Souhrn Ligue 1 (1.)

Sezona ve Francii je za námi a na řadu tak přichází první díl souhrnu toho nejdůležitějšího, co v jednotlivých týmech bylo k vidění. V prvním díle jsme se věnovali klubům, které se umístily v dolní polovině ligové tabulky.




Nenápadný klub v podstatě bez větších ambicí, který každým dalším rokem v L1 překračuje svůj plán a jehož hlavním úkolem je vychovávat budoucí skvělé hráče pro věhlasnější kluby. Takový je Gourcuffův Lorient, tým, který za poslední tři roky ve Francii proslul svým atraktivním herním projevem, častým útočením a jasnou filozofií, která bretaňské i přes skromné prostředky drží dlouhodobě v klidných vodách středu tabulky.

Co se povedlo

Kévin Gameiro a Morgan Amalfitano. Tato dvojice táhne Lorient už tři roky a každý z nich se vždy s další sezonou posouvá ještě výš. Nicméně nebyly to pouze životní výkony ústřední ofenzivní dvojice (která nakonec tým po sezoně opustí, ale to už je jiný příběh...), které v Bretani zanechaly dobrou stopu; výrazným pozitivem je například zlepšení obranné činnosti, a to i přesto, že Gourcuff obranu před sezonou v součtu moc neposílil, spíše naopak.
Les Merlus přesto až na několik výpadků fungovali vzadu nečekaně spolehlivě a připsali si i poměrně hodně čistých kont. Loňská sezona zároveň udělala vycházející hvězdu z Bruna Écuelé Mangy, skvělého stopera, jehož styl věrně kopíruje věhlasnějšího Mamadou Sakha.

Co se nepovedlo

Lorient se umístil na horší pozici než předcházející sezonu, ale to se dá těžko označit za nějaký výraznější neúspěch, vzhledem k tomu, že ve středu tabulky jsou rozestupy každoročně minimální a skromný tým nemá ambice sahat po vyšších příčkách. I když - letos to bylo už podruhé za sebou, co v malém městečku žila šance na poháry, tentokrát šlo dokonce o šanci nesmírně reálnou a to ještě pár kol před koncem. Nehledě na to, jak by si (v létě pravidelně brakovaná) družina v Evropě vedla, se tedy nepovedený závěr sezony za negativum označit dá. Znatelný výkonnostní sestup potom zaznamenali Franco Sosa a v některých fázích roku i brankář Fabien Audard; ani největší zimní akvizice Kévin Monnet-Paquet nepředvedla prakticky nic.
Gourcuffovi navíc příliš nevyšel experiment se změnou rozestavení, kdy osvědčené 4-3-3 vyměnil za klasické 4-4-2 a do té doby šlapající mašina se povážlivě zadrhla; naštěstí se charismatický stratég včas vrátil zpátky ke svému trademarkovému pojetí fotbalu.

Osobnost sezony: Kévin Gameiro




Nenápadné Valenciennes stálé platí za relativně neznámý a neokoukaný tým, v minulosti koneckonců pendlovalo spíše nižšími soutěžemi, poslední roky ale určitě mohou být v klubové kronice zaznamenávány zlatým písmem - letošní ročník byl již pátým v řadě, kdy příznivci klubu ze severu Francie mohli sledovat, kterak se jejich "koním” daří v Ligue 1. Hlavní cíl - udržet prvoligovou příslušnost - splnili bezezbytku; po lítých bojích mezi kluby ze spodní části tabulky ukořistili cennou dvanáctou příčku. Podařilo se jim tedy vyrovnat jejich historicky druhý nejlepší výsledek v nejvyšší soutěži (rekordní umístění bylo loňské desáté místo).

