Andrej Kvašňák - Šéf

"Fotbal jsem miloval, klidně bych ho hrál zadarmo i dnes," prohlásil způsobem sobě vlastním jeden z nejlepších československých hráčů historie. Ve Spartě si dokonce odhlasovali, že v jejich klubu lepší fotbalista nikdy neběhal. I když "neběhal"... To je příliš silné slovo. S Andrejovým běháním to nebylo zas tak žhavé, ale postupně. Nejprve ho nechme narodit se.

To ale musíme do Košic do roku 1936. Tam dělal své první krůčky kolem stojanu s houslovým partem. Uměnímilovní rodiče z něj totiž chtěli mít houslového virtuóza. Ale než hrát druhé housle v nějaké košickém divadelním ansáblu, to raději hrát první housle v ligovém mužstvu, říkal si patrně malý Andrejko kromě toho, že ho ten fotbal bavil přece jen o něco víc. A tak přišly Košice o průměrného šumaře, zato československý fotbal nepřišel o vynikajícího hráče, jakých po tuzemských stadionech běhalo opravdu jen velmi málo.

Jeho trápení houslí měli možnost slyšet všichni v ulici, jeho trápení protihráčů při klukovských pouličních kláních si brzy povšiml trenér žáků Jednoty Košice Bauer a pozval ho na trénink. Dal mu pět korun s tím, že se má nechat vyfotit na registračku. Andrej se s tolika penězi cítil tehdy krátce po válce jak král, a jelikož nebyl lakomý, nastalo královské dělení - všechny kamarády pozval na bonbóny. Bauerovi se pak samozřejmě vyhýbal, ale v jedoucí šalině to dost dobře nejde. Bauer to naštěstí vzal sportovně, čapl ho za flígr a k fotografovi ho osobně dovedl. Pak hned na trénink. Té ztracené pětikačky nikdy nelitoval.

Andrej si totiž počínal suverénně a bez problémů přešel časem do dorostu. Učil se soustružníkem a v mezičase vybojoval třikrát titul dorosteneckého mistra republiky. Brzy nato debutoval v dorostenecké reprezentaci, kde se hned uvedl gólem a po návratu v sobotu ráno se šel podívat na zápas béčka Košic. Protože se však sešlo málo hráčů, přemluvili ho, aby navzdory únavy z cesty nastoupil. Musel si ale zajet na kole pro kopačky, tak velké v inventáři klubu nebyly. Nastoupil, dal dva góly a vysloužil si pozvánku do áčka. Na tréninku tak zaujal, že se už do béčka nevrátil. Hrál za první tým, než musel narukovat.

Hlásil se v Dukle Trenčín, odkud si to záhy mašíroval do Tankisty Pardubice. Zde se setkal např. s Tomášem Pospíchalem či Vladimírem Kosem. Tam nakoukl do ligy a jak to tak bývá, ligové pižmo lze z kopaček těžko setřást. Po dvou letech služby vlasti se vrátil sloužit košické Jednotě. Kopal ligu a vůbec ne špatně. Brzy však zatoužil po změně. A důvodů bylo více. Kromě těch fotbalových i ty osobní povahy. Chtěl se ženit, ale neměl kde bydlet. Vedení klubu mu sice byt slíbilo, ale že prý musí počkat. Přihlásila se Trnava, po ní Slovan, ale i tam to pohořelo na bytové otázce. Navíc s ním jeho zaměstnavatel - Pozemní stavby Košice - odmítl rozvázat smlouvu (Pozn. Hráči bývali většinou formálně zaměstnáni u podniku, který "sponzoroval" klub. Pojem profesionál byl považován za nadávku, proto byli oficiálně zaměstnanci fabriky, druhý plat pak brali bokem v klubu. Vedení podniku pak mělo kromě krajského tajemníka ÚV KSČ velký vliv při rozhodování při těch velice řídce se vyskytujících přestupech.).

