Preview APN 2015 - skupina C

Polovina týmů na Poháru národů má už svůj debut za sebou, ti opravdoví favorité ale na řadu teprve přijdou. Ve skupině C se dá očekávat opravdu tuhý boj: účastníci mistrovství světa Ghana s Alžírskem totiž vyzvou dva potenciální černé koně, silný Senegal a Jihoafrickou republiku.

Média měla okamžitě jasno o tom, že právě céčko je onou klasickou "skupinou smrti"; boje v Mongomu, malém městečku u gabonských hranic, kde funguje jediný hotel a stadion zprovoznili pár dní před šampionátem, však nabídnou ještě jeden zajímavý rozměr. Je jím střet čtyř tradičních afrických fotbalových kultur: arabské, jihoafrické, subsaharské frankofonní a subsaharské anglofonní.

Dlouho platilo, že arabský sever má nad týmy zpod Sahelu velkou výhodu v taktické erudici; reprezentace rozeseté po jižním břehu Středozemního moře působily "evropštějším" dojmem a body získávaly díky své lstivosti a herní inteligenci, ne hrubé fyzické síle. Tolik alespoň k často omílanému stereotypu, za nějž může skvělá generace Egypta po přelomu tisíciletí - tedy tým, který vyhrál tři kontinentální zlata v řadě díky pohyblivé strategii systému se třemi obránci v době, kdy zbytek Afriky stále lpěl na zkostnatělém 4-4-2 podle anglického vzoru 90. let. Tříobráncová strategie je v Africe stále velmi neobvyklá, jeden tým ve skupině C ji však podle všeho plánuje použít.

Před dvěma lety přišel definitivní pád mýtu o "nadřazených Arabech" ze severu - všech osm čtvrtfinalistů pocházelo z černé subsaharské zóny. Novým hegemonem kontinentu se stal Guinejský záliv. Letos, kdy Pohár nemá po více než dekádě poprvé jasného favorita, může dojít k hodně zajímavému střetu - obhájci ze Zálivu vs. tuniští a zejména alžírští vyzyvatelé.





Rokem 2014 skončila druhá zlatá éra ghanské fotbalové historie. Trvala osm let, zahájil ji postup na MS 2006 a jejími hrdiny se stali hráči jako Sulley Muntari a Michael Essien. Loňský Mundial nicméně pro Černé hvězdy skončil fiaskem. Nejde jen o vypadnutí ze skupiny (i když postup přes USA a Portugalsko byl rozhodně možný), ale zejména nechutné tahanice o bonusy; někteří kladou vinu ghanské FA, jiní poukazují na drzost rebelů pod vedením Kévina-Prince Boatenga, jehož svérázné "metody smysluplné diskuse" v Ghaně znají už nějakou dobu. Faktem nicméně je, že současný tým se od toho loňského snaží co nejvíce distancovat - má nového trenéra, novou herní tvář a slib, že veškeré detaily rozpočtu budou publikovány veřejně. Také je to nejslabší ghanský tým od začátku Essienovy éry.

Kvalifikace & forma: Mluvit o konzistentní formě v průběhu měsíců, během nichž proběhly v ghanském fotbale tak výrazné změny, by bylo minimálně zavádějící; Černé hvězdy jsou koneckonců jediným týmem, který před turnajem neodehrál jediné oficiální přípravné utkání, a naposledy jsme je tak "naostro" mohli vidět před dvěma měsíci v posledním kvalifikačním duelu proti Togu. Tehdy je ještě vedl Maxwell Konadu.

Poté, co ghanská asociace určila za nového trenéra Avrama Granta, odjel tým na soustředění do Španělska, kde trénoval za zavřenými dveřmi. Nezbývá tedy než připomenout si kvalifikační výsledky, které rozhodně nebyly ideální - Ghaňané jako by v duchu pokračovali ve zpackaném mistrovství světa. Proti Ugandě tak například uhráli ve dvou duelech jediný bod (za domácí remízu 1:1), příliš nepřesvědčila ani remíza 1:1 v Guineji. Klíčem k postupu se staly zápasy s Togem, které přinesly výhry 3:2 a 3:1.

Trenér & herní styl: Je těžké odhadnout, čeho vlastně chtěla tamní FA dosáhnout, když novým koučem jmenovala právě Granta. Izraelský kouč si udělal největší jméno coby šéf národního výběru rodné země (to už je ale deset let zpátky), a zejména pak coby trenér Chelsea; když opouštěl Blues, očekávalo se, že brzy zakotví v jiném ambiciózním klubu. Místo toho však přišel rychlý úpadek ze slávy, obskurní mise v Srbsku (kde jej ta inteligentnější část "fanoušků" přivítala nápisy 'Židovské ho*no') a v Thajsku a z vyhledávaného manažera je rázem neprůhledná figurka. Dokáže v sobě Grant najít dostatečnou motivaci? A má vůbec na takový úkol schopnosti?

Připomeňme, že jeho cílem není prostě jen "přežít" Pohár národů relativně se ctí; má položit základy celému novému úspěšnému období ghanské kopané, přesvědčit fanoušky, kteří vyrůstali v nejslavnějších letech fotbalové historie země (tým, který předtím nikdy nehrál na MS, se tam najednou kvalifikoval hned třikrát v řadě, z toho dvakrát postoupil ze skupiny a jednou došel málem do semifinále). To je obrovská výzva.

