Proč musel Drogba odejít? Návod na africkou fotbalovou revoluci

Ve světle uplynulého Poháru národů nejvýrazněji vyvstaly dvě skutečnosti: Africké fotbalové mocnosti jdou po sportovní stránce správnou cestou, a kontinent jako takový stále nejvíce srážejí jeho vlastní organizační problémy. V prvním ze dvou souhrnných článků k turnaji se podíváme do zákulisí zlatého úspěchu Pobřeží slonoviny..

Shrňme si fakta: Pobřeží se s Ghanou utkalo ve finále poprvé od roku 1992, a stejně jako tenkrát se i letos po dramatickém penaltovém rozstřelu radovali právě Sloni (Ghaňané tak čekají na zlato ještě o deset let déle). Penalty rozhodovaly také v zápase o bronz, kde Demokratická republika Kongo v emotivní rozlučce s ikonickým "skákajícím" gólmanem Mutebou Kidiabou udolala domácí Rovníkovou Guineu. Cenu pro nejlepšího střelce si rozdělilo hned pět borců - Ahmed Akaïchi (Tunisko), André Ayew (Ghana), Javier Balboa (Rovníková Guinea), Thievy Bifouma (Kongo) a Dieumerci Mbokani (DR Kongo) zaznamenali každý po třech brankách. Nejlepším hráčem se trochu překvapivě stal ghanský křídelník Christian Atsu, zatímco Hervé Renard jako první trenér v historii vyhrál Pohár se dvěma různými celky (Zambie 2012, Pobřeží slonoviny 2015).

Oficiální sestava šampionátu byla vyhlášena následovně: Sylvain Gbohouo - Serge Aurier, Kolo Touré (všichni Pobřeží slonoviny), Harrison Afful - André Ayew (oba Ghana), Yannick Bolasie (DR Kongo), Yaya Touré, Max Gradel, Gervinho - Wilfried Bony (všichni Pobřeží slonoviny), Christian Atsu (Ghana). Smysl v tom nejspíš nemá cenu hledat.

Před turnajem jsme avizovali, že bude zajímavé sledovat souboj v posledních letech dominantních týmů z Guinejského zálivu s arabským severem; saharské celky (konkrétně Alžírsko a Tunisko) totiž přivezly nejsilnější výběry za hodně dlouhou dobu, aby se následně - stejně jako před dvěma lety v Jihoafrické republice - rozloučily bez medaile. Jenže zatímco v roce 2013 mělo smysl bít na poplach, nyní můžeme celý tento souboj poměrně jednoduše shrnout tím, že revitalizace severu skutečně probíhá a že vypadnutí obou favoritů bylo do značné míry smolné. Alžířané prohráli po vyrovnaném čtvrtfinálovém boji s pozdějším vítězem (mimochodem šlo o nejlepší zápas na celém turnaji), Tunisany zase v téže fázi spíše než Rovníková Guinea vyřadil kontroverzní sudí Rajindraparsad Seechurn, jehož příšerný výkon byl "oceněn" půlročním zákazem činnosti.

Jestliže tedy šampionát v roce 2013 nabídl jako stěžejní téma nadvládu Zálivu, ten letošní otevřel zcela novou kapitolu afrického fotbalu: tři z nejsilnějších lokálních mocností se totiž poprvé v novodobé historii představily bez svých ikonických lídrů. Pobřeží a Ghaně to vyšlo, Kamerunu nikoliv. Jak tedy vlastně vypadá africká fotbalová revoluce?


Krok první: Zbavit se psychologické zátěže

Didier Drogba už byl v kariéře leckým - spasitelem Chelsea, legendou celého kontinentu, brněnskou experimentální kapelou - leč jeho Sloni vystoupali na vrchol teprve ve chvíli, kdy definitivně pověsil reprezentační kariéru na hřebík. Jde o dokonale symbolické vyjádření jedné z nejpalčivějších otázek afrického fotbalu: Má smysl dlouhodobě spoléhat na nenahraditelné lokální hrdiny?

