Shrnutí Asijského poháru 2019 (1/2): Katar a ti druzí

12.02.2019 12:28 - Komentáře a souhrny
 
V pátek 1. února se uzavřel 17. ročník Asijského poháru, na jehož konci oslavoval své první zlato Katar. Pořadatel příštího mistrovství světa se tak stal devátým různým kontinentálním šampionem a teprve druhou úspěšnou zemí z Blízkého východu v tomto tisíciletí. Irák roku 2007 přitom Katařané svým způsobem napodobili, ale zároveň vůbec ne...

Irácký triumf z roku 2007 a ten letošní katarský spojuje prvek překvapení. O tom nemůže být sporu.

Byť Katařané až do finále neinkasovali, pyšnili se famózní ofenzívou a vynikající, pružnou strukturou své klasické formace 4-3-3, v kuloárech se proti nim všeobecně favorizovali Jihokorejci ve čtvrtfinále i fináloví soupeři z Japonska. Jednalo se přece o zástupce tradiční "velké čtyřky". Totéž platilo pro Irák tváří v tvář Jižní Koreji ve 12 let starém semifinále. V obou případech se jednalo o talentované soubory, ale stále outsidery.

Dokonce i po nemilosrdném debaklu domácích Spojených arabských emirátů před branami finále v Abu Dhabi leckdo odmítal uvěřit. Spolukomentátor stanice Fox Sports John Wilkinson například očekával, že by pár Katařanů mohlo do finále vstoupit s předčasným pocitem zadostiučinění a nedostatečnou motivací sejmout rovněž Japonce, kteří na Blízkém východě brali zlato už dvakrát (2011 Katar, 2000 Libanon).

Takové zacházení s Al-Annabi bylo nicméně od počátku navýsost blahosklonné, nemístné. Irák si ho ještě částečně zasloužil. Měl kolem sebe auru válkou zmítané země, jejíž vyslanci se ukázkově semkli, aby svým krajanům na dálku dodali síly a učinili je patřičně hrdými. I přes tento důležitý faktor Iráčané ve skupině neporazili ani Thajsko s Ománem a v semifinále k přemožení Jižní Koreji potřebovali penalty. Bylo to od nich doslova vyvál... ehm, vydřené.

Už Irák nicméně stavěl na talentu a reputaci jedné postupně "piplané" generace. Legendy jako Noor Sabri, Hawar Mulla Mohammed, Emad Mohammed, Bassim Abbas a Nashat Akram cestovaly již na mistrovství světa dvacetiletých do Argentiny roku 2001 (brankář Sabri dokonce jako teprve šestnáctiletý janek), za tři roky je na průlomové olympiádě v Pekingu doplnili snad ještě ikoničtější Younis Mahmoud a Qusay Munir, no a při stříbrném tažení na Asijských hrách 2006 se k části z nich přidal také stoper Ali Rehema.

Kostra byla neomylně zformována, a byť tato hrstka generačních talentů nakonec doslova vpředvečer turnaje nepochodila ve své konkrétní snaze vyhnat náročného brazilského kouče Jorvana Vieiru (na zvláštním mítinku se dokonce usnesli, že z vlastních kapes splatí půlku jeho honoráře, aby nakonec přeci jen zakročili svazoví činovníci a trenérův asistent), její kolektivní síla byla nepopiratelná. A v důsledku převážila. Celkový triumf byl zkrátka poháněn emocemi, což na Blízkém východě věru není nic nevídaného.

Již v tomto bodě ovšem lze přejít ke Kataru a zkonstatovat několik odlišností. Ano, mládežnické sepjetí by tu bylo též; jedná se z nemalé části o šampiony v kategorii devatenáctiletých z roku 2014 (rovněž historicky první zlato), účastníky světového šampionátu dvacítek 2015 (teprve třetí katarská várka v dějinách) a semifinalisty z dvou posledních Asijských pohárů do 23 let (2016, 2018). Nejlepší střelec turnaje Almoez Ali i nejlepší nahrávač Akram Afif se účastnili všech čtyř událostí. Ovšem kromě nich hrál srovnatelně výraznou roli na všech těchto akcích už akorát defenzivní záložník Assim Madibo. Tarek Salman s Bassamem Al-Rawim se tak nějak neustále ochomýtali kolem, ale ve středu obrany se skutečně začali sehrávat teprve loni při bronzovém Asijském poháru do 23 let (Al-Rawi je ostatně kovaný záložník).

Dále ve hřišti se to potom nyní v SAE hemžilo relativními veterány Boualemem Khoukhim, Abdelazizem Hatemem, Karimem Boudiafem a kapitánem Hassanem Al-Haydosem, pro změnu zástupci prvního vydařeného ročníku moderní katarské historie (1990), a tak větší oporu v cestě za historickým zlatem nakonec Katařané nacházeli spíše v klubové příslušnosti, která u Iráku nikdy tak podstatnou roli nehrála. To zde jsme v akci ve vínovém v jednu chvíli naráz pozorovali hned osm zástupců mistrovského Al-Saddu.