Nicméně když byl Kvašňák na podzim roku 1960 nominován na přátelák s NSR hraný v Praze, odchytli si ho sparťanští šíbři. A protože už od žáků, kdy hráli předzápas na Bohemce, toužil do Prahy, plácli si. Začal pořádný hukot, protože causa dostala morální i politický podtext, a to v té době nebyla sranda. Jeho kádrový posudek zněl hrozivě, za podobné se tehdy i zavíralo. Podnik ani klub ho nechtěly pustit, ale on s oběma nakonec vyběhl. Využil toho, že HUKO Košice, podnik s vládními zakázkami, dělal nábor. Tam ho jeho dosavadní zaměstnavatel pustit musel. A pak už nebyl problém ve zkušební lhůtě přejít do ČKD a sparťan byl na světě. Košičtí mu to zazlívali ještě dlouho po tom, byl pro ně Jidášem. Zklamání východňárů bylo veliké, jeho popularita ve městě byla v té době mimořádná, lidi ho milovali, ve frontě na lístky do kina ho pouštěli dopředu i staří lidé, jen aby Andrejko nemusel čakať. Odcházel po skončení podzimní části sezóny, kdy měli košičtí 15 bodů, letenští pouhých 7 a byli na sestup. Nakonec se zachránili na úkor koho jiného než právě Košic, když jim ve vzájemném zápase dal 2 góly kdo jiný než Andrej Kvašňák.

Chvilku trvalo, než mu sparťanské publikum přišlo na chuť, zpočátku mu pro jeho neortodoxní styl přezdívali Hajaja. Ovšem pak se i tady stal jejich miláčkem a fanoušci začali chodit speciálně na něho. Stal se králem Letné, velkým šéfem, kolem něhož se vše točilo. Tak ostatně zněla i jeho přezdívka - Šéf. Šéf, který strhával tým k nebývalým výkonům, ke zvrácení ztracených zápasů, který v nejtěžších okamžicích přebíral zodpovědnost a který šel vždy příkladem svým zaujetím pro hru. Diváci ho opravdu milovali.

Asi málokterý náš fotbalista měl kdy tak mocný vliv na diváky jako on. Kromě toho, že to s nimi vážně uměl, měl až neskutečné charisma. Vždy říkával, že diváci jsou rovněž v sestavě. Hrál pro ně, byl šoumen, který pro publikum jen málokdy něco nevymyslel, někteří známí si u něj dokonce objednávali, co chtějí vidět - nafilmovaný pád, zalomení rukama, takovou a takovou kličku atp. Když někdo na Letné tvrdě fauloval Kvašňáka, hrozil mu bezmála lynč. Ale pak Andrej zvedl ruce nad hlavu a všichni byli rázem jak pěna. Nechal se třeba minutu před pauzou odnést na nosítkách, aby pak byl přivítán dlouhotrvajícím bouřlivým aplausem. Diváci byli najednou nažhaveni a hnali Spartu na zteč. Nesčetněkrát se stalo, že je osobně vybláznil ke zběsilému fandění, které nabudilo tým takovým způsobem, že soupeř byl v koncích. Ivo Viktor ve své autobiografii vzpomíná na zápas, v němž po první půli vedla Dukla 3:1, aby to pak po Andrejově zásahu prohrála 4:3. Když třeba hrál se Spartou v Montevideu, byli rudí upozorňováni na hráče Sancheze, který uruguayské publikum bavil uruguayským humorem - v nepozorované chvíli roztrhl protihráči trenky. Zkusil to i na Andreje a povedlo se. Diváci řvali radostí a Andrej? Ne, neoplatil mu to, ale roztrhl si je úplně a pak je uchopil jako toreador muletu a začal pobíhat kolem Sancheze a volat "olé". Po zbytek zápasu fandil stadion Spartě...

Lidé opravdu chodili jen na něj, když po sedmi letech přestoupil do Mechelenu, návštěvy výrazně poklesly. Při sepisování článku jsem nenarazil na to, jak ho brali fandové soupeře, takže je jen čistou domněnkou, že je musel na jedné straně provokovat teatrálními gesty, na druhé i oni podle mne museli mít tohoto hráče svým způsobem rádi - pořád ještě nehovořím o stylu hry, o tom až později. Neměl problém jim zamávat, popovídat si s nimi, udělat nějakou fintu, aby je pobavil. To se cenilo vždy. Přinejmenším byl určitě hluboce respektován. Když třeba přijela Sparta do Chartúmu bez něj, prohlašovali fanoušci: "To není Sparta, není tam Kvašňák". A v Jižní Americe přelézali plot a pelášili na hřiště, aby se jej aspoň dotkli. Hrát dnes, stal by se beztak obletovanou hvězdou na úrovni těch nezářivějších.

