Ligue 1 - preview 4. kola: Marseille doma přivítá Lorient

Úvod pro čtenáře

Nevím, jaký formát vám na Eurofotbalu sedí víc. Pokud se chcete nechat napínat, přeskočte následující větu a začněte číst až za čárkami. ----------

A pokud se chcete nechat navnadit, tak si ji přečtěte:

SPOILER : kvůli Gomisovi jsem spal na letišti, a nakonec to byl on, kdo chtěl fotku se mnou.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhodnutí jet na letiště

Ve čtvrtek 4. 9. jsem se rozhodl, že v pátek pojedu chytat fotbalisty na letiště, kteří mířili na Bonyho (spartanskou) rozlučku. Rozhodnutí ze dne na den znamenalo, že jedu sám – nikdo jiný takhle čas nemá. Na to už jsem si zvykl a chápu to.

Ranní odjezd a příjezd

Pátek 5. 9.: 5:00 vstávání, 6:30 vlak, 10:45 jsem na letišti. Můj cíl byl jasný – vyfotit se s Bafetimbim Gomisem, proto jsem měl na sobě hrdě šálu Olympique Lyonnais a čekal.

První setkání s legendami

Potkal jsem Zdeňka, který hráče svážel na hotel a dělá projektového specialistu pro Spartu, dali jsme se do řeči. Potkal jsem i sběratele podpisů, takže jsem nebyl úplně sám.

Hodinu poté přiletěl Salomon Kalou – vyfotili jsme se. Odpoledne dorazila další legenda afrického fotbalu, Seydou Doumbia. To byla malá výzva – udělat si fotku „sám se sebou“, protože můj nick na Eurofotbalu je Seydou Doumbia. Řekl jsem mu, že byl můj nejoblíbenější hráč ve hře FIFA, potěšilo ho to.

Další známé osobnosti a náhody

Mezitím prošel okolo i Gerwyn Price (Iceman) – poznal jsem ho až o pár hodin později podle jeho selfie na IG. V tom spěchu jsem si jeho obličej neuměl zařadit, takže s ním fotku nemám, ale to nebyl můj cíl.

Během dne dorazili i bratři od Bonyho a další hráči, ale ostatní velké hvězdy nikde. Mezitím jsem se poznal s kamarádem Bonyho, který mě oslovil podle šály – dělá fotografa na stadionu Lyonu, jaká to náhoda.

Fyzická náročnost a čekání

Síly rychle mizely: křeče v nohou, bolesti zad, žádná sranda. Během čekání se většinou sparťani dozvěděli, že fandím Baníku, ale s nikým nebyl problém.

Spíš jsem se od nich dozvěděl spoustu zajímavých příběhů – kdo koho naháněl, kdo překvapil, kdo zklamal. Tito lidé to dělají od devadesátek, mají tisíce příběhů a zážitků.

Kritické chvíle: čekání na Gomise

Věděl jsem, že pokud do 20:10 nepřiletí Gomis, budu spát na letišti, protože nestihnu poslední spoj domů. Nakonec ve 20:12 přistál Wilfried Bony (Nova na něj čekala celé odpoledne, potom odešli) a já jsem si s ním dal fotku – věčně usměvavý a vstřícný ke všem, jak ho známe ze Sparty.

Sběratelé podpisů už zmizeli a šli spát, nikdo další už podle Bonyho přiletět neměl. Ten, co hráče svážel, taky s Bonym odjel a nic nenasvědčovalo tomu, že by ještě někdo měl dorazit. Jeden kolega dokonce odběhl na třetí terminál, vyfotil se s Robbiem Williamsem a stihl i Bonyho – úplně šílené!

Nečekané situace a improvizace

Já jsem šel nabíjet telefon, potkal jsem dalšího Patrika, kterému uletělo letadlo, a aspoň jsme si hlídali věci, když někdo šel pryč.

Přišla ke mně policie a myslel jsem, že zase skončím na ulici – samozřejmě letenku jsem neměl. Naštěstí je zajímala jen moje totožnost, uff.

Na tenhle plán jsem byl vybavený dalšími vrstvami oblečení, venku v dešti bych asi nechtěl spát. Proč ne hotel? Fyzicky vyčerpaný a jel jsem trochu low cost.