Zatímco irácké zlaté tažení tedy bylo spíše kulminací postupného vyzrávání jedné výjimečné generace, katarský úspěch je spíš výsledkem pečlivého skládání jednoho dílku vedle druhého. Začalo to první smysluplnou vlnou naturalizace cizinců (Khoukhi, Boudiaf, Pedro Correia), dále se nabalil první výjimečný absolvent Aspire Academy (Abdelkarim Hassan, nar. 1993), a kostru pak dotvořili již zmiňovaní matadoři všemožných mládežnických turnajů, všichni narození v rozmezí let 1995-1997. Pouze dvojice Afif-Salman (a dále pro tuto chvíli náhradníci Salem Al-Hajri s Yousufem Hassanem) spolu přitom "vychodila" všechny ročníky Akademie — a v rámci důkazu se je zde můžete pokusit identifikovat na této přes 10 let staré fotce.

Pro řádnou znalost kontextu si pojďme v krátkosti představit zmíněný projekt Aspire Academy. Ten v současné podobě běží od roku 2008, kdy došlo k privatizaci původně charitativní iniciativy, a v tomto okamžiku již můžeme zkonstatovat jeho zcela nevídaný vliv. Aspire má svou "odchytnou" stanici také v Senegalu, ovšem Dauhá je tím místem, kolem kterého se vše točí. To je zjevné na první pohled — tamější Aspire Zone zahrnuje mj. veřejný park, prvotřídní zdravotnické středisko, bazén olympijských rozměrů či posilovnu. Jedná se o promyšlenou vládní iniciativu s cílem jednou provždy vetknout dynamické katarské populaci lásku ke sportu, která nebývala samozřejmostí. Až do roku 2012 zůstával Katar spolu se Saúdskou Arábií a Brunejí jednou z pouhých tří zemí světa, které na letní olympiádu nevyslaly ani jednu sportovkyni. Za prvního opravdu významného olympionika státu o rozloze odpovídající zhruba půlce Moravy (!) lze považovat skokana do výšky Mutaze Essu Barshima, jeden z prvních produktů Aspire Academy.

Rozsah Aspire iniciativy je do značné míry netušený. Skrze program nazvaný HOPE (Habituating Overseas Professional Experience — v doslovném překladu "uvykání profesionální zkušenosti ze zahraničí") se Aspire Academy jakožto korporace de facto rozprostřela až do Francie, Německa či Rakouska. V Belgii nyní vlastní KAS Eupen, který jeho studenti pomohli vytáhnout do nejvyšší soutěže; a že se odtamtud Akram Afif vydal zrovna do Španělska, to rovněž není náhoda. Kromě "jeho" Villarrealu má Aspire vztahy též s Realem Sociedad či Atlétikem Madrid. Katar tím pádem našel cestu, jak organicky etablovat své mládežníky v Evropě. Žádné ad hoc pomatené smlouvy jako ta mezi španělským a saúdskoarabským svazem před loňským MS, rezultující ve zkušenosti sbírané převážně v béčkách prvoligových i druholigových klubů, a ve výsledku mizivou fyzickou i herní kondici.

Takový přístup, spolu s přítomností celé řady španělských odborníků v trenérské síti Aspire Academy, je zpříma zodpovědný za jednoho z nejvyzrálejších kontinentálních šampionů, jaké Asie pamatuje. Ne-li toho vůbec nej. Katar Felixe Sáncheze opravdu v mnoha pasážích turnaje působil jako klub zápasící s národními týmy. Taková "nefér" výhoda se promítala na katarském přepínání mezi herním projevem zaměřeným na držení míče a kladením důrazu na bleskurychlé protiútočení. Madibo s Khoukhim se střídali ve vypomáhání rozehrávce z pozice "třetího stopera", přičemž Khoukhi se často zatahoval do hloubky i bez míče, aby zalepil díru po Salmanovi, který obvykle stíhal hrotového útočníka či pravého křídelníka klidně až k rohovému praporku. Abdelaziz Hatem byl efektivní na levém i pravém kraji zálohy, podobně přebíhal i kapitán Al-Haydos; Boudiaf v jednom utkání pokryl levé křídlo, desítku, libero i obyčejného středopolaře.

A v žádném bodě, vyjma jedné zhruba dvacetiminutové pasáže ve finále s Japonskem, která obklopila zranění klíčového Khoukhiho, Katar nevypadal být jakkoliv rozhozený. Vše působilo plynule, nacvičeně. Nominální herní posty pro Al-Annabi existovaly pouze z organizační nutnosti, potažmo pro zmatení soupeře. Tenhle mančaft byl plný všestranných, navýsost flexibilních borců, kteří by se jeden pro druhého ubili. Parádní drill kouče Sáncheze s bohatými zkušenostmi z barcelonské La Masie se promítl i na standardkách, když Katar výrazně hrozil po dovnitř kroucených rozích zleva (Afif) i zprava (Hatem).

Co se taktické připravenosti a disciplinovanosti týče, byl zkrátka Katar na docela jiné úrovni než kdokoliv jiný. A tak ačkoliv je stále naprosto v pořádku zpochybňovat lecjaký aspekt tamních příprav mistrovství světa 2022 — zejména přetrvávající mizerné podmínky dělníků na stadionech — či zkoumat rodné listy matek Bassama Al-Rawiho a Almoeze Aliho, které mají pocházet z Kataru (a tedy činit své syny způsobilé k reprezentaci Al-Annabi), což je dle investigativní práce Scotta McIntyrea takřka vyloučené, čistě výkony Katařanů v SAE nelze ve vší vážnosti nijak devalvovat. Vývoj katarské kopané nebyl ani omylem lineární, a nesmyslně ukvapená naturalizace jednoho Konžana a jednoho Ghaňana dokonce zpříma přispěla k frustrujícímu výbuchu na minulém Asijském poháru, avšak současná trajektorie nemá chybu...