Jak to uměl s diváky, uměl to i s rozhodčími, spoluhráči i protihráči. Devadesát minut do nich furt něco hustil. Tu rozhodčího pochválil za dobrý výrok, tu mu vyčinil za nepovedený, přičemž nikdy neurážel, tu ostentativně gestikuloval a domlouval mu, tu se ho zeptal, zda ví, co dělá jeho žena, když on tu píská, nebo zda nemá v domácím hledišti příbuzné, že píská proti Spartě, jindy ho namísto kritiky za chybu pochválil... Zalomením rukama nad nějakým jeho rozhodnutím se stal z tohoto sudího tento nebožák vyvrhelem, takže se pak leckdy snažil, seč mohl, aby si to u publika vyžehlil. Třeba se stalo, že už toho měl některý z nich dost a dal to Kvašňákovi najevo, a on že ano, že spoluhráči domluví, aby se polepšil. A opravdu se stávalo, že mu to rozhodčí sežral. Stejně jako když byl proti Spartě odpískán přímák, míče se chopil Kvašňák a rozehrál. Hrálo se dál, sudí byl tak znejistěný, že než si uvědomil, co se stalo, bylo pozdě. "Asi som sa pomýlil," prohodil k němu Andrej později. Zkoušel to na ně i filmováním penalt - "Půldruhýho metru před lajnou jsem padal a polovinou těla jsem byl ve vápně, to musel pískat," říkal později se smíchem. A opět - spíše šlo o tlak na rozhodčího, než o vymodlení si dvou tří penalt za zápas, navíc prý padal, jen když byla měkká tráva...

Spoluhráče burcoval taky náramně. Koneckonců byl Šéf. Třeba v existenčním mači v Žilině ve dvaašedesátém, kdy šlo o pád do II. ligy. Po 1. poločase prohrávala Sparta 0:2. "Ještě jsme neprohráli, Vendo, čakaj uličku," řekl Maškovi, jemuž pak poslal uličky dvě a remíza znamenala záchranu. Anebo v tom barážovém duelu zápase s Maďary o postup do Mexika, který pamětníci považují za jeden z největších zápasů naší historie. Vlastně už v domácím zápase s nimi, kdy jsme po poločase prohrávali 1:2 a Maďaři nás pořádně mleli. O přestávce přišel do šatny a tou svou českoslovenštinou povídá: "Chalani, bol som teraz na záchodě, ale musel som ísť jinam, všetky boli obsazené Maďarmi." Z mužstva spadla deka a on sám se rozehrál k jednomu z nejlepších výkonů své kariéry. Hrál přímo skvostně a hlavou snížil na 2:3. V hledišti to bouřilo tak, že nebylo slyšet vlastního slova, bylo jen vidět, jak se Kvašňák otáčí do všech stran, střídavě zvedá a svěšuje ruce a otevírá pusu. To publikum i spoluhráče tak vydivočilo, že Maďary zmáčkli a zaslouženě srovnali. "Ať žije Kvašňák," skandoval zaplněný stadión dlouhé minuty... Ve zmiňované baráži hrané v Marseille pak v hustém lijáku hrál opět fantasticky, řídil hru, neúnavně pendloval po celém hřišti a navíc otevřel skóre penaltou, od níž všichni ostatní utíkali pryč. Levačkou napálil vodou nacucaný balon do horního rohu a kluci pak po skvělém výkonu zdolali nesmírně silné Maďary 4:1. Všemi evropskými médii běželo unisono - Kvašňák se zasloužil o postup Čechoslováků. To už hrál v Mechelenu, kde byl také králem.

