A kdo že to komentuje?
Pomalu se nám rozebíhá nová sezona. Pauza od fotbalu naštěstí nebyla ani letos dlouhá, neboť v červnu a v červenci jsme mohli a stále můžeme sledovat více turnajů. Na vítězky ženského Eura a vítěze Gold Cupu si ještě musíme počkat, ale mistry světa do 20 let už známe. Nás však bude v tomto článku zajímat především akce, která se uskutečnila minulý měsíc v Brazílii.
Pohár konfederací FIFA se postupně stává čím dál prestižnějším. Proto můžeme být rádi, že jsme jej mohli sledovat i na obrazovkách České televize. Na druhou stranu se ale nemůžu ubránit dojmu, že byl touto institucí pojat spíše jako trénink pro méně zkušené komentátory. Vždyť hlas takového Jaromíra Bosáka jsme mohli slyšet pouze při zápase Brazilců s Italy, Pavel Čapek pak slovem doprovodil utkání dvě (pravda, na jeho projevu ovšem v poslední době ty očekávané zkušenosti z téměř třicetileté praxe nějak nejsou znát).
Ač se to zdá být takřka neuvěřitelné, snad žádnému z těchto pánů, které máme poslouchat, nedošlo, že FIFA Confederations Cup není Pohár konfederace, nýbrž Pohár konfederací! Je to jednoduché - UEFA (Evropa), CAF (Afrika), CONMEBOL (Jižní Amerika), CONCACAF (Severní a Střední Amerika a Karibik), OFC (Oceánie), AFC (Asie) - všechny pořádají své seniorské kontinentální mistrovství, a kdo obsadí první místo, zahraje si v dějišti mistrovství světa už rok před jeho začátkem. Tyto týmy pak doplní úřadující mistr světa a mančaft pořadatelské země, přičemž tento model platí od roku 2005. Nicméně to jsme malinko odbočili, protože, jak je patrné z nadpisu, náplní tohoto článku není historie Poháru konfederací. Pokud se o ní chcete přeci jen dozvědět více, určitě víte, kam se podívat.
Chtělo by se říci, že největší Achillovou patou českých komentátorů (tedy především těch z ČT) je správná výslovnost jmen hráčů. Kdyby jen třeba takový Javier Mascherano věděl, mohl by vyprávět. Už byl "Masčeranem" (správná španělská výslovnost), "Maskeranem" (tolerovaná italská výslovnost) i "Mašeranem" (nesprávná výslovnost) nebo "Mačeranem" (nesprávná výslovnost). Na Poháru konfederací připomněli tento nešvar paradoxně ti poslední, od kterých bychom měli něco takového očekávat. Kupříkladu Ondřej Lípa, jenž dělal před dvěma lety při zápase Plzně s Barcelonou ve španělštině (!) rozhovor s Andrésem Iniestou, překřtil uruguayského záložníka Waltera Gargana na "Waltera Gargáňa", čehož se samozřejmě musel chytit kolega Kalous. A co takový Josef Němec, který hrál tři roky v Mexiku? U něj byl z této nádherné země pocházející útočník Manchesteru United Javier Hernández chvíli jak (správně) "Ernandesem", tak "Hernandezem". Jak je to možné?
Těžko říct. Ale spolukomentátoři ... to je kapitola sama o sobě. Právě pan Němec se v poslední době nepěkně odvázal. Jeho zcela evidentní držení palců Španělsku bylo dosti iritující. Sportovní komentátor by měl veřejně projevovat své sympatie k jednomu týmu snad jedině v případě, když hraje český národní tým nebo český zástupce v evropských pohárech. Luděk Zelenka zase občas přijde s opravdu zajímavým postřehem, ale pak je schopný několikrát zopakovat ty nejprofláklejší komentátorské fráze. Pavel Karoch a Vladimír Táborský jako jediní dva mluví vždycky přímo k věci, avšak zatímco ten první jako by se sem tam nevědomky opakoval, ten druhý trefně komentuje dění a to prosím pěkně, jak jistě všichni dobře víme, i o poločasové pauze. Marcel Lička byl povětšinou jen málo výrazný. Někdy holt není přijmout bývalého hráče do pozice spolukomentátora ten nejrozumnější krok.