Hráčů, kteří se mohou ucházet o titul 'nejlepší africký fotbalista všech dob', je několik; devadesátkové průkopníky Rogera Millu s George Weahem v této společnosti doplňují zejména tři titáni uplynulé dekády, Drogba, Samuel Eto'o a Michael Essien. Všichni tři platili na vrcholu formy za jedny z nejlepších hráčů světa na svém postu. Co se trofejí týče, nemůže se Eto'ovi rovnat vůbec nikdo; Drogba je zase skutečným hrdinou celého kontinentu, talismanem zlaté (byť nepozlacené) generace, postavou, po jejímž odchodu z mezinárodní scény působí fotbal na černém kontinentu tak nějak podivně neúplným dojmem. Defenzivní maršál Essien sice nikdy nebyl tak zářivou hvězdou jako tito dva útočníci, kvalitativně ale dlouhou dobu patřil do absolutní světové elity. Od roku 2006, kdy se společným postupem na MS začala psát novodobá historie Pobřeží a Ghany, se ještě nikdy nestalo, že by některá z těchto tří celebrit na velkém turnaji chyběla. Letos to bylo poprvé.

Tuto otázku přitom nelze odbýt prostě tím, že tak kvalitní hráči by do výběru své země patřit měli už jen proto, že se jim nikdo jiný na trávníku nemůže rovnat. Jde tu o hluboce zakořeněný historický precedens. Afrika měla už od doby, kdy Roger Milla okouzlil celý svět na mistrovství světa 1990, vždy několik "ambasadorů" ve vyspělejším fotbalovém světě; týmové pojetí, tak, jak ho známe v Evropě, bylo na jih od Středozemního moře dlouho prakticky neznámé. Reprezentační výběry se skládaly kolem evropského pozlátka - jednoho trenéra, jehož kvalifikací byla barva jeho kůže (a, jak trefně podotkl žurnalista Jonathan Wilson, také fakt, že tito koučové neviděli do nekalých zákulisních praktik a střídali se příliš často na to, aby je to začalo zajímat), a jedné či dvou hvězd, které si na živobytí vydělávaly ve světle západních reflektorů.

Je to de facto obraz post-koloniální mentality, zvyklé vnímat kvalitní africké fotbalisty jako jakési "exotické zboží". To samozřejmě už dnes neplatí, nicméně úzus spoléhání na jednu nedotknutelnou lokální legendu byl donedávna v Africe stále nestárnoucí klasikou. Není ani třeba příliš pátrat v paměti - Gabon takto na domácí Pohár v roce 2012 přivezl talismana Daniela Cousina, tehdy hluboko za zenitem, Guinea zase spoléhala na Pascala Feindouna i ve chvíli, kdy neměl práci a byl viditelně tlustý. Nigerijci ještě těsně před rokem 2010 hráli v rozestavení 4-4-2, přesně okopírovaném podle vzoru, který před dvaceti lety přivezli "otcové zakladatelé" z britských ostrovů, přičemž uprostřed zálohy se bezradně motal stárnoucí útočník Nwankwo Kanu. Vyřadít tyto hráče by se rovnalo takřka blasfemii: znamenalo by to sejmout z afrického fotbalu romantický nádech Millova dědictví.

Tato éra skončila v roce 2012, kdy Zambii dovedl k triumfu další z dlouhé řady nedotknutelných kapitánů, Christopher Katongo - a už to, že tento útočník letos na Poháru vůbec nehrál, ačkoliv ještě nepověsil kopačky na hřebík (což by donedávna byla jediná potřebná kvalifikace), ukazuje, jak důležitou roli sehrál nigerijský titul v roce 2013. Kouč Stephen Keshi totiž před turnajem provedl radikální čistku, vyházel většinu kádru, s nímž pracovali jeho předchůdci Lars Lägerback a Shaibu Amodu, a dokonce si troufl i na do té doby nevídaný krok - sáhnout do domácí soutěže i pro hráče na jiné pozice, než je druhý náhradní gólman. S Godfreyem Oboabonou a Sundayem Mbou v základu potom vybojoval zlato, na němž měl největší podíl klíčový záložník John Obi Mikel - úplně jiný prototyp vůdce než byl "ambasador" Kanu. Revoluce byla započata, zbývalo vyřešit poslední otázky..

