Někdejší talent Ajaxu se zabydlel v Šachtaru. Cítím se jako Ukrajinec, vzkazuje Traoré

Zpívá národní hymnu, zná místní jídla a je mentorem svých brazilských spoluhráčů. Do konce smlouvy se Šachtarem mu zbývá už jen pár měsíců a Lassina Traoré (25) se po pěti letech strávených v tomto klubu v exkluzivním rozhovoru pro francouzskou redakci Livesport Zpráv zamýšlí nad svým poutem, které během té doby k Ukrajině získal. Země, která se už čtvrtým rokem brání ruské invazi, se stala jeho druhým domovem.

Před odvetou osmifinále Konferenční ligy s Lechem Poznaň mluvil útočník z Burkiny Faso o své roli staršího bratra pro všechny zahraniční fotbalisty a zároveň nepostradatelného lídra v šatně. Traoré hrál dřív za Ajax, zazářil i v kvalifikaci na letošní mistrovství světa, v níž dal pět gólů ve čtyřech zápasech. V Šachtaru Doněck má napilno i jako překladatel. Navzdory válce v něm strávil pět let.

Odveta s Lechem Poznaň je pro vás hodně specifická. Hrajete s polským týmem v Polsku...

"Je pravda, že je to něco zvláštního, i když se zápas koná v jiném městě. Uvidíme, jak se s tím popasujeme a jaká překvapení si pro nás obyvatelé Krakova připraví. Ale slyšel jsem, že fanoušci v Krakově a Poznani se moc nemusejí. Takže by mohli fandit Šachtaru. Je to, jako když Marseille hraje v Paříži..." (usmívá se)

První zápas jste v Poznani vyhráli 3:1, přitom jste nebyli považováni za favority. Jak jste se s tím popasovali?

"Nevím, kdo ty předpovědi dělal. Myslím, že když se vezme všechno v úvahu, měl mít nižší kurs Šachtar. Vždyť jsme skončili v první osmičce, máme také víc zkušeností s evropskými poháry. I když jsme hráli s polským mistrem, k zápasu jsme přistoupili s respektem, podle rad trenéra se připravili a zaměřili se na soupeřovy slabiny."

Co očekáváte od odvety?

"Určitě velký tlak, protože Lech bude mít touhu vše napravit. Musíme to zvládnout a hrát dál náš fotbal a snažit se zvítězit. Protože v dnešním fotbale je dost těžké pouze hlídat náskok."

Jaká byla cesta z Ukrajiny do Polska? Stále je to na hraničních přechodech komplikované?

"Přijeli jsme už v pondělí večer, v úterý si odpočinuli a ve středu se znovu pustili do tréninku. Cesta je stále stejně obtížná, protože se jezdí jen autobusem a na hranicích musíme čekat o něco déle. Je to trochu složitější."

Váš trenér Arda Turan říkal, že na hraničním přechodu se čeká pět šest hodin... 

"Tentokrát to byly jen necelé čtyři. My, co tu jsme už déle, jsme na to zvyklí. V autobuse hrajeme hry, sledujeme filmy a seriály, abychom si krátili čas. Zůstáváme pozitivní. Máme jediný cíl, a to vyhrávat zápasy. Zbytek jsou věci mimo fotbal, které neovlivníme."

Uvědomují si vaši soupeři, jak jsou pro vás zápasy evropských pohárů složité?

"Myslím, že ne. Nicméně naši soupeři z ligy na Ukrajině ano. Ti vědí, jak je těžké cestovat. V Evropě jsme skoro všude jako hostující tým. Šachtar nehrál doma skoro 12 let! Nejen od ruské invaze v roce 2022, klub nastupuje mimo Doněck od roku 2014, kdy začal konflikt v Donbasu. Takže i v lize hrajeme každý zápas venku. Buď ve Lvově, nebo v Kyjevě. Nemáme své fanoušky ani vlastní stadion, ale i na to jsme si zvykli a snažíme se to vynahradit talentem."

Alespoň v Hamburku bylo poměrně dost fanoušků Šachtaru, že?

"To je pravda. Máme dost příznivců po celém Polsku, Německu nebo Nizozemsku. I na posledním zápase v Poznani bylo hodně lidí z Ukrajiny, kteří se kvůli válce přesunuli. Když hraje Šachtar, všichni se shromáždí kolem ukrajinské vlajky, aby nás podpořili. Na konci zápasu se snažíme rozdávat autogramy. Někteří lidé pak přijdou i do hotelu, takže se s nimi snažíme vyfotit a popovídat si."