A ještě na skok k tématu Kvašňák a protihráči. To je též něco... Obráncům říkal, kudy přes ně přejde, brankářům při penaltách ukazoval, kam jim to kopne, a při přímácích jim radil, ať nevybíhají, že to třeba chytnou dřív. A když někoho načal, byl jeho. Samostatnou kapitolou byli jeho osobní strážci. Když to byl nějaký benjamínek, který se od něj nehnul ani na krok, zavedl ho k postranní čáře na půlku a tam s ním několik minut jen tak stál. "Povídám mu, že tam zůstanem, že to nejde pořád běhat. A jestli zná nějaký fóry," vzpomíná v knize Slavné nohy. "Přišel pomezní a ptá se, co tam děláme, a já odvětil, že hrajeme osobku. A mladíkovi jsem vysvětlil, že mě nesmí mydlit. Ale najednou měli naši míč a já si o něj řekl, a než si bažant vzpomněl na vtip, tak jsme založili útok a ohrozili branku."

Svérázný byl i ve vztahu k trenérům. Byl jejich prodlouženou rukou na hřišti, jak zní jedno klišé. Ale jinak se to nazvat nedá. Když přišel na Letnou Václav Ježek, přivítal ho slovy: "Trenérko, ak budete něco potrebovať, obráťte sa na mně." Ježek pak vzpomíná, že spolu pak vycházeli krom jednoho incidentu výborně. To se nějak domákl, že si má Andrej přivést na pokoj kočku. Po půlnoci pak uviděl po pavlači běžet z Kvašňákova pokoje nějakou holku a Andreje za ní. Vběhl do opuštěné cimry a schoval se po peřinu. Když se laškování chtivý párek vrátil do pokoje, padla dívčina na lůžko a zaječela. Andrej rožnul a v naprostém klidu povídá: "To je náš český Herrera, najlepší a najslavnejší trenér." Holka utekla a Andrej pokračoval: "Trenérko, dáme si vínko." Ježek však odmítl Kvašňákovo pohostinství a namísto toho mu vystavil účet na tisíc korun. Za čtvrt roku si pak Andrej postěžoval u předsedy Spartaklubu, že obdržel pokutu za porušení životosprávy a dostal prachy nazpět.

Záhy po přesídlení do hlavního města se usadil v reprezentaci. Výrazným způsobem se podílel na postupu do Chile a těšil se na šampionát. Avšak když na jednom tréninku kopl namísto do míče do drnu, ozvala se prudká bolest v koleni. Vyšetření odhalilo poškozený meniskus a on musel pod nůž. Co z toho, že se operace podařila, v nominaci na MS jakožto rekonvalescent chyběl. Fotbalista, který se chce dostat na světový šampionát, je ochotný udělat pro to všechno. Andrej nafasoval kolo a kromě léčby ve Vojenské nemocnici denně jezdil trasu Kladno a zpět. A jak byl miláčkem tribun, stal se i miláčkem těch, které pravidelně potkával na trase. Mávali mu, povzbuzovali ho, tleskali mu. "Zavěs se, Andrejko," volali na něj řidiči náklaďáků. "Vďaka, ale jedete moc pomalu," vracel jim to. Koleno se ale hojilo rychle, pomohla i vodoléčba v Piešťanech, masáže a několikakilometrové túry a tak ještě stihl část jarní sezóny. Leč forma byla tatam, nebylo proto divu, že se mezi vyvolenými neocitl. Ale na soustředění v Itálii učinil Rudolf Vytlačil zase jeden ze svých skvělých tahů a nerozehraného Kvašňáka bez formy do Chile vzal. Tam předváděl fantastické výkony. V záloze s Masopustem, kdy Pluskal se posunul na stopera, vytvořili zcela výjimečnou dvojici, jednu z nejlepších, jaké jsme kdy měli, "mozkový trust", jak s oblibou píší novináři. Finále občas běží v televizi, sami můžete posoudit. Zahrál v něm opravdu skvěle, jako ostatně ve všech předchozích duelech.

Žurnalisté celého světa žasli nejen nad naším týmem, ale i nad jednotlivými hráči. Nad těmi, které do té doby neznali, pak o to víc. Jedním z nich byl i Andrej Kvašňák. "Muž, který chodí, ale je všude, kde to je zapotřebí." "Nejpomalejší hráč, který je všude nejdřív." Podobnými hláškami častovali sparťanského středopolaře či staženého útočníka, který uchvátil fotbalový svět. Čím? No čím asi, svou hrou.