Mistrovství světa 2014 představovalo v tomto směru důležitý milník: Pobřeží slonoviny, Ghana i Kamerun na něm totiž vypadly už ve skupině, shodně po nepřesvědčivých výkonech (v kamerunském případě šlo přímo o trapný výbuch). O pouhých pár měsíců později se všechny tři týmy seřadily na startovní čáru Poháru národů v úplně nové podobě. Sloni a Černé hvězdy angažovaly nové trenéry, Hervého Renarda a Avrama Granta, a tito zkušení odborníci zahájili svá působení tím, že přeťali pupeční šňůru oddělující stárnoucí hvězdy od zbytku týmu. Kamerun sice zůstal věrný Volkeru Finkemu, ale zejména proto, že se německý stratég zavázal učinit stejný krok. Ukázalo se, že toto rozhodnutí symbolicky pohřbít poslední ideový relikt romantizované éry devadesátkového "afrického boomu" je za daných okolností tím jediným správným krokem - jistě, Drogba, Eto'o i Essien jsou fenomenálními fotbalisty, ale v roce 2015 už zkrátka i Afrika zjistila, že tým je v kolektivních sportech přece jen víc než nedotknutelný jednotlivec. Psychologická zátěž sloní "zlaté generace" byla najednou ta tam, s největším jejím symbolem zmizel i celý ten obrovský mentální balvan očekávání.

(Zde můžeme zmínit i další příklady - jako například Alžírsko, které na MS 2014 dosáhlo největšího úspěchu v historii zejména díky tomu, že dovolilo kouči Vahidu Halilhodžićovi postavit si tým podle svého, nebo Jihoafrickou republiku, kde už nějakou dobu místo búrských potomků pobíhají v reprezentačním dresu po hřišti drobní Zuluové se stěží vyslovitelnými jmény. V JAR byl v tomto směru přelomem domácí světový šampionát v roce 2010.)

A aby bylo jasné, jak důležitý milník letošní Pohár vlastně představoval, povolal si africký fotbalový Bůh na pomoc i Štěstěnu: Seydou Keita, jeden z posledních zbývajících "nedotknutelných", zahozenou penaltou v rozhodujícím zápase proti Guineji odmítl poslat svoje Mali přímo do čtvrtfinále. Oba týmy tak zakončily skupinu D se třemi remízami na kontě a o postupujícím se tak muselo losovat; úspěšnější byla nakonec Guinea, zatímco Mali - po dvou předchozích bronzech - balilo kufry. Drogba, Eto'o, Essien a Keita jsou vlastně představiteli období fotbalové aristokracie, postupně vyměněné za demokracii.


Krok druhý: Vychovat nové lídry

Vraťme se na chvíli ke Kamerunu. Zatímco totiž Drogba s Essienem v národním dresu vždy působili jako příkladní profesionálové, Samuel Eto'o svého postavení dokonale zneužíval a dlouho držel kamerunskou fotbalovou asociaci v šachu; hrál, kdy se mu zrovna zachtělo, hádal se s bafuňáři, vyžadoval si nadstandardní podmínky, a přitom dobře věděl, že stačí pár kajícných prohlášení a trenér jej okamžitě vezme zpět, prostě proto, že je Eto'em a ne někým jiným. To je další typicky africký fenomén (dobrým příkladem je třeba Emmanuel Adebayor v Togu). Skutečná proměna týmu totiž nemůže sestávat pouze z odstřižení "aristokracie"; je zapotřebí také zajistit, aby v kabině vládl skutečně jednotný duch. Jinými slovy vyříznout vředy.