Co se povedlo

Pokud fanoušek "červenobílých” může být na něco pyšný, je to bezpochyby pohledný fotbal, které pod koučem Montanierem Va’nnes i přes omezené finanční prostředky pravidelně praktikovalo, a to povětšinou bez nějakého většího ohledu na sílu soupeře.
Ofenzivním oporám se navíc dařilo - nestárnoucí Grégory Pujol dal zapomenout na odchod kanonýra Audela a byl to právě on, kdo senzačními sedmnácti brankami vystřílel záchranu. Dvěma brankami do sítě tehdy ještě mistrovského Marseille ve druhém kole na sebe upozornil asi nejvýrazněji. Nejvíce s ním držel krok další zkušený borec, levonohý křídelník Gaël Danic, který zažil asi nejlepší sezonu ve své kariéře, šestnáct kanadských bodů (9 gólů a 7 asistencí) budiž tím nejpatrnějším důkazem.
Jak je dobře známo, v Ligue 1 bývá často nejdůležitějším postem sestavy střed zálohy, není tedy žádným překvapením, že stěžejními byly i výkony sehrané dvojice Renauda Cohadeho a Carlose Sáncheze; zatímco Sánchez se staral spíše o neviditelnou "černou práci” a střelbu ze střední vzdálenosti, Cohade jako správný playmaker promýšlel do detailu akce svého týmu a adresoval finální pasy.
Dalším trumfem Montaniera byla poctivá práce krajních beků, dvojice Gaëtan Bong a Rudy Mater, svojí prací podél autové čáry napříč celým hřištěm byla neocenitelná. Na chodu samotné defenzivy měl největší podíl Milan Biševac - srbský stoper spolu s gólmanem Nicolou Penneteauem působil jako tmel, který zachraňoval největší podíl nebezpečných akcí soupeře, do toho navíc přispíval, podobně jako ofenzivněji zaměřený spoluhráč Sánchez, i nebezpečnou střelbou ze střední a delší vzdálenosti.

Co se nepovedlo

Jak již bylo zmíněno, VA je tým, který sází, na poměry Ligue 1, na relativně ofenzivní styl, někoho tak asi může napadnout otázka, jestli při podobném projevu nemohou vznikat v obraně okénka? Odpověď je jednoduchá: ano, mohou a často tomu tak bylo, navíc vzhledem k zřejmému faktu, že Biševac doopravdy není Superman, těžko mohl zastavit do puntíku všechny ofenzivní vlny valící se na branku kolegy Penneteaua.
Po většinu sezony vedle Srba působící Benjamin Angoua navíc sice není špatný stoper, ale do kvalit svého kolegy mu něco stále chybí, otázkou je, jestli ještě jeho výkony porostou (je mu pořád teprve 24 let), nebo pouze ustrne na současné výkonnostní křivce. Z tohoto nám vychází, proč bleskové protiútoky (velká část celků Ligue 1 se pyšní rychlým přechodem do útoku) ostatních týmů mohly být právě pro Va’nnes často smrtící, jednoduše řečeno se ne vždy stihli úplně všichni vrátit po ofenzivním snažení.

Osobnost sezony: Grégory Pujol




I Nancy patřilo mezi zhruba deset týmů, které se až do konce muselo obávat o udržení účasti v nejvyšší soutěži Francie, prakticky po celý rok na tom ale bylo lépe než někteří konkurenti; druholigový strašák sice byl stále blízko, nikoli však vyloženě na dosah, výsledné třinácté místo můžeme hodnotit jako úspěšné naplnění předsezónních ambicí.

Pozitiva sezony

AS nám svým taktickým zaměřením ukázkově prezentuje tradiční francouzský tým ze spodních pater tabulky: vzhledem k menším fotbalovým kvalitám hráčů sází spíše na fyzicky zaměřený fotbal s defenzivně orientovaným pojetím a zesíleným středem hřiště, i proto se obrana Západofrancouzů překonává opravdu těžko. Postavení několika urostlých hráčů někam poblíž vápna ale samo o sobě nezaručuje úspěch, každá obrana totiž potřebuje vůdce a toho Nancy k radosti všech tamních fanoušků ve svých řadách má, Brazilec André Luiz letos jako správný generál dirigoval své kolegy vstříc úspěšné záchraně, na stopera navíc vstřelil úctyhodných pět branek.
Hlavní penzum v ofenzivě obstarává taktéž jeden muž - Julien Féret i letos potvrdil výjimečné fotbalové kvality a právě na jeho přehledu a překvapivých pasech byl závislý celý útok, nezklamal ani několika cennými góly.

