Francouzské léto roku jedna (6/6): Nová éra pronásledovatelů

02.08.2013 10:47 - Názory a komentáře
 
Rennes, Lille a Montpellier mají pár věcí společných - jde o ambiciózní celky, jejichž cílem je hrát evropské poháry, což se jim v uplynulých několika letech dařilo (ač bez odpovídajících úspěchů). Všechny tři kluby navíc vstupují do nové sezony s novými tvářemi na trenérské pozici. Ne tak Toulouse..

Na příkladu jihofrancouzského klubu vyznávajícího fialové barvy se dá výborně ilustrovat specifický problém, s nímž se (do menší míry) dlouhodobě potýkají také v Lille; to na místo úspěšného Rudiho Garcii nově dosazuje perfekcionistu Reného Girarda, pod jehož rukama dosáhl Montpellier předloni na historický titul. Na uvolněné místo u Les Pailladins nastupuje bývalý kouč Auxerre a Nancy Jean Fernandez, zatímco v Rennes nahrazuje neúspěšného Frédérica Antonettiho žádaný Philippe Montanier, který si ve Francii udělal jméno skvělou prací s Valenciennes, načež odešel do Španělska, kde dotáhl podceňovaný Real Sociedad do Ligy mistrů. Který z těchto tradičních "klubů druhého sledu" má do budoucna nejlépe našlápnuto?


Okcitánská renesance..

Když z lavičky FC Toulouse odcházel v květnu 2008 současný lodivod Marseille Élie Baup, byli Les Violets ambiciózním, leč až příliš často klopýtajícím týmem středu tabulky, který zoufale potřeboval ustálit výkony. Baupa na trenérské židli nahradil bývalý gólman Alain Casanova, pro nějž šlo o první trenérskou zkušenost, a hned v první sezoně skončila tato spolupráce výborně - novopečený kouč vsadil na mladého kanonýra André-Pierre Gignaca, ke kterému přivedl na křídla Daniela Braatena z Boltonu a talentovaného odchovance Francka Tabanoua, střed zálohy vyztužil Étienne Didotem z Rennes, a výsledkem bylo skvělé čtvrté místo. V toulouském dresu se zrodily nové hvězdy - vedle čtyřiadvacetigólového Gignaca to byli další nově příchozí, jako brankář Carrasso či stoper Cetto, a zejména pak vynikající duo mladých středních záložníků, Moussa Sissoko a Étienne Capoue. Tento tým vypadal na papíře parádně - Baupem prosazovaná pevná obrana byla pod Casanovou ještě nepropustnější, střed pole ve složení Sissoko - Capoue - Didot patřil k nejlepším v lize, a s Gignacovou porcí gólů to vypadalo, že útok na Ligu mistrů je pouze otázkou času.

V důsledku se však ukázalo, že tato sezona okcitánskému klubu spíše uškodila než cokoliv jiného - v následujících čtyřech letech nejenže toto umístění nevyrovnal (či dokonce nevylepšil), ale s každým dalším půlrokem jakoby bylo čím dál jasnější, že to ani není v jeho silách. Stačilo, aby Gignacovi odešla jeho explozivní forma, a Casanovova největší slabina se vyloupla na světlo v celé své nahotě - bez mimořádně produktivního střelce bylo zkrátka vidět, že jeho obezřetné, opatrné herní filozofii zoufale chybí důraz ve finální třetině. Když v létě 2010 odešel reprezentační kanonýr (v té době už výrazně z formy) do Marseille a jeho náhradník Xavier Pentecote se dlouhodobě zranil, uchýlil se kouč k jakémusi 4-4-2-0, kde čtveřici (!) defenzivně laděných středních záložníků doplňovali pouze křídelníci Braaten s Tabanouem; to fungovalo do chvíle, než norskému středopolaři zvlhnul střelecký prach (což se stalo velmi záhy). Bez svého elitního forvarda bylo Toulouse bezradné, a Casanova nebyl od té doby schopen udělat nic, co by týmu vrátilo ztracenou údernost.

