Představení účastníků APN - skupina C

Africký pohár národů v Jihoafrické republice začíná už v sobotu, a je proto nejvyšší čas představit si jednotlivé účastníky. Stejně jako loni jsme pro vás připravili podrobná preview jednotlivých skupin; "céčko" vypadá na papíře poměrně jasně, jelikož se v něm sešel obhájce titulu ze Zambie a znovuzrozená Nigérie. O překvapení se budou snažit Burkina Faso a Etiopie..


ZAMBIE (Hervé Renard)

Obhájit titul bývá mnohem těžší než ho získat poprvé - to platí i pro zavedené týmy s takřka nekonečnými možnostmi, natož pro outsidery jako Zambie. Chipolopolo dokázali loni vytáhnout z pozice nenápadného černého koně absolutní maximum a pod vedením přísného trenéra Hervého Renarda okradli ve finále o zlato favorita z Pobřeží slonoviny, a to symbolicky jen kousek od místa, kde v roce 1993 přišla při letecké havárii o život jejich prakticky kompletní tehdejší reprezentace. Mistrovská kocovina však umí být pořádně nepříjemná, a proto klíčová otázka zní - co od Zambie vlastně letos čekat?

Přednosti: Velkou výhodou je samozřejmě už jen fakt, že se podařilo domluvit na další spolupráci s koučem Renardem. Francouzský lodivod se v Africe zapsal jako muž, který až fanaticky lpí na fyzičce svých svěřenců, prosazuje extrémně nepříjemný brejkový styl hry, svoji úspěšnou sestavu prakticky nemění, a vynáší mu to úspěchy. Navíc nelze říct, že by měl hlavu v oblacích - bezprostředně po loňském slavném finále totiž prohlásil, že ač byla jeho Zambie nejlepším týmem šampionátu, rozhodně se nedá říct, že by byla nejlepší na celém kontinentu. Právě pokoru potřebuje v podobné situaci bez výjimky každý tým, a Renard je zárukou toho, že z kabiny Chipolopolo nikam nezmizí. Zmiňované spoléhání na osvědčenou sestavu a styl dovedl u Zambijců takřka k dokonalosti - tento tým je pohromadě už od útlého věku, a přestože postoupil na pátý Pohár národů v řadě, jen třem hráčům v celém kádru je 30 nebo více let (a co se základní sestavy týče, platí to pouze pro teprve třicetiletého kapitána Katonga). To s sebou samozřejmě nese obrovskou výhodu v sehranosti; jedinou změnou ve startovní jedenáctce by měla být pozice levého beka, kde veterána Josepha Musondu už v přípravě plynule nahradil teprve devatenáctiletý Emmanuel Mbola z Porta (a i ten už jede na svůj druhý Pohár národů, a v reprezentaci má na kontě stěží uvěřitelných 32 startů!). Chipolopolo využívají zažitý systém 4-4-2 se skálopevnou obranou, kterou vedle nadprůměrného gólmana Mweeneho vede skvělá stoperská dvojice z TP Mazembe, Stophira Sunzu - Hijani Himoonde; hlavní zbraní týmu jsou pak smrtící brejky, což potvrzuje i fakt, že loni měli Zambijci vůbec nejnižší průměrné procento držení míče ze všech účastníků šampionátu (!). Sehranost, tuhá defenziva a brutálně efektivní přechod do útoku (v němž má prsty zejména Rainford Kalaba, vedle Sunzua nejkvalitnější hráč celého týmu - mimochodem jde o dalšího vyslance z Mazembe), to budou i letos hlavní zbraně Renardových koní.

