Kazimierz "Kaka" Deyna - Generál

Když ukončil kariéru, řada fandů prohlásila, že ztratila důvod chodit na fotbal. V Polsku se tehdy chodilo spíš na Deynu než na hru samotnou. V té době platil za nejlepšího špílmachra na světě a dvořily se mu nejlepší světové kluby. Před pár lety vyhlášen polským fotbalistou století. Kazimierz "Kaka" Deyna.

Rodiče Deynovi se měli co ohánět: nejen že sami vychovávali deset dětí, ale po smrti otcova bratra a jeho ženy si přibrali i jejich osiřelou dcerku. Rod s kašubskými kořeny nesl původně jméno Deja, ale v 19. století si je jeden z jeho předků pozměnil, aby neztratil práci. Nové jméno pak po celém světě proslavil kluk narozený 23. 10. 1947 ve Starogradě, obci vzdálené cca 50 kilometrů od Gdaňska.

Talent prý měl na více sportů - závodně hrál stolní tenis a skákal do výšky, ale fotbal mu učaroval. Juniorská léta strávil v místním klubu Włókniarz. Brzy si jej povšimli funkcionáři větších klubů z okolí a hodili mu přestupové laso. První, ti z Lechie Gdaňsk, se však museli pakovat ještě ve dveřích. Když totiž na uvítanou oznámili, že jsou straničtí funkcionáři, vyhrkla antirudě zaměřená máma Deynová: "Komunisti? Tak a ven!" Jejich kolegové nechali politiku za dvěřmi a nabídli chudým rodičům za synkův přestup 40 tisíc zlotých, jemu byt a místo ve škole. Těm se z toho zatočila hlava, protože tolik peněz neměli dohromady, jak byl rok dlouhý (například taková dělnice u pásu měla tehdy něco málo přes 500 zlotých měsíčně.) Otec však téměř zlomil leknutím násadku pera, jimž chtěl už už za syna smlouvu podepsat, když uslyšel jeho: "Já chci 80000." Nasupený jednatel odkráčel. Jeho konkurenti z Arky Gdyně byli úspěšnější, dokázali na zmatené rodiče zatlačit tak, že stačila suma 3000 zlotých. Jenže Deyna junior měl podepsanou smlouvu se svým mateřským klubem, tudíž následoval devítiměsíční distanc od svazu. Nastala paradoxní situace - za klub tento talentovaný mladík hrát nemohl, zato za juniorskou reprezentaci válel jedna radost.

Po vypršení disciplinárního trestu přestoupil úplně jinam - do lodžského ŁKS. Dlouho zde však nevydržel: ozvala se armáda. Deyna dosáhl jistého věku a chtě nechtě musel narukovat. To nechtě je důležité - musel strávit jednu noc v base za vyhýbání se vojenské službě. Jeho novým působištěm se stala Legia Varšava. Ale nakrásně mohl zůstat v Lodži, jeho výboři měli na výběr, kterého z trojice hráčů, jež si do svých řad vojenský klub vybral, do hlavního města pošle. Volba padla na nejméně perspektivního - Deynu. Psal se rok 1966 a on učinil nejdůležitější krok svého fotbalového života.

V novém působišti narazil na veledůležitého člověka, jenž měl obrovský vliv na jeho další kariéru - československého trenéra Jaroslava Vejvodu. Legendární trenér nejslavnější éry Dukly Praha rozpoznal ve vyjukaném vojáčkovi talent jak hrom a začal se mu osobně věnovat. Měl s ním dost pernou práci, poněvadž s někým podobným se snad ještě nepotkal - stál před ním kluk, co vychodil jen základku, četl jen sportovní týdeník, k smrti rád se jen tak toulal po městě, takže často zapomněl na trénink nebo i na odlet letadla do Jugoslávie. Rozhovory s novináři pro něj byly hotovým martýriem, delší souvislejší výpověď ze sebe vysypal jen stěží. Tuto svého druhu jednoduchost však více než vyvažovala hráčská genialita takových parametrů, že Vejvodovi stálo za to o budoucnost mladého bohéma bojovat. Deyna sice nepil a nekouřil, zato však stačilo, aby viděl nějakou "fešnou dcérku" a... bylo hotovo. I z tohoto nešvaru jej však Vejvoda dokázal vyléčit a zaměřit jeho pozornost výhradně na fotbal. Cepoval jej pořádně, držel však nad ním i ochrannou ruku, pročež se mladému záložníkovi začalo říkat Vejvodův "Pupilek", tj. "Miláček". Neslo to hojné ovoce, v roce 1969 získala Legia mistrovský titul a za rok další.