Posedlost kontrolou nad středem hřiště nemusí být nutně špatná věc (vždyť jde vlastně o princip veleúspěšného španělského modelu), jenže problém nastává v okamžiku, kdy tým zřetelně rezignuje na snahu o útočný tlak - po každé ztrátě se prakticky kompletní jedenáctka fialových okamžitě vracela za míč, a přestože Sissoko s Capouem pravidelně patřili mezi nejlepší hráče ligy, reálně byl jejich vklad hře na výsledcích logicky zcela nezřetelný. V Casanovově systému zářili i hráči, kteří na tom nejsou kvalitativně až tak vysoko - Didot, ale i takový Pantxi Sirieix podávali pravidelně velice dobré výkony - jenže právě pro ně je tato herní filozofie jako dělaná. V uplynulé sezoně se Les Violets podařilo zaznamenat vůbec nejvyšší procento držení míče ze všech - šlo o utkání 17. kola doma s Ajacciem a onou cifrou je 67% - jenže i přes tento úspěch si Korsičané domů odvezli cenné body za výhru 4:2, čímž jakoby definitivně potvrdili, že Casanovova impotentní "házená" zkrátka tento tým do pohárů přivést nemůže..

..a je vlastně na místě se ptát, jestli by případná změna trenéra něčemu pomohla. Toulouse má kvalitní tým, ano, jenže kvalitních kádrů je i ve středu tabulky Ligue 1 hodně; problém Les Violets je daleko hlubší, než pouhá absence Gignaca. Vždyť loni konečně našli dvouciferného střelce - s patnácti brankami se jím stal Wissam Ben Yedder - jenže zároveň došlo i k výraznému zhoršení v obranné činnosti, a většinou nešlo o chyby systémové, nýbrž individuální (Ben Yedder dal navíc celých 12 gólů doma; na venkovních výletech zůstávalo Toulouse nadále neškodné). Tomuto klubu totiž především chybí vítězná mentalita - jde o talentovaný celek středu tabulky, jehož úkolem je sloužit jako farma pro větší ryby. Casanovovu loď už opustili Sissoko s Tabanouem, podle všeho je na řadě Capoue... a po třech letech vyplněných nadějemi tak fanouškům začíná docházet, že sen o Lize mistrů vlastně nikdy nebyl ničím víc než pouhou chimérou. Trenérovy stále častější výroky, v nichž své hráče otevřeně kritizoval, veřejně lámal hůl nad pohárovými ambicemi, a celkově působil zcela bezradným dojmem, to pouze opakovaně dokazují. Podaří se okysličit rozprodaný tým změnou rozestavení? V přípravě na novou sezonu se už zkoušela formace 3-5-2..


..a její flanderské pojetí

Toulouse jsem jako příklad zvolil proto, že právě u něj je převaha herní formy nad obsahem zdaleka nejmarkantnější - a to až do bodu, kdy se to začíná dlouhodobě negativně odrážet na výsledcích týmu. Casanovovo myšlení není slučitelné s těmi, kteří slaví reálné úspěchy - ti totiž rozumí tomu, že když půjdou do rizika a poprvé prohrají, mohou následně vyhrát a získat tak 3 body; prostovlasý lodivod naopak vyznává záchranářskou logiku, tj. zbavit se rizika za každou cenu, raději dvakrát remizovat a získat body 2. U Lille, týmu, který je filozoficky současnému Toulouse zřejmě nejblíže, to až do takto fatálních důsledků nedochází - vše je zde prováděno rychleji, úderněji a s větší intenzitou..

I přesto jsou však problémy Dog s těmi toulouskými spjaty velmi těsně - i ony se často nadřou na každý gól (zejména proti silnějším soupeřům), i ony se snaží v první řadě o absolutní kontrolu nad obrazem dění na hřišti, což může často vést ke kontraproduktivním výměnám míče a zpomalování útoků. I ony nemají od odchodu Moussy Sowa klasické kladivo, schopné vstřelit 20 branek za sezonu. Rozdíl je nicméně v tom, že útočná fáze Lillois je nabita hráči jako Payet (kterého od nové sezony - zřejmě - vystřídá Thauvin), Martin, Roux nebo Kalou - tedy hráči, kteří kvalitativně ty toulouské jednoznačně převyšují..