Slabiny: Zambie je týmem, který dokáže načasovat svoji formu přesně na okamžik lámání chleba; to se všeobecně ví a Chipolopolo z toho mohou těžit. Bude to však letos stačit? Forma obhájců titulu totiž je, mírně řečeno, strašidelná - od velkého gabonského finále vyhráli z deseti pokusů pouze třikrát, přičemž ani jednou nevstřelili víc než jeden gól (celkově skórovali všehovšudy čtyřikrát, a v posledních čtyřech utkáních ani jednou) a na kontě mají porážky od Saúdské Arábie, Tanzánie či Angoly. Právě zoufalá produktivita v útoku může být stěžejním kamenem úrazu - loni byla souhra mezi rychlonohým mladíkem Mayukou a zkušeným Katongem (oficiálně nejlepším hráčem turnaje) perfektní, letos se však oba borci potýkají s horší formou a zejména Mayukovi přesun do Evropy zatím daleko spíše uškodil než pomohl. Ani samotný fakt, že Chipolopolo dostanou šanci zlaté medaile obhájit, rozhodně nebyl samozřejmostí - Uganda byla v kvalifikačním dvojutkání lepším celkem a nakonec vypadla až po nekonečném penaltovém rozstřelu. Renard už nemůže spoléhat na moment překvapení, a nakonec je tak klidně možné, že Zambijcům zkrátka došla "šťáva" a na jihoafrickém mistrovství se předvedou jako impotentní celek, který tvrdě narazí na to, že jej ostatní dávno "přečetli". Kromě útoku je navíc problematický i střed zálohy; Chansa se Sinkalou nejsou hráči, kteří by oplývali nadprůměrnou kvalitou či spolehlivostí.

Nejzajímavější hráč: Stophira Sunzu (TP Mazembe)
Teprve třiadvacetiletý Sunzu je jedním z nejslibnějších (a už nyní nejlepších) stoperů kontinentu. Zájem, který se kolem šikovného obránce rozhořel v Anglii, není náhodou - Sunzu je hráčem prakticky bez slabin, skvěle diriguje celou defenzivu, je prakticky nemožné přes něj přejít, a jeho pouhá přítomnost na hřišti automaticky pomáhá ostatním k lepším výkonům. Loňský Pohár národů nepoznal lepšího hráče, a přidáte-li k tomu proměněnou vítěznou penaltu ve finále, je jasné, že na oporu Mazembe bude letos upřeno mnohem více pozornosti. Dokáže se s ní Sunzu vypořádat? Nepochybujte o tom.

Tip na sestavu: Kennedy Mweene - Davies Nkausu, Stophira Sunzu, Hijani Himoonde, Emmanuel Mbola - Chisamba Lungu, Isaac Chansa, Nathan Sinkala, Rainford Kalaba - Christopher Katongo, Emmanuel Mayuka

Co očekávat, na co se připravit: Nejdůležitější otázkou nakonec zůstává motivace týmu. Renard dával pečlivě, rok po roku dohromady celek, který svůj vrchol zažil loni na rovníku, a přestože jeho jedenáctka je stále v ideálním fotbalovém věku, není jisté, že v sobě najde dostatek síly upnout se k metě, kterou se jí už (navíc teprve před rokem) podařilo dobýt. Odepisovat Zambijce by však bylo stejně pošetilé jako předpokládat, že je soupeři opět podcení - jestli kvalifikace s Ugandou něco ukázala, je to fakt, že tenhle tým se zkrátka nikdy nevzdává; hráči v zelenočerných dresech mají podle všeho nervy z oceli. Renardův soubor obětavých bojovníků se bude muset vypořádat se zrádnou skupinou a pozicí papírového favorita, která však zcela neodpovídá realitě (Burkina Faso i Nigérie nejsou kvalitativně horší, a Etiopie zůstává velkou neznámou); mým tipem je, že v "céčku" ještě využijí svoje přednosti a do vyřazovacích bojů postoupí. Tím by však jejich pouť měla zároveň skončit.


NIGÉRIE (Stephen Keshi)

Po peripetiích s netrpělivými výměnami trenérů a hrubě neuspokojivými výsledky, korunovanými fiaskem v posledních kvalifikacích jak na Pohár národů, tak na mistrovství světa, převzala nigerijské mužstvo bývalá hráčská legenda Stephen Keshi, provedla radikální řez a integrovala do týmu řadu neznámých fotbalistů z domácí soutěže. A výsledky jí zatím dávají za pravdu - omlazené mužstvo působí opět hladovým a nebezpečným dojmem, a postup do Jihoafrické republiky si zajistilo drtivou výhrou 6:1 nad Libérií.