I Mistr Bosák se někdy utne. Teď nejde jen o neustálé zaměňování Bruna Alvese a Daniho Alvese (takový Pavel Čapek se nás zase na Poháru konfederací snažil přesvědčit, že "Leandro Damião nosí na dresu přezdívku Jô", přičemž se ale ani v tomto případě rozhodně nejedná o jednoho a toho samého fotbalistu). Nicméně Jaromír Bosák je jeden svůj přehmat (viz třeba zápas Jablonec - Plzeň v minulé sezoně, během kterého prohlásil, že "Olomoučtí budou zahrávat rohový kop") schopen vykompenzovat jinak opravdovým zaujetím pro hru (platí i pro pana Vláška) a klidně deseti povedenými hláškami. Hláškovat se, takřka evidentně podle jeho vzoru, snaží i Jiří Štěpán, ale jaksi mu to skoro vůbec nejde a nezřídka kdy se do těch svých pokusů zamotává. Na sto pokusů o cool hlášku připadá tak devět zdařilých. A Pavel Čapek? To je, bohužel, v poslední době teprve legrace!
Legrace, která dokonce přesahuje rámec fotbalových přenosů. Jistě si vzpomenete, jak označil Miroslavu Knapkovou za "olympijskou vítězku ve skifu mužů". Ale pojďme zpět k fotbalu, u kterého se v poslední době de facto málokdy věnuje tomu opravdu podstatnému a se svým komentářem je často tak nějak pozadu (a někdy snad dokonce i napřed!?!). Opět využijme Poháru konfederací, kdy po skončení finálového zápasu, ve kterém by mimochodem, kdyby trochu chtěli, Brazilci v pohodě Španělům nastříleli i více než pět gólů, zase došlo na podivuhodná slova. Pan komentátor vůbec netušil, jaké ceny se zrovna předávají (přitom stačilo přečíst si titulek pod jménem hráče) a opravil se až za mnoho, mnoho sekund. A co zamrzí ještě více, tvrdil divákům, že Fred vstřelil na turnaji čtyři góly, zatímco Fernando Torres pět, a proto získal Zlatou kopačku. Snad každý druhý divák přitom věděl, že oba vstřelili po pěti gólech, ovšem španělský útočník potřeboval k dosažení této mety méně odehraných minut. (Fakt, že se při prvním záběru na kolumbijskou zpěvačku Shakiru museli s Luďkem Zelenkou přiznat, že "opravdu netuší, o jakou brazilskou celebritu jde" a když to zjistili, při těch dalších si počínali tak suveréně, jako by jí tento umělecký pseudonym sami dali, raději nechme úplně stranou.) Čím to může být? Čím to je? Patrně podceněním přípravy. Byla-li vůbec nějaká.
A tady se v podstatě dostáváme, jak se říká, k jádru pudla. Protože profese fotbalového (nebo vůbec obecně) komentátora ... to je běh na dlouhou trať. Jinými slovy, televize od vás očekává, že se této práci budete věnovat několik let (na rozdíl třeba od takové pozice sales managera, kde když se neprodává, tak prostě letíte). Takže proč se zdržovat nějakou přípravou, když to vždycky můžu nějak "vokecat", protože vím, že ať budu plácat cokoliv, je ohromně malá pravděpodobnost, že by místo mě mohl být přijat někdo jiný?!? A když budu říkat jó velké nesmysly, dá se to do nějakého zábavného silvestrovského pořadu a všichni se tomu zasmějeme.
No, rozhodně by tam neměly chybět úvahy Radka Bauera, během kterých před lety při zápase Ligy mistrů mezi Villarrealem a Arsenalem diváci nevěřili svým uším. Po sledování opakovaného záběru jsme se přesunuli zpět do reálu. V ten moment střihl Emmanuel Adebayor nůžkami a vsítil úžasný gól, načež o sobě dal vědět zmíněný pan komentátor: "No, a teď mi řekněte, co se to stalo. To vypadá, že dali gól." Následovala znovu několikasekundová pauza, dokud se u týmu z Londýna nerozsvítila na ukazateli skóre jednička. "Tak ano, tak dali gól. Arsenal vede jedna nula," pokračoval. Anebo při jednom z ligových zápasů: "Vítejte na zaplněném letenském stadionu. A když říkám zaplněném, myslím tím jen z části. Diváků opravdu mnoho nepřišlo." Při zahajovacím zápase Poháru konfederací se tímto úvodem nechal do značné míry inspirovat taky Ondřej Lípa. Stejně tak občas perlí další jejich kolegové. Povídání Davida Kozohorského při finále mistrovství světa "dvacítek" o tom, že "Ghana tvoří velké africké trio, spolu s Kamerunem, Pobřežím slonoviny, Nigérií ... Egyptem," nutí diváky buď se smát, nebo jen nevěřícně kroutit hlavou.