Zklidnil se i Deyna, k čemuž mu dopomohlo i seznámení a následně sňatek s jistou Mariolou z Poznaně. O povaze mladého milovníka nechť svědčí fakt, že v touze po tom svou vyvolenou aspoň vidět, neváhal po dopoledním tréninku nasednout do letadla mířícího do Poznaně, tam políbit svou drahou a usednout na zpáteční linku tak akorát, aby stihl trénink odpolední. Hlavně se však stal tahounem legionistů a vbrzku i národního týmu. Polský fotbal se tehdy pomalu, ale jistě sunul do horních příček pomyslného světového žebříčku. Důkazem toho byla právě Legia, jež došla v sezoně 1969-1970 do semifinále PMEZ, kde vypadla až s pozdějším vítězem Feyenordem. Rok nato vypadla "už" ve čtvrtfinále.

V té době už byl Deyna hráčem, o němž se mluvilo po celé zemi hodně hlasitě. Legii se upsal natrvalo poté, co o něj lodžský klub nejevil po celou dobu jeho dvouleté vojenské služby v Legii zájem. Domnívali se, že po jejím skončení se k nim automaticky vrátí a ještě jim bude vděčně líbat nohy. Jenže on znal svou cenu, resp. odmítl roli panáka, s nímž si může každý dělat, co se mu zlíbí. Už byl reprezentant a podobné velkopanské jednání prostě nesnesl. Navíc se o něj už v té době začaly zajímat přední evropské kluby, mezi nimi např. Real, AC, Inter, Saint Etienne či AS Monaco, kam ho osobně vábil kníže Reiner, jenž se do jeho hry doslova zamiloval. Jako důstojník lidově demokratické armády (dotáhl to až na poručíka) si však musel nechat zajít na přestup do zemí NATO chuť.

Když v pohárových zápasech vyřadil dvěma góly francouzského mistra Saint Etienne, obdržel od France Footballu přídomek "Generál". Doma pak byl znám jednak jako "Kazik" - zdrobnělina jeho jména, jednak jako "Kaka". Nemá to tentokráte souvislost s jeho jménem, patrně to pochází ze způsobu jeho chůze. Kaka je hovorové označení kačeny, polsky "kaczka", kteréhožto ptáka Deyna svou chůzí připomínal. Při chůzi kladl nohy dovnitř, takže se tak trochu kolíbal.

Pokud měl mimo hřiště problém kloudně nějakou akci popsat, tak na hřišti převyšoval inteligencí všechny okolo o světelná léta. "Jako stratégovi se mu může rovnat jen Beckenbauer," psaly belgické noviny. "Svými spoluhráči dirigoval jak loutkoherec loutkami," psaly ty německé. Kaka Deyna coby špílmachr zastiňoval úplně všechny, včetně velikánů typu Netzera či Gersona. Hra polského nároďáku a samozřejmě Legie se točila výhradně kolem něj. To on rozděloval balóny do stran na křídla na nabíhající krajní beky nebo do vyložených šancí útočníkům. A byly to přihrávky jak cumel, nesčetněkrát jimi překvapil nejen hráče soupeře, ale i své vlastní spoluhráče. Jeho předvídavost připomínala nejlepší šachové mistry. Nejenže věděl, co udělá s míčem ještě dříve, než ho dostal, ale měl při čtení hry ještě jednu obdivuhodnou vlastnost, jakou se pyšnili v dějinách opravdu jen málokteří hráči, počítaje v to i ty nejhvězdnější - ještě než se soupeř rozhodl, co s míčem udělá, on stál na místě, kam směřovala přihrávka. Kolikrát to působilo až směšně, vzbuzovalo to dojem, že protihráči Deynu přímo vyhledávají. Bylo to ale dáno až abnormálním Deynovým citem pro čtení hry, něčím podobným, čím oplývají v pokutovém území nejpohotovější střelci. Kaka to měl ale na mnohem větším prostoru - na celém hřišti. Bylo to záhadou - nebyl vůbec rychlý, jeho pohyb po hřišti byl spíš takový vláčný, hlavičkovat ho snad nikdo nikdy neviděl, filigránskou technikou při ovládání balónu taky nevynikal. Zato při standartních situacích patřil k tomu nejlepšímu, co 70. léta mohla nabídnout, soupeřovu zeď obstřeloval tzv. "rohlíky" jak Roberto Carlos v nejlepších letech, zakrouceným balónem dal např. gól přímo z rohu v kvalifikaci Portugalcům. A jeho tah na bránu - to bylo něco. Jakkoli nebyl rychlý, jak jsem již zmínil, tak s balónem na noze se změnil v úplně jiného člověka. Jednoduchými kličkami a fantastickým klamáním tělem a krytím míče se zbavil dvou tří protihráčů, nezřídka přitom použil i kličku à la Zidane. A při tom všem hlava nahoře, noblesa a elegance.