..něco jiného už je porovnání s reálnou konkurencí, tedy týmy jako Lyon, PSG či Marseille - aneb těmi, kteří v uplynulé sezoně Dogy v lize porazily. Garciův styl je útočný, nátlakový, stojící na obrovském množství přihrávek, k čemuž je životně důležitý spolehlivý záložní metronom (loni se této úlohy překvapivě dobře zhostil Florent Balmont, který se 120 přihrávkami v 31. kole proti Lorientu, kdy Lille vyhrálo jasně 5:0, zaznamenal rekord celé sezony); ovlivněn zejména Barcelonou, rozhodl se však uznávaný taktik odstranit ze hry klasickou "devítku", což se vzhledem k tomu, že Lille pod jeho vedením nehrálo na klasická křídla, nemohlo neprojevit. Se Salomonem Kalouem na hrotu útoku se sice Garcia hodně přiblížil vysněné totální nečitelnosti, ale oku lahodící samba a objektivně progresivní, odvážné pojetí zkrátka ve Francii nemohou nahradit pravidelnou útočnou potenci.

Největším pojítkem mezi Lille a Toulouse je však (kromě faktu, že oba musejí chtě nechtě své největší hvězdy prodávat lépe zajištěné konkurenci) velké množství ztracených vyhraných zápasů - a u Dog, které bojují ve vyšších patrech tabulky, je to obzvláště markantní. Není překvapující, že toulouský model hry v podání lepších hráčů, vysunutých o několik metrů výše na hřišti, může zajistit maximálně částečný tabulkový posun, leč vyřešit problém s reálnou neschopností dosáhnout na skutečný úspěch už ne; Garcia s týmem vyhrál titul v roce 2010/11, kdy na hrotu útoku řádil pětadvacetibrankový Moussa Sow, po jehož odchodu se kouč rozhodl nahradit chybějící góly větší kontrolou nad hrou jako takovou. A ačkoliv u Lille nikdy nedošlo k tomu, aby ofenzivní agresivitu zcela vystřídal upozaděný alibismus, nastíněná paralela je zřejmá.


Svérázná tvář úspěchu

Garcia, kultivovaný, vysoce vážený stratég, však bude od nové sezony bojovat o přízeň fanoušků AS Řím; na jeho místo přichází René Girard, kterému vypršela smlouva v Montpellieru. Girard byl svým způsobem dokonalou tváří La Paillade - ti díky svým divokým modrooranžovým dresům, excentrickým vyjádřením prezidenta Nicollina i přiznávanou náklonností slavného komika Rémiho Gaillarda působili v první lize ihned po postupu jako zjevení, a když už ve třetí sezoně slavně dokráčeli k historicky prvnímu titulu, brali to mnozí jako důkaz, že ve Francii je skutečně možné vše. Impulzivní Girard, který se nikdy nebál vyjádřit, nedělalo mu problém rotovat sestavou dle vlastního uvážení a s gustem posílal na hřiště nevyzkoušené mladíky, viděl-li v nich talent, se stal perfektním montpellierským symbolem - bývalý skvělý kouč francouzských mládežnických reprezentací zažil během pouhých čtyř let období totální euforie i kritického zmaru, ale nakonec odchází středem jako vítěz. I díky výborné šňůře jarních výsledků, která v mistrovské kocovině se zmítající tým nakonec vyzvedla do horní poloviny tabulky.