Přednosti: Keshiho ozdravná kůra zatím funguje, a to je u týmu, který v posledních letech působil nekonzistentním, nudným a nezaujatým dojmem, samo o sobě výrazné plus. Bude to však stačit na první kontinentální trofej po dlouhých 20 letech? Ve vyjmenovávání předností musíme začít tou vůbec nejzásadnější, jíž je jasný herní systém; Nigérie, která odjakživa platila za potvrzení stereotypu o subsaharských týmech spoléhajících prakticky pouze na individuality, najednou vypadá na hřišti mnohem vyváženěji a celkově nebezpečněji, neboť hráči přesně ví, co mají hrát. Keshi vlastně neměl ani jinou možnost - současná generace postrádá zářivé talenty těch minulých (vždyť největší hvězdou týmu je dělník středu pole John Obi Mikel), a bylo proto potřeba zapracovat na týmovém pojetí. Podívejte se na naši předpokládanou sestavu - hvězdných jmen je v ní skutečně minimum, a jediným hráčem, který splňuje zároveň předpoklady zkušenosti a (alespoň v lokálních poměrech) zářivé kariéry, je kapitán Joseph Yobo. Entuziasmus, dravé mládí a hlad po úspěchu budou velkými zbraněmi Orlů; v Yobovi mají navíc přirozeného vůdce a dirigenta obrany, Mikel se v Chelsea zařadil mezi ty lepší defenzivní záložníky, a Igiebor může být tím, kdo z rozsypané zálohy konečně udělá homogenní celek. Kapitolou samou o sobě pak je útok - jak hrotový zabiják Emenike, tak oba křídelníci Moses s Musou představují víc než důstojné pokračování dlouhé a slavné tradice skvělých nigerijských forvardů.

Slabiny: Způsob, jakým Keshi se svým úkolem naložil, však s sebou samozřejmě nese i určitá rizika, z nichž tím vůbec největším je nezkušenost. Kromě Enyeamy s Yobem nepřesáhl žádný z nominovaných třicítku; Mikelovi je pětadvacet, a je nejen nejstarším záložníkem v kádru, ale také třetím nejstarším členem základní sestavy. To je samozřejmě dvojsečná zbraň, jejíž výhody a rizika nejsou ničím neznámým - buď převáží faktor nadšení a touhy po úspěchu, nebo zodpovědnosti a vyzrálosti (a podle toho Nigérie buď uspěje, nebo ne). Dalším výrazným problémem pak je tým samotný - Keshi nominoval hned šestici mladíků z domácí ligy, a přestože jistotu základní sestavy by měl mít pouze jeden (Oboabona), dá se na tomto faktu ilustrovat, že Orli zkrátka ve prospěch týmu hodili individuální kvalitu přes palubu. Nominačním sítem neprošel dlouhý zástup hráčů, bez nichž si předcházející trenéři nedokázali Nigérii představit - namátkou Taiwo, Martins, Apam, Odemwingie, Shittu, Aiyegbeni, Kaita, Kalu Uche, Etuhu, Ameobi, Utaka.. Nebyl Keshiho řez přece jen příliš radikální? I když Taiwo zapomněl svoji světovou formu kdysi dávno v Marseille, pořád jde o jistější (a zkušenější) volbu než talentovaný, leč roztěkaný a v obraně naivní Echiejile, a co se zálohy a útoku týče, lavička náhradníků rozhodně nevypadá bůhvíjak impozantně. Pak je tu Onyekachi Apam - jistě, primárně jde o stopera, ale Nigérii zoufale tlačí pozice pravého beka, s níž má zaměstnanec Rennes nezanedbatelné zkušenosti. Takto se budou spoluhráči muset spolehnout buď na Egwuekweho (který zde odehrál většinu přípravných zápasů, ale rozhodně nepůsobil zrovna oslňujícím dojmem), Oboabonu (který by v takovém případě uvolnil své místo ve středu obrany Efe Ambrosemu), nebo nevyzkoušeného mladíčka Omerua. A na závěr je třeba zmínit post brankáře - Vincent Enyeama od přestupu do Lille totálně vypadl z herního vytížení a tím pádem i formy, a přestože odchytal všechny čtyři kvalifikační zápasy (a rychle se vrátil hostovat zpět do Izraele), v přípravě před šampionátem jej z klece už vystrnadil momentálně spolehlivější Austin Ejide.