Kdo si vylepšil reputaci

Na samotný piedestal této sekce by se samozřejmě za normálních okolností řadil sám Katar, ale tomu jsme už věnovali pěkných pár řádků výše. Proto se raději pojďme zaměřit na pětici dalších příjemných překvapení šampionátu, respektive týmy druhého či třetího řádu, které se příjemně naladily na nadcházející kvalifikaci o mistrovství světa. Za čestnou zmínku pro tuto kategorii lze nejspíš považovat Indii, která se neuvěřitelně vyšvihla proti Thajsku v úvodním duelu (4:1), a pak z takového úspěchu vpravdě bizarním způsobem žila déle, než trvala její vlastní účast na šampionátu...

Týmy jsou zhruba seřazeny sestupně od největšího nárůstu reputace po nejnižší.

1. Vietnam

Příběh Vietnamu je ve své podstatě velice podobný tomu katarskému; jde o produkt dlouhodobé koncepční práce a obrovskou satisfakci ve formě seniorské nadstavby k juniorským úspěchům. Zcestovalý australský žurnalista Scott McIntyre na vietnamský vzestup upozorňoval už nějakou dobu, avšak teprve nyní ho mnozí — včetně mě — konečně začínali brát vážně. Dál už to zkrátka odkládat nešlo. Ve skupinové fázi ještě Vietnam vydoloval pouhé tři body, pak ale zaskočil mírně favorizované Jordánsko a nezhroutil se ani tváří v tvář Japonsku. Učinil tak přitom bez jediného třicátníka na soupisce a se základem téměř výhradně složeným z hráčů do 25 let. Levý křídelní bek Đoàn Văn Hậu zde v 19 letech zaujal jako dost možná nejlepší hráč na svém postu, přičemž sám stavěl rovnou na čtyřech mládežnických turnajích. Mezi dvacetiletými se neztratil už na MS 2017, aby za rok vynechal kontinentální šampionát své kategorie na úkor Asijských her, kam obyčejně země vysílají své 20-23leté naděje. Văn Hậu je někde jinde.

Ale totéž by se dalo říci i o ofenzivním trojlístku ve složení Nguyễn Quang Hải, Phan Văn Đức a Nguyễn Công Phượng. První jmenovaný se číslem (19), pohybem, driblinkem i stylem zahrávání přímých kopů (z nichž ten proti Jemenu mu na oficiální stránce AFC vynesl ocenění pro gól turnaje) evidentně inspiroval v Lionelu Messim, přičemž zdatně kombinoval hlavně s druhým jmenovaným. Công Phượng potom vstřelil dvě důležité branky a zaujal několika pěknými průběhy záložní řadou. Když to bylo třeba, všichni vzorově napadali. Nezkrotné trio.

Zatímco na světové scéně pro 20leté ještě Vietnam tápal a neblýskl se ani jednou vstřelenou brankou, na vlastním kontinentu se pomalu hlásí mezi elitu; tohle je jenom logické vyústění progresu předešlých pár let a očekávaná manifestace na předním asijském pódiu. Pod vedením Jihokorejce Parka Hang-seo, jehož nyní mnoho krajanů bez prodlení žádá ke kormidlu vlastní reprezentace, už Vietnamci loni se třetím nejmladším kádrem ovládli regionální AFF Suzuki Cup — poprvé po 10 letech, s nejlepším skóre ve vlastní historii (15:4) —, urvali stříbro na Asijském poháru do 23 let (jen dva roky po výbuchu ve skupině) a na Asijských hrách konečně prošli přes osmifinále... a pak i čtvrtfinále.

Tři velké turnaje na prostoru 12 měsíců, tři takřka totožné soupisky, tři mimořádné úspěchy. Žádný div, že Vietnamcům nikterak nepřekáží ani to, že nikdo z nich nesbírá zkušenosti v zahraničí (což se tedy již mění a měnit v budoucnu dál bude; korejské, japonské i thajské kluby mlsně slídí). Tohle je sehraný kolektiv technicky zdatných a takticky vyspělých mladíků, kteří poprvé v dějinách těží z know-how domácího trenéra vzdělaného v Německu (Hoàng Anh Tuấn, U-19) a svého času dlouhodobě nejlepšího jihokorejského kouče působícího mimo nejvyšší soutěž (celkem tři tituly v druhé i třetí lize).

Když si vezmete, že devíti jedenáctinám základní sestavy z letošního čtvrtfinále nebude za čtyři roky ani třicet, musíte vůči Vietnamu coby soupeř pociťovat nekonečný respekt. Tenhle mančaft půjde regulérně na medaile...