Nemá cenu vinit Girarda - nebo kohokoliv - za to, že Montpellier loni ani částečně nenapodobil mistrovskou jízdu; ta byla založená především na geniálních představeních trojice Belhanda - Giroud - Yanga-Mbiwa, přičemž druzí dva jmenovaní odešli a ten první šel s výkony tak dolů, že na něj po sezoně místo nablýskané Anglie čekala nabídka z Dynama Kyjev. Je to logické - po životním úspěchu zkrátka chyběla motivace, jelikož tento kádr prostě nemohl reálně dokázat víc; kromě výtečného Rémyho Cabelly tak bylo pozitiv spíše pomálu, a ani nevýrazné entrée v Lize mistrů nebylo ničím, nad čím by pozorovatelé měli kroutit hlavou.

Teď má pracovitý a stále nové cesty hledající Girard naopak o motivaci postaráno - a v Lille si mohou gratulovat, že získali právě jeho. Klíčovou otázkou je, nakolik se projeví střet herních stylů - zatímco HSC praktikovalo rychlé, agresivní, brejkové 4-2-3-1, Garciův tým spoléhal na výše nastíněné 4-3-2-1; Girard je však natolik inteligentním a tvárným trenérem, že by mu adaptace na nové prostředí neměla dělat problémy. Jeho největší deviza - brilantní práce s mládeží - najde i v Normandii zřejmé uplatnění, už jen proto, že Lillois letos unikly peníze z evropských pohárů, a bude tedy zapotřebí výrazněji sáhnout do vlastní akademie. Výrazným problémem může být snad pouze psychická stránka - oba stratégové dokážou svým hráčům promluvit do duše a dostat z nich to nejlepší, zatímco však Garcia vyznává taktiku diskrétního gentlemana, Girard je hlučnější a upřímnější, a co především: jak se projeví případné zklamání z jeho nikterak neskrývané touhy zamířit do Premier League, která prosákla letos na jaře?


Pot, krev a Liga mistrů

Novým koučem Montpellieru nakonec nebude Diego Maradona, jak se jednu dobu spekulovalo, nýbrž Jean Fernandez, který po odchodu z Nancy přijal nabídku již koncem dubna. Pro fanoušky to znamená jediné - jestliže se až dosud na Stade de la Mosson chodilo obdivovat se Belhandově genialitě či výbušně nespoutanému, odvážnému brejkovému fotbalu, odteď aby si diváci začali do ochozů brát pravítka a čtverečkované papíry, jelikož jestli nový trenér něco nesnáší, je to chaos, nedostatek disciplíny a neplnění často fyzicky brutálních taktických pokynů.

Téměř šedesátiletý Fernandez trénuje už od roku 1985; dlouho působil v Arábii, ale největší úspěch zaznamenal až s Auxerre, kam přišel v roce 2006 a během pěti let dokázal dotáhnout skromný burgundský klub do věhlasné Ligy mistrů. Nejde tedy o žádného zelenáče, který by o své filozofii neměl jasno; vždyť jednu dobu se jeho jméno skloňovalo (byť, pravda, potichu) i v souvislosti s pozicí u francouzského národního týmu, což by zcela jistě potěšilo minimálně Francka Ribéryho, který Fernandeze z doby jeho krátkého působení v Marseille uznává jako svého mentora. Bývalý reprezentant naposledy vedl Nancy, s nímž si v první sezoně vedl podle očekávání dobře, leč v té druhé se po katastrofálním podzimu raději dohodl na ukončení smlouvy. Okolnosti tohoto krachu dlouho nebyly zcela jasné; s ohlédnutím zpět to však momentálně vypadá, že svůj objektivně nepříliš kvalitní kádr jednoduše přetížil.

Bude Fernandezovo montpellierské angažmá spíš dalším Auxerre, nebo Nancy? Argumenty existují na obou stranách - pozitivně působí (prozatímní) udržení Cabelly a zejména odchovance Jamela Saïhiho, který se v novém HSC může rychle stát klíčovou postavou, stejně jako příchody typově vhodných hráčů, jako Siaka Tiéné či "starý známý" z Nancy, rychlý forvard Djamel Bakar. Právě Bakarovo jméno je přitom dobrým příkladem toho, co Fernandez od svých hráčů očekává - nepříliš technicky vybavený, ale do brejků skvělý křídelník na hřišti tvrdě pracuje a jedná přesně podle trenérova gusta, tedy odhodlaně, obětavě a na doraz. Příliš nebolí ani odchod Belhandy - naopak, Fernandez by pro marockého génia neměl ve svém systému využití..