Nejzajímavější hráč: Nosa Igiebor (Real Betis)
Nefunkční záloha byla vždy velkým problémem Nigérie - alespoň od chvíle, co s fotbalem skončil legendární Jay-Jay Okocha. Trenéři se nejprve snažili vyřešit tuto situaci stavěním co největšího množství útočníků, což samozřejmě nefungovalo; nevyšly ani pokusy svěřit kreativní roli Johnu Obi Mikelovi nebo etablovat v sestavě nadějného Lukmana Harunu. Keshi se rozhodl vsadit na Nosu Igiebora, a přestože krajánek ze španělského Betisu postrádá Okochovu fotbalovou genialitu, zatím to vypadá, že rozhodně nejde o střelu vedle; Igiebor se ve středu nigerijské zálohy rychle adaptoval a přirozeně převzal roli jejího tmelícího elementu, základního stavebního kamene, který dokáže dát rozhárané hře řád (a navíc přidává velmi slušnou střelu). Pokud má Nigérie v Jižní Africe uspět, musí jí šlapat záloha - a k tomu je potřeba, aby se Igiebor předvedl v nejlepším světle.

Tip na sestavu: Austin Ejide - Azubuike Egwuekwe, Godfrey Oboabona, Joseph Yobo, Elderson Echiejile - John Obi Mikel, Nosa Igiebor, Nwankwo Obiorah - Victor Moses, Emmanuel Emenike, Ahmed Musa

Co očekávat, na co se připravit: I přes zřetelné problémy, které budou Orli muset překonat, vypadá jejich tým poměrně slibně a nemám důvod mu nevěřit. Otazníků nicméně zůstává hodně - problematickou situaci v bráně a na obou krajích obrany už jsem rozebral výše, takže zde můžeme ještě zmínit pozici třetího středního záložníka vedle Mikela s Igieborem, kde mají přibližně stejnou šanci Nwankwo Obiorah z Padovy a Ogenyi Onazi z Lazia (nebo si Keshi troufne vsadit na domácí hvězdičku Ejike Uzoenyiho?). Keshi, který si udělal trenérské jméno na lavičce Toga, vyznává rychlý a svižný systém 4-3-3 s pevnou zálohou a smrtícím trojzubcem vepředu - právě útočné výpady Mosese a Musy a střelecký apetit Emenikeho budou největšími zbraněmi Orlů. Nigérie se vždy řadila k nejsilnějším týmům kontinentu (a tedy i největším favoritům Poháru národů), proto může být osvěžující, že se od omlazeného týmu plného neznámých tváří až tolik nečeká - jistě, soupeři si dají velký pozor (přece jen se pořád bavíme o Nigérii), ale souhra vířivé zálohy s přímočarým a jedovatým útokem může protivníky i tak nepříjemně zaskočit, což platí i pro fakt, že toto mužstvo působí (zejména díky Igieborovi s Musou) mnohem kreativnějším dojmem, než tomu bývalo v dobách nedávno minulých. Pokud vydrží místy vachrlatá obrana, nebudou mít Orli s postupem problémy.


BURKINA FASO (Paul Put)

Burkina Faso je zvláštní tým. Její hráči jsou rozeseti po všech koutech světa, ofenzivní vozba skýtá talent, který jim může většina Afriky závidět, postup na Pohár národů nebývá pro Hřebce problémem, ale když jde do tuhého, hráči se zpravidla sesypou a opouštějí bojiště zadním vchodem se skloněnými hlavami. Je Paul Put tím pravým mužem, který dokáže z potenciálu Burkiny vydolovat maximum?