Negativa sezony

Pozitivum v podobě urputného bránění se dá zároveň brát i jako negativum - ne náhodou má AS přezdívku Bodláci, podobně jako pád do bodláčí totiž i kontakt s obranou Nancy může bolet a lze říci, že zuřivé bránění ničí šance na pohledné utkání. Zklamala i opora z let minulých Michaël Chrétien, nehrál sice vyloženě mizerně, ale už to nebyl ten skvělý krajní bek, který větral obrany, posílal do vápna jeden centr za druhým a občas i vstřelil nějaký ten pěkný gól. Palec dolů zaslouží i správce trávníku, bylo by totiž záhodné, aby v příštím roce byl na stánku Nancy konečně k dispozici pažit, na kterém půjde hrát pořádný fotbal...

Osobnost sezony: Julien Féret




Sezonu jako na houpačce prožili fotbalisté v modrooranžových dresech. Girardova družina sice začala sezonu váhavě (dokonce vypadla v předkole Evropské ligy s maďarským Györem), ale brzy se dostala do optimální herní pohody a dlouho to vypadalo, že bude stejně jako předcházející rok atakovat pohárové příčky. Strašidelný finiš však katapultoval montpellierské do druhé poloviny tabulky, a kdyby se liga hrála ještě o něco déle, nejspíš by je namočil i do bojů o záchranu.

Co se povedlo

Olivier Giroud. Zřejmě nejlepší letní nákup v rámci celé ligy, což vyniklo zejména v ostrém kontrastu s ostatními posilami montpellierských. Giroud se na hrotu útoku bil jako lev, vybojoval spoustu míčů a především střílel góly, a to nezřídka góly hodně důležité. Kromě něj se na vyšší level posunuli i talentovaní obránci Mapou Yanga-M’Biwa s Garrym Bocalym, i když u obou to na podzim vypadalo ještě o hodně slavněji, ofenzivní univerzál Younés Belhanda, a také nenápadný střední záložník Romain Pitau, z něhož v jinak zpackané sezoně vyrostl výborný dispečer hry typicky francouzského střihu. Jinak se pozitiva v uplynulé sezoně hledají pro Girardův tým hodně, hodně těžko, ale můžeme říci, že MHSC nakonec vcelku bez problémů přežili druhou "nováčkovskou" sezonu. A to je často mnohem složitější, než by se bývalo zdálo.

Co se nepovedlo

Útok na poháry. Prakticky všechny posily až na Girouda. Trápení Emira Spahiće. Drtivá většina taktických kroků Reného Girarda. (Ne)Rozvinutí talentu Abdelhamida El Kaoutariho a Karima Aït-Fany. Evropská mise (která vlastně celou sezonu odstartovala). Snaha ustálit výkony a atmosféru v týmu na nějakém dlouhodobě udržitelném bodě. Coby výčet největších strastí montpellierské sezony to, myslíme, stačí; za největší problém bychom však označili právě bod poslední, totiž labilitu, jíž kádr modrooranžových vládne.
Montpellierští mají evidentně dostatečně kvalitní kádr na lepší střed tabulky (a v případě formy klíčových hráčů i na poháry), ale sráží je k zemi neskutečná nestabilita, jak herní, tak psychická. Jsou schopni prohrát i vyhrát s každým, prakticky neznají pojem forma (a tudíž ani úspěšné či neúspěšné šňůry) a žádná pozice v tabulce jim až do poslední chvíle nemůže vůbec nic zaručit. Pokud chce Girard ze svého týmu udělat etablovaného člena francouzské elity, čeká ho ještě notný kus práce.