Zvláštní přitom je, že Grant se rozhodně nedá označit jako solidní záruka úspěchu - a není ani známý praktikováním nějaké ojedinělé, dlouhodobě prosaditelné originální filosofie. Jde zkrátka o povšechně nezajímavého manažera bez jasně čitelného stylu, jehož jméno je impozantnější než jeho životopis. K Černým hvězdám navíc přišel těsně před šampionátem a stihl pouze krátkou přípravu..

Na druhou stranu, trénovalo se mnohem intenzivněji, než byli hráči zvyklí za vlády Kwesiho Appiaha (skončil v září 2014) a jeho někdejšího asistenta Konadua. Zkazky z ghanského kempu mluví o tom, že Grant piluje práci s balonem, ale i fyzickou přípravu a výdrž - což jsou atributy, v nichž Hvězdy přirozeně vynikaly v podstatě odjakživa. Dá se tedy očekávat, že Izraelec nechystá žádnou revoluci proti přirozenosti: na hřišti by stále měla dominovat agresivita, jedovatý pressing, rychlost, atletická síla a přímočarý tah na bránu.

Hůře na tom byla v uplynulých letech ghanská obrana, na což má Grant (podle všeho) netradiční recept - přechod k rozestavení 3-5-2. A to už je obrovská změna, neboť Ghana na tři stopery ještě nikdy nehrála, naopak vždy spoléhala na ostrá křídla, která v tomto systému vůbec nejsou. Je asi zřejmé, že se kouč snaží vnést do prokouknutého a trochu předvídatelného týmu prvek překvapení, nicméně jde-li o záblesk jeho vnitřního génia, či pouze zoufalou snahu udělat něco jinak, než jak to bylo dříve, ukáže až čas. Pokud tedy Grant plánovanou změnu, o níž si šuškají insideři po všech koutech internetu, vůbec uskuteční; Appiah i Konadu hráli klasické 4-4-2.

Přednosti & slabiny: Není jednoduché odhadovat, jak by mohla vypadat jedenáctka v tříobráncovém systému, předpokládejme však, že se Grant pokusí využít Andrého Ayewa na pozici středního záložníka (koneckonců takto mu ho už "předpřipravil" v Marseille Marcelo Bielsa, který často hraje na tři stopery s Ayewem uprostřed pole). To znamená s největší pravděpodobností škrt pro Christiana Atsua, na jehož úkor se do sestavy dostane jeden ze středních obránců, nejspíš Daniel Amartey z Kodaně. Papírově by to mohlo fungovat, ale je tu několik velkých "ale".

Zaprvé, zkoušet náročnou strukturální revoluci těsně před turnajem je obrovským rizikem samo o sobě. Zadruhé - Ghana má v kádru pouze čtyři čistokrevné stopery, z toho pouze stabilní duo John Boye - Jonathan Mensah disponuje prověřenou kvalitou (a to ani jeden z nich není zvyklý mít při ruce dva kolegy, nehledě na to, že zejména lídr obrany Boye je stále náchylný střídat výborné vůdčí výkony s naivními kiksy).

Interní kolaps je na druhém turnaji za sebou nepravděpodobný; potížista Boateng byl z kádru vyhozen, totéž platí i pro Muntariho a také gólmana Adama Kwaraseyho, který údajně kritizoval práci trenéra brankářů Nassama Yakubua. (Prý nutí své svěřence házet na trénincích jednu robinzonádu za druhou, místo aby se soustředili na takové základní věci jako vybíhání, chytání centrů nebo organizace vápna. Pohled na Fatau Daudu mezi tyčemi dává Kwaraseymu za pravdu.) Spolu s nimi však odešel i poslední skutečný symbol zlaté generace, Michael Essien, a Hvězdám tak najednou chybí jasný lídr - Boye je na to příliš dětinský, starší Ayew zase podobnou roli vůbec nezná.

Jasnou volbou je samozřejmě kapitán a hrotový útočník číslo jedna, Asamoah Gyan; ten však aktuálně bojuje s nemocí a vypadá to, že zahajovací duel nestihne. Fakt, že Grant má místo něj k dispozici už jenom průměrné Mahatmu Otoa a Kwasiho Appiaha, naplno odkrývá jednu z velkých slabin tohoto týmu - základní sestava je skvělá, oproti dalším favoritům však Hvězdám chybí kvalitní záložní možnosti. Kwadwo Asamoah, možná nejlepší hráč týmu, se před turnajem zranil, společně s jedinými schopnými náhradníky do útoku (Waris) a na levého beka (Schlupp).

Nenechte se zmást, papírově je Ghana stále skvělým týmem - talentu má jako málokdo, navíc drtivá většina opor (někdejších vítězů juniorského mistrovství světa z roku 2009) teprve vstupuje do ideálního fotbalového věku, ačkoliv má na kontě už více než dvě desítky reprezentačních startů (takoví Ayew s Baduem už dokonce překročili padesátku). To znamená vítané zkušenosti - tento tým zkrátka ví, jak to na takových turnajích vypadá. Otázkou nicméně zůstává, co v nominaci vůbec dělá Appiah, borec ze čtvrté anglické ligy, který čirou náhodou sdílí téhož agenta jako Grant.