Avram Grant to pochopil rychle, a tak vedle Essiena s Eto'em skončila reprezentační kariéra i pro notorické potížisty Kevina-Prince Boatenga se Sulleyem Muntarim. Finke zase seznal, že jedním z největších problémů týmů sestavených kolem několika hvězd je přílišná závislost na jejich výkonech, a zbavil se Alexe Songa; nejvýraznější slabina kamerunského celku, totiž bolestná čitelnost (soupeřům dlouho stačilo pokrýt Songa a Nepřemožitelní lvi najednou zkrotli jako koťata), tím byla úspěšně eliminována. Noví lídři musí zkrátka být z jiného těsta; už nestačí pouze umět hrát fotbal, je zapotřebí také disponovat tou správnou mentalitou, obětovat se pro tým, hrát podle hesla "jsem tu, abych pomáhal zbylým deseti mužům" namísto "zbylých deset mužů je tu, aby pomáhali mě".

Samozřejmě by bylo hloupostí udělat "plošný řez" a jednoduše odstranit z kabiny veškeré fungující součástky; kontinuita a zkušenost jsou na velkých turnajích důležitými faktory. Sloni by Pohár nevyhráli, nebýt defenzivní zodpovědnosti Kola a Yayi Tourého, nemluvě o finálovém představení veterána mezi tyčemi Boubacara Barryho; Ghanu zase po úvodní prohře se Senegalem nasměroval do play-off individuální záblesk kapitána Asamoaha Gyana. Tito hráči tvoří přirozenou, organickou spojku staré a nové generace - zažili spolupráci s legendárními "dinosaury" a mohou své zkušenosti předávat jejich nástupcům, tedy borcům jako Serge Aurier, Gervinho, Bony, Atsu nebo André Ayew.

V Kamerunu měli tuto úlohu plnit Vincent Aboubakar, Eric-Maxim Choupo-Moting a Benjamin Moukandjo; zatímco však Ayew s Bonym, hráči v ideálním věku, kteří jsou už nyní na vrcholné mezinárodní scéně ostřílenými matadory, své týmy k úspěchu nakonec dotáhli, kamerunská ofenzivní letka selhala. Za to už ale může především někdo jiný..


Krok třetí: Zvolit správný systém (a držet se ho, dokud funguje)

Volker Finke je mužem, jehož vliv na podobu moderního fotbalu bývá trestuhodně podceňován. To on stál kdysi u základů nové německé školy, jejíž filozofie sklidila plody loňským triumfem na mistrovství světa; do Kamerunu přicházel jako odborník na slovo vzatý, a nutno uznat, že jeho práce s týmem je skutečně vidět. Nejprve Nepřemožitelným lvům naordinoval esteticky odpudivý, ale maximálně účelný fotbal v diamantovém rozestavení 4-1-2-1-2 se čtyřmi defenzivně laděnými středními záložníky, aby následně před blížícím se mistrovství světa "přepnul" na pružnější 4-3-3 spoléhající zejména na křídelní výpady Moukandja s Choupo-Motingem. Ideální představu o tom, jak by tento systém měl správně fungovat, si udělali fanoušci v přípravném klání s Německem, které skončilo remízou 2:2. Turnaj samotný však vyústil nedůstojným výbuchem; rozhádaný, chaotický Kamerun byl nejhorším týmem celého šampionátu, a Finkeho vyhazov měl být pouze formalitou.

Zkušený Němec však nakonec tamní fotbalovou federaci přesvědčil, že právě on je tím pravým pro vyhodnocení chyb a provedení velké revoluce. Ta pod jeho rukama proběhla nečekaně rychle - Eto'o se Songem byli odstřiženi a nový Kamerun se v kvalifikaci na Pohár představil jako mladé, překvapivě šikovné mužstvo, spoléhající tentokrát na klasické 4-4-2. Potud vše v pořádku; stačilo na turnaji samotném pokračovat ve stejném duchu. Je paradoxem, že Finke dokázal provést radikální strukturální řez a během několika málo měsíců totálně přetočit čtvrt století trvající filozofii, ale tento nejjednodušší finální úkol nezvládl.