..čímž už se nicméně dostáváme k hlavnímu problému, kterým je poměrně drastická změna herního stylu; empirická zkušenost i přípravná utkání naznačují, že Fernandez nehodlá ustoupit ze svého trademarkového 4-4-2, přičemž pod Girardem hrál tým výhradně se třemi středními záložníky, z nichž jeden nastupoval na pozici trequartisty. Ta je u Fernandezova fotbalu zbytečná, jelikož kreativitu v něm obstarává hluboko zatažený dispečer - právě absence hráče, který by byl schopný hrát totéž, co v Auxerre kapitán Benoït Pedretti, dost možná stála za upachtěnými a nevalnými výsledky loňského Nancy. V Montpellieru může tuto pozici vyplnit právě technicky velice dobře disponovaný Saïhi.

Na prahu nové sezony se tak zdají být jisté především tři věci - fanoušci v Montpellieru se určitě nudit nebudou, spoléhání na pevná zadní vrátka a smrtící brejky přestanou být "pouze" výrazným faktorem hry a změní se v její alfu a omegu, a sehrávání obranných šiků do tak precizně organizované podoby, jaká zdobila úspěšné Auxerre, bude nějakou dobu trvat. Podzimní části sezony nebyly nikdy Fernandezovou devizou.


M'Vilův efekt

Žádný fotbalista ve Francii nepředstavuje tak křiklavý symbol osudu svého klubu, jako je tomu u Yanna M'Vily a jeho Rennes. O trnité cestě mladého záložníka s fenomenálním periferním viděním už toho bylo napsáno dost a dost; připomeňme tedy ve zkratce, že v okamžiku, kdy se Antonettiho Rennes dostalo do první z řady vleklých krizí, byl to právě M'Vila, kdo se snažil na hřišti vyřešit všechny obranné i útočné problémy týmu, což logicky vedlo k chybám z přemotivovanosti a fanoušci se rozhodli vybít si právě na mladém reprezentantovi svůj hněv. Antonetti svého svěřence chránil, jenže M'Vilovo chování se rapidně zhoršilo, jeho výkony na hřišti jakbysmet, a místo vysněného angažmá v Anglii nakonec odešel zadními vrátky do ruské Kazaně. Jen pár měsíců poté na svoji funkci rezignoval i samotný trenér.

Frédéric Antonetti si udělal jméno jako kouč Nice, které pod jeho vládou hrálo docela pohledný fotbal ve středu tabulky; přestup do ambiciózního Rennes se tak jevil být logickým krokem, už proto, že Antonetti je (stejně jako většina jeho úspěšných kolegů) znám výbornou prací s mladými hráči, stejně jako schopností uvažovat koncepčně a v dlouhodobém měřítku. Nějakou dobu to vypadalo na úspěch - Rennes pod jeho rukama vzkvétalo, úspěšně atakovalo pohárové příčky, a rapidně stoupající hvězda M'Vily fungovala jako maják a všudypřítomný důkaz světlé budoucnosti bretaňského klubu. Jenže právě s pohasnutím nadějného záložníka se vše začalo hroutit - Les Rouge et Noir se opakovaně dostávali do obrovských krizí, ze kterých nedokázali vybřednout, Antonetti se vyprofiloval jako zcela podprůměrný motivátor, a po pouhých čtyřech letech je tak po všem. Místo nové, slavné kapitoly v historii klubu se fanoušci dočkali pádu na pozice, které mají blíže k marastu, z něhož musel kdysi tým tahat fantastickými výkony Petr Čech.