Hráč ke sledování: Abdul Baba Rahman
Jedním z vleklých problémů ghanského týmu byla vždy pozice levého beka - často tam museli zaskakovat kolegové zprava, stopeři, Masahudu Alhassan či Kwadwo Asamoah, u nějž šlo o vyložené plýtvání jeho schopnostmi. Nyní to ale vypadá, že mají Hvězdy konečně "pokoj": Baba Rahman, teprve dvacetiletý hráč z německého Augsburgu, má za sebou skvělou kvalifikaci a během pár zápasů se stal jasnou jedničkou na bolavý post. Jeho největšími přednostmi jsou (přirozeně) ohromná výdrž a rychlost, dokáže však také vyslat přesný centr - hned ve svém prvním duelu za národní tým asistoval na vítěznou branku. Jeho kopací technika bude potřeba, jinak je totiž ghanskou devízou spíše běhavost něž kreativita.

Prognóza: Černé hvězdy jsou zvláštním týmem, zároveň docela dobře čitelným i zcela neznámým. Nikdo nečeká, že by zrovna Grant během několika málo dnů dokázal naučit borce jako Badu, Rabiu, Boye nebo bratři Ayewové zničehonic hrát jinak fotbal; pod Appiahem však týmu občas chyběla i bazální taktická připravenost, a izraelský kouč působí dojmem, že by se rád zaměřil právě na ni. V extrémně těžké skupině půjde o každý bod, a nutno přiznat, že na ghanské straně jsou zkušenosti; letos by to ale poprvé stačit nemuselo. Konec ve skupině.

Předpokládaná sestava: (3-5-2) Razak Brimah - Daniel Amartey, John Boye, Jonathan Mensah - Harrison Afful, Emmanuel Badu, Mohammed Rabiu, André Ayew, Abdul Baba Rahman - Jordan Ayew, Asamoah Gyan





Už více než dvanáct let čekají fanoušci v Senegalu na zopakování podobného úspěchu, jakým byla výhra nad obhajující Francií v úvodním klání mistrovství světa 2002 (plus, samozřejmě, následné tažení celým turnajem). To byl nepopiratelný vrchol Lvů z Terangy, kteří přesně o dekádu později neslavně vyhořeli v baráži o postup na nadcházející Pohár, doma prohráli s Pobřežím slonoviny a fanouškovské výtržnosti způsobily, že CAF zavřela jejich stadion na celé dva roky. Teprve loni tento zákaz vypršel, a jeden z nejpozoruhodnějších týmů Afriky toho hodlá využít k velkému restartu.

Kvalifikace & forma: Kvalifikační los nebyl ke Lvům zrovna přívětivý, když jim do skupiny určil hned dva těžké soupeře - jistě, Botswana šla od zázračného vzepětí v roce 2011 strmě dolů, ale Egypt a Tunisko už představovaly skutečné výzvy. Od samého začátku však bylo zřejmé, že tým Alaina Giresseho míří za postupem. Po dvou zápasech měl na kontě plný počet bodů při skóre 4:0, a přestože ve dvojutkání s Tuniskem vydoloval jedinou remízu (a přišel tak o první místo ve skupině), nakonec se kvalifikoval s úctyhodnou bilancí třinácti bodů. Klíčem byly dvě výhry proti jalovému Egyptu.

Spory ohledně finální nominace, z níž byl opomenut Demba Ba (který dal náležitě najevo svoji frustraci) ve prospěch Diafry Sakha, jehož start zatrhlo vedení West Hamu (což pro změnu vyvolalo rozhořčení senegalské asociace), trochu zastínily herní progres týmu; Lvi jsou však před startem turnaje ve skvělé formě. Ve dvou přípravných utkáních nejprve udolali silný Gabon 1:0 a následně rozstříleli Guineu suverénně 5:2, načež sám Giresse musel krotit všeobecné nadšení s tím, že skupina je opravdu těžká a nelze automaticky očekávat zázraky.

Trenér & herní styl: Co je vlastně příčinou náhlého senegalského vzestupu? Podoba týmu se koneckonců v poslední době nijak drasticky nezměnila; nevzešla žádná silná nová generace, neobjevila se žádná nečekaná kreativní síla. Zvnějšku vypadá kádr stále zhruba stejně, přesto však najednou začal dělat o sto procent lepší výsledky. Neexistuje jiná odpověď než ukázat prstem na Alaina Giresseho.

Zkušený francouzský kouč platí v africkém prostředí za uznávanou personu; to on nastartoval trvalý vzestup v Gabonu, největší úspěch však udělal na lavičce Mali, s nímž dokázal dojít až do semifinále Poháru. Senegalci jej najali s přesvědčením, že po období zmateného bezvládí pod taktovkou taktických analfabetů typu Amary Traorého zavede do týmu strukturu a pevný řád a konečně začne využívat enormní potenciál, který se v něm skrývá. Zatím tento plán vychází na jedničku.

Giresse ihned po svém příchodu začal s experimentováním; zkoušel hru na tři obránce, povolával dosud neobjevené hráče a své pole působnosti si v období mezi kvalifikačními cykly osahal vskutku důkladně. Dokonce svěřil velkou část pravomocí do rukou svého asistenta Alioua Cissého, aby se mohl více soustředit na práci s taktikou a strategií. Lze si docela dobře představit, že za měsíc budeme o jeho Senegalu mluvit stejným tónem jako nedávno o Mali.