Osobnost sezony: Olivier Giroud




Nejsilnější z předsezónních nováčků se nakonec i přes notně nahnuté období kolem zimní přestávky dokázal zachránit. Tým manažera Francka Dumase byl přitom nade vší pochybnost obrovským zpestřením sezony, o což se zapříčinilo několik výborných hráčů, celkově atraktivní herní pojetí i řada nečekaných výsledků. Caen v průběhu sezony nikdy nepůsobilo tak sevřeným a týmovým dojmem jako Brest, zato odhalilo mnohem více individualit, které můžou být pro francouzský fotbal velkým přínosem.

Co se povedlo

Mluvíme-li o individualitách, musíme zmínit především tři jména. Jsou to Youssef El-Arabi, skvělý mladý střelec, o jehož služby už projevili zájem v Anglii, hbité a technicky pravé křídlo Romain Hamouma, a nenápadný brankář Aléxis Thébaux, který za děravou obranou modročervených předváděl často doslova zázraky. Tahle trojice byla naprosto stěžejním důvodem, proč se Caen nakonec podařilo zachránit; El-Arabi střílel góly hlavně na podzim, Hamouma pak našel jedinečnou formu během ligového finiše.
Za pozitivum však můžeme označit především jednu věc: Dumasův tým bavil. Bavil fanoušky i nestranné diváky skvělými zápasy (jako hned ten první, vítězný, na věhlasném Vélodrome), gólovými přestřelkami a sympatickou bojovností i v dobách největší krize, kdy zkrátka nešlo vyhrát za žádnou cenu, ale Caen přitom nikdy nepůsobilo tak odevzdaným dojmem jako třeba Lens. A samozřejmě si tým splnil předsezonní cíl - udržet nejvyšší soutěž.

Co se nepovedlo

Kromě už zmíněné výsledkové krize, která nabyla skutečně obludných rozměrů, je na tomto místě třeba vyzdvihnout především hru obrany. Dumas se při své premiérové prvoligové štaci nakonec příliš nevytáhl; Caen celou sezonu táhly především skvělé individuality, ale co se taktiky a defenzivní organizace týče (což jsou elementy, které jsou ve spodních patrech L1 prakticky životně důležitými součástmi), nebylo kromě Lens a Arles v lize naivnějšího týmu.
Ne že by Heurtaux, Tafforeau, Leca nebo Proment byli vyloženě špatnými fotbalisty, ale chaotickou obrannou hru mužstva zorganizovat nedokázali, a kam nedosáhly imaginární ruce zkušeného kapitána Seubeho, tam vládla bez většího přehánění anarchie. Nakonec lze říci, že i tato skutečnost pomohla k oné atraktivitě zápasů zmíněné v předchozím odstavci; pro caenského stratéga se však nejedná o příliš lichotivé vysvědčení.

Osobnost sezony: Youssef El-Arabi




Poté, co se loni druhému týmu Ligue 2 podařil báječný vstup do sezony, okořeněný skvělou prací obrany a uctivou formou Nolana Rouxe na hrotu útoku, by se člověk neznalý francouzského fotbalu mohl domnívat, že je v silách Brestu zaútočit i na poháry. Nicméně nedostatečná kvalita nezkušeného týmu se nakonec přece jen projevila a Dupontovi svěřenci museli v závěru soutěže horko těžko zachraňovat holou kůži.

Co se povedlo

Záchrana. Víc si tým z nejzápadnějšího cípu Francie ani nepřál, a upřímně řečeno, málokdo mu před sezonou prorokoval něco jiného než okamžitý návrat zpátky do L2.. Brest však zaujal skvělou organizovaností, perfektně propracovaným systémem 4-2-3-1 (kde velkou práci odvedla i česká akvizice Mario Lička, který na důležité pozici středního záložníka podával solidní výkony) a zejména na podzim precizně fungující obranou, která pod vedením stopera Kantariho vytvořila nejdelší šňůru bez inkasovaného gólu v celé sezoně. Z individualit pak vedle snajpra Nolana Rouxe (který však měl také výrazně lepší podzim než jaro) nejvíce zaujal podceňovaný Bruno Grougi, výborný střední záložník s dělovou ránou ze střední vzdálenosti.