2. Kyrgyzstán

Jeden z benefitů rozšířeného Asijského poháru. Stejně jako v případě Eura se na expanzi leckde nadávalo, ovšem stejně jako v případě Eura (Island, Wales, Severní Irsko) se i v SAE leckterý (skoro)debutant řádně pochlapil a kdejakému posměváčkovi vypálil rybník. O Vietnamu už byla řeč, Turkmenistán na úvod zavařil Japonsku a vracející se Thajsko nemělo daleko do čtvrtfinále.

Kyrgyzstán, který ještě na začátku března 2018 ani neměl jisté letenky do SAE, když se musel rvát až v poslední fázi kvalifikace mj. s Macaem, je pak nádherná kapitola sama pro sebe. Čínu zneklidňoval, ba místy přehrával od první minuty, s Jižní Koreou sehrál poměrně vyrovnanou partii, kterou holt rozhodla soupeřova efektivita, a Filipíny roznesl skrze první soutěžní hattrick v dějinách postsovětské krajiny z dílny německého legionáře a suverénně největšího modela šampionátu Vitalije Luxe. Osmifinále potom bylo tragickým příběhem "co mohlo být, ale nebylo" — dva famózní comebacky proti roztřeseným hostitelům, jeden z nich skrze dost možná nejhezčí asistenci turnaje, trochu zvláštní penalta proti v prodloužení, hlavička do tyče v závěrečných vteřinách první nastavené čtvrthodiny a nastřelené břevno v závěrečných sekundách druhé nastavené čtvrthodiny... u televizních obrazovek tehdy vážně nebylo nezasvěceného fanouška, který by tam onu zatraceně smolnou ránu z velké blízkosti očima ze všech sil netlačil.

Teprve 40letý kouč Aleksandr Krestinin se ke kormidlu Kyrgyzstánu odebral už roku 2014 a řadil se tak ke služebně nejstarším trenérům na Poháru. Ba co víc, roku 2017 si k národnímu týmu z nudy přibral i elitní domácí klub Dordoj Biškek, s nímž loni opanoval nejvyšší soutěž. A právě tenhle neortodoxní krok se na lednovém úspěchu Kyrgyzstánu bezesporu podepsal, když výtečně připravený tým obvykle stavěl na šesti až sedmi zaměstnancích Dordoje. V důsledku se pak Kyrgyzstán vytasil se suverénně nejvyzrálejším systémem s pěti obránci ze všech; zatímco Severní Korea i Turkmenistán se skrze takovou formaci dopracovaly až k prohrám 0:4 a Jemen k němu po dvou ošklivých prohrách sahal čistě z reaktivních důvodů (což přispělo k nejmírnější prohře 0:2 s Vietnamem), Kyrgyzstán moc dobře věděl, co dělá. V této formaci nabízel skvělé momenty na obou stranách hřiště, které perfektně propojovaly hlavně dvě osobnosti — pracovitý kapitán Valerij Kičin a mnohdy vyloženě nedotknutelný generál středu pole Edgar Bernhardt.

3. Bahrajn

Nejen správný patriot nemůže jinak. Miroslav Soukup to opět dokázal; vzal blízkovýchodního outsidera a udělal s ním historický turnajový výsledek. Na Poháru Perského zálivu 2014 dovedl trpaslíka z Jemenu ke dvěma remízám (rekord) a vůbec prvnímu bodu za poslední čtyři regionální turnaje; nyní Bahrajn, který kdysi pod Milanem Máčalou sahal po senzační účasti na MS, po třech zpackaných Asijských pohárech (navazujících na slavné semifinále) konečně zase vyvedl ze skupiny. Pravda, činil tak skrze třetí místo, ovšem prodloužení s Jižní Koreou leccos vynahradilo. Tohle byl jeden z nejhouževnatějších mančaftů na šampionátu.

Miroslav Soukup vážně zaslouží veškeré uznání. Když se k bahrajnskému kormidlu ubíral v létě 2016, přebíral tým s nulovou koncepcí, který během prvních pár kvalifikačních kol ztratil jakoukoliv naději na mundial a musel se až trapně dlouho rvát o místenku na rozšířeném, 24členném Asijském poháru. Pro srovnání posuďte následující: před čtyřmi lety byla soupiska Bahrajnu napraná (skoro)třicátníky, mezi nimiž vyčnívala životem od pohledu znavená ex-modla Ismail Abdulatif; letos jsme na place běžně vídali až osm Bahrajnců mladších 27 let. Z výpravy roku 2015 nikdo "nepřežil". Naopak 21letý stoper Al-Shamsan se řadil k těm nejdominantnějším ve skupinové fázi a 20letý záložník Marhoon je po právu na cestě do Dolíčku. Soukup mezitím po dvou a půl letech tvrdé práce skončil, třebaže pro něj šéf bahrajnské kopané (který v zemi bohužel nemá poslední slovo ani s ohledem na kopanou) žádal obnovení smlouvy.

4. Irák

Osmifinále oproti semifinálové zkušenosti zpřed čtyř let nevypadá bůhvíjak, ale nenechte se mýlit, Irák zde pod vedením Srečka Katance vypadal velice slušně. Protřelý Slovinec nejen, že bavil na tiskovkách ("kouzelná hůlka" je, zdá se, jeho nejoblíbenější slovní spojení, přičemž před utkáním s Íránem o první místo ve skupině prohlásil, že ho za něj bude koučovat legionář Humam Tariq), on navíc v první řadě přiměl své svěřence k bavení na place; jeho mužstvo oplývalo dvěma ofenzivně naladěnými beky v Alaa Mhawim a Ali Adnanovi, šikovným štítem Safou Hadim, konečně procitnutým Humamem Tariqem alias srdcem, mozkem i plícemi tohoto týmu, a konečně též nejkompletnějším iráckým útočníkem tohoto tisicíletí, Muhanadem Alim.