Kanonáda v posledním zápase proti Guineji trochu zastírá fakt, že největší Giresseho zbraní je smrtící efektivita, úspornost a pragmatický přístup ke hře. Rozestavení, která používal v kvalifikaci, vlastně dokonale kopírují dlouhodobý západoafrický stereotyp - všichni ti silní stopeři, defenzivní záložníci a hrotoví útočníci se naskládali buď do rozestavení 4-3-3, nebo do diamantu ve 4-4-2 (se čtyřmi klasickými středopolaři). Druhý, vyloženě obranářský systém zkoušel Senegal v těžkých venkovních zápasech s Tuniskem a Egyptem.

Celkově se dá herní styl Lvů shrnout prakticky stále stejnými slovy - je to v první řadě fyzický, silový fotbal založený na pevné defenzivě a individuálních schopnostech útočných hvězd. Fakt, že tento přežitý úzus v roce 2015 stále ještě funguje, už je výsledkem bohatých Giresseho zkušeností a schopnosti maximálně vyzdvihnout silné stránky týmu.

Přednosti & slabiny: Ostřílený Francouz tedy neprovedl ve svém novém angažmá herní převrat; jeho úspěchem není to, že by naučil Senegalce hrát jinak, ale že je donutil hrát zodpovědněji a týmověji. Stejně jako všechny jeho předchozí týmy jsou i Lvi z Terangy prakticky neporazitelní, pokud se rozhodnou soustředit na obranu; v celé kvalifikaci inkasovali jediný gól, a pokud si vzpomenete, jak se do památného semifinále probránilo a prokousalo Giresseho Mali, začnou do sebe jednotlivé střípky hladce zapadat.

Stačí se podívat na senegalskou stoperskou dvojici - jak Lamine Sané, tak Papy Djilobodji patří letos k vůbec nejlepším obráncům Ligue 1, a jejich fyzická síla je neuvěřitelná. Prakticky neexistuje způsob, jak se přes tuto hráz prosadit ze vzduchu, a pokud by to soupeř zkoušel po zemi, narazí nejprve na trojčlenný defenzivní blok uprostřed pole. Pokud vaše vápno stráží pět atletických hlídacích psů, nemusíte se příliš starat o počet inkasovaných branek. Otazníky se sice vznáší nad pozicí pravého beka (kde v kvalifikaci museli nastupovat stopeři Kara a Zargo Touré), stejně jako nad formou gólmanské jedničky Bouny Coundoula, to jsou však vzhledem k celkovému stavu obrany spíše podružnosti.

Jenže pokud řekneme A, musí následovat také B - a v tuto chvíli už asi nikoho nepřekvapí, když řekneme, že s kreativitou si senegalští zrovna netykají. Jejich soupiska možná přetéká talentem, jeho distribuce je však vyloženě disproporční; pokud je některý Senegalec hráčem světové úrovně, je to buď stoper, defenzivní štít nebo hrotový útočník.

To s sebou samozřejmě nese celou řadu problémů. Opět se nenechme zmýlit výsledkem z přípravy s Guineou; v celé kvalifikaci vsítil Senegal pouze osm gólů, což je zkrátka nutné přičíst faktu, že kreativní stránku hry musí obstarávat útočníci. Ti jsou tak nuceni sami si vytvářet šance a ještě je následně proměňovat. Ofenzivní vozba Lvů je nesmírně silná, jedna z nejsilnějších z celé Afriky (a to dokonce i bez Demby se Sakhem), jenže k čemu jsou vám skvělí forvardi, když jim nemá kdo přihrát? Klíčovým faktorem v případném úspěchu proto bude práce Dameho N'Doyeho, jenž v kvalifikaci občas plnil roli jakési vytažené desítky; proti Egyptu takto zaznamenal dvě asistence. Jeho schopnost narýsovat přesný a chytrý centr musí být využita na maximum, protože v kádru zkrátka není nikdo, kdo by tuto roli mohl převzít za něj.

Hráč ke sledování: Idrissa Guéyé
Existuje řada indicií, že by právě Guéyé mohl na turnaji skutečně zazářit. Zaprvé je pro Giresseho neoddělitelnou součástí základní sestavy, v kvalifikaci se bez něj Senegalci neobešli a sám kouč na něj bude hodně spoléhat. Zadruhé je na hru v hlubokém bloku zvyklý z Lille, kde většinou nastupuje na pozici levého středního záložníka (ve 4-3-1-2 / 4-3-3), může však zaskočit kdekoliv v prostoru před stopery, stejně jako převzít klasickou box-to-box úlohu. Zatřetí je oproti svým kolegům ve zbrani mnohem subtilnější a techničtější, což znamená, že v ideálním případě může do senegalské hry vpravit trochu odlišnou dimenzi. A konečně začtvrté je o něj údajně zájem v Anglii - o motivaci tedy bude mít postaráno.

Prognóza: Claude Le Roy, kouč Konga, má jasno - podle něj jsou právě Lvi z Terangy favority na zisk celkového triumfu. To je hodně odvážné tvrzení, ačkoliv fakt, že Giresse tým takříkajíc "srovnal do latě" a naučil ho hrát pragmaticky a s primárním cílem získávat důležité body, je zcela evidentní a staví Senegal do pozice jednoho z černých koňů turnaje. Žádná fotbalová krása se čekat nedá, postup ze skupiny je však reálný; ani jeden ze soupeřů není takto nekompromisní v orientaci na výsledek. Čtvrtfinále.