Vypadá to, jako by tento muž, který je celý život zvyklý přemýšlet, analyzovat a hledat nové cesty, najednou ztrácel půdu pod nohama ve chvíli, kdy je iniciální rovnice vyřešena a nezbývá než "setrvačností" dojet do cíle. Vyloženě bizarním dojmem působilo především jeho rozhodnutí na poslední chvíli vyřadit ze sestavy Clintona N'Jieho, který na hrotu útoku vytvořil s Vincentem Aboubakarem skvěle fungující dvojici; N'Jie byl celou dobu zdravý a připraven hrát, naskočil ale až do posledního zápasu. Jako žolík.

To bylo mimochodem utkání s Pobřežím, a Kamerun musel bezpodmínečně vyhrát - načež Finke nechal na lavičce své tři nejlepší útočníky, N'Jieho, Aboubakara i ex-sparťana Léonarda Kweukeho, a na hřiště vyslal nesehrané duo Edgar Salli - Franck Etoundi. Proč, to neví zřejmě ani on sám. Výsledkem byla těsná prohra a konec už po skupině. Dalším dobrým příkladem je pozice uprostřed zálohy, po boku trenérova oblíbence Eyonga Enoha; kvalifikaci zde úspěšně odehrál Georges Mandjeck, na turnaji jej však bez zjevného důvodu vystřídal Edgar Loé. Tento tah překvapivě vyšel, Loé hrál velmi slušně a dokonce si připsal i asistenci, jenže v rozhodujícím zápase se Slony jej v sestavě nahradil - Georges Mandjeck. Finke občas působil dojmem, že svoji jedenáctku losuje těsně před výkopem.

Kamerunský systém dovoloval Lvům herní dominanci - ve všech duelech měli vyšší procento držení míče, navíc se mohou pyšnit nejlepší úspěšností přihrávek z celé skupiny. Jenže toto není kreativní tým, který by zvládal obléhání soupeřova vápna a postupné útoky; toto je reaktivní mašina na brejky, a není tedy divu, že Moukandjo s Choupo-Motingem - dva nejdůležitější rozdíloví hráči - se na hřišti cítili viditelně nepohodlně a hráli hluboko pod své možnosti. Pointou je, že kamerunské vypadnutí neznamená neúspěch Finkeho revoluce; pouze že trenér "pohřbil" svůj tým sérií podivných kroků na poslední chvíli. Revoluce proběhla úspěšně.

Hervé Renard s Avramem Grantem německého kolegu naprosto převálcovali (jejich úspěšné systémy jsem graficky shrnul v preview finálového zápasu). Pro oba kouče byly zásadními varovnými signály výkony v úvodních duelech - Grant po krachu se Senegalem (1:2) přepnul z netradičního 3-5-2 na přece jen zažitější 4-2-3-1, zatímco Renard projevil svoji genialitu, když posunul Auriera na kraj zálohy v experimentálním rozestavení 3-4-3 (načež pravý bek PSG rozkvetl do nevídané formy). Potvrdilo se tak, že strukturální změny jsou vždy pouze začátkem, nutným předpokladem k úspěchu - finální slovo má vždy trenér a jeho schopnost vytěžit z kádru naprosté maximum.

Pobřeží slonoviny takového trenéra mělo, a po zásluze tak slaví zlatý úspěch. Nemá cenu se ptát, jestli by to s Drogbou nebylo možné, případně jestli by Drogbova přítomnost (třeba jen v závěrečném penaltovém rozstřelu) reálně mohla Slonům nějak ublížit; to nikdo neví ani vědět nemůže. Nicméně faktem zůstává, že poslední dva Poháry opanovaly týmy, které na první místo stavěly kolektiv, potom trenéra, filozofii a herní systém, a až potom individuální kvality největších hvězd. Africká fotbalová revoluce je v plném proudu.