Co se nepovedlo

Poté, co Rouxovi přes zimu odešla forma, byl Brest v útoku prakticky neškodný. Zklamal i Omar Daf, který měl na levém beku předat týmu cenné zkušenosti, ale sezona se mu vůbec nevyvedla, a ke smutku českých fanoušků se hodně rychle vytratil i Tomáš Mičola, který se po slibném začátku nakonec ukázal jako příliš slabý konkurent pro zavedeného Benoïta Lesoimiera. Fanoušci Brestu by možná dodali, že by po fenomenální podzimní jízdě rádi vyšší umístění v tabulce, ale v porovnání s předsezónními prognózami by nakonec měli být spokojeni. Body nahrané na podzim nakonec červenobílé zachránily, stejně jako tomu nedávno bylo v případě anglické půlsezonní senzace - Hullu.

Osobnost sezony: Bruno Grougi




Těžko hledat v Ligue 1 méně výrazný tým. Nijak nevyniká v útoku, nijak nevyniká v obraně, mezi hráči najdeme jednu, dvě osobnosti, jinak spíše dělníky, držící pospolu a fungující jako tým. Na záchranu s odřenýma ušima to přesto stačilo a klub z nádherného Azurového pobřeží se může těšit na boje v Ligue 1 i v následující sezoně.

Co se povedlo

Dle stručného výčtu výše si můžeme položit otázku - lze vlastně nalézt vůbec nějaké jiné pozitivum než samotné udržení ve francouzské nejvyšší soutěži? Pár jmen mezi hráči, kteří zaujali, se rozhodně našlo, na prvním místě tradičně skvělý gólman David Ospina, mladý Kolumbijec, jenž plnohodnotně nahradil Huga Llorise a letos nejspíš definitivně dorostl do brankářské ligové špičky. Dobře se uvedly i nové posily v obraně; Nemanja Pejčinović a Francois Clerc patřili k tomu lepšímu, co nám Nice v letošní sezoně vůbec nabídlo. Emerse Faé byl opět nejlepší středopolař týmu a můžeme spekulovat, jestli by neměl uvažovat o změně týmu, slušel by mu celek s většími ambicemi. Podobně je na tom i největší útočná hvězda týmu, Anthony Mounier, po odchodu z Lyonu si drží vysoký nadstandard (letošní bilance 3 góly a 11 asistencí je na křídlo vynikající) a pokud se chce v kariéře posunout, je na místě přestup za lepším.

Co se nepovedlo

Právě místy nezáživný, snad až nudný, projev rozhodně zaslouží ohodnocení "Negativum číslo jedna”, vše je ještě umocněné i mizernou návštěvností, která je dlouhodobě jednou z nejhorších v rámci Ligue 1 vůbec. Hráči sází spíše na bojovnost, zarputilost a fanoušek dobrého fotbalu si na své přijde opravdu málokdy, bohužel ale těžko můžeme čekat v budoucnu nějaké výrazné změny v projevu Royových svěřenců, klub z jihu Francie by jinak asi těžko mohl pomýšlet na každoroční udržení.
Ze samotných fotbalistů určitě zklamal nejvíce Chaouki Ben Saada, který se stále více profiluje jako fotbalista zasloužící si označení "věčný talent”, předpovídala se mu velká budoucnost, nicméně vše nasvědčuje tomu, že tento potenciál zůstane nevyužit.

Osobnost sezony: David Ospina




Katastrofa! Jinak se sezona v Monacu ani hodnotit nedá, místo toho, aby knížecí klub bojoval dle předpokladů o pohárové příčky, tak zabředl v sestupových vodách, které jej ve finále i pohltily, původní úmysl zaútočit na pohárové příčky dnes vyznívá trochu úsměvně. Kluby Ligue 2 se tak mohou příští sezonu těšit na prestižního soupeře...