Muhanadovi je teprve 18, už teď ale působí jako ten pravý predátor do vápna i mimo něj. Na rozdíl od zlatého Younise Mahmouda si navíc dokáže šanci vytvořit sám pro sebe, jako když proti Jemenu ustál několikeré výpady jednoho soupeře, prosmýkl se kolem dalších dvou a následně z nepohodlné pozice stále zvládl vypálit přesně k bližší tyče. Muhanad sice nedal gól dvěma nejtěžším soupeřům, ale ani proti Íránu a Kataru se nenechal otrávit, dostával se i k centrům spoluhráčů, a obecně nenechal dvě z nejlepších obran na turnaji na delší dobu jakkoliv vydechnout. Nenadarmo se na Al Shurtu ihned po Poháru nahrnulo téměř deset oficiálních nabídek, z nichž jedna patřila i pražské Slavii a další zase Juventusu. Irácký klub nakonec volání nikoho ze zájemců pozoruhodně nevyslyšel, ale útočníkův agent prý stále jedná s celky z pěti předních lig.

Útočník tedy Iráku rozhodně nechyběl. Co mu naopak scházelo, to byl spolehlivý distributor ve středu pole, který by byl schopný diktovat tempo a sem tam ubrat na plynu (Irák odehrál relativně velkou část svých zápasů rozlítán, nahorů-dolů), alespoň nějaké to základní štěstíčko (když váš trenér musí v osmifinále udělat tři střídání kvůli zraněním a nahrazovat i nahradivšího, nelze se divit, že Katar dohrával relativně suverénně), a nakonec možná i slitování jednoho ztraceného syna (Iráku v osmifinále udeřil smrtelnou ránu z přímého kopu zběhlý syn Bassam Al-Rawi... a slavil, bodejť by ne, dokonce i provokoval na Twitteru!).

5. Omán

Kdo ví, jak by to celé vypadalo, kdyby se Alireza Beiranvand nevytasil s tak fantastickým penaltovým zákrokem proti Ahmedovi Kanovi. Kapitán Ománu již ve třetí minutě osmifinále svůj pokutový kop nezahrál nijak zvlášť špatně, ovšem obrovitý brankář Íránu zkrátka královsky začapal. Zbytek je historie; Team Melli se za ničím neohlížel a v poklidu si dokráčel za zaslouženým postupem. Ovšem skórovat outsider po takové chvíli... už tak bouřlivá podpora z hlediště mohla Omán katapultovat do nepoznaných výšin.

Od Ománu se obecně na turnaji nic moc nečekalo. Jistě, v lednu 2018 si pod Pimem Verbeekem po delší době dokráčel pro korunu krále Perského zálivu, ale vzpomeňte, jak si regionální šampioni z Kataru vedli na minulém dostavení kontinentální smetánky (spoiler: otřesně). Ománci nicméně dokázali navázat úctyhodně: jejich fotbal byl mimořádně živelný, a byť především obránci při rozehrávce často chybovali, hbití křídelníci Raed Ibrahim Saleh a mladík Muhsen Al-Ghassani v protiútoku zosobňovali velmi efektivní tandem. Zejména vyzáblá pavoukovitá postava prvního jmenovaného je už teď velkou stálicí ománské reprezentace a na tomto turnaji zvládala svou nevyzpytatelností zlobit na obou křídlech; několikrát za zápas.

Když si vzpomeneme na zatuchlou Austrálii pod jeho vedením, Verbeek tentokrát do SAE přivezl dočista jinačí tým — pořádně svěžího outsidera. O to smutnější je ovšem jeho náhlý konec ve funkci, který má být dle důvěryhodných zákulisních informací způsoben diagnózou rakoviny. Nizozemec se už z vlastního rozhodnutí k trenérskému řemeslu nevrátí a míní se soustředit pouze na rekonvalescenci. Hodně štěstí!


Kdo si poskvrnil reputaci

Dominantním příběhem letošního Asijského poháru je obecně selhání celé "velké čtyřky". Austrálii (spolu s dalším účastníkem MS v Rusku) si rozebereme níže, nyní krátce o zbylých členech této tradičně úzké elity. Japonsko došlo nejdále, ale s výjimkou parádního semifinále s Íránem tak činilo v notně profesorském módu. Mladý tandem Ritsu Doan — Takumi Minamino se nikdy naplno nerozeběhl a nejeden fanoušek Samurai Blue si nejednou za šampionát posteskl nad absencí zraněného Shoyi Nakajimy. Jižní Korea zklamala na celé čáře hlavně v ofenzívě, kterou nevytrhl ani viditelně unavený (a dle mnohých nepříliš motivovaný) Son Heung-min, což jde aspoň částečně omluvit zdravotními trablemi třech nejlepších záložníků týmu — byť absence dvou z nich lze vysvětlit neskutečně amatérským počínáním korejské fotbalové asociace. Konečně Írán pak až do semifinále vypadal jako jasný favorit na zlato, ale psychicky s ním je prostě něco dlouhodobě v nepořádku. Ať už vzpomeneme na čtyři roky staré drama s Irákem či předešlé dva brzké exity s Jižní Koreou... nehledě na evidentní talent, Team Melli se zdá prokletý, neschopný cokoliv dotáhnout do konce.

