Evropské koeficienty po pohárovém týdnu (11)

Dvojité anglické finále jako před dvěma lety k vidění nebude. Villarreal vyřazením Arsenalu sice narušil totální anglickou hegemonii, každopádně historicky rekordní sezónní zisk vrací Premier League po devíti letech na vrchol pětiletého žebříčku národních koeficientů. Konkrétně za období 2016/2017-2020/2021 určující pro nasazení do ročníku 2022/2023.

Dominanci anglických klubů posledních let dokumentuje i fakt, že předloňskou dvojici Liverpool - Tottenham vystřídají ve finále Ligy mistrů dva jiné týmy - Manchester City a Chelsea. Na jaře roku 2019 byly ve finále Evropské ligy Chelsea a Arsenal, tentokrát to bude Manchester United. Početnou kvalitou disponuje také španělská La Liga, která díky Villarrealu vyšle do některého z pohárových finále již jedenáctý různý tým. V případě triumfu "žluté ponorky" by se navíc na podzim ve skupině LM objevila hned pětice španělských týmů. Trenér Unai Emery je ve finále EL popáté, třikrát slavil se Sevillou, ve zmíněném finále před dvěma lety se mu to s Arsenalem, který tentokrát pro změnu vyřadil, nepovedlo.

Anglie (zisk 1.857, bilance 4-2-2, 3 bonusové body) protlačila hned trojici svých týmů až pod samotný vrchol a vytvoří nejvyšší sezónní zisk pohárové historie. V každém z vyřazovacích kol jarního play-off skončil právě jeden anglický tým - nejprve Leicester na kopačkách Slavie, v osmifinále EL pak Tottenham, ve čtvrtfinále LM Liverpool a v semifinále EL Arsenal. Pokud i ve finále neuspěje právě jeden anglický tým, přivlastní si PL po dvou letech opět obě pohárové trofeje.

Španělsko (zisk 0.714, bilance 1-2-1, 1 bonusový bod) si opět připsalo solidní sezónní výsledek a jako jediné dokáže alespoň z části konkurovat Anglii. Svou první pozici ovšem ztrácí a příští sezónu odstartuje s ještě větším mankem. Návrat na vrchol se tedy v dohledné době čekat nedá.

Itálie (zisk 0.286, bilance 1-0-1) se s ročníkem 2020/2021 rozloučila vítězstvím AS Řím proti Manchesteru United. Symbolicky tak zakončila úspěšnou snahu o udržení se na třetí pozici před Německem, což bude vzhledem k rozdaným kartám jejím úkolem i pro příští sezónu. První dvojice je totiž jasně odskočená.

Anglická dominance je zřetelná také ve vzájemných duelech týmů elitní čtveřice, kterých bylo dosud k vidění rovných 50. Posledním bude finálové střetnutí EL mezi United a Villarrealem. Zatímco celky z PL si připsaly celkem 17 vítězství, týmy z ostatních tří soutěží v souhrnu jen 21 vítězství. Dvanáct utkání skončilo remízou.


Francie (zisk 0.000, bilance 0-0-2) se v semifinále nezlepšila, neboť PSG prohrálo oba své zápasy. Celkový zisk z aktuální sezóny není bůhví jaký (nejnižší od sezóny 2007/2008), protože k PSG se z Ligue 1 pořádně nikdo nepřidal. Pro příští sezónu se nám proto rýsuje možný souboj o lukrativní pátou pozici mezi Francií a Portugalskem. Zajímavým z tohoto pohledu bude i nadcházející finálový duel v EL - pokud jej ovládnou United, půjde přímo do skupin LM i třetí celek francouzské ligy, pokud Villarreal, bude muset třetí tým z Francie do zrádných předkol.

Výpočet národních koeficientů

Vedle standardních 2 bodů za vítězství a 1 bodu za remízu (v předkolech pouze polovina, tedy 1 a 0,5) hrají důležitou roli body bonusové. V současném formátu připisují kluby do národních koeficientů 4 body za účast v základní skupině LM a 5 bodů za postup z ní do osmifinále LM. V jarních vyřazovacích bojích pak týmy vylepšují národní koeficienty ještě vždy 1 bodem za účast ve čtvrtfinále, semifinále i finále obou pohárů. Tyto zisky se dělí počtem všech klubů jednoho státu, které v sezoně do pohárů nastoupily. Česko získalo 33 bodů (16,5 Slavia, 9,5 Liberec, 4 Sparta, 2,5 Plzeň, 0,5 Jablonec), což po dělení pěti účastníky dává hodnotu 6.600 bodu. S tímto ziskem končí Česko na sympatickém 12. místě.