Co se povedlo

Těžko hledat ve světle šokujícího pádu o patro níže nějaká pozitiva, přesto se našly výjimky, jež si pochvalu zaslouží. Největší opora byl jednoznačně korejský šikula Park Chu-Young, který se ale musel smířit při trápení spoluhráčů z útoku s novou rolí dvorního střelce, a přestože vyniká spíše citem pro finální přihrávku než střílením jedné branky za druhou, nakonec se stal nejlepším střelcem klubu s dvanácti zásahy a asistenci nezaznamenal ani jednu! Kdo Parka zná, ví, že tato statistika je pro něj velmi netypická, letos jsme se ale mohli přesvědčit, že v Monacu je možné naprosto vše...
Druhým a posledním příslibem byla dobře pracující obrana, která příliš neinkasovala vzhledem k výrazné kvalitě jednotlivců - Peter Hansson, Sébastien Puygreier, Laurent Bonnart, do toho navíc opět čaroval i tradičně skvělý gólman Stéphane Ruffier.

Co se nepovedlo

Co že vlastně zapříčinilo tragédii v podobně sestupu? V první řadě je povinností zmínit jméno trenéra Guye Lacomba - místo, aby své svěřence dovedl na vrchní pozice tabulky, monacká družina působila všelijak, jen ne jako tým a na hřišti tak výkony velké většiny jednotlivců vypadaly jako když pejsek a kočička vařili dort. Jeho nástupce Laurent Banide už nestojí ani za kritiku, na sestupových strastech svých svěřenců nedokázal změnit vůbec nic.
Hrozivý byl především příspěvek ofenzivy - kromě zmíněného tahouna Parka zklamali naprosto všichni, ať už kvůli podivným rolím na hřišti (Aubameyang, Niculae) či prostě kvůli mizerným výkonům (Mbokani). Právě u Mbokaniho se dá hovořit o zřejmě největším provaru monackých, přišel za sedm milionů eur, což není málo, a přispěl všehovšudy jedním gólem, než se pakoval na hostování do Německa - ostuda.
Za nic nestála ani divácká podpora na Stade Louis II, v této statistice si totiž AS vedlo naprosto tristně, žádný tým v lize neměl horší bilanci průměrných návštěv. I z toho je vidět, že "ozdravný pobyt” v Ligue 2 možná nebude na škodu...

Osobnost sezony: Park Chu Young




Dobám, kdy se Lens pravidelně vyhřívalo na vrcholu tabulky, zřejmě definitivně odzvonilo, podruhé během čtyř let totiž pocítilo nepříjemnost v podobě sestupu z Ligue 1. Po loňském slibném jedenáctém místě tak přišlo kruté vystřízlivění... Tradiční klub ze severu tak opět čekají krušné časy v druhé lize, pozitivem je, že pokud nedopustí příliš masivní exodus hráčů, budou s Monacem jasnými kandidáty na opětovný návrat do nejvyšší soutěže.

Co se povedlo

Lens letos svým příznivcům bohužel příliš velkou porci pozitiv opravdu nepřineslo, z hráčů jen velmi málo jmen sneslo přísnější měřítko, nejvíce asi dvojka ze středu zálohy, Sébastien Roudet, Adil Hermach, jelikož právě jejich zásluhou mohli Les Sang et Or věřit v záchranu, byť teoretickou, až do posledních kol.
Ve zmaru lenských pak o to více vynikli před sezonou neznámí zadáci Raphael Varane a Serge Aurier, kteří se ale na severu Francie nijak dlouho neohřejí - po dobrých výkonech v obraně nyní stojí u dveří klubového ředitele celá řada zájemců, kteří by ať jednoho či druhého mladíka rádi viděli dozrát právě ve svém celku. Výraznou oporou bylo, jako již tradičně, i publikum, Stade Félix Bollaert je jeden z největších stadionů ve Francii a třetí nejvyšší návštěvnost v uplynulé sezoně rozhodně zaslouží respekt (lépe na tom byli v tomto ohledu pouze fandové gigantů Marseille a Lyonu).