Předpokládaná sestava: (4-3-3) Bouna Coundoul - Lamine Gassama, Papy Djilobodji, Lamine Sané, Pape Souaré - Stéphane Badji, Cheikhou Kouyaté, Idrissa Guéyé - Dame N'Doye, Mame Diouf, Moussa Sow/Sadio Mané





Alžíský fotbal zažívá zlaté časy. Po postupu na mistrovství světa v roce 2010, kde se Fenci pod vedením Rabaha Saadaneho prezentovali urputným defenzivním fotbalem, převzal otěže týmu Vahid Halilhodžić a změnil herní projev o 180 stupňů; na Poháru 2013 to na úspěch ještě nestačilo, loňský Mundial však už byl enormním úspěchem. Alžířané na něm postoupili do osmifinále, kde dvě hodiny trápili pozdějšího mistra z Německa, a nyní míří na kontinentální šampionát s vizitkou největších favoritů na zlato.

Kvalifikace & forma: Aktuálně nejsilnější celek Afriky se na turnaj probojoval bez jakéhokoliv problému. Pravda, opozice v podání Etiopie, Mali a Malawi nepatřila k nejsilnějším, bilance pěti výher z úvodních pěti duelů - při impozantním skóre 11:2 - však hovoří za vše. Až s postupem v kapse Fenci poprvé padli, v improvizované sestavě nestačili na Mali na jeho půdě a porážkou 0:2 si trochu pokazili bezchybné renomé.

Je s podivem, jak přirozeně sebevědomým dojmem tým kolem Yacine Brahimiho působí. Malawi možná není kontinentální velmocí, rozhodně však dokáže kousat a na domácí půdě platí za nepříjemného soka; Alžířané však přesto bez mrknutí oka prohlásili, že si jedou do Lilongwe pro tři body, které také nakonec po výhře 2:0 bez problémů získali. Generálka na Pohár pak skončila cennou remízou 1:1 na půdě nepříjemného Tuniska. Pokud mluvíme o dlouhodobé formě, není v Africe suverénnějšího týmu.

Trenér & herní styl: Právě vzpomínaný duel v Malawi krásně ukázal, jak by měl fotbal vypadat v představách nového kouče Christiana Gourcuffa; Fenci si v něm vyměnili více než 500 přihrávek, čímž překonali národní rekord. V následném domácím duelu s Etiopií (3:1) pak toto číslo ještě navýšili. Výsledkem byly tucty gólových šancí a dvě hladká vítězství.

Gourcuff je svérázným typem kouče. V Lorientu, odkud jej po 25 letech věrné služby vyhnaly neshody s prezidentem Loïcem Férym ohledně prodeje hráčů a dlouhodobé strategie směřování klubu, slavil úspěchy s filozofií, kterou považuje za jedinou správnou - to jest absolutní útok, totální odevzdání se jedinému cíli, kterým je dopravit míč do soupeřovy sítě. Fanoušci Ligue 1 dosvědčí, že uznávaný kouč je skutečně mužem jedné tváře; jeho Les Merlus stříleli spoustu gólů, spoustu jich také dostávali, ale nikdy se nesnížili k obranářské taktice. Ani když na tom (v boji o sestup) závisel jejich holý život.

Rozpory Gourcuffa s Férym se táhnou až do léta 2013, má se proto za to, že předběžnou dohodu s alžírskou asociací uzavřel už během jarní části následující sezony. K týmu pak nastoupil ihned po mistrovství světa, a dal jasně najevo, že ze svých nároků slevovat nebude - vybral si svoje vyvolené hráče (konečnou nominaci oznámili Alžířané už 16. prosince, zdaleka nejdříve ze všech účastníků Poháru), zajistil se o to, aby celá trenérská a organizační struktura vstřebala a následovala jeho myšlenky (to je v zemi už tradicí, podobně se chovali i Saadane a Valilhodžić), a okamžitě začal s prací. Díky jeho nimravému smyslu pro detail - vše musí být přesně tak, jak bylo naplánováno! - jej Francouzi označují za autistu a Alžířané neprožívají po úspěšném MS žádnou kocovinu. Spíše naopak.

Základní strategie je tedy jasná - útočit, držet míč na zemi, odemykat obranu krátkými přihrávkami. Gourcuffovy týmy se v jejich počtu možná mohou měřit se španělskou školou, tohle ale není žádné tiki-taka; něco jako "hru na údržbu" kouč vůbec nezná, neustále se snaží útočit a nabádá své svěřence, aby soupeře přečíslovali hluboko na jeho polovině. S tím souvisí také velký důraz na pressing, technickou přesnost a obecně snahu držet míč co nejvýše na hřišti; před vlastní bránou Alžířané hrát příliš neumí. Gourcuff celou kariéru používá rozestavení 4-4-2, v němž se o defenzivu starají pouze stopeři a střední záložníci, zatímco krajní beci, křídla a dvojice forvardů útočí.

Ex-lorientský stratég tvrdí, že v týmu prakticky nic měnit nemusel; Valilhodžićovu práci bezmezně uznává. Jeho bosenský předchůdce mu prý nechal k dispozici ideálně připravené mužstvo, jehož kostra stále ještě těží z formy během mistrovství světa.

Přednosti & slabiny: Alžířané mají nesmírně talentovaný tým s jasnou herní filozofií, skvělou formu, sebevědomého trenéra, ideálně namixovaný koktejl mládí a zkušeností, a nebojí se hrát za každých okolností na vítězství. To jsou charakteristiky jasného favorita, týmu, který ví, že si jde pro zlatou medaili. Tradiční bolesti arabských týmů (jako neefektivita a slabá disciplína) jako by pro Fenky vůbec neexistovaly.