Kde se začal lámat chleba? Podle mě patrně někdy po MS 2006. Další velký turnaj, tedy Euro 2008, pro sebe ukořistila Prima. Ta, dá se říci, v současné době zvolila vcelku optimální koncepci svého fotbalového studia Ligy mistrů a především Jiřího Vrbu lze označit za vcelku svědomitého komentátora (I když mít na sobě při živém vstupu bundu Manchesteru United taky není zrovna profesionální). "Nova k.... fotbal!" Tohoto skandování fanoušků jsme se za dob Vaška Tittelbacha (k jeho úrovni už některým nynějším následovníkům, bohužel, mnoho nezbývá) dočkávali pravidelně. Nyní je situace taková, že žádná jiná televizní stanice nepřijala jako komentátory osoby s tak málo příjemným hlasem, ale i poněkud zkreslenými představami, jelikož se často stává, že když je hráč s míčem ani ne deset metrů za středovým kruhem na polovině soupeře, zrovna pan Radotínský už vehementně prohlašuje, že "se ocitl v obrovské šanci". Teď už jen abychom začali vídat fotbalové přenosy na TV Barrandov ...
Profese fotbalového komentátora rozhodně není jednoduchá, ale ti, kteří ji vykonávají, by se spíše měli radovat z privilegií, která jim poskytuje a na oplátku jakožto projev vděčnosti předvést co možná nejlepší výkon, který se pochopitelně neobejde bez pečlivé přípravy. Vždyť kdo z nás by se nechtěl zadarmo a ještě ke všemu takřka na ta nejideálnější místa podívat třeba na Nou Camp, do Allianz Areny nebo do Celtic Parku? A co teprve takové mistrovství světa, kam se "obyčejný" občan prakticky nemá šanci dostat? Pro fotbalové komentátory je to v podstatě samozřejmost. Přejme jim to, ale ať jejich povídání odpovídá důležitosti a prestiži turnaje. Ať se předtím, než něco řeknou, zamyslí nad tím, co chtějí říct. Ať se někdy klidně odmlčí, než aby říkali nějaké nesmysly či provařené fráze. A ať si někteří z nich začnou uvědomovat, že je poslouchají lidi!
Ač se to zdá být takřka neuvěřitelné, snad žádnému z těchto pánů, které máme poslouchat, nedošlo, že FIFA Confederations Cup není Pohár konfederace, nýbrž Pohár konfederací! Je to jednoduché - UEFA (Evropa), CAF (Afrika), CONMEBOL (Jižní Amerika), CONCACAF (Severní a Střední Amerika a Karibik), OFC (Oceánie), AFC (Asie) - všechny pořádají své seniorské kontinentální mistrovství, a kdo obsadí první místo, zahraje si v dějišti mistrovství světa už rok před jeho začátkem. Tyto týmy pak doplní úřadující mistr světa a mančaft pořadatelské země, přičemž tento model platí od roku 2005. Nicméně to jsme malinko odbočili, protože, jak je patrné z nadpisu, náplní tohoto článku není historie Poháru konfederací. Pokud se o ní chcete přeci jen dozvědět více, určitě víte, kam se podívat.
Chtělo by se říci, že největší Achillovou patou českých komentátorů (tedy především těch z ČT) je správná výslovnost jmen hráčů. Kdyby jen třeba takový Javier Mascherano věděl, mohl by vyprávět. Už byl "Masčeranem" (správná španělská výslovnost), "Maskeranem" (tolerovaná italská výslovnost) i "Mašeranem" (nesprávná výslovnost) nebo "Mačeranem" (nesprávná výslovnost). Na Poháru konfederací připomněli tento nešvar paradoxně ti poslední, od kterých bychom měli něco takového očekávat. Kupříkladu Ondřej Lípa, jenž dělal před dvěma lety při zápase Plzně s Barcelonou ve španělštině (!) rozhovor s Andrésem Iniestou, překřtil uruguayského záložníka Waltera Gargana na "Waltera Gargáňa", čehož se samozřejmě musel chytit kolega Kalous. A co takový Josef Němec, který hrál tři roky v Mexiku? U něj byl z této nádherné země pocházející útočník Manchesteru United Javier Hernández chvíli jak (správně) "Ernandesem", tak "Hernandezem". Jak je to možné?