Týmy jsou zhruba seřazeny sestupně od nejdramatičtějšího poklesu reputace po nejnižší.

1. Sýrie

Sýrie kráčela do šampionátu se dvěma z největších hvězd kontinentů, kanonýrem Omarem Al Somahem (před turnajem 11 gólů ve 13 startech v saúdskoarabské Premier League) a Asijským fotbalistou roku 2017 Omarem Khribinem, což z ní vzhledem k jejímu barážovému trápení Austrálie v úplném závěru asijské kvalifikace na MS činilo příkladného černého koně. Jenže ouha. Kdo by to byl řekl, že angažování prvního cizince-trenéra od roku 2011, navíc cizince, který se dva roky zpátky v 68 letech rozhodl ukončit kariéru, nebude nutně ten nejlepší nápad, že? Bernd Stange se nakonec pakoval po dvou utkáních bez vstřeleného gólu, přičemž se jeho mužstvo s ofenzivními tahouny první třídy prezentovalo hlavně skrze bezhlavé centry do vápna. Ano, zvláště Khribin toho spálil více, než měl, to bezesporu, ale pokud ho zásobujete primárně ze vzduchu, je s vámi něco ve velkém nepořádku. Syřané si zkrátka pod nohy naházeli celou nůši klacků a ve své skupině skončili až na poslední příčce, i za Palestinou. Ufff.

2. Severní Korea

Kdo že to roku 2014 čelil Kataru ve finále Asijského poháru do 19 let? Bajo, Severní Korea. Namouduši. Zatímco ročníky 1995/96 na tomto seniorském turnaji podpíraly senzační zlaté tažení Kataru, Severní Korea povolala a využila všehovšudy jednoho pamětníka onoho stříbrného úspěchu (záložníka Ri Un-chola), přičemž se v SAE prezentovala vyloženě ostudnými výkony. Pohár završila s nejhorším skóre (1:14), což je při účasti chabého Jemenu věru kumšt, a s pověstí cynického, přehršel faulů páchajícího kolektivu. Oba červené fauly se zdály být regulérním cílem jejich pachatelů, spolu s Filipínami bylo KLDR jediným účastníkem, který musel platit pokutu za 5+ žlutých karet v jednom utkání, a i obvyklé hvězdy jako Jong Il-gwan či brankář Ri Myong-guk v určitých chvílích působily vyloženě trapně. Prvně jmenovaný útočník se nechal vyloučit za dvě hloupé žluté, mezitímco Ri svými bezhlavými výběhy na centry okatě tlačil Libanon do osmifinále (Cedars potřebovali závěrem skupinové fáze vyhrát o čtyři góly, nakonec zvítězili "jen" 4:1).

3. Saúdská Arábie

Čerstvě odvolaný Juan Antonio Pizzi se nikdy nejevil jako ten pravý trenér pro Saúdskou Arábii. Na konzervativního Van Marwijka, s nímž Zelení sokoli po letech konečně našli fungující formuli, měl zničehonic navazovat kouč proslulý poměrně zběsilým fotbalem nahoru-dolů, vyžadujícím kvanta energie a černé práce. Saúdové mu tenhle základ nebyli schopni poskytnout, a byť ruské MS ještě po úvodním debaklu nabídlo lehký progres a slušný herní projev (vzpomeňte, že po závěrečném vítězném utkání s Egyptem načínal Pizzi svou tiskovku za hromového aplausu v sále), zde — bez klíčového záložníka Salmana Al Faraje, ale jinak v obdobné sestavě — arabská fotbalová velmoc totálně vyhořela. Nečelit dvěma z nejhorších týmů šampionátu (Libanon, Severní Korea), kdo ví, zdali by vlastně Pizziho mančaft vůbec kdy dostal příležitost oslavovat tři body. Krom občasných záběhů Fahada Al-Muwallada za obranu totiž Saúdská Arábie nic nenabídla v "derby" s Katarem ani v osmifinále s Japonskem, kde poctivý obranný val Nipponu dobývala vskutku bez nejmenší invence. Přes 70 % držení míče Saúdové Tomiyasua s Yoshidou stěží přiměli k propocení dresů, a jedině tak potvrdili, že od vypadnutí Nawafa Al-Abeda prostě nemají nikoho, kdo by umně operoval mezi liniemi a propojoval útok se zálohou. Střed pole plný opatrných podavačů do stran, útok plný běžců/driblérů. To přece nedává smysl ani na papíře...