Pokud se podíváme na Gourcuffovu základní sestavu, nezbývá než těšit se na výkop - vše se zdá být na svém místě. Obrana nemá v alžírském systému jednoduchou úlohu, je proto potřeba, aby stála na zkušených a ostřílených borcích; kapitán Bougherra, Halliche, Medjani a Lacén tyto požadavky splňují. Roli staženého playmakera potom zaujímá stále se lepšící Nabil Bentaleb, případně Saphir Taïder. Ofenzivní beci - tedy Mandi napravo a skvělý Ghoulam, případně občasné křídlo Mesbah - vydatně pomáhají útočnému kvartetu, v němž nejvýrazněji září jména kreativního génia Yacine Brahimiho a skvělého hlavičkáře a zakončovatele Islama Slimaniho. Fakt, že dlouholetý talisman Sofiane Feghouli zaujímá v tomto týmu "pouze" doplňkovou roli, ukazuje, jak velký potenciál se v Alžírsku vlastně skrývá. A to jsme ještě opomenuli zmínit Riyada Mahreze, který v kvalifikaci zastínil všechny své slavnější kolegy s bilancí dvou branek a čtyř asistencí.

Pokud tedy nepřijdou do cesty nečekané překážky, vypadá Alžírsko přímo skvěle; přímo na hřišti by jej mohla "položit" snad jen nečekaná zranění většího množství opor, zatmění ne vždy úplně jistého gólmana M'Bolhiho, či selhání Bentaleba, na jehož pozici distributora zataženého na vlastní polovině bude Gourcuff mimořádně spoléhat. Větší problémy se však rýsují mimo vlastní kabinu.

Zaprvé je tu otázka efektivity - velké množství afrických týmů je koncipováno na brejkovou hru, a možnost zůstávat většinu zápasu před vlastním vápnem se tak pro ně rovná ideálnímu scénáři. Proti Alžírsku ani jinak hrát nejde, takže takový Senegal má první velkou zbraň na favorita připravenou už teď. Je skvělé, že si Fenci dokážou vyměnit 600 míčů za zápas a že postupné budování jejich gólových akcí obnáší 20 přihrávek, jak si ale hodlají poradit, pokud proti nim někdo zaparkuje ve vápně autobus?

Pravděpodobně by stačilo nechat Brahimiho či Feghouliho, ať rozezvučí svoji genialitu, jenže tato otázka v sobě ukrývá ještě jeden, mnohem výraznější problém: Gourcuff nemá žádný plán B. Halilhodžić dokázal na mistrovství světa ušít taktiku přímo soupeři na míru, jeho nástupce však v takové věci vůbec nevěří a hraje vždy podle sebe. Fungovalo to skvěle až do doby, kdy Fenci přijeli do Mali - a prohráli 0:2 (pravda, s postupem v kapse, ale brát toto varování na lehkou váhu by se nemuselo vyplatit). Gourcuff se oponentům přizpůsobovat nebude, pevně věří v nadřazenost vlastní filozofie - možná až příliš pevně, jak se může ukázat v okamžiku, kdy naopak soupeřův trenér nastuduje Gourcuffa.

A potom je tu otázka havarijního trávníku na stadionu v Mongomu. Podmínky jsou sice pro všechny stejné, ale žádný jiný tým nebude těmito okolnostmi trpět tolik jako technické, po zemi hrající Alžírsko - naopak. (Na druhou stranu je nutno uznat, že v Malawi hráli Fenci ještě na horším hřišti a přesto zlomili národní rekord v počtu přihrávek za zápas, takže možná až o takový problém nepůjde.) Závěrečná poznámka: Gourcuff v Lorientu stabilizoval tým a implantoval mu svoje myšlenky, ale nevyhrál žádné trofeje. Ne že by to po něm tehdy někdo chtěl, nicméně teď už se od něj očekává, že potáhne favorita za zlatem. To je pozice, na kterou není Alžírsko zvyklé a nemusí se v ní cítit zrovna pohodlně.

Hráč ke sledování: Yacine Brahimi
Brahimi je pro Gourcuffa tím, čím byl pro Halilhodžiće Feghouli - kreativní ofenzivní génius, který má na hřišti prakticky úplně volnou ruku. Křídelník Porta a nejlepší hráč Afriky za rok 2014 (podle serveru BBC) nemusí na hřišti bránit, nemusí si hlídat svoji pozici ani plnit pevně vymezené úkoly; chce se po něm, aby dělal výsledky. Buď přímo góly, nebo asistencemi. Vzhledem k jeho schopnostem a formě platí, že na turnaji mnoho lepších borců neuvidíme.

Prognóza: První místo. Stejně tak je ale docela dobře možné, že Fenci ani neprojdou ze skupiny - senegalská sedmičlenná defenziva jim znemožní skórovat, Avram Grant vymyslí funkční taktický plán a je hotovo. Každopádně se ale můžeme těšit na skvělý fotbal (a pravděpodobně šťastný konec pro Fenky).

