Rodriho zranění, konec dlouhých půstů či vykoupení Tottenhamu. Které momenty definovaly sezonu v Anglii?

Pořádně turbulentní sezonu nabídl anglický fotbal. Manchester City tvrdě narazil, nevídaný sešup zažil také jeho městský konkurent United i ambiciózní Tottenham. V pozitivním duchu naopak zakončila ročník mužstva, která se o rok dříve strachovala o ligovou příslušnost.

V případě Nottinghamu to dlouho vypadalo, že by si na podzim dokonce mohl zahrát Ligu mistrů. Ta nakonec těsně neklapla, avšak i návrat do samotných evropských pohárů je pro klub výrazným úspěchem. To Everton pod Seanem Dychem paběrkoval a nacházel se hluboko v poli poražených, návrat starého známého ovšem přinesl velké jarní oživení. Toho se dočkal také Wolverhampton, který byl přitom dlouho horkým kandidátem na sestup.

Pojďme si však ty nejdůležitější okamžiky a příběhy projít od těch, které určovaly dění na špici tabulky.

Může se to zdát jako přehnané tvrzení, avšak o titulu dost možná rozhodlo už páté kolo. Manchester City v něm sice díky početní převaze zachránil bod proti Arsenalu, jenže v první půli vinou vážného zranění kolene přišel o klíčového středopolaře a držitele Zlatého míče za předešlou sezonu Rodriho.

Ještě pár týdnů se čtyřnásobný obhájce titulu držel v popředí tabulky, začátkem listopadu ovšem na tým dopadla taková krize, že si s ní ani Pep Guardiola nedokázal dlouhou dobu poradit. A není nijak odvážné se domnívat, že k úspěšnému zvládnutí mu chyběla právě opora na pozici defenzivního záložníka. Vždyť výsledky s Rodrim a bez něj jsou už několik posledních sezon diametrálně odlišné. Až do loňského září španělský mistr Evropy chyběl pouze na krátké časové úseky, s čímž si Citizens dokázali poradit.

Nyní ale trvalo dlouhé měsíce, než katalánský stratég dokázal vymyslet, jak si počínat bez klíčového hráče. Přišel tak nejen o možnost získat pátý titul v Premier League v řadě, ale vypadnul i ze dalších soutěží.

Jedno je však jisté, na příští sezonu musíme se City opět počítat. A nejenom díky návratu madridského rodáka. Na konci sezony se rozehráli do skvostné formy, v závěrečných deseti ligových kolech ani jednou neprohráli a za tu dobu byli nejlepším celkem ze všech. Jistě by však tento primát vyměnili za zvládnuté finále FA Cupu.

Nejstarší fotbalovou soutěž na světě ovládl jediným gólem Crystal Palace, jenž tak podtrhnul jedinečnou sezonu plnou pestrých a nečekaných držitelů trofejí. Už v březnu po vítězství nad Liverpoolem ve finále EFL Cupu pozvedl Newcastle nad hlavu první trofej po sedmdesáti letech. Poražený nemusel dlouho smutnit, koncem dubna dostala jeho spanilá jízda za ligovým titulem definitivu.

Kdyby se Reds stali anglickými šampiony o rok dříve, nebylo by to zase tak velké překvapení. Jenže namísto Kloppova euforického loučení přišel Slotův vpád na scénu. Nizozemský manažer skvěle pokračoval v Němcových šlépějích a od jedenáctého kola nepustil do čela tabulky žádný jiný tým. Pouhé dvě porážky před rozhodnutím o titulu dokumentují, jak suverénně si Liverpool počínal.

Největší euforie ale nakonec vypukla na jihu Londýna. Crystal Palace prožil pod Oliverem Glasnerem historickou sezonu. Nejenže si stanovil nový bodový rekord v rámci Premier League, ale především získal svou první velkou trofej v celé, 120 let dlouhé historii klubu. A po zásluze se může těšit na evropské poháry.

V boji o ty největší trofeje měli být také dva příslušníci tradiční "Big 6". Jenže realita nabídla úplně odlišný scénář, patnácté místo pro Manchester United a dokonce až sedmnácté pro Tottenham se v historických záznamech bude vyjímat v negativním světle.