Četnost střetnutí top týmů

Letošní semifinále Realu Madrid s Chelsea FC bylo vůbec jejich prvním vzájemným duelem v rámci Ligy mistrů. Předtím na sebe oba velkokluby narazily naposledy v Superpoháru UEFA v roce 1998. Za Real chytal Illgner a v poli pobíhali například Roberto Carlos, Panucci, Hierro, Sanchís, Seedorf, Redondo, Mijatovič či Raúl. Ani tato hvězdná sestava však nestačila na předabramovičovskou Chelsea kolem Zoly, de Goeye, Leboeufa či Le Sauxe. Real Madrid coby vítěz LM podlehl Chelsea, vítězi PVP, 0:1. 

Pravda, Chelsea se itinerářem LM stala až po známých změnách v roce 2003, i tak se však se 17 účastmi řadí mezi nejčastěji startující týmy v LM. Ze čtyř elitních soutěží Evropy se více než 12 starty v LM může pochlubit 10 týmů. Kromě zmíněných Realu (25) a Chelsea (17) jsou to FC Barcelona (s vůbec nejvíce starty - 26), Bayern Mnichov (24), Manchester United (23), Juventus (21), Arsenal (19), AC Milán (17), Borussia Dortmund (15) a Inter (14). V této sestavě najdeme další dva případy bez vzájemného duelu.

Na scéně LM se spolu dosud neutkaly Inter s Juventusem a Chelsea s Borussií Dortmund. V prvním případě je vzájemná konfrontace ztížená faktem, že kluby z jedné ligy se spolu mohou potkat až od čtvrtfinále. U ostatních zmíněných týmů z jedné soutěže každopádně k takovým zápasům došlo. Absence vzájemného zápasu Chelsea s Dortmundem v LM je větší náhodou, účast obou klubů v LM se totiž překrývala hned v devíti sezónách.

Rozšíříme-li soubor týmů o další kluby s více než deseti starty, mezi které patří např. Liverpool, Manchester City, Atlético, Leverkusen či AS Řím, najdeme logicky více dvojic, které na sebe ještě nenarazily. Například AC Milán a Manchester City, u nichž se doba největší slávy míjí. City totiž hrají LM až od roku 2011, kdy u italského sedminásobného vítěze LM (respektive PMEZ) pozorujeme ústup z evropského výsluní. Oba celky na sebe mohly narazit jen ve třech sezónách a to se nestalo. To třeba souboj City s Atléticem, na který též zatím nedošlo, se mohl konat hned v osmi sezónách. A to samé platí i pro duel Atlética s PSG.

Naopak nejčastějším střetnutím zmíněných velkoklubů v LM je duel Realu Madrid s Bayernem Mnichov. Proti sobě stály celkem ve 20 zápasech, paradoxně však nikdy ne ve finále. Ani ve skupinách toho spolu moc nenahrály, často totiž šly do osudí z prvního koše. Hned polovina vzájemných zápasů těchto gigantů byla k vidění v semifinále LM. 

Druhým nejčastějším vzájemným soubojem velkoklubů je utkání Realu Madrid s Juventusem. Proti sobě stály hned šestnáctkrát, z toho dvakrát ve finále - v roce 1998 i 2017 se radoval Real Madrid. 

Třetím klasickým zápasem LM je duel Barcelony s AC Milán. Jediné vzájemné finále v roce 1994 jasně ovládl italský celek. Celkem se tyto rezonující fotbalové značky potkaly v LM patnáctkrát, naposledy však na podzim roku 2013. Ostatně právě od té doby AC Milán v LM chybí!

Hned čtrnáctkrát se proti sobě postavily Barcelona a Chelsea. Zlaté období těchto utkání spadá mezi roky 2005 a 2009, kdy si spolu během pěti sezón zahrály rovnou ve čtyřech ročnících, tedy celkem v osmi zápasech. V sezónách 2005/2006 a 2008/2009 se Barcelona po překonání Chelsea v jarním play-off nakonec radovala z celkového vítězství v LM, analogicky to platí i pro Chelsea při jejím jediném triumfu v sezóně 2011/2012.