Předpokládaná sestava: (4-4-2) Raïs M'Bolhi - Aissa Mandi, Madjid Bougherra, Carl Medjani, Faouzi Ghoulam - Sofiane Feghouli, Mehdi Lacén, Nabil Bentaleb, Yacine Brahimi - Riyad Mahrez, Islam Slimani





Jihoafrický národní tým je živoucím příkladem toho, jak může být výhodné postavit v oblasti třetího světa kvalitní stadiony a infrastrukturu (patříte-li do federace, která miluje pořádání šampionátů). Od roku 2009 se tak Bafana Bafana představili na Konfederačním poháru, MS, Africkém poháru národů a Africkém mistrovství národů, aniž by museli absolvovat jediný kvalifikační cyklus. Po odstoupení Maroka dokonce existovala možnost, že budou pořádat i druhý Pohár v řadě; nakonec z toho však sešlo a jihoafrický tým se na turnaj dostal "normální" cestou. A nikdo pořádně neví, co od něj vlastně čekat.

Kvalifikace & forma: Jisté nicméně je, že Bafana Bafana budou hodně silní, více než za vlády Carlose Parreiry, Pitsa Mosimaneho a Gordona Igesunda. Co se formy týče, není na celém turnaji (!) lepšího týmu - Jihoafričané neprohráli jediné kvalifikační utkání a v rámci extenzivní přípravy si navíc domluvily tři přáteláky, z nichž vydolovali hypotetických sedm bodů. Soupeři? Pobřeží slonoviny, Zambie a Kamerun - kdyby tohle kvarteto utvořilo jednu skupinu na závěrečném turnaji, šlo by prakticky o definici termínu "skupina smrti". A JAR by ji (na 90%) vyhrála.

V nepříjemné kvalifikační skupině získal ambiciózní tým celkem tři výhry a tři remízy. Klíčem k postupu bylo hned úvodní hladké vítězství 3:0 v Súdánu, spolu se dvěma nerozhodnými výsledky proti rozhárané Nigérii. Paradoxně se Bafana Bafana hrálo lépe venku než doma; triumf si kromě Chartúmu připsali i v Brazzaville, zatímco doma s Kongem uhráli pouze bezbrankovou plichtu.

Trenér & herní styl: Tento poznatek nám otevírá první klíč k současnému výběru - Jihoafrická republika je pod koučem Ephraimem "Shakesem" Mashabou metodicky hrající, zodpovědný tým, který spoléhá na útoky po křídlech a nejradši hraje na brejky. Doma, kde musí dobývat obranu, působí slabším dojmem, protože jeho ofenzivní hráči excelují spíše v rychlosti a přímočarosti než v jemné technice a "stojaté" kreativitě.

Jihoafrická FA přitom původně měla úplně jiné plány; poté, co se bez fanfár poroučel neúspěšný Gordon Igesund, mluvilo se o angažmá renomovaných expertů jako Carlos Queiroz nebo Stephen Keshi. Mashaba byl nakonec podepsán jako "nejlevnější" volba. Není divu, že ho to zprvu namíchlo; už čtyřiašedesátiletý odborník koneckonců není žádným zelenáčem, v trenéřině má dvě dekády zkušeností a národní tým vede už potřetí. Pracoval také u výběrů do 17, 20 a 23 let.

Coby uznávaný expert na jihoafrický mládežnický fotbal tak mohl okamžitě začít s přestavbou kádru. Jeho úkolem je položit základy týmu, který by měl svého vrcholu dosáhnout v Kataru na MS 2022. Hned jeho první nominace (na úvodní kvalifikační utkání v Súdánu) jasně ukázala, kam se Bafana Bafana budou pod dále ubírat - pouze jeden hráč ze čtyřiadvaceti nominovaných měl více než 26 let, naopak nechyběl tehdy teprve sedmnáctiletý junior Rivaldo Coetzee, který se tak stal historicky nejmladším reprezentantem země. Jen osm povolaných navíc "přežilo" z poslední Igesundovy nominace.

Mashaba vyznává rozestavení 4-4-2 se dvěma štítovými záložníky, dvěma forvardy a dvěma křídly, přičemž klíčová je pro něj týmová jednota, obětavost a vyváženost defenzivní a ofenzivní fáze. Bafana Bafana v kvalifikaci i přátelských duelech před turnajem fungovali ukázkově takřka ve všech herních aspektech a zdá se, že se veteránovi mezi jihoafrickými trenéry konečně podařilo najít ten správný mix s ohledem na atraktivitu hry i dosažené výsledky. Tamní Premier League je respektovanou profesionální ligou s obrovskou fanouškovskou základnou, což jsou na Afriku výrazně nadstandardní podmínky; už bylo načase, aby se to začalo projevovat i na hře národního týmu.

Přednosti & slabiny: Filozofie JAR je v první řadě založená na útoku, proto je klíčové, aby defenzivní vozba podávala podobně spolehlivé výkony jako v kvalifikaci (kde udržela v prvních čtyřech duelech čisté konto). Vzhledem k tomu, jak často Mashaba mění složení zadní pětice, je jasné, že síla jihoafrické obrany leží daleko spíše v systémové organizaci než v individuální síle. Jedničkou na stoperu je Erik Mathoho, na první zápas bohužel vykartovaný (nahradit by ho měl nejspíš pravý bek Ngcongca, na jehož místo se pak postaví Thulani Hlatshwayo). Ngcongca je nejzkušenějším mužem a jasným lídrem obrany, hodně věcí se čeká od mladíka Coetzeeho (jemuž byl základ de facto přislíben).