Co se nepovedlo

Zde by se mohl negativista opravdu vyřádit; lenští si totiž letošní ročník těžko mohou dát za rámeček, na sestupových příčkách se drželi prakticky neustále, nevycházelo skoro nic, útok se trápil, obrana předváděla občas hrozivé hrubky, jindy se zase zdálo, že pro změnu vůbec neexistuje, podpora z krajních prostor byla mdlá, příliš nepodržel ani veterán v brance Vedran Runje.
Jako takové memento celoročních strastí pak posloužil záříjový duel, kdy byly ligové boje stále teprve na začátku - Lens na svém hřišti přivítalo arcirivala z Lille, proti kterým je přijatelná za jakýchkoliv okolností pouze výhra. Fandové žlutočervených ale místo radovánek museli spolknout hořkou pilulku; nenáviděné Dogy vyhrály drtivým rozdílem 4:1 a tento zápas už tehdy naznačil, kterým směrem se asi letošní ročník bude ubírat.

Osobnost sezony: Adil Hermach




Podle očekávání se prvoligová pouť klubu z malebného městečka neprotáhla na více než jednu sezonu; tým vyznávající žlutomodré barvy se přitom hned zpočátku soutěže nebezpečně přiblížil neslavnému rekordu Grenoblu z předcházející sezony, takže se jen stěží dá mluvit o nějakém překvapení. Nováček nezaujal ani sympatickým herním pojetím, ani bůhvíjakou bojovností nebo týmovým duchem; sezonou se zkrátka protrápil jako leklá ryba na chvostu tabulky a po zásluze se vrací zpět tam, odkud v létě 2010 uprchl, totiž do Ligue 2.

Co se povedlo

Těžko, přetěžko lze ve zpackané sezoně nováčka hledat nějaké pozitivní body. Většina hráčů byla až na výjimky nevýrazná či podávala vyloženě špatné výkony; podzimní tahoun Franck Dja-Djédjé si svoji formu nedokázal udržet po celou sezonu a naopak jarní tahoun Rémy Cabella se vrací do Montpellieru. Jako pozitivum lze tudíž hodnotit snad jen to, že Arles získalo přece jen víc bodů, než se od nich před sezonou, případně po (očekávatelně) strašidelném začátku, očekávalo, přičemž vítězství nad (v té době stále o poháry bojujícím) Toulouse či remízy s Lyonem a na půdách Bordeaux nebo Auxerre (kde avignonští Lvi dokonce chvíli vedli) byly pro skromný tým skutečně příjemnými překvapeními. Nicméně ani několik takto získaných bodů nakonec neřešilo vůbec nic.

Co se nepovedlo

A stejně složitě se hledají i vyložená negativa, vzhledem k tomu, že od Arles skutečně málokdo očekával nějak dramaticky víc, než tým nakonec skutečně předvedl. Nicméně na otázku "co se nepovedlo" je přece jen jednoduchá odpověď: překvapit. Je otázka, jestli se dá říct, že nováček odehrál sezonu se ctí; vzhledem k prognózám snad i ano. Určitě se však nepovedlo pozvednout kariéru Alvára Mejíi, Kamela Ghilase či Angelose Charistease, druhdy talentovaných a slibných fotbalistů; nepovedlo se ani zalátat díru v útoku po André Ayewovi, bez nějž by se Arles do L1 nejspíš vůbec nepodívalo (také vás napadá analogie s Dijonem a odchodem Sébastiena Ribase?), a nepovedlo se ani dostatečně zpeněžit těch několik kmenových hráčů, kteří si našli místo v základní sestavě. Arles čeká krušná budoucnost.

Osobnost sezony: Franck Dja-Djédjé