Přednosti: Možná ano. Nic proti panu Paulu Duartemu - jeho čtyřleté angažmá u burkinského týmu rozhodně nebylo nějakou přehlídkou neúspěchů - nicméně pohled na Hřebce na minulém šampionátu byl jednoduše žalostný. Propustná obrana, "hurá" útok, nulová taktika a organizace hry - to vše dokázaly skrýt pouze čas od času individuální záblesky Alaina Traorého nebo Jonathana Pitroipy. Put tak dostal za primární úkol dát týmu řád, a výsledky ukazují, že mu to jde skvěle - zejména obranná činnost šla pod jeho vedením výrazně nahoru. Kouč, který si udělal jméno u podceňované reprezentace Gambie, již dokázal vytáhnout o několik fotbalových pater nahoru, stmelil Hřebce v zodpovědný tým, který už čtyři zápasy v řadě nedostal branku (a byly z toho třeba výhry nad Togem a Demokratickou republikou Kongo). Obrana se opírá o heroické výkony stopera Koného a štítového záložníka Kaborého, které doplňují další etaloni - beci Panandétiguiri s Koulibalym, druhý stoper Koffi a robustní středopolař Rouamba. Nejde o hvězdná či bůhvíjak kvalitativně vyčnívající jména - Put je však dokázal spojit dohromady a sehrát tak, že nebude-li třeba provést nějaký akutní zásah, můžete předpokládat, že defenzivu Burkiny nepoznáte. A pak je tu samozřejmě skvělý útok, či - lépe řečeno - ofenzivní záloha: Alain Traoré i Jonathan Pitroipa disponují fantastickou kopací technikou a velkou gólovou potencí (ano, letos to platí dokonce i pro Pitroipu). Traorého jmenovec Abdou Razak, skrytý před zraky širší veřejnosti v polské lize, pak má potenciál hvězdné duo adekvátně doplnit.

Slabiny: Zní to jako rouhání - a jsem si jistý, že fanoušci Hřebců by to tak (smrtelně vážně) brali - ale nedá mi nezmínit jméno Moumoni Dagana. Jasná jednička v burkinském útoku sice v úspěšně bojuje v katarské lize a v reprezentačním dresu pravidelně terorizuje slabší soupeře, ale v konfrontaci s elitou už několik let zaostává; Put bude přitom od svého nejlepšího kanonýra potřebovat velké výkony. Už dvaatřicetiletému matadorovi navíc příliš nepomáhají ani Traoré s Pitroipou, kteří jsou zvyklí hrát převážně na sebe, a Dagano tak vypadá na hrotu útoku často odstřižený - což je pozice, se kterou má problémy. Jeho náhradník Aristide Bancé navíc nikdy nebyl vyloženě gólovým hráčem, a Burkinu tak nakonec může zradit právě její největší zbraň, totiž útok; jestliže belgický kouč zapracoval na obranné fázi, ta útočná stále výrazně stojí na individualitách, a to se už dříve ukázalo jako velký problém. Dalším faktorem je extrémně úzký kádr - kromě středního záložníka Nakoulmy (a možná jeho kolegy Raba) zoufale chybí kvalitní lavička, a třeba v defenzivě prakticky žádní náhradníci ani nejsou (zatímco v bráně ke třem "dvojkám" chybí jasná jednička...). Burkiňané navíc postrádají týmovou a vítěznou mentalitu, a jelikož je jejich lodivod daleko spíše výborným stabilizátorem týmu než motivátorem s náturou šampiona, je docela dobře možné, že západoafrický tým bude pod tlakem očekávání opět bojovat především sám se sebou.