Na tomto místě musíme připomenout tragickou událost, která jihoafrický tým zasáhla koncem loňského roku - brankářská jednička a velký oblíbenec fanoušků Senzo Meyiwa se stal obětí násilného trestného činu. Zbytek kabiny se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že vzpomínka na mrtvého kapitána pomáhá týmu překonávat další a další překážky, a že vítězství, následný postup na Pohár i případný úspěch přímo na turnaji budou určeny právě jemu. To je silná motivace a základ pro ještě silnější příběh - pokud tedy Bafana Bafana skutečně překvapí a dojdou daleko.

Meyiwa vystřídal v bráně ikonického brankáře-rozehrávače Itumelenga Khuneho; jeden z nejobratnějších gólmanů na světě laboroval na začátku sezony s poraněným kotníkem, a jelikož se nestihl dát včas do pořádku, porozhlédl se Mashaba jinde. Mezi tyčemi by se tak měl od začátku objevit relativně neznámý Darren Keet, i když příležitost chytat mají všichni tři nominovaní (také se v přátelácích poctivě prostřídali).

Rozhodovat se ale bude na druhé straně hřiště - a JAR má k dispozici skutečně slibně vyhlížející útok. Zejména čtveřice hrotových forvardů nabízí celou řadu možností. Jasnou jedničkou je Tokelo Rantie, nejlepší střelec kvalifikace a autor čtyř gólů z celkových deseti (to on dvěma brankami překazil kvalifikaci obhájci titulu z Nigérie; zápas skončil 2:2); v Bournemouthu se mu sice letos daří spíše střídavě, v reprezentačním dresu se však mění v lídra a oporu. Rantie je skvělý driblér, může mít ale potíže prosazovat se proti pevným, neprostupným obranám. V tom by mu mohl pomoci obrovitý Bongani Ndulula, jeho nejčastější partner z kvalifikace; do základu má však po skvělých výkonech v přípravě nejblíže obratný Sibusiso Vilakazi. Čtvrtým do party je starý známý Bernard Parker, který může nabídnout zdaleka největší zkušenosti.

Další otázkou je, jak pevné bude partnerství nového kapitána Deana Furmana s Andilem Jalim uprostřed zálohy; doposud však v tomto ohledu problémy nevyvstaly. Fanoušci se spíše soustředí na to, kdo bude hlavní kreativní silou mužstva - hvězdný Thulani Serero, určitě nejznámější a pravděpodobně i nejlepší mladý fotbalista země, se totiž údajně soustředí spíše na Ajax než na národní tým, a Mashaba jej tak z konečné nominace nekompromisně vyřadil. Jako gesto potvrzující klíčový důraz týmového ducha v kabině je to rázný a pochopitelný krok (vzpomeňme, jak velkou roli hrála vnitřní jednota u předloňských mistrů z Nigérie, nebo jak drastickými průšvihy dopadla vystoupení rozháraných Kamerunců a Ghaňanů na mistrovství světa), nicméně Serero byl přece jen možná nejdůležitějším hráčem celé ofenzivy a jeho kvalita bude hodně chybět.

Fanoušci totiž očekávají, že po letech sucha přivezou Bafana Bafana domů opět medaili - nebo že alespoň předvedou důstojné vystoupení hodné jednoho z historicky nejsilnějších týmů kontinentu. Podpora publika je sama o sobě dobrou věcí, v tomto případě ale může fotbalistům svazovat nohy. Stačí se podívat na soupisku - žádný Khune, žádný Tshabalala ani Masilela, jedinými opravdu zkušenými borci v týmu jsou Ngcongca, Parker a Reneilwe Letsholonyane, přičemž druzí dva mají do základu poměrně daleko. Dokáže tento mladý, nadšený, odhodlaný, ale mezinárodní scénou nepolíbený výběr naplnit vysoká očekávání?

Hráč ke sledování: Rivaldo Coetzee
Coetzee je Mashabovo "dítě", pod novým koučem debutoval ještě před dovršením plnoletosti a nyní, v osmnácti letech, je už stabilním členem základní sestavy. Odchovanec Ajaxu Kapské město prokazuje na svůj věk nezvyklou vyspělost; je spíše technickým typem stopera, nebojí se situace řešit kreativně, míč mu nepřekáží a zvládá operovat na velké ploše hřiště. Stoický klid a bezvadné čtení hry se nadějnému obránci budou v souboji se špičkovými forvardy hodit jako sůl.

Prognóza: Při pohledu na soupisky všech týmů ve skupině C vypadá Jihoafrická republika jako její suverénně nejslabší účastník, odepisovat ji předem by však byla obrovská chyba; stačí se podívat na výsledky, které omlazené mužstvo pod Mashabovým vedením posledního půl roku dosahuje. Vůbec není těžké představit si medailové rozuzlení, nicméně čistě pragmaticky - vzhledem k síle a kvalitě nalosovaných konkurentů - předpokládám spíše konec už ve skupině (s výrazným nádechem optimismu do budoucna).

Předpokládaná sestava: (4-4-2) Darren Keet - Anele Ngcongca, Erik Mathoho, Rivaldo Coetzee, Thabo Matlaba - Mandla Masango, Dean Furman, Andile Jali, Oupa Manyisa - Sibusiso Vilakazi, Tokelo Rantie



(Zdroje: sandalsforgoalposts.com, supersport.com, cafonline.com, transfermarkt.com, independent.co.uk, Equatorial Guinea's Press and Information Office, lusakatimes.com, soccerway.com, goal.com, alarabiya.net, standardmedia.ke, starafrica.com, bbc.co.uk)