Jste posledním ukrajinským klubem, který je stále ve hře o evropské poháry. Cítíte i zodpovědnost?

"Rozhodně. Téměř každý rok je Šachtar posledním ukrajinským klubem v pohárech. Ukrajině získáváme spoustu bodů do koeficientu UEFA. Je to vždy stejný cíl - přivézt body, aby se koeficient zvedl a vítěz ligy se mohl přímo kvalifikovat do Ligy mistrů."

Vnímáte tedy i společenskou roli, když hájíte barvy Šachtaru v evropských pohárech?

"Přesně tak. Naší rolí je reprezentovat Ukrajinu, její sílu, boj, který tato země vede. A zároveň vysílat vzkazy, ve kterých je psáno, že navzdory válce to Ukrajina zvládne a bude bojovat dál."

Vy sám nejste Ukrajinec. Přesto, je to poselství, které se vás dotýká?

"Rozhodně to tak cítím! Je to poselství, které sebou nesete. Poznáváte něco, co musíte učit své děti, protože život není jednoduchý. Je potřeba odolnost, abyste mohli neustále bojovat."

Jak to vlastně funguje v kabině Šachtaru? Stále je v týmu spousta zahraničních hráčů, kteří na Ukrajině zůstali navzdory válce...

"Máme poměrně dost velmi mladých kluků a pak několik hodně zkušených, kteří si zvykli a rozhodli se zůstat. Je to dobrý mix. Navzájem se poznáváme a učíme se žít společně. Všechno slavíme dohromady. Svátky, narozeniny... Ty má někdo skoro každý den. Šachtar nejsou jen hráči. Za své bereme i personál, realizační tým, cestuje nás tolik, že zaplníme dva a někdy i tři autobusy."

V kabině se mluví ukrajinsky, nebo anglicky?

"Normálně se snažíme mluvit anglicky. Všichni, včetně kluků z Ukrajiny. Ovšem pro hráče z Brazílie je i angličtina těžká. Tři z nás mluví francouzsky. Marlon Santos, který hrál za Nice, mluví především portugalsky a snaží se učit francouzštinu. Je s námi i Tunisan Alaa Ghram. Já se snažím všechny tlačit k tomu, aby se mluvilo anglicky. Trenér (bývalý turecký reprezentant Arda Turan - pozn. aut.) vede porady v angličtině, máme překladatele do angličtiny a portugalštiny. Na tréninku se ale někdy mluví všemožně."

Na začátku války jste žili hodně po hotelích. Tým byl prakticky pořád spolu, bez možnosti potkat rodinu. Je tomu tak i teď?

"Ano, na hotelích jsme dodnes. Ale to už bylo před válkou. Bydlíme ve Lvově, blízko Polska, tam moc problémů není. Až na zmíněné cestování. Taky nemáme možnost se vídat s rodinou, zvlášť ti, kdo ji mají mimo Ukrajinu. Moje rodina žije v Paříži. Kdykoli máme volno nebo jsou přestávky pro mezinárodní zápasy, snažím se za nimi jet."

Jak to snášíte?

"Je to velmi těžké, zvlášť poté, co se mi narodilo dítě. Vidět ho vyrůstat daleko ode mě je složité, ovšem k fotbalu to patří. Občas se však poštěstí, že mohu být s rodinou třeba pár dnů v kuse."

Jak dnes vypadá každodenní život na Ukrajině? Svět se dozvídá nejen o útocích na města, nýbrž také o častých výpadcích elektřiny.

"Je to komplikované. Zejména když se spustí sirény. To se musí přerušit zápas a počkat, až bude nebezpečí pryč a teprve pak můžete znovu začít hrát. Co se týče elektřiny, pro normální občany měst je to těžší, pro nás v hotelu to není tak hrozné."

Daří se vám na to zvyknout? Bojíte se?

"Dnes už se nebojím. Přestalo to po prvním roce války. Člověk si nakonec zvykne. V současné době to není jednoduché nikde na světě, ať už je to Ukrajina nebo Afrika. Musíme se přizpůsobit každé situaci. Zprávy a realita jsou vždycky trochu odlišné. Sociální sítě hodně věcí zveličují. Boje probíhají na východě, my jsme na západě země..."

A vaši blízcí? Dokázal jste je uklidnit?

"Zpočátku to bylo těžké. Jakmile viděli nějakou zprávu o útocích i daleko od Kyjeva nebo Lvova, říkali mi, abych odjel. Ale snažil jsem se je přesvědčit a dnes vědí, že pokud by se věci opravdu nevyvíjely dobře, tak bych jim to řekl."