Hůře na sezonu budou vzpomínat paradoxně lépe umístění Rudí ďáblové. Těm nepomohla ani listopadová změna na lavičce, naopak Rúben Amorim si počínal ještě hůře než předchůdce Erik ten Hag, k tomu ještě svou změnou systému i z dalších důvodů prakticky odepsal několik svých svěřenců. Zachránit ročník mohl alespoň ve finále Evropské ligy, jenže tam mu vystavili stopku právě Spurs.

Historicky druhé čistě anglické finále ve druhé nejvyšší kontinentální soutěži nenabídlo příliš atraktivní fotbal, přestože právě to byl dlouho utěšující faktor příznivců Kohoutů. Situace v Tottenhamu je ale přeci jen o něco veselejší. Jednak se příští rok může těšit na Ligu mistrů, jednak má naději, že po zdravotní stránce na tom jeho kádr bude lépe než nyní. Je tedy na čem stavět, ať už u toho bude Postecoglou, nebo někdo jiný.

I přes značné kontroverze v podobě extravagantního majitele či loňského bodového odpočtu příběh Nottinghamu jednoznačně oživil ročníku 2024/2025. Přitom vstup do sezony nikterak zářný nebyl, vítězství na Anfieldu patřilo mezi jediná dvě v úvodních sedmi kolech. Postupné zlepšení ovšem neslo ovoce a po vyvrcholení formy v prosinci a lednu se Nunovi svěřenci dokonce dotáhli na druhý Arsenal.

Jako důkaz o nezlomnosti týmu může posloužit zápas proti Brightonu jen pár dní poté, co Forest schytali pětigólový debakl na Vitality Stadium. Proti Rackům se z toho rychle oklepali a soupeři nadělili dokonce sedm branek. Nedá se ovšem očekávat, že by Nottingham podobnou jízdu zopakoval i v nadcházejícím ročníku. Do velké míry totiž profitoval z dobré psychické pohody, životní formy Chrise Wooda a s tím souvisejícího kvalitního proměňování šancí. Metrika očekávaných branek zajisté má své mouchy, ale v dlouhodobém horizontu už o něčem vypovídá. A Forest výrazně převýšili to, co si podle této statistiky zasloužili.

Naopak na ještě větší odemknutí potenciálu čekají v Bournemouthu. Ten rovněž bravurně zvládl zimní období a i přes rozsáhlou marodku zaznamenal sérii jedenácti zápasů bez porážky. Nějaký čas to vypadalo na útok na evropské poháry, který zhatila ztráta formy na konci února a v březnu. Přesto družina Andoniho Iraoly ukázala, že se s ní musí počítat.

V určitých momentech vypadala situace Wolverhamptonu i Evertonu až tragicky. V obou případech ukázkově zafungovala výměna manažera. Vlci se v polovině prosince po domácí porážce s Ipswichem nacházeli na předposledním místě tabulky se ztrátou pěti bodů na bezpečné příčky. Vítor Pereira ovšem na úvod skvěle zvládl vánoční program a dostal tým pryč z nejhoršího.

Za pohodlnou záchranu mohu na Molineux vděčit ještě jednomu muži, tím je Matheus Cunha. Brazilský ofenzivní univerzál táhnul klub zejména v první polovině sezony, kdy se podílel na téměř polovině gólů týmu. Nakonec ligu zakončil s patnácti góly a šesti asistencemi a stal se nejlepším střelcem v klubech ze druhé půlky tabulky.

To Everton se na podobného šutéra spoléhat nemohl. Možná i proto jej vánoční vzestup Vlků dostal do nezáviděníhodné pozice, jež znamenala Dycheho konec. Na lavičku po dlouhých letech znovu usedla klubová legenda Moyes - a ten znovu ukázal, že ještě zdaleka nepatří do starého železa.

Prakticky okamžitě Toffees stabilizoval a za osmnáct zápasů získal třicet bodů, což je průměr na úrovni boje o evropské poháry. V Liverpoolu se zásluhou zkušeného manažera dočkali důstojného a klidného loučení s Goodison Parkem, k tomu mohou příznivci doufat ve světlé zítřky na novém stadionu.