V první řadě byl obdařen báječnou levačkou. Pravá byla o něco horší, ale zato ta levá... Dokonalá... Ono to tak bývá, že ta jednonohost leváků víc bije do očí, zato se však tou levačkou vykopou až na sám vrchol (viz Puskás či Maradona). Rozdával s ní milimetrové přihrávky, jeho uličky byly jedna báseň, jeho trestňáky jakbysmet. Technicky byl na té nejvyšší úrovni, jaké vůbec lze dosáhnout, jakkoli to kvůli jeho postavě na první dojem nepůsobilo. Měřil sice jen 190 cm na špuntech, jak říkával, přesto vypadal vyšší než všichni ostatní. Pohyboval se tak nějak zvláštně komíhavě, a když tento komíhavý pohyb doplnil ještě klamáním těla, byli obránci nahraní. Vzít mu míč nešlo, perfektně si ho kryl tělem a dokázal odhadnout pohyb soupeře.

Řídil hru, řídil ji znamenitě, geniálně, byla to nejvyšší šarže na bojišti, generál, jenž kolikrát sám během hry určoval taktiku, aniž by tím ovšem zmenšoval autoritu trenéra. Strhával spoluhráče svým výkonem i svým nasazením, svým umem a svými schopnostmi, přitom však proslul nenapodobitelným stylem běhu. "Uhánějící Kvašňák nebyl dosud spatřen," píše V. Houška v knize Železná Sparta. "Ba ani klus nepřehání: jeho krok není krokem sprintera, nýbrž krokem nespěchajícího štrekaře a ještě spíš krokem nespěchajícího chodce." Vzpomeňme však přitom na titulky zahraničních listů - je všude, kde je to zapotřebí, a je tam první. To byla záhada pro všechny odborníky: Jiní hráči sprintovali, ostošest běhali, ale on byl u balonu přesto pokaždé dřív. Byl prostě furt v pohybu, tím svým poloklusem, polochůzí se nezastavil a obsáhl tak nejen celý plac, ale většinu míčů. Pak je rozdával tak, že kolikrát překvapil i sám sebe. Nadto byl vynikající hlavičkář. "Neměl efektní vysoký výskok jako Pluskal nebo Popluhár, ale tím svým zvláštním způsobem se dostával stejně vysoko jako oni, ač to tak vůbec nevypadalo, v hlavě měl stejnou přesnost a cit jako v noze," vzpomíná Viktor. Všechny tyto atributy přiměly zástupce renomovaných světových klubů, aby ho chtěli do svých řad. Jenže tehdy se v produktivním fotbalovém věku mohlo jít ven jen ilegálně, proto musel válet doma. PSG za útočné trio Mráz - Kvašňák - Mašek jednou nabízelo 500 Renaultů a částky za samotného Andreje zůstanou asi navždy utajeny. Musely být na tu dobu obrovské, chtěli ho všude, můžeme se jen domýšlet. Až v 31 ho milostivě pustili do Mechelenu, kluka, kterého chtěl celý svět...

Spartě pomohl získat Čs. pohár a po 11 letech titul, když o dva roky přišel další, měli Letenští zas na dalších 17 let v tomto směru utrum. Když odešel, prohlásilo někdejší vynikající sparťanské pravé křídlo Jan Říha, že nepřišel nikdo, kdo by ho nahradil alespoň na 50%. V nedávném hlasování fanoušků o nejlepšího českého hráče století obsadil 10. místo a dostal se do nejlepší sestavy všech dob. V obdobné sparťanské anketě zvítězil. Porazil takové plejery, jako byli Pilát, Káďa, Burgr, Čtyřoký, Braine, Olda Nejedlý, Honza Říha, Ludl, Mašek aj. Pro mnohé to nebylo žádné velké překvapení, pro jiné, kteří se prezentovali jako kovaní sparťané, jako kupř. nejmenovaný reprezentační obránce Tomáš S., pro něhož to bylo první seznámení se s tímto jménem, ano. I k tomu slouží tyto mé články, aby se nezapomínalo na ty, kteří by měli být pro každého nezapomenutelní. Přestože už nejsou mezi námi. Andrej Kvašňák vulgo Šéf zemřel 18. 4. 2007.