Těžko říct. Ale spolukomentátoři ... to je kapitola sama o sobě. Právě pan Němec se v poslední době nepěkně odvázal. Jeho zcela evidentní držení palců Španělsku bylo dosti iritující. Sportovní komentátor by měl veřejně projevovat své sympatie k jednomu týmu snad jedině v případě, když hraje český národní tým nebo český zástupce v evropských pohárech. Luděk Zelenka zase občas přijde s opravdu zajímavým postřehem, ale pak je schopný několikrát zopakovat ty nejprofláklejší komentátorské fráze. Pavel Karoch a Vladimír Táborský jako jediní dva mluví vždycky přímo k věci, avšak zatímco ten první jako by se sem tam nevědomky opakoval, ten druhý trefně komentuje dění a to prosím pěkně, jak jistě všichni dobře víme, i o poločasové pauze. Marcel Lička byl povětšinou jen málo výrazný. Někdy holt není přijmout bývalého hráče do pozice spolukomentátora ten nejrozumnější krok.
I Mistr Bosák se někdy utne. Teď nejde jen o neustálé zaměňování Bruna Alvese a Daniho Alvese (takový Pavel Čapek se nás zase na Poháru konfederací snažil přesvědčit, že "Leandro Damião nosí na dresu přezdívku Jô", přičemž se ale ani v tomto případě rozhodně nejedná o jednoho a toho samého fotbalistu). Nicméně Jaromír Bosák je jeden svůj přehmat (viz třeba zápas Jablonec - Plzeň v minulé sezoně, během kterého prohlásil, že "Olomoučtí budou zahrávat rohový kop") schopen vykompenzovat jinak opravdovým zaujetím pro hru (platí i pro pana Vláška) a klidně deseti povedenými hláškami. Hláškovat se, takřka evidentně podle jeho vzoru, snaží i Jiří Štěpán, ale jaksi mu to skoro vůbec nejde a nezřídka kdy se do těch svých pokusů zamotává. Na sto pokusů o cool hlášku připadá tak devět zdařilých. A Pavel Čapek? To je, bohužel, v poslední době teprve legrace!
Legrace, která dokonce přesahuje rámec fotbalových přenosů. Jistě si vzpomenete, jak označil Miroslavu Knapkovou za "olympijskou vítězku ve skifu mužů". Ale pojďme zpět k fotbalu, u kterého se v poslední době de facto málokdy věnuje tomu opravdu podstatnému a se svým komentářem je často tak nějak pozadu (a někdy snad dokonce i napřed!?!). Opět využijme Poháru konfederací, kdy po skončení finálového zápasu, ve kterém by mimochodem, kdyby trochu chtěli, Brazilci v pohodě Španělům nastříleli i více než pět gólů, zase došlo na podivuhodná slova. Pan komentátor vůbec netušil, jaké ceny se zrovna předávají (přitom stačilo přečíst si titulek pod jménem hráče) a opravil se až za mnoho, mnoho sekund. A co zamrzí ještě více, tvrdil divákům, že Fred vstřelil na turnaji čtyři góly, zatímco Fernando Torres pět, a proto získal Zlatou kopačku. Snad každý druhý divák přitom věděl, že oba vstřelili po pěti gólech, ovšem španělský útočník potřeboval k dosažení této mety méně odehraných minut. (Fakt, že se při prvním záběru na kolumbijskou zpěvačku Shakiru museli s Luďkem Zelenkou přiznat, že "opravdu netuší, o jakou brazilskou celebritu jde" a když to zjistili, při těch dalších si počínali tak suveréně, jako by jí tento umělecký pseudonym sami dali, raději nechme úplně stranou.) Čím to může být? Čím to je? Patrně podceněním přípravy. Byla-li vůbec nějaká.