Holohlavý kouč byl zkrátka příliš přemýšlivý, příliš citlivý a hodný (paralela s Antoine Kombouarém, který tváří v tvář plíživému rozvratu rovněž hledal chyby u sebe, místo aby si "zařval" a srovnal manšaft zpět do latě, není vůbec k zahození). V porovnání například s Christophe Galtierem, jehož Saint-Étienne dlouho kráčelo po stejné cestě, aby nakonec místo pádu vystřelilo k výšinám, šlo o rozdíl zcela evidentní. Loňské jaro byl na hrdý klub vyloženě žalostný pohled: dřívější chlouby, totiž obrana a celková organizace hry, se zcela rozpadly, chemie v týmu neexistovala, a viditelně zklamaný a vyčerpaný Antonetti se už ani nesnažil předstírat, že se s tím dá ještě před koncem sezony něco dělat. Jeho odchod byl jediným logickým vyústěním - vždyť trvat ročník o něco déle, hrálo by se v Bretani o záchranu.

Není to přitom tak, že by Antonetti nebyl schopným stratégem - naopak, zpočátku byl na jeho fotbal skvělý pohled. Svižné, agilní 4-2-3-1, smrtonosné brejky a perfektní organizaci hry pohřbívala zejména impotence v zakončení; jinak ale vypadalo Rennes jako učebnicová ukázka moderního francouzského týmu, spojujícího dohromady to nejlepší z tradice lokálních geniálních mozků (Leroy, Feret) a africké houževnatosti a fyzické vyspělosti (právě Rennes patřilo v poslední době k týmům s nejvyšším počtem černochů v kádru, což se logicky projevovalo na tom, že mu málokdy dělalo problém soupeře jednoduše uběhat, utavit). Antonettiho orchestr byl však vždy nesmírně náchylný k rozkladu - stačí jediná falešná nota, a dostaví se domino efekt. Zarputilost na trávníku nemůže nikdy zcela nahradit týmovou vítěznou morálku, a tu už musí svému mužstvu implantovat trenér.

Les Rouge et Noir jsou nicméně i na prahu nové sezony stále ambiciózním, slušně zajištěným klubem - a pod vedením Philippe Montaniera na ně budou kladeny nemalé nároky. Trenérská kariéra bývalého brankáře má zatím raketový spád - po rychlém otrkání se v Boulogne přišel postup do Ligue 1 a zároveň s ním i cena pro nejlepšího kouče druhé ligy; následovaly dva roky ve Valenciennes, během nichž se Montanierovi díky skvělým výsledkům a mimořádně atraktivnímu hernímu stylu v rozestavení 4-4-2 podařilo přitáhnout k malému normandskému klubu zraky nestranných fanoušků v celé zemi, a konečně přesun do San Sebastianu, kde mu stačily rovněž dva roky k dosažení čtvrté příčky, zajišťující Ligu mistrů. Jak moc může (nadevší pochybnost riskantní) angažmá v Rennes tento trend pozastavit?

Očekávat od červenočerných postup do milionářské soutěže by bylo pošetilé; jinak však důvodů k panice určitě není tolik, jak by závěr uplynulého ročníku implikoval. V první řadě - závislosti na M'Vilovi se tým už dávno zbavil, a jelikož vlastně nikdo z hráčů nepodával výkony hodné svého standardu, nebyl o ně zájem na přestupovém trhu, a do nové sezony tak Rennes vstoupí prakticky neoslabeno, ba naopak (přišel velezkušený Sylvain Armand z PSG, z Nancy se vrátil Yassine Jebbour). Dále je tu fakt, že Montanier přichází do týmu vlastně v podobné pozici, jako tomu bylo před jeho angažmá v Realu Sociedad - i Rennes je lokálně silným týmem s velkou tradicí, který mu může nabídnout patřičné zázemí a podmínky k dalšímu rozvoji..