4. Austrálie

Pokud zrovna přehlédneme Van Marwijkovo krátké intermezzo, zdá se, že za poslední rok, dva Austrálie neměla klid. Klid ve smyslu, že nepřihlížela válce médií s trenérem národního týmu. Z Angeho Postecogloua se v závěru jeho dlouhého angažmá stala ukázková netykavka, která ztrácela trpělivost a nervy okamžitě, jakmile šlo do tuhého, přičemž Graham Arnold — do značné míry Angeho trenérský protipól — bojuje s větrnými mlýny od samého počátku. Byť se jedná o kouče s třetím největším počtem výher v dějinách australské nejvyšší soutěže (s přesně polovinou vyhraných duelů), který ještě nedávno ze Sydney uplácával jednu z nejvýkonnějších mašin v historii A-League, pro Austrálii se od počátku jednalo minimálně o stylistický krok zpět. Arnoldovo Sydney se vyznačovalo navýsost efektivním, bleskovým přechodem do útoku; Ange chtěl hrát trpělivý fotbal, budovaný zezadu, skrz stopery. Arnoldovo Sydney bránilo v relativně pasivním bloku se zataženou šesticí hráčů; Ange zkoušel vysokou linii i na Poháru FIFA.

Graham Arnold měl v podstatě navázat tam, kde na MS skončil Van Marwijk, a to se mu svým způsobem povedlo — nejkompletnější ze záložníků Massimo Luongo znovu převážně jen přihlížel všemu dění na hřišti z lavičky, nejlepší výkony opět podávali křídelníci, a defenzivní hráči po většinu času nepůsobili příliš jistě v kramflecích (Degenekova osudová hrubka proti SAE byla jen vyvrcholením jeho mizerného turnaje... ba vlastně celého jeho působení v reprezentaci). Když Arnold vyhořel na svém prvním Poháru roku 2007, celý neúspěch bez váhání shodil na hráče, z nichž někteří prý vypadali, "jako by tam vlastně ani nechtěli být". I tentokrát by se mohl vymlouvat — na zranění Arzaniho, Boylea, Mooye, Leckieho či Nabbouta (poslední dva jmenovaní se zotavili až v závěrečné fázi turnaje), která bezesporu ochromila ofenzívu Roos. Jenže když si vezmeme, že právě na místě Arzaniho/Boylea/Leckieho zářili Ikonomidis s Mabilem, taková obhajoba rázem selhává.

Místo toho čtvrtfinálový krach padá na hlavu Arnolda a nikoho jiného. Austrálie opět prospala začátek (před 12 lety s Ománem, tentokrát s Jordánskem) a nikdy se řádně neprobrala. Proti SAE sice v osudovém čtvrtfinále Roos scházel suspendovaný Rogić, Arnold ale na takovou překážku reagoval posazením obvykle pozitivního Mabila a rozhodl se hrát na dva hroty, což si nelze vykládat jinak než jako fatální strategický přešlap. Výsledkem bylo 44 centrů do vápna a nebezpečné střelecké pokusy takřka výhradně generované z rohů Ikonomidise. V důsledku vyšli Australané střelecky naprázdno ve třech ze svých pěti vystoupení na šampionátu, což je pochopitelně ukrutné zklamání, ba přímo selhání. A pokud se po MS impotentní ofenzíva házela na nedostatek talentu, už tehdy se jednalo o línou analýzu. Špatné zacházení s přítomným talentem, to spíš. Což s podivem platí pro turnajovou blamáž z loňska i letoška. Někdo se chybami neučí.

(Mimochodem, nebýt Boyleova zranění, v australské nominace byste našli tři hráče, kteří se fotbalově Austrálii uvázali až po svých 20. narozeninách — kromě skotského rodáka se jedná ještě o Mawera Mabila a Apostolose Giannoua. To je stejný počet jako v případě Kataru, kde kráčí o Boudiafa, Khoukhiho a Pedra Correiu. Pokud jste tedy jedněmi z těch, kdo se vyžívají v uštěpačných poznámkách na adresu katarské politiky naturalizace, dvakrát se zamyslete, a přinejmenším si bokem rýpněte i do Austrálie. Tohle se totiž holt v krajinách, kde velkou část populace odpradávna tvoří imigranti, běžně děje a dít navždy bude.)

5. Čína

Cynik, respektive každý první fanoušek čínského fotbalu, by možná podotkl, že Čína už si na reputaci pohoršit reálně ani nemohla. A pravdou je, že zdroje talentu v nejlidnatější zemi světa podivně vyschly. Jenže přesto se nelze ubránit dojmu, že Čína tento turnaj tak nějak s předstihem odpískala, odjela veskrze na autopilot, a do nutného rebuildu se nepustila ani z nejmenší části, což je prostě neomluvitelné.

Pokud to nebylo zřejmé už rok zpátky, nyní již není pochyb o tom, že zanedlouho 71letý Marcello Lippi v čele čínské reprezentace brutálně přesluhoval a jednou nohou se již ocital v penzi. S křeslem trenéra národního týmu se spojoval už před příchodem Alaina Perrina, čínského lodivoda pro minulý Asijský pohár, a tehdy by to ještě dávalo smysl. I Lippiho původní dosazení do role "stabilizátora" rozhárané reprezentace v říjnu 2016 dávalo jakýž taký smysl — čínské prostředí znal, je to stále velký odborník, a jeho prvotní vliv nelze podceňovat. Výhry nad Jižní Koreou, Uzbekistánem a Katarem Číně zajistily alespoň důstojný dojezd už tak odevzdané kvalifikace, což by byla fajn tečka za Lippiho bohatým resumé. Ovšem když se italský veterán rozhodl na půl plynu odkoučovat i Asijský pohár, přičemž už dávno před jeho výkopem oznámil blížící se odchod do důchodu, zajistil si tak poněkud zbytečnou a zcela vyhnutelnou poskvrnu svého CV.