Únava a krizové momenty

Spal jsem prakticky jen 15 minut, seděl nebo ležel, ale spát nešlo – rád spím na břiše, což na letišti nejde. Hudba a podcasty trochu pomohly.

Fyzicky to bylo náročné, ale psychicky ještě víc: oči unavené z mobilu, světla, vítr, chlad…

Ráno přišla brutální krize, ale musel jsem pokračovat – naštěstí cesta do Billy byla kratší než moje cesta domů do ledničky pro pivo, takže jsem se něčím nakopl a pokračoval.

Po dvou hodinách síly odcházely a musel jsem si dát čínskou náplast na záda, abych vydržel. Během dne jsme se dozvěděli, že někteří hráči (Gervinho, Song, Gradel, Serey Dié, Mlatić, Yaya Touré) nepřiletí.

Podpora od sběratelů a setkání s dalším hráčem

Nakonec ve 12:20 přiletěl Mohamed Sissoko – velký sympaťák. Marek, právník Sparty , který hráče vyzvedával, mi nabídl zadarmo vstupenku na zápas, tak jsem ji přijal.

Sběratelé podpisů mě vzali autem k hotelu a byli jsme tam dřív než Sissoko (13/15x zelená na semaforu). Samozřejmě děkuju za odvoz, sběratelé jsou taková menší fotbalová rodina.

Setkání s Gomisem – vyvrcholení

Během dne jsem se dozvěděl, že Gomis přiletěl v pátek v noci. Nikde jsem ho neviděl a dost mě to mrzelo – tvrdá rána pro mě, který už byl na letišti, ale v noci jsem ztrácel koncentraci. Nakonec jsem zjistil, že dorazil okolo 23:00 na terminál 2, já jsem se špatně podíval na tabuli a čekal na jedničce. Měl jsem toho plné zuby, byl jsem rád, že sedím. Gomise nakonec chytil u hotelu Bonyho jeden sběratel těsně po půlnoci.

U hotelu byla jednoduchá rovnice: vyfotím se s Gomisem, mohu jet domů. Nevyfotím se – budu spát další noc na letišti, protože v neděli večer by odlétal. To by znamenalo čekat až do 18:00, než Gomis dorazí na terminál.

Hráči vycházeli, ale Gomis stále nikde. Situace byla složitá, protože ho z asi deseti sběratelů viděl pouze jeden – jinak jako by to byl mrtvý muž. Nutno dodat, že i když hráči říkali „I don’t have time“, každý se vyfotil a podepsal několikrát všem, kdo měli zájem. Velcí sympaťáci, všichni do jednoho. Potom jsem se dozvěděl, že Gomis spí v jiném hotelu. Fuck that shit.

Nakonec se stalo něco neuvěřitelného: lidé zajišťující přesuny hráčů mě poznali a zařídili mi setkání s Gomisem jen pro mě.

Řekl jsem mu, že jsem kvůli němu spal na letišti a že bych čekal i druhou noc. Zaujalo ho to natolik, že vytáhl svůj telefon a chtěl si udělat fotku se mnou. Usměvavý, sympatický chlapík, euforie.

Marek a Zdeněk, kteří pracují pro Spartu, mi opravdu pomohli, abych nestrávil další noc na letišti. Bylo to pro mě neskutečné – ještě dalších dvacet minut po události jsem měl slzy v očích (a mám je i teď, když to píšu).

Nejsem zvyklý, že by někdo pro mě něco udělal jen tak, zadarmo. Nutno dodat, že nejsem žádný youtuber s desetitisíci odběratelů, aby si kvůli mně dělali reklamu. Až potom jsem jim řekl, že mám profil o Lyonu na Twitteru a že bych o tom rád napsal článek – do té doby jsem pro ně byl jen “no name”.

Uvědomil jsem si jednu věc – zaujal je můj zápal, mé odhodlání a houževnatost jít přes mrtvoly jen proto, abych dosáhl svého. Oba věděli, že nejsem typický sběratel, protože jsem nešel po všech hráčích – Gomis byl moje jasná priorita. Pro něj jsem byl ochotný udělat věci, které by běžný fanoušek nikdy neudělal.