Měřil jen 180 cm, ale díky vzpřímenému držení těla vypadal mnohem vyšší. Především však i z těch nejvyšších pater stadionu bylo zjevné, že díky svému výjimečnému charismatu převyšuje své spoluhráče nejen uměním, ale celkovou svou osobností. Kdo pamatuje hráče jako Baresi či Cantona, bude vědět, o čem mluvím. Deyna byl personou, z níž čišela autorita na sto honů, čněl, ba strměl nad ostatními, a jakkoli byl vlk samotář a nebyl moc do party, uznávali ho všichni za šéfa. Moc toho nenamluvil, stačil mu prý jen pohled a dotyčný spoluhráč srazil paty. Francouzi udělená přezdívka "Generál" na polského poručíka seděla jak ulitá. A jako správný voják dokázal i střílet. V noze měl pořádnou ránu a jeho střelecká potence nebyla vůbec k zahození - v A-týmu Polska 102/45, v Legii 304/94. Na záložníka velmi slušný počin. "Zatímco jiní míří na brankáře, já mířím na tyč. Když se trefím, jsem slavný," popsal lapidárně tajemství svého úspěchu v této disciplíně. Když na MS 1974 bombou prostřelil Zoffa v bráně Italů, praskla mu při té ráně kopačka. A když hrál v r. 1972 ve Varšavě pohárové utkání milánský AC, vstřelil Kaka gól z první angličanem zpoza vápna. Byla to taková puma, že Belli nestačil ani zvednout ruce. Míč viděl až v síti, načež svému pokořiteli zatleskal.