..a v neposlední řadě nesmíme zapomínat ani na to, že se stále ani ne padesátiletý stratég poslední dva roky zdokonaloval v možná nejlepší lize současného fotbalového světa, v níž se mu podařilo dosáhnout výrazného úspěchu, a teď se vrací do soutěže, již si už dříve coby nováček dokázal rychle podmanit - jím vedené Valenciennes dosáhlo s mnohem chudší soupiskou a omezenějšími možnostmi lepších výsledků, než tomu bylo v minulé sezoně u Rennes. Jistě, stále jsou tu nemalé otazníky - aklimatizace, změna herního stylu z Antonettiho agresivních brejků na více kombinační, hravý, trpělivější fotbal - jenže pro tento tým, který před dvěma měsíci potupně předával žezlo nejlepšího bretaňského klubu historickým otloukánkům z Lorientu, prakticky neexistuje jiná cesta než vzhůru. Buďme zvědavi na to, jak dlouho to bude trvat.


Touto poslední částí se s Vámi loučím - francouzské léto roku jedna pomalu, ale jistě končí, a na práh už klepe nová sezona. Ta odstartuje už za týden soubojem posledních dvou mistrů, Montpellieru s PSG; do té doby se ještě dočkáte krátkého preview jednotlivých týmů, přehledu jejich aktivit na přestupovém trhu, a samozřejmě i prognózy na celkové umístění. Děkuji za přízeň a brzy "na viděnou"!
Autor: Dominik Zezula
Počet zobrazení: 2757
Komentáře (13 / 0 nových)
JohnnyCrash
02.08.2013 10:53
#
Poursuivants
dufs
02.08.2013 11:19
#
ELFCHILD
02.08.2013 12:36
#
pekne napísané :
Godwinson
02.08.2013 13:29
#
Jedna záludnější anketa než druhá.
Lille mně letos přijde prostě nanejvýš rozporuplné. Klíčoví hráči jsou fuč, Thauvin se ještě nedávno dosti vzpouzel, Mavuba by rád do PL, Rouxovi hrozí až devítiměsíční trest ... koupí z L2 skvělého Diabyho a pošlou ho hostovat do podřadného klubu v Belgii. Hodnotit se bude určitě až v září, ale zatím mi přijde Seydoux jak nalitej, byť samozřejmě kádr mají pořád dobrý.
smazaný uživatel
02.08.2013 14:25
#
Co je s Rouxem?
Godwinson
02.08.2013 15:49
#
Flusnul před týdnem na sudího.
Israha
02.08.2013 13:36
#
Na Rennes pod Montanierem jsem hodně, ale hodně zvědavý...
juninho8
02.08.2013 14:27
#
teraz ta anketa nejako nesedi mne....nechapem preco ma Fernandez tak malo hlasov pre montpellier bude uspech boj o EL na co podla mna maju,Rennes ma tie ciele si myslim take iste ale zase to dokuria a Lille ma tie ciele aj vyssie ale s tou prestupovou politikou co zatial maju mozu ist asi do riti...takze podla mna najvacsi uspech moze dosiahnut Fernandez...moj nazor
JackHerrera
02.08.2013 15:37
#
smazaný uživatel
02.08.2013 18:21
#
Rennes
smazaný uživatel
03.08.2013 08:42
#
Díky za tuhle sérii článků, parádně se to četlo!
smazaný uživatel
03.08.2013 12:27
#
složitě napsané :-)
smazaný uživatel
04.08.2013 11:13
#
Kdybych mohl, tak smeknu kilometrový klobouk před touto sérií článků . Něco tak informačně hodnotného, s vlastními názory, pěknou gramatikou a čtivostí jsem zde už dlouho neviděl
Já moc Ligue1 obrazem nesleduji, proto tyto informace strašně vítám, protože ze statistik tyhle věci vyčíst nelze. Autorovi děkuji a budu se těšit na další články
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce.
Registrace nového uživatele
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.
Anketa
Který z nových trenérů bude mít největší úspěch?
René Girard v Lille (59 / 43%)
Jean Fernandez v Montpellieru (17 / 12%)
Philippe Montanier v Rennes (62 / 45%)
Anketa byla ukončena!