Jeho nedůstojné adieu se věru začínalo psát už loni, když při tvoření nominace Lippi evidentně žil z dávných let 2012-14, kdy s Guangzhou Evergrande dobýval Čínu i celý asijský kontinent. Sázka na vysloužilé veterány v čele s 38letým Zheng Zhim v nikom optimismus zrovna nebudila, a promítla se také na umolousaném herním projevu. Z deseti třicátníků na nejstarší soupisce šampionátu hned sedm vykonávalo prominentní role. A tak s výjimkou duelu s Filipínami, kdy se Číňané mohli opřít o dva famózní góly své největší hvězdy Wu Leie, nevykazovala hra Draků pražádnou jiskru a vůbec poprvé od roku 2004 ani nedala vzniknout žádnému turnajovému průlomu.

Před čtyřmi lety to byl rychlonohý křídelník Sun Ke, roku 2011 všestranný obránce Zhang Linpeng, předtím tetovaný útočník Mao Jianqing, a kdysi dávno i sám středopolař Zheng Zhi. Ten roku 2004 pomáhal Číně vyhrát do letoška poslední vyřazovací klání; letos se to Lippiho družině rovněž povedlo, ale všelijak jenom ne přesvědčivě, a především díky mentálnímu kolapsu Thajska, které ještě po hodině hry vedlo a mělo Čínu na lopatě. O čtvrtfinále s Íránem, kde se celá obranná linie prezentovala jaksi opilým dojmem a Lippi ještě v první půlhodině dvakrát takticky střídal, se potom v Číně raději vůbec nemluví; respektive mluví, ale jenom v rovině podezření na nelegální sázky proti vlastnímu týmu od čtyř hráčů, včetně dvou toho dne vyloženě trapných zadáků, Fenga Xiaotinga a Shi Keho. Pokud se vše potvrdí, nikdo ani nemrkne.



Tímto máme za sebou první část shrnutí Asijského poháru 2019, které se zaměřilo na týmové výkony. Zhruba do dvou týdnů přijdeme s druhou částí, která se zaměří pro změnu na památné individuální výkony a představí nejblyštivější okamžiky právě skončeného šampionátu.
Autor: Tomáš Daníček
Počet zobrazení: 2545
Komentáře (30 / 0 nových)
Piky
12.02.2019 12:31
#
Stačila expreska
Kixi Syhimour
12.02.2019 12:36
#
Pride
12.02.2019 12:39
#
fantomas
12.02.2019 12:41
#
Coddy
12.02.2019 16:11
#
Netvor
12.02.2019 12:47
#
irik
12.02.2019 12:57
#
ttopi
12.02.2019 14:22
#
kilobyte
12.02.2019 14:44
#
EUROfotbal
Ol!ver
12.02.2019 15:04
#
Coddy
12.02.2019 16:11
#
danny 47
12.02.2019 12:48
#
messinhovic
12.02.2019 13:01
#
takze si to Katar klasicky koupil?
Rarášek
12.02.2019 13:06
#
"Kdo že to roku 2014 čelil Kataru ve finále Asijského poháru do 19 let? Bajo, Severní Korea. Namouduši."
12janjde
12.02.2019 23:17
#
KLDR bývá vždycky v juniorských kategoriích lepší než v dospělých
Harakan
12.02.2019 13:24
#
Díky moc a super práce. Rád jsem si zase rozšířil obzory.
domingo
12.02.2019 13:42
#
super, diky
Stannis Baratheon
12.02.2019 14:18
#
Tak to hodně velký palec nahoru, muselo to dát práci
adoxx
12.02.2019 14:31
#
skvělá práce díky moc
Manny
12.02.2019 14:58
#
o letadlovou lod zajimavejsi clanek, nez ktere tu ted vychazely..
Bonetti
12.02.2019 18:52
#
Srovnavat all star ligovyho kola, preview tymu a predstaveni neznamyho turnaje muze jenom debil. Vsechno je top, je skvely ze tu nejsou jen prevzaty zpravy od CTK
Manny
12.02.2019 19:17
#
ne. uroven stylisticka i obsahova je na jine urovni..
fantomas
13.02.2019 09:25
#
Zajímavý, já s tim i po iks úpravách moc spokojenej nejsem, vypad sem z toho
Ol!ver
12.02.2019 15:05
#
Elliasson
12.02.2019 18:14
#
Děkuji!!!
Shevchenko
12.02.2019 15:22
#
Bonetti
12.02.2019 18:50
#
Skvely!
icefish
13.02.2019 13:39
#
Skutečně parádní analýza, děkuji mnohokrát. Detailní, literárně kvalitní, bez hrubek a překlepů... dozvěděl jsem se spoustu nového. Dobrá práce!
Harakan
13.02.2019 17:09
#
Aleš Bejr
13.02.2019 21:21
#
Osobně jsem se na to, když sem zapnul Tipáč občas kouknul, a je fakt, že ty kluci katarský hráli fakt dobře, hlavně ten jejich hrot
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce.
Registrace nového uživatele
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.