Nenaplněný talent z dublinských ulic se stal národním hrdinou. Troy Parrott během pár dní pobláznil Irsko

Budapešť, vyprodaná Puskás Arena a více než šedesát tisíc fanoušků národního týmu doufajících v naději postupu na první světový šampionát po čtyřiceti letech. Maďaři už se pomalu radovali, ale v dresu irského soupeře byl muž, který všechny sny zhatil. Třiadvacetiletý Troy Parrott špičkou prodloužil poslední nákop naděje a v šesté minutě nastaveného času poslal míč za záda brankáře Dibusze. Završil tak hattrick, čímž zajistil Irsku vítězství 3:2 a postup do baráže o světový šampionát právě na úkor Maďarů.

Ještě před dvěma lety to přitom vypadalo, že kariéra nejmladšího debutanta v irském dresu od Robbieho Keana uvadá. Teď je z něj muž, který během čtyř dní vstřelil pět reprezentačních gólů, poslal Irsko do baráže a v 96. minutě v Budapešti vsítil vítěznou trefu. Jaký vliv měly jeho branky na irskou společnost potvrzuje třeba účet dublinského letiště na sociální síti X, který se přejmenoval na Mezinárodní letiště Troye Parrotta.

Parrottův příběh nezačíná v akademii velkoklubu, ale na betonových dvorech sídliště Mary’s Mansions na severu Dublinu. "Pořád hrál fotbal. Museli jsme ho dát do nějakého klubu, jinak by se nudil. A tady se děti nesmí nudit," řekla už před šesti lety pro Irish Independent jeho matka Jennifer.

Její slova nejsou žádnou vtipnou nadsázkou. V okolí, které poznamenaly drogy i gangy, je fotbal opravdu často únikem. Stejně jako kdysi Wes Hoolahan nebo boxerka Kellie Harrington, i Parrott měl štěstí na rodinu a komunitu, která ho držela v bezpečí.

Bezpečné prostředí se okolo něj vykrystalizovalo především v klubu Belvedere FC, kde se dostal pod vedení Austina Skellyho, bývalého hráče irské ligy, a Darragha O’Reillyho. "Byl to pouliční fotbalista. Od začátku měl v sobě něco navíc. A hlavně nechtěl být ničím jiným než fotbalistou," vzpomínal Skelly.

Velký dojem zanechal už v jedenácti letech, kdy se jeho tým vydal na žákovský turnaj do Německa. Belvedere čelilo slavným celků jako Werder Brémy, Kaiserslautern, Hertha BSC nebo Stuttgart. "Troy hrál vůbec poprvé proti týmům na takové úrovni a turnaj absolutně ovládl. Po konci jsme si Darraghem sedli a nevěřili, co jsme viděli. Byl o parník nejlepším hráčem celého turnaje," popsal Skelly.

Jako šestnáctiletý už poutal pozornost největších klubů Anglie. Nakonec ho získal Tottenham, fanoušci o něm mluvili jako o novém Robbiem Keanovi a on se skutečně stal před šesti lety v přátelském utkání s Novým Zélandem nejmladším debutantem od legendárního irského kanonýra.

Jenže pak přišel střet s realitou. Parrott nakukoval do dospělého fotbalu, ale na pozici útočníka měl v Tottenhamu obrovskou konkurenci v podobě Harryho Kanea, který už tehdy patřil mezi nejlepší útočníky světa. Prostor dostal v Ligovém poháru proti Colchesteru, ve kterém se ovšem on ani celý tým gólově neprosadil a po penaltovém rozstřelu velký favorit vypadl.

Situace byla o to horší, že Parrott neproměnil hned několik nadějných šanci. A neulehčil mu to ani tehdejší manažer José Mourinho. "Nemyslím si, že je Parrott nový Harry Kane. Je to jen mladý kluk, který na sobě potřebuje pracovat," řekl po zápase zkušený portugalský lodivod.

Parrott pracoval, ale výsledky nepřicházely. Postupně hostoval v Millwallu, Ipswichi, MK Dons a Prestonu, ale výrazněji se gólově prosazoval jen v třetiligovém Milton Keynes. Talent měl, ale jeho kariéra se začala nebezpečně podobat příběhům mnoha mladých, kteří se snaží prorazit, ale neuspějí.

Zlom nastal až tehdy, kdy se rozhodl změnit prostředí. Odcestoval do Rotterdamu, kde v prvoligovém Excelsioru konečně dostal prostor a herní styl Eredivisie mu sedl. Nasázel sedmnáct branek za sezonu a najednou se začal probouzet Parrott, o kterém se mluvilo jako o velkém talentu irského fotbalu. Ten, o němž němečtí trenéři říkali, že je lepší než všichni v jeho věku. Ten kluk, který se nebál nikoho.

Po úspěšném hostování se rozhodl pro definitivní přesun. AZ Alkmaar zaplatil 8 milionů eur a Parrott měl velkou motivaci ukázat svůj talent. "Myslím si, že AZ je pro mě skvělý klub pro další rozvoj," sdělil tehdy pro klubový web.

A opravdu je. Dvacet gólů v prvním ročníku, výborný vstup do toho dalšího, kdy se i po zranění kolena dokázal rychle vrátit na úroveň, která z něj dělá jednoho z nejžádanějších útočníků Eredivisie. Celkově od příchodu do Nizozemska v roce 2023 nastřílel v soutěži třicet gólů a prosazuje se i v pohárech. Dohromady se od příchodu do Alkmaaru prosadil už padesátkrát.

Díky svému talentu prošel Parrott všemi kategoriemi irského národního týmu a vždy to pro něj byla prestižní záležitost. "Ať ho zavolali na jakýkoliv sraz od patnáctiletých po seniorský národní tým, vždy do toho dal sto procent," řekla jeho matka.

A i když v reprezentaci dlouho pálil velké šance, očekávalo se, že jednou přijde zápas, kdy to zlomí. Nikdo ale netušil, že se tak stane právě v listopadu letošního roku.

Naděje Irů na postup alespoň do baráže byly před posledním letošním reprezentačním srazem velmi malé. Prohráli v Portugalsku i nečekaně v Arménii a vzhledem k tomu, že v prvním domácím zápase jen remizovali s Maďarskem, museli poslední dva zápasy vyhrát.

Nejdřív Portugalci v Dublinu. Parrott dal dva góly a Irsko zaznamenalo výhru 2:0, která však stále nic neznamenala. Udržela však naději, na kterou už skoro nikdo nevěřil. A pak Budapešť. Tři góly, poslední v šesté minutě nastavení, v posledním útoku. Ze stavu 1:2 v posledních deseti minutách na 3:2. Ve sportu se slovy "epický”, "nezapomenutelný” nebo "legendární” mnohdy plýtvá. V tomto případě se však zdají nedostačující.

Po velkých oslavách se Irsko do pondělního dne probudilo s vědomím, že hraje baráž o světový šampionát poprvé od roku 2002, kdy se na turnaj do Japonska a Koreje nakonec probojovalo. A může za to kluk z Buckingham Street, který při poslední účasti Irska na mistrovství světa měl pouhé čtyři měsíce.