A tady se v podstatě dostáváme, jak se říká, k jádru pudla. Protože profese fotbalového (nebo vůbec obecně) komentátora ... to je běh na dlouhou trať. Jinými slovy, televize od vás očekává, že se této práci budete věnovat několik let (na rozdíl třeba od takové pozice sales managera, kde když se neprodává, tak prostě letíte). Takže proč se zdržovat nějakou přípravou, když to vždycky můžu nějak "vokecat", protože vím, že ať budu plácat cokoliv, je ohromně malá pravděpodobnost, že by místo mě mohl být přijat někdo jiný?!? A když budu říkat jó velké nesmysly, dá se to do nějakého zábavného silvestrovského pořadu a všichni se tomu zasmějeme.
No, rozhodně by tam neměly chybět úvahy Radka Bauera, během kterých před lety při zápase Ligy mistrů mezi Villarrealem a Arsenalem diváci nevěřili svým uším. Po sledování opakovaného záběru jsme se přesunuli zpět do reálu. V ten moment střihl Emmanuel Adebayor nůžkami a vsítil úžasný gól, načež o sobě dal vědět zmíněný pan komentátor: "No, a teď mi řekněte, co se to stalo. To vypadá, že dali gól." Následovala znovu několikasekundová pauza, dokud se u týmu z Londýna nerozsvítila na ukazateli skóre jednička. "Tak ano, tak dali gól. Arsenal vede jedna nula," pokračoval. Anebo při jednom z ligových zápasů: "Vítejte na zaplněném letenském stadionu. A když říkám zaplněném, myslím tím jen z části. Diváků opravdu mnoho nepřišlo." Při zahajovacím zápase Poháru konfederací se tímto úvodem nechal do značné míry inspirovat taky Ondřej Lípa. Stejně tak občas perlí další jejich kolegové. Povídání Davida Kozohorského při finále mistrovství světa "dvacítek" o tom, že "Ghana tvoří velké africké trio, spolu s Kamerunem, Pobřežím slonoviny, Nigérií ... Egyptem," nutí diváky buď se smát, nebo jen nevěřícně kroutit hlavou.
Kde se začal lámat chleba? Podle mě patrně někdy po MS 2006. Další velký turnaj, tedy Euro 2008, pro sebe ukořistila Prima. Ta, dá se říci, v současné době zvolila vcelku optimální koncepci svého fotbalového studia Ligy mistrů a především Jiřího Vrbu lze označit za vcelku svědomitého komentátora (I když mít na sobě při živém vstupu bundu Manchesteru United taky není zrovna profesionální). "Nova k.... fotbal!" Tohoto skandování fanoušků jsme se za dob Vaška Tittelbacha (k jeho úrovni už některým nynějším následovníkům, bohužel, mnoho nezbývá) dočkávali pravidelně. Nyní je situace taková, že žádná jiná televizní stanice nepřijala jako komentátory osoby s tak málo příjemným hlasem, ale i poněkud zkreslenými představami, jelikož se často stává, že když je hráč s míčem ani ne deset metrů za středovým kruhem na polovině soupeře, zrovna pan Radotínský už vehementně prohlašuje, že "se ocitl v obrovské šanci". Teď už jen abychom začali vídat fotbalové přenosy na TV Barrandov ...
Profese fotbalového komentátora rozhodně není jednoduchá, ale ti, kteří ji vykonávají, by se spíše měli radovat z privilegií, která jim poskytuje a na oplátku jakožto projev vděčnosti předvést co možná nejlepší výkon, který se pochopitelně neobejde bez pečlivé přípravy. Vždyť kdo z nás by se nechtěl zadarmo a ještě ke všemu takřka na ta nejideálnější místa podívat třeba na Nou Camp, do Allianz Areny nebo do Celtic Parku? A co teprve takové mistrovství světa, kam se "obyčejný" občan prakticky nemá šanci dostat? Pro fotbalové komentátory je to v podstatě samozřejmost. Přejme jim to, ale ať jejich povídání odpovídá důležitosti a prestiži turnaje. Ať se předtím, než něco řeknou, zamyslí nad tím, co chtějí říct. Ať se někdy klidně odmlčí, než aby říkali nějaké nesmysly či provařené fráze. A ať si někteří z nich začnou uvědomovat, že je poslouchají lidi!
Komentáře (439)