyběla většina ofenzivních opor, už z psychologického hlediska jde ale o důležitou vzpruhu. Koneckonců není pořádně co ztratit.

Trenér: Noel Sanvicente

Sám Sanvicente nicméně letošní Copě nepřikládá zásadní důležitost. "Nejsem tu, abychom získali zlato, ale abychom postoupili na příští Mundial. Pokud se nám to nepovede, selhal jsem," prohlásil rodák z města Guayana. "Myslím, že konečně nastal náš čas. Naposledy jsme byli opravdu blízko."

On sám má starostí až nad hlavu. Jeho erudici si ve Venezuele nedovolí zpochybňovat nikdo - coby kouč Caracasu se během let 2002 až 2010 stihl stát nejlepším trenérem tamní historie - leč u národního týmu mu to zatím příliš nejde. Není to samozřejmě pouze jeho chybou, klíčoví hráči zkrátka stárnou a výsledková stagnace by nejspíš přišla tak jako tak, nicméně pokud bychom měli identifikovat nějaké vyloženě silné stránky jeho manšaftu (a neuchylovat se přitom ke chválení individualit), nemáme se vlastně moc od čeho odrazit.

Venezuela bude hrát v klasickém rozestavení 4-2-3-1, které je stále životně závislé na formě veteránů středu pole Luceny s Arangem (dohromady 69 let). Papírově je její největší síla v útoku, o což se starají Rondón, Josef Martínez a Miku, jenže na hřišti se to příliš neprojevuje - Sanvicenteho svěřenci mají stále velké problémy ve finální třetině, příliš spoléhají na standardní situace (které mají, nutno uznat, secvičeny velice dobře), střely z dálky a individuální záblesky. Na druhé straně však trenérův otevřený a přiznávaný fokus na co nejplynulejší ofenzivní hru oslabuje jejich kompaktnost vzadu, takže výsledkem je tým, který ač může za ideálních okolností překvapit a uhrát dobrý výsledek proti komukoliv, celkově mu to příliš nejde ani na jedné straně hřiště.

"Nemůžeme být spokojeni s tím, že se nám občas podaří hrát hezký fotbal. Musíme se lépe pohybovat, hrát mnohem intenzivněji," plánuje padesátiletý stratég. Jeho vize kompaktního, sevřeného a ofenzivně zaměřeného týmu je sice atraktivní, jenže reálně to vypadá, že s ní letos velkou díru do světa neudělá.

Hvězda: José Rondón (Zenit Petrohrad)

V současnosti o tom nemůže být pochyb: Šance Venezuely na úspěch budou v Chile stát a padat s výkony, které předvede jejich momentálně nejznámější legionář. Rondón letos nastoupil v dresu Zenitu celkem ke 44 zápasům, v nichž nastřádal velice slušných 20 gólů; zahrál si i Ligu mistrů, v Evropské lize pak zajistil postup přes PSV a trefil se i do sítě pozdějšího vítěze ze Sevilly.

Na jaře pak pětadvacetiletý kanonýr často začínal pouze na lavičce; nadcházející turnaj tak pro něj bude představovat vítanou možnost přesvědčit pochybovače o svých kvalitách. Pro Venezuelu je klíčovým hráčem, zakončovatelem, na jehož gólech bude záviset případný úspěch. S veteránem Arangem za zády bude mít za úkol rozšířit svoji sbírku dosavadních dvanácti reprezentačních zářezů.

Hráč ke sledování: Josef Martínez (FC Turín)

Nebýt Martíneze, šli by Venezuelané do turnaje ve vyloženě depresivní náladě; jediná trefa dvaadvacetiletého turínského střelce v generálce s Peru jim však pomohla opět zvednout hlavy. Martínez má problém s konzistencí výkonů, pokud mu ale zápas takříkajíc 'sedne', může dokázat velké věci - jako například v těžkém únorovém zápase na půdě Hellasu Verona, kde gólem a dvěma asistencemi rozhodl o výhře 3:1. Něco podobného bude muset ukázat i v národním týmu, který dlouhodobě sužují problémy jak s kreativitou, tak s proměňováním šancí. Místo v základní sestavě by měl mít jisté..

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Baroja - Rosales, Vizcarrondo, Amorebieta, Cíchero - Rincón, Lucena - González, Arango, Martínez - Rondón

Tip na umístění: Konec ve skupině.

---