Nejzajímavější hráč: Charles Kaboré (Olympique Marseille)
Nejlepším hráčem týmu je Alain Traoré, který se klidně může stát velkým hitem celého šampionátu; vybírat jej nebo Pitroipu by však nemělo příliš cenu, protože kromě toho, že jsou fanouškům už dobře známí, hrají v reprezentaci na též pozici a úrovni jako v klubu. Pro Kaborého to tak docela neplatí. Zatímco post defenzivního štítu je jeho primární úlohou i v Marseille (ačkoliv už zaskakoval na více místech v obraně i záloze), v kvalitě hry leží zásadní rozdíl - jednoduše řečeno, Kaboré na Marseille nemá. Ne v této situaci, kdy klub bojuje o titul a potřebuje silné, spolehlivé hráče; burkinský univerzál sice dává na odiv dobrou kopací techniku a cit pro míč, ale je slabý v soubojích, alibistický a bojácný. Oblečte ho však do národního dresu, a nestačíte se divit - z mladého fotbalisty je najednou zodpovědný a obětavý lídr mužstva. Přesvědčte se sami.

Tip na sestavu: Daouda Diakité - Mady Panandétiguiri, Mohammed Koffi, Bakary Koné, Paul Koulibaly - Charles Kaboré, Florent Rouamba - Abdou Razak Traoré, Alain Traoré, Jonathan Pitroipa - Moumoni Dagano

Co očekávat, na co se připravit: Bylo by pošetilé odepisovat Burkinu z boje o postup; Hřebci na druhé místo se svým agilním, rychlým 4-2-3-1 jednoznačně mají, čemuž nahrává i situace ve skupině. To pro ně může být výhoda - největší tlak leží logicky na obhájcích titulu ze Zambie a tradiční velmoci Nigérii, a Burkiňané tak mohou útočit ze zadních pozic, což by jim mělo vyhovovat. Na druhou stranu všichni dobře víme, jak jsou Hřebci náchylní ke kolapsu v okamžicích lámání chleba - pro postup bude potřeba podávat konstantně velmi dobré výkony od začátku do konce, a i přes Putovu nejlepší snahu pochybuji, že jsou něčeho takového schopni. Klidně se tak nakonec může zopakovat loňský kolaps.


ETIOPIE (Sewnet Bishaw)

Etiopie je vedle Kapverd v mnoha ohledech nejzajímavějším celkem šampionátu - nejde sice o nováčka, ale zlaté období mají Antilopy dávno za sebou a fanoušci napjatě čekají, jak se nová generace předvede letos. Pod vedením domácího kouče Sewneta Bishawa je nenápadný tým na vzestupu - kromě postupu na Pohár národů po dlouhých 41 letech mají velmi dobře rozehranou i kvalifikaci na mistrovství světa - a přestože druhý kontinentální titul (prvního dosáhli v roce 1962) je pouze zbožné přání, pasovat Etiopany do role "otloukánka" turnaje by se mohlo zle nevyplatit.

Přednosti: Hráči oblékající zeleno-žluto-červený dres nejsou všeobecně známí, ale to by nás nemělo přimět k jejich podceňování. Etiopie se na šampionát dostala přes kvalifikační dvojzápas se Súdánem, a právě Súdán Antilopy v mnohém připomínají - i oni staví takřka výhradně na borcích z domácí ligy, když většinu sestavy tvoří hráči dvou nejlepších týmů St. George a Dedebit, i oni vyznávají sehraný, nepříjemný herní styl v rozestavení 4-3-3, a jestliže loni Súdánci překvapili postupem do čtvrtfinále, není vyloučené, že se Etiopanům letos povede totéž. Jejich největší zbraní bude samozřejmě efekt překvapení - Bishawův tým vlastně nikdo pořádně nezná a neví, na co se má připravit. Na hřišti by se měl outsider spoléhat jak na úderný útočný trojlístek Girma - Said - Kebede, přičemž zejména první dva jmenovaní představují díky své sehranosti a střeleckému apetitu velké nebezpečí, tak na spolehlivého kapitána Debebeho a rozehrávače Hintsu; maličký, ale urostlý a nebojácný stoper Debebe udělal v přípravě na šampionát takový dojem, že jej tanzanský protihráč Samatta přirovnal k Johnu Terrymu, a Hintsa řídí hru zálohy (a potažmo celého týmu) z pozice klasické "šestky", dispečera operujícího těsně před obrannou linií.