Navrhl jste rodině, aby se přestěhovala za vámi na Ukrajinu?

"S malým dítětem je to složité. Hodně cestujeme, takže bych stejně byl často mimo zemi a zatímco oni by zůstali na Ukrajině. Je pro ně lepší být ve Francii, mít klid a vědět, že jakmile budete mít volno, můžu za nimi přijet. Manželka mi v tom hodně pomáhá. Snažíme se to zvládat a jde to dobře."

Kdy jste viděl blízké naposledy?

"Pokaždé, když jedeme do Polska, Německa, Nizozemska nebo Španělska, je to stejné. Evropské poháry jsou čas, kdy se potkám rodinou, uvidím naživo své dítě, manželku nebo bratra. Oni se vždycky vydají na cestu a potkáme se ve městě, kde hrajeme. V poslední době to bylo ve Varšavě, Krakově nebo Poznani. Takže ano, před chvíli jsem s nimi byl a potkáme se i v předvečer zápasu i po něm. A pokud se kvalifikujeme do další fáze, bude zase příležitost vidět je. I to je motivace vyhrát."

V poslední době se znovu vrací do klubu Brazilci, ačkoliv na začátku války všichni odešli. Vnímáte, že se Šachtar opět stává tím někdejším Šachtarem?

"Možná ano. Klub se po trochu složitějším období stává opět atraktivním. Někdo zůstal celou dobu, včetně mě. Ale byl jsem v kontaktu s těmi brazilskými hráči, kteří odešli a snažil jsem se je přesvědčit, aby se vrátili. Říkal jsem jim, že v klubu jde všechno dobře, a oni mi věřili. Když se vrátili, dalo to impuls dalším novým klukům z Brazílie, když tu viděli své krajany."

Co jste jim musel říci, abyste je přesvědčil?

"Byli jsme tu spolu před válkou a oni odešli, když válka začala. Říkal jsem jim pravdu, snažil jsem se jim vysvětlit, jak se věci mají. Jsme ve Lvově, blízko Polska. Zde kromě cestování moc problémů není."

Na sociálních sítích jsme vás viděli na videu, jak zpíváte státní hymnu.

"Slyším ji už pět let. Tím, že ji poslouchám na začátku každého zápasu, jsem si ji zamiloval. Začal jsem pátrat po významu jednotlivých frází a přilnul jsem k ní. Je to způsob, jak si vážit a ctít zemi, která vás přijala a dala vám k dispozici všechno."

Mluvíte ukrajinsky?

"Plynně ne, ale umím pár slov, zejména těch, která se týkají fotbalu. Abeceda je úplně jiná, takže je to složité."

Když vyjdete na hřiště s vlajkou na ramenou, cítíte se jako Ukrajinec?

"Ano, cítím se Ukrajincem, stejně jako moji spoluhráči, se kterými jsem tady prožil všechno, ještě před válkou. Snažím se je v tomto těžkém období podpořit, jak nejlépe umím. Víte, Ukrajina se stala mým druhým domovem. Zažil jsem tu už všechno. Učím se tu každý den. Zvykám si na zdejší kulturu, můžu jíst ukrajinské jídlo. Jsem tu velmi šťastný. Když máme volno, rád se procházím ulicemi Kyjeva, je to prostě nádhera."

Na konci sezony vám končí smlouva, jak vidíte budoucnost?

"Moc o tom nepřemýšlím, soustředím se především na výkony a uvidíme na konci května. O prodloužení smlouvy zatím nejednám, nejdřív vše musím probrat s rodinou. Bylo by pro mě samozřejmě jednodušší vrátit se do země, kde není válka - třeba do Nizozemska, Belgie nebo Francie. Ale zároveň by bylo těžké opustit tuhle partu lidí, která je pro mě dnes jako rodina. Snažím se na to moc nemyslet, protože si ani nedokážu představit den, kdy se to stane..."

Za pár dnů čeká Ukrajinu baráž o postup na mistrovství světa. Budete jí fandit?

"Bude to složité, protože bude chybět střední obránce Mykola Matvijenko. Ale pevně doufám, že se kvalifikují. Zemi by účast na mistrovství světa moc prospěla. Pokud postoupí, budou muset hrát s Polskem, nebo Albánií. Ale doufám, že se kvalifikují a pokud se to povede, uvažuji, že bych je tam jel i podpořit."