Deyna byl v té době neoddiskutovatelně polským hráčem číslo jedna. Dvakrát šesté místo v anketě Zlatý míč, jednou třetí, všeobecně pasovaný za třetího vzadu - za Cruyffem a "Císařem" Franzem. Má největší zásluhu na úspěších "białoczerwonych", které v 70. letech naši severní sousedé dosahovali. "Orli Górskiego" v první půlce 70. let patřili mezi absolutní světovou špičku a nedosti na tom - svou hrou bavili diváky celého světa. Kazimierz Górski tehdy sestavil báječný mančaft. V bráně výborný Tomaszewski, obrana stála na Źmudovi a obrovitém Gorgońovi, v záloze hráli šikovní Mazczyk a Kaspeczka a v útoku řádili rychlí a opravdu kvalitní borci jako Lato, Szarmach, Gadocha a především Lubański. Ale motorem, mozkem veškerého dění na place byl Kaka. Poláci triumfovali na LOH v Mnichově v r. 1972 (Deyna se tu s devíti góly stal nejlepším střelcem turnaje a ve finále dvěma góly obrátil nepříznivý stav s Maďary), dva roky na to prohráli až v semifinále MS ve "Vodní bitvě" s pozdějšími mistry světa z NSR, a když v r. 1976 skončili až stříbrní na dalších olympijských hrách, musel si Górski balit kufry, neboť 2. místo se bralo jako neúspěch - tak na tom tehdy Poláci byli. V Argentině v r. 1978 to bylo ještě horší, v celkovém bilancování jim patřila 5. -8. příčka. Došlo zde k ostrému sporu Deyny s vycházející hvězdou - Boniekem. Šlo o klasický spor dvou kohoutů na jednom smetišti, sebevědomý "Zibi" byl pramálo uctivý k velkému Deynovi. Vyvrcholilo to tím, že se porafali u ping-pongu. Jakkoli byl Kaka spíš uzavřeným člověkem, cítil se povolán k tomu být vůdcem. Když se v kvalifikaci na MS 1974 těžce zranil kapitán Lubański, spoluhráči si mezi sebou vybrali za nástupce Cmilkieicze, protože měli za to, že kapitánem nemůže být někdo, kdo celou dobu mlčí a až v Berouně řekne "Beroun". V tu chvíli se ozval Deyna: "Kapitánem budu já." Nikdo neřekl ani popel. Takovýto hráč nemohl prostě v zápase s Argentinou pustit k penaltě právě Bonieka, který se ho na to těsně před její exekucí výslovně ptal. Navíc hrál 100. repr. zápas. Vzal odpovědnost na sebe a nedal. Týden na to odehrál proti Brazilcům svůj poslední zápas v polském dresu.

"Co mu teď udělají?" zhrozila se Deynova matka u televize při inkriminované jedenáctce. Co na to fanoušci? Tam to bylo prakticky po celou jeho kariéru jednoduché - jelikož hrál za nenáviděnou Legii, nenáviděli ho všude jinde, zejména "kibole" klubů hrajících ve Slezsku - konkurentů non plus ultra armádního klubu. A fandové Legionistů? Ti svého Kazika milovali nade vše.

Deyna ve své kariéře dostal jednu jedinou červenou - to když jej v jednom ligovém mači s Górnikem Zabrze v r. 1975 okopával jeho hlídač celý zápas jak řepu. Ke konci už to Kaka nevydržel, chytl míč a zblízka ho napálil do svého agresora. Následovalo vyloučení, když tu se náhle z tribun ozval hromový popěvek: "Nie rusz Kazika, bo zginiesz" - "Nech Kazečka být, jinak zemřeš". Pokřik zlidověl a fanoušci Legie jej pak zpívali při každém zápase po faulu na svého miláčka. PS: Média svalila vinu za incident na sudího.

Dva měsíce po argentinském MS dostal Kaka pozvánku k exhibičnímu utkání New York Cosmos versus Výběr světa v New Yorku. Po něm za ním přišel Pelé s manažerem newyorského klubu a povídá: "Nechceš hrát za nás? Máme docela dobrý mančaft. Vzadu Beckenbauer, v záloze bys byl ty, vepředu Cruyff s Rivellinem, co ty na to?" Deyna zalapal po dechu. Ale nakonec odmítl, měl už rozjednané angažmá v Manchesteru City. Měl už patřičné roky, proto tentokrát povolení k přestupu dostal - City to stálo 100000 liber, sadu dresů a dva přátelské zápasy s Legií. Kaka udělal chybu - ostrovní fotbal nebyl vůbec pro něj, "Perla od Wisly" ztrácela na lesku a spíše vysedávala na lávce, než hrála. Trenér si vůbec nevěděl rady. Kam s ním? ptal se po vzoru Jana Nerudy. Cpal ho i na hrot a chtěl po něm, ať se srdnatě bije s anglickými chlapáky. Ale Deyna byl básníkem fotbalu, ne kovářem, jak trefně poznamenal jeden novinář. Za tři roky nastoupil všehovšudy 38x, přesto dal 12 branek. I tak se ale v anketě World Socceru stal v r 2008 47. nejlepším zahraničním hráčem v anglické lize. Dřívější abstinent začal holdovat alkoholu, přišel o řidičák. Přestup do San Diego Sockers, mužstva, kde působilo několik vysloužilých fotbalistů. Ještě jednou byl za hvězdu, ze svého místa ve středu zálohy dal 49 gólů ve 104 zápasech, stanovil i rekord v jednom zápase (4+5), úspěšně hrál i halový fotbal - v obou případech dopomohl k několika vítězstvím v lize, ale to už se jeho kariéra nezadržitelně chýlila ke konci.