Slabiny: Etiopané jako jednotlivci mohou překvapit, ale je poměrně "bezpečné" očekávat, že se tomu tak (alespoň do nějaké větší míry) nestane: tito hráči nepostrádají kvalitu, ale ani jí bůhvíjak neoplývají. Jejich herní styl založený především na odhodlání a obětavosti může být pro nezaujaté fanoušky zajímavým zpestřením (Antilopy na rozdíl od jiných outsiderů hodně a rády útočí a často nechávají okénka v obraně, což se ukázalo i v kvalifikaci proti Súdánu, kde postoupily s konečným skóre 5:5 ze dvou zápasů), ale proti mnohem lépe organizovaným a defenzivně zodpovědnějším protivníkům jde spíše o nevýhodu. Pak je tu také faktor geografického prostředí - Addis Abeba, místo domácích zápasů reprezentace, je nejvýše položeným hlavním městem Afriky, a právě o tuto výraznou výhodu bude Etiopie na šampionátu ochuzena. Největší slabinou však samozřejmě zůstává prostý fakt, že Bishawův tým prostě a jednoduše není tak dobrý jako jeho oponenti.

Nejzajímavější hráč: Saladin Said (Wadi Degla)
Bude-li na konci února Etiopie oslavována jako jedno z nejpříjemnějších překvapení šampionátu, můžete se vsadit, že klíčovou roli sehraje Saladin Said. Největší hvězda týmu je silným útočníkem s výborným střeleckým instinktem, který přesně ví, kam si na hřišti stoupnout, a jeho spolupráce s Adane Girmou stojí za většinou vstřelených gólů. Vyslanec egyptského celku Wadi Degla (a tudíž jeden ze dvou legionářů) má všechny předpoklady pro to, aby na hrotu etiopského ofenzivního trojzubce způsoboval horké chvilky překvapeným obranám soupeřů.

Tip na sestavu: Sisay Bancha - Seyoum Tesfaye, Degu Debebe, Alula Girma, Abebaw Butako - Addis Hintsa, Asrat Megersa, Minyahil Teshome - Adane Girma, Saladin Said, Getaneh Kebede

Co očekávat, na co se připravit: Živelný herní styl v pohyblivém systému 4-3-3, brejkové útoky, dost možná zajímavé výsledky - a také šance na postup, která je zřejmě vyšší, než většina veřejnosti očekává. Odhadovat umístění Etiopie je nesmírně těžký úkol; málokdo ji vůbec kdy viděl hrát, a přestože se fanoušci (stejně jako tomu bylo loni s Botswanou) rozhodně neváhají podělit o svoje pocity a prognózy, rozhodovat se bude skutečně až na hřišti. Etiopie je pro mě osobně největší neznámou celého šampionátu - nelze ji ani přirovnat k některému z podobných týmů na základě hráčského somatotypu, společné etnicity či koloniálního dědictví. Nechme se zkrátka překvapit - já tipuji, že nás Antilopy příjemně překvapí, nevyhoří, ale na postup to stačit nebude.


Tipy na pořadí:

Dominik Zezula:
1. Nigérie
2. Zambie
3. Etiopie
4. Burkina Faso

Tomáš Daníček:
1. Nigérie
2. Zambie
3. Burkina Faso
4. Etiopie

I ve skupině C jsme se v redakci shodli na postupujících - tentokrát by k překvapení dojít nemělo a Nigérie se Zambií by si měly první dvě místa pohlídat. Týmy Burkiny a Etiopie nicméně patří k nejzrádnějším a nejhůře předvídatelným vůbec, a pokud by jeden z nich do čtvrtfinále nakonec proklouzl, nebyl by to až takový šok - jenže na čí úkor? Nigérie si další selhání dovolit nemůže, a co teprve Zambijci, kteří před rokem (a navíc rozhodně ne náhodou) vybojovali zlaté medaile? Věčný černý kůň z Burkiny, kousavý etiopský outsider, do nové éry vstupující velmoc a obhájce titulu - tahle skupina je rozhodně jednou z těch zajímavějších..