Musím si častěji připomínat, že pro ně jsem byl v tu chvíli hrdina – zaujal je můj příběh a mé odhodlání.

Často totiž beru své standardy jako normu i u ostatních a pak bývám zklamaný, když lidé nenaplní má očekávání. Ale oni normální nejsou – normální není spát na letišti jen proto, abych mohl potkat svou legendu. Já se vymykám běžným standardům a měl bych si to častěji uvědomovat a umět ocenit i sám sebe, i já jsem hrdina svého příběhu.

Z této zkušenosti si také odnáším ponaučení do budoucna – někdo mi podal pomocnou ruku, nemusel, nic z toho neměl, ale viděl, že osud s Gomisem je proti mně. A já jim budu navždy vděčný.

Opravdu mě to emocionálně zasáhlo – protože už jsem počítal s další nocí na letišti a neodjel bych domů, abych si vyčítal, že jsem mohl mít Gomise, kdybych obětoval ještě víc.

Zápas a atmosféra

Rozlučku Bonyho asi netřeba víc komentovat – každý to sledoval v TV. Jen pár poznatků: škoda, že přišlo jen cca 8400 lidí. Ceny lístků mohly být příznivější a rozlučka měla proběhnout o pár let dříve, ale to je jen můj názor.

Jinak stadion, i když není nejmodernější, se mi líbil. Pomohla modrá obloha, celkově zápas měl příjemný vibe, pozitivní atmosféru bez nenávisti. Tým Bonyho technicky daleko lépe vybavený, ale díky tomu, že ve svém týmu neměl skoro žádného obránce, tak bránění bylo dost chaotické. Nita v bráně Bonyho – neskutečné zákroky. Český tým více chtěl vyhrát, Bonyho tým to bral víc jako zábavu. Doumbia párkrát ukázal, že když zmáčkne na ovladači R2, tak všem obráncům Sparty dokáže utéct na několik metrů, jinak při rozcvičce dělal kraviny a celkově se furt smál – legenda. Kalou skvěle technicky vybavený, zajímavost – po příletu nám na letišti říkal, že si zapomněl kopačky, tak kdoví, kdo mu je půjčil. Rozdíl udělalo i to, že Bonyho tým měl jen jednoho střídajícího hráče, takže asi nemohli vyhrát.

Slavily se góly obou týmů, vyvolávala se jména střelců, pískalo se na rozhodčího, který odmávl ofsajd soupeře. Škoda jen, že Gomis nedal gól ze 40 metrů – nechybělo moc. Od té doby jeho psychika šla dolů a zahodil 4 tutovky. Kdyby tu první střelu dal, tak má 5 gólů, tím jsem si jistý. :D

Po zápase jsem ještě na Bafeho mával se šálou Lyonu, jestli ji nevymění za dres, ale nevšiml si mě. :D Nemůžu mít všechno. Jinak na Nova Sportu jsem se z dálky ukázal i na obrazovce.

Návrat domů a sebereflexe

Po zápase jsem se vydal domů, kde jsem byl ve 23:30. Možná se ptáte, proč tohle dělám. Stojí to peníze, čas a energii, a pro běžného člověka to prostě nemá hodnotu.

Je těžké to procítit, pokud nejsme na stejné vlně. Člověk si vizualizuje fotky s hráči, je v očekávání, neustále připravený. Potom potká své idoly z televize a je v euforii, dá si fotku a je nabitý čekat další hodiny znova.

Mé pouto k těm hráčům se ještě víc prohloubí, když vidím, že jsou to sympaťáci i k běžným fanouškům, mimo kamery. Samozřejmě jsem nevěděl, kdy přiletí, odkud, neměl jsem jedinou jistotu – jel jsem čistě na náhodu.

Jak jsem přidal fotku s Doumbiou na IG do stories, tak ji dokonce sám Seydou sdílel u sebe + mi odepsal i na zprávu, frajer. Tady jinak fotky.

https://postimg.cc/gallery/Xp8QJxj

Btw, šlo na tenhle charitativní zápas na tipáči vsadit? Hádám, že ne, jen mě to zajímá. :D