Chátral před očima. Vše se mu bortilo pod rukama. Jeho život se však rapidně lišil od toho, co znal ještě nedávno. Dříve mu ležel u nohou celý svět, kdekdo si kladl za čest podat mu ruku, a najednou byl mimo kraj zájmu veřejnosti i médií. V té době už pil jak Rus, hádky se ženou nebraly konce, navíc mu bankovní konto dokonale vyčistil jeho podařený manažer (v roce 1994 s ním Deynova choť sice vyhrála soud, ovšem dotyčný měl za sebou bankrot, tudíž šlo jen o formální úspěch). Jakés takés příjmy měl z fotbalové školy KAZ DEYNA WORLD CUP SOCCER CAMPS a nastupování ve Staré gardě bývalých hvězd. Měl se původně snad i stát asistentem trenéra u reprezentace USA. Zahrál si (spolu s Pelém, Ardilesem, B. Moorem či van Himstem) i v u nás známém filmu Vítězství. Domů se vrátit nechtěl, styděl se, že za deset let v USA nemá ani floka. Problémy se na sebe kupily, člověk schopný dirigovat desítku spoluhráčů nebyl schopný uřídit vlastní život. Nikdo o jeho problémech nevěděl, ani jeho nejbližší. Jen s jedním snem se netajil: "Chci se jednou přece jen vrátit domů a založit tam fotbalovou školu pro nejmenší." Ještě v červenci r. 1989 si zahrál na turnaji veteránů v Dánsku.

"Kazik Deyna nie żyje!!!" - šeptali si 1. 9. se slzami v očích Poláci. "Król jest martwy!!!" psaly noviny. V noci z 30. 8. na 1. 9. se vracel autem z tréninku s žáky. Z neznámých příčin napálil v plné rychlosti do tiráku, stojícího v odstavném pruhu. Ač s sebou nikdy nevozil řidičák, tu noc ho zrovna měl. Jen díky tomu ho mohli poznat, náraz jej tak znetvořil, že i do rakve musel být uložen se zavázanou hlavou. Měl 42 let.

Vdova po Kakovi obvolala všechny bývalé spoluhráče. Na pohřeb se nedostavil žádný, ba ani jediný představitel fotbalového svazu. Fanoušci však nezapomněli: "Kazik zemřel první z těch všech. Teď už je všecko jedno, když je mrtvý, ti ostatní se nepočítají," prohlásil jeden z nich. Fanoušci Legie mezi sebou vybrali přes 100000 zlotých na pomník legendy svého klubu. Jeho slavnostní odhalení má nastat 7. 6. - u příležitosti zahájeni ME v Polsku a na Ukrajině.

Úspěchy: 3. místo na MS 1974, 1. místo na LOH 1972, 2. místo na LOH 1976; 2x mistr Polska (1969, 1970), 2x mistr NASL (1982, 1984), 3x halový mistr USA (1983, 1985, 1986); vítěz Polského poháru (1973), SF PMEZ (1970). 3. místo v anketě Zlatý míč (1974) + 2x 6. místo (1972, 1973), 3. nejlepší hráč MS 1974, 4x Fotbalista roku v Polsku (1969, 1972, 1973, 1974), král střelců LOH 1972, Sportovec roku 1972 (+ 1x 2., 1x 5., 2x 6.), Polský fotbalista století (2000), Fotbalista Polska 75 let (1994) a 70 let (1989).

Jedna z varšavských ulic nese jeho jméno, stejně jako východní tribuna stadiónu Legie. Na témže stadiónu byla otevřena stálá expozice věnovaná Deynovi. Ve Wladyslavově byla jeho hvězda umístěna na Chodníku slávy, věnovaném slavným sportovcům. Ze sady dresů Legie Varšava bylo navždy vyřazeno č. 10, s nímž Kaka v tomto klubu nastupoval.